Červenec 2005

Občanský průkaz, prosím (Část 2)

Eduard Vacek

Díl druhý

Stojím znovu v přijímací hale litoměřické věznice, policista za oknem zkoumá můj nástupní příkaz. Pil jste něco? Ne. Otáčím se ke vchodovým dveřím, za nimiž je vidět uplakaná tvář mojí matky. Zmocňuje se mě nervový třes, ozývá se zvuk spuštěného elektrického zámku a já ještě naposled mávám oběma rodičům, kteří mě sem přivezli z Teplic při své zpáteční cestě domů. Pak už přicházejí obvyklé formality a dlouhé čekání v miniaturní čekárně s toaletou, na malé dřevěné lavici. Je tu již jeden mladý cikán, mlčí a hledí zarputile do země, jakoby zpytoval své svědomí.

Přerušuji dlouhé ticho a ptám se ho, jak je zde dlouho. Dozvídám se, že přišel před necelou půlhodinou. Snažím se zavést rozhovor, abych přerušil tíseň, jaká panuje ve všech čekárnách zdravotnických ústavů, a pak především ve věznicích. Jde to ztuha, neboť i on prožívá svoji depresi s myšlenkami upřenými k blízké budoucnosti, která není povzbudivá. Po určité době přicházejí další dva, místnůstka je plná a je nepochybné, že budeme brzy odbaveni. Stotřicetdvojka první odstavec, představuje se další a to už zde není k hnutí. Brzy se otevírají dveře a zazní naše jména. Vstupuji společně s cikánem a odcházíme podle pokynů do další průchozí místnosti opatřené dvěma stoly. Všechno svléknout, obsah kapes na stůl. Pečlivá prohlídka oděvu a založení vybraných předmětů do obálek opatřených jmény. Mizí zde vitamíny, léky proti bolesti páteře, barevné tužky, zapalovač, osobní dokumenty. Znovu obléknout a dívat se jak touto procedurou prochází i ostatní. Většina z nás je tu na písemný příkaz, jen dva byli odchyceni hlídkami. "Řekli mi ať jdu s nimi jen tak, že potřebují jenom něco podepsat a odvezli mě rovnou sem," říká jeden, "ani jsem se nerozloučil s rodinou." "Budeš se moct rozloučit, když budeš mít štěstí tak za tři měsíce při první návštěvě," směje se jeden ze zkušených," pokud ovšem nejdeš bručet do dvojky. Tam až za půl roku."

Je to zvláštní pocit, člověk přijde dobrovolně do vězení i když je přesvědčen o své nevině, o zločinu, který na něm justice spáchala. Mám pocit, jako bych tím přiznával svoji vinu, jako bych s vědomím, že jsem se dopustil přestupku vůči zákonu přišel požádat o potrestání, veden nějakým mravním principem. Daleko správnější by bylo, abych byl odchycen, aby mě prostě sebrali jako zpočátku, když to všechno začalo, když ke mně vtrhli ráno do bytu a odvezli mě s sebou. Snad bych se měl i trochu bránit, škubat s sebou, abych tím dal najevo svůj nesouhlas se zadržením, s bezprávím, kterého se na mně dopouští. Místo toho jsem přijel dobrovolně, jako bych narukoval na vojnu, smířený s údělem, který mi někde vymysleli. Jak je člověk slabý, jak ochotně a bez odmluv se podřídí ze slušnosti bezprávné moci. Je bezpochyby mnoho lidí, kteří by přišli na vyzvání úřadů na svoji vlastní popravu. Přišli by zdrcení v hluboké depresi, ale stanuli by u vrat vězení a stiskli by zvonek. Někteří by se možná naklonili blíž k okénku v příjmu, a aby příliš nerušili hlasitým hovorem, řekli by polohlasně: Jsem ten a ten, dostavil jsem se podle předvolání na svoji popravu. Z některých by byl cítit alkohol, neboť by se museli posílit na tak dlouhou cestu. Policista za oknem by skrze mřížku ucítil pach alkoholu tak jako vždy, když zkoumá nově příchozího, a zeptal by se ho: Vy jste něco pil? Ano, přiznal by se ten bojácný a zkroušený člověk, neboť by se nestyděl přiznat se ke své slabosti, že se totiž napil ze strachu ze smrti, z násilné smrti, kterou mu chystají kdesi uvnitř, za touto masivní zdí, hlídanou z obou stran televizními kamerami. Běžte tedy ven, řekl by mu ten policista, tak jako to říká vždy, když někdo přijde do nástupu trestu v opilém stavu, běžte a přijďte zítra, až budete střízlivý, neboť nepřijímáme nikoho, kdo požil alkohol, do výkonu trestu odnětí svobody, ani do výkonu trestu smrti.

A ten člověk by se dopotácel a musel by strávit svoji poslední noc na svobodě v zimničném strachu z budoucnosti kdesi na lavičce v parku, nebo čekárně. Možná by byl kontrolován hlídkou a byla by mu udělena poslední pořádková pokuta. On by si uschoval blokové útržky, které by pak s posledními uschovanými předměty byly odevzdány spolu s oděvem pozůstalým. Naštěstí jsou ti, kteří jsou odsouzeni k smrti vždy eskortováni, jejich nástup není podmíněn jejich dobrovolností. Je to bezpochyby kus humanismu režimu, který dává nevinně odsouzeným příležitost, aby sami zazvonili a přihlásili se k výkonu trestu, aby tak sami symbolicky přijali podíl na svém věznění a ve svém svědomí aby se smířili s trestem, neboť přišli sami, jsouce si alespoň v podvědomí vědomi své viny.

Mechanicky navlékám svůj šat na ramínko a vše uzavírám do pytle, na kterém se pohupuje visačka s mým jménem. Sprcha, balíček s hnědou teplákovou soupravou, pantofle. To vše už tu bylo, není to nic nového a přece je to vždy nové svou bezohlednou mechanickou tupou neodvratitelností. "Hlavně, aby nám nešoupli na cimru nějakýho hajzla," šeptají si dva z nově příchozích, oba již navlečeni do tepláků, aniž vědí, zda budou spolu umístěni na stejnou celu. Bereme svůj ranec s výbavou a ve dvoustupu pochodujeme dlouhou chodbou k výtahu. Zanedlouho již stojím spolu s dvěma dalšími před eskortní celou. Jsou tu již dva vězni, je nás tedy plný počet. Postupně podle návodu a rady vnitřního řádu a znalých kolegů, kteří se dokonale nudí steleme své postele a ukládáme věci osobní potřeby do skříněk. Vše má své pevné místo, cely jsou naprosto stejné, vyjma své polohy. Některé jsou vlhké a tmavé, jinde probleskne paprsek slunce skrze husté pásy, odpadní materiál při výrobě a lisování řetězových článků. Kuřáci zakládají své kolchozy a sypou na hromadu svoje zásoby, určené pro spotřebu v eskortní cele. Ostatní je pečlivě uloženo na budoucí časy. Nikdo neví kam bude přidělen, co ho čeká. Panuje nervozita, přetřásají se hrůzostrašné historky, navazují nové známosti. Recidivisté se snaží navázat kontakt se starými známými ťukáním na zeď. "Vedle je Fery, křičí kdosi radostně, snad nám to vyjde." Horečná atmosféra, jako při nástupu rekrutů. Někteří se snaží uplatňovat svoji autoritu z minulých kriminálů, vyhrožují, dožadují se pozornosti a úcty, kterou kdysi požívali. Noví tuto hierarchii ještě nechápou, ale mnozí z bázně se snaží zavděčit a rozdělují se se svými zásobami. Konečně přichází první noc, houkání sirény ohlašuje noční klid a to je chvíle prvního seznamování. Polohlasně jsou vyprávěny příběhy, všichni pozorně naslouchají, aby zmlkli, když se přišourají kroky dozorce, které se zastaví před celou a pozorné oko prozkoumá, zda je vše v pořádku. První a poslední noc bývají ve věznici nejhorší. Společným mottem je obava z budoucnosti, z nejistoty, která čeká člověka bez rozdílu typu, neboť přichází změna ve způsobu života. Člověk si zvykne na dobré i na zlé, dokáže se zabydlet i v méně příznivé situaci, pokud má víru, že to bude lepší, že to dočasné zlo jednou skončí a že se vnější podmínky života uspořádají podle budoucího očekávání. První noc je těžko, člověk bilancuje, myslí na to, co venku zanechal, co miloval a na čem mu záleželo, aniž si to hlouběji uvědomoval, bytostně prožívá tuto ztrátu s bolestí srdce. Myslí také na to, co bychom mohli nazvat jako jeho případ, probírá se znovu celou záležitostí, před očima mu běží dlouhý film, z něhož vystupují rozličné jednotlivosti zjitřené zklamáním z přátel a z těch jimž člověk věřil a kteří selhali z vlastních chyb a omylů, křivdy, nespravedlnost. Je to chvíle obav z budoucnosti. Proto každý naslouchá příběhům, snaží si udělat představu, aby stabilizoval svoji poplašenou duši. Člověk může najít dočasnou útěchu z vyprávění jiných, kteří mají delší tresty, závidí těm, kteří půjdou domů dřív. Pobyt v eskortní cele je plný očekávání, nervozity, navazují se zde nová přátelství s vírou, že budou mít svá pokračování ve vězení. Nebývá tomu tak, neboť v rozdělovně určí, kam bude kdo zařazen. Každý má však potřebu nějaké jistoty, něčeho, na co by se mohl v tomto nejistém prostředí spolehnout. Jedinou jistotou však zůstává vyměřená délka trestu a krutá nemilosrdnost cizího prostředí. Sdělení svého případu a vyslechnutí jiných sbližuje všechny přítomné, neboť už nejsou cizími lidmi kteří o sobě nic nevědí. Všichni jsou si rovni, každý nese své břemeno a ve chvíli kdy naslouchá i břemena druhých. Ti, kteří mají rodiny, myslí na to, co se děje doma. Upínají svoji mysl na chvíli, kdy budou opět propuštěni, zkoumají a považují pevnost svazků. Zatím však každého čekají nekonečné dny, měsíce, roky. Ale ani v těchto chvílích si nejsou všichni rovni. Jsou tu takoví, kteří pociťují toto prostředí jako beznadějně cizí a nepřátelské, neboť jim odebralo všechno to, co pro ně mělo cenu. Jejich život stal se náhle neplnohodnotným, prázdným, obtížným. Takto pociťují své uvěznění ti, kteří sem přišli poprvé nebo po delším čase, lidé s nepoškozeným smyslem pro kvalitu života. Druhou skupinu však tvoří lidé, v tomto prostředí zdomácnělí. Přicházejí sem a navracejí se jako do svého skutečného domova, hledají a nacházejí své známé, s nimiž strávili ve vězeních část svého života, na který vzpomínají s nostalgií a pocitem sounáležitosti. Jejich příchod je okamžitě zaznamenán zvukovou poštou, vědí o sobě, znají délku vyměřených trestů. Silné kriminální osobnosti mají své zvláštní postavení, autoritu, která jim umožní aklimatizovat se v jakémkoli prostředí a prosadit zde svůj vliv a své zájmy. Vynucují si zvláštní úctu a mnohdy terorizují prostřednictvím svých kumpánů ostatní spoluvězně. Z některých vězení jsou známy případy, kdy ze dvou sprch určených pro šedesátku vězňů je jedna "rezervována" pro jednoho nebo dva krále a pod druhou se tísní zbytek vězňů. Nikdo si nedovolí použít prázdnou sprchu, neboť by to pro něho znamenalo peklo. Dlouhé měsíce ve vazbě, kde se čas prakticky zastavil dávají příležitost agresivním, psychicky narušeným lidem k systematickému šikanování a pronásledování typů slabých, méně inteligentních nebo těch, kteří jsou stíháni pro neoblíbený paragraf. Většina uvězněných se z nudy nebo ze strachu prostě přidá k "žertování", jež má mnohdy ráz psychického nebo fyzického teroru, o kterém postižený ze strachu nemluví. Jeho ochranou je trpná pasivita nebo podlézavost. Je nepochybné, že umístěním vězně mezi zvláště vyhraněné kriminální osobnosti může dojít k jeho psychickému zhroucení, nebo přímé likvidaci. O tom všem noví tuší, nebo se postupně dozvídají.

Eskortní cela ovšem oplývá poněkud jinou atmosférou, než jaká panuje v sousedních celách, kde jsou vězni umístěni z důvodů vyšetřování. Rozdílné je i chování dozorců, jež je k obviněným tvrdší a ostražitější než k odsouzeným. Zde vládne mnohem smířlivější a klidnější duch, kde se obráží skutečnost, že obviněný je zcela v jiném právním postavení než odsouzený, kterému může být z rozmanitých důvodů trest libovolně zvýšen. I čas má zde jinou dimenzi, má svůj počátek a konec definovaný nástupem a eskortou do věznice a je ohraničený délkou trestu. Vězni mají dostatek kouření i jiných zásob, potřeby jsou nasycovány snadněji než ve vazbě. Proto je v eskortní cele celkově klidnější duch. Nastoupil jsem o několik dnů později v domnění, že se vyhnu sobotě a neděli, jež jsou v malých celách nekonečně dlouhé, v tyto dny zde ustává veškerý pohyb a naděje na změnu. Den je rozdělen pouze časovými úseky, kdy se podává strava. Domníval jsem se, že svým nástupem v pondělí místo pátku nebudu muset absolvovat tyto dny, ale zmýlil jsem se. Administrativa, jež se zabývá rozdělováním vězňů potřebuje nejméně deset dnů. Trávím zde již tedy svoji druhou neděli. Duch je prolnutý šedou všudypřítomnou nudou, která ustupuje jen občasnými proměnami vězňů, kteří nastoupili o několik dnů dřív, a odcházejí do eskorty. Na jejich místa nastupují další. Prožil jsem několik dnů s běžnými banálními případy, drobné rozkrádání s tresty kolem půl roku, rvačka a slovní napadení veřejného činitele. Lidé průměrní, vyrovnaní se svým svědomím i trestem. Jejich tlachání po krátkém čase dostává svůj spád a pravidelnost, příběhy se opakují. I moje myšlení se ocitá v bludném kruhu, myslím na svůj případ, probírám jednotlivosti. Ve chvílích soustředění se mi znovu zjevují detaily, které činí obě soudní politické frašky ještě absurdnějšími. Tak nějak musely probíhat soudy i za feudálního absolutismu, bez ohledu na vnitřní logiku i stavbu procesu, bez ohledu na úctu k právu. Byl jsem svědkem žonglování se slovy, do soudních spisů byly nadiktovány věty, které nikdo nevyslovil a které odporovaly výpovědi svědků a podstatná svědectví byla vynechána. Uvědomuji si, že všichni, kteří se nějak podíleli na mém případu, jsou členové jediné politické strany, že tomu bude i nadále až do mého propuštění. Byl jsem tedy odsouzen politickou stranou, která k tomu použila státní legislativu. Mohl bych zahořknout, zatvrdit se zjevnou nespravedlností, ale kupodivu cítím tu jen odpor a hnus z toho všeho. Uvažuji o tom, že vše, co jsem prožil, má svoji zákonitost a nijak se nevymyká mé vlastní zkušenosti, jíž jsem získával po celou dobu života v této společnosti. O špatnosti tohoto systému jsem nikdy nepochyboval, stal jsem se nyní jen jedním z mnoha těch, kteří mohou svědčit o této špatnosti na základě vlastní zkušenosti. Na samém počátku tu stáli mnozí naplnění nadějí a optimismem. Chtěli přispět svým podílem na dobré věci, chtěli se o ně sami přičinit. Ale byla tu doba, kdy se kácely stromy, celé plochy lesů a oni se stali třískami, nepohodlnými sukovitými třískami, které měli svoji pravdu ověřenou dlouhou lidskou zkušeností, mravním kodexem i dobrou výchovou a odmítli se přizpůsobit té ničemnosti vydávající se za pozitivní přínos dějin a smysl usilování předchozích generací. Pro mne nebylo místa v nové společnosti, jejímž jednotícím tmelem byla nenávist se závistí. Protože se nedokázali zříci svých hodnot, své slušnosti, protože je nedokázali vyměnit za osobní prospěch přestrojený za ideologii stali se nepohodlnými a byli vytěsněni ze společnosti, ze života. Ten proces dosud neskončil a já se stal pouze jeho součástí. Dnes bychom nenašli náboženský nebo ideologický systém, který by neměl své mučedníky v řadách těch, kteří se ve svém svědomí rozhodli dát přednost univerzálním hodnotám před prospěchem a zradou současnosti. Proč byli a jsou tito lidé utloukáni a pronásledováni, namísto toho, aby se jejich hlas stal svědomím národů a mírou humanity lidstva? Jsou to skutečně blázni, kteří dali přednost snům před realitou, ochotni zaplatit jakoukoli cenu? Ve vězení jsou malé vraždy, kterými moc zabíjí své svobodné občany tak, jako by byli vinni před bohem nebo dějinami. Tváře soudců, kteří zastupují moc jsou naplněny záštím, ironií, je v nich možné číst pocity zadostiučinění. Mohou být takoví lidé skutečně nestranní? Tito lidé berou na svá bedra ochotně anonymní nespravedlnost jakoby byli sami jejími služebníky, rozdávají dlouhá léta vězení tak, jako jiný léčí rány a druhý obrábí kov. Upsali skutečně svá srdce ďáblu a duše démonu moci, nebo vymýtili ze svých svědomí mravnost, poctivost a právo? Soudce stojí v jiném postavení než jiný zaměstnanec justice, vyšetřovatel a prokurátor. Ti nechť hrouží své ruce do výkalů a nečistoty, nechť přisluhují moci, mafii, ideologii. Ale povinností soudců je dobrat se poctivě pravdy, neboť ve svém úřadě nezastupují stávající moc, ani zájmy těch, kteří jí vládnou, ale univerzální spravedlnost, jíž jsou odpovědni. Zpronevěří-li se svému postavení, je to těžký hřích, těžké provinění jež patří k nejzávažnějším, neboť oběťmi jsou lidé - jejich životy. V souvislosti s touto odpovědností měli by na taková místa být dosazováni výhradně lidé mravně pevní, neúplatní a neovlivnitelní vnějšími vlivy. Myslím na to, že každý zámečník, elektrikář, řidič, musí absolvovat v periodických intervalech školení bezpečnosti práce, kvalifikační zkoušky, neboť by mohl ovlivnit svou nedbalostí a nevědomostí majetek a zdraví bližních. Ale jsou to především soudci, kteří by měli být průběžně periodicky školeni a testováni ze své univerzální mravnosti, mělo by být zkoumáno jejich svědomí a rozlišovací schopnost, aby v odpovědném úřadě zasedl člověk, jehož lidská kvalita je nepochybná, aby dovedl zastoupit spravedlnost. To je základ spravedlnosti státu. Pokud nebudou učiněny podmínky pro nestranný soud, potud nebude spravedlnost. A namísto vznešených cílů a proklamací bude vládnout karikatura a pokřivenost.

Je možné mluvit o takových věcech s vězni, kteří porušili zákon a přesto hledají omluvu pro své jednání? Přeci jen jsou však poslední dny mého pobytu naplněny setkáním s člověkem, jehož neobvyklý případ mě zaujal. Mladý, asi čtyřiadvacetiletý muž vyššího vzrůstu, bledý s úzkými rty a výraznýma živýma očima. Jeho příchod mě naplňuje zvědavostí. Je mi jasné, že tu před sebou nemám běžného kriminálního delikventa a brzy mám možnost se o tom přesvědčit. Fašismus, propagace fašismu, podává mi ruku. Je zjevně hrdý na to, že je politickým vězněm. Nevěřím svým uším. Je to možné? Po všech hrůzách, po tom všem co se stalo? To snad bude nějaký omyl, nebo záměr, jak někoho dostat do vězení. Po svých osobních zkušenostech věřím, že je to možné. Přeci jen bych si však rád o fašismu s tímto mužem pohovořil. Celkem ochotně mi poskytl obžalobu i rozsudek k prostudování. Dal jsem se do toho ihned s velkým zájmem, neboť jsem byl zvědav, jak si stranický vyšetřovatel poradil s tak nebezpečným protivníkem. Ze spisu jsem se dozvěděl, že se jednalo o skupinu působící v Ústí nad Labem. "Neofašistická buňka" měla všechny náležitosti vnitřního dogmaticko-ideového uzavřeného systému, včetně tajného dohledu, který dbal na stanovené regule a "čistotu" skupiny. Praktické výsledky skupiny, nebo nějaké trvalé působení ve smyslu politických nebo násilných akcí se nekonalo, alespoň jsem se o něm nikde nedočetl. Důraz prokurátora v obžalobě byl kladen na vysokou společenskou nebezpečnost vyplývající ze samotné existence skupiny. Proto zde byl rozmazáván funkční systém, dogma a atributy, přihlašující se k fašismu. Kožené kabáty, vysoké holínky, vlajka uschovaná kdesi ve sklepě. Když jsem dočetl, byl jsem zklamán, neboť jsem se seznámil s případem, který byl soudní justicí pojat jako neblahý precedens, ačkoli měl spíše sloužit jako studijní materiál pro partajní ideology. V čem byl podnětný? Především v oblasti historické analýzy poskytl nový, i když iterativně se opakující důkaz, že totiž každý ideový nebo jakýkoli jiný společenský tlak musí nutně vyvolat ve společnosti odezvu, jež je reflexí nebo protiobrazem stávajícího stavu. Jinými slovy: Co nemají mocipáni rádi, to budeme právě dělat. Byla to zoufalá snaha po uchování vlastní identity v podmínkách všeobecného ideového tlaku. Samo sebou, byla to nesprávná cesta, bylo to scestí, neboť si tito mladí muži neuvědomili, že i v tomto inverzním reflexním postoji jsou manipulováni. Svobodný postoj nevyplývá z reakce na tlak, ale z vnitřního klidu a neochvějného sledování vlastního programu, bez ohledu na působení vnějších okolností. Inverzní postoj je otrockou reakcí, která svého nositele zbavuje vnitřní svobody. A tak vina opět padá na společnost, která nedokázala mladým lidem poskytnout šanci k svobodnému postoji, ale vmanipulovala je svým tlakem do postoje, který soudem, jenž vykonala historie, byl jednou pro vždy vyřazen, jako již tolik přežitých ideových systémů. Ze spisů bylo také možno vyčíst, že vážnost ze zaujetí nebyla ideologickou zaslepeností, ale vážností hry. Řada jednotlivců na prahu dospělosti má potřebu se nějakým způsobem deklarovat. Jsou to zpravidla nezralé módní postoje, mající svým vyjádřením blízko k napodobování vnějších projevů různých módních a kulturně módních vln, doprovázené verbálně povrchní frazeologií a stylem, jenž má dokumentovat příslušnost svého nositele k určitému myšlenkovému nebo emotivnímu okruhu. Může také vyjadřovat nesouhlas a zjevné odtržení od obecně prosazovaného názoru či filozofie. Zdálo se mi, že to je právě ten případ. Nebyl jsem si zcela jist, zda můj postřeh odpovídá skutečnosti a proto jsem s tímto odsouzeným o věci blíže pohovořil. Byl to svým způsobem neobvyklý člověk, přidělených čtyři a půl roku ho nezlomilo, naopak z jeho osobnosti vyzařovala jakási euforie vyplývající z dosud nevyvanulého pocitu dobře zahrané role u krajského soudu. Do jisté míry na mne zapůsobila stavba jeho charakteru a soubor povahových vlastností. Nepochyboval jsem o tom, že působil ve skupině jako vůdčí osobnost. Z jeho gest byla patrná povýšenost nad údělem, který ho očekával. Byla to však spíše povýšenost bohéma než ideologa. Byl-li zklamán, pak především z toho, že byl nepochopen, neboť byl odsouzen jako ideolog, ale nikoli jako režisér a herec. Ano, byla to spíše herecká společnost, než cokoli jiného. Proto byl uvnitř skupiny kladen takový důraz na kostýmy, vystupování, řád, zdání pravověrnosti. Na otázku, kterou jsem mu položil, totiž, zda by byl schopen násilí, odpověděl vyhýbavě. Nebyl. Věděl jsem to. Čtyři a půl roku za několikaměsíční herecké vystoupení. Jak krutý režim, který ani nedokáže, snad ani nechce analyzovat podstatu "trestní věci". Ústečtí fašisté byli cosi jako skupina historického šermu, hráli sami sobě i jiným a především, svoji hrou se zříkali oficiální ideologie, negovali její působení ve svých srdcích. Tohle snad muselo být jasné vyšetřovateli i soudu. O tuto podstatu věci však vůbec nešlo, neboť současná justice nijak hlouběji nezkoumá pohnutky, které vedou k jevům, na než je pohlíženo jako na jevy společensky závadné, ale spíše preventivně zasahuje tou nejhrubší mocí a silou v úmyslu zastrašit a potlačit jedince, kteří se dokázali vzepřít a vymkli se ideové kuratele, hledajíce vlastní cesty seberealizace. Za tohoto stavu nelze dospět k národnímu smíření. Nemám ovšem nijak v úmyslu hájit stoupence nacionálního socialismu, ani stoupence jiného násilí, jež je prakticky uplatňováno ve jménu jakékoli ideje, či božstva. Jsem přesvědčen o tom, že má-li být uplatňována moc ideové policie, pak právě tam, kde se zcestnost ideje projeví duchovním a fyzickým omezováním nezávislého myšlení. Nikoli na jeho utlačení, ale na jeho obhajobu. Tato moc nechť se projeví ochranou svobody jednotlivce proti jakémukoli druhu násilí. To by bylo jediné ospravedlnění existence ideové policie.

Snažím se tedy s tímto mužem analyzovat jeho situaci i smysl zaměření jejich skupiny. Hovoříme o kultuře, která dokáže mnohem znamenitěji povzbudit člověka, aby vzdoroval násilí moci své mravní převahy, vysvětluji mu omyl, kterého se dopustili tím, že proti násilí ideologie bojovali stínováním a karikaturou jiné ideologie, v očích lidstva ideologie naprosto zdiskreditované svoji nelidskostí. Nemůže pochopit, že jejich skupina bude jednoznačně spojována se strašlivou minulostí nacismu, že vlastně napomohli režimu, aby využil historické zkušenosti k jejich likvidaci. Takhle blbě se nechat zavřít, aniž odvedli kus poctivé práce pro pokrok. Teď se ještě cítí být hrdiny, neboť jsou obětí ideového odsudku, jsou aktéry významného divadla krajského formátu a herci na pódiu soudu, který byl sledován mnoha jejich přáteli a ctitelkami. Ale až půjdou po létech vyčerpaní domů, nebudou už ani vědět proč, neboť velká hra bude zapomenuta a šedé dlouhé vězeňské dny přinesou zapomnění jim samým i těm, kteří je venku znali a kterým chtěli imponovat. Zmařené nejhezčí roky života, jen vězeňské prázdno a nicota. Těžko s ním hovořím o takových věcech, neboť dosud není připraven, aby je přijal, ještě stále prožívá velikost chvíle, o níž je přesvědčen, že má historický význam. Vyprávím mu raději o dědovi, který se chtěl zúčastnit mého soudu, kam nechtěli vpustit ani moji manželku a sestru, neboť se jim nedostávalo na veřejný proces vstupenek. Teprve tehdy když jsem se odmítl soudu zúčastnit, povolili přístup manželce. Průběhu jednání se však chtěl mermomocí zúčastnit i neznámý starší člověk, pro jehož zájem však předseda soudu dr. Nygrín neměl pochopení. Když mu řekli, že to není možné, protože nemá vstupenku, běžel kamsi do vrátnice soudní budovy, aby si ji opatřil, jako by šlo o hokejový, nebo tenisový zápas. Tam mu ovšem vysvětlili, že vstupenkami disponuje předseda soudu. Tak se ten dobrý muž vrátil a marně vysvětloval dveřníkovi, že by se rád soudu zúčastnil, neboť o něm slyšel na Hlasu Ameriky, a že to bude zajímavé. Poukázali na to, že je sál plně obsazen. Namítl, že bude stát v koutě, že nebude rušit. Jsou tam celé dvě řady volné, volal, když se mu podařilo nahlédnout škvírou dovnitř. Když se ho podařilo vystrčit ven, oprášil si klobouk, jakoby vyšel z nějaké nečisté místnosti a vzdorovitě pronesl směrem k lidem, kteří se shromáždili na chodbě: Nevadí, tak si to zase poslechnu v rádiu. Na chodbě se producírovalo několik tajných policistů, seděla tu i moje sestra a přítel. Když četli vybrané úryvky z mých povídek, pro které jsem byl souzen, hosté se vstupenkami se očividně bavili a nebylo by divu, kdyby přednášejícímu za procítěný přednes nakonec zatleskali. Soud měl ráz kulturního společenského odpoledne.

Venku za mřížemi střídalo pozdní léto překrásný podzim. Chodili jsme ve vycházkovém trojúhelníku půl hodiny denně a tak jsem se snažil, aby po mé tváři sklouzlo co nejvíce hřejivých slunečních paprsků, poslů svobody. Vůdce se se mnou spřátelil a oba jsme tajně doufali, že budeme umístěni do stejného vězení. Oči všech vězňů byly vytrvale upřeny do horního patra k několika zaskleným oknům, kde byly cely vězněných žen. Sedí tam Marie, šeptal mi vůdce. Krásná holka s rezatými dlouhými vlasy, není ji ani pětadvacet let. Tři a půl roku s manželem. Za to, že vařili perník. Pak je čeká půl roku v blázinci. Hrozná představa. Když jsem měl soud, seděli tu ve vazbě šestý měsíc.

