Červenec 2005

Před 70 lety - obrázky z dějin sudetoněmeckého hnutí (Část 2)

Ladislav Josef Beran

Před 70 lety - obrázky z dějin sudetoněmeckého hnutí,které byly uveřejněny v předminulém vydání této revue nabízely jinak sotva známé pohledy do zákulisí hnutí a strany, jež se měly později stát pro naši republiku osudnými. Týkaly se doby, kdy toto hnutí ještě nebylo nacistické, nýbrž bylo vedeno skupinou vyznávající učení o výstavbě společnosti na základě stavovského principu podle vídeňského filozofa Othmara Spanna. „Obrázky“ líčí zajímavé události hnutí/fronty/strany (hlavně kolem založení a úspěšného volebního boje 1935) podle pamětí Waltera Branda, v prvních letech nejužšího spolupracovníka Konrada Henleina a autora jeho textů, které vešly do dějin (všechny významné projevy let 1933 až nejméně 1935, telegram prezidentu Masarykovi po volbách atd.). Brand, jako naprostý nonnacista, psal tyto texty, loajální vůči republice, zcela upřímně, a Henlein je přebíral nehledě na protesty K. H. Franka, tehdy jediného nacisty ve vedení. Henlein si udržoval Branda netknutého nacismem, jak dlouho to šlo, odpor Franka vůči němu bylo ještě možno přecházet, a jiné styky se sudetskými nacisty, kteří v těch letech stáli zcela mimo hnutí, ale jaksi čekali na příležitost, kdy se ho zmocní, před Brandem přímo tajil, stejně tak jako kontakty s říšskými funkcionáři.

Pokračujeme zde ve výběru, který může být poutavý jakožto osud jednoho „sudeťáckého“ funkcionáře, dále uvedením některých zajímavých i vysvětlujících událostí ze sudetského zákulisí dějinně svrchovaně napjatých dob, které jsou jinak zpravidla českému čtenářství líčeny jen z československé perspektivy, a konečně neopomíjíme jisté zábavné, komické a humorné momenty. [Jsou nám známy historické, geografické i kmenové námitky proti pojmu „sudetský“, „Sudety“, nicméně jej v důsledku jeho praktického zavedení i stručnosti používáme pro souhrn dříve německy osídlených oblastí českých zemí, v příslušných souvislostech také pro jejich někdejší veškeré německé obyvatelstvo.]

V letech 1936 a 1937 přicházela příležitost pro nacisty. Nabývali stále více vlivu v hnutí – v Sudetoněmecké straně (SdP), pronikali do vedení, určovali politické jednání strany, Henlein se podle nich stále více řídil. Brand měl ve vedení stále méně co říci, dostával úkoly, při nichž s nimi nepřišel do styku, a tím do konfliktu, ale nacházet takové bylo stále těžší. Začínal být ve straně neúnosný, v první polovině roku 1937 bylo stále zřetelnější, že ho nacisté ve vedení strany už nebudou trpět. Henlein vůči němu ale zachoval solidaritu a „uklidil“ ho do ciziny. Poslal ho do Londýna s dosti vágním úkolem informovat britskou politickou vrstvu i veřejnost o sudetoněmecké situaci. Disponoval zpočátku málo kontakty, ale časem přece jen určitou síť vytvořil, jisté neoficiální improvizované zastupitelství. Po několika měsících ho Henlein „přemístil“ s podobnými úkoly do Paříže, kde Brand „pracoval“ opět jen několik měsíců, mezitím dostával také krátká poslovská poslání v Berlíně.

