Červenec 2005

Tady druhá světová ještě neskončila

Matyáš Zrno

Churchill jednou řekl, že Balkán vyprodukuje víc historie, než je schopen strávit. Jeho bonmot se opět potvrdil v souvislosti s 60. výročím konce druhé světové války. Jinde v Evropě se někdejší nepřátelé slavnostně smiřovali. V zemích bývalé Jugoslávie je tomu spíše naopak. Chorvatský prezident Mesić dokonce kvůli odlišnému hodnocení druhé světové války odřekl cestu do Bělehradu.

Četnici se vracejí...

Mesićovi vadil fakt, že srbská vláda 15. května organizovala četnické oslavy na Ravné Goře v západním Srbsku, kde také vystoupil ministr zahraničí Vuk Drašković. A proč to Mesićovi vadilo? Četnici byli příslušníci monarchistického odboje a 15. května se slavil počátek jejich akcí v roce 1941. Problém je v tom, že četnici toho proti okupantům moc nenabojovali. Strach ze sílícího vlivu konkurenčních komunistických partyzánů pod vedením Josipa Broze Tita je brzy přiměl k tu více, tu méně otevřené spolupráci s Němci a Italy. A vypjatý šovinismus je vedl k tomu, že nejčastěji se věnovali vyvražďování muslimských a chorvatských civilistů. Mesić je ovšem z druhé strany barikády – jeho otec byl významným partyzánským velitelem. „Nemohu přejít mlčením glorifikaci kolaborantského hnutí. Četnici za sebou nechali spoustu obětí v Chorvatsku i Bosně a Hercegovině. Nebyli to antifašisté, ale obyčejné vrahounské bandy a stát by neměl zaštiťovat jejich oslavu,“ sdělil ve svém prohlášení, když odřekl návštěvu srbské metropole.

Za Tita byli četnici symbolem kolaborace a etnické nesnášenlivosti. Ještě v roce 1990 nechal Milošević oslavy na Ravné Goře rozehnat policií. Až demokratický převrat koncem roku 2000 otevřel „Ravnogorcům“ cestu na výsluní. Přišel čas pro nové vzory. A tak se přepisují učebnice, staví se sochy četnickému vůdci Mihailovićovi a v televizi běží seriály jako „Ravnogorská čítanka“. Četnici už nejsou kolaboranti, leč klasickým prozápadním odbojem a příběhy o kolaboraci jsou jen komunistickým výmyslem.

…a partyzáni se brání

Občanská inteligence bije na poplach před renesancí fašismu a zaštiťují se partyzánskou tradicí. Jenže ani komunisté se s nikým moc nemazlili. Vedeni malou skupinkou profesionálních revolucionářů bojovali nejen za národní osvobození, ale i za svou budoucí moc v zemi. Po válce stříleli kolaboranty bez soudu po tisících. Pojem kolaborant byl samozřejmě dost široký – vešel se tam každý skutečný i potencionální odpůrce.

Seriózní diskusi současné přestřelky příliš nesvědčí. Pro liberální inteligenci je partyzánská tradice štítem, s nímž se brání proti všemu, co s sebou nese tradice četnická – především vypjatému nacionalismu. Na nějaké pátrání a zkoumání zločinů komunismu v takové situaci – celkem pochopitelně – nemají vůli. Do vlastních řad se nestřílí. Jen málo lidí sdílí umírněný názor bývalého partyzána, Titova ministra zahraničí a nyní publicisty Mirka Tepavce, že s pohřbením komunismu není nutno pohřbívat i partyzánský antifašismus. Partyzáni koneckonců neumírali za komunismus, o kterém měla většina z nich jen velmi mlhavé představy. Bojovali zkrátka a jednoduše proti okupaci. Na rozdíl od četniků.

(Respekt, www.respekt.cz)