Červenec 2005

Škoda hrdinů pro českou zemi

Petr Zavoral

Země česká trpí chronickým nedostatkem hrdinů. Dílem za to může naše holubičí národní povaha, jejímž hlavním rysem je smířlivost vůči zlu a zásada nevyčnívat z řady, dílem pak zkušenost vyčnívajících, že každý příkladný čin bývá potrestán. Dalo by se tudíž předpokládat, že když se v postkomunistickém Česku přece jen nějací hrdinové vynoří, bude si je společnost hýčkat, a ne-li hned hýčkat, tedy se k nim alespoň chovat slušně. Žel, není tomu tak.

Pondělní Lidové noviny (13. 06. 2005 – pozn. red. CS-magazínu) přinesly otřesný příklad bezohledné sprostoty vůči veteránům druhé světové války, z nichž mnozí navíc byli za své hrdinství již jednou potrestáni komunistickým režimem, který na ně pamatoval svými kriminály a otroctvím v uranových dolech. Pod řečenou sprosťárnou je podepsáno Ministerstvo obrany ČR, které nejprve s velkou pompou zřídilo pro bojovníky za naši svobodu dva domovy, v nichž měli prožít relativně spokojené stáří, teď z nich ale některé veterány vyhazuje do nedůstojných čekáren na smrt. Důvod? Nejsou prý dost fit na to, aby mohli bydlet v »domově«, který není uzpůsoben k poskytování zvýšené péče. Přitom jedno z těchto zařízení nechala armáda vybudovat přímo v areálu Ústřední vojenské nemocnice v Praze-Střešovicích.

Ministerstvo obrany samozřejmě odmítá jakékoliv pochybnosti o správnosti svého počínání. Vyhazování nedosti zdravých hrdinů z jejich posledního útočiště je totiž zcela v souladu s platným zákonem o válečných veteránech, k němuž Kühnlovi úředníci letos v květnu »jenom« přišpendlili zpřesňující vyhlášku: Jednou ze základních podmínek pro pobyt obyvatel Domovů pro válečné veterány je dobrá fyzická a duševní kondice. Na koho k stáru dolehne vážnější choroba, ten budiž z ukázkového »hotelu« vyvržen, snad aby neutrpěl estetický dojem z těchto potěmkinovských exponátů. Trochu to připomíná komunistickou éru, v níž byli invalidé také odklízeni kdovíkam, aby nebyli na očích obdivovatelům vyspělé socialistické společnosti.

Viděl jste nějakého člověka staršího osmdesáti let, který se o sebe dokáže postarat úplně sám? zeptal se redaktora Lidovek devadesátiletý generálmajor ve výslužbě Rudolf Pernický, válečný hrdina, který má být »uklizen« do hospicu v Praze-Bohnicích, jen co se tam pro něho uvolní postel. Byla to otázka v civilizované zemi nadbytečná. Potřeba zvýšené péče patří k vysokému věku stejně samozřejmě, jako se občanská odvaha neobejde bez zdravotních následků. Ministerstvo obrany s tím buď mělo počítat, nebo si mělo odpustit předstírání zájmu o českou mravní elitu, kterou teď ponižuje s touž cynickou nestydatostí jako bolševici.

Česká republika si nezaslouží hrdiny. Zaslouží si jen hluboké opovržení, v lepším případě soucit, že ani po pádu rudé totality nedokázala vygenerovat lepší politickou reprezentaci, než jakou se jeví být její současní zákonodárci a poslušní vykonavatelé jejich bolševismem načpělé vůle. Hanba nám všem.

(Annonce)