Z krátkého pracovního pobytu v Čechách v květnu 1938 ho Henlein poslal zcela náhle, právě ve dnech československé mobilizace, opět do Londýna, kde měl připraveným „kanálem“ informovat britskou zahraniční politiku o aktuálních sudetoněmeckých záležitostech v republice. Hned po příletu zprostředkoval Brandovi londýnský „spojovací muž“, plukovník Christie obsáhlý rozhovor s Sirem Robertem Vansittartem, donedávna státním podsekretářem v Foreign Office a stále ještě „Hlavním diplomatickým poradcem Jeho Veličenstva krále“, osobnosti důležité pro tvorbu britského postoje v mezinárodní politice, nyní především v sudetoněmecké otázce. Hlavní informací, kterou Vansittart požadoval, byl aktuální státoprávní postoj SdP. Brand ho podle Henleinovy výslovné instrukce ujistil, že strana požaduje stále autonomii, čímž byl požadavek připojení k Říši vyloučen. Vansittart se pak zajímal o to, jak sudetští Němci personálně obsadí všechna místa ve správě i například v armádě. Brand na to mínil, že to Češi tak daleko nikdy nedopustí. Vansittart: „ ‚Beneš na to bude muset přistoupit.‘ Vysvětloval, že britská i francouzská vláda bude na Čechy působit, aby se umírnili.“ Brand soudil, že i když Beneše přimějí k dohodě, „bude pak dělat vše, aby ji nedodržel. Na to Vansittart: ‚Then we cannot help them.‘ (!!!) ... Sir Robert pak ode mne požadoval, abych na základě tohoto rozhovoru obstaral v Praze ujištění, že SdP bude působit ve prospěch uklidnění situace a nadále bude trvat na požadavku autonomie.“ Brand mu měl hned následující dopoledne toto ujištění doručit, což také jménem hlavního vedení SdP na základě telefonického rozhovoru s Henleinem učinil. Vansittart byl zřetelně uspokojen.

Brand pobýval tedy opět v Londýně, kde už měl vybudované kontakty s několika politiky a s tiskem. Někdy v červenci projevil Christie potřebu rozhovoru s Henleinem. Zajímavé je, že se obával se s ním sejít v Německu na základě informací, že Berlín přihlíží se značnou nevolí přímým stykům SdP s Velkou Británií. Setkali se v Curychu (Henlein dlel na dovolené v Rakousku, nyní tedy ve Východní Marce). Frank, který byl s ním, vystoupil – ovšem ve shodě s Berlínem – ostře proti setkání s Angličanem, doprovázeným Brandem. Henlein se mu ale snažil vysvětlit, že nemůže odmítnutím setkání jednat tak urážlivě s Anglií.

Rozhovor pak ale neproběhl uspokojivým způsobem, Henlein Christiemu trpce vytýkal, že Velká Británie příliš málo působí pro obměkčení Beneše ve prospěch sudetoněmecké autonomie; tomu prý nemůže Hitler dlouho nečinně přihlížet a jednou přistoupí k násilné pomoci. Christie k tomu otevřeně prohlásil, že to pak znamená válku s jeho zemí i s Francií. (Henleinovy výtky vůči Anglii napovídají, že mu tehdy stále ještě záleželo na řešení s autonomií, a odporují Hitlerově instrukci „klást Čechům nesplnitelné požadavky“ která autonomní řešení vylučuje.)

Kolem 10. září bylo Brandovi předáno britské neoficiální vládní poselství „říšskému kancléři“ (pocházelo od Vansittarta), jímž je Hitlerovi dáváno na vědomí, že britská vláda učiní vše, aby mu zabránila ve vyhlášení války Československu, i neoficiálnímu, tedy řečnickému, na nadcházejícím stranickém sjezdu v Norimberku; zároveň bude ale vše podnikat pro to, „aby přivedla Čechy k rozumu“.

Brand odletěl skutečně nejbližším letadlem do Berlína, ač k takovým diplomatickým krokům nebyl nikým zplnomocněn. Mezitím se šel ale poradit na německé velvyslanectví, kde byl přijat Erichem Kordtem (o němž nevěděl, že je činný v německém odboji). Ten byl s Brandtovým posláním, které bylo namířeno proti Hitlerovým záměrům, velmi srozuměn; mimoto si trpce stěžoval na berlínskou zahraniční politiku, která ignoruje všechny diplomatické zprávy a rady svých zastupitelství.

V Berlíně byl Brandt přijat Fritzem Bürgerem, kterému předal „své“ britské poselství. O jeho dalším osudu a významu se dál nezmiňuje. (Následujícího dne vykřičel Hitler v Norimberku svůj silně agresivní projev; zda by byl bez Brandtova poselství ještě agresivnější, nevíme.) Celé vedení SdP se (k Brandtovu překvapení) účastnilo v Norimberku sjezdu, ale „posel“ mohl přesto s Henleinem telefonovat. Ten mu ostře vytkl, že opustil bez zplnomocnění své londýnské stanoviště, ale nyní s ním chce po sjezdu mluvit v Praze.

