Červenec 2005

Dva osudy, dva dopisy…

Zdeněk Vališ

Odnětí svobody je vždy vážným zásahem do práv jedince. Za komunistického režimu v Československu tím byly po dobu jeho trvání postiženy desetitisíce, statisíce osob – mužů, žen i dětí. Vězeňská cela vždy prověří charakter člověka a stalo se tak i „bratřím“ (legionářům) generálům Heliodoru Píkovi i Ludvíku Svobodovi. Zatímco první z nich byl zatčen již v květnu 1948 a postupně prošel pověstným domečkem na Loretě, Pankráci, aby svoji cestu kalvárie skončil na plzeňských Borech, kde byla ráno 21. června 1949 fakticky dokonána jeho justiční vražda; druhý se s ohledem na tehdejší dobu celkem „slušné“ tříměsíční vyšetřovací vazbě dočkal poměrně za krátko, po intervenci N. S. Chruščova, ztracené glorioly „vzácného člověka“, „statečného vlastence“, „velikého vojevůdce“ vedoucí až ke zvolení prezidentem Československé socialistické republiky 30. března 1968.

Kupodivu v českých archivech zůstaly dochovány i dopisy, jež oba napsali ve vězeňské cele tehdejšímu prezidentu Československé republiky Klementu Gottwaldovi. Oba generálové celkem velmi podrobně popsali svoji dosavadní činnost, avšak vzhledem k jejich rozsahu (několik desítek listů), a snad i pro vypovídací hodnotu, postačí uvést jen jejich úvodní preambule. Determinovanost místa a doby vzniku jen podtrhují rozdíly v charakteru, životní filozofii i přesvědčení obou protagonistů.

Ludvík Svoboda svoji „zpověď“ či dle tehdejší terminologie – „sebekritiku“ dokončil krátce po vynesení rozsudku nad „ protistátním spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským“, 2. prosince 1952, a uvedl ji následujícím (i s pravopisnými chybami):

:

„Pane presidente,

promiňte mi prosím, že Vám píši. S vypětím svých sil sestavil jsem tuto zprávu. Jsem u konce svých sil a bojím se, že sebemenší další zatížení přivede mne do stavu šílenství. To jsou pro mne nesnesitelné rány. věřte mi a přesvědčte se, že nejsem vinen, nejsem zrádce, ani vyzvědač, ani sabotér. jaká to strašná a hnusná slova, jaké to strašné obvinění. jsem vinen, jsem ale jen tím, že jsem slepě věřil tomu strašnému zločinci“ (rozumí se Bedřich Reicin), „že jsem v něm viděl vždy komunistickou stranu samu a byl přesvědčen, že to, co dělá, je vrcholně správné, kryje se za zájmy strany, čímž jsem mu umožnil provádět jeho záškodnickou činnost v tak velkých rozměrech a že jsem nedovedl za tak dlouhou dobu odhalit.

Pane presidente, vy sám nejlépe víte, v jak těžké situaci jsem byl od prvopočátku. Neměl jsem zkušenosti na vedení tak těžkého a zodpovědného resortu za tak složité situace. A nyní vidím, že jsem neměl ani schopnosti. Ale pracoval jsem vždy čestně a poctivě, jak jsem nejlépe uměl a dovedl. Ani lajdák jsem nebyl, to ne. Armádu jsme stavěli z mosajky a ještě špatně a různorodě. A kdo byli moji spolupracovníci? Koho jsem tam měl? Prosím, Vy víte, že to nezáleželo jen na mně. Na Reicinovi jsem stavěl, jemu jsem věřil, považoval jsem ho za giganta, za nejpevnější sloup a tím za největší svoji oporu při budování naší nové, lidově demokratické armády. Byl jsem přesvědčen a také to tak bylo, že strana jeho a Procházku“ (rozuměj: JUDr. Jaroslav Procházka, osvětový důstojník u čs. vojenské jednotky v SSSR, později přednosta hlavní správy osvěty a výchovy- pozn. aut.) „postavila na tak důležitá místa v armádě (1. politická výchova, 2. obranná zpravodajská služba, 3. kádrová politika, 4. aktivní rozvědka) by jménem strany z těchto důležitých klíčových míst řídili výstavbu nové armády, aby šla v zájmu národa správnou cestou. Oni oba mi byli toho zárukou. Moje tragédie je v tom, že jsem se marně bránil proti gen. plk. Mechlisovi“ (bezmezný sluha J. V. Stalina a mj. také člen vojenské rady 4. ukrajinského frontu za druhé světové války – pozn. autora článku), „aby Reicin šel do obranné zpravodajské služby, že jsem se marně bránil Slánskému, aby Reicin se stal mým náměstkem ve věcech kádrových, kteréžto obory mu daly takovou moc a příležitost v armádě, aby nepostižně konal na tak široké základně záškodnickou práci proti armádě, proti národu a proti státu, když při tom se ještě zmocnil aktivní rozvědky“ (rozuměj tehdejší 2. /zpravodajské/ oddělení hlavního štábu čs. branné moci – pozn. autora článku). „Kdyby byl Reicin zůstal, kde jsem původně navrhoval, na jednom z vedoucích míst v armádě, nebylo by se mu dostalo možnosti konat v takovém rozsahu záškodnickou práci a býval by se byl musel na tomto úseku dříve odhalit.