Všichni se snažili za okny zahlédnout ženskou tvář, v nejlepším případě však bylo možné nakrátko zahlédnout obrys. Okna byla zasklená litým sklem s drátěnou vložkou. Všiml jsem si, že do eskortních cel nedocházejí harfeníci, což byla skupina dozorců, provádějících pravidelné kontroly vnitřních mříží na oknech. Zkoušky byly prováděny tak, že dozorce kovovou tyčí přejel po mřížích a akusticky zkoumal jejich celistvost. Zvuk byl slyšet daleko a po dlouhou dobu, neboť byly takto kontrolovány všechny cely vazby. Z eskortních cel byli vybíráni dobrovolníci pro pomocné a úklidové práce. Jednalo se o úklid schodiště, chodby, tělocvičny, někdy také o pomocné práce v kuchyni. Tato práce byla nejoblíbenější, neboť zde byla možnost získat hlavičku cibule, nebo jiné zeleniny.

Konečně se přiblížila doba odjezdu. Na celách vznikala nová seskupení, někteří odcházeli, jiní přišli. Vůdce zůstal, přibyl však mladší chlapec před vojnou, kterého nebavilo docházet pravidelně do práce a byl za to odsouzen na několik měsíců do 1. NVS. "Ty zkusíš jako pes", řekl mu starší vězeň. Na takový kluky v base čekaj, ale budeš to mít dobrý, když se přizpůsobíš. Jak přizpůsobím? Nechápal blonďáček. No, když se naučíš dobře kouřit brka, tak se nebudeš mít špatně. To já ale nikdy dělat nebudu, protože takové věci já nenávidím. Ale budeš, chlapče, budeš a rád. Nakonec si na to zvykneš a bude se ti to líbit. No to je hotový, přidali se unisono ostatní, blonďáci to mají v base nejlepší, nesmí jim bejt víc jak pětadvacet a musej bejt ochotný se podřídit a přizpůsobit. Jinak to mají v base daleko nejhorší ze všech. A co budou ode mne chtít? rezignoval blonďáček. No, hlavně kouřit, a taky tě budou jebat do zadku. odpověděl protřelý kriminálník. Hele, nechceš si to dneska vyzkoušet? Vono je lepší, když už tam přídeš zkušenej, než jako úplnej greenhorn, to mi věř. Já už dřepěl šestkrát, tak to vím nejlíp. Zábava se rozproudila. Hlavně, pravil jeden z nově příchozích, hlavně s nima nesmíš hrát žádnou hru, kterou neznáš, nebo se s nima o něco sázet. Když se třeba budou chtít vsadit, zdali a za jak dlouho prolezeš pelestí u kovovky. Jak tam strčíš hlavu, tak ti ji skřípnou židličkou a hned ho máš v hubě. Když se ti to nebude líbit, tak tě trochu přidusej a pak budeš tahat jako dobře zajetá pětadvacítka. Byla to posedlost, všichni jakoby se radovali, že našli někoho, kdo je ještě vystrašenější než oni. Sjednotili se ve svém úsilí a bombardovali nešťastného kluka svými výmysly a podsvětními historkami až do té míry, že se rozhodl požádat administrativu, aby směl zůstat ve výkonu trestu v Litoměřicích. "To už je pozdě mladíku, zítra je odjezd", řekl mu na jeho dotaz dozorce. Zpráva o eskortě zasáhla všechny přítomné. "Je to lepší, než tady nečinně sedět, pravil jeden. To je blbost, eště budete všichni vzpomínat na klídek, co tu byl. Šoupnou vás na koleje a to je konec, odporoval druhý. Nejhorší sou hadí tance v Boleslavi, přidal se další, slyšel sem, říkal mi kámoš, že tam muklové brousej šmirglem kastle na embéčka a na rukách maj přidělaný hadičky, ze kterejch teče imrvére voda po celým těle a pak do bot. Aby to stihli, musej se kroutit, teda jako aby získali ten švunk, jinak se to nedá stihnout, ten pás pořád běží. A když to nestihnou, tak ty další u pásu, co to musej za ně dělat, tam maj připravenej pendrek z kabelu a přetáhnou tě s ním přes záda. To musí bejt strašný. Některý to nevydržej a fingujou útěk, aby je přeložili do jinýho kriminálu. To přece dostanou nášup? Jasně, ale dostanou se na jinou práci. V Minkovicích to taky není žádnej med. Ty buď klidnej, ty deš do Oráčova na koleje, budeš eště vzpomínat, jak sme tu krafali v klídku. Tak chlapi, zejtra tepláky dolů a zase civil. Však voni ho zase z tebe stáhnou, jen se neboj".

Brzy ráno jsme byli podle jmenného seznamu seřazeni do skupin. Byl to zvláštní pocit, oblékat se do civilních šatů, někteří po několikaměsíční vazbě, jiní po pouhých čtrnácti dnech. Nastoupili jsme do několika autobusů. Pořadí nástupu bylo přísně kontrolované. Všichni vyslechli varování o případné ostré střelbě při nejmenším pokusu o útěk. Někteří vězni měli na rukou pouta, jiní měli pouta připevněná k opasku. Vpředu bylo umístěno několik žen, které vzbuzovaly pozornost. Žádná z nich se však po celou dobu jízdy neotočila. Jeden z dozorců udržoval za pomoci vysílačky spojení se základnou a v pravidelných intervalech oznamoval polohu autobusu, ostatní bedlivě kontrolovali stav a okřikovali vězně, kteří se spolu pokusili bavit. Mluvit za jízdy bylo přísně zakázáno. Byla to vyhlídková jízda po severočeských věznicích, kde podle seznamu vězni vystupovali a opět jiní zaujímali jejich místa. Hned při prvním výstupu jsem spatřil vůdce, jak mi smutně zamával u brány libkovického pevného vězení. Další zastávkou byl ženský kriminál ve Všehrdech, kde se rovněž vystřídalo několik cestujících. Následovalo vězení pro mladistvé a pak už autobus zamířil ku Praze. Podle jmenného seznamu jsem byl usazen na zadní sedadlo. Znamenalo to, že pojedu někam dál. Dozvěděl jsem se, že autobus ukončí svoji jízdu na rozdělovně na Pankráci, a odtud mohu být dále přeložen na jinou linku. Okna autobusu byla opatřena zataženými roletami, přesto bylo možné sledovat informativně trasu. Netrvalo dlouho a škvírami na oknech jsem rozpoznal, že autobus míjí okrajové čtvrtě Prahy. Pak už zastavil na rozdělovně na Pankráci. Překvapil mě obrovský komplex, kam nepřetržitě přijíždějí desítky autobusů ministerstva vnitra z celých Čech, aby zde vyklopily svůj obsah a rozjely se zpět s novým lidským nákladem. Teprve zde jsem si uvědomil, jak rozsáhlý je vězeňský systém, jakou obsáhlou administrativou a technikou disponuje. Ruch vězeňských autobusů připomínal autobusové nádraží na Florenci. Vystoupili jsme a v řadě za sebou prošli dveřmi do budovy. Velká klenutá chodba s mnoha podlažími a celami, uprostřed napnutá síť. Obraz známý ze zfilmované reportáže o Juliu Fučíkovi a jiných filmů o nacistech. Další kontrola a umisťování podle jmen do cel. Vše v klusu bez zbytečného prodlévání. Když jsem vstoupil, jako bych byl dostal pytlem přes hlavu. Malá místnost s několika desítkami vězňů, všichni v rukách dýmající cigarety. Vzduch nedýchatelný, zamořený zplodinami. Instinktivně jsem se opřel o dveře. Během krátké doby mě nesnesitelně pálí oči. Dusím se a tak si namáčím kapesník pod kohoutkem vody a používám jej jako filtru. Čas v tomto tabákovém doupěti se nekonečně vleče, dozvídám se, že tato cela je určena pro eskortu do obávaných Valdic a dále na Hradec Králové a Pardubice. Rozpomněl jsem se na nechutnou historku o upírovi, kterou den před odjezdem vyprávěl jeden z vězňů. Podle jeho údajů se jedná o doživotního vězně ve Valdicích, který svým spoluvězňům saje krev přímo z žil. Lidské tělo je prý nejlepší konzervou, obsah vydrží dlouho nezkažený a má vždy správnou teplotu. Tak tedy jeden z nejhorších kriminálů, který okusil i Magor. Nevěřím samozřejmě vězeňským historkám, které mají nahnat hrůzu přibylcům, nerad naslouchám této vězeňské latině, ale není před ní kam utéci. Hloupé a nesmyslné žvanění patří mezi nejhorší zážitky vězení.

Začala mě prudce bolet hlava, cela se plní dalšími vězni, až je tu jen místo k stání. Nervozita nutí kuřáky, aby si zapalovali jednu cigaretu od druhé. Konečně se otevírají dveře a kdosi za hustou clonou dýmu vyzývá jména k další eskortě. Jsem vyzván mezi prvními, pociťuji to jako vysvobození a deru se ven. Vycházím toutéž trasou na dvůr, kde stojí několik autobusů se spuštěnými motory. Jsem nucen se postavit jen několik kroků od černého výfuku chrlícího bez přestání černá oblaka dýmu. Z budovy vyvádějí ženy a nás nutí otočit se čelem ke zdi. Migréna mi tlačí bolestí oči z hlavy. Ženy nastupují do autobusu a my dostáváme povel k nástupu za nimi. Pardubice, probleskne mi hlavou, ale pak si uvědomuji, že mohu být vysazen kdekoli po trase. Nastupuji a prohlížím si přítomné ženy. Dvě mláďata, jedou s námi již z Litoměřic, jistě jim nebude víc jak osmnáct let, jedna nastoupila ve Všehrdech, kde je ženská 1. NVS. Autobus však míří z Prahy na kolínskou výpadovku. Kam jedem? ptám se očima staršího vězně, který nastoupil na Pankráci v modrých sintrech a s baťůžkem na rameni. Pardubice, odpovídá mi nenápadně a cesta v poloprázdném autobuse ubíhá nadále v klidu a bez vzrušení až do Pardubic. Autobus projíždí okresním městem, poznávám divadlo Na drážce, které jsem před léty navštěvoval a pak už vidím dlouhou vysokou zeď a řadu domovních bloků, o jejichž účelu nelze pochybovat. Autobus odbočuje a zastavuje před velkými železnými vraty, které se pozvolna otevírají. Mám ještě čas, abych spatřil nakrátko Kunětickou horu a velký šedý komín s pruhy. Pak se vrata zavřou a autobus zastavuje na nádvoří, které je odděleno od vlastního areálu věznice další vysokou zdí rovněž uzavřenou velkými železnými vraty. Vystupujeme z autobusu a jsme ihned zařazeni do tvaru, zvlášť od ženské skupiny. Pozoruji, že řada z nich se živě baví, jakoby některé ženy ožily v důvěrně známém prostředí. Šedá vrata se otevírají, projíždí jimi několik muklů s podivným miniaturním žebřiňákem naloženým až po okraj nějakým harampádím. Chybí jen poník, namísto zvířete jsou do vozu a jeho vojky zapřažení lidé v černých špinavých montérkách. Stojí a smekají své čepice před procházejícími dozorci, kteří je nedbale míjejí. Vrata se zavírají a vozík mizí kdesi za rohem. Ženy jsou konečně seřazeny a odvedeny malými dvířky na pokraji velkých vrat kamsi do nitra věznice. Čekáme nějaký čas až si pro nás přijdou. Rozhlížím se po okolí. Jsou to administrativní budovy, několik starších staveb, patrně původní vězeňský areál, jiné novější vyjma dřevěné konstrukce s nezbytnou hvězdou a politickým bezvýrazným textem je vše beznadějně utopeno v šedé barvě. Beton, železo, ostnatý drát. Za vraty dýmá vysoký teplárenský komín, orientační bod, který je vidět z každého místa věznice. V noci jsou na něm rozžehnuta červená světla. Po výstupu z autobusu se všech zmocňuje úzkostný pocit. Někteří jej prožívají intenzivněji, jsou ve vězení poprvé, jiní se brzy smiřují se svým okolím a snaží se rychle asimilovat. Mají své zkušenosti z předchozích kriminálů a jsou smířeni se zásadami přežití, jež mají obecnou platnost pro všechna vězení.

Konečně si pro nás přichází nadporučík s hrstí lejster v ruce, pod jeho vedením procházíme branou, která se na jeho pokyn otevírá a po našem průchodu opět uzavře. Vnitřní objekt věznice. Po obou stranách koridor rozbrázděný pluhem s elektronickým zařízením pro indikaci přiblížení. Na místech, kde koridor prudce zabočuje strážní budky. Mám stejný pocit jako před několika lety, kdy jsem projížděl hraničním pásmem z Rakouska. Dva koncentrační tábory s postupně zúženým prostorem. Ale ani toto ještě není konečné řešení, neboť je ještě možné jednotlivce omezit v prostoru OKT, což je humánní název pro Oddělení kázeňských trestů. V tomto prostoru je jednotlivec omezen prostorem, intenzitou osvětlení i stravou. Systém odstupňovaného vězení se zužujícími se právy a vzrůstajícími povinnostmi. Z jiného úhlu pohledu je však vězení možno vidět jako dokonalý systém, ve kterém již došlo k dokonalému vítězství totalitarismu, k jeho završení. Veškeré fungování zde přejal stát. Strava, spánek, práce, volný čas, způsob oblečení, vše je státem řízeno a kontrolováno, je zde zavedena jistá stejnost a uniformita v míře časové i sociální. Všichni mají k dispozici stejnou dobu spánku, stejnou porci jídla. Veškeré plánované dění je určeno jednotným časem, určovaným denním řádem a příkazy. Kdyby bylo možné umístit do vězení rodiny kontrolované a řízené systémem tak, jak je dnes uplatňován, bylo by to nesporné vítězství ideologie. V takové situaci již některé pojmy jako je například "svobodná vůle", nebo "rozhodování" atd. se stávají iluzorními pojmy. Souhlasu není třeba a odpor je vyloučen. Zavržení společenského vývoje, který nastoupil cestu historické nutnosti je vězení, obrovské kolektivní vězení, kde jednotlivci jsou zároveň vězni i dozorci. Samosprávný systém je systémem vysoce funkčním a produktivním. Vězni mají bezpochyby značný podíl na ekonomickém chodu společnosti. To je poznání, ke kterému se však všichni musíme dopracovat vlastní zkušeností. Nejprve je mi dáno poznat vězeňský systém povrchně, očima nově příchozího, který ohmatává tento uzavřený vnitřní svět svým zrakem a citem, který vnímá především podivný chlad a uspořádanost budov a vnitřních komunikací. To není pouhý pořádek, to je chorobná, úzkostná uspořádanost, která dýchá odlidštěností a snahou nahradit radost a svobodný tep života pořádkem. Ale na rozhlížení není příliš času, brzy zabočujeme vpravo a vcházíme do budovy, jež nese označení OKT. Kromě trestaných vězňů jsou zde přechodně umisťováni ti, jež jsou určeni na eskortu, je tu také zvláštní oddělení. Větší místnost, postele širší než na vazbě, vojenského typu. Jsem stále v civilních šatech jako ostatní, se zavazadly naplněnými z domova zásobami, které dosud zbyly z eskortní vazby. Někteří však nastoupili z několikaměsíční vazby, ti nemají nic, jsou odkázáni na dobročinnost ostatních, movitějších. Zájem je především o cigarety, tabáku je chronicky málo a posedlost po kouření dosahuje patologických rozměrů. Za několik minut je v cele nedýchatelno.

Všimla jsem si jí hned, jak přišla do oddílu. Hezká malá holka, světlá blondýnka, ale to jí brzy odroste. Může ji být tak kolem třiadvaceti let. Krásné pevné tělo, ale mne na ní upoutaly především její oči. Ty její oči, hnědé a hluboké, temné a mazlivé. Jsou plné smutku, jak by ne, má tu strávit dobré dva roky. Je vdaná, to už jsem zjistila. Má jedno dítě, o které se venku stará manžel. Přes to dítě bych se k ní mohla přiblížit, tam je ženská nejcitlivější. Když ji vezmou malé dítě, tak ji berou celý svět. Dívám se pořád na ni, můžu na ní nechat oči. Už si toho všimla a taky mě pozoruje, teda když si myslí, že na ni nekoukám. Nejlepší by to bylo na korze, na procházce, prostě k ní přijít a dát se do řeči. Že už jsem ji někde viděla a tak. To by tu ale nesměla být Jarča. Jarča už asi něco tuší, protože mě hlídá jako pes. Je strašně žárlivá a mohla by jí ublížit. To nesmím za žádnou cenu dopustit. Dnes jsme na korzu pořád na sebe hleděly. Jednou se na mne dokonce i usmála. Nebo se mi to jenom zdálo? Miluju ji čím dál víc. Dělá na švadlárně jako já, jenomže v jiném patře.

Večer ke mě přišla Jarča. To nemůžeš počkat, až usnou? říkám ji naoko popuzeně, protože musím myslet na tu malou. Seru na ně, šeptá mi Jarča pod dekou a stahuje mi pyžamo. Jarča je tvrdá holka, sedí tu už potřetí. Jednou byla ve Všehrdech. Pořád se sem musím vracet, šeptá mi horce, vždycky se musím vrátit kvůli takový nějaký čubce, jako jsi ty. Nedovedu to brát jako ty druhé, jednou ta, a pak zase jiná. Jsem hloupě věrná, zblázním se do někoho a musím si ten vztah odtrpět, musím ho prožít. Já ale nechci, abys trpěla, říkám ji do ucha a už mě to pomalu bere. Musím se prohnout jako luk a myslím při tom na Věrku, myslím, že je to ona, kdo mě objímá kolem boků a zarývá mi své nehty do břicha. Teď zase ty, říká mi Jarka a vyměňujeme si role. Neserte mě, už a chrápejte, ozývá se nad námi. Co je to za kundu, ptá se polohlasně Jarka, tak aby to bylo nahoře slyšet. To je nějaká cigánka, stará rapsodie, nevšímej si ji, chlácholím Jarku, která by byla schopná bábu strhnout z postele a teď v noci se s ní porvat. Držím ji za ruce a tisknu se k ní svými ústy. Jarka vrní, pomalu a těžce slibuje bábě, že ji zejtra na sčítáku nakopne zadek. Konečně se Jarka odplazila, ztichl šramot na ostatních postelích a kolem se rozhostilo ticho, přerušované jen hlasitým chrápáním.

Věrko, lásko moje, splyne mi ze rtů a já pociťuji fyzickou bolest srdce, skrze svoji touhu. Vím, že jsem ještě nikoho tak nemilovala jako ji a nedovedu si to vysvětlit. Nedovedu si představit, že by mě odmítla. Té noci jsem se rozhodla, že ji napíšu dopis. Bude to bezpečnější, než abych se s ní osobně setkala. Mám ranní šichtu, napíšu to v práci.

Ráno jsem ji potkala na chodbě. Jak to, že je tak pěkná i brzy po ránu, když jsme všechny zmačkané jako papír? Chtěla jsem za ní do umývárny, ale už to nešlo. Vyšla Jarka a hned se přifařila ke mně. V noci to bylo dobrý ne? mrkla na mě spiklenecky. Já ti tolikrát mám děsnou radost, jsem tím posedlá jako blázen. Večer jsem měla hrůzu, že budu řvát a že probudím celou cimru. To já taky, smála jsem se na ní. Á, velká láska, rejpla si do nás Jarmila, která leží vedle na posteli. Všimla jsem si, že nás při milování pozoruje a dělá si to sama rukou. Ona není moc pěkná a když někoho klofne, tak jenom na chvilku. Jednou to zkoušela i na mne a tak jsem to s ní udělala čistě z lítosti, ale podruhé už ne. Od té doby mě pořád pozoruje a dělá si to rukou. Je to ale dobrá kamarádka. Když jsem potom měla lásku s jinejma, tak mi při tom mačkala ruku, natáhla se přes uličku a podala mi svoji ruku. Stejně jsem to udělala i já a tak mě držela po celou dobu, co jsem se milovala. Někdy, když to dlouho nepřicházelo tak mi tak pomáhala, mačkala mi dlaň a tiskla prsty, až to přišlo. Je to citlivá holka a dovede se vcítit do bolesti i do rozkoše. Sama venku nikoho nemá a tak jí půjčujeme dopisy, nad kterýma se směje nebo pláče, jako by patřily jí. Proto jsem se na ní jenom usmála a pokrčila rameny.

Už jsem si to vyříkala s tou cigoškou, přišla mi oznámit Jarka. Večer se stěhuje jinam, ale bude to stát jeden magorák. Cože, celej kotel? Ale ne, ešus, to eště jde.

Jarka cítí, že se mnou něco není v pořádku. Točí se stále kolem mne, pozoruje mě, kam koukám, mám ji stále za sebou. Nedovedu si představit, jak to všechno dopadne. Na sčítáku se usmívám na Věrku, která mi to plaše vrací. Zdá se mi, že si našeho kontaktu povšimla Jarka. V báglu beru s sebou psací potřeby, jsem pevně rozhodnutá, že Věrce napíšu. Nemám štěstí, dnes je ve službě bachařka, při níž se dopisy psát nedají. Napíšu ho tedy na záchodě na dvakrát. Mám trému, nejhorší je psát dopisy poprvé někomu, koho člověk nezná, ale na kom mu strašně záleží.

Po pokaženém úvodu jsem sesmolila toto:

Milá Věrko,

asi se budeš divit, že ti píšu, ale nedá mi jinak než ti sdělit, že se mi líbíš a proto mám zájem se s tebou blíže seznámit. Jelikož nevím, jak na můj dopis budeš reagovat a já sama nemám dost odvahy tě oslovit, píšu ti tento dopis.

Protože nevím jestli jsi sama a nechtěla bych ti dělat nepříjemnosti byla bych ráda, kdyby jsi mi napsala, zda máš kamarádku, nebo jsi sama. Doufám, že jsi natolik férová a napíšeš mi pravdu. Nemám ráda, když mi někdo lže, protože ani já nemám ve zvyku někoho oblbovat. V práci, každý den se dívám na tebe, ale ty o mne ani nezavadíš pohledem. Vůbec netušíš, že je zde jedna žena, která by chtěla poznat tvoji blízkost, ale nemá dost síly k tomu, aby si s tebou o všem promluvila. Věř, že mi není lehko, když se dívám jak se bavíš a směješ s jinýma a mě si nevšímáš. V hloubi duše si marně říkám, co bych za to dala, kdyby jsi jeden ze svých úsměvů věnovala mně. Ráda se dívám, jak jsi veselá, ale to není bohužel často. Vidím, že se také trápíš a že je ti smutno. Když jsi někdy veselá, tak mě to trápí, protože vím, že tu radost nesdílíš se mnou. Nebudu ti psát své jméno, věřím, že jsi natolik chytrá a sama se dovtípíš o koho jde.

Tím budu pomalu končit a doufat, že na to brzy přijdeš. Odepiš mi a pošly to po Iloně.

Tvá neznámá ctitelka

Těším se na tebe, až tě zase uvidím odpoledne na sčítáku.

Po chvíli váhání jsem ještě připsala do pravého rohu:

BUĎ HODNÁ !

Dopis jsem zabalila a ovázala tenkým provázkem. Označila jsem ho jménem Věrka a odevzdala jej Iloně, o které vím, že je spolehlivá a nikdy mě nezradí. Když jsem ji dopis odevzdala, celá jsem se rozklepala horečkou. Zmocnila se mě malátná úzkost a strach z reakce Věrky.

Je tu s námi i onen starší muž, který nastoupil do autobusu na Pankráci ve vězeňských sintrech. Nikoho si nevšímá, vyňal z baťůžku kousek chleba s proužkem salámu a jeho jedinou starostí bylo spořádat svůj příděl. Cela, ve které sedíme na postelích, je opatřena dveřmi a katrem. V rohu kape voda z kohoutku umístěného nad tureckým záchodem. Je tu poměrně teplo. Zvedl jsem se a svlékl si kabát. Mezi tím si všichni příchozí uvědomili, že je tu s námi jeden zkušený vězeň znalý prostředí, neboť se vrátil s eskortou. Obracejí se na něho s rozmanitými otázkami. Odpovídá rozšafně, žertuje, dobírá si vyděšené nováčky. Vidím, že jsme tu jen dva nekuřáci, všichni ostatní svorně zapálili cigarety a přeměnili celu v dobře zajetou kuřárnu. Věřím, že tomu nikde neuteču. Větrací okénko je umístěno až nahoře u stropu a jeho velikost je nedostatečná k běžné výměně vzduchu, natož pro vyvětrání hustého dýmu, cigaretový kouř tudy uniká pomalu a neochotně. Opakoval jsem stejný postup, navlhčil kapesník a přiložil k nosu. Náhle se otevřelo malé okénko ve dveřích a dovnitř pronikl hlas mladé dívky. Večeře prosím, otvorem začalo dovnitř proudit několik ešusů a kousků chleba. Chlapi, nemáte kuřivo, holky nemají co kouřit, černé prosebné oči, kterým by nikdo neodolal. Ihned se natahuje řada rukou s cigaretami. To byla kočka, kruci, za co tady asi sedí, zajímají se všichni. To je různý, odpovídá starší mukl. Prostituce, krádeže, nemakačenko, nebo vražda, tady je všechno. Taková mladá holka, to je hrozný, co z ní asi bude až vyleze ven. Jo, to jsou tady taky mladiství, holky kterým je šestnáct, sedmnáct let, no, sami to nakonec uvidíte, co tu je. Za jídlo je tu považována šlichta červené barvy s neznámým obsahem, na pohled nevábná, chutí nepřipomínající nic, na co bych si mohl vzpomenout. Hlasitě inzeruji svoji porci, ale všichni dojídají s obtížemi svoji dávku. Nic naplat, obsah ešusu mizí v oprýskaném otvoru. Ke své skývě chleba si raději ukrajuji kousek salámu, který jsem si přivezl z civilu.

Já jsem Franta, přistupuje ke mně muž asi v mých letech a podává mi ruku. Oba jsme nastoupili v Litoměřicích. To je nás tedy víc z Litoměřic, přidávají se další. Brzy hovoříme o svých osudech a nevšímáme si ostatních, jejichž rozhovor se točí stále v kruhu s tématem místních poměrů a vztahů mužů a žen.

Já tu sedím za svýho tátu, říká mi Franta. Nerozumím. Vysvětluje mi, že jeho otec je koňským handlířem. Koupil od družstva koně, vykrmil je a prodal je zpět družstvu za vyšší cenu. Mýho tátu už jednou vyšetřovali a u soudu mu napařili podmínku, říká Franta. Teď, když to přišlo po druhý, tak prohlásil, že ho nikdo živýho do basy nedostane. Policajtům řekl, že s tím nemá nic společnýho, že je to můj kšeft a tak mě sebrali. Divím se, že se u soudu nehájil. Všechno bylo podplacený, vždyť se stačilo podívat na písemné smlouvy a každej soudní znalec by zjistil, že to není moje písmo. Divím se, že se tak snadno smířil se svým osudem. Vysvětlil mi, že má dobrého advokáta, který ho brzy dostane ven. Přál jsem mu to, nelíbí se mi, když je někdo zavřený nevinně. Při našem rozhovoru zarachotil v zámku klíč. Postavili jsme se do pozoru. Přišla komise policejních důstojníků, kteří nás postupně podrobili zevrubné prohlídce a zkontrolovali evidenci. Starší vězeň eskortovaný sem z pankrácké nemocnice odešel s nimi.

Vypadá to tu jako karanténa. Usínáme v šatech, ve kterých jsme sem byli dopraveni, tedy v civilu. Vzduch je těžký, nasycený dýmem. V cele létají role malých mušek, které zalézají do uší a producírují se po obličeji. Shromažďují se kolem odpadního otvoru, ze kterého se šíří pach moče a tlejících zbytků. Myšlenky se vracejí k domovu a tísnivý pocit z neznámé budoucnosti se rozlézá do celého těla. Konečně umlkají poslední hovory a dohasíná poslední cigareta. Usínám a v uších mi doznívá vzdálené volání chodbařek, které uklízejí kdesi v přízemí.

Probouzím se zvukem, jaký vydává prudké vyklopení okovaného okénka, zvaného bufet. Snídaně, vítá nás do nového dne dívčí hlas. Vyskakujeme z postelí a bereme do rukou horké ešusy. Ústavák, říká někdo zklamaně a po patře se válí chuť vyvařeného hadru na nádobí a mastnoty uplynulého dne. Máme se na co těšit. Dopoledne utíká v prázdných rozhovorech. Dozvídám se, že mladý cikán, který seděl vedle mne v autobuse a po celou cestu se podivně pitvořil, se jmenuje Šipoš a pochází odkudsi od Lovosic. Všímám si jeho nepříjemné snahy se s každým rychle skamarádit, jeho pohyby jsou gestikulací ženy, zdá se mi, že je to teplouš. Franta vysvětluje všem, kteří mu naslouchají, že má dobrého advokáta, který ho odtud dostane brzy ven. Poloviční cikán z Děčína, kterému říkají Josef, se jen usmívá, jako by měl všechno na háku, jeho úsměv je sympatický. Bude tu s námi jenom půl roku pro drobnou krádež hutního materiálu pro chatu nějakého nadřízeného. Ve vězení se dobře vyzná, seděl už třikrát. Právě vysvětluje malému blonďákovi, že bude mít ve vězení potíže pro svůj paragraf. Prcačky to nemají nikde lehké.

