Srpen 2005

Události od 20. června do 15. července 2005

Bohumil Doležal

Denní komentáře politologa Bohumila Doležala k událostem v České republice i ve světě podle českého denního tisku. Komentáře se vztahují jen ke dnům, kdy v ČR vycházejí hlavní deníky.

Pondělí 20. června

Summit Evropské unie se nedokázal dohodnout na rozpočtu pro léta 2007 - 2013. Černou ovcí se stal britský premiér Blair, který nechce, aby se fakticky zvýšila částka, jíž Británie dotuje neefektivní francouzské zemědělství. Evropská unie se prezentuje jako zápecnická organizace, která má svým členům garantovat "sociální jistoty". Společenství pohodlných břichopasů, kterým se nechce ani příliš pracovat, ani riskovat kůži v nějakém boji (viz způsob, jakým "zdravé jádro" EU nechalo na holičkách USA v irácké krizi). Kromě toho je tu jakýsi technický problém: EU se může buď rozšiřovat (o země čím dál tím zaostalejší), nebo integrovat. Obojí najednou je zjevně nezvládnutelné. Ostatně si myslím, že už rozšíření o země jako ČR byla chyba. Když teď Chiracův rival Sarkozy žádá zastavit další rozšiřování Unie, je to logické, i když pět minut po dvanácté. Obecně se dá říci, že politika dua Chirac - Schröder utrpěla debakl.

Tyto události nemohly nezasáhnout i ČR. Vláda se rozhodla, že zruší kampaň k euroústavě (není jasné, k čemu by v tuto chvíli byla) a místo toho chce podnítit celonárodní debatu obecně o EU. To je v podstatě ústupový manévr (je zajímavé, že vedoucí představitelé EU neměli žádný druhý plán pro případ neúspěchu euroústavy, zjevně s tím vůbec nepočítali). Sociální demokracie se zatím s ODS dětinsky přetahují o termín schůzky, komunisté jsou podstatně vstřícnější.

Krajská konference KDU-ČSL navrhuje znovu Cyrila Svobodu na funkci místopředsedy strany (funkce se vzdal v souvislosti s nakonec neúspěšným jednáním o "Kohoutovu" vládu). Zdá se, že poslední vývoj preferencí lidovců začíná členstvo znepokojovat a Kalouskova pozice poněkud oslabila.

Skupina členů pražské organizace vyzvala Stanislava Grosse k odchodu z čela ČSSD, protože straně škodí, do čelných funkcí prý nepatří "lidé bezpáteřní, hloupí, hrabiví, vydíratelní". Gross má tak jako tak málo šancí udržet si po svém debaklu v roli premiéra na předním místě ve straně, a tak tato iniciativa (jedním z účastníků je bývalý Zemanův poradce) má nepříjemnou pachuť hyenismu.

Podle Karla Steigerwalda v dnešní MfD jde sociálním demokratům ve vztahu k EU především o dotace, kdežto ODS si žádá volný pohyb osob a kapitálu a svobodný trh s minimem regulací. Jde jen o dvě techniky, jak oholit bohaté strejdy ze západu, sociálně demokratická počítá s viditelnou rukou přerozdělování, ODS by ráda viděla, aby to ekonomické kapsářství provedla taktně a nenápadně neviditelná ruka trhu.

Úterý 21. června

Včera večer se uskutečnila historická první pracovní schůzka mezi vedením ČSSD a KSČM. Jednalo se o ratifikaci euroústavy, o mimořádné letní schůzi PS, která by měla projednat mj. i nový zákoník práce, o budoucím prezidentovi NKÚ a o Paroubkově cestě do komunistické Číny. Paroubek učinil další rázný krok k úplné integraci neostalinistické KSČM do českého politického systému. Všechno začalo tím, že Havel a jeho lidé se po listopadu 1989 rozhodli komunisty nechat existovat, ale ignorovat je. Tahle pštrosí politika, nesená potřebou disidentských amatérů dohodnout se s komunistickými profesionály o pokud možno hladkém předání moci, se samozřejmě nedala natrvalo držet. Další faktické vstřícné kroky udělala Klausova garnitura (od zapojení komunistických manažerů do řízení českého hospodářství po oficiální, i když pouze zdvořilostní schůzku v Lánech), a teď Paroubek přistoupil k dělné spolupráci, zatím formou konzultací ve věcech společného zájmu. Pravda, Paroubek je v obtížné situaci. Potřebuje během roku, co zbývá do voleb, ČSSD nějak rehabilitovat, a to mu s upírem Kalouskem u krku půjde jen velmi těžko. Pro řešení svízelné situace si vybral širokou a dlážděnou cestu, která vede do pekla. Chce využít komunisty k tomu, aby se prosadil proti svým politickým protivníkům. Rudý čert je ale špatný sluha, a nakonec to může dopadnout i tak, že mu naopak Paroubek pomůže k tomu, aby si to vyřídil s ním i s jeho „pravicovými“ protivníky. Tak se dostal k moci Hitler v roce 1933 a Gottwald (coby Stalinův slouha, ovšem) v roce 1948. Kdo se nevyrovná kriticky s minulostí, prožije si ji za trest znovu. „Nevím, jestli jste si všimli, ale já ve svém jednání nejsem vůbec ideologicky předpojatý“, říká český premiér. „Vůbec ne ideologicky předpojatý“ znamená: jsem úplně cynický, nemám žádné zásady. Politici takoví bývají leckde, ale ČR je jediná země na světě, kde se s tím ještě navíc chlubí.

Místopředseda KSČM Filip se tím pádem cítí na koni a rozhoduje (zatím jen v rozhovoru pro Právo) o tom, kdo je a kdo není v rozporu s českými národními zájmy. V rozporu je ministr Svoboda, přítel amerických imperialistů. Je hezké, že české národní zájmy už zase mají pod palcem komunisté.

Podle komisaře pro rozšíření EU Rehna je po debaklu s euroústavou a se schvalováním unijního rozpočtu třeba zvážit další rozšiřování unie. Zatím ponechává v naději jen Bulharsko, Rumunsko, případně Chorvatsko a Turecko. Unie ve skutečnosti bude mít teď dvacet let co dělat, aby strávila rozšíření o postkomunistické holoprdelníky, jako jsme my. Vyhodit je ovšem už nemůže. Neměla by si aspoň dát s rozšiřováním na nějaký čas pauzu? Je mi líto jedině Chorvatska, které je na úrovni postkomunistických zemí, co už byly přijaty, a nedostalo se do unie jedině kvůli balkánskému konfliktu.

Prezident Klaus tvrdí, že v nynější krizi EU prohráli přerozdělovači. Ve skutečnosti jde o dvě skupiny bukanýrů z Východu, lišící se pouze taktikou: první chtějí z bohatého Západu vyždímat peníze přímým žebráním (dotace), druzí (k nimž patří i pan prezident) chtějí své bohaté nové partnery obrat pomocí tzv. neviditelné ruky trhu, zejména s využitím toho, oč je na východě vzhledem k okolnostem (které rozhodně nejsou zásluhou postkomunistických zemí) levnější pracovní síla. Neříká se tomu náhodou nekalá soutěž?

Středa 22. června

Po spektakulárním útěku miliardáře Krejčíře z rukou policie vyzval premiér Paroubek nepřímo policejního prezidenta Koláře k rezignaci (Kolář pak skutečně rezignoval). Nedovedu posoudit míru odpovědnosti policejního prezidenta v tomto konkrétním případu, nemohu pouze uvěřit jedné věci: že se tomu člověku podařilo utéci kvůli neschopnosti policie. To prostě není možné. Daleko spíš musel být někdo až moc schopný.

Ministr Dostál předvádí na veřejnosti svou chorobu a pokouší se ji používat jako politický nástroj. Vyžaduje si zvláštní ohledy a pohoršuje se, že poslanec Karásek nebyl ochoten souhlasit s přeložením projednání novely církevního zákona na dobu, kdy ještě bude moci být ve sněmovně přítomen. Jde o to, zda měl Karásek ke svému postoji věcný důvod. Pokud ano, je choroba pana Dostála nezajímavá. (Dostál prý Karáskovi řekl, že „na jednu stranu dělá za moje uzdravení mši, a pak se takto zachová.“ Karásek je farář Českobratrské církve evangelické, nemohl dělat za uzdravení pana Dostála mši).

