Červenec 2005

Václav Klaus je hanba Evropy

Petr Zavoral

Předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernd Posselt se velice zlobí na Václava Klause. V polovině týdne ostře reagoval na prezidentův článek Už je třeba říci rozhodné ne! uveřejněný v Mf Dnes, v němž Klaus zpohlavkoval historika Emanuela Mandlera za jeho pohled na poválečné vysídlení národnostních menšin z ČSR a pojmenování genocidy pravým jménem. Posselt míní, že Klaus je prototyp nacionalisty a »Benešův epigon«, dokonce »protiobraz Evropana«, protože obhajuje kolektivní vyhnání více než tří milionů sudetských Němců jako preventivní opatření proti příštímu válečnému konfliktu.

Pobouření pana Posselta je namístě, jakkoliv to nemůže lahodit uším zdejších postkomunistů. Klausovy výroky jsou totiž skutečně natolik neomalené, že naprosto ospravedlňují reakci šéfa landsmanšaftu, podle níž šlo o skandální vyjádření, nejhorší, jaké jsme od českých politiků v posledním období zaznamenali. Stejně tak jsou pochopitelnou příčinou pobouření předsedkyně německého Svazu vyhnanců Eriky Steinbachové, která označila prezidentův článek za políček celé Evropě a současně řekla, že na ni Klaus působí dojmem, že skutečné zločiny nechce vidět. S tím vskutku nelze polemizovat, protože prezidentovy úlety jsou zkrátka ničím neobhajitelné.

Že komunisty dosazený hradní pán vytrvale hájí bolševické učení o spravedlivé odplatě sudetským Němcům za 2. světovou válku, že dosud nevzal na vědomí existenci výsostně demokratického Německa jakožto jednoho z hnacích motorů moderní Evropy, že se ještě nedopracoval k odmítnutí principu kolektivní viny a naopak dráždí evropské demokraty zastydlým náckovstvím včetně zbožného vzhlížení k soše dvojnásobného vlastizrádce Edvarda Beneše, to už překvapí jen málokoho. Že ale tenhle účetní okřikuje renomovaného historika, který si dovoluje civilizovat zdejší veřejné mínění evropským pohledem na staré nesnášenlivosti, to je novinka, která nevěští nic dobrého.

Hádkami o (ne)hanebnost Benešových dekretů zasvinili Češi starý kontinent již v okamžiku, kdy je odmítli vyhodit mezi staré harampádí z vůle naprosté většiny postkomunistických politických elit, pana Klause z té smečky nenávistníků nevyjímaje. Bylo to sice ostudné, ale v principu demokratické. Nic demokratického ovšem už není na tom, když hysterický antisudeťák Klaus z titulu prezidentské důležitosti skandalizuje odborný názor v historii zběhlého Emanuela Mandlera, s nímž může soupeřit leda z pozice síly. To již zasmrádá pokusem o znovunastolení cenzury jakožto osvědčené zbraně proti občanské různorodosti. Je to, troufám si tvrdit, ještě závažnější poselství demokratické Evropě než sama připomínka, že na Pražském hradě dřepí samolibý výtrus studené války.

Nedivme se, rozmilí Češi, až nás jednoho krásného dne vyplivne evropský Západ ze společného domu do kanálu starých časů, mezi nežádoucí odpad, v němž jedině mohou najít živnou půdu bakterie nenávisti a hlasatelé totalitních pravd.

(Annonce)