Srpen 2005

Využívání archivních dokumentů StB pro historické bádání

Petr Blažek

Jak ukazují zkušenosti z přechodů od autoritativních režimů různého ideologického střihu, sehrávají významnou roli v procesu vyrovnávání se s minulostí dokumenty bývalých represivních složek. Velmi zajímavé podněty přineslo jednání odborné komise Mezinárodní archivní rady (International Council on Archives), která byla v druhé polovině devadesátých let ustavena, aby shrnula dosavadní zkušenosti s využíváním těchto archivních fondů pro upevňování demokratických mechanismů nových politických režimů.(QUINTANA, Antonio Gonzáles: Archives of the security services of former repressive regimes. Report prepared for UNESCO on behalf of the International Council of Archives, In: Janus, No. 2 (1998), s. 7-25. Srov. ŽÁČEK, Pavel: Boje o minulost. Deset let vyrovnávání se s komunistickou minulostí – pokus o předběžnou výpověď. Barrister at Principal, Brno 2000)

V „Quintaniho zprávě“, pojmenované podle předsedy zmíněné komise, je výstižně uvedeno, že podstatnou roli sehrává v tomto kontextu především charakter politických změn. Dlouhodobé přechody, iniciované autoritativní mocí, nepřinášejí v drtivé většině případů ochotu představitelů nového režimu zabývat se otázkami materiálních náhrad a finančním odškodnění obětí represe a současně je rovněž mizivá pravděpodobnost, že budou soudně postiženy konkrétní osoby, odpovědné za politicky motivované násilné skutky. Poměrně dlouho také trvá neochota představitelů většiny vlivných politických stran podporovat vědecké poznání o těchto stránkách minulosti. Takovým příkladem je španělský přechod od Francova režimu či řecký přechod od vojenské diktatury, kdy byly na základě politické dohody dokonce archivní fondy bývalé politické policie zlikvidovány, aby údajně nepřekážely při vytváření nového celospolečenského konsensu. Naopak zcela opačný postup představuje německý příklad, kde kolaps bývalé Německé demokratické republiky umožnil zachovat rozsáhlou dokumentaci bývalého Ministerstva státní bezpečnosti (Ministerium für Staatssicherheit) a rozsáhlým způsobem je využívat pro zmíněné účely. (K německé situaci blíže VILÍMEK, Tomáš: Spolkový úrad pre podklady Štátnej bezpečnostnej služby bývalej NDR. In: Pamäť národa, Október 2004, s. 82-85)

Podle emotivního hodnocení Anny Applebaumové, autorky průkopnické monografie o sovětských pracovních táborech, je možné v souvislosti se státy bývalého sovětského bloku hovořit přímo o jejich „zatížení“ minulostí. Jak doslova napsala, „nedostatek vědomí, lítosti či diskuse o komunistické minulosti tíží mnohé národy postkomunistické Evropy jako balvan. Šeptané pověsti o obsahu starých ‚tajných svazků‘ dál ohrožují současnou politiku a destabilizovaly postavení nejméně jednoho polského a jednoho maďarského premiéra. Dohody vyjednané v minulosti mezi bratrskými komunistickými stranami mají své důsledky v současnosti. Aparáty tajné policie – kádry, vybavení i úřady – zůstávají na mnoha místech skoro beze změn. Náhodný objev čerstvě ukrytých kostlivců může náhle podnítit spory a hněv.“ (APPLEBAUM, Anne: Gulag. Dějiny. Beta – Dobrovský – Ševčík, Praha – Plzeň 2004, s. 487. Srov. ASH, Timothy Garton: The Truth About Dictatorship, In: The New York Review of Books, 19.2.1998, s. 35–40)

