Červenec 2005

Státy selhavší a co s nimi

Ota Ulč

Odborníci se dohadují o přesné definici oněch failed states – států neschopných zaručit občanům fundamentální bezpečnost a služby. Světová banka vypočítává těchto tzv. LICUS (low-income countries under stress) kolem třiceti. Vlivný britský časopis The Economist uveřejnil 5. 3. 2005 tabulku takových tristních kandidátů, od Afghánistánu po Zimbabwe. Nejvíc jich ovšem je v Africe - přímo čítankovým příkladem státu, kde nic nefunguje a vše se rozpadlo, je Somálsko. Následuje Asie, nejpočetnější kontinent světa, dva státy jsou v bývalém Sovětském svazu (Tádžikistán a Uzbekistán), jeden v západní hemisféře (Haiti) a jeden v západním Pacifiku (PNG – Papua New Guinea, což mě překvapuje a rmoutí).

Seznámil jsem se s několikahodinovým dokumentárním záznamem situace v Libérii, západoafrickém státu, který z iniciativy USA získal nezávislost o sto let dřív, než ostatní země kontinentu. Libérie, jíž vládly generace z Ameriky se navrátivších osvobozených otroků, byla též jednou z ekonomicky nejúspěšnějších a politicky nejstabilnějších. To však skončilo v roce 1980, když se k moci dostal pologramotný poddůstojník Samuel Doe. Došlo k vyvraždění vládnoucí elity, většina přeživších příslušníků střední třídy emigrovala a průměrný per capita příjem v zemi se snížil na pouhou jednu čtvrtinu. V Libyji vycvičenému mafiánskému dobrodruhu Charlesu Taylorovi se v roce 1989 podařilo vládu svrhnout, prezident Doe byl umučen (procedura nafilmována) a občanská válka pokračovala dalších třináct roků. V televizi pak záběry zdrogovaných výrostků, někdy jen desetiletých kluků se samopaly, zběsile střílejících všemi směry. Dávali si bohatýrská jména (například Generál Peanut Butter nebo Generál Fuck-Me-Quick), vypadali směšně, počínali si smrtonosně. A epidemie tohoto druhu mají tendenci se šířit do sousedních zemí. V tomto případě hodně ošklivě byla infikována sousední republika Sierra Leone. Svět se pak oprávněně děsil nad tamější zrůdnou praxí nevinnému obyvatelstvu včetně dětí usekávat ruce: ne tedy přímo rychle zavraždit, ale tak je odsuzovat k pomalé smrti hladem.

Dva vědci z oxfordské univerzity doporučují trojí, vzájemně podpůrné řešení.

Jednak prosadit zákaz vývozu zboží, jež pak financuje pokračování válečné vřavy. V případě Sierra Leone to jsou diamanty. Druhým je štědrá zahraniční pomoc a třetím nasazení jednotek OSN – ony tzv. modré přilby. Název peace-keeping units je ovšem zcestný. Nelze přece udržovat neexistující mír. Přesnější by bylo označení peace-restoring, snaha o obnovu mírového stavu.

V Kalifornii sídlící organizace RAND, významný a vlivný tzv. think tank, věnující se výzkumu všemožných problémů současného světa, vyhodnocuje toto počínání OSN pozitivně, ať už to byla intervence v Namibii, El Savadoru, Kambodži či Východním Timoru. Vojáci vyslaní z Bangladéše se tuze přičinili o dosažení jakéhosi míru v Libérii a jedině OSN tam obnovila aspoň základní fungování státu. Kdyby tam skončila svou činnost, stát by se znovu rozpadl.

Naopak, zcela neúspěšný je dosud zásah v Kongu, kde expedice OSN je ta nejpočetnější. Democratic Republic of the Congo je oficiální název naprosto nedemokratického, nefunkčního státu, jakkoliv světová média pravidelně papouškují tuto sebechvalnou potěmkiádu. V kontrastu k Libérii s třemi miliony obyvatel, v Kongu je jich přes padesát milionů. Občanská válka snad čtyřiceti ozbrojených, vzájemně si ubližujících skupin soupeří o moc, situace ve vnitrozemí se zdá být k nerozuzlení.

Televize nás informovala o odhadu počtu tamějších obětí: 200.000 životů, rozsah katastrofy, kterou o Vánocích způsobila tsunami v jihovýchodní Asii. Tolik tedy v Kongu ztratí život KAŽDÝ MĚSÍC, o hodně větší počet než dopad genocidy v súdánském Darfúru.

Počínání jednotek OSN však není bez poskvrny. Odkazuji na zprávu Michelle Malkinové, výtečné publicistky asijského původu (NewsMax, 3/2005): v Kongu nejen tito vojáci, ale i civilní zaměstnanci OSN , mezi nimiž je i vysoce postavený oficiál, Francouz Didier Bourguet, by se měli zodpovídat z mnohonásobných případů znásilnění nezletilých dívek. Došlo již k zrození stovek dětí zásluhou tohoto druhu nežádané mezinárodní asistence. Vyšetřovatelé se teď zabývají obviněním o infiltraci OSN organizovanou skupinou pedofilů. Mluvčí skupin na ochranu lidských práv obviňují snahu OSN přehlížet přečetné případy, oznamované a dokumentované ve Východním Timoru, Kambodži, Kosovu a ve značné míře mezi uprchlíky v západní Africe. Páchání sexuálních prohřešků též oznámila jejich spoluzaměstnankyně Karthryn Bolkovac, původním povoláním policistka v Nebrasce, přidělená k bezpečnostnímu útvaru v Bosně.

Světová organizace pod vedením generálního tajemníka Kofi Annana takové incidenty úspěšně zametala pod koberec. Na veřejnost proniklo stejně málo informací jako v případě programu Oil-for-Food, zahájeném v roce 1996 – proslulé manipulace s hodnotami, přesahujícími astronomickou výši sto miliard dolarů. Zlaté to koryto pro tisíc mezinárodních byrokratů, z prodeje každého barelu ropy inkasovali provizi 2,2% a výnosný byznys směřoval zejména k Saddámovým oblíbencům Francii a Rusku. Všechny transakce na účtu Irák – OSN zprostředkovala francouzská banka BNP Paribas. Nejdůkladněji ve všem je namočen Benon Sevan, dlouhou dobu Annanova pravá ruka. Značně potřísněn je i Annanův syn Kojo.

Takže ne každého překvapí přísný odsudek britského historika Paul Johnsona v článku s názvem „OSN: Ven s ní z New Yorku!“ (Forbes, 2. 2. 2004). Světovou organizaci charakterizoval jako „hnízdo korupce, dvojího standardu a ohromující neschopnosti.“

Občas si ale přece jen počíná schopně.