Červenec 2005

Jedna ze „zaprášených“ analýz sovětské politiky válečné i poválečné.

Zdeněk Vališ

Zdálo by se, že dnes už není třeba připomínat, že Heliodor Píka byl vynikající voják, diplomat a vlastenec, ale je otázkou, zda to vůbec víme? Mimo snad jasné justiční vraždy komunistickým režimem, jejíž scénář napsal na svém ustavujícím jednání vojenský komitét Ústředního výboru Komunistické strany Československa 21. ledna 1949 za účasti K. Gottwalda, R. Slánského, generálů L. Svobody, Š. Drgače, V. Drnce, J. Procházky a B. Reicina pro hlavní přelíčení u Státního soudu v Praze, stanoveného na dny 26. - 28. ledna 1949. Zločinné grémium koncentrované moci rozhodlo i o vlastním rozsudku - „trest smrti provazem“. „Bič dělnické třídy“ – státní soud – podle jejich představ totiž nemohl zahájit vlastní činnost jen tak někým: „z politických důvodů by nebylo vhodné začít s četařem, 26letým mladíkem“, zapsal vlastní rukou generál Procházka do jejich usnesení.

O procesu s generálem Píkou pak referoval sám B. Reicin, nad nímž měl mít i nadále kontrolu. Píka zaplatil tu nejvyšší daň za své znalosti sovětského prostředí i dvou náhle nejmocnějších mužů v Československu, které poznal a kterým materiálně pomáhal za jejich sovětského exilu, když jim rodná Komunistická internacionála nebyla schopna zajistit nejzákladnější životní potřeby jako prádlo či šatstvo. Samotného Bedřicha Reicina i svého pozdějšího vyšetřujícího soudce a prokurátora státního soudu JUDr. Karla Vaše svojí aktivitou, když se zasazoval o propuštění všech Čechoslováků, v podstatě zachránil od jisté smrti v táborech NKVD.

Píka již po tříměsíčním pobytu v „zemi kde“, aspoň podle J. Fučíka „zítra znamenalo včera“, hlásil prezidentovi republiky Dr. E. Benešovi autentické názory sovětů na bolševizaci Evropy za i po druhé světové válce. A že se na nich absolutně nic nezměnilo, dokázaly po třiadvaceti letech svojí okupací socialistického Československa i následnou přítomností svých zbraní.

I proto bychom měli pozorně číst to, co nám naštěstí zůstalo zachováno v archivech z pera takové nezpochybnitelné elity národa jako byl Heliodor Píka. Analýza sovětského jednání a myšlení od zkušeného vojenského zpravodajce i po čtyřiašedesáti letech vyvolává přinejmenším mrazení v zádech a snad nejen u mne.

1941, 10. srpna, Moskva. Tajná zpráva plukovníka H. Píky pro prezidenta republiky Dr. E. Beneše o podmínkách činnosti jeho vojenské mise v Sovětském svazu, o potížích při jednání se sovětskými činiteli i o jejich plánech na bolševizaci Evropy.

VHA, ČsVM v SSSR, 10/1/2, čj, 119/taj. 1941. Kopie.

(Při přepisu dokumentu byly zachovány obsah i forma, protože obojí vypovídá o myšlenkové úrovni jejich autora i společenských systémů v nichž působil, tzn. že původní text, včetně použitých zkratek, je zachován v nezměněné podobě. Z téhož důvodu nebyly upravovány ani zřejmé překlepy, nebyla doplňována chybějící interpunkce ve větách a souvětích, ani zřejmé rusismy a další dobová terminologie. Ve snaze zachovat maximální autentičnost textu nebyla provedena ani jazyková korektura.)

V okamžiku, kdy skončila první část našeho poslání v Sovětském svazu a kdy politické vedení převezme naše vláda (1) a zde československý vyslanec (2), dovoluji si předložit hlášení, které může osvětliti náš postup při jednáních, naše potíže, poměr sovětských orgánů k nám, všeobecnou atmosféru a důvody, proč jsem kladl najednou snad příliš široké požadavky.

Po několika měsíčních jednání a rozhovorech s vyššími a nižšími sovětskými činovníky zdál se mi býti jasný obraz a cíle sovětské politiky: vyčkávat vyčerpání Evropy k její bolševisaci.

Všeobecná linie Stalinovy politiky směřovala k podpoře každé akce (a kdekoliv) proti koloniálnímu imperialismu i proti kapitalisticko - demokratickým vládám. I když byla vyjadřována sympatie k nějakým národům, týkalo se to proletariátu, nikoliv vlád a vůdčích osobností, jež byly pokládány za nepřítele proletariátu. Po zahájení německého tažení proti Rusku byla Anglie pokládána za nepřítele číslo (3).

K mému přesvědčení o úkolech sovětské politiky v této válce přispěly výroky sovětských úředníků a jiné poznatky, jako:

1) Válka neskončí porážkou Německa, bude se bojovati dál ve všech státech Evropy, tato válka se přemění na sociální revoluci. Mnozí se vyjadřovali, že Sověty neustanou dokud nezajistí v Evropě sociální spravedlnost - diktaturu proletariátu.

2) Když naši lidé odmítali hovořiti o politickém uspořádání státu (o bolševizaci), uvádějíce, že o vnitřní politice si rozhodne národ doma, sovětští důstojníci a političtí rukovodavatelé odpovídali: "Jaké pak hlasování lidu, až sovětská armáda bude v Čechách, pak všichni budou muset hlasovat pro diktaturu proletariátu" (4).

3) Nedůvěra k některým členům naší londýnské vlády a k československým politikům v zahraničí pravičácky orientovaným, se kterými prý náš národ nikdy nesouhlasil a nedovolí jejich návrat domů. "Tito pravicoví politikové prý zmizejí" (5).

