Červenec 2005

Těžký život neonormalizátorů

Petr Zavoral

Václav Klaus je teď na roztrhání, nevěda kam dřív skočit. Péče o neutuchající přízeň lidu mu velí do úmoru objíždět české království, předvádět se jásajícím davům jako nejúžasnější tatíček všech dob a okouzlovat poddané starostí o národní zájem. Současně nemůže chybět na žádné akci, kde si lze přiložit polínko do protievropského ohníčku, a k tomu všemu ještě potřebuje přesvědčovat světové státnictvo, že kdyby byly na pořadu dne úvahy o zřízení funkce ředitele zeměkoule, právě on by měl být první na řadě, protože všichni ostatní jsou hlupáci. Není proto divu, že jemu už poněkud těsný český prezidentský úřad občas trochu zanedbává, alespoň co se týče výsady hlavy státu navrhovat Senátu nové ústavní soudce.

Během dvou let Klausova prezidentování jsme byli svědky několika úletů, kdy Hrad horní komoře parlamentu předhodil figury, pro něž nešlo zvednout ruku ani ve stavu opilosti. Většinou to byly osoby nedůvěryhodné ani ne tak z hlediska profesní zdatnosti, jako spíše kvůli minulosti, v níž jim byly prokázány podezřelé vazby na komunistický režim. Až se někdy zdálo, že pan profesor zkouší senátorskou bdělost proto, aby bolševikům splatil dluh za své zvolení prezidentem.

Chvíli to vypadalo, že Klaus svoji válku se Senátem již vzdal. Nedávno ale do Valdštejnského paláce vpašoval další návrh na zkompletování Ústavního soudu ČR, který neměl šanci projít. Soudkyní nejctihodnějšího justičního orgánu se měla stát jistá Vlasta Formánková, dáma, která v roce 1980 nadělila deset měsíců kriminálu hostinskému Janu Čermákovi jenom za to, že v hospodě, v níž byl zaměstnán, narušoval ustavující schůzi občanského výboru a nadával přítomným komunistům. Není zcela jasné, co tím prezident sledoval. Buď chtěl »jenom« provokovat Senát, nebo bylo cílem toho skutku dokázat KSČM, že stále ještě dělá, co může, aby se jí odvděčil za prokázané služby. Případně nám mělo být sděleno, že postkomunistická justice je v takovém stavu, že pro kandidáta na ústavního soudce opravdu, ale opravdu nelze sáhnout jinam než do pytle normalizačních sráčů.

Mohlo být pro slušnou veřejnost zajímavé sledovat senátní rozpravu nad kandidaturou soudružky Formánkové na nejskvělejší výsluní soudcovské kariéry, leč není nám to dopřáno. Jen považte: originál soudního spisu zpřed 25 let, který osvědčuje oddanost věznitelky pana Čermáka totalitnímu režimu, zčistajasna z archivu plzeňského okresního soudu zmizel! Někdo ho prostě ukradl. Komusi se nehodí, aby se senátoři hrabali v minulosti přičinlivé služky KSČ, pro niž Klaus vymyslel kariéru ústavní soudkyně. Komu? Dlouhoprstým bolševikům, nebo - bože mě netrestej - hradním strukturám, pečujícím o prezidentovo ego?

Raději po tom ani nepátrejme. Formánková ústavní soudkyní nebude, a co se té krádeže týče, nebyla to první ani poslední zlodějna v postkomunistickém »státním zájmu«.

(Annonce)