Byl jsem mezi těmi zrádci sám. Od samého počátku Píka a pak Reicin se svojí smečkou. A jak pomáhala strana? – když její gen. tajemník slánský byl vedoucím zrádcovské skupiny a proto místo pomoci spřažen s Reicinem, škodili dvojnásob. Vzpomeňtě prosím pane presidente, že jsem si Vám jednou ve vládě stěžoval, že se o mne nikdo nestará, nikdo mi neporadí, neinformuje, že se m i pak těžko pracuje, že se ze strany nikdo o mne nezajímá a prosil jsem Vás, aby byl ve straně někdo určen pro styk se mnou. Vy jste tehdy rozhodl, abych se obracel na Vás, že ve věcech vládních mě budete sám informovat. To už bylo krátce před únorem 1948. Vy víte, že jsem stranu poslouchal a vždy se řídil pokyny strany, které jsem od ní dostal. Straníkem jsem se cítil již dávno a od té doby, kdy jsem začal s vámi spolupracovat v Sovětském svazu. Vy jste mě pane presidente postavil jménem strany na toto důležité místo a já jsem dnes zodpověden za svou práci. Úkol jsem nesplnil, ale hlavně vinou zrádcovské Reicinovy smečky. kdyby býval byl reicin řádně a poctivě plnil svěřené úkoly stranou, za dobré podpory Slánského, jako vedoucího tajemníka strany, jak snadno bychom byli v armádě všechny úkoly včas splnili. tam a nikde jinde byly kořeny zla a veškeré té strašné zločinecké činnosti, kterou oba se svými smčekami v armádě a ve státě napáchali. Podřizoval jsem se tomuto diktátorovi, který mne vždycky ironicky podceňoval a jasně dával najevo, že ne já, ale on je pánem, protože on je strana v armádě. Taktéž si dovedl podřizovat v mnohých věcech i Procházku, aniž tento si toho byl vědom. Uměl si podřídit svým diktátorským chováním kde koho, byl to zlý člověk, mstivý, on sám neměl lidi nikdy rád, ani lidé jeho, nenáviděli ho a báli se ho. Já jsem s ním nikdy nesblížil, ač jsem se o to pokoušel, zůstali jsme si cizí s hlubokou propastí mezi sebou. A přesto všechno jsem mu věřil a věřil jsem, že ho takového zná i strana a že všechno to, co od dělá, děje s vědomím strany, což on velmi často také dával najevo - čili, že je to v pořádku – neboť jak říkal: „O tom strana ví, jak to bylo s Rudou (Slánským – pozn. VZ) dojednáno, tak to Ruda chce.“ Pane presidente, já Vás ujišťuji a vy se máte možnost přesvědčit, že má duše je čistá, a neposkvrněná ani špatnou myšlenkou proti nikomu, ani proti Vám, ani proti národu, ani proti straně! Chyby, ano, to jsem dělal. Ale ne vědomě, a a ni z lajdačiny, ale zrádce, špion a sabotér nejsem.

Já jsem nezneuctil a nezradil Váš polibek z Buzuluku, kterým jsem se Vám i straně zavázal k čestné spolupráci na život a na smrt za svobodu a lepší život našeho národa.

Já jsem nezneuctil několikeré podání ruky Stalina a neznesvětil posvátná místa v Moskvě a půdu Sovětského svazu, po níž jsem chodil a která byla skropena krví sovětského i našeho lidu ve společném boji za lepší budoucnost našich národů a lidstva světa.

Já jsem neznesvětil půdu naší drahé vlasti taktéž posvěcenou společně prolitou krví osvoboditelů naší drahé republiky sovětských hrdinných bojovníků i našich bojovníků, kteří položili svoje životy za svobodu i lepší příští svého národa.

Já jsem nezradil sovětský lid, který nám tolik pomáhal v době vlastenecké války, nezradil jsem náš národ, naši krásnou mládež a naše děti, nezradil jsem stranu, nezradil jsem Vás pane presidente, nezradil jsem Stalina.