4) Nedůvěra k našim osobnostem doma, z nichž mnozí musejí dnes spolupracovat s Němci, aby uhájili naše zájmy, ale přes to se aktivně zúčastňují naší akce podáváním informací, mravní i hmotnou podporou ohrožených lidí doma nebo rodin zatčených, hmotnou podporou samotné akce zahraniční atd. O těch říkají, že to jsou lidé (buržoazie), kteří se zajišťují na obě strany nebo pracují přímo pro Němce (6).

5) Diví se, proč tolik českých, dříve vlivných osobností a veřejných pracovníků je na svobodě, proč je Němci nezatkli? Vysvětlují si to tím, že jim Němci plně důvěřují, že Němcům pomáhají.

6) Vytýkali nám, že naše předválečná kompromisně demokratická politika dovolovala pravičáckým stranám paktovat se sudetskými Němci a že jen jediná politická strana může zajistiti pevnou vládu (ovšem, že proletariát - komunistická strana).

7) K mým námitkám, že u nás nebude sociální revoluce, jelikož lid je politicky velmi vyspělý a úroveň všech tříd národa je tak nivelizována, že není nespokojenosti a konečně, že náš program předvídá širokou socializaci (zestátnění) hospodářských hodnot země (podzemní bohatství, těžký průmysl, některé banky atd.) odpovídali, že ne socialisace ale komunisace, zrušení vlastnictví a zamezení obohacování jednotlivců neb skupin je nutné.

8) Nechápali proč vlastně žádáme úplnou samostatnost, neboť v budoucnu tak malý stát nebude moci existovat, ani politicky, ani hospodářsky a předpokládali, že se připojíme jako autonomní republika ke Svazu sovětských republik, aby mohla být zajištěna výměna hospodářských produktů a obrana Svazem.

9) Dopoledne, v den vypuknutí války, dva vysocí sovětští úředníci mi prohlašovali, že Sověty povedou válku bez ohledu na Anglii, na Ameriku, Rusko prý je dosti silné, nebude se na nikoho vázat, nepotřebují pomoci, ani velmocí, ani malých národů, ani ujařmených Čechoslováků.

10) Před válkou naše požadavky za uznání československé vlády, respektive alespoň slib, že ji uznají ve vhodném okamžiku, pokládali za "kšeftování", že prý nechceme pracovat na společném zájmu, dokud si za to nezajistíme výhody.

11) Při zahájení nepřátelství jsem předvídal, že by německá ofenzíva, připravena se silnou materiální převahou na určených směrech pronikne, připravoval jsem požadavky, abych je předložil v době, kdy Sověty budou potřebovat a hledat pomoc. Byl jsem přesvědčen, že v případě vítězného tažení ruské armády by Sověty zcela určitě řekli, že nás nepotřebují a že se k ničemu nezavazují.

V den, kdy sovětští zástupci na mne naléhali, aby byl dán rozkaz našim organizacím doma k provedení širokých sabotážních akci, aby se zničily komunikace, továrny na válečný průmysl, aby teroristické skupiny odstraňovaly vedoucí německé osobnosti a tím se rušilo rozvíjení německých armád proti Rusku, rozhodl jsem se podati nóty s našimi požadavky.

Některé body, které mohou automaticky vyplývati z rámcové dohody uznání naší vlády byly v požadavcích přesně stanoveny vzhledem na zkušenosti v jednání Sovětů s námi.

Sovětští úředníci se snažili za každou cenu získati jednotlivce (odděleně) pro sebe, bez ohledu na Londýn. Je celá řada prokázaných případů, že našim důstojníkům i vojákům, civilním osobám, úředníkům konzulátů atd. dávali podpisovat písemné prohlášení a závazky, že budou pro ně kdekoliv zpravodajsky pracovat (7). Jeden podepsal prohlášení, že bude dávat zprávy o činnosti Angličanů a Arabů v Palestině. Pokoušeli se odděleně přemlouvat a získávat naše důstojníky bez mého vědomí a se zákazem, aby se mi to hlásilo.

Houževnatě žádali, abychom organizovali širokou zpravodajskou síť na území Československé republiky i na Balkáně, které by mohli sami používat. Stoj a Pátý byli přemlouváni, aby odjeli s tímto posláním. Při vypuknutí války navrhovali přehodit tyto důstojníky (s početnějšími skupinami) letadlem na naše území k provádění sabotáže, zpravodajství, terorismu. Skupinu 14 osob dobrovolně se hlásicích měla býti odvezena již v prvních dnech války, zadržel jsem jejich odeslání již celý měsíc, abychom získali čas a při změně situace je dostali zpět do jednotky. Sověti žádali, aby celá Svobodova skupiny (to jest velitelské kádry - asi 80 lidí) byla dopravena po částech na území Československé republiky.

Je zde ještě jedna skupiny našich příslušníků, které připravují Sověty k přeletu k nám. Nepodařilo se mi dostat se s nimi do styku (8)

Nemusím připomínat, jak bylo těžké udržet si jejich důvěru, jelikož sebemenší poznámka byla pokládána za fašistickou - protibolševickou. U mne snad respektují přímé, otevřené a jasné stanovisko k politickým věcem a že všeho jednání jsem se snažil vésti v duchu rovného s rovným. I když byly příčiny mi vytknout určitou neloyálnost (prokázaně - byť nepřímé - styky s členy diplomatického sboru), připravil jsem Sověty předem na možnost odhalení - a při jednom vážnějším incidentu jsem mohl prokázat, že styk se děl po zásadním jejich souhlasu, že jsem jednal v duchu dohody, a že jsem je předem informoval.