Prezident Klaus vystoupil včera na půdě České akademie věd ve františkánském rouše: poučil vědecké pracovníky citátem z Karla Poppera, že chudoba ve vědě cti netratí a že pro vědce je naopak hrozivější bohatství, které ubíjí myšlení. Neplatí náhodou totéž pro politiky? A v první řadě pro našeho nejvyššího ústavního činitele? A neměl by se Klausův kult chudoby promítnout i do výše jeho platu? Tím by šel českým akademikům, pachtícím se zjevně za bohatstvím, vstříc osobním příkladem. (Podotýkám, že na rozdíl od pana prezidenta a od toho, co nám za totality vtloukali ve škole do hlavy – jemu to tam nějak uvízlo - jsem přesvědčen, že bohatství cti netratí – a to ani u vědce, ani u politika. Pochybnosti o cti politika vzbuzují nejapné a pokrytecké řeči toho typu, jaké vedl Klaus v ČAV.) Stav české vědy je ovšem truchlivý – usuzuji z toho, že pana prezidenta po pronesení této myšlenky nehnali z akademie vidlemi.

Petr Uhl píše v Právu ironicky, že účast lidovců ve všech vládách od roku 1921 nám závidí celý svět. Pan Uhl má poněkud krátkou paměť, v letech 1998 – 2002 lidovci ve vládě nebyli.

Komunistický prokurátor Karel Vaš, který dostal v politických procesech z padesátých let (a nejen tehdy) řadu lidí na šibenici, dostane odškodnění coby odbojář. Možná, že by mohl zaujmout místo Oldřicha Stránského, kterého právě vykopali ze Svazu protifašistických bojovníků za svobodu. Taky by bylo dobré rehabilitovat jiného bojovníka za svobodu, Picha-Tůmu, kterého lůza dohnala k sebevraždě. A postavit mu pomník. Klaus, Topolánek a Paroubek by si už mohli začít připravovat pietní projevy.

Čtvrtek 23. června

Poslanecká sněmovna schválila velkou většinou vládní návrh novely zákona o silničních komunikacích, která přinese velké zpřísnění postihů pro neukázněné řidiče. K tomu, aby se opravdu něco změnilo, bude ještě zapotřebí jakási kooperace policie (ze zákona se může stát nástroj na vydírání provinilců). Tak radikální zpřísnění kladeš nárok zároveň na řidiče i na policii, je otázka, zda právě přísností zákona nebude vystavena zkoušce, kterou ve své současné podobě může sotva vydržet.

Což souvisí s aférou Krejčíř. Policejní prezident po zřetelném pokynu premiéra Paroubka odstoupil (těžko se mohl zachovat jinak), byli odvoláni dva vysocí policejní důstojníci a deset policistů, kteří prováděli prohlídku, během níž Krejčíř uprchl, jsou mimo službu a vyšetřuje je Inspekce ministerstva vnitra. Nedovedu si představit, že by Krejčířovi nebyl někdo k útěku pomohl.

Poslanec Hojdar, jeden z disidentů v ČSSD, byl svou domovskou organizací v Mostě vyloučen z řad ČSSD (v Mostě zjevně v současné době existují dvě organizace strany, ta Hojdarova je o něco menší). Pokud ministr Dostál odstoupí, zaujme jeho místo Jana Hamplová, které poté, co ji vyškrtli z kandidátky pro krajské volby, vystoupila z ČSSD. Předseda takovéhle strany musí být skutečný akrobat – strana nikoli náhodou připomíná cirkus.

Ve Francii se mluví o tom, že výsledek referenda o euroústavě byl způsoben i nespokojeností z rozšíření EU. Ministr vnitra a Chirakův oponent Sarkozy upozorňuje (asi zcela právem), že Unie v současné době není schopna přijímat nové země. Už to poslední rozšíření (o postkomunistické země) pro ni představuje přinejmenším stejný problém, jakým bylo pro SRN přičlenění nových spolkových zemí. Německo se s tím problémem vyrovnává velmi obtížně už patnáct let, Evropské unii, nesourodé a volněji svázané, to bude nejspíš trvat ještě déle.

Pátek 24. června

Nový vlastník českého Telecomu provedl impozantní Bartolomějskou noc vůči (českému) managementu firmy. Jeho obětí se stal mj. i dosavadní předseda představenstva a generální ředitel Gabriel Berdár, který před nedávnem zaujal naši veřejnost, když byl přepaden před svou vilou neznámými lupiči a pak na cestě do nemocnice střílel buď po nich, nebo omylem po někom jiném (první verzi šíří on, druhou policie). Na jeho místo zasedne jakýsi cizokrajný suchar a Divoký východ opět o něco zfádní.

Ministr Dostál protestuje proti tomu, aby byla veřejnoprávní televizi zároveň se zvýšením koncesionářského poplatku zakázána reklama. Domnívá se, že pak budou, byť i nepřímo, televizní koncesionáři z vlastní kapsy dotovat velké privátní televize. Není to ale spíš tak, že odnětím reklamy se stane Česká televize ještě víc závislá na státu a ještě méně závislá na vlastní iniciativě, než je dnes? Poplatky jí zprostředkovává stát a potečou, i když budou zábavné programy ještě otravnější a zpravodajství a publicistika ještě bezzubější než dnes a dívat se na ni proto bude ještě méně lidí než dnes. (Což by panu ministrovi mohlo přijít docela vhod.)

Někdejší Zemanova protežé v ČSSD Jana Volfová zakládá novou politickou stranu. Bude se jmenovat Nezávislí demokraté a program pro ni píše europoslanec Železný. V případě obou protagonistů jde o jakési bretonovské setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole, oba protagonisté mají společné jen maléry z posledních let. Pan Železný ani není členem zakládané strany. Program je, jak se zdá, poměrně prostý: s námi přijde zákon a hajme národní zájmy. Takových už tu bylo a ještě bude, parketa je dostatečně obsazená úspěšnými populisty z ODS a navíc Dokonale Nezávislí Demokratičtí Demokraté, i když budou svou nezávislost a demokratičnost skloňovat ve všech pádech, by mohli uspět jen tenkrát, kdyby k volbám přišlo ještě podstatně méně voličů než k volbám do europarlamentu – pak už nejde o volby, ale o sázku do lutrije.

Britskému premiéru Blairovi těžko vyčítat nedostatek kuráže. Projevil ji už v irácké záležitosti (a obstál), prokazuje ji i teď v krizi EU. Ve svém projevu před Evropským parlamentem upozornil na to, že unie ekonomicky nedrží krok nejen s USA, ale ani s Indií a Čínou, a kritizoval dotace do zemědělství. Evropská unie je ve své nynější podobě pokusem vybudovat uprostřed oceánu akvárium. Je to pokus pro obyvatele akvária dost riskantní.

Shodou okolností v trochu (dosti vzdáleně, ovšem) podobném duchu jako Blair hovořil vicepremiér Jahn na včerejším zahájení sjezdu Odborového svazu KOVO. Přidal s ohledem na publikum ještě sociální udržitelnost a sociální smír. Se zlou se potázal. Pan Jahn zjevně sedí ve špatné vládě a možná díky tomu je odsouzen pronášet při nevhodných příležitostech projevy pociťované publikem jako nepatřičné.

Slovenský parlament schválil návrh zákona (předložený nejsilnější slovenskou stranou, Ficovým Smerem) o prokazování původu majetku. Podle něho budou policie a prokuratura shromažďovat údaje o nelegálně nabytých příjmech a obvinění musí pak před soudem dokázat svou nevinu. Doufám, že tato originální inovace zkostnatělých zásad, jako je presumpce neviny, u nás nedojde napodobení.

