Srpen 2005

Ed McBain: Po jeho knihách se jen zaprášilo

Michal Bystrov

Poslední velký detektivkář Ed McBain (Evan Hunter) stvořil policejní román, ale zvládal všechny literární styly. Ve středu (06. 07. 2005 – pozn. red. CS-magazínu) zemřel na rakovinu hrtanu poslední z velkých autorů detektivek. Ačkoliv - označení "detektivkář" vlastně v jeho případě není tak úplně přesné. Ed McBain totiž vytvořil zcela nový žánr, takzvaný policejní román, který během let inspiroval řadu méně nadaných následovníků a především nespočet televizních seriálů, v nichž nesledujeme nekonvenční postupy soukromého očka (viz Raymond Chandler), nýbrž systematickou práci policejního sboru. Tím se podobal Michaelu Crichtonovi, jenž svou povídkovou knihou Pět pacientů pro změnu podnítil obrovský boom seriálů z nemocničního prostředí.

Muž proslavený pod dvěma uměleckými jmény - Ed McBain a Evan Hunter - se narodil 15. října 1926 na newyorském Manhattanu jako Salvatore A. Lombino, ale když mu bylo dvanáct, přestěhoval se s rodinou do drsnějšího Bronxu, kde poznal Ameriku jaksepatří odspodu. Vychodil střední školu Cooper Union, načež byl odveden k námořnictvu, odkud ho propustili v roce 1946. O čtyři léta později absolvoval Hunterovu univerzitu -o jeho schopnostech svědčí fakt, že byl členem prestižního studentského spolku Fí Beta Kappa a získal stipendium v malířské soutěži.

V posledním ročníku se oženil se spolužačkou Anitou Melnickovou a když přišel čas najít si pořádné zaměstnání, vyzkoušel možné i nemožné. Zvedal telefony v automobilce, rovněž telefonem nabízel do restaurací mořské raky, učil na střední odborné škole, hrál na piáno v jazzovém orchestru. Šéf literární agentury, v níž nakonec zakotvil, mu pomohl uveřejnit první literární pokusy a roku 1952 ho přiměl napsat první román. Titul nesoucí občanské jméno Salvatore A. Lombino bychom však ve spisovatelově bibliografii hledali marně. Od počátku byl rozhodnut publikovat pod pseudonymy, a to ze dvou důvodů: kvůli stejnojmennému bratranci a všudypřítomné rasové nesnášenlivosti. Mladík vyrůstající ve vroucím kotli národnostních menšin byl přesvědčen, že s italským příjmením má mnohem menší šanci prorazit.

Džungle, Ptáci a pár poldů

Pomineme-li jediný titul z roku 1975 podepsaný jménem Ezra Hannon, pak se plodný autor jen do roku 1959 představil veřejnosti pod čtyřmi různými maskami: pár knih publikoval jako Richard Marsten, několik jako Curt Cannon, jednu jako Hunt Collins a roku 1954 spatřil světlo světa Evan Hunter, tvůrce světoznámého románu Džungle před tabulí. Bývalý kantor si vzpomněl na válčení s rozjívenými žáky učiliště a napsal krajně realistické dílo, jež tehdejší americké veřejnosti způsobilo nepříjemný šok. Mládež s noži a pistolemi, šikana, rasismus, znásilněná učitelka... Ve stejnojmenném snímku s Glennem Fordem a debutujícím Sidneym Poitierem, který přišel do kin rok po vydání literární předlohy, navíc děj poprvé v historii filmu podmalovával rokenrol - šlo o písničku Billa Haleyho Rock Around The Clock. Vyprávění o revoluci, jakou tato skladba způsobila mezi davy teenagerů, by vystačilo na další článek.

Od té doby se po každém románu Evana Huntera jen zaprášilo. Autor zvládající snad všechny myslitelné styly včetně sci-fi, hororů, historické prózy, knížek pro děti nebo příběhů z Divokého západu zaujal i Alfreda Hitchcocka, pro kterého na základě povídky Daphne du Maurier vypracoval scénář k filmu Ptáci. Přestože tento kultovní snímek bývá připisován výhradně Hitchcockovi, Evan Hunter egocentrický přístup velkého režiséra celý život neúnavně bojkotoval. S úsměvem a pochopením, nicméně tvrdě a razantně, jak se sluší a patří na posledního pokračovatele "drsné školy".

Rok 1956 lze považovat za nejvýznamnější mezník spisovatelova života, neboť tehdy spatřilo světlo světa jeho nejslavnější alter ego - Ed McBain. "Město v této knížce, lidé a místa, všechno je smyšlené. Jen postupy policie se zakládají na zavedené technice pátrání." Tak znělo motto bezmála devadesáti legendárních případů 87. revíru ve fiktivním městě Isola, nebezpečně připomínajícím metropoli New York. Od první knihy s názvem Poldožrout hlavních postav příliš nepřibylo ani neubylo: okrsku stále šéfoval poručík Peter Byrnes a kolem něj jako včelky pobíhali černý Artie Brown, plešatý žid Meyer Meyer (otec mu při pojmenovávání ztropil krutý žert), hezký blonďák Bert Kling, suchar Hal Willis, Cotton Hawes (pojmenován po knězi a spisovateli Cottonu Matherovi, v zrzavé kštici měl pramen bílých vlasů - památka po ráně nožem) a ohava a špatný polda Andy Parker. Jakýmsi středobodem většiny dílů této nikdy neukončené epopeje se stal štíhlý atlet s šikmýma očima, italskými předky a dvojčaty - kdyby neměl hluchoněmou ženu a nejmenoval se Steve Carella, šlo by o přesný popis samotného autora, jenž ve svých osmasedmdesáti letech vypadal na šedesát a vizuálně by byl mnohem lepším představitelem než všichni filmoví a televizní Carellové dohromady (snad s výjimkou Josefa Abrháma v českém zpracování proslulé Skládačky). Jeho pracovitost (někdy psal dvě knihy najednou) mu vysloužila obdiv i spoustu ostrých kritik, nicméně každý, kdo by tohoto dokonalého stylistu a vypravěče házel do jednoho pytle s tisícem brakových detektivek zaplavujících světový trh, by se hrubě mýlil.

McBainovy romány, ať už šlo o případy ze "sedmaosmdesátky" či paralelně vydávanou sérii kauz miamského advokáta Matthewa Hopea, neomračovaly zápletkou, nýbrž věrohodností, uměním vést dialog, svébytnou poezií i všudypřítomným humorem. Policejní lékař se například v duchu zeptal nad kusem lidského těla v popelnici: "Co po mně chcete? Abych ho prohlásil za mrtvého?" A koneckonců, kdyby šlo o druhořadého grafomana, sotva by ho překládali Jan Zábrana, Alena Maxová či Pavel Dominik. Ed McBain zkrátka nepsal pouhé detektivky, ale vytvářel alternativní svět, do něhož se mohl utéci každý, koho ten jeho, všední, přestal zajímat.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)