Jinak sovětští úředníci a důstojníci jsou velmi citliví v otázce politické spolehlivosti a loyálnosti k Sovětům (9). K mnohým nedorozuměním došlo u zbytku polského legionu, kde vedoucího důstojníka (10), zástupce a pobočníka prý chtěli vyhostit z Ruska (11), jen prý z ohledu na mne je ponechávají zde a prosili mne, abych věc urovnal. Celý polský legion měl dobře v rukou jeho velitel podplukovník [Ludvík] Svoboda, který v Moskvě řídil odsun jednotlivých skupin, ale ruská úřední místa mu nedovolila zájezd do tábora. Již několik měsíců slibují a stále odsunují povolení, aby Svoboda navštívil tábor a pozvedl ducha zbytku skupiny. Vztahy mezi sovětskými orgány a legionem jsou zvláštní kapitolou, velmi poučnou, o které se dnes nemohu zmiňovat (12)

Bylo nesnadné bojovat proti výtkám, že nemáme hrdinů, odhodlaných lidí doma, že se necháme zavírat bez důvodů, že se necháme obětovat dříve než jsme něco vykonali. Na příklad národní komisař Berija těžko chápe, že nemohou najít pár odhodlaných lidí, kteří by se obětovali pro jakýkoliv úkol, nechce chápat, že naše organizace mají zakázáno zbytečně se obětovat a podnikat akce, kterých nemůže využít ani národ doma, ani spojenci k operačním zájmům.

Musím bohužel připustit, že Sověty dosud z nás užitku neměly. Používali jsme po několik měsíců radiové vysílačky, kterou jsme několikráte přepálili přetížením naší korespondence a Sověty se mohli domýšlet, že vysílačka slouží jen k tomu, abychom posílali politické zprávy a zpravodajské vojenské věci o sovětském Rusku, neboť neznaly obsahu a skrze nás dostali jen zcela nepatrné množství zpráv. To byla též příčina proč na nás žádali vydání šifrovacího klíče, aby mohli náš styk s Londýnem kontrolovat.

Zcela oprávněně mohli nám říci, že jsme jim přítěží, neboť s domovem jsme spojení neměli, zpravodajská skupina dojela do Ruska pozdě a když se zařizovala v pohraničí, vypukla válka. Chtěli, aby tato skupina přešla na Slovensko a zorganizovala zpravodajskou síť, nedal jsem k tomu souhlasu a odeslal jsem skupinu do Moskvy. Žádali jména několika zcela spolehlivých osob v Praze a jinde na našem území, aby s nimi mohli navázat spojení. Bylo to zamítnuto. Žádali vyslání dvou vyšších důstojníků ze zpravodajské skupiny na Balkán a do Maďarska - nevyhověli jsme. Z Londýna bylo slibováno, že budou zasílat pravidelně všechny informace, které mohou zajímat Sověty ( - já jsem se v nótě taktéž zavazoval, ve smyslu tohoto slibu), avšak za celý měsíc byla dodána jen jedna informace. Žádali vyslat zbytek skupiny podplukovníka Svobody s posláním zpravodajským a sabotážním na území Československé republiky - opět zamítnuto.

V tomto směru byla činnost mise do oficiálního uznání silně handikapována, neboť nemohla opodstatniti svou užitečnou přítomnost v SSSR. Byly momenty, kdy jsme se cítili intervenovanými a obávali jsme se, že nám zabaví písemnosti, když jsme odmítli vydat šifrovací klíč a téměř celý archív jsme spálili, aby nebyl prozrazen klíč, neboť jistě alespoň občasně zaznamenávali a kontrolovali naše vysílání.

V této atmosféře daleko tíživěji doléhal na nás subjektivní dojem, že jsme Londýnem pokládáni za zbytečné, když na naše naléhavé prosby nebyl nám zasílán slibovaný zpravodajský materiál získaný zpravodajskou sítí naší centrály v Londýně. Zahájení vlastní zpravodajské činnosti bylo přerušeno vypuknutím války, takže jsme zůstali odkázáni na zprostředkovací službu mezi naší centrálou a Moskvou. V duchu směrnic jsem nic doma nepodnikal, nevydal žádných osob, na něž by navázala sovětská zpravodajská služba, přes měsíc zadržel jsem skupinu dobrovolců, kteří chtějí letadlem se nechat přehodit domů, ale dnes nezbývá jiného východiska, než pokusit se i těmito způsoby navázat spojení s domovem, abych nemusel snášet výtky národního komisaře a člena vládní pětky Berija - že národ nemá odhodlaných lidí a že nechce nic vykonat. Dnes máme - jak říká - příležitost ukázat hrdinství a jelikož nemáme dost lidí pro vojenskou jednotku (neboť prý jsme z nedůvěry k Sovětům všechny odsunuli do Palestiny), máme svých lidí použít pro zvláštní důležité úkoly doma (myslí hlavně sabotáž a terorism). V nejbližší době zorganizuje zvláštní síť lidmi vyslanými z SSSR, ale s úkolem hlavně zpravodajským. Později s úkolem připravovat jiné větší akce (13).

Je třeba podati vysvětlení k obsahu mého proslovu k domovu. Měl jsem informativní pro domov, aby se vědělo, že se zde pracuje, ale spíše byl určen pro sovětské vedení, abychom je uklidnili, udrželi důvěru a ukázali, že stojíme vedle nich. Vnitřní situace v Sovětském svazu je pevná. Morálka všeho obyvatelstva skvělá - jak v městech, tak ve vesnicích. Zprávy o pracovním vypjetí všech sil ve všech vrstvách národa není jen propagandou ale pravdivou skutečností, o které jsme se přesvědčili na různých místech.