Paní redaktorka Machalická se v Lidových novinách ujala velmi vášnivě obhajoby zesnulého herce, překladatele a divadelního kritika Leoše Suchařípy. Jan Rejžek o něm v Týdnu napsal mj., že „dle archivů ministerstva vnitra měl být v období 1957 až 1962 agentem StB“. A paní Machalická namítá: „Tato věta je ale jen prostý plivanec, za ní není žádné vysvětlení, žádné souvislosti. Nic o Suchařípově otci, který jako Žid zemřel v transportu smrti. Nic o mladém Leošovi, který poté, co jeho rodinu tvrdě zasáhl holocaust, chtěl budovat nový svět a nadšeně odešel na moskevský GITIS, aby brzo pochopil, jak se zmýlil. "Myslel jsem, že sloužím vlasti, byl jsem hrozně blbej," přiznal se Marku Ebenovi v televizním pořadu Na plovárně.“ Ve skutečnosti tato věta je buď pravda, nebo ne. Pokud je to pravda, nic na tom, že je to pravda, nemění ani smrt Suchařípova otce (člověk, jemuž zemřel otec za pochodu smrti, se kvůli tomu ještě nemusel stát agentem StB, a těch, co se přesto agenty nestali, je nepochybně daleko víc než těch, co se agenty stali), také ne všichni, co chtěli budovat nový svět, museli proto vlézt do spárů StB. A skutečnost, že pan Rejžek za totality údajně chválil Deana Reeda, nemůže nic změnit na tom, že pan Suchařípa byl kdysi předtím agentem StB (pokud jím ovšem skutečně byl). Tohle poslední je od paní Machalické dětinský a neslušný argument na způsob slavného „a vy v Americe zase lynčujete černochy“.

Sobota 25. června

Patrně jako reakci na to, co před ním řekl místopředseda vlády Jahn, mínil včera na sjezdu odborového svazu KOVO eurokomisař Vladimír Špidla svá slova o tom, že Česko nemůže soutěžit s Čínou nebo s jinými zeměmi v tom, jak málo zaplatí pracovníkům. „To bychom už mohli říci, že z ekonomických důvodů můžeme zrušit i politickou demokracii a individuální svobody, abychom se nezdržovali v okamžiku, kdy musíme rozhodovat.“ Je sice zjevné, že nelze nejen drasticky, ale vůbec snižovat platy (lid i EU by se vzbouřili), ale pan Špidla plete dohromady dvě věci: v roce 1989 se nám bez naší velké zásluhy dostalo větší svobody a neměli bychom se jí zříkat. Zároveň se po převratu vůbec nepodařilo zastavit trend projídání budoucnosti, nýbrž všechny polistopadové vlády v něm z populistických důvodů usilovně pokračovaly. I z tohoto hlediska je to, v čem žijeme, zvláštní kombinace demokracie a komunismu, svobody a nezodpovědnosti.

České noviny běsní nad nezodpovědností poslanců, kteří odmítli Kalouskův návrh na podstatné snížení různých úhrad. Vypadá to, jako by se v našich médiích zahnízdila bludná představa, že blahobyt vzniká odíráním poslanců. Chtěl bych v této souvislosti říci, že jde o naprosto podružný problém, důležitý jen pro ty, co jsou zvyklí strkat nos a prsty do cizích kapes, a konkrétně že požadavek, aby poslanci měli hrazené vnitrostátní letenky, je přirozený a na místě a rozdíl v dietách na zahraniční cesty tuplem: problém není v tom, že ty poslanecké jsou moc vysoké, ale že ty ostatní jsou nízké. Tím, že se sníží i ty poslanecké, se nic nezlepší.

Po Paroubkovi přijel populisty ze Smeru na Slovensko podpořit i náš vysočinský Kalibán (mám, na mysli Miloše Zemana). Na společné tiskovce s Ficem po prezentaci své knihy prohlásil, že slovenská vláda dělá ze svých občanů pokusné králíky a že politik, který se chlubí, že jeho reformy budou bolet, je idiot (je to třeba zatlouci; přitom všechny pořádné reformy bolí a Zeman sám o tom za totality napsal docela hezký článek; má se tedy lidem lhát?). Horší je, že si jeden z našich početných sociálně demokratických expremiérů zatím nevšiml, že Slovensko je cizí země, že by se tam tedy měl chovat slušně a nestrkat zbytečně nos do cizích věcí. Posloužil panu Ficovi stejně jako kdysi Gérard Depardieu Mečiarovi, rozdíl je v tom, že Depardieu je dobrý herec. Slovenský ministr hospodářství Rusko pak prohlásil v televizi Markíza: „Možná je lepší mít politiky, kteří dělají bolestivé reformy, než expremiéra, jenž chlastá, nedokáže se kontrolovat a poměrně přesvědčivě se blíží definici opilce.“ To je docela výstižné.

Ve Lvově otevřeli, jak zdůrazňuje Právo, „kontroverzní“ hřbitov polských vojáků, padlých v letech 1918 - 19 při bojích o Lvov mezi Poláky a (komunistickými) Ukrajinci. Prý se to „části ukrajinské veřejnosti“ nelíbí, píše Právo, nicméně otevření se zúčastnili prezidenti Kwaśniewski a Juščenko. Samozřejmě, taková gesta dobré vůle na nejvyšší úrovni působí na české šovinisty jako rudý hadr na býka.

Právu (Alexandru Kramerovi) poskytl rozhovor předseda ODS Topolánek. Vyjádřil se kriticky o Paroubkových námluvách s komunisty, na otázku, zda hodlá ODS opět mobilizovat, odpověděl, že strana chce svou kampaň pojmout pozitivně. Tady by ovšem mobilizace byla docela na místě, jenže ODS už moc často mobilizovala proti hovadinám, je na tom jako ten pastýř, co pořád volal vlk, vlk, a když pak vlk přišel, nikdo mu nevěřil a nepomohl. Kromě toho nemá k takové mobilizaci mandát, protože sama pomáhala vytvářet situaci, v níž se nyní Paroubek může bez zábran s komunisty pelešit. Topolánek se bojí toho, že by nám mohly vládnout „minority“, na otázku jaké odpověděl: etnické nebo „ekologistické“. Nechápu, proč se ho Kramer vůbec nezeptal, které etnické minority má na mysli. Tipnul bych si, že se bojí jednak Romů, jednak sudetských Němců. Škoda, kdyby to byl předseda ODS rozvinul, mohla by to být při jeho příslovečné inteligenci docela legrace.

Redakce MF Dnes vyslala do Poslanecké sněmovny „figurantku“, která sehrála roli oběti domácího násilí a dožadovala se postupně pomoci několika poslanců. Vše bylo zaznamenáno a otištěno. Je mi líto, ale nemohu si nechat pro sebe, že tento způsob testování politiků nepovažuji za slušný.

Ať už je Milan Knížák jakýkoli, byl jediným, kdo k úmrtí oslavovaného výtvarníka Josefa Jíry řekl docela věcně: „Josef Jíra byl protežován minulým režimem. Pominu kvalitu jeho výtvarné práce. Je průměrná a v Česku má poměrně dobrý ohlas. Evropsky je bezvýznamná. Ale to je jedno. Hlavně to ale byl člověk, který kolaboroval s minulým režimem a po převratu se začal přimazávat k ODS, aby vplul do tohoto režimu. A to se mu podařilo. Takže dostal od Václava Klause medaili.“ Nevím, proč by se, když někdo zemře, mělo na takovéhle věci zapomínat.

Na dnešním sněmu Československé církve husitské rezignoval z funkce dosavadní patriarcha Jan Schwarz. Církev povede dočasně jmenovaný správce až do doby, kdy bude zřízena nová funkce matriarchy, jíž se má údajně ujmout dr. Řepová z ministerstva kultury. Tak se Československá církev husitská jako první dostane do uspořádaných vztahů s naším socialistickým státem, a je se nadít, že v nepříliš vzdálené budoucnosti bude ministr kultury jmenovat i katolické biskupy, arcibiskupy, kardinály a jednou možná i papeže. A zase budeme v Evropě jedničky.