Přes uvedenou skepsi americké historičky se v posledních letech situace v řadě postkomunistických států výrazně zlepšila. Dokládá to také posun v možnostech tamních historiků systematicky zkoumat archivní fondy, vzniklé činností bývalých složek represivního aparátu, a využívat je při interpretacích různých stránek komunistického režimu. Například v Polsku a na Slovensku vznikly v posledních několika letech samostatné instituce, jejichž hlavním úkolem je shromáždit, uspořádat a zpřístupnit dokumenty o politické represi. Nové ústavy svým názvem (Ústav pamäti národa, Instytut Pamięci Narodowej – Komisja Ścigania Zbrodni przeciwko Narodowi Polskiemu) přímo odkazují na význam paměti – archivní dokumenty se v tomto kontextu stávají významným pramenem pro vytváření poučeného historického povědomí o tragických událostech 20. století. O zřízení podobné instituce, která by také podléhala pouze parlamentu, se již několik let poměrně živě diskutuje také v českém prostředí. (K právnímu postavení, organizaci, činnosti a výsledkům polského IPN srov. BLAŽEK, Petr: Instytut Pamięci Narodowej – Komisja Ścigania Zbrodni przeciwko Narodowi Polskiemu, In: Pamäť národa, roč. 1, č. 1 /2005/, s. 86-89)

Ke vzniku specializovaných institucí přispěla skutečnost, že se bádání nad soudobými dějinami v některých ohledech výrazně odlišuje od zkoumání starších historických období. Pro represivní aparáty totalitních a autoritativních režimů je typická snaha zahlazovat stopy (například část operativní dokumentace StB byla skartována v roce 1989) a historik je navíc často konfrontován s neochotou nových správců dokumentů. Přesto má badatel vzhledem k byrokratickému charakteru zmíněných režimů k dispozici značné množství historických pramenů. Pro srovnání je možné uvést rozsah archivních dokumentů, které převzal výše vzpomínaný polský Ústav národní paměti. (V jeho archivech se nachází okolo osmdesáti kilometrů běžných metrů archivních dokumentů o politické represi a násilí proti polskému obyvatelstvu ze strany nacistického a komunistického režimu – jeden běžný metr představuje přibližně deset tisíc stránek A4 položených svisle vedle sebe. Celkový rozsah archivních dokumentů spravovaných IPN se rovná rozsahu přibližné jedné třetiny sbírek Státního archivu, které byly ovšem postupně vytvořeny během celého tisíciletí.) Historik zkoumající události 20. století může využívat také nové typy pramenů – na významu získávají obrazové dokumenty, vedle fotografií se dochovalo například velké množství filmových a zvukových záznamů. (Britský historik Timothy Garton Ash s nadsázkou poznamenal při výkladu událostí dějin roku 1989: „Význam televize se dá jen stěží docenit. Budoucí historikové budou jistě muset trávit stejný čas v televizních archivech jako v knihovnách.“ ASH, Timothy Garton: Rok zázraků ´89. Lidové noviny, Praha 1991, s. 16-17)

Jinou odlišností je skutečnost, že se předmětem bádání stávají historické události, které si pamatuje značná část populace. Spojení živá historie je v tomto případě zcela na místě, historik může využívat unikátní historický pramen – osobní vzpomínky pamětníků. V souvislosti s naším tématem je tento přístup nesmírně důležitý. Zvláště při zkoumání represe není vhodné spoléhat výhradně na archivní dokumenty vytvořené represivním aparátem, neboť zachycují pouze události z jeho pohledu – není v nich zachycen například vnitřní svět politických vězňů, jejich přesvědčení a motivy jejich postojů. Na druhé straně mohou být ovšem archivní dokumenty jediným dokladem o událostech, jejichž aktéři se současnosti nedožili či nejsou z různých důvodů ochotní či schopni o nich podat svědectví. V tomto případě musí historik postupovat velmi obezřetně, podrobit dostupné dokumenty historické kritice a srovnávat historické události s obdobnými případy. Důležitá je také komparace s vývojem v ostatních státech sovětského bloku, neboť umožňuje pochopit obecný a specifický kontext zkoumaného tématu. (Blíže BLAŽEK, Petr: Typologie opozice a odporu proti komunistickému režimu. Přehled koncepcí a limity bádání. In: BLAŽEK, Petr /ed.: Odpor a opozice proti komunistickému režimu v Československu 1968–1989. ÚČD FF – Dokořán, Praha 2005, s. 10-24, poznámky s. 307-314)