Sami máme mnoho zkušeností s ostražitým a odhodlaným obyvatelstvem. Cizí osoba, ať se objeví kdekoliv, je obyvatelstvem odvedena ke kontrolním vojenským nebo vojenským orgánům. Desítky případů se přihodilo členům naší mise a zpravodajské skupiny, doprovázené důstojníkem státní bezpečnosti - na pohraničí, na Ukrajině na venkově i v Kyjevě, v Moskvě a na venkově. Jakmile se někdo podezřelý evropským vzezřením (oblek cizího původu, hodinky zahraniční značky), přízvukem v řeči, při nákupech v obchodech, ihned je zadržen na udání mužů, mládeže, dívek, žen, starých lidí atd.

Přímá kontrola je prováděna i u sovětských výkonných orgánů, kteří projíždějí poblíž válečného pásma ze vzdálenějších prostorů. Dokumenty jsou přezkušovány a osoby prověřovány výslechy. Diversantům zde rozhodně nebude zdrávo.

Obyvatelstvo se dívá na všechny cizince s velikou nedůvěrou, styk s obyvatelstvem je téměř nemožný.

Při náletech na Moskvu, každý dům je hlídán požární pohotovostí, mužové sedí na střechách připraveni okamžitě hasiti vrženou bombu. Stovky zápalných bomb jsou včas zneškodněny.

Závěr: Nevím jaká je dnes linie Stalinovy politiky, bude potřebovati pomoci západních demokracií, bude nucen převzíti určité závazky a tím posunouti pokus o sociální revoluci do druhé etapy, ale nechtěl bych zaručovat, že Sověty nebudou podporovat - tam kde to půjde ihned - úsilí o zavedení diktatury proletariátu.

Je nesporné, že oficiální politika vždy zakrývala tajné cíle komunistické internacionály, v celé však soustavě zdejšího režimu a z blízkého kontaktu s veřejnými činiteli bylo vidět a cítit, že v dnešní generaci je vychovávána nedůvěra ke všemu co není komunistické, odpor ke kapitalistickým demokraciím, že se připravuje šíření bolševismu a že se věří v úspěch sociálních revolucí.

Je ovšem možné, že tato výchova má sloužit k ovládnutí ruských mas a že politický směr k ostatnímu světu se řešil zcela realisticky - nekompromisně. Neměli jsme však příležitost nahlédnout blíže do politického prostředí vedoucích, proto je nutno můj dojem pokládat za osobní a subjektivní, ale naproti tomu zcela jasně objasňuje atmosféru, v níž jsme žili a pod níž jsme se museli snažit prosazovat naše zájmy.

Jinak sovětští představitelé, s nimiž jsme byli ve styku se k nám chovali velmi pozorně, postarali se o celkem velmi slušné ubytování (na zdejší poměry) a o zásobování, které by nám bylo dělalo potíže. Vodili nás zpočátku do divadel, krátce pozorností a pohodlím chtěli nás odškodnit za odnětí svobody, volného pohybu a styku s lidmi mimo konspirační rámec.

K naší situaci: Přes všechny nepříznivé okolnosti podařilo se nám vždy a dobře obhájit naše stanovisko a dosáhli jsme všeho, oč jsme žádali, byť by některé věci trvaly dlouho vzhledem k závažným událostem válečným. Nikdo z našich lidí, kteří zde zůstali, nenechal se zlákat výhodami a sliby, vše je v našich rukou a všichni zůstali ukázněnými a oddanými jen a jen naší věci. Bude tomu tak i dál, ať se situace vytvoří sebe nepříznivěji. Jsme si všichni vědomi zodpovědnosti a našimi soudci bude předně naše svědomí, že jsme vykonali vše, co bylo v našich silách a pak prezident republiky, jako vrchní velitel a naše vláda.

Pokud jde o organizaci vojenských jednotek nenaléhal jsem příliš na urychlení praktického provádění, jak tomu bylo v politických otázkách oficiálního uznání13, jednak proto, že je zde velmi málo možností a nevěřím, že bychom mohli postavit celou divizi s jednotkou letectva, jednak je třeba získat čas a šetřit naše lidi až pro akce doma. Nesmíme naši jednotku nechat zničit někde hluboko v Rusku, neboť bude podléhat vrchnímu velení Rudé armády a může býti zasazena tak, že v jediném utkání může být obětována. Musíme ji udržeti co nejdéle neporušenou.

Slovutný pane prezidente, jménem všech členů vojenské mise a skupiny velitelských kádrů z polského legionu, se zavazuji svatou povinností, že budeme ze všech sil a na jakémkoliv místě pokračovati v boji za obnovení naší neodvislosti, samostatné, demokratické i spravedlivé republiky v duchu Masarykových i Vašich tradic a za vašeho vedení.

(1) Moskva po dlouhé výměně názorů, stanovisek a požadavků od ledna do 1. dubna 1941 „vyslovila souhlas s příjezdem Píky a jeho mise a s urychleným zahájením činnosti, dále s organizováním přechodů ohrožených čs. občanů na území SSSR a s rádiovým spojením Píkovy mise do Londýna a k ostatním čs. zpravodajským expoziturám. Nehodlala však zatím Píkově skupině přiznat statut vojensko-politické mise, byla pouze, podle neoficiálních názorů, sdělených jak Svobodovi, tak Píkovi v Istanbulu, ochotna via facti a jaksi pro domo považovat Píku za zástupce čs. vlády a projednávat s ním „jako takovým“ všechny otázky, související s vzájemnou spoluprací a navázáním styků. HOLLER, J: … a odsouzen k trestu smrti, reportér 24. 4. 1968. Plukovník H.Píka spolu s ing. L. Klučkou odjeli z Istanbulu 22. dubna 1941 a v Moskvě se už zúčastnil prvomájové přehlídky.

