Červenec 2005

Kolaps SSSR - důvod k radosti či žalu

Ota Ulč

V americkém krajanském tisku se objevila zpráva o preferencích v rodné zemi: jako nejpopulárnější zahraniční předák tam prý zvítězil Jacques Chirac, prezident někdejší velmoci před sto lety, prvního spojence, leč méně pak ochránce vzniknuvší Československé republiky. Rekordně nepříznivé hodnocení agresivního, primitivního kovboje George W. Bushe, zloducha z Texasu, se nevymykalo z evropské normy, ale překvapil nemenší nedostatek popularity Vladimíra Putina. Jak vřele a hlasitě se k němu hlásí Miroslav Grebeníček, hlava strany s neutuchající domácí podporou?

Při oslavách šedesátého výročí konce druhé světové války, s vojenskou maxiparádou na Rudém náměstí, Putin promluvil zdrženlivě, státnicky, nevýhrůžně. Jinak se ale vyjádřil v předchozích pár dnech, když charakterizoval rozklad Sovětského svazu jako „největší geopolitickou katastrofu století“.

„Velké, náramné to štěstí, lahodné překvapení, soudruhu kágébáku!“ zareaguje leckdo z nás, zatvrzelých antikomunistů. Čeští vlastenci - příznivci mohutnícího politického hnutí, jež třešničkami nahradilo srpy a kladiva, si nepochybně pochvalují Putinovy státnické postoje. Například na rozdíl od distancujícího se Gorbačova on dosud obhajuje, i když nepříliš hlasitě, chválí Hitlerův pakt se Stalinem o vzájemném neútočení, respektování sfér teritoriálních zájmů, s výsledným rozparcelováním Polska. A rovněž stále starodávně stranicky si pochvaluje likvidaci nezávislosti tří pobaltských republik, k níž došlo v roce 1940 na spontánní žádost tamějšího obyvatelstva, údajně bažícího po sovětském područí. Nepřekvapí pak, že ne každý prezident z těchto znovu nezávislých zemí přijal pozvání dostavit se do Moskvy k oslavám výročí vyhrané války. Stejně tak se nedostavil prezident neposlušné Gruzie.

Na tribuně potentáti z blízkých i vzdálených zemí, včetně premiéra nikoliv sovětskou zásluhou poraženého Japonska, měli před očima přehlídku tuze připomínající slavnou událost z roku 1945. Pochodující jednotky, pořádný Paradeschitt, podél čtyři klusající oři. Na tom bílém tehdy vzpřímeně seděl maršál Žukov – k nelibosti žárlivého Stalina, tak tvrdí historici.

Sleduji letošní dokumentární záznam, slyším povel, pozdrav „Soudruzi…“ a burácející odezvu z vyrovnaných řad rudoarmějců. Musel to být bolestně melancholický pocit pro přítomné starce, mnohými medailemi okrášlené veterány. Vzpomínky na tehdejší krutou krvavou dobu, kterou se jim podařilo přežít – oni tehdy mladí, statní, zocelení. A stejně tak jim v jejich povědomí zůstala celá socialistická říše, které již není, jakož ani socialismu není.

Máme ale pramalý důvod se vítězoslavně pošklebovat. Však když Putin zdůrazňoval onu katastrofu století, též se zmínil o „epidemii kolapsu, který zasáhl“ („spilled over to“ takto v anglickém textu) „ruský stát“. V něm, jak dobře známo, se znamenitě vede korupci, vše se zdá být na prodej. Širá ruská zem, v níž je uschováno či se jen tak povaluje deset tisíc jaderných zbraní, plus minus, a všelijací zájemci, teroristé s napěchovanými peněženkami, se stávají svůdci k neodolání.

I když to je scénář dosud jen potenciální, víc než méně pravděpodobný, tento nukleárně převyzbrojený stát již teď je definitivně zasažen traumatem, který zahraniční komentátoři přirovnávají k poněkud zpomalené variantě středověkého moru. Zní to melodramaticky, téměř hystericky, nechť tedy promluví fakta. Jimi se již řadu let zabývá demograf Nicholas Eberstadt z American Enterprise Institute, mezinárodně uznávaný odborník, specializující se na Rusko. V solidním časopise The Public Interest prezentuje takovéto tristní údaje:

Rusko zasáhl fenomenální populační pokles. Podle odhadů OSN, z 146 milionů původního počtu obyvatel v roce 2000, za půl století, v roce 2050, jich bude pouhých 104 milionů. V tabulce nejlidnatějších států Rusko klesne z šestého na sedmnácté místo. Mezi mnohými příčinami nejzávažnější je krize ruské rodiny, s následným poklesem porodnosti. V dvacetiletém období (1981 – 2001), v Rusku o třetinu ubylo svateb a o třetinu přibylo rozvodů. Z každých čtyř manželství tři končí rozvodem. Takto disharmonická společnost produkuje daleko méně dětí. V roce 1986 - 1987 žena v průměru porodila děti dvě (2,19 statisticky), kdežto v roce 1999 už jen jedno dítě (1,17). Teď v době nejsoučasnější na každých 100 narození připadá 160 úmrtí.

Ruské statistiky uvádějí, že v roce 2000 dvacetiletý muž měl pouze 46 procentní naději dožít se 65 let. (V USA tato pravděpodobnost je 80 procentní.) Pro ruské muže riziko násilné smrti je devětkrát větší než v Izraeli, tvrdí David Brooks (The New York Times, 28. 4. 2005). Zásluhou mizerné životosprávy, kouření a neutuchající popularity vodky přibývá infarktů a mrtvičných záchvatů. Současná ruská společnost je na tom zdravotně hůř, než byli její rodičové a prarodičové v roce 1960. Za poslední tři dekády úmrtnost vzrostla o 40 procent, dosažená průměrná životní délka klesla na úroveň Bangladéše a již i Indie je na tom lépe. Tento stav věcí aby Putina kormoutil víc, než nezávislé počínání bývalých sovětských států, víc než korupce domácích papalášů, kolik si ten který nakrade.

Teď úplně nakonec paradox s něčím autenticky optimistickým, totiž s hodnocením současného hospodářského stavu věcí: ruská ekonomika se zmátořuje, zdárně vzpamatovává, začíná se zbavovat tzv. posttotalitního syndromu. Což by mělo či aspoň mohlo mít blahodárný dopad na celou společnost.