Jsem ve věznici blízko vězeňských cel, kam mne snad brzy posadíte, ale s duší čistou, neposkvrněnou. Jsem poprvé ve vězení za svého života, kde jsem oslavil své 57 narozeniny. Ve svém životě jsem netoužil po slávě, netoužil jsem po generálské hodnosti, netoužil po ministerském křesle, ale ani po vězeňské cele. Bohužel dostalo se mi všeho.

Je mi líto mé 84 leté matky, je mi líto manželky, která v koncentráku ztratila syna 17 letého, matku, dva bratry a otce, je mi líto mé ubohé dcery, vnučky a sebe sama.

Pane presidente, to jsou těžké rány pro mne, tak těžké, že větší a těžší přijdou-li již neunesu, jsem zničen, se svými silami u konce, stojím na pokraji šílenství. A toho se bojím a prosím tomu zabraňte, stojím-li za to.

Očekávám Vaše spravedlivé rozhodnutí.

Práce čest!“

Zmíněný „zrádce Píka“ pak téměř před čtyřmi lety, ve svých jednapadesáti letech, po nedoléčené operaci žlučníku, zápalu plic, ukončených výsleších a víře v nezávislost československých soudů, ve svém dopise z října 1948 Gottwaldovi také napsal:

„Vážený pane presidente!

dovoluji si předložiti všeobecné vylíčení svých skutků, svých chyb a slabostí, jak mi to moje dnešní duševní schopnosti dovolují, neboť je přirozené, že dlouhou samovazbou a s podlomeným zdravím po těžké operaci a zápalu plic se cítím duševně vyčerpán a morálně zhroucen. Jsem v takovém stavu, že často nemohu napsat souvisle slovo, ruka se často třese. Technické podmínky ve vazbě (světlo a psací potřeby) jsou takové, že forma psaní dává dojem nepořádnosti“ (volné archy papíru a obyčejná tužka – pozn. autora). „Není to neúcta, nýbrž obraz mého duševního stavu, ovládaného hlubokou lítostí nad proviněními, kterých si ani dnes dobře neuvědomuji.

V průvodních protokolech jsou podrobnosti, na mnohé jsem po 5 –8 letech zapomněl, jen jedna, jen jedna pravda ovládá mé nitro a to při všech těžkých chybách jsem nikdy nechtěl uškodit lidu a čs. republice, nikdy jsem si nebyl vědom, že bych překračoval zákon, nikdy jsem neměl zlého úmyslu neb osobního prospěchu. I těch nejtěžších provinění, které dnes uznávám jsem se dopustil v přesvědčení, že za tehdejší situace slouží ke zvýšení důvěry k ČSR, že slouží k mezinárodní dohodě a zachování míru.

Prosím Vás, vážený pane presidente, abyste uvážil mé zlé i dobré skutky. Sám jsem mnoho trpěl pro blaho lidu, proto prosím o shovívavé pochopení mého bloudění a chyb.

Mé svědomí mi říká, že má provinění nejsou taková, abych se nesměl doprošovat Vašeho milosrdenství a Vašeho omilostnění.

S jakým úsilím a pocitem vděčnosti bych pracoval pro blaho všeho lidu…“

Na závěr se jen velmi těžko hledají vhodná slova; snad je ještě možné připomenout si odpověď spisovatele Karla Pecky, který na otázku „Znáte nějakého hrdinu?“ odpověděl: „Neznám osobně žádného hrdinu. konkrétně vzato by za stalinismu hrdina žil asi tak čtyřiadvacet hodin. Kdyby si stoupl někam na roh a nahlas řekl, co si myslí o našich představitelích, o světlém úsilí světového proletariátu, skutečně by nepřežil čtyřiadvacet hodin, kdyby na tom trval po zatčení a při výslechu. Byli tací, ale nepoznal jsem nikoho, kdo by to činil v této krajní rovině. Byl jsem skoro jedenáct let v lágru (těch pět měsíců, co mi odpustili, jsem odsloužil u PTP) a tam se tříbily charaktery. Byli lidé charakternější i lidé pragmatičtější. Mnoho věcí člověk dělat nemusel, nemusel jít do stávky. Koneckonců i ti, kdo do stávky šli, věděli že to nemůže skončit dobře – nicméně byla jistá gesta, která si člověk neodpustil. nepovažoval bych to ale za hrdinství, řekl bych, že to záleželo ke kvalitám určitých lidí. neumím si představit člověka, který by sám sebe označil za hrdinu, snad republikánského vůdce Sládka nebo někoho podobného.“ O hrdinství a jeho dobách (anketa Petrušky Šustrové), in: Revolver Revue č. 28/1995, s. 182