Srpen 2005

Laik se diví

Bohumil Doležal

Nejsem odborník na záležitosti EU a prosil bych, aby čtenář bral následující řádky spíš jako výraz udivení; nechci vynášet kategorické soudy. K dnešní podobě EU i k euroústavě mám řadu výhrad, přesto jsem hlasoval v referendu pro vstup do Unie, a kdyby se bylo ještě před francouzským a nizozemským debaklem konalo referendum o euroústavě u nás, byl bych býval taky hlasoval pro, prostě proto, že západoevropské prostředí je při všech svých problémech o hodně civilizovanější než to české a mohlo by snad v budoucnu přispět k jeho pozvolné kultivaci.

Některé věci mi ovšem jsou záhadou. Především: jak je možné, že špičky EU nebyly na možnost, že by euroústava v procesu ratifikace fakticky propadla, vůbec nijak připraveny? Neměly pro ten případ žádnou promyšlenou strategii a projevily úplnou bezradnost. Následné neschválení unijního rozpočtu na léta 2007 – 2013 pak dojem hluboké krize ještě prohloubilo. Německo-francouzský „motor“ Unie byl zjevně zaskočen a paralyzován (nemohu říci, že by se mi zrovna tohle nelíbilo). Kancléř Schröder ostatně odchází (je jen otázka, zda se jeho potenciální nástupkyni může vůbec ještě podařit něco na jeho problematickém politickém dědictví změnit) a nad budoucností prezidenta Chiraka se vznáší velký otazník.

Přitom potíže se přece daly očekávat. Rozšíření o relativně zaostalé a chudé postkomunistické země, krutě poznamenané skoro půlstoletou ruskou okupací, a integrace Unie jsou dva procesy, které jdou proti sobě. Byla tu přece jakási zkušenost s připojením bývalé NDR ke Spolkové republice: vleklé potíže se táhnou dodnes, dodnes se integrace příliš nepovedla. V případě EU byly zjevně překročeny hranice toho, co je ještě společnost vyspělých západních zemí schopna unést – a to je na cestě další sousto, Rumunsko a Bulharsko, jímž se Unie možná zadáví.

Očekávání přijímaných zemí, že budou z připojení profitovat, je oprávněné a je těžko se mu divit. Jeho rubem je, že to západní země bude něco stát. Jaké výhody vlastně mají civilizované evropské státy z rozšíření EU? Snad to, že je nováčci bijí po hlavě jejich vlastními učebnicovými liberálními zásadami (svobodná ekonomika včetně volného pohybu pracovních sil), trochu podobně, jako po válce bili Rusové své někdejší západní spojence po hlavě utopickými sociálními závazky, které na sebe západní země vzaly a nebyly je schopny dodržovat, protože by je nebyl schopen dodržovat nikdo?

Bylo tisíc důvodů, proč po rozšíření očekávat potíže. Rozumné řešení by bylo nejprve zafixovat momentální stupeň integrace s tím, že v dohledné době se s ním asi nebude dát hýbat, pak provést choulostivou operaci a čekat, co to udělá. Místo toho zavládlo chiliastické nadšení, jehož plodem byl projekt, jenž nyní eurooptimistům s rachotem spadl na hlavu.

Pochybnosti ostatně budí i současná evropská idea „sociálního státu“, dokonale klimatizovaného prostoru v prostředí, kde se střídají mrazy s vedry. Pravda, každý politický útvar má aspoň do jisté míry tuto ambici. Problematická je ale snaha, aby klimatizace fungovala pokud možno dokonale, aby se pro ni muselo co nejméně pracovat a co nejméně bojovat (zbabělý postoj většiny zemí EU – včetně ČR – v irácké krizi) a aby se minimalizovala všechna rizika. Bohužel, prosazování kloudných věcí bývá pravidelně spojeno se značným rizikem. Zde jako by zvítězila líná netečnost.

Pro Klause je pád euroústavy vítězstvím svobody a demokracie. To je ovšem nehorázné přehánění, demokracie a svoboda se neprosadí tím, že se něco zhroutí, nýbrž tím, že se něco vybuduje. Daleko spíš se ukázalo, že si Evropa předsevzala něco, k čemu se jí nedostávalo sil a střízlivého realismu. Západ musel počítat, že se rozšiřuje o slabé partnery, a že součástí jejich slabosti je i chytráctví, usilující využít hloupého idealismu. Navíc ani Západ se nepředvedl vždycky v nejlepším světle, pro chudé agrární země je myšlenka EU jako dobročinného spolku na podporu nerentabilního francouzského zemědělství jen těžko přijatelná. Integrovat retardovaná společenství do slušné společnosti přitom předpokládá dobrou vůli, a to na obou stranách. Že by jí zrovna česká společnost oplývala, je víc než sporné.

(www.bohumildolezal.cz)