Raději nikomu neříkej, za co tu jsi, něco si vymysli, radí mu ostatní. Nemá to cenu, bachaři to stejně vyzvoní, oponuje Josef, který má s vězením svoje zkušenosti. Jedině pravdu, když už máš potřebu, o tom s někým hovořit, jenom pravdu, nebo mlčet, to je vůbec nejlepší.

Kluci, nějaký cigarety, škemrá prosebně dívčí hlas z pootevřeného bufetu. Pobírá další dávku. Nově příchozí se dají nejlíp stáhnout, později už to bude mnohem obtížnější. Nemáte sirky? Dávám jim svůj zapalovač, který jsem si koupil před nástupem podle rady zkušených, abych překonal špatné začátky. Málem jsem za něj dostal pusu.

Za co sedíš? ptám se polohlasně dívčích očí, které jsem si zavázal královským darem. Elpíčko, bylo mě osumnáct a šla sem s partou. Eště sem neměla rozum. Jak dlouho sedíš? ptám se neúnavně. Čtyři a půl járu, za půl roku jdu domů. Je jí dvaadvacet a ze svého mládí poznala jen partu, která ji přivedla do kriminálu a léta vězení.

Konečně pro nás někdo přišel. Malý nadporučík s rezatým knírem a zlýma očima. Venku svítí sluníčko, je kolem poledne. Stavíme se do dvojic a kráčíme po asfaltové silnici podle pokynů dozorce. Zamřížovaná okna jsou obsazena ženami, které hodnotí a zkoumají nové přírůstky. Nadporučík po nich vrčí a ňafe, některá nejbližší okna se na chvíli vyprazdňují, než poněkud přejdem. Pronásledují nás posuňky a divoké grimasy. Zabočujeme po uježděné kamenité cestě, která nás vede ke skladu oděvů. Na zemi už jsou připraveny velké balíky v počtu nově příchozích. Žena - vězeň vyplňuje rubriky s popisem našich a nově převzatých věcí a pak se převlékáme do černých lesklých montérek a vysokých pracovních bot. Nadporučík s gustem zkoumá majetek jednoho každého. Zabavuje kuřákům cigaretové papírky a cpe si je po hrstích do kapes. Zabavuje mi vaničku domácího škvařeného sádla, které si později odnáší s sebou. Nemohu uvěřit, že jsou zaměstnanci věznice tak špatně placeni. Ale i tak, dobrou chuť, soudruhu.

Jsme hotovi. Naše šatstvo mizí ve velkých pytlích na ramínkách a nadporučík vyřazuje "nadbytečné věci" do osobních předmětů, které na nás počkají, než půjdeme domů. Ve skladu zůstává i moje učebnice německého jazyka pro samouky. Ze skladu vycházíme v nezvyklém oblečení znovu na asfaltovou silnici. Zde se náhle obracíme doleva a zabočujeme malou brankou na malý betonový dvorek, označený barvou jako volejbalové hřiště.

Celá se klepu rozčilením, jak jsem psala dopis, tak mě to děsně vzalo, mám strach, že mě Věrka odmítne a to by mi zlomilo srdce. Když jsme šly na oběd, tak na mne mávala Jarka, už taky končily šichtu a Bytex se štosoval za námi. Hele, dneska přišli noví chlapi, říkala mi Ilona novinu. Sedum jich bylo. Co z toho, stejně si nezašukáš, tak co, pokrčila rameny Pavla. Byla to pravda a tak ji nikdo neoponoval, ale když jsme šly kolem šesťáku, všechny ženský koukaly zvědavě dovnitř, skrze drátěné dveře. Kluci tam kopali mičudu, ostatní byli uvnitř. Holky, je to na žloutenku, volaly na nás kámošky z bloku E, které už měly oběd za sebou. Mizerný a málo, stačila mi říct Emila, když jsme se míjely. Nekecejte spolu a běžte ve čtveřicích! okřikla nás mladá bachařka, rezatá štíhlá kočka, která tu nastoupila docela nedávno a už se zařadila.

Je docela pěkná, klidně bych si to s ní rozdala, ale nesměla by otevřít hubu, nemám ráda buzeraci. Ona není špatná, míchám se do hovoru, to jenom tady na Václaváku se trochu předvádí. V soukromí se s ní dá povídat. Ta to má jistě ráda, viděly jste její oči? To jó, ale s chlapama, dodala Olina, tu ženské nezajímají. A ty snad ne ? To je ale blbá otázka. Samozřejmě taky, ale když je k tomu příležitost, ty vole. A ta je jednou za pět let třikrát co? smály jsme se Olině, která se sem vrací v pravidelných intervalech. Olina je holka, kterou kriminál poznamenal. Je to její domov, tady se cítí být dobře, protože její život dostává pevný řád.

Já jsem tak líná, že nemůžu žít normálně venku. Já nemůžu dobrovolně vstát a jít do pitomý práce, kde jsou píchačky, tam se nechat ždímat osum hodin a odpoledne se dřít znovu na rodinu, ráno znova. Na to já se můžu vysejřit, na takovej život, poněvadž mě to nebaví. Já dámy začínám žít, když vy jdete na kutě strhaný a zmakaný jako psi. Vezmu si pěkný hadříky a našminkuju se a vyrazím do velkýho světa, kde tečou prachy a šampus proudem. Kolik já sem utratila s bohatejma chlapama co vzali prachy těm, který vošidili stát a nebo je sami ukradli, to vaši manžílkové nevydělaj za celej život, kdyby se umakali k smrti. Neboť vydělávat si prachy prací, to je ten nejhorší a nejmizernější způsob, jakej znám.

Teď seš ale tady, říkaly ji holky, velikej a krásnej svět zmizel spolu s jemnejma hadříkama, o šminkách si můžeš nechat tak akorát vyprávět. To máte pravdu, ale zase ta doba přijde, zase bude šampáňo a bohatý chlapi, se kterejma není nuda. Já to mám rozdělený na dobu radosti a dobu povinnosti, tady to je čas, kdy se platěj daně za velkou radost, tady odpočívám a nabírám sílu, abych to venku všechno vydržela.

To já znám, přidala se Božena, to je pokaždý, když člověk vyleze ven. Jako kdyby se znovu narodil. Najednou zjistíte, že není jenom šedivá barva, buzerace a muss. Barvy, vůně, radost. Já bych klidně šla s prvním chlapem, kterýho venku potkám. Holka, to tě teda lituju, představ si, že to bude třeba českej fousek, ten ryšavej bachař. Fuj, vy taky myslíte na nejhorší. Řeči tečou jako voda a já jsem stále u Věrky. Ani nevím, co mi to nakydali do ešusu, je to nějaká směs ze starých konzerv s prošlou lhůtou, nakoupili toho zase několik vagónů a tak to budeme jíst, až už to nebudeme moci vidět.

To by nežral ani můj pes, zaznívá vedle od stolu. Zkažený konzervy, kari tousty, to je na žloutenku. Tak vstávat a vypadněte ven, dojíte si to na schodech, volá bachař a už nás ženou dolů. Dveře jsou zalígrované a tak se to všechno cpe a strká do sebe, ženský na sebe štěkají, někdo vyklopil tousty na podlahu. Žrádlo pro krysy, ať to tedy schlamstnou. Dole za dveřmi se tísní další oddíl ze čtyřstovky. Ženský mají hlad. Žmoulám svůj kousek chleba, abych zahnala protivnou chuť po konzervě.

Jindy bych se přidala k nespokojencům, ale je tady Věrka. Jistě už dostala můj dopis, ale ještě neměla příležitost si jej přečíst, až na baráku. Holky, zase bude čajda, kluci budou opravovat náš barák. Hlavně bude spousta špíny, to už mám jednou za sebou, odpovídá Jolanka, která tu sedí dvanáctý rok za zpronevěru. Jolanku mám docela ráda. I přes to, že je tu tak dlouho, uchovala si svoji slušnost a nezhrubla. Jednou mi vyprávěla svůj příběh.

Pracovala ve spořitelně a docela náhodou přišla na způsob, jak odčerpávat měsíčně určitou částku, aniž se na to přišlo. Po několik let si přilepšovala, až spočítala, že už to dělá tři sta dvacet tisíc korun. Tíha té informace ji zlomila, myslela jenom na to, a ztratila svůj vnitřní klid. Řekla manželovi, že už nemůže, že to musí vrátit. Prodali všechno co měli a jednoho dne přišla na policii, kde položila na stůl přesný obnos, že ho vrací a doznala se. U soudu ji odsoudili na dvanáct let. V té době měla pět dětí, té nejmladší bylo několik měsíců. Dvě děti musely do dětského domova, o ostatní se staral manžel, který se rozhodl, že na ní počká. Žádala o podmínečné propuštění, jednou, dvakrát, po třetí. Pustili jste ženy, které zabily své vlastní děti, řekla soudkyni, copak má pro vás lidský život menší cenu než peníze? Ta soudkyně jí odpověděla, že ty ženy vlastně ublížily samy sobě, protože zabily své vlastní děti, ale ona ublížila celé společnosti tím, že ji okrádala.

Jolanka jde letos domů, odseděla si plných dvanáct let, neodpustili jí nic. Její dceři, té nejmladší, je také dvanáct, ta zná matku jenom z návštěv, dvě návštěvy za rok. Manžel na ní čekal po celou tu dobu. Jolanka je klidná, vyrovnaná. Jenom její oči mluví o prostálém utrpení, o tom, co zde, i v sobě musela prožít, o tom, co prožila ve svém srdci. Jsou tu ženské, které ji nemají rády, protože Jolanka má pevný svět a vnitřní řád hodnot, kterých se nechce vzdát.

Na šesťáku se pohybují dva muklové. Jeden z nich třímá koště a pomalými lenivými pohyby zametá plochu směrem ke kanálu. Druhý prochází s malým smetákem a lopatkou, na které nametá čika. "Hola úderníci, dneska vám přijde posila, sedum lidí", volá ze dveří služba. No jo, doplňuje ho někdo, dneska jsem je viděl jak přijeli s eskortou. Vono to příde na stejno, tý buzerace nás stejně nikdo nezbaví, pravil ten s malým koštětem. Dokud člověk trčí na přibyláku, tak je to jedno. To jo, pravil druhý, ale práce se rozdělí a bude jí míň. Nebude, práce bude stejně jako prve, ale bude se dělat důkladnějc, protože výsledkem nemá bejt hotová práce, ale zbuzerovaný lidi. Taky budou víc otravovat se školením.

Úklid šesťáku je jedním z nejlepších rajonů, pokud právě nesněží. Je to betonový dvorek o málo větší než hřiště na odbíjenou, kolem dokola obehnaný plotem z vlnitého plechu, ohraničený ubikacemi, dveřmi do dílen a vstupní branou. Skrze vstupní bránu, která je z pletiva je vidět v určitém úhlu na ženský buzerák a švadlárnu. Před branou je na zemi označený pruh bílou barvou, který označuje prostor, kam až je možno při pohybu na dvoře dojít, neboť šesťák je místem, který slouží k odpoledním procházkám pro mužské osazenstvo ženského nápravně výchovného ústavu. Šedesát až sedmdesát mužů zde pravidelně po několik hodin denně krouží v jednosměrném provozu, nebo postává v malých skupinách u zdí ubikací a plotu. Naproti, vysoko nad ostnatým drátem je několik oken ženského bloku E. Okna vedou do několika ložnic, do umývárny a na toaletu. Okna toalety jsou vždy obsazena ženami, které se sem schází z celého bloku, aby si prohlížely odsouzené muže. Z oken pronikají výkřiky ve snaze upoutat pozornost vybraného typu a ochočit si jej pro zasílání cigaret a proviantu. Při kontaktování je však třeba postupovat opatrně, na šesťák je namířena televizní kamera, skrze níž operativa sleduje každý pohyb na dvoře. Také kolektiv samosprávy dbá na to, aby kontakty byly omezeny na minimum. Po druhém nebo třetím napomenutí je provinilec nahlášen k audienci k vychovateli, který udělí trest podle závažnosti přestupku. Ženy však bývají postihovány výjimečně, pokud se snaha po kontaktu nevymyká běžné normě. Varování samosprávy je spojeno s uložením kárného opatření, kterým je zapojení provinilce do rajonů a krátkodobý zákaz sledování televizního programu. Proto oba muži, kteří uklízejí a kteří jsou navíc dosud umístěni na přibyleckém oddělení, nereagují na dotírání žen a neodpovídají na jejich otázky.

Zpráva o nových přírůstcích se rozšířila především v přibyleckém oddělení. Znamenalo to, že sedm lidí bude umístěno na normálních ložnicích, kde je více času, osobní svobody a méně příležitostí na naverbování do "dobrovolné" odpolední brigády. Kdyby byli přistiženi při rozhovoru se ženami, jejich vyhlídka na odsunutí z přibyláku by byla mizivá. Jsou proto zcela hluší k pokřikování žen, které vytrvale sílí jejich přehlížením. Sou podělaný, maj prostě strach, podívej se na toho malýho jak se třese, zrovna jako malej pes, volá jedna a z oken zaznívá smích. Nechte je ženský, copak nevidíte, že musejí pracovat? Až budou v samosprávě, tak zase budou dělat ty druhý, tak to na světě chodí, ne ? Poznámky jsou stále jedovatější, oba se proto snaží, aby byla plocha dvora rychle uklizena a aby zmizeli v baráku. Mysleli na to, že se za chvíli rozhodne o tom, kdo bude patřit k těm, kteří se přestěhují. Oba zvažují své šance, které jsou, jak se jim zdá mizivé. Ještě před půl hodinou jim velitel pokoje vyhodil slamníky. Nenáviděli idiotské školení řádu věznice i nesmyslné buzerace, kterým se na přibyláku nebylo možné vyhnout.

Hele, nechceš sem přinýst postel? ozvalo se ze dveří. Všichni už to mají předaný, akorát vy se tady s tím eště serete. Byla to služba. Už jsme hotový, můžeš si to přebrat. Srovnal jsi kartáče? zeptal se ještě jeden z nich, tenhle vůl kouká vždycky do skříňky. Dozorčí vyšel ven a s rukama za zády obchází dvorek. Moc jste tomu nedali hoši. Přistoupil k oknu a sáhl rukou na mříže. Prach, všude je prach, vemte si hadr a tady ty mříže vypíglujte, ať je to čistý. Máte na to půl hodiny.

Vůl jeden mizernej, pravil jeden z nich. Prach na mřížích, venku. To tady ještě nebylo. To máš jedno, pravil umírněnější z nich. Když ne prach, bylo by to něco jinýho. Už jdou, podívej se, vede je českej fousek.

Holky, ozvalo se z horního okna, vedou novice! Bílé skvrny v oknech za ocelovými výlisky se rozkmitaly vzrušením. Objevovaly se další, až bylo zřejmé, že jsou všechny posty plně obsazeny. Ženy pištěly vzrušením. Koukejte zalézt, nebo se tam dojdu podívat, nasupil se fousek. Bílé skvrny za mřížemi na chvíli zmizely. Uprostřed dvora postávalo náhle sedm mužů v nových lesklých montérkách s velkými ranci. Běžte dovnitř, samospráva si vás přebere, řekl fousek a komusi z vězňů předal fascikl spisů.

Pane nadporučíku, pane nadporučíku, není pošta? Stáli tu vykulení v novém neznámém prostředí. Vešli do budovy. Byla to chodba s věšáky a dlouhou lavicí s množstvím černých bot, železné věšáky a na nich řada šedých vaťáků. Ze vnitř se vynořovaly stále nové tváře, které si je prohlížely, ale nikdo známý. Jak by bylo úlevné spatřit známou tvář, která by patřila někomu, kdo se člověka ujme a zasvětí ho do obyčejů a zvyklostí. Zavolejte někoho ze samosprávy, volá hlas z nitra budovy. Rozhlížím se, když tu mě upoutávají nápisy na zdech, uložené do rámu.

NEJTĚŽŠÍ JE KLÁST POŽADAVKY SÁM NA SEBE

Makarenko

OBTÍŽNÉ NEZNAMENÁ NEPŘEKONATELNÉ

Kalinin

Pak už jen několik myšlenek od bývalého spoluvězně, nyní prezidenta republiky. Nemám rád takové nápisy od přírody. Nemám rád ani jiné nápisy, které jsou lidem stavěny před oči, nápisy, které lemují silnice i domovní bloky, nápisy, kterými jsou zaplněny výkladní skříně. Prázdná fráze a žvanivá slova, která znehodnocují schopnost člověka se domluvit a vyjádřit své myšlenky. Devalvace slov. V tom případě je tu inzerováno, že budeme sledovat nejtěžší cestu a klást cizí požadavky na svá vlastní bedra bez omezení a také, že to sice bude obtížné, ale dá se to zaplaťpánbůh nějak překonat. Báječný pocit, který nedovolí propadnout beznaději. Při vstupu do Dantova inferna je například umístěn nápis: ZANECH VŠECH NADĚJÍ, KDOŽ SEM VCHÁZÍŠ. Zde je lidem ponechána naděje. Stojíme tu na chodbě v rozpacích téměř bezradní. Nebylo by jistě problém uložit někam státem nám svěřené svršky, ale cosi uvnitř člověka navádí k opatrnosti a také tlumí jakoukoli iniciativu. Očekáváme směs zákazů a příkazů, jež nás bude nepochybně formovat ve směru obtížného, čekáme, až budeme moci naložit na sebe ony požadavky, které nás budou formovat k naší obrodě, abychom odtud vyšli lepší a čistší.

Mezitím však do šatny nahlíží spousta tváří, ve kterých je možné číst jako v knize života. Lidé poznamenaní svými skutky, odráží se na nich jejich dosavadní život. Vzpomínám si na přísloví starověku a obdivuji jeho platnost "Bohové jimž sloužíme vytesávají svoji podobu do našich tváří".

Sprostota, přízemnost, podlost, nenávist. Ale i čisté, přímé oči, prostá zvědavost. Jsme okukováni a zkoumáni, co jsme zač.

Vezměte si balíky a pojďte za mnou! Bereme poslušně svá zavazadla a kráčíme dlouhou ponurou chodbou až dozadu, do místnosti označené jako ložnice číslo 1. Uvnitř vládne zmatek. Prodíráme se hromadou slamníků, dek a ložního prádla, vše se válí uprostřed místnosti na zemi. Je mi přidělena postel v rohu nad velitelem místnosti. Na první pohled je zřejmé, že je tu kladen extrémní důraz na pořádek a kázeň. Království malichernosti.

Během primitivního kazatelského výstupu smíšeného s vyhrožováním jsou znovu převraceny postele těch, kteří je znovu stačili ustlat. Jeden z nich protestuje. Je to starší pán před penzí s několika málo zuby v ústech s moravským dialektem. Velitel ložnice vybíhá pro posilu a za chvíli je zde plno temných výhružek a křiku. Velitel ložnice si přivedl člověka jako posilu, ze kterého přímo vyvěrá krajní míra sprostoty a primitivismu. Vedoucí samosprávy, šéf baráku, který by věkem mohl být snadno synem onoho muže.

Hanbím se za tento výstup, ve kterém je nouze o úctu mladšího ke staršímu, je mi stydno za krutost a nízké vystupování toho člověka, který nedovede rozpoznat únosnou míru, jíž jsou ohraničeny lidské vztahy. Zdá se mi, že tomuto "veliteli" byly odepřeny i základy slušnosti a vychování. Je to moje první setkání s vězeňskou realitou, začínám pomalu chápat systém vězení, který je nasměrován k tomu, aby člověka ponížil, aby pošlapal jeho lidskou důstojnost. Bude to těžká zkouška ryzosti charakteru, neboť zde neplatí žádné zvyklosti ani běžné zásady mezilidských vztahů, na jaké jsem byl až dosud zvyklý. Namísto dialogu nastupuje jakési poštěkávání, prošpikované autoritářskou nervozitou, dožadující se absolutního uznání autority. Další, má ještě někdo chuť vystoupit proti moci a autoritě? Oba kohouti se rozhlíží po bojišti, ale nikdo si jich nevšímá. Všichni se věnují zbytečnému a marnému stlaní postelí, předpokládám, že zanedlouho budou všechny pokusy přerušeny nezbytnou bouří, jež zmaří každou snahu.

Hromosvod však svedl svou dnešní dávku zuřivé zběsilosti a tak je čas na pečlivé uložení svršků a všech povolených předmětů. Zástupci výkonné moci odešli.

Neměl jste skoro žádnou šanci, obracím se na staršího muže. To nevadí, ať se třeba poserou, mávl rukou. Ale někdy se nechám vytočit, když je toho moc. To poznáte všichni sami, otáčí se na nás sympatický obrýlený muž mladšího věku. Já jsem Petr, podává mi ruku. Tisknu mu ji s pocitem, že je tu přeci jen jakési zázemí slušnosti. Všichni jsou tišší, někteří jsou zklamáni, že nebyli vybráni na střídání, teď musí počkat, až přijde nový přísun přibylců. Musí se zalíbit samosprávě, veliteli ložnice, jeho zástupci. Někteří z nich jsou proto dobrovolnými informátory samosprávy, jejich postele jsou rozházené méně často a takovým způsobem, že je možné je několika pohyby uhladit a vše je v pořádku. Ze všech přítomných se raduje a pitvoří jenom jeden. Mladý uhrovitý cikán, prochází sem a tam jako smyslů zbavený a paroduje předcházející nechutnou scénu. Nikdo si ho nevšímá, proto se směje stále hlasitěji, aby upoutal pozornost. Brzy jsme odvedeni na samosprávu. Všichni tomu říkají s šibeničním humorem pečkárna, mučírna, kde se na lidi řve, kde se vyhrožuje, denuncuje, kde špína teče řekou. Přednástupní pohovor.

Zásady kázně a pořádku. Přednáší člověk, který je bezpochyby schopen všeho. Nedovedu si představit, co asi může mít společného s kázní a pořádkem. Později jsem si povšiml, že oba pojmy zde slouží především jako hůl, s níž je možné kohokoliv tlouci podle libosti. Proto měl tento mocný muž mnoho tzv. přátel a pomocníků, kteří mu nikdy nepřestali projevovat předepsanou úctu. Proto na jejich záda nikdy hůl pořádku a kázně nedopadla, zatímco jinde ji bylo vytrvale a hojně využíváno s cílem utužit autoritu. Privilegovaní jedinci měli svou vlastní ložnici, kde duch pořádku a kázně nikdy nezasáhl.

Ústředním mottem uvítacího projevu bylo varování před jakýmkoliv navazováním kontaktů s potrestanými ženami. Následoval podrobný seznam postupně se zvyšujících trestních sazeb, jako důkaz překročení zákazu. Byli jsme seznámeni s tím, že první ložnice je přibylecké oddělení s povinnostmi, které slouží především k seznámení s prostředím a osvojení užitečných zvyků. Protože byl v televizi zajímavý program, přednáška náhle skončila, neboť se všichni mocní odebrali do společenské místnosti.

Když bylo zřejmé, že budeme mít alespoň jednu a půl hodiny pokoj, někteří hovořili o důvodech svého uvěznění. Já jsem v kriminále potřetí, vypráví Josef, se kterým jsem již prohodil pár slov v Litoměřicích. Teď naposledy kvůli svému vedoucímu, který stavěl garáž. Když přišel za ním, chodil chvíli kolem, nevěděl jak začít. Podívej, podal mu to politicky, já bych to koupil, vždyť mě znáš. Ale zkus někde sehnat profilovej materiál. Účka, to se nedá. Soukromníkům to neprodaj a podniky to maj zakázaný prodat zaměstnancům. Stát prostě počítá s tím, že si to každej, kdo to potřebuje, ukradne. Já jsem vedoucí. Dovedeš si to představit, kdybych to někam vez, jak by všichni ječeli, že to kradu, voni, co toho natahali z fabriky domů vagóny? Ty by řvali nejvíc. Podívej, přivez mi to na káře ke garáži, jsou to čtyři účka, a já ti za to dám kilo. Abys věděl, že mi opravdu o ty prachy nejde. Tady ji máš hned, vezmi si ji, ono to přeci jenom něco váží.

Bylo mi to trapný se tam s ním strkat o tu stovku a tak jsem si řekl, že mu to teda odvezu, abych měl od něho pokoj. Taky jsem potřeboval v pátek dřív odejít domů, no, znáte to. Byl jsem blbej, trochu jsem to taky bral jako osobní důvěru, mohl přeci jít taky za někým jiným. On tam nebyl moc dobrej kolektiv. Já jsem cikán jenom na půl, moje matka byla Polka a oni se tam na mne vytahovali. A teď přišel vedoucí a řekl mně, ne jim, ale mně. Pak jsem šel. Byla to dřina, když jsem to nakládal, vrátnej si mě ani nevšiml, ale najednou u chodníku zastavila volha. Když šli k němu, na nic nečekal a koukal zmizet. To už je takovej instinkt, člověk prostě tuší, že se schyluje k maléru. Ale za chvíli mě měli. Tak kampak, mladej, copak jsi zase proved? ptal se ho strážmistr. Nic, dostal jsem strach, že mě zase jdete zavřít, odpověděl jsem mu, ale někde uvnitř už jsem věděl, že je to hotovo, že se z jejich spárů už nedostanu. No, a pak když to vyšetřovatel sepisoval, tak mi rovnou řekl, že to tak vidí na půl roku. Kdybys neutíkal, řekl mu potom ten policajt, tak jsme na to ani nepřišli, potřebovali jsme se jenom zeptat na tvého bratra. A zatím se nám z toho vylíhnul § 132, odstavec první. Kdybys měl čistý konto, tak by to byla podmínka.

O vedoucím nebyla v protokolu ani zmínka. Od jeho zadržení dělal, že ho nezná, byl to konec konců jeho problém, že se nechal chytit. Také ho trápilo, zda má vrátit tu stovku, neboť účka ke garáži nedodal, ale už neměl příležitost. Jsou tu dva lidi, se kterýma už jsem seděl. Oba jsou v samosprávě. Pánové, jsou to pěkný svině, poznáte to sami. Za chvíli si zvyknete, uvidíte sami, utěšoval nás. Já už to všechno znám, tu atmosféru. Dozorčí stolek, nástěnky, kuřácký kout. Jedny dveře v chodbě otevřený a odtud se stěhují matrace a deky v horečném spěchu do jiných dveří. Odkud jste, co je novýho venku ? ptá se pár lidí kolem, ale zatím se nám moc nechce mluvit. Pomalu se rozhlížíme kolem, tady teď budeme žít, mezi těmito lidmi. Všimli jste si toho vola? Velitel ložnice, nebo ten jeho zástupce. Gaunerský typ a ten druhý primitiv, kterému osud nadělil moc nad lidmi. V prvním monologu velitel ložnice vysvětlil, že si potrpí na pořádek, hygienu, kázeň. Prý záleží jen na nás, jakou tu strávíme dobu. Kdo se osvědčí, odejde z ložnice a zařadí se mezi ostatní. Informace byly vyslechnuty tiše, s nedůvěrou. Nikdo se na nic neptal, je lepší na sebe moc neupozorňovat. Jen jeden z nás se vytrvale usmívá a přikyvuje hlavou. Šipoš. Kdo přichází, spí vždycky nahoře, až se uvolní prostor pod vámi, půjdete dolů. Teda, kdo si to zaslouží. Dobrá postel se musí odčekat. Zpočátku vyčlenil několik pokročilých, aby pomohli nováčkům se stlaním. Všechno má svůj řád, svoje místo, nic není ponecháno náhodě. To už známe z vazby. Povoleny jsou jenom předměty, které jsou výslovně uvedeny v předpise. Nic co není uvedeno se nepřipouští a nesmí být nikde uloženo.

Konečně jsou všichni ubytováni. Z televize se předčasně vrací velitel ložnice. Všichni hned ostříhat. Dávat příkazy je pro něj větší radostí, než sledování filmu. V této chvíli není důležité, že všichni přicházíme z nástupu dokonale ostříhaní. Musí být patrné, že jsme přibylci. Proto zaškolený holič vyjíždí se strojkem vysoko nad uši. Velitel ložnice je spokojen. Nikdo bez mého vědomí neopustí ložnici! nařizuje dále. Kouření bude jenom s mým dovolením a za odměnu. Někdo přinesl lístečky se jmény. Do rámečku nad postel, do skříňky v ložnici, jmenovky před dveřmi, na tabuli přehledu, do šatny. Je jich požehnaně. Velitel ložnice vysvětluje, kam která přijde. Jsou rozlišeny barvou i velikostí. Všichni příchozí se drží spolu. Jen několik starších vězňů jim věnuje pozornost. Zpravidla jsou všichni žádáni o cigarety, toaletní potřeby, luxusní předměty z civilu. Všichni se zbavují nepovolených věcí a poskytují je starším vězňům za nízkou protihodnotu, nebo jako půjčku pro budoucnost. Kdo se odmítá předmětů zbavit, je na něj vyvíjen nátlak. Ve věci pořádku je záporně hodnocen. V této atmosféře vítězí bezkonkurenční moc.

