Červenec 2005

Odhalením sochy Edvarda Beneše jsme si řekli o evropskou nedůvěru

Petr Zavoral

Málokdy se kolem vztyčení jediné sochy strhne takový poprask jako v případě nedávného odhalení pomníku Edvarda Beneše na pražském Loretánském náměstí. Není obvyklé, aby si kvůli takové podružné oficialitě posílali evropští státníci neuctivé vzkazy, nikterak neprospívající ovzduší porozumění na starém kontinentě. Jenže také není zvykem, aby demokratický stát fanaticky uctíval figuru Benešova rozměru.

Připomeňme si, jak se to všechno semlelo. »Začalo si« Sudetoněmecké krajanské sdružení, které instalaci sochy druhého československého prezidenta přijalo s nelibostí a označilo ten akt za provokaci. Byla to reakce pochopitelná, protože Edvard Beneš je pro naše vyhnané krajany symbolem zla a útisku, vyznavačem principu kolektivní viny a pachatelem jedné z největších etnických čistek po druhé světové válce. Sudetské Němce vzápětí podpořil bavorský premiér Edmund Stoiber, který se nechal slyšet, že „bezpráví učiněné vyhnáním se nezhojilo, (...) násilí, k němuž došlo dříve, nemůže být zdrojem dalšího násilí, (...) odsun Němců z ČSR byl zločin proti lidskosti“.

Následovala blesková státní návštěva německého kancléře Schrödera, který se pro změnu obul do Stoibera. Prohlásil na jeho adresu, že „existují u nás, zejména na jihu, samozvaní proroci, kteří vylezou na jakýkoliv kopec, aby odtud kázali falešná poselství. Ale s tím se musíme vypořádat“. Nejvyšší představitel Spolkové republiky dále vyjádřil uspokojení nad výtečností současných česko-německých vztahů, Stoiberovy »výpady« oznámkoval jako obsahově málo významné a odebral se v Paroubkově doprovodu zaslzet do někdejšího terezínského koncentráku, neboť zajisté: nebylo by žádného vyhánění, kdyby hitlerovské Německo před 65 lety nezotročilo takřka celou Evropu a nerozpoutalo nejstrašnější válku v dějinách.

Tím ale rozruch kolem pražské Benešovy sochy neskončil, neb se k sudetoněmeckým vyhnancům a panu Stoiberovi přidali také vyhnaní Maďaři, rovněž nemohoucí dodnes strávit Benešovy dekrety. Benešovy dekrety jsou sporným dědictvím společné Evropy. Takovým dědictvím, v němž nelze pokračovat. Správně budeme pokračovat jen tehdy, když se obě strany zdrží toho, aby toto dědictví postavily do centra politických vztahů způsobem, jenž ostatní uráží a zraňuje, vzkázal do Prahy maďarský premiér Ferenc Gyurcsány. V poněkud diplomatičtější podobě tak zopakoval již dříve zveřejněné stanovisko své vlády, která chápe a sdílí pohoršení, které u mnoha Maďarů vyvolalo odhalení sochy bývalého československého prezidenta Edvarda Beneše, protože Česká republika se dosud nedistancovala od zásady kolektivní viny.

O pár odstavců výš jsem napsal, že s humbukem ve věci instalace Benešova pomníku »si začali« sudetští Němci, a zcela záměrně jsem výraz začali si umístil do uvozovek. Neboť tím, kdo si ve skutečnosti začal, byla naše postkomunistická státní reprezantace, která jako první porušila česko-německou deklaraci dávno předtím, než socha druhého československého prezidenta zohavila Loretánské náměstí. Ničím jiným než zlomyslnou provokací byla už věta Edvard Beneš se zasloužil o stát, zcela hloupě a zbytečně povýšená na zákon k potěše protiněmeckých štváčů. Je naší neodčinitelnou hanbou, že ta schválnost prošla parlamentem jako nůž máslem, a spolu s pomníkem dvojnásobnému vlastizrádci uvolnila nebezpečnou lavinu nových záští a starých křivd.