Pondělí 27. června

Předseda KSČM Grebeníček dal najevo ochotu spolupracovat s ČSSD „na skutečně levicové koncepci vládnutí“ a při té příležitosti namazal Paroubkovi něco medu kolem huby (je to prý „organizačně vcelku zdatný a zkušený pragmatik“, což přeloženo do srozumitelného jazyka znamená: „celkem vzato je schopný všeho“). Nechci tento soud zkušeného předsedy Grebeníčka hned předem nějak zpochybňovat. Paroubek vzápětí (dokonce z Pekingu) kontroval, případná spolupráce s komunisty podle něho předpokládá, že během krátkého času dokáží vyřešit svůj postoj k minulosti před rokem 1989, reformu strany, přechod k jasné euroatlantické orientaci a podporu přijetí eura do roku 2010. První dvě věci by komunisté dokázali nějak podvodně zvládnout, s dalšími budou mít velký problém a tak se zdá, že nějaká okázalá prvoplánová spolupráce zatím nehrozí. Není jí ostatně ani zapotřebí, bohatě stačí to, co už Paroubek činí. Podle STEM dosáhla veřejná důvěra v premiéra 48%. To je o 4% víc, než kolik měl při svém nástupu Stanislav Gross. Rozdíl není příliš velký a neměl by být přeceňován.

Prezidentské volby v Íránu vyhrál ultrakonzervativní kandidát, který stejně jako kdysi Adolf Hitler spojuje fanatismus s populismem. Nejsem odborník na Střední východ, ale dovedu si představit, že by v citlivé oblasti mezi Irákem a Afghánistánem mohl vzniknout dost velký problém.

Vicepremiér Jahn napsal v dnešním Právu mimo jiné: „Co v Evropě evidentně nefunguje, je vidět na příkladu Německa, Francie a Itálie. Tyto země se potýkají s růstem nezaměstnanosti a dosahují jen velmi malého růstu, či dokonce poklesu HDP. Představitelé těchto zemí většinou hledají viníka v zahraničí. Jednou je to konkurence z nových členských zemí, jindy euro. Bohužel si nechtějí přiznat, že problémy jsou z větší části u nich doma. V neefektivních sociálních systémech, neflexibilním trhu práce a přílišném byrokratickém a daňovém zatížení firem a podnikatelů.“ Zlatá slova, jen nechápu, co vede pana Jahna k tomu, aby tyto věci hlásal na palubě sociálně demokratického Titaniku. Když sociální demokraté volby prohrají, končí. Když se rozhodnou po volbách dát se do holportu s KSČM, končí taky. Tertium non datur.

Při pohledu na dnešní středočeskou rubriku Práva mne zaujalo v titulku jméno Benešov. Skýtá totiž příležitost, jak poměrně levným a přitom výrazným způsobem uctít památku prezidenta Obnovitele a Budovatele. Když komunisté chtěli zvěčnit zásluhy našeho prvního dělnického prezidenta, museli změnit Zlín na Gottwaldov. Byly s tím problémy a nevydrželo to. Zde pouze stačí, aby Poslanecká sněmovna, Senát zvláštním zákonem nebo sám Nejvyšší prezidentským dekretem konstatovali, že Benešov se od nynějška jmenuje Benešov za účelem uctění významného českého politika, jemuž se podařil kousek vskutku herkulovský: odsunul naši vlast na pětačtyřicet let do Ruska. A to chci vidět, jak někdo jednou, až se třeba názor na oceněného změní, prosadí přejmenování Benešova! Doufám, že Protifašističtí bojovníci za svobodu rozjedou patřičné iniciativy. Přijde to levně, cedule na silnicích se nebudou muset předělávat. A pak, že četba Práva není inspirativní!

Komunisté si zřídili Rádio Futura. Zkušební provoz zahájili písní Zasadil jsem čerešenku (vlastenecky folklorní nota), projevem Lenina (internacionální nota) a písní Svatá válka v podání Alexandrovců (nota panslavistická). Jakou svatou válku a s kým hodlají Grebeníček a spol. vést? Vzniká jakási obdoba mločího vysílání ze známého Čapkova románu: Haló, vy lidé… Pan senátor Mejstřík považuje komunistické vysílání za nebezpečné. Chtěl by ho snad zakázat? Pak budou komunisté triumfovat. Obávám se, že lidé typu pana Mejstříka jsou daleko větším nebezpečím pro demokracii než komunistické rádio.

Úterý 28. června

Ústavní soud rozhodl, že sbormistr Kulínský je ve vazbě držen protiprávně, protože když se o ní rozhodovalo, nebyl přítomen ani on, ani jeho obhájce. Obvodní soud pro Prahu 4 musí tedy prodloužení vazby z února opět projednat. Případ Kulínský je aféra velmi podivná. Zdůvodnění, že by na svobodě mohl ovlivňovat svědky a pokračovat v trestné činnosti, mi připadá velmi nepřesvědčivé, takže se člověk musí ptát, co je za tím (i kdyby to pan Kulínský chtěl dělat, nepochybně by si po několika měsících vazby a při vyhlídce, že se tam může coby dup vrátit, dal veliký pozor). Je všeobecně známo, že lidé obvinění z takových deliktů jako on nemají za mřížemi, velmi mírně řečeno, na růžích ustláno (kriminální podsvětí je při posuzování toho druhu trestné činnosti velmi moralistní). Podezřelý je i celý případ: pak Kulínský pravděpodobně není čistý jako lilium, ale svědkové, množící se geometrickou řadou, přičemž jde o události, které se většinou staly před mnoha lety, nevzbuzují velkou důvěru. Trochu to připomíná hilsneriádu. Zneužil 49 dívek. Nebylo jich snad 490? Nebo 4 900? Údaj by měl být zapsán do Guinessovy knihy rekordů. Hranice sexuální dospělosti je u nás stanovena na úrovni, která by odpovídala konci osmnáctého století. Nezletilá dívka, která se spustí z čisté lásky se sbormistrem, který jí může poskytnout lecjaké výhody, a po patnácti letech ho udá, to je story nepříliš důvěryhodná.

Premiér Paroubek si dovede představit, že by sociální demokracie mohla uvažovat o koalici jen tehdy, když by se její volební výsledek pohyboval mezi 25 – 30%. Co to znamená? Potenciální koaliční partneři jsou zjevně dva, KSČM a ODS, prostě proto, že s KDU by sociální demokraté většinu dohromady nedali. Asi by se jim taky po všech zkušenostech nechtělo. 25% komunisté nejspíš nedosáhnou, ODS může mít víc: čili – s komunisty půjdeme do koalice jen tehdy, když budeme tou silnější složkou, s ODS, když budeme představovat dost respektovaného partnera.

Objevil se další kandidát na největšího Čecha. Jakýsi náš spoluobčan se pokoušel propašovat z Turecka do Evropy heroin za skoro dvě stě milionů korun, je to prý nejvíc, o co se kdy našinec pokusil. Pokus bohužel nevyšel, na rumunsko-maďarské hranici ho lapli. Ale přesto má svou váhu: wer immer strebend sich bemüht…

Miloš Zeman se k Paroubkově namlouvání staví zdrženlivě: nechce být vůdcem krajské kandidátky, svou práci pro stranu už odvedl. Nechce být prezidentským kandidátem, už jednou na přání strany byl (a jak to dopadlo, to ovšem Zeman už nedodává, každý si to domyslí). Pan Zeman totiž touží po jediném: být od ČSSD papežem. Ostatní funkce při své vrozené skromnosti s díky odmítne. Ostatně Paroubek své návrhy nemyslí zase až tak vážně: chce jen pacifikovat Zemanovy stoupence ve straně. Ze stranických špiček na návrat Hejkala z Vysočiny nikdo nepomýšlí. Bojí se ho, a právem. On už svou práci pro ně opravdu udělal, jinak by neseděli tam, kde dnes sedí. A víc nepotřebují.

Rusko zahájilo procedury k odstoupení od dohody o hranicích s Estonskem, kterou 18. května v Moskvě podepsali Putin a Rüttel. Podpis zjevně spadal do období, kdy ruský medvěd v rámci oslav vítězství v 2. světové válce mluvil k západním jehňátkům tenkým hláskem. Moskva prý nesouhlasí s preambulí smlouvy, kde jsou narážky na dokumenty, v nichž se hovoří o anexi Estonska Sovětským svazem, což jsou podle ruské strany údajně „nepřijatelné a zavádějící teze, jež neodpovídají objektivním reáliím“. Objektivní reálie v ruském pojetí se zjevně blíží pohádkám tisíce a jedné noci. Na druhé straně Estonsko vznáší údajně vůči Ruské federaci územní požadavky, protože jeho dnešní hranice se nekryjí s hranicemi meziválečnými. Pokud je tomu tak, je to holé šílenství, Estonsko už tak vlastní území obývané ve velké většině Rusy, tímhle by ho ještě rozšířilo a navíc čas na hýbání hranicemi, pokud kdy byl, už pominul. Je velmi neopatrné zejména ve vztahu k Rusku vytvářet situaci, kterou pak Rusko může snadno zneužít (podobně jako Hitler zneužil situaci, že velkou část ČSR obývali nespokojení Němci). V rozhodující chvíli budou Západu chybět protiargumenty, stejně jako v období před Mnichovem, a použije to jako alibi.

