Červenec 2005

Ŕ propos, český nacionalismus

Rafael Vilémský

Český nacionalismus je v něčem, a to v něčem velmi podstatném, nesrovnatelný se všemi jinými. A sice v tom, že se neustále maskuje, nepřizná se k sobě, tvrdí o sobě, že neexistuje. Jiné nacionalismy jsou, pokud vím, docela otevřené, přiznávají se k tomu. I Slováci, i Srbové, i náckové a jiní. Ale Češi, ti nejsou nacionalisty, kdeže! Ti jen zápasili jen o historické právo, historické hranice, odčiňovali následky třistaleté poroby po Bílé hoře, pak čechizovali zněmčená území a budovali demokracii ve své republice, v ostrůvku demokratických svobod oklopeném samými nedemokratickými režimy, pak ji zase očisťovali od nacismu, kolaborantů, zrádců a proradných Němců, kteří je zradili a rozbili jim tolik milovanou republiku, a nyní, v současnosti, si prostě nechtějí nechat mluvit do svých věci a do své historie nějakými lidmi pochybné existence, kteří nemají co o tom hovořit, protože nemluví vůbec za žádný stát a v jejich nové vlasti o ně také nestojí, spíš i tam ruší klid a mír. „S takovými se nebavíme, nenecháme si jimi do ničeho mluvit. Kvůli tomu nejsme žádní nacionalisti. A nějací přeběhlíci, zaprodanci a zrádci národa z našich řad mají ještě daleko méně co kecat, s těmi při nebližší vhodné příležitosti zatočíme!”

Tak tedy Češi nejsou a nikdy nebyli nacionalisti. Opravdu, nikdy ani neformulovali otevřeně nacionalistický program, jen se bili za shora uvedené – legitimní - zájmy.

A ještě jedna velmi výrazná zvláštnost. Pokud si vzpomínám, každý nacionalismus byl nesen jednou stranou, organizací, hnutím. To taky v Česku neznáme. My jsme vyhranění nacionalisté všichni. Viz zvláště první republiku. Tam dělaly svorně nacionalistickou politiku všechny relevantní strany. To byl (a je) nacionalismus multipartijní. Myslím si, že je to světové unikum. Že byly kromě toho strany a organizace intenzivněji nacionalistické – národní demokraté, fašisté, obranné jednoty - na věci nic nemění. Dr. Bruno Kafka (univerzitní profesor, bratranec spisovatele Franze), poslanec za pražský volební kraj z Německé demokratické strany svobodomyslné (DDFP), to v svém projevu v československém parlamentu právě před 85 (08. 06. 1920) lety to explicitně vyjádřil slovy, že charakter české politiky je nacionalistický, úspěšně skrytý pláštěm mnohostranictví a parlamentní demokracie. To, že český nacionalismus působí v celém politickém spektru, ukazuje, s jakou intenzitou pronikl všechny vrstvy společnosti, jeho tvrzení se pro ně staly nediskutovatelnou skutečností, jeho smýšlení naprostou samozřejmostí. Vrcholným politickým projevem českého nacionalismu napříč stranami bylo pozdější zavržení parlamentního návrhu vytvoření výboru pro řešení národnostních otázek (listopad 1922). Sudetoněmecká politika v něm spatřovala definitivní odmítnutí sudetoněmecké spolupráce na výstavbě státu a jakéhokoliv politického řešení národnostních poměrů.

Pokud jsou tu strany proto, aby zápasily o zájmy tříd, vrstev, stavů, názorového zaměření, pak by se spojily s odpovídajícími stranami německy mluvících obyvatel. Ale ne tak u Čechů, těm je nacionalismus mnohem přednější než všechny jiné zájmy, vytvořili si vládnoucí Pětku, Šestku, atd. a vázané mandáty poslanců (čímž deklasovali demokracii), všenárodní koalici - raději se spojili dělníci s kapitalisty, katolíci s marxisty, než aby politické strany hájily solidárně zájmy skupiny, kvůli níž vlastně existovaly, a spojili se se stranou obdobných cílů německy hovořících. Což znamenalo s umělým národem československým při absenci uspořádání státu podle konfederačního švýcarského systému, jak sliboval Spojencům na mírových konferencí Dr. Edvard Beneš, že se republika může v dohledné době kvůli národnostním problémům rozpadnout.

Dnes v podstatě nejde o nic jiného než o čestnou konfrontaci Čechů s jejich vlastní minulosti, s jejími skutečnostmi, o její pravdivé zpracování, o zdravý odstup od českých omylů a chybných kroků, o jejich přiznání. To ale více než 90% Čechů dodnes odmítá, na lidi s opačným názorem nazírají jako na zrádce národa, zaprodance Němců, finančně od nich podporované. Malé srovnání. Přibližně stejný podíl Srbů je dnes přesvědčen, že Radovan Karadžić a Ratko Mladić jsou národní hrdinové.