Jeden z nás si na chodbě zapálil cigaretu. Za malou chvíli je už o tom informován velitel ložnice. Rázně si klestí cestu mezi těly klátícími se nudou a únavou z nicoty, aby co nejdříve zastihl viníka. Je jím asi dvaadvacetiletý blonďák, který tu stráví čtyři a půl roku za pokus o znásilnění. Již v eskortní cele nám vyprávěl svůj příběh, který se odehrál v krajském městě severočeského kraje, v ubytovně pedagogické fakulty. Má zde dívku, která bydlí v devátém patře. Je zima a je mu dvaadvacet let. Myslí jen na jedno, jak by se k ní dostal do postele. Její okno září do tmy, je ještě vzhůru, mluvila o tom, že dnes nemá čas, protože se musí učit na důležitou schůzku. Pokusil se nenápadně proklouznout vrátnicí, ale bába je bdělá a vyhrožuje bezpečností. Ze vzteku se jde opít do hospody. Když toho má dost, vrací se domů. Okno stále svítí. Náhle ho popadne vztek. Ať mu někdo vysvětlí, proč se s ní nemůže milovat, taková věc závisí jenom na ní a na něm. Proč má o jejich sexu rozhodovat nějaká bába ve vrátnici, která už nejmíň dvacet let neví, co to je? Přistupuje blíž k domu. Je to novostavba, pevný, uzemňovací drát stoupá vzhůru kolem jejího okna. Krátká chvíle rozhodnutí a pak namáhavý výstup přes balkóny a zábradlí. Jenom se nedívat dolů, jeho oči jsou upřeny na svítící okno, až se to stalo. Tma, okno se propadá do tmy tak jako sousední temné obdélníky po obvodu budovy. Jeho maják lásky přestal svítit a on tu trčí uprostřed domu zavěšený na uzemnění a jeho tělo těžkne svou vahou a vahou vypitých piv. Musí najít otevřené okno a dostat se dovnitř, jinak se zřítí dolů, probleskne mu hlavou a namáhavě se sune o patro výš, kde zahlédl malou štěrbinu. Má štěstí, větračka je otevřená a tak se po troše námahy vmačkne dovnitř pokoje. Skok do tmy a tlumený dívčí výkřik. Ženská, panebože je tu ženská, napadne ho radostně a spěchá po čtyřech k místu, kde se na posteli tyčí dívčí postava.

Přišel jsem za tebou kočičko, vysvětluje probuzené dívce a jazyk se mu lepí žízní na patro. Pusť mě k sobě, říká vyděšeným očím a tlukoucímu vyděšenému srdíčku, zatímco z něj padají džíny, košile, ponožky. Je to nádhera, teplé a vlahé dívčí tělo jenom v tenké košilce. Uchopil její hlavu a líbe ji zběsile až v ústech pocítil slzy, slané a hořké jako dívčino zoufalství. Pláče, ona pláče, napadlo ho překvapeně. Ty pláčeš, říká jí nechápavě, neboť zde vidí jen důvod k obapolné radosti.

Viď, že mě nezabiješ, žadoní prosebně její ústa. Líbe je, kouše něžně její rty. Blázínku, proč bych tě zabíjel, holky jsou na milování, ne proto aby umíraly, přišel jsem tě potěšit, říká chvějícímu se tělu a vysvléká ji z košilky. To je nádhera, šeptá pružným dívčím prsům a jeho rty krouží po jejich hrotech, jazyk klouže po pevném dívčím těle, jakoby posedlý hladkou nahotou. Dívka už se nechvěje strachem, její údy se zvláčňují, pohyby pánve mu vycházejí vstříc. Pojednou zjišťuje, že cosi není v pořádku. Teď, teď by měl zaútočit a vniknout do ní horce a hluboko, ale jeho tělo jako by bylo kdesi uprostřed ochrnuté, úd jakoby byl cizí, neposlušný a nicotný. Uvědomil si bleskově svoje selhání i marnost toho všeho. Teď jeho tělo vypadlo z rytmu a drží se zpět. Krouživé pohyby dívčí pánve a její sténání připomínají mu jeho bezmoc a trapnost chvíle. Víš, ještě jsem neměla kluka, šeptá mu dívka, měla jsem strach. Musíš být něžný, aby to nebolelo. Cítí její rozdychtěná ústa, která se nedají zastavit. Její ruce na něj sahají a hledají TO. Pochopila. Obestřelo je trapné ticho. Víš, asi jsem moc pil, snad někdy jindy. Vyprávěli si ještě chvíli, než oba usnuli. Ráno ji vyprovodil do školy. Na rozloučenou ho políbila. Pěkná holka, jak to, že ještě neměla kluka? napadlo ho. Někdy se zastavím, určitě přijdu. Pak na ní zapomněl. Za pár dní si pro něho přijeli. Nic se vlastně nestalo a tak nezapíral. Vyprávěl jim, jak se všechno seběhlo, jako se vyprávějí příběhy chlapům v hospodě. Udělali mu kafe, smáli se a vtipkovali s ním. Zavolali ostatní vedle z kanceláře, aby si poslechli, jak lezl po hromosvodu. Pak ho odvezli do vazby, kde seděl dlouhé měsíce. U soudu se dozvěděl, že dívka, ke které v noci vlezl, vyprávěla o své příhodě kamarádce, která věc oznámila. Po půl roce vazby ho čeká čtyři roky vězení.

Hele prcačka, kdo ti tady dovolil kouřit? ozvalo se za ním a kdosi ho prudce uchopil za rameno. Velitel ložnice. Já, potřeboval jsem si zakouřit. Vykoktal a típl cigaretu. Já jsem tady ten, kdo povoluje kouření, rozumíš, za mnou budete chodit, kdo bude chtít kouřit, blýskal očima, nebo si nezakouříte vůbec a budete jezdit, až se z toho poserete, to vám garantuju.

Konečně někdo otevírá dveře a všichni se hnou ven. Ve čtyřstupu pochodujeme do baráku. U šesťáku prolétne pár ferblů a nějaký balíček, asi čaj. Žádný z bachařů si toho nevšiml, holky na okraji to sbalily. Konečně korso. Všichni kromě marodů musí na plac a chodí dokola pod televizní kamerou. Jenom v rohu okolo schodů do čtyřstovky postávají staré babky, kterým už dělá chození potíže. Hledám milované oči. Věrka, polilo mě horko, hledí na mne, je mi jasné, že dopis přečetla, že ví, kdo je jeho autorem.

Zezadu do mě ducla Ilona. Hotovo, pokývla hlavou. Už to četla. Co říkala? visím na ní očima. Ilona pokrčila rameny. Prej ti odepíše, ale radši máš za ní přijít. Polilo mě horko. Nemůžu jít za ní, Jarča by ji zbila jako koně, musím ji napsat dopis. Ať mi napíše, řekni je, že nemůžu přijít, ať mi radši napíše, že se stydím. Ilona kývla hlavou a odešla vyřídit můj vzkaz.

Co je s Tebou, všude Tě hledám, slyším Jarču. Není mi dobře, bolí mě hlava. To budeš asi překouřená, měla bys to omezit. Copak se tu dá omezit kouření, když je před žoldem? Smějeme se obě. Cena cigaret se vyšplhala do závratné výšky. Balíček cigaret, startek padesát korun, sparty stovku. Na své si přijdou ekonomické kolchozy, kterých je jenom na našem oddíle pět. Dá se tu sehnat i balíček čaje, který na ženském oddělení není vůbec povolený. Jeho cena bude v tuto dobu od čtyřiceti do padesáti korun.

Ty, Jarčo, máš ještě trochu čaje? Blbneš nebo co, koulí na mě oči Jarča, poslední fárák jsme vypily minulej tejden, od tý doby nic. Musely by sme sbalit nějakýho chlapa, pak bude čaje dost. Vždyť víš, že je to všechno obsazený, šedesát chlapů na dvanáct stovek ženskejch. Jsme přece kočky ne? směju se a vrtím zadkem. Nech toho, prosím tě toho nech, nebo tě tady vojedu na buzeráku policajtům před vočima, vrhá se na mne Jarča se smíchem, ale v očích ji vidím, že by toho byla docela dobře schopná. Odstrkuji ji od sebe, nechci, aby Věrka viděla, že jsou mezi námi nějaké důvěrnosti. Sežeň alespoň nějaké žváro, kouřila bych až bych brečela. Ráno jsem vojela popelníky a nikde nic, ani vajglíček. A co samospráva? Neblázni, jedna spartička za pět a šoupat nohama. Počkej, zkusím ještě něco, špitla Jarča a někam zmizela. Vrátila se za chvíli s dvěma zapálenýma cigaretama. Na, ber, pravila vítězoslavně. Á, spartičky, ty seš ale bestie, řekla jsem obdivně, odkud je máš? Radši se neptej, mávla rukou. Budu si je muset tvrdě odmakat. Hele, s těma chlapama to myslím vážně. Čajda, cigaretky, sirky, člověče. Chlapi maj všechno. Napíšeš pár zamilovanejch dopisů, toužebný voči přes dráty a máš vejvar. Co když ti čapnou dopis? Nebo tě někdo práskne, víš, jaký tu jsou krávy. Hele, přimhouřila spiklenecky oči Jarča. Musíš na každýho něco vědět. Čím víc, tím líp. Pak si tě nikdo ani nevšimne. A taky to chce trochu šikovnosti. Hele, snížila hlas a naklonila ke mně hlavu. Znáš Hanku? Tu vysokou, má takový pěkný kozy? Myslíš ze dvacítky, z prvního? Jo. Prej chodí šukat na výměník. To je blbost, odporuju, všechno je zamčený, jsou tam namířený kamery, to je kravina. Hele, sama to vypravovala svojí kámošce. Už tam byla letos třikrát. S Jardou, co má jít letos v lednu domů. To snad ani není možný, vrtím hlavou. Jak se tam, prosím tě, dostane? Hele, nevykecáš to? Jasně, že ne, ujišťuji Jarču a oči mi planou zvědavostí. Vedle výměníku je takovej velkej fóliák. Do toho fóliáku je vháněnej ventilátorem teplej vzduch přímo z výměníku. Tak když má Jarda šichtu, voni jsou samozřejmě domluvený, tak Hanka vypadne na jídlo s prvním turnusem, a když se nikdo nedívá, tak zaběhne do toho fóliáku. Jarda vypne ventilátor a vyšroubuje mříž, aby se Hanka tou dírou mohla protáhnout dovnitř. Tam na to maj někdy i dvacet minut. Potom zpátky do fóliáku a když se bachaři nedívají, přifaří se k nějakýmu oddílu. To je ale mrcha, nemůžu se ubránit závisti. To mi povídej, vzdychá Jarča. Jednou za čas by to s tím chlapem taky nebylo k zahození. A co kdyby si jí někdo všimnul, že utíká do toho fóliáku? napadlo mě. Tak prostě řekne, že se jí chtělo mocí mermo na záchod a nemohla to vydržet. To je teda vymakaný, to ti řeknu. Jo, někdo v tom umí chodit.

Zpráva, že je možné v našich poměrech souložit, mě vzrušila. Kupodivu, nikoliv v souvislosti s nějakým chlapem, ale s Věrkou. Musím na ní pořád myslet. Když zavřu oči, vybaví se mi její pohyby, gesta. Buší mi srdce jako kladivo. Chtěla bych se scházet s Věrkou na výměníku, nebo kdekoli jinde. Horší než bachaři je Jarča, která mi visí stále za zadkem a nedá mi moc příležitostí kontaktovat se s Věrkou. Je mi jasné, že pokud něco nevymyslím, skončí to skandálem a scénou. A ještě do toho nějakého chlapa. To už bych se z toho mohla rovnou zbláznit. Zamýšlím se nad celou situací. Je to hrozné, uvědomuji si, že flirt s mužským se mi jeví jako něco frivolního, nenormálního. Je to divný pocit, podobný pocit jsem měla před léty, když jsem si lezla do postele s dvěma muži, když to bylo poprvé. Bylo to na přání mého partnera, který chtěl prožít něco mocnějšího, než je normální sex. Pak jsem si zvykla a jeden čas mě to velice bavilo. Jsem ještě normální? Budu schopná normálního života až se odtud dostanu domů? Poprvé mi tato myšlenka vrtá hlavou. Rozhodla jsem se, že se na to zeptám Ivany, která tu již byla pětkrát a venku je normálně vdaná, teda už po třetí, ale to je jedno.

Když jsem vešla do umývárny, byly tu tři holky. Ivana byla svlečená a ležela v korytě, seshora na ní crčela voda z pěti kohoutů. Vypadá jako nějaký tuleň, když se plazí a cachtá ve vodě. Ivana se obrací dokola a blaženě řve. Ostatní holky si perou prádlo a na něčem se spolu domlouvají. Á čau, prej mě sháníš, říkaly mi holky. Jó, chtěla jsem se tě jenom na něco zeptat. Představ si, že sem před chvílí vtrhnul Béďa a čuměl na mne, div mu nevypadly oči z důlků. Von si vždycky vytipuje, když se jdu umejt a zírá, jako kdyby nikdy v životě neviděl ženskou. Prej kontrola, jestli se tu spolu nerajcujem. Hajzl. Cos mu řekla? zajímám se. Nic, já ho prostě ignoruju, otočím se k němu zády a vystrčím na něho zadek. To ho asi právě vzrušuje. Holky pak začaly ječet, aby vypadl, tak vystřelil. Chtěla jsem ji říct, aby si stěžovala u vychovatele, ale byla to blbost a tak jsem s tím ani nevylezla. Ivana by pak měla ze života peklo. Jo, vychouš zase zmlátil Janu, oznámila mi. Za co, prosím tebe? Prej byla drzá, ale jenom mu řekla pravdu. Přišla s roztrženou pusou. To jsou teda machři, mlátit slabý ženský, to ti řeknu, nějak by se to mělo řešit, tahle špína. Může bejt, že by potom šla o nějakej ten rok později domů, to se dá snadno zařídit. Víš, mám takovou starost, takovej strach, nebo co to je, že nejsem normální. Neblbni, prohlídla si mě Ivana. Jak jsi na to přišla? Vypravuju jim o tom, že když myslím na to, že bych měla jít s chlapem, tak mi to připadá nenormální, že mám dokonce strach z návratu domů. Tak to znám moc dobře, reaguje Ivana na můj problém s pochopením. Věříš, že se mi kolikrát ani nechtělo jít domů? To by asi sotva tam venku někdo pochopil. nejenom k vůli tomu, co říkáš, tak, vůbec. Myslím, že jsme tady všechny pěkně ujetý, v tom to všechno vězí. Vydrancovali nám duši, v tom to bude. Upřela na mne svůj pohled. Já když jsem šla poprvně domů, tak jsem se strašně těšila. A taky trochu bála. Byla jsem tehdy zavřená za křivé svědectví. Dali mi dva roky. Prostě jsem nechtěla svědčit proti lidem, které jsem měla ráda. Tak jsem místo nich šla sedět já.

Bylo to hrozný, doma roční kluk a manžel. Brečela jsem celé týdny. Všimla si mě jedna starší holka, bylo jí kolem třiceti a starala se o mne. Měla velký slovo, byla v samosprávě, tak mě chránila před těma bestiema, který se na člověka vrhnou jako supi, když sem přijde novej. Byla to fantastická kamarádka, zdálo se mi, že zná moji duši i s druhý strany. Měla úžasný pochopení a pak se mě poprvé dotkla. Myslím tím, že se mě poprvé dotkla tam, kde to od ženské není tak obvyklé. Myslela jsem si, že umřu hrůzou. Víš, byla jsem normální ženská, zvyklá na to, že to mám s chlapem třikrát, čtyřikrát týdně. Něco takovýho se mi hnusilo. Utekla jsem od ní a bylo to mnohem horší než před tím. Byla jsem sama, ale ona mě přesto chránila. Tenkrát pro ní nebylo problémem nechat mě udělat, zničit. Když se na tebe zaměřej, tak se taky už vůbec nemusíš vrátit, znáš to, samej tunel a podraz, znala jsem holku, která přišla s půl rokem a zůstala tu pět let. Prostě se jenom nedokázala přizpůsobit. Pak jsem pomalu začala vidět jak to kolem chodí. Bylo to jako inferno od Danta. Prostě jsem nevěřila, že se odtud někdy dostanu domů. To je ten nejhorší pocit, kterýmu tady můžeš propadnout. Hrozně jsem lpěla na svý rodině, na svým malým klukovi. Vzali mi všechno co mi mohli vzít, zabili ve mě duši. Umřela jsem jako člověk. Když jsem byla úplně na dně, přišla zase za mnou a to už jsem neměla sílu ji odmítnout. Stala jsem se její kamarádkou, jak se tady říká. Nikdy jsem nepoznala takové vzrušení jako s ní. Byly jsme jedna druhou posedlé. Víš, někdy mě pálila buchta i jazyk. Zvykla jsem si na ní. Potom ji daly do jedničky za vzorné chování. Brečely jsme obě dvě, byly jsme na sebe zvyklé, ale nebylo to nic platné. Odešla a já byla zase na dně. Šla jsem potom se všema holkama, které měly zájem, prostě jsem neměla sílu žádnou odmítnout. Vidíš a nakonec jsem v tom místním svrabu a v té hrůze našla svoji radost, protože jsem potkala bezvadnou holku a u té jsem dlouho zůstala. Taky jsem přemýšlela o tom, že nejsem normální, stejně jako ty, a hovořila jsem o tom s tou svoji kamarádkou. Víš, co mi řekla? Že je taková i venku, že chlapy nepotřebuje. Říkala mi, že ji žádnej z chlapů, co jich potkala, nikdy citově ani fyzicky dokonale neuspokojil, že jsou ženský lepší, protože jsou citlivější. Ženská ženský porozumí, ví, že jí je zle a taky ví proč. Může taky líp pomoci. Žádnej mužskej se s tebou tak nepomazlí jako ženská. To mi věř, byla jsem třikrát vdaná a měla jsem jich víc. Jsou to sobci, když je potřebuješ nejvíc, zmizí, nejsou, i kdyby seděli vedle tebe. Víš, já jsem vždycky měla představu o tom, jak by ke mně měl mužskej přistupovat. Myslím to první setkání, seznamování. Nikdy se mi to nepovedlo. Tak jsem tu svoji představu, která se mi nikdy neuskutečnila realizovala já s holkama. Všechny mě milovaly, protože byly vyprahlé svoji potřebou, ve které je neuspokojil žádný chlap. Kašli na to, říkám ti. Dělej, co tě těší. Já se vždycky těšila domů a byla jsem zklamaná. A tam venku, když mi bylo nejhůř jsem vzpomínala na holky, který tady zůstaly a stýskalo se mi po nich, po jejich citu a jemnosti. Tak jsem se vždycky vrátila. Co je tam víc než tady? Vždyť je to pro ženskou taky kriminál. Všude jsi otrokem. Tady si udělám svoji šlichtu a mám klid. Seru na to, mávla rukou a odešla.

Tak takhle bych tedy dopadnout nechtěla, to ne. To je rezignace na život. Tuhle holku se jim podařilo dokonale zničit. Dívám se do tváře blba, do jeho nataženého ksichtu. Dívám se do tváře samotné moci, vtělené do blbosti, neboť blbost, to je moc umocněná vlastní aktivitou. Tady nejste v mateřský školce, to si jednou uvědomte, nebo s vámi zatočím, že ste to eště neviděli!

Konečně vypadl ven. Jeho zástupce ležel neúčastně na posteli a hleděl do stropu. V ruce třímal dopis, ve kterém mu jeho žena sděluje, že se s ním hodlá rozvést dva měsíce před návratem domů, když před tím vydržela celé dva roky. Konečně se zvedl a aniž se na někoho podíval, strhl všem postele tak, že obrátil slamníky a rozmetal deky do všech úhlů ložnice bez ohledu, že je pečlivě skládali snad po celou hodinu. Za dvacet minut ať je to ustlaný, řekl mezi dveřmi a odešel.

Ten člověk není normální, řekl užasle do ticha muž ve středních letech. Hádám, že trpí vnitřní nevyrovnaností a také deformací charakteru.

To si zvyknete, řekl silnější obrýlený muž, který se mi před tím představil jako Petr. Brýle mu dodávaly výraz dobrotivého intelektuála, ale nikdy jím nebyl. Seděl tu za zlodějnu. To je tu běžný a normální, tejdně asi dvacetkrát. Co to? nevěřil svým uším jeden z nových. To dám brzo někomu po hubě. Ale nedáš. Prostě si zvykneš jako ostatní. Ty noví na pečkárnu, pohovor, zařval kdosi mezi dveřmi. Nejdřív bysme si tu měli uklidit ne? řekl mu mladý cikán. Řek sem na pečkárnu, tak koukejte mazat, nikdo na vás nebude čekat. Poser se zaznělo z rohu, když se za ním zavřely dveře, ale ani o vteřinu dřív.

Tak pánové, tohle je samospráva, kterou budete poslouchat, řekl jim vysoký blonďák, sympatického vzhledu. Všechny problémy se řeší výhradně tady, dodal typický kriminálník. Žádný kecy kolem, my se to stejně dovíme. A budete poslouchat velitele ložnice. Ve všem. Když vám povolí kouření, pak teprve budete kouřit. Když vám ho zatrhne, kouřit nebudete. Tak to na přibyláku chodilo a bude to tak napořád. Velitel ložnice je pro vás autorita, zastupuje vychovatele a samosprávu. A taky stranu, pomyslel jsem si. Do jeho pravomoci nebude nikdo zasahovat, proto si nebudete na něho nikde stěžovat.

Všichni vyšli ven jako spráskaní psi. Pochopili, že ať se nadále bude dít cokoli, nebudou mít nikde odvolání ani zastání. Zato Bohouš, jinak velitel ložnice, posílen autoritou samosprávy, se nesl jako sám král Ubu. Teď jste to slyšeli všichni, triumfoval. Nemyslete si, že budete někam chodit žalovat, to s váma budu rychle hotovej. Bohouši, neser se s nima, dyť ty s nima mluvíš jako jejich táta, podpořil ho jeho zástupce.

Jako táta, hihňal se mladý cikán. Teď ty postele, ozval se dále zástupce. Máte na to patnáct minut. Pět minut ste promrhali kecáním, ulehl a otočil se na bok ke zdi. Když to nestihnete, pojedete to znovu. Po nějakém čase oživl, když se otevřely dveře a do ložnice nakoukl Bohouš. Pánové, kdo to nemá ustlaný, tak znovu. Nechápavě si ho prohlíželi. Zástupce vyskočil z postele. Vy ste hluchý, nebo co? řval. Svaly na jeho obličeji vytvořily nenávistnou grimasu. Co čumíš ? křičel na mladého cikána, který se na něho zubil. Takhle to strhni a začni znovu. Uchopil prostěradlo a jedním trhnutím shodil na zem obě deky i komínek. Vy taky, všichni, volal a pobíhal od jedné postele ke druhé, aby je rozházel. Když byl hotov, byla jeho tvář rudá námahou. Z úst mu trčely ubohé zbytky zubů černé a pokřivené jako židovské náhrobní kameny. A zase za dvacet minut, řekl a odešel. Ten člověk má zkažené zuby, řekl opět muž ve středních letech. Když se ráno podívá do zrcadla, není to jistě nic hezkého. Ten pocit ho bezpochyby pronásleduje po celý den až do večera než usne. Je to debil, vesnickej balík, kterej jezdí s traktorem a doma krmí prase. Ty si myslíš, že každej, kdo bydlí na vesnici, je debil ? zeptal se Franta, který bydlí na venkově v blízkosti pivovaru. Tenhle jo, odpověděl prcačka, zvaný Zdeněk. Já bydlím na vesnici a krmím tři prasata, ale takovýho člověka jsem ještě nepotkal. Možná, kdyby jsi se podíval k těm prasatům níž, že bys tam takovej rypák uviděl, sou to určitě jeho příbuzný, řekl kdosi. Za dvacet minut byly postele rozházené znovu. Zejtra si všichni vyžehlíte komínek, ty starší vám pomůžou, řekl Bohouš a Jura, jeho moravský zástupce mu přitakal. Tomu Moravákovi, pánové, se podařilo rozbít legendu o tom, že mají všichni Moravané dobré srdce, řekl opět muž, jenž se snažil dobrat podstaty věcí. Kreténi sou všude, uvidíte, že už brzo zaplavěj svět, všude budou jenom kreténi, nic než voni, zafilozofoval si muž, který až dosud mlčel.

Tím skončil první den přibyláku, neboť Bohouš a Jura odešli na televizní program, ze kterého vyhodili mladého cikána Šipoše, jenž se nepozorovaně vloudil do kulturní místnosti a usedl rozmarně před televizní obrazovkou v domnění, že bude sledovat páteční televizní program. Na svůj omyl byl upozorněn několikahlasným řevem, který doprovázel jeho urychlený odchod na ložnici číslo jedna.

Druhý den stojíme všichni opět na pečkárně. Kápo si každého z nás dokonale prohlíží a snaží se podle míry své kriminálnické zkušenosti odhadnout, co jsme zač. Zdá se, že je spokojen, již na první pohled je zřejmé, že nikdo z nově příchozích nemá mocenské ambice a tudíž nijak v budoucnu neohrozí vládnoucí třídu. Brzy jsme propuštěni, abychom se mohli věnovat "svým" věcem. Naše věci jsou pořádek a studium řádů a vnitřního pořádku věznice. Již ode dneška jsme všichni zařazeni do úklidového rozdělovníku, který ukládá povinnost věnovat se pětkrát denně přidělenému úseku tak, aby mohl být zkontrolován a převzat službou, která sídlí u dozorčího stolku a dbá na pořádek a dodržování denního řádu. Vcelku systém jako na vojně. Po dobu soboty a neděle máme zakázáno vycházet z budovy, vyjma sčítáku, který je povinný pro všechny. V neděli večer mám za sebou devětkrát rozmetanou postel a několik nácviků stlaní o poetickém názvu žlutá-modrá. Koncepce této hry je jednoduchá a nachází proto oblibu mezi primitivními vězni, obdařenými dostatečně nízkou inteligencí a větší mírou osobní moci. Takové tipy jsou velmi vhodné pro ztrpčování života spoluvězňům. Na jejich pokyn je nutno se převléknout do pyžama (žlutá) a zalehnout do postele. Na pokyn téhož je v krátké době vyhlášen budíček a určeno patnáct minut na stlaní postele a převlečení do pracovního oděvu (modrá), i když podle barvy oblečení by nepochybně byla vhodnější černá. Po kontrole pořádku jsou rozmetány všechny postele, které nedostojí požadavkům velitele, nebo jeho zástupce. Důkaz, že je dotyčný připraven, aby mohl být vyčleněn z nácviku lze nalézt v očích jednoho každého, kde musí být viditelná bázeň spolu s pokorou. V mých očích nenalézá se jedno ani druhé, ale toliko lhostejnost. Obrnil jsem se proti blbosti lhostejností a trpělivostí, připravil jsem se na to, že je to můj úděl a zaměstnání na několik příštích měsíců.

Někteří však začínají reptat. K rozmetané posteli pak přibývají vyklopené bunkry s osobními předměty a vyhozené oděvní doplňky ve všech uložených prostorách, nakupené s nevšedním a dokonalým jemnocitem na jednu hromadu, aby bylo obtížné je identifikovat. Pro nepořádnost jednoho je zásadně potrestán celý kolektiv. Má tak být docíleno toho, že kromě buzerace nucené se má kolektiv ještě vypořádat s provinilcem, jehož příčinou trpí. Ptám se zkušenějšího, jak to běsnění může dlouho trvat, jak dlouho se člověk musí zdržet na tomto místě zbaveném zdravého rozumu a soudnosti. Nejméně čtrnáct dnů. Obvykle však tři neděle až měsíc, v horším případě i půl roku. Z těch horších případů se později rekrutují noví velitelé přibylecké ložnice, aby počáteční tvrdost byla zachována. Přemýšlím o tom, že je třeba změnit ustálené zvyklosti, alespoň na zkoušku. Po ustlání postele, dřív než dojde k její kontrole, beru svůj slamník a vyhazuji jej vysoko do vzduchu. Do udiveného a nechápavého obličeje, kterému jsem záměrně uzmul zaslouženou radost, vysvětluji, že jsem nebyl spokojen sám se sebou. Hra se opakuje ještě po dvakrát. Pak už mám pokoj. Na povinných televizních novinách je vyhlašován výsledek prohlídky vedené tříčlennou samosprávou. Zde si každý může ověřit, jaké je jeho postavení v oddíle. Kdo má nejvíce závad, nebo se jeho závady opakují, je vyškrtnut z možnosti sledovat povolený televizní program. Nejhorší je při kontrole shledáno vždy přibylecké oddělení, následují u samosprávy neoblíbení jednotlivci. Přibyleckého oddělení se však zábavné programy nijak netýkají. Je mi to jedno, úroveň televizních programů má do té míry nízkou hodnotu, že je mnohdy jejich sledování možno pojmout jako součást trestu. Na druhé straně je však pravdou, že kulturní a informační nehybnost je pro vězně s dlouhými tresty nepřirozeným stavem, proto je jejich potřeba dívat se na cokoli se pohybujícího přirozenou potřebou a jejich zákaz skutečným trestem. Poprvé mám trochu času prohlédnout si své spoluvězně. Je jich něco kolem šedesáti, počet se neustále mění, neboť jsou téměř denně propouštěni jednotlivci a přicházejí v nepravidelných intervalech skupinky dalších, nově odsouzených.