Na politické represi a násilí se v období komunistického režimu v Československu podílelo velké množství osob, které pracovaly v různých složkách represivního aparátu. Jeho páteří ovšem byla po celé období Státní bezpečnost, od počátku vytvářená jako tajná policie sovětského typu. Mezi její hlavní úkoly patřila činnost namířená proti skutečným i domnělým oponentům režimu. Konkrétní metody, které příslušníci StB v různých etapách používali, souvisely s proměnami domácí a mezinárodní situace – sahaly od budování rozsáhlé agenturní sítě, sledování a kontrolu společnosti, přípravu politických procesů až po fyzickou likvidaci nepohodlných jednotlivců. Archivní dokumenty vzniklé její činností podávají svědectví nejen o konkrétních represivních akcích, ale také umožňují rekonstruovat změny represivní praxe a její konkrétní dopady na každodenní život společnosti. Doposud byly ovšem – s výjimkou několika badatelů z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (Výjimečné postavení v přístupu k tomuto typu pramene mělo ovšem své hranice - Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu SPV PČR totiž není správcem těchto fondů /jsou soustředěny zejména v Archivu Ministerstva vnitra ČR, v archivu současné civilní rozvědky – ÚZSI, v archivu Ministerstva obrany ČR a Národním archivu/. Srov. publikace ÚDV, které jsou částečně založené na zkoumání tohoto typu pramene. V elektronické formě jsou dostupné na internetové stránce http://www.mvcr.cz/policie/udv/index.html.) – využívány spíše pouze pro státní účely, případně jako podklady pro rehabilitace postižených osob. (Například pro „lustrování“ minulosti osob podle zákona č. 451/1991 Sb., pro bezpečnostní prověrky podle zákona č. 148/1998 Sb. či pro prokázání morální bezúhonnosti politiků a veřejně činných osob.)

Teprve v posledních letech se v archivní dokumenty bývalé StB začínají postupně otvírat pro systematické historické bádání. Dlouho nepřístupná zůstávala zejména svazková agenda StB, kde je zachycena její operativní činnost. Sedm let po změně režimu byl zákonodárci schválen zákon č. 146/1996 Sb., který umožňoval osobám s českým občanstvím studovat operativní svazky, které k nim vedla bývalá tajná policie. Ministerstvo vnitra zřídilo pro celou Českou republiku jediné pracoviště na okraji Pardubic a stanovilo neúnosně vysoký poplatek za zhotovení kopií dokumentů. (Původních 50 Kč za 1 stranu kopie A4 bylo postupně snížen na současných 5 Kč /ostatní kopie se pohybují v rozmezí 9 až 12 Kč za 1 stranu A4/) Přes velký pokrok byla tímto zákonem otevřena pouze menší část matérie bývalé tajné policie, personální spisy ani jména příslušníků StB nebyly v tomto období zpřístupňované. V březnu 2003 zveřejnilo ministerstvo vnitra na základě zákona č. 107/2002 Sb. seznamy tajných spolupracovníků v zákonem vymezených kategoriích, které konečně alespoň částečně nahradily neoficiální tzv. Cibulkovy seznamy z roku 1992. Nové seznamy však nebyly připraveny kvalitně, chyběly v nich desetitisíce jmen osob, které v drtivé většině pomáhaly aktivně udržovat komunistický režim. Zveřejněna byla také doposud pouze velmi malá část objektových svazků a pouze u několika desítek příslušníků StB má zájemce možnost dozvědět se bližší informace o jejich služebním postupu. (Blíže SCHOVÁNEK, Radek: Kádry rozhodují vše. In: ČELOVSKÝ, Bořivoj /ed./: Oči a uši strany. Sedm pohledů do života StB. Tilia, Šenov u Ostravy 2005, s. 27-38)