Naplňuje se ostatně proroctví zastánců názoru, že dokud Česko nezruší ostudné Benešovy dekrety, bude nás jejich hanebnost strašit jako zlý duch ve zpoceném snu, ba co hůř, bude Českou republiku cejchovat jako stát obtížně akceptovatelný ve společném evropském domě. Spolkový kancléř Schröder nám v tomto smyslu prokázal medvědí službu. Tím, že se chtěl vlichotit zdejším postkomunistickým nenávistníkům zlehčováním následků německé viny, de facto rozfoukával ohýnek studenoválečnických averzí, jichž jsme si dosyta užili ve čtyřech desítiletích rudé totality. Princip „zabili jste mi strejčka, tady máte přes držku“ se dobře hodí do Haškova Švejka, nikoliv do mezinárodních vztahů počátku 21. století, rozmilý státníče.

Už vůbec pak do moderní diplomacie nepatří shazování politického konkurenta na cizí půdě podlézáním neudržitelným poměrům. Nikterak nelze vyloučit, že právě bavorský premiér Stoiber, jemuž Schröder z Prahy adresoval nepatřičný pohlavek, se po německých všeobecných volbách stane příštím kancléřem. Hořím zvědavostí, jak by čeští uctívači Benešova neřádu pokračovali v úžasnosti česko-německých vztahů v nových podmínkách, nestal-li by se Schröderův nástupce přes noc též zastáncem všelijakého vyhánění a genocid.

Také proto civím se zděšením z okna naší redakce na sochu dvojjediného prevíta, který se na jedné straně zasloužil o Masarykovo Československo, ale na straně druhé je dvakrát hodil přes palubu: Poprvé svou zemi obětoval Hitlerovi, podruhé se proti ní spolčil se sovětským dravcem Stalinem. Také proto se mi zvedá žaludek z našich postkomunistických politiků, jimž naprosto nevadí, že Beneš v poválečných letech hodil do jednoho pytle německé zločince a antifašisty a od všech bez rozdílu »vyčistil« ČSR způsobem nápadně podobným drastickému gestapáctví. Nechce se mi věřit vlastním očím, že větší část odjakživa zbabělého národa tleská »hrdinovi«, pod jehož ochranou se z nacistických zrůd včetně domácích kolaborantů stávali nejaktivnější sadisté v řadách neblaze proslulých Revolučních gard (později »zdravého jádra« komunistické Státní bezpečnosti), kteří organizovali pochody smrti nešťastníků provinivších se toliko svým němectvím. Chceš-li mne kdo označit za sudeťáckého zaprodance, bude mi ctí.

Nejsem ale zase až takový netvor, abych vyzýval k veřejnému pranýřování zastánců jiného názoru, přesněji řečeno abych zadupával do země tu část Benešova bytí, kdy sbíral zásluhy o Československo v Masarykově stínu. Zůstalo-li by u toho, sám bych mu květinku na piedestal položil. Jenže ono u toho nezůstalo. V kontextu s dneškem má naopak navrch druhý díl Benešova životopisu, ten, který z něho činí »osobnost« všeho svinstva schopnou a uctívání nehodnou. To nejlepší, co bychom pro tu truchlivou postavu mohli udělat, by bylo rychle na ni zapomenout. Činíme-li pravý opak, zaděláváme si na řadu příštích potíží ve svém demokratickém okolí, potíží, které se nepochybně přihlásí, až to budeme nejméně potřebovat.

Při nevýslovně stresujícím pohledu na současnou českou politickou »elitu«, při vědomí křivého zrcadla, jež sami sobě nastavujeme i my nepatrní, nezbývá než říci, že dobře nám tak. Zasloužíme si postupné vypoklonkování z nepředpojatou demokracií nakaženého společného evropského domu, protože ... protože jsme prostě stejní fangličkáři jako náš nesmrtelný idol Edvard Beneš.

(Annonce)