Vůči nově příchozím tu panuje přezíravý postoj, mnohdy arogance. Dominuje tu snaha ponížit a zlomit slabšího, lísat se k silnějšímu. Každý se chce pomstít na druhém za vlastní příkoří, kterého se mu hojně dostalo a stále dostává. Hierarchie zla má svůj systém, ve kterém neobstojí slabý a citlivý. Kdo nezakryje včas své zranitelné místo dlouho na to doplácí soustředěnými útoky, skandalizováním, zlobou. Závislí a slabí se snaží zavděčit silným a zlým osobnostem, jsou schopni dovést až do konce náznak jejich vůle.

Josef, ten který tu sedí za hutní materiál na stavbu garáže svého vedoucího, zná některé jednotlivce samosprávy. Jsou to všichni protření a zkušení kriminálníci s dlouhými odsezenými léty. Také mne hned varuje. Časem zjišťuji, že reference mého kolegy jsou v souladu s mými zkušenostmi. Tito lidé jsou silnými osobnostmi, které ovládají a určují ducha celého oddílu. Vládnoucí zlo má různé obměny podle míry a zaměření špatnosti jejích nositelů. Vychovatel zodpovědný za hladkou a bezproblémovou funkci oddílu dává s oblibou přednost takovým typům, které zajistí na oddílu kázeň a pořádek. oplátkou za jejich službu mají tato individua příležitost rozvinout své talenty, bývají to obvykle schopnosti šmelinářské, kšeftařské, despotické choutky samovládců, osobní privilegia. Zde je možné nalézt klíč k pochopení, proč se někteří lidé cítí být ve vězení spokojenější a přirozenější než mimo tyto objekty, proč se sem tak rádi, nebo bez lítosti vracejí. Vychovatel však nespolupracuje jen s těmito vládnoucími živly, ale používá i tzv. opozici, jež by ráda obsadila vedoucí pozice. Touto opozicí jsou ovšem stejné typy vězňů jako v samotném vedení. Jsou jen poněkud slabší, nebo méně otevření, trpělivě čekají na svoji příležitost. Příležitost bývá naplněna propuštěním jejich konkurentů na svobodu, nebo osudovou chybou, jíž se ve svém postavení mocní dopouštějí tím, že dají vyrůst své pýše a zapomenou na to, že jsou pouhými vězni, že jejich privilegia jsou snadno odejmutelná. Většina z nich se cítí být součástí represivního systému, že tomu tak není, napovídají jen černé pracovní šaty. Jinak ovšem jejich jednání a charakterová zhovadilost odpovídají plně potřebám vězeňského systému. Jejich moc je tedy sice značná, nicméně však omezená jistými povinnostmi, jež nijak nemohou obejít. Pokud je z jejich strany překročena únosná míra, tolerovaná jako nepsaná smlouva mezi vychovateli a jeho pomocníky kázeňsko-pořádkového systému, je konec jejich kariéry. Vzájemné vztahy vedení oddílu a jeho opozice mají všechny rysy mocenského boje, tak jak je známe z politického života. Řevnivost, pomluvy, unfair zákroky a zákulisní machinace. Vězení je mikroklimatem společnosti, jsou zde zastoupeny všechny sociální skupiny. Vše je obludně zvětšeno jako pod zvětšovacím sklem, neboť prostor mezi těmito strukturami je těsný vlivem prostředí a životních podmínek a tak se jednotlivé zájmy snadno o sebe třou a vzájemně prolínají. Soupeření je otevřené a boj bezohledný. Je to obraz společnosti, holý a syrový svoji otevřeností, nic není skryto neboť mravnost a morálka jako nadbytečný balast jsou zavrženy. Všichni byli mocí dohnáni na poslední pásmu obrany.

Nezastřenost vztahů je dobrou školou pro člověka, který je schopen poučení, neboť je zde možné studovat základní společenské otázky, je zde možné naučit se praktickému pohledu na život, neboť člověk záhy pozbude veškeré iluze, které mu bránily v poznání pravdy. Snad proto se odtud po čase lidé vracejí jiní, než sem přišli, neboť se zbavili mylných představ o schopnostech člověka povznést se nad svůj úděl. Může se zdát, že zde tito lidé pozbyli své citovosti, ale není tomu tak. Jen se naučili stát se méně zranitelnými, nedat najevo svá slabší místa, na která se vždy soustřeďovaly útoky protivníka. Tito lidé prošli pásmem ostré střelby, nelítostným bojem, ve kterém šlo o to, aby je někdo jiný, hbitější a rychlejší ošidil o věci života zachovávající jeho kvalitu a tím zvýšil kvalitu svého vlastního života, nebo aby je prostě zbavil i té nejmenší míry radosti, aby tak byl vyrovnán rozdíl mezi mizérií jednoho a větší mizérií druhého života. Je to drama závisti a sobectví, jež jsou hybnými pákami i velkých společenských systémů, jež opustily cestu lidské vzájemnosti, úcty a lásky.

Konečně uplynula dlouhá sobota s nedělí. Nikdo z přibylců se zatím nedostal na dvůr vyjma povinných nástupů kolem osmnácté hodiny. Díky krásnému podzimu roku 1986 ještě po oba dny svítilo sluníčko. Kolem betonového dvora jsem vnímal jen šedě natřený vlnitý plech, nad nímž byl ještě natažený ostnatý drát. Je odtud možné zahlédnout horní patra věžových paneláků pardubického sídliště, balkóny plné čistého, vypraného prádla. Zdá se mi to nepochopitelné. Sprostoty a sekýrování internačního tábora zde a tam, za vysokou zdí normální život. Ve stejné chvíli současně. Lidé za vysokou zdí žijí svůj normální běžný život, nechtějí nic vědět o odlidštěném a krutém životě zde, o životě, kterému chybí základní lidská dimenze - radost. Nemohu nevěřit, že občas, třeba při věšení prádla, padne jejich zrak sem, do objektu věznice. Často, když se podívají z okna musí hledět na dlouhé zástupy vězňů přemísťovaných v pracovních a pochodových tvarech sem a tam a přece se jejich srdce pravděpodobně ani nezachvějí. Snad si nikdo z nich ani neuvědomuje, že jsou zde lidské bytosti, že jsou tu internované ženy, zavřené na dlouhá léta, blížící se, nebo přesahující desetiletí. Za tu dobu se v mnohých rodinách narodí děti a některé z nich absolvují celou školní docházku. Ne, myslím, že bych nemohl bydlet v blízkosti věznice, i kdyby byl byt velmi moderní a nájem zanedbatelný. Nedovedl bych se upřeně dívat na šedé teskné zástupy, vlekoucí se invalidy na jejich koncích, kteří poháněni snaží se dostihnout svůj oddíl. Nezvykl bych si na tento pohled plný utrpení, neboť mé srdce se odmítá smířit s ponížením člověka, kterého mu je v těchto táborech nucených prací hojně dopřáváno.

Avšak je tu i jistý kontakt s přírodou. Nad našimi hlavami krouží velmi nízko několik desítek štíhlých jiřiček, které si postavily svá hnízda nad okny mužského vězeňského bloku. Krouží neúnavně nad betonovou plochou a lapají do svých zobáčků hmyz, aby jím nakrmily své hladové potomky. Při raportu zavírám oči a soustřeďuji se na přelety křičících ptáků. Odhmotňuji se od zla a prožívám tyto demonstrace policejní moci jako soukromou nirvánu a chvíli niterného soustředění. Nervozita spoluvězňů se mě netýká, neboť jsem objevil možnost, jak si uprostřed zástupu uchovat svoji samotu, kterou zde jinak není možné prožít. Brzy si mě však nacházejí zlé oči zpupného zupáka. Podle nových černých montérek není těžké poznat, že jsem přibylec. Nepochybně by také rád v mých očích spatřil bázeň, která je úlitbou jeho božství. Přistupuje ke mně co nejblíže. Jméno, jak se jmenujete člověče? ozve se jako střelba ze samopalu. Je zřejmé, že si moje jméno bude pamatovat.

Vlevo bok, první zástup poklusem klus, ostatní na místě. Nevěřím svým uším. Dril jako v koncentračním táboře. Zabíhám do malé šatny, ve které je okamžitě plno. Zezadu se tlačí ostatní a vytlačují přední řady do chodby. Stísněné podmínky přivádějí k zuřivosti ranaře. Několik vězňů odlétá stranou. Ostatní uctivě čekají, až se převlékne samospráva a jejich oblíbenci. Stojím stranou od lidského marasmu a pozoruji tváře, o nichž tuším, že jsou zde hlavními aktéry samovlády. Surovost, sprostota, bezohlednost jako hnací a tmelící prvky této společnosti. Původní úlek a zděšení z nového prostředí se začínají pomalu přetavovat ve zvědavost. Náhle pociťuji jakési poslání, pociťuji, že toto poslání, které sem si sám sobě uložil, mi pomůže přežít tento marasmus, který tak hluboce nenávidím. Mým cílem bude poznat všechny tyto věci, zapamatovat si to a podržet v mysli jako zkušenost. V žádném případě zde nesmím promarnit čas, který mi byl vyměřen. Pokud není člověk schopen rozpoznat rozdíl mezi životem venku a životem tady, je s ním konec, pak už ho mohou čekat jenom další návraty sem, nebo do trojky. Ale jinak má asi pravdu, protože záleží spíš na duši, než na způsobu sexu. Já sama bych dala přednost ženské, kterou bych mohla milovat před chlapem, kterého bych nemohla mít ráda, nebo kterým bych dokonce musela pohrdat. Jenomže je tu přeci jen rozdíl ve společenských poměrech. Tady je to normální a venku to prostě nejde. Většina z nás, když odtud odejde zapomene na všechno, na svoje lásky, na to co je povznášelo ve chvílích mizérie, co jim umožňovalo přežít tohle prostředí, kde se zastavil čas a kde nicota na sebe bere podobu nekonečna.

Potom zbudou člověku vzpomínky, když je venku zle, tak se to vynoří a člověk si teprve vzpomene na detaily. Já mám před sebou ještě téměř dva roky a tak je všechno tohle uvažování o tom co přinese budoucnost předčasné. Až budu stát venku před branou určitě ze mne všechno spadne a já začnu úplně od začátku. Teda chtěla bych, ale asi to nepůjde, protože minulost si člověk nese stále s sebou. Ale já bych přece jen chtěla začít jinak. Sehnala bych si pořádného chlapa, odstěhovala se někam, kde mě nikdo nezná. Taky si určitě koupím nový krásný šatečky a spodní prádlo, červené s černým, nebo celý černý, podvazkovej pás a všechno co dělá ženskou, co nám tady vzali.

To byl snad nejhorší šok, když sem člověk přijde a ve skladu mu nahází do deky ty příšerné hadry, šedivé montérky, černé ortopedické boty, babkovské punčochy a seprané spodní kalhotky. Myslela jsem si že dostanu žloutenku, když sem to na sebe měla všechno navléknout. I když byla většina těch hadrů nových, ten pocit neforemnosti a zrůdnosti, na to se prostě nedá nikdy zapomenout. Taky na ty výsměšné oči bachaře, před kterým se z princezničky stala jako mávnutím kouzelnýho proutku stará bába. V těch jeho špatnejch očích se dala přečíst posměšná otázka, která, i když ji nevyslovil, naplňovala nás všechny. Kde je teď vaše krása, kde je vaše ženskost, vaše pýcha z krásnýho ženskýho těla, vědomí vlastní přitažlivosti, se kterým se člověk tak těžko loučí i ve stáří ? Kde je to všechno ? Stojíte tu jako tlupa žebraček neurčitého věku i pohlaví, žádnej chlap by se za vámi ani neotočil. Kde jsou ty vaše krásné dlouhé nohy, kterýma jste pletly hlavy všem normálním chlapům ?

Všechno je nenávratně pryč, vzali jsme vám vaši krásu a tím i sebevědomí. Oblíkli jsme vás do hadrů, budete na hlavách nosit modré šátky na babku, aby zmizely i vaše krásné vlasy, zbytky vašich krásných vlasů, protože ještě dnes, nebo nejpozději zítra vás ostříháme podle vzoru řádu.

To je ten hlavní zlom, kdy už pak ženskou ani nenapadne uvažovat o návratu zpátky. Copak můžu takhle mezi lidi, když ze mě udělali strašáka ? Ale pak se člověk zařadí do oddílu, zjistí, že jsou takové všechny, že jsou tu zástupy takových a ty zbylé, že mají zelené mundůry. Jen několik mistrových se tu předvádí v civilu, v šatečkách a v zimě v kožíškách, které tak kontrastují s našimi mundury. Jejich voňavky, Charlie nebo Maxi, které jsme taky znaly, značkují jejich trasu od brány až do fabriky. Čert vem všechno, protože v té hrůze jsou ty hadry nakonec nejmíň podstatný. Šikovný holky si spíchnou montérky tak, že mají zase pěkné zadečky a příroda se prostě nedá utajit, když si pěkná holka oblíkne bílé tričko. To i bachařům tečou sliny po hubě a ženská se zase může cítit jako ženská, i když třeba skrze svoji mladší a hezčí kolegyni. To je potom vidět rozdíl, jak bachař jedná jinak s mladou a hezkou holkou a se starou babou, nebo normální ženskou v letech.

Holky, Saša má zase záchvat, volá někdo na chodbě a tak vybíháme ven asi tři holky, které k ní máme nejblíž. Je na záchodě. Běžíme tam dlouhou chodbou kolem dozorčího stolku. Jana už to ví a volá kecafonem na dévéťárnu. Saša sedí zkroucená v kuřárně. Vidím její do široka roztažené panenky. Zvedáme ji ze země, její křečovitě sevřené tělo. Vrtí divoce hlavou a mumlá nesrozumitelná slova, která nedávají smysl. Vodu, studenou vodu, navrhuji ostatním a tak ji táhneme vedle do dveří na umývárnu. Otevírám kohoutek a pouštím studený proud vody do svých dlaní a na tvář Saši. Reaguje škubavými pohyby, jakoby se jí pomalu vracelo vědomí. Pomalu se jí klidní dech, křeč povoluje.

Vzala si prášek ? ptám se její kamarádky, která jen vrtí hlavou. Nic ji nepřinesli už tři dny. Odpovídá mi. Popadá mě zuřivost. Nechají nás tady chcípnout, přece vědí, že musí denně dostat svoje léky ? Je to bordel, říká někdo. To ať mi nikdo nenamlouvá, vždyť tu všechno chodí jako hodinky. To jo, směje se Ivana, jenomže jenom to co se tejká buzerace, to co směřuje shora dolů, jinak ne. Běžím k dozorčímu stolku. Jana, která má službu se snaží marně domluvit s nějakým policajtem, aby někdo přinesl Saše léky.

Pane referente, vpadám do hovoru, Saša nutně potřebuje léky, už tři dny ji nikdo nic nedal. Jsou na OKT, ona má bez nich záchvaty. To si nahlašte vychovatelovi, ať v tom udělá pořádek, to je jeho záležitost, odpovídá anonymní hlas. Saša ale potřebuje léky hned a vychovatel přijde až zítra, odpovídám umíněně. Uvidím, co se v tom dá dělat, ozve se po chvíli a lupnutí ohlásilo konec rozhovoru.

Čurák jeden, řekla Jana, těm je jedno, jestli tady všechny chcípneme. Jedno jim to není, protože potřebujou otroky na práci. Prohlásila Věra. No co, tak zavřou zase jiný, když je to potřeba k plnění plánu, tak zavřou tolik lidí kolik bude potřeba. To je fakt, přidala se Jana, jim je to jedno, když zavřou třeba půl republiky. Rozbolela mě hlava. Jano máš acylpyrin ? Zkouším to nejblíž. Blázníš? Jedině samospráva, to sou tady králové.

Vy to žerete jako chleba, reaguje na moji žádost majitelka klíčů od skříňky s léky. Už tady nic není. Vata, kapky do očí, všechno ste už sežraly a nikdo nic novýho nepřinese. Jeden acylpyrin, nic víc nechci. Podává mi otráveně pilulku. Konec, rozumíš, už nikomu nic nedám. Štve mě to, protože vím, že je ve skříňce řada léků, možná i ten, který chybí Saše. Ale všechno mají pod palcem feťáci ze samosprávy. Večer si zase budou dělat magorák a všechny léky nasypou dovnitř. Znám ten obraz, každou sobotu dopoledne se po chodbě potácejí tři postavy s červenýma flekatýma tvářema, s vědomím zatemněným chemickými jedy. Forma úniku ze skutečnosti. Hledám Jarču, potřebuju si zakouřit. Sedí na kulturce a čumí na nějakou dietlovinu. Oslovuju ji a ona ke mně obrací uslzenou tvář. Ty, mě to nějak vzalo, je to blbost, já to vím, červená knihovna, ale já jsem nějaká divná. To já taky, utěšuju ji. Jak je v bedně nějaká citovka, tak se neudržím, i když je to celý pitomina. Nemáš kuřivo ? Dostala jsem trochu vajgloviny, ubal mi taky, já se za chvíli utrhnu. Otvírám Jarčinu skříňku. Hned navrchu je v novinách trochu tabáku. Holky, máte papírky? hážu do placu.

Vem si rozsudek, nabízí mi tichým hlasem Jindra. Uvědomuji si, že Jindra měla včera odvolačku, na kterou ji k původnímu trestu přiklepli ještě šest měsíců. Než si utrhnu kus jemného papíru, stačím se ještě podívat na titulní stránku. Neplnění ochranného dohledu. Co blbneš, proč jsi tam nezašla ? ptám se Jindry z účasti.

To víš, že jsem tam chodila. Teda ze začátku. Pak jsem zjistila, že to prostě nemá cenu, že mě stejně udělaj. Jak to? nechápu. No, buzerace. Jednou jsem přišla o pár minut pozdě, po druhý sem s sebou neměla tužku a nikdo z policajtů mi ji nepůjčil. Pak mě pořád vyslýchali. Ptali se mě s kým píchám a jak to s ním dělám. Pak chtěli, abych s nima spolupracovala, udávala lidi. Tak jsem tam přestala chodit. Když mají zájem tak tě udělaj, nemáš šanci. Kývla jsem hlavou a poděkovala za papír. Rozsudky jsou psané na průklepáku a dá se z nich dobře ubalit, udělala jsem dvě, jednu pro Jarku.

Na chodbě vypukla rvačka. Jarka je mezi holkama a snaží se je roztrhnout. Konečně se to daří. Jdeme do kuřárny, kde si od spirály zapalujeme cigaretu. Co se děje ? ptám se Jarky. Znáš to, kvůli chlapovi. Eva si s ním píše půl roku a Iva se jí do něho navezla. Vždyť je to jedno ne? krčí rameny. Je a není, obě tu mají kámošku, ale od chlapa dostávala Eva čajdu a cigára. Teď jí dal míň a poslal taky Ivě. Hm, to je teda podraz, přizvukuji. Ať si najde jinýho, kterej není obsazenej. To je i mezi holkama. Jedna holka ze čtyřstovky vystřídala za dva roky, co tu je, osumnáct holek. Říkala to svojí kámošce. To ji ještě nikdo nezřídil? Párkrát už dostala, ale není to nic platný, je to prostě bestie. Při Jarčiných slovech mi je dost nepříjemně, mám špatné svědomí kvůli Věrce. Už jsem ji dlouho neviděla, mám strach, že se kolem ní začne točit nějaká holka. To bych nevydržela. Po cigaretě jsem se zbavila Jarky a zašla do přízemí, vysondovat, co je s Věrkou. Hele, je na kulturce, píše dopis, upozornila mě moje informátorka. Sžírá mě zvědavost, kdo je adresátem dopisu. Ivona slíbila, že to zjistí. Domů, píše domů, oznámila mi po chvíli. Oddechla jsem si, ale stejně mi vrtá hlavou, zda už někoho nemá. Rozhodla jsem se, že s ní promluvím. Pomohla mi náhoda. Jarka odešla na kontrolu k lékaři kvůli nějaké evidenci. Poslala jsem Ilonu, aby mi ji přivedla. Přišla hned, v očích zvědavost. Když jsem ji uviděla tak blízko, sevřelo se mi srdce úzkostí. Čau, řekla mi bezprostředně, říkala mi Ivona, že se mnou chceš mluvit. Četla jsi můj dopis? začala jsem oťukávat situaci. Četla, usmála se. A co mu říkáš ? Pokrčila rameny. Víš, já tě skoro neznám. Ilona mi říkala, že jsi dobrá holka. Máš tady nějakou kamarádky? vypálila jsem k jádru věci. Ne, nemám, vydechla. Zajímalo by mě, zda ví, co myslím. Mám jenom přítelkyni, zdůraznila, ale kamarádku nemám. Poznala jsem, že ví, nač myslím. A mohla by jsi, chtěla by jsi být mojí kamarádkou? Já nevím, víš, ještě jsem si nezvykla tady na místní poměry, je to pro mne všechno nové, zvláštní, mám prozatím pocit, že na to moc nejsem. Ale hrozně bych chtěla, potřebovala bych někoho, kdo mi rozumí, na koho bych se mohla spolehnout ve všem. Kývu hlavou, že jí rozumím. Nabízím ji svoje přátelství, hovořím o tom, že jsem ještě nepoznala dívku, ke které bych na první pohled pocítila takový vztah. Jsem rozčilená a cítím, že se moje vzrušení přenáší i na ní. Nemohu se udržet a beru ji za ruku. Nejprve se mi ji snaží jemně vykroutit. Tisknu pevně, ale uvědomuji si, že tu žádný tlak nepomůže, nepomůže mi ani moje vůle, posedlost po ní. Musím se přeci trochu krotit, nebo všechno pokazím. Povoluji tlak, ale jakmile cítí svobodu, její ruka se už nechce od mé vzdálit, zdá se mi dokonce, že lehce opětuje můj stisk. Srdce mi buší jako kompresor. Věrko, já tě miluju, miluju tě od první chvíle, kdy jsem tě uviděla, já za to nemůžu, je to něco mimo mne, co nedovedu ovládnout. Věrka klopí oči, tvář jí pokrývá ruměnec. Já to vím, říká mi rychle a oddychuje rozčilením. Vím to a bojím se toho. Mám strach, že mě do něčeho zatáhneš a pak mě necháš. Ne, to ne, přerušuju ji, to se nemůže stát. Nevím jak to bude dál, řekla a vyklouzla mi spěšně ve chvíli, kdy se náhle objevily Jana s Ivanou.

Vidím ho, jako by stál přímo přede mnou. Mladý cigánek, snad kolem dvaceti let. Kudrnaté vlasy, tvář mírně poďobanou od neštovic s širokým úsměvem, jaký dokáže na tváři vykouzlit jen úplný blb. Ale nemylme se, Šipy není blbem v klasickém slova smyslu. Šipy je blbem vyčuraným a mazaným, člověkem, jehož charakterové rysy byly po celá léta formovány vnějšími vlivy vyšinutého prostředí. Narodil se jako nechtěné dítě cigánským rodičům, v rodině vládl alkohol a chaos. Děti se rodily v rychlém sledu a stejně rychle byly odkládány na zablácený dvorek přeplněný harampádím a nečistotou. Vše, kam oko dohlédlo, bylo pokryto vrstvou bílého vápna, neboť kousek za chátrajícím domem, který skýtal nuzné ubytování zaměstnancům, pracovala neúnavně cementárna a bílý prach byl prostě všude, byl součástí života těch, kteří tu žili. Ve vlasech, v posteli, křupal mezi zuby. Chuť cementového vápna byla chutí domova. Ale nikoli na dlouho. Rodiče získali pocit, že děti ujídají ze společného koláče a nejsou produktivní. Jedí a stále mají potřebu ošacení, neboť je jim zima. Mezi rezavými odpadky, kde si děti po celý den hrály nevydrží ani nejpevnější látka. Bylo to těžké rozhodování, neboť bylo třeba volit mezi alkoholem, který dával zapomenout na mizérii života, jenž se skládal z těžké a špatně placené práce a věčných hádek s příbuznými a potřebami věčně hladových a svojí závislostí se neustále připomínajících dětí. Alkohol zvítězil a tak bylo rozhodnuto, že kluk a holka půjdou do dětského domova. Šipy byl nejmladší a nejvíc zlobil. Byl citlivější než ostatní a visel na své matce, která jej občas chránila před otcovými kopanci a křikem, které doprovázely jeho příchod z hospody. Matce nebyla příjemná klukova příchylnost, neboť byla obtížnou. I ona se ráda napila a hlavně, milovala peníze, které se tak těžko získávaly a získané tak nesnadno udržely. Co s klukem, který na ní stále visel svýma prosebnýma očima a vztahoval k ní ty svoje bezbranné ruce, nejprve v naléhavé prosbě, později ve vzteklém vzdoru. Co s těma vyčítavýma očima, co s jeho sestrou, která se věčně pletla pod nohy a nebude trvat dlouho, že ji opilý otec zašlápne, nebo že o ni zakopne? Pryč, vyřídit nezbytné formality na národním výboru a pryč od nich, bez rozloučení, beze slova. Dost na tom, že jsou Šipiho oči vidět na dně vypité sklenice, musí být proto stále plná, zapomenout, vždyť tam o ně bude dobře postaráno. Bude jim tam líp než tady, co by z nich bylo? Denně se museli koukat na svýho vopilýho tátu a až kluk vyroste, vezmu si ho zpátky k sobě, bude se o mě starat, o svoji mámu, která na něho nezapomněla a vzala si ho k sobě.

Šipy, jak brečel, jak ho bolelo srdce, když ho táta předával té neznámé paní, která měla v očích jen chlad a lhostejnou povinnost. Kde zůstala jeho cigánská máma, kterou miloval a bez které nebyl myslitelný jeho život? Pak přišly ty dlouhé šedé a bolestné dny, kdy sedával u zamřížovaného okna, připravený kdykoli odjet s matkou, která si pro něho určitě přijede.

Bylo to tu jako v nemocnici nebo na vojně, všechno bylo organizované, všude byl dohled a on byl zvyklý se trochu proběhnout na dvorku i za plotem jejich domu, byl zvyklý vnímat a cítit volnost a svobodu. Materielně bylo zde skutečně o něho lépe postaráno, nikdy neměl hlad jako doma, nebyla mu zima. A přeci, jak by se rád vrátil domů, ke svým špatným rodičům, neboť cítil, že mezi ně a k nim patří. Nové prostředí bylo studené svou bezcitností, soudružky patřily všem a nikomu, měly své oblíbence, byl tu sám. Byl cikán a slabý, proto mu hned ti starší ukázali, kdo je tady pánem a kdo musí poslouchat a sloužit.

Později pochopil, že ho matka odložila. Jak ji prve miloval, tak ji nyní spolu i nenáviděl. Nikdy, nikdy ji to neodpustí. Ani jednou se za ním nepřijela podívat. Otec také ne, ale to mu bylo jedno. Potřeboval matku, neboť jí byl podoben, měl stejné ženské srdce jako ona, pociťoval křivdu jako ona, trpěl bolestí spolu s ní. Byl jako ona a přece ho odložila, zbavila se ho. Rostl a mstil se za to, že nebyl milován. Měl velkou potřebu lásky a na celém světě nebyl nikdo, kdo by ho miloval. Nenáviděl své dětské nepřátele a upínal se s oddaností k těm, kdož mu projevili náklonnost a kamarádství. Jednou přijela do domova nová soudružka. Byla velmi krásná, ale nikoho nemilovala. Neměla ráda cikány. Nosila v ruce neustále klíče a když ji někdo naštval, přejela mu těmi klíči po hlavě. Hrozně to bolelo. Zamiloval se do ní, do její krásné zlaté hlavy, která byla plná nezájmu o děti, o které se starala. Věděla to, že ji miluje a vysmívala se mu za to. Ve své lásce trpěl její proradností a očekával její příchody s bušením srdce. Jednou na společné vycházce ji zase někdo naštval. Křičela, měla v očích nenávist a všechnu zlobu. Donutila malého kluka, aby si sundal kalhoty a posadila ho do mraveniště. Kluk křičel celou dobu hrůzou a bolestí. Pak už ji nemiloval. Byl rád, když přijela komise, aby vše vyšetřila, a pak už ji neviděl. Až mnohem později, to už mu bylo přes deset let se znovu zamiloval, byla mladá, přišla rovnou ze školy. Řekla mu, že má krásný hlas a založila pěvecký soubor. Učila děti zpívat klasiku a hrála přitom na piáno. Jezdili s ní na různé soutěže a také zpívali v domovech důchodců. Naučil se nazpaměť dlouhé operní árie a zpíval, zatímco ho ona doprovázela na piáno. Byla to jeho nejkrásnější doba v životě. Někdy si s nimi lehla a před spaním si vyprávěli. Ležela s ním pod dekou a hladila ho jako máma, jako by ho hladila jeho máma, kdyby s ním žila. Tak si to představoval ve svých snech. Měl ji rád jako matku, ale také trochu jinak. Byl nešťastný, že se s ní nemůže oženit, protože byl přesvědčený, že je nejlepší a nejkrásnější ženou na světě. Smála se mu, když se jí plaše za tmy svěřoval ze své náklonnosti. Pak už si k němu nikdy nelehla. Záviděl ostatním, se kterými si před spaním povídala, dokonce se i kvůli tomu popral. Pak se musel přestěhovat do jiného domova, kde se učil ševcem. Jeho matka však zjistila, že už je schopen vydělávat si peníze a zavolala ho domů. Nechal všeho a vrátil se. Chtěla všechny peníze, které si vydělal jako pomocný dělník a slíbila mu, že mu bude dávat tolik peněz, kolik bude potřebovat. Pak zase poznal hlad a zimu, neboť jí připomenul její slib a ona ho vyhodila. Chodil a žebral, ale lidé ho zapuzovali, nikdo nemá rád žebravé cikány. Jdi pracovat, říkali mu bílí gádžové, budeš mít peněz dost, ale on pracoval a přeci neměl co jíst a kde spát, byla mu zima.