Setkali se ale přespříštího dne v Chebu, kde „došlo ke schůzi vedení strany, jeho přítomných členů. Konrad Henlein se ho nezúčastnil. Jak jsem se později dozvěděl, dlel v Aši... Došlo prohlášení, že Henlein přerušil jednání s českou vládou a jednací komisi rozpustil. Karl Hermann Frank si zahrával s myšlenkou dát české vládě ultimatum ke zrušení stanného práva v Sudetech do pěti hodin.“ (A prosadil ho.) „Když si člověk na to dnes vzpomíná, připadá mu to přímo groteskní. Z centrály strany, kde sedíme všichni pěkně pohromadě, zatímco v ulicích patroluje české vojsko a tanky, je vlastní vládě dáváno ultimatum. Nic nebylo jednodušší, než nás tam všechny zatknout - ale nic se neudálo.

Na ultimátum nebyla pochopitelně dána žádná odpověď. Po tomto hrdinském činu se milí kamarádi usnesli odjet do Aše. V centrále musela zůstat služba u telefonu, a protože jsem momentálně neměl žádný úkol, připadla na mne. Celý ostatní personál byl poslán domů... Tak jsem seděl osiřelý v jedné z místností obrácených k ulici. V domě naproti bylo za chvíli zřízeno kulometné stanoviště. Mnoho jsem nepřemýšlel, ale byl to trochu zvláštní pocit. Čas ubíhal pomalu, byla to nepohoda sedět úplně sám ve velikém domě, kde se vůbec nic nedělo.

Za pozdního odpoledne, bylo snad 16 hodin, přišel někdo s úkolem odvézt mě do Aše. Oba jsme vyjeli. Na okraji Chebu nás zastavil četník, chtěl vidět naše průkazy, ale nechal nás jet dál. Když jsem dorazil do Aše, byla tam už zpráva, že centrála SdP v Chebu byla rozstřílena kulomety a granátomety. Střelba se konala asi deset nebo patnáct minut po mém odjezdu. Kdybych tam byl zůstal, nevyvázl bych asi životem. Přinejmenším bych byl padl do rukou Čechům.“

Když se pak tanky daly do pohybu z Chebu směrem na Aš, usneslo se vedení (Henlein nebyl přítomen) uprchnout do Německa. Byla noc, jeli auty, která prostě nechali stát v lese před hranicemi, protože cesta dál nevedla, a pokračovali pěšky. Byli vzdáleni jen asi 200 – 300 metrů od české hraničářské strážnice. „A jak chtěla náhoda, někdo z nás zakopl o kbelík, který tam ležel, a nyní se s pekelným rachotem kutálel po kamenitém svahu. Nemohl jsem se udržet a vypukl jsem vzdor této situaci do hlasitého smíchu, což mi vyneslo od Karla Hermanna Franka zasyčení: ‚Drž přece hubu, ty blbe!‘ Ale zas se rozprostřelo hluboké ticho, nic se ani nepohnulo. Dorazili jsme pak do Selbu, kdy bylo zařízeno naše telefonní spojení v Německu...

Shodou okolností jsem byl v místnosti, kde Frank telefonoval, a jistě nebyl mojí přítomností nadšen. Žádal spojení s vůdcem a říšským kancléřem Adolfem Hitlerem v Obersalzbergu. Byl jsem docela překvapen a bylo mi najednou jasné, jaké postavení musel Karl Hermann Frank v Říši dosáhnout, když mohl za pozdní noční hodiny nechat volat Adolfa Hitlera k telefonu. Chvíli to trvalo, ale pak se hlásil Hitler osobně u aparátu. Slyšel jsem jeho hlas v telefonu zřetelně. Karl Hermann Frank mu v telefonu přednesl velmi barvité líčení událostí těchto dní, přičemž Hitler do toho tu a tam prohodil krátké slovo. Frank žádal Hitlera výslovně, aby hned zasáhla říšskoněmecká armáda, aby zajistila životy a jmění sudetských Němců a učinila konec nesnesitelným provokacím Čechů, které se v nakupení smutných poměrů a dnešních událostí plně projevují.