(2) Tím byl Zdeněk Fierlinger, (1891 - 1976), za 1. sv. války důstojník čs. legií v Rusku a ve Francii, od 1919 v diplomatických službách v Nizozemsku, Rumunsku, USA, ve Švýcarsku, Rakousku, 1937 - 1939 a 1941 - 1942 vyslanec, 1942 - 1945 velvyslanec v SSSR, 1945 - 1946 předseda vlády, 1948 - 1953 náměstek předsedy vlády, 1953 - 1964 předseda Národního shromáždění, 1945 - 1969 poslanec NS, 1969 - 1971 poslanec Federálního shromáždění, poválečný předseda Čs. soc. dem. strany, 1948 - 1971 člen ÚV KSČ. Svým prosovětským jednáním v neprospěch Československa si „vysloužil“ označení agenta NKVD.

(3) Po válce jednotky Rudé armády odešly z Československa až v říjnu 1945, když si sovětské zpravodajské služby zajistily své agenty na řídících funkcích československého státního aparátu.

(4) Například český národohospodář a politik Ladislav Feirabend (1891-1969), ministr protektorátní vlády i exilové v Londýně, který se jako agrárník velmi kriticky stavěl k prezidentově politice vůči SSSR a KSČ. Po návratu do vlasti ještě mohl hospodařit na svém velkostatku v Mirošově u Rokycan a politicky se angažovat jako zemědělský odborník v národně socialistické straně, ale od konce února 1948 se už musel ukrývat a v dubnu se mu podařilo s celou rodinou uprchnout do exilu. Také ministr národní obrany generál Sergej Ingr (1894 - 1956), legionář z první světové války, snad nejnadanější operační důstojník čs. armády, zakladatel vojenské odbojové organizace OBRANA NÁRODA, od léta 1939 budoval čs. zahraniční armádu nejdříve ve Francii a po její porážce ve Velké Británii. Z funkce odvolán již tzv. košickou vládou v dubnu 1945 a po návratu do vlasti byl z politických důvodů držen mimo službu v armádě až do prosince 1947, kdy byl prezidentem republiky jmenován mimořádným velvyslance v Nizozemsku. Po únoru 1948 na úřad rezignoval a zůstal v exilu, kde opět spolupracoval s generálem F. Moravcem v již svém třetím odboji.

(5) Ilustrujícím příkladem může být poválečné mimořádné lidové soudnictví i samotný Emil Hácha a členové protektorátní vlád..

(6) Např. převálečný zpravodajský důstojník Jan Krček (1901 - ?) ve svém hlášení z 26. května 1940 podrobně zaznamenal sovětské snahy i metody učinit z něho vlastního spolupracovníka: „Zůstal jsem v Moskvě sám a bylo mi naznačeno, abych se s nikým nestýkal. Marně jsem čekal na tlumočníka por. VACKA, vždy bylo po ruce nějaké vysvětlení. Byl jsem úplně izolován a pomocí telefonu /v pokoji/ stále kontrolován. Na moji žádost o povolení změny bydliště mi bylo řečeno asi toto: chcete-li dopravit do Francie 1 000 osob, musíte mít také peníze na hotel. Mám pocit, že byla očekávána moje žádost o peníze. Nebylo toho však zapotřebí, neboť jsem žil z úspor, které jsem nashromáždil při vybavování prvního transportu /franc. velvyslanectví vyplatilo ŕ 400 rublů na osobu/. […] Pan ORLOV dojednal se mnou vždy přes předem, co budu dělat, často mi telefonoval a navštěvoval mě i třikrát za den. Tím způsobem mě stále kontroloval. Nejprve byl p. ORLOV spokojen, příští den ale mi věc vrátil s tím, že na přání p. lidového komisaře musím prohlášení doplnit závazkem, že čs. armády ve Francii nebude zneužito k imperialistickým cílům Anglie a Francie. Na moje námitky, že přece já nemohu tyto věci nikdy ovlivnit, že o použití armády bude rozhodovat politické vedení v čele s Dr. BENEŠEM a podobně, mi řekl, že musím přece o naší politické linii být tak přesvědčen, že mohu bez uvažování za ně převzít záruku. Po delším dohadování jsem napsal, že v mezích své služební působnosti budu dbát toho, aby čs. armády…..atd.“

VHA, HZpr, Opisy.