Středa 29. června

Zítra prý vyjde kniha, k jejímuž autorství se přihlásil Rostislav Rod, jeden z aktérů kauzy „půjčka na byt expremiéra Grosse“. Jde o „beletristické“ zpracování spiknutí, jehož obětí se údajně Stanislav Gross stal (beletristické, aby se nedalo žalovat). Pravé viníky odhaluje ve své předmluvě europoslankyně Bobošíková. Za Grossovým pádem stojí podle ní „hydra“, což je „souručenství některých německých vydavatelů českého tisku, našich a zahraničních politiků, podplacených policistů, státních zástupců, soudců a zkorumpovaných, zaprodaných nebo hloupých novinářů“. Hydře jde o vrácení církevního a sudetoněmeckého majetku a o zvýšení moci katolické církve a lidovců v zemi. Velmi nápadité. Vypadá to, že Bobošíková dělá špinavou práci za lidi jako je Zahradil nebo jeho guru Klaus. Po tažení Pravdy a Lásky proti „bulvarizaci“ českého tisku (cílem bylo dostat pod kontrolu Mladou frontu Dnes) přichází nyní s tímtéž plánem v modrém pod vlasteneckými hesly Neviditelná ruka trhu. S ideologií, která nepochybně půjde pod fousy dalším dvěma velkým a spřízněným nacionalistickým stranám, komunistům a sociálním demokratům. Povede se to už konečně?

Obvodní soud projednal znovu, tentokrát už v přítomnosti obviněného a jeho advokáta, Kulínského žádost o propuštění z vyšetřovací vazby a vyhověl mu: jenže odvolala se státní zástupkyně a odvolání má odkladný účinek. O případu dnes psal Jiří Franěk v Právu a napsal zhruba to, co bych byl napsal já, kdybych se k tomu byl rozhoupal. Asi jsem měl.

Mirek Topolánek prohlásil s příslovečným diplomatickým taktem, že až ODS zvítězí ve volbách, provede ve státní správě noc dlouhých nožů. Lidovci a unionisté mu vytýkají, že se tím hlásí k Hitlerovi, to je samozřejmě laciná demagogie, která ovšem ve zhysterizovaném českém prostředí zabírá. Topolánek to myslel obrazně, to všichni vědí. Ale pořádat noci dlouhých nožů i v přeneseném smyslu je líbivá populistická hloupost. Zejména když není vůbec zaručeno, že ti, kdo přijdou za vyhozené, budou aspoň o trochu lepší.

Zemanovi věrní mají svérázné představy o budoucí roli expředsedy ČSSD v politice: „Myslím, že s Milošem Zemanem je potřeba konzultovat všechny podstatné kroky, brát ho jako jakéhosi poradce bez formálního statutu,“ tvrdí exministr dopravy Jaromír Schling. Zeman se má stát jakýmsi sociálně demokratickým Teng Siao-pchingem. To bychom ale museli žít v Číně, pan Šling tam zjevně už žije a má před námi tedy náskok. Zeman podle jiného ze svých věrných, ministra Lachnita, všechny podobné nabídky zásadně odmítá, aby je totiž přijal, musela by nastat „zvláštní situace“. V případě pana Zemana ovšem, jak víme, zvláštní situace nastávají velmi, velmi často.

Obávám se, že o to, abychom v Číně už brzy žili, usiluje tak trochu premiér Paroubek. Při svém jednání s čínským ministerským předsedou sice údajně zmínil i otázku lidských práv, ale jak, to odmítl sdělit: „To je věc debaty, která nepatří v detailech na veřejnost.“ Asi to dost dobře sdělit nejde, všichni by se smáli. Zato čínský premiér dal najevo, že se mu líbí „myšlenka Česka jako čínské základny“ (to rád věřím, mně ale ani trochu) a „ocenil lpění české vlády na politice jedné Číny a její odpor k nezávislosti Tchaj-wanu.“ Chápu, že Česká republika s Čínou, pokud jde o lidská práva, vzhledem ke své mrňavosti a bezvýznamnosti příliš nepohne a že silácké verbální výkony by byly , jak se u nás s oblibou říká, „kontraproduktivní“ (to znamená blbost). Nechápu ovšem, proč bychom se svými historickými zkušenostmi neměli čínským komunistům dát jasně na vědomí, že jakmile se pokusí násilím schramstnout Tchaj-wan, bude s kamaráčoftem konec, i když při tom třeba přijdeme o výnosné kšefty.

Britský The Guardian zahájil zásadní a odvážnou kritickou akci, namířenou do vlastních řad: odhaluje bolestnou pravdu o bitvě u Trafalgaru. Britská flotila zbaběle zaútočila na nepřítele, který měl nedostačující výzbroj, špatně vycvičené posádky a nechuť k boji. Bohužel nepřítel (Napoleon) měl zároveň cíle neslučitelné s tehdejšími britskými zájmy a nejen s nimi: totiž světovládu. Kombinaci touhy po světovládě s nedostačující výzbrojí, špatně vycvičenými vojáky a nechutí k boji známe ostatně od jeho vzdálených ruských příbuzných z let 1945 – 1989. Možná, že by se The Guardian, dřív než se vrhne na údajné britské hříchy ze začátku devatenáctého století, mohl věnovat trochu podrobněji například bombardování Drážďan: tam nestálo britské letectvo proti špatně vycvičeným vojákům s nedostačující výzbrojí a nechutí k boji, ale proti statisícům bezbranných civilistů, navíc nešlo jen o Němce, ale taky o mnoho totálně nasazených, sehnaných ze všech koutů střední a východní Evropy. Možná, že to listu The Guardian ušlo proto, že současná britská vláda tuto akci halasně neoslavuje: jen dělá, jako by neexistovala od samého počátku.

Pan Martin Trbušek píše v Mladé frontě Dnes filipiku proti svatosti Jana Pavla II. Svatost Jana Pavla II. je ovšem katolická záležitost a panu Trbuškovi, protože jak z článku vyplývá, katolík není (i když prý „věří v Něco, co nás přesahuje“) je po tom neslušně řečeno kulové. Nikdo po něm ani nechce, aby se svatořečením zesnulého papeže souhlasil. Nikdo mu nemůže upřít právo nesouhlasit s papežovými názory a názory katolické církve na předmanželský sex, kondomy, potraty, homosexualitu atp. Já s nimi taky nesouhlasím. Navíc se myslím, že celý ceremoniál svatořečení (včetně toho, že dotyčný musí po své smrti způsobit aspoň jeden zázrak) je reziduum minulosti, které katolickou církev činí mnoha dnešním lidem těžko přístupnou. To mne vede k tomu, že nejsem katolíkem, ale ne k tomu, abych katolíky poučoval, koho mají a koho nemají prohlásit za svatého. Já na svaté nevěřím.

Čtvrtek 30.června

Paní Vondráčková s manželem vyhráli soudní proces s deníkem Blesk. Jednalo se tentokrát o věc zcela apolitickou a soud rozhodl nepochybně správně. Zajímavé je jen to, že manžel H. Vondráčkové p. Michal prohlásil na okraj sporu: „Tiskový zákon je u nás příliš liberální, nikde ve světě by si takovou špínu nedovolili.“ Jak se zdá, na potřebě omezit svobodu slova se už u nás shodnou úplně všichni: Paroubek, Klaus, Havel a jeho přátelé (vykutálený boj proti „bulvarizaci“), ČSSD, ODS, o komunistech ani nemluvím, pisatelé obskurních publikací, jako je ta na obhajobu expremiéra Grosse, a nakonec i smetánka postkomunistické společnosti. Takovému náporu nemůže už svoboda médií dlouho odolávat.