Když Frank dokončil svoji zprávu, zůstal aparát po několik, pro mne úděsných okamžiků němý, až se konečně ozvala slova, jež mi zůstala v paměti: ‚No, Franku, tak teď se trochu uklidněte, přece nejdřív trochu vyčkáme.‘ To byla přirozeně pro Franka, který viděl už zítra přijíždět německé vojenské kolony, studená sprcha, což bylo také vidět na jeho výrazu – a doslova ho to uzemnilo.

Následujícího dne jsme jeli na zámek Dondorf blízko Bayreuthu, kde nyní Konrad Henlein uprostřed velkého počtu vysokých stranických a vojenských funkcionářů sídlil a my dosavadní sudetští bojovníci jsme si připadali velmi zbyteční. Odsud vyhlásil Henlein také svoji slavnou výzvu ‚Domů do Říše‘ (Heim ins Reich) a ohlásil formování Sudetoněmeckých partyzánských oddílů (Freikorps).

V Sudetech došlo na několika místech ke srážkám, nikde ale ve větší míře. Naráz jsem pochopil nehoráznost a částečnou prolhanost nacionálně socialistické propagandy. Jednoho večera jsme seděli v jedné místnosti pospolu. Konrad Henlein se vůbec neukázal. Ale v rozhlasu bylo oznámeno, že se odebral do Sudet, aby se postaral o klid a rozvahu; přitom seděl zde, ve vlastní osobě, několik místností od nás vzdálen!

Jednoho z následujících dní mě nechal Henlein k sobě zavolat a prohlásil rozkazovacím tónem – ze starého důvěrného kamarádství nebylo mnoho cítit: ‚Odebereš se teď hned do Londýna a prohlásíš tam, že se neustále zasazuji o autonomistické řešení sudetské otázky, pokud mohou být Češi Angličany a Francouzi k tomuto mírovému řešení pohnuti. Ale nelze už ztrácet ani trochu času.‘

Letěl jsem tedy zase jednou do Londýna. Tam jsem dostal sdělení – už nevím, od koho -, že se mám hlásit v redakci Times, mám tam být přijat velmi směrodatným pánem. Byl jsem tam skutečně překvapen, když jsem byl hned veden k Geoffrey Dawsonovi. Rozhovor však netrval příliš dlouho. Poprosil mne, abych vysvětlil postoj Sudetoněmecké strany a Konrada Henleina vzhledem k současným jednáním. Přednesl jsem tedy svoji říkanku, kterou mi uložil Konrad Henlein. Dawson přišel těsně ke mně, položil mi ruku na rameno, podíval se mi do očí a řekl: ‚Nu, vy osobně to ještě můžete považovat za správné a pravdivé; ale ve skutečnosti se věci mají docela jinak, protože o autonomii se už vůbec nejedná, teď jde už jen o odtržení sudetoněmeckých oblastí – a, Bůh dej, aby ještě k tomu nepřišla válka.‘ Podal mi ruku a byl jsem propuštěn.

Musím přiznat, že jsem se sotva kdy cítil tak blamován, jako po tomto rozhovoru. A dodnes nechápu, jak mě mohl Konrad Henlein poslat do tak bezvýhledné situace, jíž jsem musel i ztratit veškerý kredit u Angličanů. Z Londýna jsem nato samovolně odjel k rodičům do Krásné Lípy.“

Během několika málo dní přišly mnichovské události. Brand se octl bez jakéhokoliv úkolu a zaměstnání. Při Hitlerově triumfální jízdě Sudety se dostal jen na zavolání známého v jeho koloně, ve velkém mercedesu spolu s admirálem Canarisem. V Liberci byl pak spolu s jinými sudetoněmeckými bojovníky Hitlerovi představen. „Když mi podal ruku, byl jsem překvapen, jak bezvládný a měkký byl jeho stisk a jak bezvýrazné jeho oči.“

Brand zůstal nicméně stranou veškerého dění. Henlein byl brzy jmenován říšským místodržitelem a v jeho předpokojích se shlukovalo množství uchazečů o nová místa. (Prakticky celá státní správa byla dosud obsazena českými úředníky, bylo tedy teď značné kvantum míst k rozdílení.) Jeho úřad byl tehdy nazýván „honitba říšských postů“ (Reichspostenjägerei). Sudetští uchazeči tam ale stáli oněmělí, když viděli, s jakou nadutostí a neomaleností si počínají mnozí pánové z Říše a se samozřejmostí je zatlačují do nejméně druhé řady.