Podobně popsal sovětské praktiky i zmíněný poručík Jan Vacek, který ve svém hlášení z 27. října 1940 mimo jiné uvedl: „K cestě do Moskvy jsem byl určen velitelem skupiny pplk. pěch. Ludvíkem Svobodou dne 2. ledna 1940. Měl jsem vystřídati škpt. gšt. Jana Krčka ve vyjednávání ve věci cestovních pasů pro skupinu na francouzském velvyslanectví v Moskvě. Do Moskvy jsem však nejel, neboť sovětské úřady vyzvali k odjezdu do Moskvy por. zdrav. MUDr. Arnolda Kodíčka. Po odjezdu por. dr. Kodíčka jsem byl vyzván kpt. NKVD, jehož jména neznám, k rozmluvě, která trvala 2 hodiny a během níž jsem byl vybídnut, abych zůstal v SSSR a nejel do Francie. Odmítl jsem. Pak jsem byl vyzván úředníkem NKVD z Moskvy p. Bojkovem k rozmluvě. Byl jsem vyzván, zda po odjezdu ze Sovětského svazu zůstanu přítelem Sovětského svazu. Prohlásil jsem, že zůstanu. O obou těchto rozmluvách jsem ihned podal zprávu veliteli skupiny. 27. května t. r. byl jsem pozván p. Orlovem, sovětským úředníkem z Moskvy, k rozmluvě, během, které mi p. Orlov vytýkal, že v přednášce, kterou jsem sepsal k oslavám narozenin prezidenta dr. Ed. Beneše a jež mu byla předložena k cenzuře, jsem se vůbec nezmínil o Sovětském svazu. Byla smluvena změna přednášky, která byla provedena po dohodě s pplk. Ludvíkem Svobodou. Poté p. Orlov se mnou mluvil o otázkách politických, o poměrech v Sovětském svazu. V rozmluvě jsem byl opatrný. P. Orlov se mně, zda po odjezdu ze Sovětského svazu zůstanu přítelem Sovětského svazu. K tomu jsem přisvědčil. […] Pan Orlov začal rozhovor o politické situaci v Evropě o postavení naší akce apod. Po chvíli přišel p. Kremeněv, průvodce transportu Moskva-Oděsa a úředník NKVD, který přinesl pro mne vyúčtování od por. Dr. Kodíčka. Dal jsem totiž por. dr. Kodíčkovi z peněz skupiny 10 000 rublů k úhradě výloh transportu v Oděse. P. Kremeněv přinesl zbytek 5 768 rublů k úhradě výloh a dopis por. dr. Kodíčka pro pplk. Svobodu. Chtěl potvrzenku a žádal bez vysvětlení, aby její znění bylo následující: „Přijal jsem od NKVD 5 768 rublů, slovy pět tisíc sedm set šedesát osm rublů.“ Potvrzení jsem napsal podle přání p. Orlova a Kremeněva. Byl jsem zván denně k p. Orlovovi vždy ráno k rozmluvám o různých politických událostech, o lidech v pražských redakcích, v Národních listech apod. Jednou jsem byl požádán, abych napsal dopisy svým známým, prý politicky indifferentním. Odkládal jsem. Zatím jednání o vystavení dalších pasů na francouzském velvyslanectví bylo ztíženo. [...] Asi 7. července 1940 jsem byl přímo p. Orlovem dotázán, zda bych byl ochoten spolupracovati s Rusy na osvobození ĆSR. Před tím p. Orlov prohlašoval, že SSSR má zájem jenom na demokratickém Československu s Benešem v čele, v něhož mají vůdčí sovětští činitelé důvěru. Prohlásil jsem, že jsem přišel za hranice, abych se účastnil práce k osvobození ČSR. [...] Těsně před odjezdem lodí z Oděsy 12. června 1940 byl jsem zavolán p. Bojkovem, jenž byl naším průvodcem z Moskvy do Oděsy a bylo mi nabídnuto 25 dolarů, prý pro případ, že bych byl vystaven strádání. Přijal jsem je, neboť velitel skupiny pplk. Svoboda mne informoval o tom, že rovněž mu bylo nabídnuto 60 dolarů také s podobným odůvodněním. Skupina jela do neznáma bez jakéhokoliv zajištění, proto jsem tuto valutu přijal a ihned pplk. Svobodovi odevzdal. Potvrzenka zněla: „Přijal jsem od NKVD 25 (slovy dvacet pět) dolarů.“ O všech jednáních jsem podal vždy hlášení veliteli skupiny pplk. Svobodovi.“

VHA, ČsVM-SV, 84/1/26.

(7) Mimo výsadkové akce S-1 a S-2 (ta se po neúspěchu první už neuskutečnila), jejichž přípravu i plány byly připraveny přímo Čs. vojenskou misí v SSSR, organizovala sovětská zpravodajská služba vlastní výsadkové skupiny na československé území z řady tzv. hvězdářů, kteří odmítli odjet ze SSSR a byli proto v počtu 52 vyloučeni z Východní skupiny čs. armády v zahraničí (bývalý tzv. Polský legion) . První 12 členná skupina Čechů byla vysazena 27. 8. 1941 a s rozdílem několika dní i skupina 11 Slováků. Předpokládané prostory vysazení: Hostýn, Vsetín, Vizovice, Spišská Nová ves a území Podkarpatské Rusi, ale nebyly dodrženy a mimo to se projevily i technické nedostatky sovětského padáku, proto někteří zahynuli při vlastním seskoku.

(8) Ludvík Svoboda ve svých pamětech uvádí tuto vlastní zkušenost: „…Zatím však nacisté přepadli Sovětský svaz. Mezi sovětskými diplomaty, kteří se vraceli do Moskvy, byl i sovětský konzul z Prahy Medvěděv-Mochov. O něm jsme věděli, že pod krycím jménem "Rudolf" spolupracuje s naším odbojem. Hieke-Stoj ho vyhledal a dozvěděl se od něho zarmucující zprávu, že plk. Mašín byl gestapem ubit. Vyslání poručíka Kudliče tím ztratilo smysl.

Slovenský diplomat Krno, jehož chtěl Hieke-Stoj získal pro zpravodajskou spolupráci, byl zástupcem vyslance slovenského státu v Moskvě. Tím nebyl nikdo jiný než bratr samotného prezidenta Tisa. Stoj si vyhlédl Krna, poněvadž o něm věděl, že je příbuzný našeho Dr. Zibrína. Krno jako významný diplomatický úředník měl jistě přístup k informacím z tajných státních sejfů. Jeho získat stálo za námahu. Potíž byla v tom, jak se s Krnem seznámit. Tu jsem si vzpomněl, že svobodník Haushofer ze suzdalské skupiny je bývalý úředník ministerstva zahraničních věcí a mohl by tedy Krna znát.

