Červenec 2005

Prezident republiky se mýlí

Zdeněk Vališ

Prezident republiky Václav Klaus v rozhovoru se zvláštním zpravodajem MfDnes 10. května t. r. se, snad pod dojmem oslav 60. výročí konce druhé světové války v Evropě, poněkud zmýlil v názoru,"že je omyl směšovat konec války a osvobození Československa s následným šířením komunismu ve střední Evropě".

Jeho tvrzení vyvrací celá řada věrohodných dokumentů, a to i z českých archivů. Pominout existenci Komunistické (či Třetí) internacionály při interpretaci dějin 20. století je pro mne nepřijatelné. Krátce jen připomenu, že byla vytvořena z popudu V. I. Lenina na jaře 1919 v Moskvě s cílem vytvořit pevnou organizaci řízenou z jednoho centra. Po vypuknutí 2. světové války, jež v podstatě znemožnila řízení komunistických stran a také s ohledem na válečnou spolupráci SSSR s USA a Velkou Británií byla Kominterna 15. května 1943 formálně rozpuštěna, ale centrum „světové revoluce“ Moskva, v čele se Stalinem zůstala. Prakticky se na strategických cílech komunistických stran nic nezměnilo, i když mnozí demokratičtí politici věřili, jako např. americký prezident F. D. Roosevelt či československý prezident Dr. E. Beneš, že se sovětský systém demokratizuje (!). Neuvědomili si to a možná to bylo i nad jejich chápání, vyznávali totiž zcela jiné principy. Podobně je např. pro americké studenty nepochopitelné, jak se mohli podle ústavy nezávislí soudci řídit usnesením politbyra komunistické strany, a ne zákony a svým svědomím.

Stalin jen formálně změnil momentální taktiku, aniž fakticky oslabil moskevské centrum světového komunismu. Jeho politika vždy směřovala k podpoře jakékoliv akce kdekoliv proti tzv. koloniálnímu imperialismu i proti tzv. kapitalisticko-demokratickým vládám. Svědčí o tom i tzv. pakt Molotov-Ribbentrop, tedy smlouva o neútočení mezi Sovětským svazem a Německem z 23. srpna 1939, následné rozdělení Polska, či označení 2. světové války za „imperialistickou“ až do vlastního napadení nacistickým Německem. Jaké to mělo důsledky pro začínající evropský domácí odboj, jsou dnes dostatečně známé. Před bolševizací Evropy varoval prezidenta Dr. Beneše i náčelník Čs. vojenské mise v SSSR, vynikající voják a diplomat, plukovník (armádní generál in memoriam) Heliodor Píka, když po tříměsíčním jednání se sovětskými vyššími i nižšími funkcionáři ve své tajné zprávě z 10. srpna 1941 uvedl jako dlouhodobý cíl sovětské politiky: „vyčkávat vyčerpání Evropy k její bolševizaci“. Pravděpodobně i většina z miliónů prostých vojáků Rudé armády (také ne Ruska; tehdejší Sovětský svaz byl mnohonárodní stát) "nebojovaly za zavedení komunismu", podobně jako většina příslušníků 1. československého armádního sboru v SSSR.

Na druhou stranu existovaly složky sovětského státu, v němž jako za komunistického režimu v Československu stranické a státní funkce poněkud splývaly, např. NKVD či politická správa armády, jež v podstatě plnily původní plány Kominterny, nyní realizované Sovětským svazem, podobně jako u československého sboru složky Reicinova obranného zpravodajství a Procházkovy osvěty a výchovy, jež nemalým dílem přispěly nejdříve k odtržení Podkarpatské Rusi a následně k pádu křehké poválečné demokracie v Československu! Zkušený zpravodajský důstojník Píka brilantně analyzoval sovětské válečné politiky a historie jeho slova jen potvrdila. Sám se stal jednou z prvních obětí komunistického režimu – 21. června 1949 byl po vykonstruovaném procesu u Státního soudu v Praze popraven. Tehdy ještě upozornil, že válka neskončí porážkou Německa, ale bude se bojovat dál, dokud Sovětský svaz nezajistí v Evropě „sociální spravedlnost - diktaturu proletariátu“, což se mu nakonec podařilo jen ve východní Evropě.

Závěrem si dovolím jako poslední důkaz pro svá tvrzení o omylu pana prezidenta uvést z Píkovy zprávy citaci „názorů“ sovětských důstojníků a politických pracovníků k situaci v poválečném Československu: "Jaképak hlasování lidu, až sovětská armáda bude v Čechách, pak všichni budou muset hlasovat pro diktaturu proletariátu.“ A k tomu snad netřeba dalšího komentáře – druhá světová válka a šíření komunismu k sobě prostě patří jako siamská dvojčata. Zapomeneme-li na dobu a události, ve kterých jsme žili a žijeme, zapomeneme sami sebe!