Na počátku tohoto roku vstoupil v platnost nový archivní zákon č. 499/2004 Sb., podle něhož jsou přístupné veškeré archiválie – pokud nejsou utajovány z několika zákonem vymezených důvodů – vzniklé z činnosti organizací sdružených v Národní frontě a z činnosti bývalé StB (včetně osobních citlivých údajů). Například personální spisy příslušníků StB jsou ovšem podle absurdního výkladu úředníků ministerstva vnitra nadále nedostupné, neboť personální oddělení podléhala kádrové správě ministerstva vnitra, která nebyla organizační součástí StB. V praxi to znamená, že si bývalý příslušník represivního aparátu může přečíst například svazky osob pronásledovaných režimem z politických důvodů, pokud si je dříve sami nevyžádaly podle znění zákona č. 107/2002 Sb. Lidé, kteří byli šikanováni příslušníky tajné policie si však personální spisy svých trýznitelů přečíst nemohou. Zpřístupňování svazkové agendy se navíc nezrychlilo, žadatelé stále čekají na dokumenty nepřiměřeně dlouhé období, někteří dokonce již několik let. Jak uvedla ve Sborníku archivu ministerstva vnitra archivářka Vladimíra Vaněčková, od září 1997 do konce roku 2003 badatelé prostudovali na pardubickém pracovišti celkem 3 931 operativních a agenturních svazků. Pokud by zpřístupňování pokračovalo stejným tempem, byly by všechny svazky zpřístupněny za více než sto let. (Blíže SCHOVÁNEK, Radek: Kádry rozhodují vše. In: ČELOVSKÝ, Bořivoj /ed./: Oči a uši strany. Sedm pohledů do života StB. Tilia, Šenov u Ostravy 2005, s. 27-38)

Doufejme, že se česká situace v oblasti zpřístupňování dokumentů bývalého represivního aparátu výrazně zlepší. Na závěr je vhodné uvést zkušenosti historika Prokopa Tomka, který pracuje v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Na základě dlouholetého zkoumání svazkové agendy bývalé StB formuloval pět hlavních zásad, které by žádný historik při jejím studiu neměl opomenout: „1) Je třeba porozumět době vzniku svazků. Nelze události vytrhovat z dobových souvislostí, ošidné je hodnotit z dnešní situace morálku a jednání lidí, žijících ve zcela jiných společenských podmínkách. 2) Je třeba přistupovat k materiálu s kritickým odstupem. Nepravdivé údaje nemusí být záměrně falšované, může se jednat o omyl nebo nepochopení. Je třeba počítat i s určitým společenskými, intelektuálními a ideologickými omezeními původce – příslušníka StB. 3) Je třeba chránit citlivé údaje osob, nejen z důvodu zákonem zaručené ochrany ale i pro jejich ne zcela jistou hodnověrnost (například neprokázané trestné činy apod.). 4) Materiály jsou torzovité, ne vše se dochovalo a ne vše i tehdy unesl papír. Pachatel zjevného porušení zákona (například provokace, násilí) z řad příslušníků SNB mohl být i tehdejší činností kontrolních mechanismů ministerstva vnitra postižen. 5) Dobře se teoreticky připravit, naučit se materiály StB číst. To umožní se i vyvarovat ukvapených závěrů.“ (TOMEK, Prokop: Svazek jako historický pramen, rkp. V rukopisném textu, který se v současnosti připravuje k vydání v časopise Soudobé dějiny, autor uvedl seznam relevantní literatury, kde se může případný zájemce seznámit s vývojem typologie svazků bývalé StB. Srov. BENDA, Patrik: Přehled svazků a spisů zpravodajství centrály Státní bezpečnosti v roce 1989. ÚDV, Praha 2003; FROLÍK, Jan: Nástin organizačního vývoje státobezpečnostních složek SNB v letech 1948-1989, In: Sborník archivních prací, č. 2 /1991/, s. 447-510; FROLÍK, Jan: Ještě k nástinu organizačního vývoje státobezpečnostních složek Sboru národní bezpečnosti v letech 1948-1989, In: Sborník archivních prací, č. 2 /2002/, s. 371-520; GULA, Marián: Vývoj typů spolupracovníků kontrarozvědky StB ve směrnicích pro agenturní práci. In: Securitas Imperii, č. 1 (1994), s. 6-17; GULA, Marián – VALIŠ, Zdeněk: Vývoj typologie svazků v instrukcích pro jejich evidenci. In: Securitas Imperii, č. 2 /1994/, s. 117-150; CHURAŇ, Milan a kol.: Encyklopedie špionáže. Ze zákulisí tajných služeb, zejména Státní bezpečnosti. Libri, Praha 2000; KOUDELKA, František: Státní bezpečnost 1954-1968 – základní údaje. ÚSD, Praha 1993; ŽÁČEK, Pavel: Přísně tajné. Státní bezpečnost za normalizace. Vybrané směrnice a metodické pokyny politické policie z let 1978-1989. Votobia, Praha 2001)