Haushofer nás nezklamal. Skutečně se s Krnem dobře znal a hned mě s ním seznámil. Nedalo mi už potom žádnou zvláštní práci přivést na schůzku s Krnem Hiekeho a nechat je o samotě.

Hieke se odvolal na Zibrína a podařilo se mu nakonec Krna skutečně ke spolupráci přemluvit.

Slovenský diplomat, který se přátelsky stýkal s německým i maďarským vojenským atašé, se dozvídal spoustu zajímavých věcí, které měly pro nás i pro Sověty obrovský význam.

Nakonec Krno dodával své zprávy přímo Sovětům. Ti snad později, nevím z jakých důvodů, pojali vůči němu nějaké podezření. Ale já kvůli tomu zažil jednu velice nepříjemnou noc. V tajné službě jdou totiž všechny žerty stranou. V sázce jsou přiliš velké věci a někdy i pouhé zdání zrady se platí životem.

Stalo se kterýsi večer, že pro mne nenadále poslali vůz. V něm šofér a dva muži chladných tváří v civilu. Že mám jet s nimi. Kam? Ke generálu Fokinovi.

Uvedli mne do místnosti, kde za dlouhým stolem seděl generál a ještě dva muži po každém boku. Jednoho z nich jsem znal, byl to vícekonzul Veršinskij, s nímž jsem se poznal v Istanbulu Ale teď hleděl skrze mne. Jako bych skleněný. I generál Fokin sám, ačkoli jsme se znali, se pojednou tvářil, jako bychom se nikdy v životě neviděli. Podivné přijetí mě zmrazovalo. Nedovedl jsem si vysvětlit, co se stalo.

Pokynuli mi, abych se posadil k protějšímu konci stolu.

Generál se ujal slova. "Pane podplukovníku! My jsme vám dosud plně důvěřovali, ale vy jste nás hanebné zradil. Spolčil jste se s nepřáteli Sovětského svazu. dopustil jste se špionáže a budete po právu souzen."

Seděl jsem jako omráčený, nevěřil jsem svým uším, Jen jedno jsem pochopil: tito tři muži představovali tribunál a na jejich ortelu závisí můj život. Kdyby byla pravda, co jsem právě o sobě slyšel, nemohl bych se ničemu divit. Ale takhle?

Vstal Veršanskij. Měl zřejmě úlohu žalobce. Teď teprve jsem slyšel, z čeho mě viní. Že jsem se stýkal s diplomatickým zástupcem slovenského státu a předával mu špionážní zprávy. Dá se to říci jednou větou, žalobce mluvil možná pět, možná deset minut. Mně se zdálo, že mluví hodinu. Když skončil, ozval se opět generál: "Co můžete uvést k tomuto obvinění?"

Musel jsem být bílý jako stěna, S námahou jsem přemohl rozhořčení a zlost. "Je to lež! Od začátku až do konce samá lež! Začal jsem se rozhorleně bránit. Ano, jednal jsem s inženýrem Krnem, ale s vědomím vašich orgánů a ve vašem zájmu. Zprostředkoval jsem schůzku a víc jsem s ním nikdy nejednal. Nemůžete mít jediný důkaz, že bych vás zradil, protože bych dříve musel zradit sám sebe, abych se spolčil s nepřítelem své vlasti. A to jsem neudělal a nikdy neudělám. Víc nemám co říci."

Teď byli překvapeni pro změnu oni. Dozorčí mě zavedl do malé místnost s kavalcem, abych se prospal, že mě zavolají. Nemohl jsem samozřejmě rozrušením spát. Asi dvakrát mě volali k upřesnění některých otázek.

Nad ránem pro mne vzkázali naposledy. To se již všichni usmívali. Generál mi podal ruku. Všechno jsme prověřili. Stalo se nedopatření. Omlouváme se vám. Jste opravdu nevinen."

Svoboda, L.: Cestami života II., PROSPEKTRUM, Praha 1992, s. 157-159.

(9) Tím byl nadporučík Ladislav Bedřich (24. 4. 1901 - 4. 12. 1986) většinou zastupoval pplk. L. Svobodu po dobu jeho nepřítomnosti u Východní skupiny československé armády v SSSR. V létech 1942-1944 byl velitelem týlu 1. čs. samostatné brigády v SSSR a od léta 1944 působil ve funkci velitel, popř. zástupce velitele 1. čs. náhradního pluku v SSSR. Po roce 1945 byl přidělen k Hlavní správě výchovy a osvěty. Koncem roku 1950 byl nezákonně odsouzen k trestu odnětí svobody a v roce 1968 rehabilitován.

(10) Jmenovaní byli vystaveni velmi tvrdému nátlaku NKVD, aby dali souhlas k nasazení celé skupiny pro výzvědnou a sabotážní činnost.

(11) H. Píka byl rozený diplomat a nechtěl budoucím vojákům přitěžovat, avšak z dřívějších hlášení nadporučíka Ladislava Bedřicha při odesílání transportů ze Sovětského svazu na Blízký východ, lze vyčíst mnohé; např. 4. dubna 1941 uvedl:

„K hlášením, jež s 6/41 transportem Vám veze velitel transportu ppor. pěch. Ladislav ŠVÍŘ, a jejichž opisu pro pplk. SVOBODU jsem dnes též z ruky obdržel, předkládám ještě tento doplněk:

Čet. asp. Lev GRUNA, JUDr., velmi obratně zlehčoval autoritu důstojníků a dělal advokáta svým souvěrcům ve věcech, jež byly namířeny proti vojenské kázni a pořádku. Je to člověk inteligentní, ironický a falešný. Nespolehlivý, nebezpečný.