Pak přišla výplata a s ní před vrátnicí závodu matka. A nové sliby a zapřísahání. Znovu ji uvěřil. Tak to šlo dokola. V práci mu jedna starší paní poradila, aby se odstěhoval na svobodárnu. Umístili ho mezi partu věčně žíznivých povalečů. "Budeš nám chodit pro pivo, cikáne", uvítali ho a do ruku mu vrazili kulaté skleněné stínítko ze svítidla. Při dalším výplatním termínu stála před branou závodu opět matka. Přitiskla se k němu, zavěsila se do něho těžce a slovy zlomené bezbranné ženy ho žádala o peníze. Topil se v jejích očích, v očích své matky, kterou tolik miloval i nenáviděl a která ho nyní potřebuje tak jako on ji. Zase si byli blízko, jejich srdce si rozuměla, protože jeden potřeboval druhého. On její lásku, ona jeho peníze. Dal ji znovu všechno co měl, radostně ho objímala, smála se, byla šťastná. Pozvala ho na oběd. Když nazítří přišel domů, ležela s očima skleněnýma na podlaze, špinavá a páchnoucí. Nezajímal ji, nepoznala ho. Drmolila cosi, čemu nebylo možné rozumět. Jen jedné větě porozuměl, neboť se snažila pečlivě artikulovat slova. "Neseš peníze?" Práskl za sebou dveřmi a utíkal bez ohlédnutí. Pryč odtud, z tohoto bolestného místa, kde se tak brutálně vraždí iluze, kde se v člověku ničí to, co je v něm dobré a krásné. Plakal, věděl, že za čtrnáct dní opět za ním přijde, bude se usmívat a prosit ho a on ji dá znovu všechno co vydělá, aby to v několika málo příštích dnech propila.

Měl hlad, nestačil si ani koupit nic k jídlu. Neměl také kde bydlet, neboť domů přišel ve víře, že se zde ubytuje, že se vše změní k dobrému, jak mu matka slíbila. Přinesl si s sebou své věci, nebylo jich mnoho, jen pár hadříků v tašce, které si při svém úprku ani nevzal s sebou. Už se tam nikdy nevrátím, sliboval si, neboť v tuto chvíli svoji matku nenáviděl, protože ho zradila. Šel zpět na svobodárnu, ale nebyl tam vpuštěn. Žádal známé z práce o jídlo, ale byl odmítnut. Nikdo nemohl pochopit, že za dva dny po výplatě nemá peníze. Běžte na bezpečnost, že nemáte kde bydlet, ať vám něco obstarají, poradil mu kdosi.

Vyslechli ho neúčastně a řekli mu, že to není v jejich kompetenci, že mají jiné starosti než jeho problémy. Spal kde se dalo, kradl co se dalo, aby zahnal hlad. Pak ho chytili a po čase znovu. Čekalo ho vězení. Nemohl to pochopit, kradl přece kvůli matce, neměl co jíst a kde spát. Pak ho odchytili a odvezli do Litoměřic. Po nějakém čase byl soud a čekání na nástup trestu. Vsadili ho do autobusu a vezli někam daleko, kde dosud nebyl, projížděli velikým městem, kdosi řekl, že je to Praha. Ale odsud už já netrefím domů, musejí mě přivést zase zpátky, protože já nevím kde sem a jak se dostanu domů, vysvětloval v autobusu spoluvězni, než ho dozorci okřikli. Pak musel z autobusu ven, všiml si dvou velkých vlčáků v kleci, kteří se okamžitě rozštěkali, když šel kolem. Psi nemají rádi cikány, pomyslel si, ale já zase nemám rád psy. Tím považoval věc za vyrovnanou.

V malé cele kam ho zavřeli, bylo mnoho vězňů. Smál se protože nebyl sám, cítil se dobře v kolektivu, protože od něho odešel strach z neznáma a z cizího prostředí. Nikdo si ho nevšímal, ale to mu nevadilo. Brzy si někoho najde, s kým se skamarádí, měl svoji zkušenost z domova. Osamocení a opuštění jednotlivci se vždy potřebují a zakládají přátelství. Pak ho znovu naložili a odváželi jinam, ještě dál. V autobusu seděly i ženy, bylo jich tam dokonce víc než mužů, to se mu líbilo, protože ho ženy přitahovaly. Měly v sobě něco z toho lepšího matky. Před ženami však pociťoval ostych. Když se snažil k nim přiblížit, vysmívaly se mu, měl proto v domově jako kamarády jen kluky. Šipy se bál ženského smíchu, který byl namířen proti němu, protože ho zraňoval.

Na přibyleckém oddělení jsou jako obvykle rozhozeny téměř všechny postele. Velitel místnosti se šťourá ve zkažených zubech a pozoruje své spoluvězně, kterým chvíli před tím provedl revizi pořádku a zjistil závažné nedostatky.

Už mě začínáte srát s tím bordelem, vode dneška zavedeme novej režim. Když bude mít jeden z vás v bordelu postel, vyhodím ji všem ostatním.

To je kolektivní vina pánové, jako v bibli, všichni platí za hříchy rodičů, řekl jsem, když odešel. Jasně, jeden za všechny, všichni za hovno, přidal se dělnický kádr, se svojí zkušeností z fabriky. Teda, už mě to štve, prohlásil kategoricky Šipoš, já to mám z vás rozhozený nejvíc. Řekni mu to, poradil jsem mu. Když mu to řekneš slušně bez rozčilování, tak to určitě pochopí a možná ti vyjde vstříc. Blbost, vždyť je to kretén, kterej má v normálním životě komplex méněcennosti. Tady to je jeho parketa, protože dostal konečně moc nad lidma. Pánové, to je právě náš celospolečenský problém, neboť se všude k moci dostali nekompetentní lidé s nízkou mravní úrovní, zasáhl jsem do debaty. Teď je právě chvíle na politickou přednášku, pravil lakonicky Petr a uhladil zálibně deku. Kluci, mám to dobrý? Pojďte mně to někdo zkontrolovat, žebral Šipoš. Šipy, kolego, já si myslím, že jsi ještě nikdy v životě neměl tak dokonale ustlanou postel, řekl jsem a přejel rukou po jeho dece. Šipoš se rozzářil a jeho uhrovitá tvář získala blažený výraz. Teda, jestli je to pravda, tak pudu dneska na televizi. Velký hovno, pravil kdosi v rohu, dělá si z tebe prdel. Šipoš náhle zvážněl. Když nepudu na televizi já, tak ty taky nikam nepudeš. Ne, to skutečně ne, souhlasil jsem. Ale relativně vzato, mám k televiznímu pořadu nejblíž, protože spím v posteli nad velitelem ložnice a to už jsem skoro velitel sám, tvrdil jsem Šipošovi, který divoce odporoval. Dneska mu řeknu, aby tě odstěhoval do kouta a na televizi pudeš až poslední. Šipy, mě je to jedno, já toho mizernýho Zelenku nemám rád, já se pamatuju na jeho špatný charakter z osumašedesátýho a ten jeho charakter se promítl do skladby programů. Mně osobně televizní zprávy nejen nijak nezajímají, ale já při jejich povinném sledování trpím. Pro mne pánové je povinné sledování televizních zpráv zvýšeným trestem, neboť mě trápí žvanivost a lhavost redaktorů. Já mám takovou nedobrou povahu, že si beru hříchy druhých na sebe a mne takové sledování vylhaného programu demoralizuje. Je jenom málo věcí, které jsem ochoten sledovat, a můžete si být jisti, že takové programy nejsou vůbec výchovným referentem povoleny. Kecáš kamaráde, napomíná mě dělník. Frajera můžeš dělat, když seš zavřenej, chvíli, ale za čas ti začne šibat v palici, poněvadž je v krimu šilas. Buď zmagoříš taky, nebo budeš chytat vítr. Ale to poznáte až tu budete dýl. Pak tě bude zajímat v televizi každý hovno, budeš se dívat na zahrádkáře a ekonomický kecy, protože je to něco jinýho než lapák. A až budou holky cvičit, tak si budeš myslet, že koukáš na porno. No, asi má pravdu, když už byl zavřenej, souhlasí Zdenek. Ty vole, já mám před sebou čtyři roky, já taky tutově zmagořím. Hele, sedí tady inženýr co dostal devět járů, šest má odsezeno. Co proved? nemohu uvěřit. Auťáky, venku je kupoval a tady prodával. Pak mu to sčítli a podle sazebníku to hodilo devítku. Vzali mu peníze, zavřeli ho a pak se s ním rozvedla i jeho žena. Teď nemá nic, až ho pustí, bude začínat úplně znovu. To je neúměrná daň, kterou ho režim donutil zaplatit. Vidíte a ještě je jim to málo. Zdá se jim, že jsou u nás nízké tresty, nejraději by každýmu napařili doživotí, protože potřebujou otroky bez právních, sociálních a politických nároků.

Tak pánové, nechte těch keců a běžte se podívat na rozdělovník služeb. Od zejtřka nastupujete do rajonů. Škvírou ve dveřích promluvil vězeň s páskou na rukávu, zvaný pořádková služba. Všichni jsme se rozešli nahlédnout ke stanovišti dozorčího, kde visel rozsáhlý rozdělovník se jmény všech přítomných i nepřítomných odsouzenců. Přehledné kolonky dávaly rychlou představu o celkovém počtu, bylo zde možné vyčíst jména a důvod nepřítomnosti i rozdělovník týdenních služeb. Měl jsem štěstí, vyšla na mě služba, venkovní rajón zvaný šesťák. Úklid venkovního prostoru, sběr nedopalků, důkladné vyčištění a vymetení prachu z betonové plochy, úklid čistících prostředků na obuv. Měl jsem určitou radost, neboť to byla příležitost dostat se alespoň na chvíli ven z dusivé atmosféry přibyleckého oddělení. Všichni noví jsme byli na ranním rozdílení přiděleni k partě natěračů. Uvnitř ohrady se objevilo neuvěřitelné množství kovových postelí, které bylo nutno natřít zelenou barvou. Jednotlivé vrstvy nátěrů byly provedeny rozmanitými druhy barev, vrstvy se loupaly a vytvářely nepěkný povrch. Barva, kterou jsme dostali k dispozici vytvářela puchýře, reakcí na předešlé vrstvy. Nemělo by se to nejdřív opálit a natřít základovkou ? zeptal se jeden z nových přibylců. Dostalo se mu lakonické odpovědi, že není na něm, aby rozhodoval o tom, co je a co není vhodné, že je tu od toho, aby provedl přidělenou práci. Všem nám bylo jasné, že naše práce nemá žádný smysl, neboť nanesená vrstva nemohla mít dlouhou trvanlivost. To však nebylo nijak podstatné, důležitá byla jen plná zaměstnanost. Při nátěru spodních částí postelí jsem si povšiml nějakých nápisů a kreseb. Byly vyryty do laku, nebo namalovány kuličkovým perem. Milostné vzkazy, vzdechy, odkrýval se mi před očima neznámý svět ženských erotických vztahů a touhy. Pobavení z pikantních objevů však bylo záhy vystřídáno tísnivým pocitem z patologických projevů hysterie, vznikající patrně jako náhražka za neexistenci citové a sexuální harmonie v normálních vztazích. Bylo to spíš hořké než veselé, bylo to rozhodně z jiné dílny než produkce porno sexy girl, bylo to příliš reálné svou křečovitou emotivností. Slova "nemohu bez tebe žít, vrať se", svědčila o citovém dramatu opuštěné kamarádky-milenky společnicí propuštěnou do civilu. Zoufalé výkřiky prozrazovaly utrpení osamělých duší, ponechaných hluboké skepsi a beznaději. Slyšeli jsme o případech, kdy se propuštěné ženy dopustily rychle nějakého trestného činu, aby se již brzy znovu setkaly se svoji družkou. Po určitém čase jsem četl tyto nápisy s vážností a snažil se domýšlet dramata, jež se za nimi ukrývala.

Podzim byl letos zvláště teplý, betonový dvorek byl rozpalován podzimním sluncem a šedé tváře těch, kteří strávili delší čas ve vyšetřovací vazbě získaly normální barvu. Přesto však několik mazáků dbalo na to, aby přibylci měli pokud možno své čepice nasazené na hlavě po celou dobu kdy se pohybovali mimo budovu a každé zanedbání komentovali hlasitými pohrůžkami kázeňských postihů.

Že to řeknu Jarče, směje se mi Ivana, která mi vidí až do žaludku. Á, je tady liška, vidím štíhlou postavu v zeleném stejnokroji, její rezaté vlasy se lesknou v kuželu dopadajícího odpoledního slunce a září svojí odlišností od bezbarvých neupravených účesů. V ruce má dopisy a čte jména. Je tu teprve nedávno, zajímavá povaha. Chodí pomalu až lenivě na vysokých štíhlých nohách, rozčílí se jen zcela výjimečně na nezbytně nutnou míru, za chvíli je zase klidná. Holky se jí snažily vytočit, ale moc se jim to nepovedlo. Je tu mezi námi jako královna, pěstěná ve své ženské kráse, musím přiznat, že ji sluší i ten nenáviděný stejnokroj. Je posedlá vězením, řekla komusi, že ji ta práce velice těší a baví. Viděla jsem ji jednou, jak četla naše dopisy, dívala jsem se pootevřenými dveřmi a viděla ji, jak studuje ty řádky, jak se probírá našimi osudy. Dívala jsem se na ni a nemohla od toho obrazu odtrhnout oči. To nebyl obyčejný profesionální zájem placeného bachaře, viděla jsem ji, jak ji hoří tváře, jak se vžívá do těch řádků, sledovala jsem ji potom, jak vyhledala pisatelku toho dopisu a jak s ní tiše rozmlouvala. Byla jsem přesvědčena, že by nejraději svlékla svoji nažehlenou uniformu a vlezla by s ní do postele, aby našla klíč k jejímu srdci. Hovořila s ní a dotýkala se jí tak, jakoby se chtěla dotknout její duše.

Dala si práci, aby poznala důkladně každou z nás. Byly jsme stádem jejích oveček, chodila mezi námi, dotýkala se nás svými útlými dlouhými pěstěnými prsty s rudými nehtíky, brodila se tou šedí jako královna. Byla docela jiná než ostatní bachaři. Slyším náhle volat své jméno. Někdo do mne strká, mám dopis. Běžím k ní chodbou a naše oči se setkávají. Temné sametové oči plné převahy, které mě nutí vytvořit na tváři rozmrzelý škleb. Jakoby bez zájmu zpomaluji běh a ledabyle přebírám od ní svůj dopis. Otáčím se a odcházím dlouhou chodbou. Ve svých zádech cítím přímo fyzické pálení jejích očí. Kráva, taky bych se uměla udělat ženskou, kdybych měla takovou příležitost. Ať to zkusí tady, kde si holky škrabou barevné tužky a kradou ve fabrikách různé chemikálie, aby si vyráběly šminky. Ta nikdy nepochopí, že si ženský rvou z ruky opranou podprsenku a načerno spíchnutý spodní kalhotky z bílého hedvábí a že za to platí horentní sumy z almužny, kterou jednou za měsíc dostanou na ruku.

Ale mám dopis z domova, kterej mě pálí jako žhavý uhlí. Ne, ještě ho neotevřu, počkám až bude klid, neboť zprávy z domova musí mít svoji atmosféru, kterou je třeba vytvořit, aby špinavý lágrovský podmínky nezničily tu sváteční chvíli, která přichází tamodtud. Je to jediný důkaz, že to tam opravdu existuje, že svět, ze kterého jsme byly vytrženy násilím existuje mimo nás a žije dál svým životem. To je důležitý pocit pro každou z nás, to vědomí, že se zase jednou vrátíme tam, odkud jsme sem přišly, neboť časem vzniká v člověku strach, že to co bylo, bylo pouhým snem, kterej se člověku zdál kdysi dávno. Nejdřív je to jako melodie, kterou člověk důvěrně zná, myslí na ni a nemůže se jí zbavit, zaobírá se jí, je jí doslova prolnutý až se zlobí sám na sebe, že propadl tomu tématu, že na něj musí pořád myslet. Vadí mu, že je otrokem reality, zatímco jeho touha zůstává romantickým snem, který se nikdy nemůže uskutečnit. Pak přijde pochybnost. Je to tam venku opravdu takové, jak si to člověk vysnil? Existuje ten svět doopravdy, žijí tam ti lidé, se kterýma jsme se znaly, vedle kterých jsme žily? Nebo je to všechno vymyšlený stejně jako sen, že se jednou otevřou ty veliký plechový vrata a člověk se prostě sebere a půjde někam, kamkoli, nejspíš do první hospody na pivo. Co je pravda, co je vlastně skutečnost? A co ti lidé tam venku, pokud to všechno zůstalo, tak jak jsme to znaly, všimli si toho, že jsme zmizely z jejich blízkosti, že tam chybíme? Budou ochotni nás zase přijmout? Jediný dopis trochu dokáže napovědět, jak to vypadá, odpoví na takové otázky, jediný dopis nás spojuje s tím světem tam venku a dá člověku jistotu, že ten svět doopravdy existuje, že tam žijou lidi, kteří se na nás pamatujou. Ale kolik lidí nám může psát, než jenom nejbližší příbuzní. Ostatní dopisy policajti nepustěj. Chtějí všechno zničit, přervat pouta s lidma, které jsme měly rády, proto nechtějí, aby jsme od nich dostávaly jejich dopisy, nedovolí nám, aby jsme jim psaly.

Kdo to venku dokáže pochopit, že jsou parchanti, kterým záleží na tom, aby lidi ohluchli a oslepli, aby ztratili paměť, aby přestali doufat a toužit. To lidi poznají a pochopí až bude pozdě, až se ta hrozná a krutá moc rozleze všude, ale potom bude pozdě.

Teď mám ale dopis. Lenka sedí na posteli a slzy jí tečou po tváři, když čte zprávy z domova. Není pitomá? ptá se někdo, řvát bysme měly my, co se na nás každej vysral. Já už nedostala dopis tři a půl roku. A taky žiju. No co, každej máme život podle svýho, ale voni si vzpomenou až budu stát za bránou s patnácti klackama v kešeni, každej bude natahovat ruku. Dáš jim? Nasrat. Nasrat a nepustit k vodě, zní rezolutní odpověď. Pudu a všechno prochlastám a prošukám. Zaplatím mladýmu klukovi, aby mě miloval. No, řekl zase někdo vzadu, tolik peněz si zase domů neponeseš. Ale, za prachy dneska koupíš všechno, i lásku. Především lásku, protože jinak se s ničím takovým nepotkáš. Každej jenom kouká, jak by tě stáhnul. Všude samá závist. Teď budou koukat, že mám prachy, ale těch let co sem je vydělávala, těch patnáct táců má normálně ženská vydělaný za rok. No a tys to brala poctivě, makala jsi na ně deset járů. Tomu říkám poctivý prachy. Na takovou poctivost já, ženský, seru.

Nemůžu to poslouchat, odcházím z pokoje a toulám se raději po chodbě. Každou chvíli by se měla objevit Jarka, nedovedu si představit, jak ji to řeknu, protože je Jarka schopná mi vyškrábat oči. Normální cestou to určitě nepůjde, budu muset vymyslet nějakej trik. Čau, tak už jsem tady, nedáš mi přečíst dopis? chytá mě Jarka za ruku. Vždyť víš, že jsem ho ještě nečetla, odpovídám ji s rozzářenými očima. Já vím, na dopis musí bejt klídek, to se musí vychutnat, já taky čtu každej dopis alespoň hodinu, hledám smysl slov, zkoumám stavbu věty, abych poznala pravdu. Kolikrát se člověk dozví věci, který autor ani nechtěl napsat. Jsme obě takoví blázni, kterejch je málo, obě jsme posedlý po pravdě, jakoby její poznání někomu přineslo radost. Člověk by se spíš měl pídit po takovejch malejch lžích, které přináší radost. Kdepak, odporuji, to já nechci. Sice to chvíli pomáhá, ale potom tě to stejně dostihne a zareje se to víc a hlouběji do srdce. To je sice pravda, odporuje Jarča, ale jsou takový chvíle, kdy je člověk slepej, kdy tu pravdu těžko nese. Naproti tomu jsou momenty, kdy stejnou věc prostě líp sneseš. Podívej kolik holek tu s náma sedí. Třeba jsou docela dobrý, ale najednou příde z domova žádost o rozvod. To je zlomí, protože tím padá jejich poslední a jediná jistota. To se mi na těch lidech venku nelíbí, ta surovost a krutost, se kterou člověka prostě odepíšou. Tady se nikdo nemůže bránit, přijde papír a hotovo. To je těžký, odporuji, když někdo dostane šest, osm let, to se venku těžko čeká, víš, že život venku je docela jinej než tady, podněty, nový lidi, já bych těžko mohla někoho takhle odsoudit, prostě se rozhodl jít svoji vlastní cestou. Jasně, nesouhlasí se mnou Jarča, ale nemá to takhle tvrdě publikovat před člověkem, kterej je partnerem, pro kterýho je jedinou jistotou. To jsou právě ty malý milosrdný lži, co nikoho nezabijou. Měl by lhát a měl by občas jemně naznačit, měl by pomalu přejít ve svých dopisech k faktu, že ten vztah už je jinej, že jsou oba někde jinde, že žije svým životem. Neměl by ale přestat toho svýho nešťastnýho partnera hladit slovíčkama, i když třeba nejsou upřímný a pravdivý. To snad nikoho nezabije člověče, říká mi Jarča se zápalem a já musím přitakat.

Jak bylo u doktora? převádím řeč jinam. Normálně, jako u řezníka, směje se Jarča, je to jenom ouřad. Evidence a kecy, ale pokud někdo doopravdy marodí, musí bejt rád, když dostane acylpyrin. Člověka může tady zachránit jenom jeho silná přirozenost, vkládá se do rozhovoru Jiřina. To můžeš zdědit jenom po rodičích. Když ne, máš smůlu jako já a ukazuje nám bezzubé dásně. To je za pět let zdravotní péče v ústavu. Místo oprav mi je prostě všechny vytrhali. Prý, paradentóza, venku by se mi to nestalo. Chybí ti vitamíny, dodávám, většina nemocí tu je z nervů a ze špatné stravy. Za rok půjdu domů a nechám si udělat zuby, takhle vypadám starší o deset let, říká Jiřina. Podívej jak vypadám, jako čtyřicátnice a přitom mi je třicet. Je to smutný, jak ji vyrichtovali, říká mi Jarka, když jsme kousek popošly. Přitom to musela bejt pěkná ženská. Krasavice, opravuju ji, já se na ni pamatuju, bydleli jsme ve stejném městě. Ta holka svítila jako biologickej maják. Co to, kdes sebrala takový slovo? To mi jednou řekl takovej jeden milej starší pán na ulici, mě to tenkrát připadalo hrozně k smíchu, ale teď už vím jak to myslel. Asi to byl taky sexuální abstinent, zazářila Jarka, abych si nemyslela, že je jenom taková nějaká trubka.