Z premiéra Paroubka jde strach. Po poradách s Grebeníčkem v Číně podle vlastních slov „prolomil určité bariéry“ (mj. „ideologickou předpojatost části české společnosti“). Chce, aby se Česká republika stala jakousi základnou Číny (v tuto chvíli pro její vstup na trhy EU). Hlavně však očekává, že „ČR navštíví v krátké době desítky tisíc Číňanů“. To je ovšem v kontextu toho, co už bylo řečeno, dosti vážná vyhrůžka: jak budou ozbrojeni?

A do třetice premiér Paroubek. Na okraj vydání knihy, která odhaluje, že se expremiér Gross stal obětí spiknutí „části médií“, sudetských Němců, lidovců a katolické církve, poznamenal, že sice nesouhlasí s teorií spiknutí temných sil, ale myslí si, že na Grossově pádu mohla mít zájem „nespecifikovaná organizovaná skupina lidí“. Zbývá ji specifikovat, odhalit, dohnat před vyšetřovatele, donutit k přiznání, uspořádat proces, odsoudit, pověsit a popel rozházet po silnicích. Jako za starých dobrých časů.

Potud bič. Nyní cukr. Podle premiéra má za sebou Česká republika šest tučných let. „Vbrzku“ poroste česká výroba o 8% ročně a v roce 2013 doženeme a předeženeme průměr EU. Tak smělé projekty s přídechem bezuzdně odvážného prášilství předkládal naposled N. S. Chruščov. Doufejme, že politická dráha pana Paroubka opíše podobnou křivku jako ta „brutálního Nikity“.

Další nevinný v registru svazků StB, herec Skopeček, byl soudem očištěn a musí být vyškrtnut. Vzniká otázka, kým ho na seznamech nahradit. Bude o tom taky rozhodovat soud, nebo v české tradici např. prezident nějakým dekretem?

Prezident Bush přednesl projev k iráckému problému. Řekl mj.: Jediným způsobem, jímž mohou naši nepřátelé uspět, je, když zapomeneme poučení z 11. září 2001, jestli vydáme Iráčany lidem, jako je Zarkáví (šéf odnože al-Kajdá), a když přenecháme Střední východ lidem, jako je bin Ládin… To se za mne nestane!“ Proti „nositelům totalitní a vražedné ideologie“, je „jediný postup: porazit je v zahraničí dřív, než na nás zaútočí doma“. USA ovšem čekají těžké chvíle, které prověří jejich rozhodnost. Projev nevzbudil velké nadšení, jako každá nepříjemná a trpká pravda, která od „lidu“ něco požaduje. Snad se s ní Američané dokáží smířit, v Evropě bychom to už asi neuměli.

Pátek 1. července

Naše děti oslavily konec školního roku spontánním celostátním alkoholickým mejdanem. Dvě opilé dívenky museli hasiči sundávat ze stromu ve Štěpánské ulici, kam se uchýlily po konzumaci dvou litrů vína zřejmě v jakési podvědomé vzpomínce na své praprapředky.

Podle agentury Factum invenio se ČSSD dostala v preferencích nad dvacet procent a probojovala se výrazně na druhé místo. ODS (která netratila) by teď dala s KDU-ČSL dohromady poměrně hubenou většinu 104 hlasů. Zisk ČSSD se zhruba rovná ztrátě KSČM, ale potenciální růžově rudá koalice začíná pravici ohrožovat. Jsou tu ovšem dva problémy: za prvé, výsledky agentury Factum většinou připomínají skutečnost nazíranou pokřiveným zrcadlem, které silné posiluje, slabé zeslabuje a rozdíly zvětšuje. Za druhé, trend se nápadně shoduje s plány premiéra Paroubka: povolební spolupráce buď s ODS, nebo s komunisty. S ODS jen tehdy, bude-li jim sociální demokracie důstojným (tj. dostatečně silným) partnerem, s komunisty, když bude ČSSD výrazně silnější. Proto se mi zdá vhodné s nějakými dramatickými závěry přece jen aspoň měsíc počkat. Jinak katastrofální trend k patu neustále ohrožovanému vidinou spolupráce s komunisty by odpovídal vývoji v posledních letech. Rozdíl proti letům minulým je v tom, že Paroubek se nebude vůbec žinýrovat a půjde s Grebeníčkem do holportu. Když se Topolánka ptali, co by udělal, kdyby ODS nedala dohromady většinu s lidovci a ČSSD s komunisty ano, odpověděl, že by to bylo zralé na emigraci. To je dobré, pokud to pan Topolánek tady pohnojí tak, že se rudí dostanou ke korytu, zamává nám bílým šátečkem a zmizí v pohraničních hvozdech směr Bavorsko (počítám, že Putin, ač slovanský bratr, mu pořád ještě není dost ideově blízký). Správná odpověď by zněla: já i celé vedení strany dáme své funkce k dispozici, protože to bude znamenat, že jsme se ukázali jako politováníhodní patlalové, kteří se v politice nenaučili nic jiného než pucovat papá Klausovi boty.

Místopředseda ODS Langer prohlásil v reakci na ekonomické prognózy českého premiéra, že mu premiér Paroubek připomíná brouka Pytlíka. Hlaváči z ODS propadli iluzi, že mohou své protivníky porazit hulvátstvím. U Špidly a Grosse se zdálo, že to funguje (ve skutečnosti Špidla a vlastně i Gross byli ve srovnání s velkými hubami z ODS příliš slušní a zároveň si své problémy způsobili vlastní neschopností), na Paroubkovi, který je technicky o hodně zdatnější, si mohou vylámat zuby. Nezdá se mi, že by česká veřejnost při všech svých velkých chybách klesla tak hluboko, že by u ní takové primitivní sprosťáctví mohlo zabrat. Pan Langer by měl přesvědčit veřejnost, že ODS bude lépe vládnout. Zatím se pokouší předvést, že bude zdatnější ve sprosťárnách. Těch se ovšem lidé nenajedí.

Sobota 2. července

Sbormistr Bambini di Praga Kulínský byl po 219 dnech vyšetřovací vazby propuštěn na svobodu. Musel se zavázat, že nebude v kontaktu se sborem. Dlouhá vazba je jako praktické opatření zcela nepochopitelná a celý případ je velmi podivný. Je velmi těžké si od něho odfiltrovat profesionální i osobní zájmy těch, co ho udali. Vypadá to, jako by mělo jít (taky) o likvidaci sboru. Netroufl bych si tvrdit, že je Kulínský čistý jako lilium, je ale třeba, aby celá věc byla nestranně vyšetřena a spravedlivě posouzena. Při pohledu na to, co se dělo doposud, se člověk nemůže zbavit pochybností.

Prezidentu Klausovi už zase otrnulo a chtěl by se ujmout otěží vedoucí síly ve státě (nemělo by to být zakotveno v ústavě?). Zaslal předsedům obou komor parlamentu, premiérovi i šéfům parlamentních politických stran otevřený dopis, v němž navrhuje „neprodleně“ uskutečnit schůzku, která by se zabývala budoucností EU. Na schůzku pozval taky komunisty, Gerebeníček pozvání, jak se dalo čekat, nadšeně přijal. Aby to nevypadalo hloupě, dostal pozvánku i předseda US-DEU Němec, ačkoli tato strana je – na rozdíl od komunistů – hluboko pod prahem prezidentových rozlišovacích schopností. Je to moc hezké, jak Klaus s Paroubkem využívají ve svém urputném zápase „pravice“ s „levicí“ komunistů jako klacku. Prospěch z toho má pochopitelně jen KSČM. Navíc prezidentův návrh je naprosto nehorázný pokus strhnout na sebe opět moderování české politiky (bude schůzku organizovat CEP a moderovat sám Nejvyšší?) a měl by být rázně odmítnut.

Poslanecká sněmovna ukončila svou poslední schůzi před prázdninami řízeným zhroucením. Opozice využila své náhodné převahy (nakonec se podařilo shromáždit něco málo přes polovinu zvolených poslanců), a protože z vlády nebyl přítomen nejprve nikdo, posléze místopředseda a dva ministři (vláda pořádala v době zasedání parlamentu jakousi schůzi), což Ivan Langer považoval za projev pohrdání sněmovnou, prosadila ukončení schůze. Čím dál tím víc se u nás uplatňuje způsob výkonu státní moci formou její sabotáže tu ze strany koalice, tu ze strany opozice.