Čet. asp. MICHÁLEK, jeden z vůdců „hvězdářů“, nespolehlivý. Bedlivě sledovat. Domníváme se, že bude míti „pověření“. První začal upravovat cesty k srovnání rozporů mezi jejich dřívějším jednáním a nynějším rozhodnutím bojovat o československý stát (!).

Svob. nov. Josef Novák. bídný charakter. Nejsou jasný a čistý důvody, pro něž opustil vlast. Nutno prověřit….“ VHA, ČsVM-SV,66/1/9, čj. 5006/taj. 1941.

(12) V připravované skupině S-2 měli být: por. František Janda, rt. Josef Buršík, rt. Hynek Voráč, čet. Karel Vejvoda, čet. Ludvík Prymus, Martin Wimmer, svob. Michal Tobiáš, svob. Vendelín Opatrný a des. Leopold Blumenthal. Začátkem října 1941 plk. Píka zaslal Komisariátu pro státní bezpečnost memorandum s poznatky a zkušenostmi o akcích vedených ze Sovětského svazu na území ČSR a požadavkem, „aby v důsledku nabytých zkušeností a následkem dnešních velmi ostrých německých opatření v ČR (nacisté zřídili zvláštní pozorovací službu k ničení parašutistů – pozn. aut.) byly akce dočasně zastaveny“. Kupodivu L. Beria při slyšení Píkovi slíbil „dočasně zastavit vysazování parašutistů“, proto byla skupina S-2 vrácena z výcviku u Moskvy k čs. vojenské skupině pplk. L. Svobody do Suzdalu.

(13) Plukovník Píka již 24. června 1941 atakoval sovětskou vládu svým prohlášením:

„Po změně politické situace SSSR a Evropy - viz prohlášení předsedy vlády britské Říše Mr. Churchilla - možno přikročit k uskutečnění úplného programu spolupráce sovětsko - československé. Je účelné a nutné jednat rychle, jasně a otevřeně, aby světové veřejné mínění a československý národ zvlášť viděli, jaký je sovětský názor v boji Československa proti Německu za účelem obnovení jeho samostatnosti. Je jisto, že německá propaganda bude v "Protektorátě" pracovat lžemi, aby desorientovala a rozdělila národ. Je nutno proto zahájit propagační ofenzívu, aby se v československém národě posílily a utužily city pro Sověty a aby se usměrnila pasivní resistence do okamžiku, kdy materiální přípravy a situace dovolí zahájení masové sabotáže a všeobecného povstání (které se tajně připravuje).

Československý národ bude rozhodnut k nejvyšším obětem, jestliže bude přesvědčen, že obětuje životy pro vítězství spravedlnosti, za osvobození od německého jha, pro svou nezávislost.

Tyto oběti může žádat na národu jen československá vláda v Londýně, která může posoudit onen vhodný okamžik s hlediska strategického a politického pro rozhodný boj. Jedině rozkaz prezidenta Dr. Beneše bude respektován a proveden celám národem, jen protiněmecké organizace řízené československou vládou a armádním velením v Londýně předvídaly a připravily sabotáž a povstání.

Za účelem paralysování německé propagandy a k posílení ducha odporu a obětí československého národa, je nutno, aby Sověty daly oficielní a veřejné prohlášení, že:

1. SSSR schvaluje československý boj proti Německu za účelem osvobození nezávislého Československa

2. SSSR uznává československou vládu se sídlem v Londýně jako jedinou představitelku československého národa a dr. E. Beneše jako vůdce boje československého národa proti nacismu a fašismu

3. SSSR uznává československou armádu v zahraničí za spojeneckou armádu samostatného a válku vedoucího státu

4. SSSR bude podporovat ze všech sil československé úsilí všemi prostředky na svém území

5. SSSR dovolí organizovat československé vojenské jednotky, které budou bojovat proti útočníkovi na SSSR.

6. Po porážce Německa vítězný SSSR dovolí československému národu svobodně se rozhodnout o svém politickém uspořádání podle principu o sebeurčení národů respektovaném Sověty.

Redakce tohoto prohlášení (nebo provolání Sovětů k československému národu) bude upravena společně se zástupcem československé vlády.

Jako důsledek tohoto všeobecného rozhodnutí sovětské státní vedoucí orgány:

a) uznají politické a vojenské zástupce československé vlády v Londýně, kteří budou pracovat v Moskvě

b) uznají Československou vojenskou misi v SSSR jako součást samostatné a válku vedoucí československé armády

c) učiní nutná opatření za účelem soustřeďování všech mobilizovatelných československých příslušníků buď pro vojenskou službu nebo na práci

d) dovolí organizovat československé vojenské jednotky z československých příslušníků nebo ze sovětských občanů československé národnosti, kteří se dobrovolně přihlásí do československé armády

e) československému komitétu, který se utvoří, dají k dispozici rozhlas a vyhradí čas pro vedení propagandy moskevským rozhlasem určené pro československé území.

Československá vláda se své strany se zavazuje, že na požádání SSSR poskytne veškeré informace politické a vojenské, které má o situaci v Německu a v obsazených územích a že bude spolupracovat všemi s vámi prostředky na vyhledávání zpráv, které mohou zajímat sovětskou vládu a Rudou armádu.

Československá vláda se zavazuje, že bude úzce spolupracovat se SSSR na všech polích činnosti vojenské za účelem dosažení vítězství nad hitlerovsko-fašistickými útočníky.

Podrobnosti spolupráce budou stanoveny později po vzájemné dohodě.“

VHA, ČsVM v SSSR, 81/1/10, čj. 109/41.