Hele mladej, polož štětku, deme pro oběd. Rozhlížím se, na koho že je to voláno. Nečum vokolo a mazej, jak budeme dlouho čekat? Pochopil jsem, že jsem adresátem výzvy, i když mi mohlo být o dobrých sedm let víc než tomu, který na mě volal. Odložil jsem štětec a zamířil k vozíku, na kterém se vršily nádoby na stravu. Strážmistr, který přišel jako doprovod, odemyká branku. Vy ste novej, co? ptá se mě a já přikyvuji. Tady se vám to bude líbit, pokyvuje hlavou. Kolik jste vyfasoval? Rok. To se dá vydržet. Spoluvězeň na mne syčí. Čepici, smekni čepici. Smekl jsem tedy čepici, ale rozhovor dále nepokračoval a tak jsem si ji znovu nasadil. Hned za brankou stály ve čtyřstupech ženy. Desítky, stovky žen s ešusy a plátěnými taškami přes rameno. Čekaly tu na oběd, až na ně přijde řada. Procházíme kolem skupiny dětí. Může jim být tak kolem patnácti let. Mladistvé dívky, které zde mají svoji zvláštní budovu. Může jich být tak kolem padesáti. Uvědomuji si, že mám jen o něco mladší dceru. Šedé seprané montérky, černé neforemné boty, modré šátky na hlavách, stejné oblečení jako u ostatních žen. Všechny se otáčejí a prohlížejí si nás. Tiché nenápadné zdravení se spoluvězni, kteří tu jsou již déle. Nechte toho, varuje strážmistr asi šestadvacetiletého vězně, nebo vás přetáhnu přes záda. Pokřiky žen však neustávají, proto strážmistr napomíná i některé z nich. Konečně zastavujeme u velkých vrat, kde ústí zástup žen. Do každé ruky beru po jedné nádobě, strážmistr do mne strká pendrekem. Vy pudete první. Schodiště je zaplněno do posledního místa. Ženský, uvolněte místo, volá bachař a já stoupám vzhůru. Cítím, jak jsou na mne upřeny desítky párů ženských očí. Zkoumavé, drzé, posedlé. Ukaž, máš tam něco? ozve se mi blízko tváře a já cítím ruku na svém stehně. Divoký smích, následují další pokusy. Jsem bezbranný, zmocňuje se mě strach a tak se ženu středem neochotně se rozestupujících ženských těl nahoru. Pryč, nebo mi ho utrhnou, to je jediná myšlenka, která mi pulsuje hlavou. Ženský, uklidněte se, volá ze zdola strážmistr a tak se o mne již jen otírají svými ňadry a výsměchem. Konečně sem nahoře. Široká, prostranná jídelna. Několik bachařů s pendreky v rukách kontroluje situaci a tak zde panuje relativní klid a pořádek. Výdej stravy jde rychle, mnohé ženy se nestačí najíst a tak dojídají své jídlo v běhu na schodech. Výdej stravy do nádob je hned vedle a tak čekáme na jejich naplnění. Kolem mne míjejí nejrůznější typy žen s kouřícími se ešusy. Hluboké pohledy do očí, divoké, eroticky dráždivé u cikánských děvčat a potvůrek, tiché plaché pohledy plné utrpení, jejich majitelky jsou zlomenými osobnostmi i hluboké a vášnivé rozechvívající srdce, drzé i dětské. Nikdy nebudu moci zapomenout na tuto podivuhodnou přehlídku ženských očí, na toto defilé pohledů žen zbavených konvencí a společenských omezení. Jakoby byly ve mne kladeny nějaké naděje, jako bych měl splnit nějaká očekávání. Cítím se zatížen nějakým dluhem, který mám vůči všem těmto ženám. Nevím o nich nic a přeci mě jejich utrpení a ponížení podivuhodně dojímá, zdá se mi, že všechny bez rozdílu touží po naději, po citu, který je jim zde odpírán. Nedovedu si představit, jak může žena snášet dlouhodobě takové podmínky, kde je tak důsledně popřeno jejich ženství, kde jsou zbaveny všech hodnot života. Jídelnu proniká charakteristický pach konzervy, kterou nás tu krmí od našeho nástupu již celý týden. Ostatní říkají, že je konzerva na programu již přes měsíc. Kromě oběda, haše a pomazánky ji dostáváme také jako potravní přídavky v malém balení. To je hnusota, nadává temně mukl, služba u stravy, zvyklý evidentně na něco lepšího. Eště, že na tom jejich blafu není člověk závislej. Hele, Karle, uděláme si zase vajíčka, tohle ať žere kdo chce. Já si myslím spíš, kdo musí. Sbíráme várnice a sestupujeme se schodů. Po zkušenosti procházím jako druhý. Na chodbě však panuje klid po přestálé roztržce mezi bachařem a cikánkou. Konečně jsme venku. Vy a vy, ukažte mi kapsy, vyložte všechno ven, tady na tu várnici, ukazuje bachař na dva vězně. Oba neochotně vytahují cigarety, zápalky, kapesník. Kde je ten dopis? Jakej dopis ? diví se oba. Dopis, kterej vám předala ta malá kuchařka. Já nic nevím, já nic neviděl. Strážmistr oba prohmatává, ale žádný dopis nenašel. Chlapi, neserte mě, to vám povídám, jak něco chytím, tak dete na díru, běžte. Soukáme se s vozíkem úzkou brankou. Na dvoře už je živo, kdosi přinesl lavice, na které se staví várnice. Vybíhá samospráva. Co je? Tousty. Nikdo z nich nic nebere. Ostatní se vrhají na šlichtu. Poslední přibylecké oddělení. Jídla je dost, není zájem, zbytky se zředěné vodou lijí do kanálu. Přivezli jsme s sebou i dvě bedýnky nahnilých hrušek a bedýnku masitých paprik, rovněž podléhajících rozkladu. Samospráva vybírá jako první, pak ostatní. Přibylecké oddělení vybírá nepoužitelné shnilé zbytky. Po konzervě se dostavuje silné pálení žáhy. Rozhodl jsem se, že malou konzervu už jíst nebudu, uvažuji co s ní. Všiml jsem si, že Šipoš je citlivý na zkomolení svého jména. Je-li osloven Šipy, vrhá se se zuřivostí na toho, kdo jej oslovil a požaduje, aby jeho jméno bylo vysloveno správně. Je vidět, že se tu po dlouhé době dosyta nají, neboť konzumuje vše bez rozdílu. Tebe, Šipy, vytrhnul kriminál z bídy takhle jsi se v celým svým životě určitě nenažral, dráždí Šipoše starší mukl. Hele, neříkej mi Šipy, protože já nejsem žádnej Šipy, já se jmenuju Šipoš. Já si nepřeju, aby mi tak někdo říkal. Šipoši, mám pro tebe obchod, oslovil jsem ho a použil jeho jméno dbaje přísně na správnou artikulaci. Šipoš se vítězoslavně rozhlédl po cele. Ano, tak je to správně. Jakej obchod? Vytáhl jsem konzervu. Já ti věnuji tuhle konzervu, když mi uděláš výjimku. Jakou výjimku? Nechci, aby jsi se ukvapoval, nejdřív si to dobře rozmysli. Odešli jsme na chodbu, kde jsem Šipošovi navrhl, abych směl jako jediný používat výsadu, říkat mu Šipy, výměnou za konzervu kari toustů. Na rozmyšlenou jsem mu dal celý půlden. Několikrát za mnou přišel a znovu se ujišťoval, zda mi jde jenom o to, abych ho jako jediný mohl oslovovat Šipy, zdali se za mojí nabídkou neskrývá víc. Pokaždé jsem ho ujistil, že mi jde jenom o tuto výsadu, nic jiného. K večeru, kdy se jeho chronický hlad znovu ozval, přišel znovu za mnou. Dej mi tu konzervu, můžeš mi říkat Šipy. To ale není všechno, řekl jsem mu. Tím přebíráš zodpovědnost, aby jsi totiž důsledně zabraňoval všem ostatním v používání tohoto důvěrného oslovení. Šipoš souhlasil. Odevzdal jsem mu obřadně konzervu a pronesl větu: Šipy, ať ti ta konzerva chutná. Všichni zpozorněli, neboť nepřišla žádná reakce. Hej, Šipi, řekl někdo v rohu. Ty mi Šipy říkat nebudeš, vyskočil, ty ne. Jedině on, on má právo mi tak říkat. Jemu sem to dovolil, ale vy všichni mě musíte říkat Šipoš, protože se tak jmenoval můj táta a moje máma taky. Jak by bylo tobě, obrátil se na dělníka, kdyby ti někdo schválně kazil jméno ? To by se ti nelíbilo, že ne? Oslovený jenom lhostejně pokrčil rameny. Mně je to jedno, až mě někdo nasere, tak mu ji vypálím a hotovo. To by sis tu poseděl dýl, řekl Petr. Slyšel jsem, že si tady dali dva kluci na hubu a jednoho z nich přeřadili někam do Oráčova. Toho se varujte, pánové, řekl Josef. To jsou galeje. Dřina v každým počasí. Mizernej lágr, samý pochodování. Podívej, mě je to v tu chvíli jedno, skočil mu do řeči dělník. Když se naseru, tak mě je všechno jedno, já jsem dlouho klidnej, ale pak příde chvíle, že se naseru. Já potom třeba tomu parchantovi, co mi vyhazuje pořád do kola postel, já mu potom v tom vzteku klidně třeba ukopnu hlavu a vodsedím si za něj o šest roků víc. No, to snad ani nestojí za to, dodal jsem. Já myslím, že je třeba pochopit ty lidi, vždyť za to ani nemůžou. To jsou vlastně chudáci, trápí je řada komplexů méněcennosti, protože venku nikdo z nich nic neznamená, jsou to periferní společenské typy bez jakéhokoli zastání. Tady je to po prvé, co se jim dostala příležitost vrátit někomu to ponížení, tu křivdu, kterou se na nich po dlouhá léta provinila společnost. Na to já jim seru, proč jsou takoví zhovadilci, já jsem jim nic neudělal, mávl rukou. Pokrčil jsem rameny. Pánové, já jsem jenom zvědav, zdali vaše názory budou stejně neochvějné v budoucnosti, až se vy sami stanete mazáky a až sem budou přicházet noví, jako jsme teď my. Já jim dám zabrat, až se z nich bude kouřit, smál se Šipoš. No, zatím se kouří akorát z tebe. Páni, jak mě to tady sere, to nemá nikdo představu, zaskučel někdo v rohu. Neměli jste dělat skopičiny, mohli jste bejt u maminy, zahrál si někdo na lyrika. Hoši, někdo mi tady švihnul retka, dvě krabičky, řekl Zdenek. Všichni se vrhli ke skříňkám, aby zkontrolovali obsah. Teda to je svinstvo, mě taky, přidal se druhý postižený. Taky dvě. To sou ale prasata, kdo to může krást? Všichni jsme se po sobě rozhlédli, jako bychom hledali zloděje mezi sebou. Uklidněte se pánové, řekl jsem. To nebyl nikdo z nás, to je evidentní. Tak kdo teda, kdo ? Všechny oči se na mne pověsili. Byl to někdo, kdo je silný v kramflecích, kdo má jistotu, že se mu nic nestane. Zklamaně se odvrátili. Tak to já teda nenechám, řekl Josef a zamířil ke dveřím. Vybodni se na to, varoval jsem ho, ale už bylo pozdě. Za několik minut už stáli uprostřed místnosti členové samosprávy. Tak tady se prej krade ? řekl jeden z nich. Jo, ukradli nám tady cigarety. Kdo viděli jste někoho? Ne, asi se to ztratilo, když jsme byli pryč. Tak já vám něco povím, pánové, začal nabírat sílu hlasu až přešel do řevu. Tady se nikdy nekradlo. Jestli se vám něco ztratilo, tak jste si to ukradli sami mezi sebou. A to vám teda řeknu, že ste pěkná pakáž, když si kradete věci. To ste pěkný hajzlové, který potřebujou zpřísnit režim, protože když jeden vězeň něco ukradne jinýmu, tak je to stejný, jako když vokrade vlastní mámu.

Díval jsem se do tváře toho grázla, o kterém jsem byl přesvědčen, že by nejen byl schopen svoji vlastní matku okrást, ale i znásilnit. Byl to člověk asi pětadvacetiletý, který strávil značnou část svého života ve vězení pro násilné trestné činy. Byl sem přeřazený z druhé nápravné skupiny stejně jako řada jiných, kteří si podali žádost o podmínečné propuštění a místo komise byli přeřazeni do skupiny prvotrestaných. Díky protřelosti se tito lidé během velmi krátké doby proderou do mocenských postavení samosprávy a terorizují své spoluvězně jednak z vlastní iniciativy, dílem pak podle vůle vychovatele a referentů. Je to výkonná moc lágrového režimu, který je příliš spoután vnitřními předpisy a nařízeními a tak rád se staví do pozice ochránců pořádku, uvědomělosti a smysluplné výchovy. Tento systém dává důvěru násilným povahám, aby si uchoval zdání legitimnosti úředních postupů a přitom dosáhl svého záměru. Samospráva je sborem odsouzených dozorců, kteří nemají zodpovědnost za své činy- mohou být zbaveni pravomocí a jak už jsem řekl, mohou být vystřídáni nedočkavými náhradníky. Vychovatel se může distancovat kdykoli od násilností, které se občas provalí a ve svém týmu provede drobné kádrové změny, které nic neřeší, ale budí dojem spravedlivého potrestání.

Dívám se do tváře toho grázla, který se dovolává morálních zásad a připomněl si univerzální princip, který má svoji platnost nejen zde, za těmito zdmi. Tady je to horší, tady je to bezprostřední a není možné před tím utéci nebo odejít. Všichni jsme byli obviněni ze zlodějství, zatímco jsme byli okradeni. Protože jsme byli okradeni, a ozvali jsme se, byl nám zpřísněn režim. Postele počaly létat ke stropu stále častěji, usilovněji se studovaly řády vnitřní služby, nároky na úklid získaly ráz obsese. To je ukázka, že je neradno si stěžovat, řekl jsem Josefovi, který byl blízko zhroucení. Kolikrát jsi už seděl a přece jsi nic nepochopil.

Takhle mizerný to nebylo nikde na přibyláku. Ale bylo, všude je to stejně mizerný, někde horší, ale to už jsi zapomněl. Člověk má tendenci zapomenout na to co je špatné, kdyby to měl stále před očima, asi by se zhroutil.

Ležel jsem nad velitelem ložnice, na bidle. Ložnice byla plně obsazena, jinak zůstávalo toto místo volné. Až se uvolní flek, pudeš jinam, opakoval po několikáté, jakoby mi to nebylo jedno. Protože byl členem samosprávy, měl automaticky přístup na všechny televizní programy včetně těch, které byly zakázané pro všechny. Kolem osmé hodiny večer pro mne nastával klid trvající celou hodinu, než byl vyhlášený nástup na poslední denní úklid. Byla to hodina, kdy jsem uzavíral denní bilanci, kdy jsem zvažoval o všem, co nový den přinesl, jaké nové zkušenosti jsem získal. První týdny to byla jediná chvíle klidu za celý den. Musel jsem ovšem vypnout vnější vjemy, kolem hlasitě diskutovaly desítky vězňů, byl jsem často vyzýván, abych se k těmto planým diskusím připojil. Potřeboval jsem však chvíli klidu pro sebe, potřeboval jsem se trochu soustředit na vlastní myšlenky, ale měl jsem také potřebu prostého útlumu. Nebylo kam se schovat, nebylo kam uniknout. Bylo možné jen přikrýt si rukama uši a zavřít oči, dokud mě někdo cloumáním a neurvalostí nevrátil do reality.

V noci jsem se probouzel s pocitem trosečníka kolébaného na vlnách. Jako bych spočíval na hřbetě nějaké obludy, která se chvěje a kroutí, vytrvale a naléhavě s potlačovanou agresivitou. Byl to velitel ložnice, který se dovedl onanovat až několik hodin, než únavou usnul. Poté jsem mohl usnout i já, začal jsem se těšit na dobu, až se budu moci odstěhovat jinam.

Konečně jsme byli shledáni vhodnými zaujmout dozorčí službu v nočních hodinách. Jen Franta koňák byl zproštěn této povinnosti, neboť vlivem nervové indispozice nedokázal sestavit požadovanou frázi při kontrole a předávání služby. Noc byla rozervána dvěma hodinami bdění na chladné chodbě za nervózního očekávání noční kontroly. Někteří si v tuto dobu psali dopisy, jiní měli možnost si po dlouhé době tajně přečíst několik stránek oblíbeného týdeníku. Také se vyskytla možnost úniku z objektu, když vznikl požadavek sestavit denně asi deseti- až dvacetičlennou brigádu, jež měla pracovat na sportovním areálu pro dozorce. Automaticky byli vybíráni přibylci a méně oblíbení vězni u samosprávy. Řada lidí však raději těžce pracovala, než byla podřízena stálému šikanování a poručníkování ze strany spoluvězňů. Denní pracovní režim tak trval dvanáct i třináct hodin denně. Práce byly vykonávány s důkladností, jaká nemá jinde obdoby, základy byly podloženy těžkými kameny, štěrky a štěrkopísky bez jakékoli techniky.

Jedním z nepříjemných každodenních zážitků je ranní rozdílení práce. Vězni setrvávají v dvouřadu, za jakéhokoli druhu počasí, do doby příchodu pracovního referenta. Nejprve jsou vyčleněna řemesla, určený počet pracovníků odchází do dílen, ostatní pak podle potřeby denní praxe. Jen několik málo vězňů ví, co bude ten den dělat. Ostatní jsou přidělováni podle sympatií a osobní pracovní morálky na nejrůznější více či méně kvalifikované či nekvalifikované práce. Zbylí pak zůstávají jako členové pracovního komanda pro těžké a nekvalifikované práce. Jedinou technikou jsou malé vozíky tažené a tlačené vězni. Přepravuje se jimi písek, beton, kameny a všechno co je nutné přemístit. Začátek a konec pracovního dne se vyznačuje podivnou malátností. Klátící se postavy se pohybují uvnitř dílen bezcílně, odkud jsou vykazovány ven podle nařízení, že sem mají přístup jen zaměstnaní. Nesmějí se však pohybovat ani na dvoře, kam jsou namířeny kamery a také nesmějí vstoupit do budovy, dokud není vydán pokyn pracovním referentem. Snaha získat přátele z dílny je tak často motivována touhou skrýt se po přechodnou dobu mezi odchodem na pracoviště, či mezi příchodem z pracoviště a odchodem do umýváren. Nejlepší je uchopit koště a smeták a úspornými pohyby předstírat úklid dílen a dvora. Tato činnost však nijak nezajišťuje imunitu před nárazovými příchody nejrůznějších referentů, kteří sem přicházejí, aby vybrali pracovní síly z houfu vězňů, předstírajících zaměstnanost. Chlad, vlhko, hrozba těžké práce tak vytváří z lidí ohrožené stádo v ohradě bez možnosti úkrytu. Situaci zhoršuje i jednotná forma ústroje, lidé s rozdílným vnitřním tlakem a teplotou jsou unifikováni ústrojovou kázní, tak je docíleno stavu trvalého podchlazení v zimě nebo v létě pocitu nesnesitelného vedra. Vždy je nablízku několik posedlých dozorců, aby mohla být kontrolována a utužována ústrojová kázeň. Trvalým stavem ducha je neklid a nejistota. Mnozí trpí frustrací z vlastní nedostatečnosti a neschopnosti dostát požadavkům kázně a vnitřních řádů.

Při jednom ranním rozdílení jsem byl vybrán do party, která bude natírat a malovat kuchyň. Přídou sem noví čuráci a už dou na kuchyň, starej partyzán pude betonovat, to sou poměry, to by se jeden posral, nadával na nás primitiv, který se nechal zavřít kvůli neplacení alimentů. Neboj, odpovídal mu vekslák, odpoledne mám službu, budou makat, až se z nich bude hulit. Nechápal jsem, proč ta závist, ale když nám děvčata přinesla gulášek, první slušné jídlo od doby co jsem nastoupil, pochopil jsem. Jindy to byl salámový ham and eggs, karbanátky. Pochopil jsem, že slušné přežití závisí na dobrém vztahu s kuchyní a začal si všímat spoluvězňů, starajících se o dovoz a výdej stravy. Vedla tudy hlavní komunikace mezi samosprávou zabývající se podzemní ekonomikou a kuchyní, dodávající obratem ruky zásoby, sloužící nasycení privilegované strany mocných. Samospráva, jako establishment měla zajištěny dobře fungující struktury obchodu, včetně jisté podpory placených zaměstnanců ústavu. Brzy jsem zjistil, jak celá síť funguje. Podle ustálených zvyklostí byl správou tábora povolený sáček čaje na osobu a čas, stejně tak jako zásoba cigaret. Objednávky vyřizuje osoba určená samosprávou, většinou jeden z jejích členů. Od celkového množství vězňů jsou vyčleněni přibylci bez finanční hotovosti, nekuřáci, ti, kteří nepijí čaj. Kromě tohoto množství nebo také základního fondu, je zde tajná dohoda s kantýnskou, ženou jednoho z bachařů o prodeji většího množství zboží, než je oficielně povoleno, za určitou úplatu. Místo desetigramového balení čaje však jsou občas dodávány jen pětigramové sáčky, objednávky jsou tedy kráceny samosprávou na polovinu. Desetigramový sáček o hodnotě devíti korun padesáti haléřů je prodán překupnicím za cenu dvaceti až třiceti korun. Další překupy pak udají čaji konečnou hodnotu třiceti pěti až padesáti korun, podle poptávky. Stejným způsobem je zhodnocen tabák a tabákové výrobky. Tak je možné, aby v době nedostatku dosáhla cena tvrdých spart až jednoho sta korun, startky, jež jsou nejrozšířenějším kuřivem vystupují až na padesátikorunu. Množství peněz, které samosprávníci získají, pak mění své majitele v příšeří pečkárny, kde v nočních hodinách tak jako ve velkém světě v hazardních hrách nacházejí bankéři svoji seberealizaci. Tisícové částky jsou vyhrávány či prohrávány bez mrknutí oka, neboť vysoká hra patří k vrchnostenské moci jako její právo seberealizace. Vnitřní měna je pak v kantýně proměněna na použitelný peníz za pomocí hodnověrného rezidenta a odeslána do týlu. Veksláci, zloději, a podobná verbež tak dostávají příležitost pokračovat ve svojí činnosti i ve vězení, výměnou za dokonalou spolupráci se správou tábora. Podzemní ekonomický systém fungoval po celou dobu mé přítomnosti, i když několikrát došlo k výměně jednotlivých členů samosprávy a jednou dokonce k odhalení banku. Tímtéž kanálem proudí pro samosprávu jiná, lepší strava. Syrové vejce, sádlo, máslo, špek, ovoce, masité zbytky jinak řídkých bezmasých jídel. Vše pečlivě ukryto zraku nezúčastněných, jako dopolední, či odpolední zásilka zbytků pro všechny, nebo pro odměny za brigádnickou činnost. Nic nového pod sluncem, v malých poměrech jen reflexe socreálpoměrů, neboť vězení je strukturou společnosti a jejím dokonalým obrazem. Mimo tuto ekonomickou síť zde na vlastní pěst obchodují i soukromníci, v malém ovšem, před povolenými nákupy obchází nekuřáky, aby od nich získali právo nákupu z povoleného množství. Tito lidé vedou své obchody skrze vlastní kanály. Protože mají nepoměrně menší možnosti než samospráva, nemohou ji konkurovat a jsou proto tolerování, pokud nedojde ke křížení zájmů. Ustoupí slabší a závislejší. Nespotřebované zbytky z ložnice samosprávy putují do širšího společenství prdelkářů, kteří samosprávě podlézají a z nichž se doplňuje vězeňský establishment. Samospráva obývá vlastní ložnici, kam nikdo nemá přístup. Bodování úklidu se zde odbývá pohledem ode dveří, osobní skříňky, jejichž obsah je všude jinde předmětem kontrol, jsou nedotknutelné a obsahují mohutné zásoby proviantu. Jsou zde ubytováni ti, kteří přivážejí pokrm. Na jejich nespravedlnost při rozdílení jídla bylo často poukazováno, vězni jim vytýkali, že rozdělují pokrm nejprve samosprávě, nakonec přibylcům. Po zásahu referentů probíhalo rozdílení pokrmů v opačném pořadí. Zásah se však minul účinkem, jako všechny snahy o nápravu, neboť jeho realizace nepostihla střed problému. Na svých místech zůstali stejní lidé spjatí se stejným systémem spojeni týmiž pouty. Proto těm prvním rozdíleli menší porce, aby pak zbylo na samosprávu. Bylo skutečnou radostí pozorovat mistrovství expertů při rozdílení potravy, kteří dokázali citlivě reagovat na vnitřní poměry a vztahy uvnitř oddílu a podle míry moci a oblíbenosti nořili sběračku do horních řídkých vrstev, nebo naopak do spodních, hustých, aby podělili každého podle jeho zásluh. Samospráva si pro zdokonalení systému nechala v dílnách zhotovit speciální sběračku s malými otvory, v níž uvízlo maso, zatímco nezajímavá omáčka protekla zpět do várnice. Plně naložený ešus masem tak kontrastoval s řídkou kejdou, v níž ani předepsané množství masa nebylo dlouhodobě k nalezení. Výchova k pokoře vůči vrchnostenské moci má mnoho podob.

Jednou z možností byla trvalá nespokojenost samosprávy s pořádkem a hygienou vzpurných a nepoddajných jednotlivců. Špatně a nedokonale ustlaná postel, nevhodně srovnané osobní věci, nedokonale provedený úklid, ledabylá práce. Nepatrný pokyn vychovatele nebo pracovního referenta a ze života se stává peklo, ochotní spoluvězni k čemukoliv ochotně provedou špinavou práci, kterou je třeba udělat. Odměnou je privilegovaná forma přežití. To jsou lidé, kteří na své vězení vzpomínají s radostí, kteří se rádi vracejí, neboť zde mají své přátele a vlivné známé, ty, kteří je vždy ochotně umístí "do pozice". Na těchto lidech spočívá odpovědnost výchovy a převýchovy odsouzených, tito lidé rozhodují o tom, jak bude probíhat život a plynout čas po dobu vězení. Zde jsem měl možnost vidět metamorfózy slušných lidí, relativně slušných lidí v kreatury milující moc. Když se vyskytne potřeba srazit a zničit někoho, jsou tito lidé pohotově ku pomoci. Tito lidé jsou nezbytnou potřebnou silou ve vězeňském systému, na nich spočívá ona výkonná moc, neboť vnitřní řád neumožňuje příslušníkům SNV takovou míru důsledné a systematické perzekuce, aniž by tím ohrozili vlastní pozice. Společnost dbá na zdání humanity a proto hledá účinné cesty k tomu, aby zájem byl uskutečněn a ruce zůstaly čisté. V opačném případě by jistě nebylo nic jednoduššího než účinným způsobem omezit moc samosprávy, systém, který by znemožnil podzemní ekonomiku. Není však takový zájem, samosprávní systém byl zdokonalen v době stalinismu a osvědčil se. Je založen na znepříjemňování života, jeho hybnou silou je příkaz a zákaz, proto jej můžeme nazvat jako AUTORITATIVNÍ NEGATIVISMUS. Hesla o převýchově jsou vnitřně platná, neboť postrádají vnitřní naplněnost a tak z pseudohumanitního ideálu zůstává jen otrocká práce a snaha zlomit lidskou osobnost.

Holky, dneska je nákup, mihla se kolem Stáňa. Obě jsme se na sebe podívaly. No teda, já na to úplně zapomněla, zarazila se Jarča, to musím někde sehnat prachy. Zůstala jsem na chodbě sama, Jarče jsem sice řekla, že žádné peníze nemám, ale nebyla to pravda. V botě mám schovanou dvacetikorunu, rozhodla jsem se, že koupím Věrce čokoládu. Jarče budu muset říct, že jsem musela vrátit dluh, stejně mi to ale nesežere, protože spolu držíme kolchoz. To je velká nevýhoda, že člověk potom nemá nic soukromého. To už je jako manželství se vším všudy. Jarča je ale v našem vztahu tou aktivnější, proto je na ní, aby někde sehnala peníze na cígo a čaj. S čajem budeme muset počkat po výplatě až bude levnější, Jarča sehnala nějakej kanál přes kuchyň. Od chlapů má slíbený jeden sáček za třicet. To je slušná cena.

Po chodbě jde zpátky Stáňa. Hele kočko, můžu tě o něco poprosit? Co potřebuješ? Potřebovala bych koupit čokoládu. A proč? zeptala se překvapeně, neboť znala můj vztah s Jarčou. Nechci, aby to věděla, to není pro mne. Teda, ty seš ale číslo, ta tě roztrhne, až se to dozví. Nesmí se to dozvědět. Tak jo. Podala jsem ji dvacetikorunu, kup nějakou dobrou s oříškama. Jasně, co bude, to vezmu, porozuměla mi.

Za chvíli už tu byla Jarča. Budou cíga, mrkla na mne a zmizela na schodišti. Byla jsem moc ráda, pokud by se nepodařilo sehnat nějaké peníze, třely bychom celý další týden bídu s nouzí. Nákupy jsou povoleny jednou týdně a člověk je ještě závislý na momentálním výběru v kantýně. Chlapi to mají podstatně horší, ti mají nákup jenom jednou za měsíc a ještě prostřednictvím samosprávy. Než se překulí měsíc, zase stoupá nervozita pro nedostatek cigaret, holky jsou na sebe jako psi, všude se plouží žebravé stíny a v popelníku nenajdeš ani čiko. Nikdo nic nevyhodí, zbytky se zabalí do papíru a uloží do krabičky. Já ale nerada kouřím vajglovinu, dusí mě to a pálí v krku, je to samej dehet. Nejlíp se mají holky, které se nenaučily kouřit, těch je tu ale moc málo a většina zase propije svoje peníze v čaji, za který jsou ochotné zaplatit i přemrštěné ceny. Když jsem byla posledně na nákupu, tak odněkud vonělo kafe. Všechny ženský z toho byly úplně hotové, byla to vůně civilu. Chuť na kafe mě nesmírně zužuje, venku jsem musela mít každej den alespoň jedno. Tady je to nedostupné zboží, tak jako pivo a alkohol, ale v Tesle holky kradou líh a cedí ho přes papír. Bachaři jim říkali, že je to metylalkohol, že potom mohou oslepnout, ale holkám je to jedno. Dvě šly k vůli tomu i na díru. Já bych si dala obyčejné pivo. Člověk by si kolikrát potřeboval spravit chuť, jenomže není čím.

Jdu raději do ložnice, když jsem vešla, holky sebou v koutě trhly leknutím. Hele, co to máte, ukažte mi to, chci vědět a mířím k nim. Holky to balí a nemají zájem mi to ukázat. Tý to můžeš ukázat, ta to nevykecá, přimlouvá se za mne Máňa. Neochotně vybalují z papíru nějakou tajnost. Miluji tajnosti, srdce mi buší zvědavostí. Ježíšmarjá, holky, kde jste k tomu přišly, to je nádhera, beru z papíru skoro novou podprsenku s krajkama. Zapínání zepředu, velikost akorát na mne. Ty vole, to je nádhera. Dej dvě kila a je tvoje, říká jedna ze čtyřstovky. Dvě kila, děsím se, to je pro mne nedostupný. Tvoje chyba, bere mi ji z ruky a balí ji do papíru. Už musím jít. Mám tam eště kalhotky, jenom na šňůrky a vepředu takovej malej trojúhelníček z krajky. Ty sou za stopade. Nemám, prostě nemám, i když bych je strašně chtěla. U nás na cimře je jedna holka a ta nosí normálně podprsenku, nebo něco, co bývalo podprsenkou. Už je to sepraná, vybledlá barva. Holky škemrají, aby jim to půjčila. Když ji potřebuje vyprat, tak ji na pár dnů půjčí. Holky ze samosprávy ty něco mají, tam jdou kšefty, to by jste mrkaly. říká ta menší holka a obě se chystají k odchodu. No, když schrastíš nějakej peníz, tak dej vědět po Vlastě, něco bude.

Pohled na krásné dámské prádlo mě rozrušil. Sedím v koutě na posteli kolena pod bradou a myslím na civil. Až se dostanu ven, tak se oblíknu, slibuju si, pojedu do Prahy do Luxusu a na spodním prádle nechám alespoň tisícovku. Potom zalezu do pasáže a koupím si džínovej oblek a nějaké pěkné šaty a boty samozřejmě. Všechno co mi zbylo z dřívějška spálím a nebo někomu dám. Budu nosit jenom nové věci. Nejdřív ze všeho si zajdu k Marii a půjčím si od ní katalog, bože těch hadrů, těch krásnejch věcí, co jsem tam viděla, v tom Quelle, nebo jak se ten obrovskej katalog jmenoval, člověku až z toho bylo hořko, kolikrát. Marie říkala, že má vždycky vztek když tím listuje, že je na tom vidět, jaký z nás udělali žebráky. Ale vždycky znovu si ty krásné věci prohlížela se mnou.