Taky forma dialogu mezi vládou a opozicí vypadá oboustranně jako soutěž o bobříka sprosťáctví. Poté, co místopředseda ODS nazval premiéra broukem Pytlíkem, označil Paroubek kritiku hospodářské politiky vlády ze strany ODS za bláboly. Bude zajímavé, kdy se začnou v Poslanecké sněmovně prát.

Nyní už bývalý starosta Prahy 4 Hovorka má jakési problémy s tím, jak doložit prostředky na koupi bytu. Rezignoval a primátor Bém se domnívá (viz rozhovor v dnešních LN), že případ je tím vyřešen. Politicky jistě. Primátor Bém je zároveň velmi rozhořčen tím, že „média se tím nemusejí spokojit“, protože „chtějí krev“, „chtějí ho veřejně popravit ještě víc, než jak se stalo“. To, že pan exstarosta odstoupil, bohužel ještě nevysvětluje, kde vzal peníze na byt, lidi to pochopitelně zajímá, a média se v civilizovaných zemích zabývají tím, co lidi zajímá. Pan primátor si myslí, že se Hovorka provinil pouze „mediální neobratností“. Má se tomu rozumět tak, že to nedokázal pořádně okecat? Do široké fronty aktivistů, kteří brojí proti tomu, že „deklarovaní vládcové již dávno přestali být pány světa a stali se jen figurkami na šachovnici sedmé velmoci“ (jak praví známý spisovatel Rostislav Rod) se zařadil další významný bojovník.

Pondělí 4. července

V Londýně, Římě, Filadelfii, Berlíně, Paříži, Moskvě, Johannesburgu a ještě kdesi v Kanadě proběhly megakoncerty, jejichž cílem bylo upozornit před summitem G8 na problémy nejchudších zemí světa, na to, že je jim třeba pomoci a že se to očekává právě od G8. Tyto akce mají jakýsi hystericky zrůdný ideologický základ. Vycházejí z bolševické představy, že vyspělé země se svého bohatství dopracovaly tak, že o ně oloupily ty chudší (ti lidé si svého bohatství buď vesele užívají, nebo se za ně stydí), a že je tedy třeba se s těmi chudými „demokraticky“ podělit. Pomoc chudým ovšem předpokládá, že pomáhající sám zůstane bohatým, a je stejně vážnou otázkou, zda dokáže své bohatství uhájit před těmi, co jsou výrazně chudší a často nemyslí na nic jiného, jak ho o ně okrást, případně oloupit. Česko má přitom dvojitou historickou zkušenost s tím, že rozkradením cizího bohatství (sudetoněmeckého 1945, bohatství vlastních lidí 1945 - 48) žádné bohatství nevzniká. Snad by ji mělo těm hejlům, co teď po celém světě šaškují „hudbou proti chudobě“, sdělit. Je smutné, že kromě jediného článku Martina Komárka v dnešní MfD nikdo ani náznakem neupozornil, že takto pojatá „pomoc“ má své problémy.

K Robertu Redfordovi cítím, jak by řekli moji čtenáři, „osobní averzi“: mám částečně jiný názor na prezidenta Reagana (nebyl to žádný genius, ale udělal to, co udělat měl; co víc si může politik přát) a úplně jiný na politiku prezidenta Bushe (aspoň tu zahraniční), kterou jednoznačně podporuji. Proto mne těší, že nám na sebe slavný herec nechtě prozradil temný hřích svého mládí: pomáhal prý „například“ maďarským uprchlíkům v roce 1956 přes Dunaj. Pan Redford hovořil o své zálibě v historii, škoda, že se nevěnoval trochu víc taky zeměpisu, ušetřil by si tragický omyl. Dunaj protéká prostředkem (nynějšího) Maďarska a pak tvoří hranici jedině a jen s někdejším (Novotného a Zápotockého) Československem. To uprchlíky nepochybně okamžitě vydávalo zpátky, tj. Kádárovi a spol. Naproti tomu rakousko-maďarské hranice, kde komunistická vláda odstranila na čas dráty ještě před revolucí, byly nějaký čas po jejím potlačení ještě průchodné. Utéci z Maďarska do ČSR tedy znamenalo dostat se do ještě dokonalejší pasti. A pokud pan Redford pomáhal maďarským uprchlíkům zdolávat Dunaj třeba někde u Nagymarose a Visegrádu, připomíná mi to historku, kterou jsem slyšel na vojně: sloužil jsem delší dobu v Aši. Na kopci nad městem je rozhledna s útulnou hospodou, nedaleko od ní byla cvičná „péesácká“ hranice s plotem z ostnatého drátu a veškerým příslušenstvím. Jednou pozdě večer, když se rozjaření štamgasti vraceli z hospody domů, natrefili na cvičné hranici jakéhosi nešťastného dederona, jak tam vleže pilně stříhá dráty – myslel si totiž, že už je na čáře (protože každý druhý, nanejvýš třetí Ašan byl tehdy PS VB, tak ho nejspíš taky hned práskli).

Podle zprávy v dnešním Právu zmlátil prý ministr spravedlnosti policistu (str. 5, titulek „Němec zbil i strážníka“). A pak by to mělo u nás se spravedlností kloudně vypadat!

Někdejší Špidlův poradce Jelínek píše rovněž v Právu v souvislosti s Grossovou aférou, že „jaro 2005 zkrátka bylo jen karnevalem neprofesionality, žurnalistů i politiků“. Byli by lobbisté ČSSD tak laskavi a napsali konečně konkrétně, v čem se projevila v aféře Gross neprofesionalita žurnalistů? Měli o Grossových problémech taktně pomlčet?

Česká hrdost utrpěla velkou ránu. Podle MfD je image obyvatel tvrze demokracie ve střední Evropě v očích lidí z civilizovaných zemí „strašlivý“: Česko je podle nich civilizací nepříliš zasažená země obývaná rázovitými a udřenými vesničany s vrásčitými tvářemi. Češi jsou levná pracovní síla a to hlavní, na co se zmůžou, je výroba slunečnicového oleje a věžních hodin. Jsou chudí a pevně spjatí s půdou a krajinou, neveselí a mají sklon k melancholii. Jsou neiniciativní, zaostalí a nekosmopolitní. Obávám se, že redaktor vypíchl v tomto případě spíše absurdní části odsudku, teprve pak uvádí reálnější: „Česko je skvělé, protože to je, jako když se vrátíte do světa svých rodičů, … je vzrušující jet do České republiky, protože je to jako výprava padesát let zpátky.“ Prý podobné názory sdílejí i naši němečtí a rakouští sousedé. Řekl bych (podle vlastní zkušenosti), že jejich názor je artikulovanější a obsahuje ještě další nepříliš lichotivé atributy: českými vlastnostmi jsou nestydatost, zamindrákovanost a nadutá sebechvála, která se ve chvílích nepohody náhle převrací v hysterické sebeponižování. Jenže vám to přímo a na rovinu neřeknou, jsou totiž na rozdíl od většiny z nás slušně vychovaní.

Martina Navrátilová poskytla MfD rozhovor a zabrousila v něm i do politiky: přeje si, „abychom ukončili válku v Iráku. To je mé největší přání. A abychom pomohli lidem v Súdánu a v Zimbabwe. To je hrůza, co se tam děje.“ Paní Navrátilová by si tedy přála, aby se americké jednotky přesunuly do Súdánu a Zimbabwe. Až tam budou a vyskytnou se tam potíže, bude je chtít přesunout zase jinam.