Koncem listopadu 1938 Henlein však Branda příjemně překvapil, když ho pozval, spolu s několika ostatními na cestu do Berlína, k přidělování ještě lepších postů. Byli přijati ministrem letectví Hermannem Göringem, tehdy druhým nejmocnějším mužem Říše. „Göring na mne tehdy dělal veskrze sympatický dojem. Můj případ byl vyřízen rychle. Když mě Henlein několika doporučujícími slovy představil, řekl Göring: ‚Tímto vás jmenuji svým generálním zmocněncem pro čtyřletý plán v Sudetech. Co nejrychleji mi vypracujte přehled o výkonnosti sudetoněmecké župy!‘ ... Tak jsem tu stál a neměl nejmenší ponětí, co mám teď dělat.“

Pak se ale na místodržitelství v Liberci pustil s vervou do práce, která ale neměla trvat dlouho, protože o měsíc později jej Göring jeho úřadu zbavil, a sice v důsledku zásahu Hlavního říšského bezpečnostního úřadu. Příslušný dopis, podepsaný Reinhardem Heydrichem, se dostal Brandovi do ruky. „V něm bylo uvedeno vše, co jen může přijít na mysl: moje studium u Spanna, jímž podle dopisu stojím v zásadním ideologickém protikladu k nacionálnímu socialismu, moje údajná závislost a stejně tak moje spojení s italským fašismem přes Waltera Heinricha, který je prý proti nacionálně socialistické politice, všechny výtky vůči Svazu kamarádství až po upozornění, že jsem se pohyboval v kruzích podezřelých z homosexuálních sklonů... Konrad Henlein nepodnikl k mé obraně vůbec nic, nýbrž vzal psaní prostě na vědomí. Tím jsem byl vyřízen.“

I když odvolání z postu nebylo veřejné, všichni známí se pak od Branda odtahovali, nikdo ho už neznal. Brand to považoval za nespravedlivý nevděk, ale také viděl, že kdyby byl mohl zůstat v nějakém postavení a „nepropůjčil se k nelidskostem, dostal by se do nepřekonatelného rozporu s vládnoucí mocí. Buď bych se byl stal sám vinným nebo bych byl mocipány likvidován.“

Následující týdny a měsíce na přelomu let 1938/39 byly pro Branda snad ty nejtěžší: předtím nepěstoval žádný soukromý život a zcela se oddával práci pro hnutí a styku s kamarády z něho, tato práce a tím veškerý styk s lidmi mu byly nyní vzaty a z kontaktů se společností mu nezbývalo nic kromě srdečných vztahů s rodiči a sourozenci. Podnikl cestu po dosud mu neznámé Říši a navštívil také svoji dosud mu osobně neznámou švagrovou Käthe v Landshutu v Bavorsku – a rázem ho s ní spojil osudový láskyplný vztah; leč do vypuknutí války měli pouze třikrát příležitost sejít se.

Jeden kamarád z dřívější činnosti se nad ním přece jen smiloval a zprostředkoval mu místo v sudetském vedení SA v Liberci, kde dostal za úkol organizaci a program jednoho skupinového zájezdu hostů z Říše, který se ostatně nikdy nekonal. Cítil se stále silněji ohrožen zatýkáním v okruhu dřívějších podobně smýšlejících kamarádů, odtažitým chováním okolí v úřadu i náznaky v krátkých rozhovorech. Rozhodl se tedy přihlásit se zhruba v únoru 1939 dobrovolně do armády, ač už 32letý, domnívaje se, že tam bude nejlépe ukryt před Bezpečnostní službou a zatčením. Ale mýlil se. Jednoho dne v létě 1939 byl zavolán do kanceláře velitele roty, kde ho dva muži v civilu od Gestapa zatkli. Po měsíce byl pak ve vyšetřovací samovazbě v Drážďanech. Většina ideologicky nežádoucích sudetoněmeckých funkcionářů byla tam tehdy politicky souzena, ač pro ně tamní soud nebyl územně příslušný. Kromě toho jich byla řada obžalována z homosexuality, ti šli do „koncentráku“. Branda orientoval jeden mimořádně benevolentní státní návladní: „Jste ve velmi ožehavé situaci. Máte zřejmě velmi významné a nebezpečné nepřátele v kruzích SS a strany. Podle všeho máte navždy zmizet z oblastí svého působení. Máte na vybranou: buď tady budete odsouzen v soudním procesu, nebo, když se tak nestane, zmizíte v koncentračním táboře. Dokud zůstanete v oblasti justice, můžete si být jistý životem, i po odsouzení. Co se s vámi stane v opačném případě, neví nikdo. Musíte sám rozhodnout, kterou možnost zvolíte.“