První šok přišel ve vazbě. Ty hrozné hnědé tepláky, to byla hrůza. A pak tady montérky. Ale jednou to všechno musí skončit, jednou zase bude člověk stát za těmi vraty a bude se moci svobodně rozhodnout, jestli se dá vlevo nebo vpravo. Už to tady nemůžu vydržet a tak vycházím na chodbu. Je tu živo. Věrko, zastavilo se mi srdce. Vidím Věrku, jak jde s nějakou holkou, obě zabrané do živého rozhovoru. Zabolelo mě srdce. Jestli si s ní něco začne, tak tu druhou holku snad zabiju. Plížím se podle zdi za nima, aby mě neviděly. Co tady blbneš, proč chodíš až u zdi? ptá se mě Helena. Chci bejt drsná jako bachaři, cedím skrze zuby omšelý vtip a snažím se jít dál normálně. Helena se chechtá jako blázen a hned to melduje svoji kámošce. Věrka zatím obchází kolem služby a sestupuje po schodech do spodního poschodí. Dál už nejdu, holka, co má službu, mě nemá ráda a už ji vidím na očích, že by mě ráda setřela. Tu radost jí neudělám. Po schodech zaznívá dusot. Horní patro se vrací z oběda a nákupu. Holky, co je k jídlu? Ty vole, zase kari tousty, já to tam mrskla do popelnice, už nemůžu. Chodba mručí nespokojeností, ale nechuť je přeci jen rozmělněna radostí z nákupu cigaret, sušenek, bonbonů a čokolády. Ať si ty tousty strčej do prdele, nacpu se sušenkama a hotovo, je slyšet zvučný hlas. To snad ani není možný, vrtí otráveně hlavou Ivana, vždyť ty tousty žereme snad dva měsíce. To je sice pravda, ale pokaždé jinak. Tousty na kari stokrát jinak, pitvoří se pihatá žába a přistrkuje nám k nosu šlichtu. Fuj, běž to vyhodit do popelnice, nebo ti z toho bude špatně, radí ji Ivana. Ty nevíš, co je hlad, odpovídá jí smutně pihatá holka a mizí nám z očí. Ale vím co je hlad, ale organismus se už brání, už mám prostě alergii. Řekni mi, jak přišli k tolika konzervám, vrtím hlavou. Jednoduše, výměna z vojenskýho skladu, nebo ze skladu CO. Prošlá lhůta, za babku. Mají to vyhodit? Hele, já mám známýho hygienika a ten mi jednou vypravoval, co se stalo jeho kámošovi. Ten kluk měl na starosti nějaký rybníky ve středních Čechách, něco kolem Příbrami a čistotu vody v těch místech. A jednou mu nějakej rybář zavolal telefonem, ať prej se přijede podívat na jeden rybník, že tam plavou ryby nějak divně, nechají se chytit do ruky a že s nima něco je. Tak tam ten středočeskej hygienik rychle vyrazil auťákem a když přijel k tomu rybníku, tak viděl, že měl ten chlapík pravdu. Na hladině spousta ryb, ale leklý to nebylo i když divný. Tak čapnul dva kousky do kanystru i s vodou a odvezl je do laboratoře. Počkal si na ten výsledek, protože to nevypadalo dobře a taky měl strach, aby místní lidi ty ryby nechytali a nejedli, že by se jim něco mohlo stát. V laboratoři mu řekli, že se do rybníka dostala radioaktivní voda z nějakého vrtu, přece víš, že se na Příbramsku těží uran a nějak to tam prosáklo. Takže ryby byly radioaktivní. Vzal telefon a volal na partaj, co se s tím bude dělat, že je tady nebezpečí ohrožení života. Přijeď sem, soudruhu, něco vymyslíme, řekli mu do telefonu a tak jel. Seděli tam u stolu, tři bojovníci proletáři a byli hrozně vlídný. Nechali si vypravovat jak a co a kejvali hlavama, že je to špatný a že musej ryby ven. Pověřili teda toho hygienika, aby vedl celou tu akci, ten výlov, vybavili ho pravomocema a řekli mu, aby se zbytečně nezdržoval. Co mám ale dělat s těma rybama ? zeptal se jich mezi dveřma, protože takový ryby, to je majetek společnosti a jako s takovým se musí zacházet, i když je třeba radioaktivní. No, soudruhu, vrtěl se jeden z nich na židli, už jsme o tom uvažovali a rozhodli se pro takovej kompromis. Všechny domovy důchodců na území velké Prahy dostanou příděl ryb. Trochu jim vylepšíme jídelníček, no a zbavíme se našeho problému. Ale vždyť ty ryby jsou přeci... Ale soudruhu, takovým starším lidem to neublíží. A tak ten nešťastnej hygienik jezdil s náklaďákem po Praze a těm starejm lidem vylepšoval jídelníček. A protože měl kapku svědomí a byl to slušnej člověk, tak se stalo, že mu nadosmrti vzali radost, protože ho učinili zodpovědným za to svinstvo, kterýmu chtěl původně zabránit. Kdyby na ten telefon nereagoval, neměl by problém. Já myslím, že proved ušlechtilou věc pro společnost, nasytil rybou důchodce a pomohl k uvolnění lůžek přecpaným domovům důchodců. Teda ty seš pěknej cynik, to jsem nevěděla, otočila jsem se na Jarču, která nenápadně poslouchala a pak se vmísila do rozhovoru. S těma konzervama to bude podobný. Holky říkaly, že za kuchyní jsou nafouklý konzervy, že to bude pěkná staroba. No musíme honem papat, aby se ty konzervy brzy snědly, nebo se zkazí ještě víc a my tu chcípnem. Jenom už žádný kari tousty, už to nechci vidět do smrti. Domovy důchodců a kriminály mají k sobě velice blízko, třeba tam teď taky jedí kari tousty. Mne jenom udivuje, kolik variant pokrmů se dá z tý pitomý konzervy vyrobit. Není toho zase tolik. Počítej se mnou: polívka, šlichta, pomazánka. To je všechno. Ba ne, ještě guláš, nebo nějaká omáčka s těstovinama. Je to jenom základ, stačí k tomu něco přidat a máme dobrou baštu třeba na půl roku. Dost už holky, neničte mě, já to nemůžu ani poslouchat, zvedla se Jarča. Měly bychom udělat vzpouru, navrhuji neurčitě, viděla jsem kdysi americkej film, jak se v jednom kriminále vzbouřili vězňové. Tak si vzpomeň jak to dopadlo. Vem jed, že tady by to bylo daleko horší, tady by ti zplanýrovali celou rodinu. Ve vězení však vidím také něco jiného. Vekslákům je opět dána možnost vekslovat, zlodějům okrádat. Ten, který byl zavřený za neplacení alimentů je neplatí dál a jeho dluh vytrvale narůstá, blázni blázní dál a ti, kteří jsou nevinní a těch je podle mírných odhadů na deset procent se učí nenávidět režim, který jim odebral léta a měsíce života.

Ptám se Franty, koňáka, jak pokračuje jeho problém, a vidím v jeho tváři neutuchající optimismus. Jeho advokáti mu slíbili, že už brzy půjde ven. Píší na všechny možné strany, dožadují se znaleckých posudků písma, které jednoznačně mluví pro Frantovu nevinu. Jeho otec prostě nechtěl do vězení a tak místo sebe poslal syna, který má rodinu s dvěma dětmi. Mne do vězení nikdo nedostane, byla jeho slova, která promluvil naposled. Naděje je však docela malá, otec Franty umírá ve vysokém věku a to je konec. Stát potřebuje svého viníka, i kdyby měl být třeba nevinen. Franta je nevinen, vědí to i bachaři, kteří s ním soukromě jednají jako s nevinným a přesto mu systém zabraňuje, aby dosáhl své rehabilitace, jde dokonce tak daleko, že mu zatají úmrtí otce a pozvánku na pohřeb mu odevzdává až po obřadu. Jde tu o to, aby se nemohl bránit, aby nemohl učinit opatření, jimž by se prokázal jako nevinný. I v jeho případě je živena naděje na dobrý konec.

Dřít do úmoru, pracovat a důvěřovat ve spravedlnost socialismu. Čtyři roky života za účelově fungující nespravedlivou justici. I když nevyjde, říkají mu bachaři, půjdete určitě na půlku domů, jenom pilně pracujte a nenamočte se do žádného průšvihu. Franta věří, dře jako kůň, polyká hořkost plynoucí z dopisů jeho manželky, ze zpráv svých advokátů. Zamítnuto bez odvolání. Musím tu ještě rok a půl vydržet, pak mě jistě pustí domů, říká mi a upíná se k té jediné naději. Selhala spravedlnost, vsadil tedy na milosrdenství. Může však být tyran milosrdným ? Může prokázat milosrdenství ten, který nemá žádný vztah k právu a spravedlnosti? Nemohu Frantovi brát naději, neboť nemám, čím bych ji nahradil. Tak tedy jen kývám hlavou, jistě to musí vyjít, jednou spolu posedíme, zavzpomínáme si. Konečně odcházíme z přibyleckého oddělení, je to proto, že přicházejí noví přibylci, stará garda odchází pomalu domů. Grázlové však zůstávají. Skončila také doba, kdy jsem pracoval na kuchyni, skončila doba, kdy bylo možné slušně a lidsky pojíst. I pracovní referent se ukázal být člověkem, prokazoval slušnou míru lidskosti, měl humor, byl přístupný diskusi. Kdyby tu byli všichni takoví, dalo by se to vydržet. Ale nejsou. Dostávám se do trestního komanda, kde jsou nově příchozí, nekvalifikovaní a jinak postižení vězni. Hrubá práce vyžadující plnou fyzickou zátěž. Poprvé nakládám ve třech dvě obludná nákladní auta pískem, není toho ještě dost, přichází blonďatý podporučík, vedoucí skladu a jsem vytipován pro pomocné práce ve skladě. Jídlo nám prý schovají. Pracuji o dvě hodiny déle. Jídlo nezbylo. Po každodenní lopotné práci s krumpáčem a lopatou ještě povinné brigády. Měli bychom se vystřídat, ale moc samosprávy je jednoznačná. Stále titíž lidé, bez toho správného vztahu k moci, lidé nezapojení ve špinavostech. Je toho dost, práce jako v kamenolomu, vše bez mechanismů, ale nač mechanismy, když tu je k dispozici levná lidská práce? Je málo koleček na přepravu kamenů. Je třeba použít toho, co je. To co je, jsou dřevěné lešenářské desky, podlážky na lešení. Je třeba na ně naložit kámen a odnést padesát, sto metrů. Jako při stavbě faraónovy pyramidy, čtyři tisíce let před našim letopočtem. Když přicházíme udření, a špinaví, není opět jídlo. Kde jste se váleli, když se rozdával oběd? řekli jste někomu? Voda na mytí studená, samospráva se potřebuje dokonale vymydlit. Ale přicházejí další přibylci. Jsou mezi nimi lidé podivní, pokřivené tváře, modří od kérování. Lidé, kteří nejsou ve vězení poprvé. Velký přírůstek je z Ostravska. Všímám si obra, horníka, který mohl stát modelem sochařskému kumštu socreálu padesátých let. Tak to jsou ty žádoucí typy, po kterých touží naše společnost. Lidé silní s mdlým rozumem, snadno ovladatelní. Ublížil dítěti, přišel opilý domů, jako každý den a manželka neuhlídala své dítě. Uchopil je do svých obřích rukou a dítě, dvouměsíční kojenec mu mezi nimi protekl jako voda, upadl na zem. Ve své opilosti si toho ani nevšiml. Ani nyní netrpí nijak špatným svědomím. Jeho široký úsměv dává vyniknout vrozenému primitivismu. Stává se ihned středem zájmu několika členů samosprávy, kteří se radují z možnosti ponižovat fyzicky zdatnějšího jednotlivce. Mezi novými je však i protřelý pětačtyřicátník, pražský hospodský. K samosprávě přistupuje se směsicí podlézavosti a žoviálnosti, již za několik málo dnů opouští přibylecké oddělení a stěhuje se do pokoje samosprávy. Je mi jasné, že tento muž změní brzy své chování, podlézavost promění ve tvrdost a žoviálnost v nadřazenost, kterou oplývají všichni členové samosprávy. Záhy je pověřen dozorem nad kázní a pořádkem a moc v jeho rukách dostává novou podobu. Větší útlak spoluvězňů, větší privilegia pro samosprávu. Z kuchyně teď nepokrytě proudí pekáče naplněné sekanou, masitými zbytky a zeleniny, vše do ložnice samosprávy. Spolu s tímto děním se však počíná lépe formovat i opozice, jež nachází svého vůdce v bývalém členu samosprávy, sesazeném pro otevřený terorismus. I tento muž má svoji autoritu plynoucí z fyzické síly a schopnosti nečekaného manévru za zády samosprávy. Jeho přičiněním dochází k zásahu vychovatele. V pečkárně je nalezeno velké množství peněz, zásoby, léky. Vše je naloženo na bedra dlouhodobého člena samosprávy, který odchází na podmínečné propuštění do civilu. Poslední dva dny tráví na díře. Ostatní zůstávají neochvějně na svých pozicích.

Brzy následuje odvetné opatření. Jsou odhalena slabá místa opozice, cesty zakázané ekonomiky, způsoby předávání dopisů ženám. Plechový přístavek, kde jsou uskladněny prostředky pro fyzickou práci, plní zároveň i funkci hlavního stanu opozice a hovorny. Ženy probíhají schýlené kolem plotu a zde, stranou od kamer a dohledu bachařů mohou přebírat kontraband, vyřizovat své milostné záležitosti. Bouda je odhalena a uzamčena, jsou objeveny činky na posilování svalů. Opozice je zasažena i tím, že její vůdce ztrácí svoji pracovní pozici a nemá možnost ovlivnit pracovní zařazení spoluvězňů. Proto část opozice přechází na stranu samosprávy. Boj je lstivý a prostředky nevybíravé. Udávání, intriky, fyzické výpady. Nervozita v oddíle se projevuje zvýšeným útlakem na přibyleckém oddělení. Bohouš, ze kterého se stal znovu velitel ložnice předvádí celou škálu útlaku. V přibyleckém oddělení jsou však i vězni, kteří nejsou v lágru poprvé.

Z chodby zaznívá hlomoz. Jeden z nových se zavřel na ložnici, ostatní vyhodil. Z ložnice se ozývá hrozný rámus, duté rány, křik. Nejprve mám pocit, že se někdo uvnitř zbláznil. Samospráva volá dozorčímu. Přibíhá několik bachařů s pendreky. Mezitím však už jsou otevřeny dveře. Za zády klidného, usmívajícího se obra je spoušť. Postele, bunkry, všechno zpřeházené na jedné hromadě. Na chodbě je ticho, všichni strnuli v očekávání co bude. Chce jít se mnou někdo dovnitř? Kde je Bohouš? řve ten usmívající se obr, vzbouřenec nad terorem. Bohouš zmizel a objevuje se až s příchodem bachařů. Vzbouřenec si bere svoje deky a bez řečí odchází v doprovodu na OKT. Během několika dnů je eskortován do druhé NVS. Po vzpouře se režim na přibyleckém oddělení poněkud uklidňuje po zásahu a pohovoru vychovatele se samosprávou. Poněkud se uklidňují i vztahy mezi samosprávou a opozicí, obě skupiny si lížou utrpěné rány.

Vychovatel potřebuje samosprávu i opozici k řízení oddílu. Všichni jsme varováni před blížícím se filcuňkem. Před vánoci je vždycky prohlídka, dejte na to bacha, říká nám člen samosprávy, který dostal avízo od vychovatele. Vychovatel nemá zájem, aby přepadové komando našlo na oddíle zakázané a nepovolené věci, dopisy. Nemá zájem na problémech, které by mu takto vznikaly, kdyby se musel zodpovídat ze špatné práce oddílu, proto informuje včas samosprávu o chystané prohlídce.

Brzy na to je záhy po vyhlášení budíčku přepadové komando v oddílu. Všichni v maskáčích, s pistolemi na zadku, dohody, jak při vypuknutí války. Všichni musí ven. Na ložnici samosprávy je odhalena přípojka pro rozhlas po drátě, je nalezeno několik dopisů od žen. Oddíl je zpřeházený tak, jak je to běžné na přibyleckém oddělení. Výsledky prohlídky jsou projednávány na zvláštním zasedání oddílu. Ze skříňky mi vyhodili dopisy z domova, neboť je povolený jenom jeden, ten poslední. Ostatní musí každý odevzdat, nebo sám zničit. Chtějí tak omezit paměť, chtějí, aby člověk žil přítomností svého utrpení, chtějí, aby nemohl najít oporu v minulosti. Také není možné, aby si tu člověk psal nějaké záznamy, zápisky či postřehy, nebo jen myšlenky, které ho napadají. Jakékoli vědomí souvislostí musí být trvale narušováno vnějším neklidem, člověk musí být trvale znejišťován, aby nemohl meditovat, nebo se jen trvale zabývat nějakou myšlenkovou koncepcí.

Na přibyleckém oddělení byl nalezen dopis psaný ženě, adresovaný na čtyřstovku. Celé oddělení má od nynějška zpřísněný režim. Vychovatel vyjímá z desek před nastoupeným oddílem jiný dopis, vyzývá jeho autora, aby jej přečetl nahlas. Španěl, kdo je tu Španěl, kdo si tak říká, ať přijde ke mně a přečte svůj dopis přede všemi. Jen neochotně se zvedá autor a přistupuje k vychovateli. Je to vězeň, který tu tráví přes dva roky, za několik měsíců má být propuštěn. Čtěte, nabádá ho vychovatel. Nechce se mu do toho, ale při další pobídce začíná číst přeskakujícím hlasem. Celý oddíl řve radostí, neboť nikdo by tohoto člověka nemohl v tuto chvíli ponížit víc. Obsah dopisu je nanejvýš primitivní, odhaluje jednak pologramotnost pisatele, ale i jeho hluboké komplexy a citovou vyprahlost. Je mi trapně za toho muže, který tu koktá své nesmysly, ale i za ostatní, za jejich hlučnou a drsnou zábavu, která je založena na brutálním odhalení slabosti a ubohosti jednoho z nich. Jsem přesvědčen o tom, že většina z nich, kteří tu hýkají radostí, píše svým přítelkyním podobné dopisy, ve kterých lžou a vychloubají se svými materiálními poměry tam venku, píší o své domnělé velikosti a úspěších, slibují nesplnitelné a nezřídka i opisují formulace a věty jeden od druhého včetně slaboduchého veršování, aby dokumentovali v tomto prostředí svého génia. Ještě dlouho po přečtení dopisu si někteří Španěla vychutnávají, citují jeho žvásty, oslovují jej jeho vlastními větami, jež působí směšně a uboze. Španěl šel do sebe, schovává hlavu mezi ramena, neodpovídá na dotírání nudících se neurvalců. Ponižování a ironizování protivníků se stalo zbraní opoziční skupiny. Vše na mě působí hluboce depresivně. Hloupost a sprostota neberou konce, navíc z domova přichází zprávy, že nedostávají moje dopisy. Zvykl jsem si na to, že jsou mi dopisy pravidelně vraceny pod různými záminkami. Zakázány jsou jakékoli zmínky o vnitřním životě věznice, nemohl jsem napsat, že mám chřipku nebo jiné potíže, neboť můj zdravotní stav je prý vnitřní záležitostí NVŮ. Vadí ale i přílišná hustota řádků, které píši na povolené velikosti papíru. Rodina však nedostává ani dopisy, které mi vychovatel nevrátil jako závadné. Záležitost se vleče již tři měsíce. Mezitím bojuji u vychovatele o slova, souvětí, uvozovky a čárky, které mohou ovlivnit smysl napsaného. Dopisy jsou mi vždy znovu vraceny k přepracování, zákonem povolený termín pro odesílání dopisů je pro mne bezvýznamný.

Je mi doručen dopis od jedné z uvězněných žen. Odpovídám neutrálně, nemám v úmyslu stát se dodavatelem nedostatkového zboží, ani si vyměňovat fráze bez obsahu a hlubšího vnitřního smyslu. Další dopis od údajně téže ženy píše jiný autor, ruka ztěžkla, slova a věty jsou koncipovány v hrubším slohu, ekonomické očekávání je patrné a vyzývavé. Na dopis již nereaguji. Postupně jsem adresátem čtyř dalších dopisů. Dva z nich psané školáckým písmem, nevypsanou rukou a duchem neosvíceným ani základní školní docházkou. Svěřuji se Petrovi, který mi mezi továrními budovami ukazuje nízký domek. To je základní škola. Ženy se tam učí psát a číst. Nemohu uvěřit, že je zde řada negramotných a pologramotných žen různých věkových kategorií. Když ukazuji Petrovi dva dopisy, které jsem dostal ve stejný den, shodujeme se na tom, že se zřejmě jedná o slohové cvičení pro třetí ročník základní školy. Je mi trapně a mám smutný pocit, že nedovedu překonat vnitřní zábrany k tomu, abych nějak pozitivně posílil nebo povzbudil takové lidi, o nichž se domnívám, že na svém zanedbání nemají tak velkou vinu jako jejich okolí, které je svoji lhostejností vmanévrovalo nejprve do nesvéprávného postavení ve věci sociální komunikace a pak je zahnalo až sem, do vězení. Dopisy jsem ponechal bez odpovědi, na zbylé dva jsem odpověděl a rozpačitě ukončil spojení.

Stavební práce na bloku A získaly ráz rozsáhlých stavebních úprav. Původní malba se počala loupat a tak bylo rozhodnuto, že bude stržena omítka až na cihelné zdivo. Uvnitř místností byla postupně stavěna lešení, ze kterých skupina vězňů osekávala místy až dva centimetry silnou letitou vrstvu omítek. Pracovalo se se stěrkami, jejich ocelový plech ubýval před očima, zatímco osekaný prach plný vápna se hromadil na podlaze a pronikal pod pracovní oděv, do plic a očí. Tupé nekonečné nárazy do zdi po dobu pracovní směny působily silné bolesti hlavy, vápno pak kožní vyrážky, kvůli nimž byl Šipoš odvelen na jinou práci. Jeho tvář se náhle pokryla množstvím vřídků, které ani tak ignorantští lékaři nemohli přehlédnout. Po několika týdnech práce v týmu pomocných sil se mi naskytla příležitost nastoupit jako obsluha výměníkové stanice. Uvítal jsem takovou možnost, neboť jsem se před léty zabýval v civilním životě regulací spotřeby paliva a funkce i obsluha výměníkové stanice mi byla dokonale známá. Několik dnů po nástupu na výměník uhodily tuhé mrazy, teplota poklesla až na mínus dvacet stupňů. Zde však bylo teplo a klid. Byl jsem podřízený třísměnnému systému a mohl se tak vyhnout celé řadě nepříjemných činností, vyplývajících z denního řádu. Mé nové zařazení vzbudilo silnou závist, tato místa byla obsazována preferovanými lidmi, kteří čekali na svou příležitost dlouhé měsíce, jako nomenklatura samosprávy. K mému nástupu do výměníku pomohla přímluva dvou vězňů, kteří zde pracovali a odcházeli do civilu.

Zase jsem viděla Věrku s tou holkou. Když si všimla, že na ně koukám, smutně pokrčila rameny. No jasně, nedá se nic dělat, příroda je příroda, ale že mi tady puká srdce, to je každému jedno. Snad pro to, že mě postihl srdcebol jsem souhlasila s Jarčou, že obě napíšeme nějakému chlapovi. Vybrala jsem si chlápka, kterému mohlo být kolem pětatřiceti. Mně je třiatřicet, tak aby jsme se k sobě věkem hodili. Jarča napsala jednomu, o kterém se dozvěděla, že se rozešel pár dnů před tím s Janou. Nejdřív se ale byla Jany zeptat jestli jí to nevadí. Jana byla trochu naštvaná, ale jednou řekla, že se na něho vykašle, tak to musela dodržet. Jarča ji ale musela slíbit, že ji dá přečíst každej dopis, kterej jí chlap pošle. Problém byl doručit mu dopis, zatím jsme ho viděly jen z dálky na šesťáku, když jsme kolem chodily na jídlo. Šly jsme se s Jarčou poradit k Romaně. To je profesionálka, píše si snad s deseti chlapama. Je to poloviční cikánka odněkud z Loun, černovlasá s očima jako uhel, krásná holka. Myslím, že se líbí všem chlapům bez rozdílu. Ale má cikánskou povahu, pere se s holkama, je sprostá, proto bych s ní nemohla kamarádit.

Měla jsem štěstí. Romana má večer službu a tak jsme se s Jarčou u ní zastavily, když jsme šly v noci vykouřit cigaretku. Romana měla rozepsaný dopis nějakýmu klukovi, právě končila.

Víš, chtěly by jsme napsat dopis, ale nevíme jak na to. Taky nám není jasné, jak by se to dalo poslat, oslovila jsem ji. To není žádnej problém, normálka. Piš běžný věci, že se ti líbí a ták. Já přece nemůžu napsat chlapovi, že se mi líbí, to je takový divný? No, tak mu to napíše nějaká jiná. Musím to zkusit jinak. Ty, Romano, mohla bys mi ten dopis dát přečíst, abych viděla jak to píšeš ? Mlčky mi jej podala. Mohla jsem tam číst:

Ahoj Libore,

mám službu, tak ti píšu pár řádků. Takže mám čas trošku na psaní. Je to dopis na rozloučenou. Jak sám jistě Výš, tak si píšu s Romanem. Ale na tom nic nemění, že ti nemůžu napsat. Právě naopak jsem se rozhodla, že ti napíšu dopis na rozloučenou. Vym že tě znám krátkou dobu ale seš fajn kluk. Tymusíš bejt i venku fajn. Docela bych si přála kdyby smese mi tři sešli venku. Popily, zavzpomínaly atakdál. A věřím tomu, že by to bylo dobré. Všechen stesk a tíseň a falše by z nás úplně spadla. Ty až pudeš domu tak mi necháš 13 měsíců přesně. Jináč výstup mám 28.5.88. Nic ti psát o sobě nebudu. Akorát to. Jmenuji se Romana je mi 26 let mám 7 letýho kluka. Bydlým u rodičů. To je tak vše. Akorát eště to, že sem 7 a půl roku sama a věř tomu, žemě je docela dobře. Musím psát opatrně, protože u nás sou taky takový kurvy jako u vás. Všude je to stejný. Mám návrch do trojky. Věř tomu, že odsaď budu přímo utíkat. Docela bych tě poprosila jestli mi odepíšeš tak mi napiš tvoji adresu. Abych ti mohla napsat. Ale jenom jednoho mám moc ráda a ty víš koho. Budu uš končit.

S pozdravem se s tebou loučí

Romana

Škoda že máš tak krátký trest. Hlavně ti přeju hodně štěstí, lásky a zdravý. Moc lásky u děvčat. Už se sem nikdy nevracej. A vydrž než přídu.

krásné je přátelství když se spojí

ještě je krásnější když se nerozpojí

krásná je příroda

krásná je země

krásné je milovat ale jen věrně !

To je takovej kratší veršík. Ale pravdivej. Napiš jestli budeš moct a pošli to po Zdeně Jurštákový. Jak sem ti psala, že mám návrch do trojek. Tak to mám vzhledem mého delšího trestu. Jestli tam pojedu tak bych ti to eště napsala. Samozřejmě bych tam jela bez přídavku. Opava je ale dál k nám domů než tady ocaď. A hlavně, až budeš venku tak se varuj nepřátel. Ty tě jenom utopěj. Drž se sám a na každyho se vykašly. To doufam nechceš se taady oběvit naspátek.

Ahoj odepiš Romana !!.

Když jsem dočetla její slátaninu plnou pravopisných chyb, přišlo mi na mysl, jak asi zle na tom musí být psychicky muž, který si koresponduje se ženou, jež mu zasílá takové dopisy.

Vidíš, není to nic těžkýho, piš normálně co tě napadne. A jak to pošlu? Přes kuchyň. Napiš to a já to už zařídím.

Poděkovala jsem ji a šla si s Jarčou lehnout. Ty, to je ale ďůra, a chlapi na ni letěj, to teda nemůžu pochopit, řekla mi Jarča. Mužského zřejmě zajímá, jenom jestli je ženská pěkná, nebo ošklivá. Když je pěkná, tak jí projde všechno. I to, že je blbá a pologramotná. Musím se smát, když si uvědomuji, že jsem se od Romany chtěla něco naučit. A přece, měla bych se od ní naučit jejímu sebevědomí, se kterým zdolává hravě všechny překážky a bariéry.

Už tě mám, ty hajzle, už mi neutečeš, ječí hlas a probouzí mě ze spaní. Někdo rozsvěcí a do očí mě bodá ostré světlo. Nechte toho, vrčí ze všech stran rozespalé hlasy. Na zemi se válí Ilona s cikánkou, která k nám na pokoj přišla před týdnem. Perou se o krabičku cigaret, jedinou krabičku, kterou si Ilona schovávala na horší časy. Cikánka ji zřejmě našla a chtěla je v noci ukrást. Dej ji do držky, ozývá se solidární hlas, ať si odvykne takový manýry, tady není na Šariši. Konečně se zvedá několik postav z postelí, aby obě soupeřky od sebe roztrhly. Počkej zejtra, jak tě zmaluju, vrčí Ilona. Cikánka vztekle prská, ale zalézá pod deku. Ilona pracuje ve skupině, která dělá v hradecké Tesle. Ve vězení je ještě jedna Tesla, kde se montují detaily na magnetofony. Zde se vyrábějí keramické díly, polotovary pro elektrotechnickou keramiku. Druhý den jsem se dozvěděla, že se s cikánkou potloukla ještě na pracovišti, odkud je obě odvedly na díru. Díra, zvaná OKT, je téměř vždy plná. Proto musí odsouzení vždy čekat, až se uvolní místo, aby mohli nastoupit kázeňský trest. Prý Ilonu zavřeli na třináctku, což je cela pro muže, která zůstává většinou prázdná. Chlapi mají vcelku daleko kratší tresty i lepší podmínky k životu. Snad je to tím, že jsou v jedničce. Jen málokdy je některý z nich zavřený v díře. Třináctka je proto většinou volná.

Zase jsem viděla Věrku s tou novou holkou. Všichni si už toho všímají a berou je jako kamarádky. I Jarča mi je obě ukazovala jak se spolu líbají na sčítáku, měla z toho nelíčenou radost. Až teď jsem si uvědomila, že to na mně poznala. Ony chodí stále spolu a já nemám možnost s Věrkou promluvit o samotě. Zdá se mi, že už jsem překonala nejvyšší bod svého utrpení a že už jsem méně citlivá, i když mi pohled na Věrku, jak se cicmá s tou holkou, stále ještě dovede pořádně rozbušit srdce. Je zajímavé, že jsem ochladla i vůči Jaruně, jako by se moje zklamání s Věrkou promítlo i do našeho vztahu. Však také slyším stále nějaké narážky a připomínky, že jsem se změnila a že jsem jiná, než ze začátku. Já to všechno vím, ale nemůžu za to, že se ze mne všechno ztratilo.

(pokračování)

Zpátky