Brand byl odsouzen pro politicky rozkladnou činnost na 14 měsíců, které strávil z větší části v samovazbě v Budyšíně, ve vězení pro nepolitické trestance. Neobyčejně a na celá následující léta ho posílila jediná několikaminutová návštěva jeho rodičů a jejich vřelá rodičovská láska i pozdravy od Käthe z Landshutu.

Jednoho dne bylo Brandovi oznámeno, že je předčasně propuštěn, obdržel své civilní oblečení a vlastnictví, jeden dozorce ho, zpitého radostí, doprovázel k východu, „ale tam stáli dva civilisté typu, s kterým už jsem se byl už přesně seznámil. ‚Jste vězeň Brand?‘ ‚Ano, právě jsem byl propuštěn.‘ ‚Mýlíte se, justice vás sice propustila, ale jste ihned vzat do ochranné vazby na rozkaz říšského vůdce SS Himmlera.‘ Bylo mi, jako by mě praštili palicí do hlavy. Bylo to skoro až moc, pár okamžiků věřit, že jsem na svobodě a bezprostředně na to být vydán na pospas nejvražednější mašinérii.“

Opět v Drážďanech, seděl Brand nyní opět v samovazbě, ale v mnohem drsnějším vězení, režimu i osamocení, následkem kterých „ narazil až na hranice pochopitelného a ještě normálního myšlení.

Tak začala moje pouť vězeními a koncentračními tábory Třetí říše. Z policejního vězení v Drážďanech do sklepení Hlavního říšského bezpečnostního úřadu v Ulici prince Albrechta v Berlíně. Potom do doby krátce před Vánoci 1941 koncentrační tábor Sachsenhausen do léta 1942, pak odsun do tábora pro výstavbu Netzweiler u Schönbuchu ve Vogézách. Dva dny před Vánoci 1942 jsem byl předán vězení ve Štrasburku. Odtud vězeňským transportem trvajícím týdny přes celé jižní Německo, přes Hof, skrz všechna vězení, v transportním autě zpátky do koncentračního tábora v Oranienburgu. Tam jsem byl při leteckém náletu na jaře 1944 střepinou bomby zraněn na levé paži, v posledních dubnových dnech 1945 jsem prodělal likvidaci celého tábora Sachsenhausen, smrtelný pochod až do severního Meklenburska a tábor pod širým nebem v lese u silnice blízko Postupimi.

Pociťoval jsem to jako dar druhého života, v který už jsem nedoufal, když jsem byl – sotva jsem to dokázal pochopit – 28. dubna 1945 s úředním potvrzením propuštěn na svobodu.“

Tak zatočil nacionálně socialistický režim se sudetoněmeckým politickým funkcionářem, který působil ve smyslu učení Othmara Spanna o stavovské společnosti. Česká politika té doby i velká část české publicistiky, i historiografické, naproti tomu dodnes tvrdí, že Svaz kamarádství, který vlastně vedl Sudetoněmeckou frontu/stranu zhruba do roku 1936, byl jen zástěrkou nacismu.

A na závěr happy end: Věrná Käthe čekala na Waltera, jemuž bylo nyní 38, i když jejich lásce bylo před válkou popřáno jen tak nepatrně času, oněch téměř šest let jeho vazby a po válce se stala jeho ženou pro celý dlouhý zbývající život.

BRAND Walter: Auf verlorenem Posten: Ein sudetendeutscher Politiker zwischen Autonomie und Anschluss. München: Sudetenland, 1985 (Veröffentlichungen des Sudetendeutschen Archivs in München, sv. 21)