Čtvrtek 7. července

Série dosti krvavých atentátů v Londýně je věc, která se dala čekat (a v Británii ji taky už nějakou dobu očekávali). Za správná a odvážná rozhodnutí se musí taky něco zaplatit, ale do budoucna se správná a odvážná rozhodnutí (totiž britská solidarita s USA v boji proti islámskému terorismu) přesto rentují. Jsem si jistý, že britská politická reprezentace i britská veřejnost se zachová v duchu svých nejlepších tradic, tj. podstatně důstojněji než před rokem ta španělská. Atentáty jsou co do počtu obětí v podstatě srovnatelné s těmi v Madridu (zatím skoro 40 mrtvých, ale mnoho zraněných je prý v kritickém stavu). Zdá se, že islámským teroristickým organizacím trvá něco přes rok, než připraví další „akci“ v civilizovaném světě. Musí to být náročné. Tentokrát nejspíš šikovně využili toho, že britské bezpečnostní složky byly soustředěny na zajištění schůzky G8 v Edinburghu. Davy kašparů, kteří tam pořádají divoké demonstrace proti vykořisťování třetího světa, jim posloužily jako křoví. Soudě podle diskusí na internetu je většina české veřejnosti přesvědčena, že si za to Angličané mohou sami a že jim to svým způsobem patří. Je poněkud hnusné žít v této zemi, podobné názory zastávalo před rokem 1989 jen Rudé právo.

Premiér Paroubek se sešel s exprezidentem Havlem. Hovořili o EU, euroústavě a Číně. Podle Paroubka jsou jejich názory na evropské záležitosti „velmi totožné“, Havel by si netroufl říci, že mají identické názory, ale jsou si prý velmi blízcí „v tom celkovém vidění“. O víkendu navštíví Paroubka na chalupě expremiér Zeman. Pan Paroubek zjevně dokáže vyjít s každým, o kom je přesvědčen, že na něm může záležet jeho kariéra. Tato schopnost je mírně znepokojivá.

V souvislosti s návrhem prezidenta Klause na společnou schůzi hlavních ústavních činitelů a vůdců parlamentních stran o situaci v EU dávají pohlaváři ČSSD najevo čím dál větší zdrženlivost. Zdá se, že mají trochu dlouhé vedení, trvalo jim dost dlouho, než se zorientovali v tom, oč panu prezidentovi jde. ODS Klausův návrh vítá, ale není ochotná jednat s komunisty (zřejmě v rámci dělostřelecké přípravy na předvolební kampaň v příštím roce), Unie svobody, aby se to nepletlo, by s komunisty natruc ODS jednala, protože reprezentují početnou skupinu obyvatel. Zdá se, že schůzka hned tak nebude, což je v pořádku, Klaus by tak posílil své (mimoústavní) image Otce vlasti.

Nejvyšší státní zástupkyně Benešová obvinila před kamerami mluvčího ministra spravedlnosti, že uplatil redaktora Novy, aby natočil reportáž o jakémsi odstoupivším státním zástupci, který kritizoval činnost státních zastupitelství. Pak přiznala, že pro to nemá důkazy. Nakonec prohlásila, že šlo o vtip a že se ji ministr Němec snaží zlikvidovat. Křehký mír, dojednaný mistrem kompromisů Paroubkem tedy nevydržel příliš dlouho, ministr Němec běsní, sám Paroubek se domnívá, že pokud Benešová své tvrzení o úplatku nedoloží, měla by odejít. Benešová připustila, že to přehnala, odstoupit nehodlá, nebude však mít vládě za zlé, když ji odvolá. I kdyby měla, nabylo by jí to nic platné. Paní Benešová zjevně ztrácí nervy.

Prezident i premiér se vyjádřili ke svátku mistra Jana. Prezident už předtím ke svátku slovanských věrozvěstů (ve skutečnosti to byli Řekové a víru hlásali ve slovanském jazyce podle vlastních slov proto, že by jim ti barbaři jinak neotevřeli svá zatvrzelá srdce). Zatímco Klaus vylíčil Husa jako svého předchůdce, protože bojoval s římskými preláty hierarchií stejně jako on s bruselskými byrokraty a je mu tedy vzorem (obávám se, že kdyby chtěli v Bruselu Klause upálit, velmi rychle by vyšel najevo podstatný rozdíl mezi ním a kazatelem z Betlémské kaple), Paroubek zvolil notu národovecko-nejedlovskou („hnutí, které (Hus) způsobil“ /jak krásné sloveso – poznámka autora tohoto článku/, „pak už nebylo jen náboženské, ale i národní a sociální.“ Také bychom prý neměli zapomínat, že Hus nebyl jen nějaký pofidérní „církevní reformátor“, ale „učenec, který přispěl k modernizaci českého jazyka“. V Kostnici nám upálili lingvistu. Nu, co byste chtěli od ekonomického náměstka z RaJ.

Prezident Bush dal před schůzkou v Edinburghu najevo, že by souhlasil se zrušením ochranářských bariér pro obchod se zeměmi třetího světa (pokud jde o americkou bavlnu), ovšem jen v tom případě, pokud změní svou ochranářskou zemědělskou politiku i Francouzi. To je docela logické. Prezident rovněž odmítl nechat se fotografovat v tradičním skotském kroji (tj. v kostkaté sukni) a okusit skotskou specialitu, vařený ovčí žaludek plněný mletým masem či vnitřnostmi. Vůbec se mu nedivím, pro porozumění mezi národy a státy je možné obětovat leccos, ale každé mučednictví má své hranice.

Rozhovor s maďarskou filmovou režisérkou Martou Mészárosovou v Právu je udělán s ledabylostí v Čechách obvyklou. České překlady jejich filmů nejsou přesné (např. A Temetetlen Halott neznamená Nepohřbený muž, nýbrž Nepohřbený mrtvý), redaktor, který rozhovor pořídil, se mýlí, když tvrdí, že po svém odstavení v roce 1955 působil Imre Nagy jako učitel (spletl si to zjevně s přelomem čtyřicátých a padesátých let, kdy Nagy upadl v nemilost poprvé a stal se na krátkou dobu rektorem zemědělské univerzity v Gödöllő) a spletla se i paní Mészárosová, když prohlásila, že Kádár zemřel v den slavnostního pohřbu Imre Nagye (zemřel později, v den, kdy maďarský Nejvyšší soud formálně zrušil rozsudek nad Nagyem a fakticky ho tím rehabilitoval).

Miroslav Kalousek si zřejmě ve své straně zařizuje, aby zůstal v předsednickém křesle co možná nejdéle. Předseda (a vůbec všichni funkcionáři) mají být napříště voleni nikoli na dva, ale na čtyři roky. Musí to ovšem schválit podzimní sjezd. Na něm bude na předsedu zjevně kandidovat jen Kalousek. Zato po příštích volbách, až KDU-ČSL, jak to zatím vypadá, získá 5,1% hlasů, bude dobré mít svůj post pojištěn na další tři roky.

Církve (tj. zjevně církev československá a protestantské církve) žádají papeže Benedikta XVI. o rehabilitaci Jana Husa. Tomu nerozumím: rehabilitace Husa v rámci katolické církve je věc katolické církve. A k tomu, abych si Husa vážil, nepotřebuji, aby si ho katolíci sami pro sebe rehabilitovali. Katolická rehabilitace Husa pro mne jednak nemá nejmenší význam, a jednak mi do ní nic není.

Pátek 8. července

Předseda KSČM Grebeníček prohlásil, že považuje londýnské atentáty za „symbolické memento“ pro země G8, které prý mohou udělat více než jiné pro prevenci terorismu a odstranění jeho příčin. Pan Grebeníček považuje úkladnou vraždu víc než padesáti lidí za „symbolické memento“, to je dobré. Co by pak podle našich komunistů bylo nesymbolické memento?

Taky ministra Bublana hned tak něco nevyvede z rovnováhy: „Když se podíváte na počet obětí, který nechci nijak snižovat, ale který nebyl podle dostupných informací dramatický, pak útočníci chtěli ukázat, jak lze tuto civilizaci zasáhnout…“ Jaký počet obětí považuje náš ministr vnitra za „dramatický“? Člověk aby se skoro bál. Kromě toho, pan ministr by to na místě teroristů udělal šikovněji: „…nálože byly většinou umístěny v horním patře známých dvoupodlažních autobusů, přičemž kdyby chtěli teroristé zabít co nejvíc lidí, asi by je umístili do dolní části.“

Podle prezidenta Klause „čelíme těm, kteří chtějí svými zbabělými nelidskými akcemi destruovat hodnoty, na kterých je založena naše civilizace“ a usilují zničit to, v co věříme. Teroristé se řídí mj. zásadou kolektivní viny „křižáků a sionistů“. Spousta lidí u nás (nechci nikoho jmenovat, i když jedno jméno se mi přímo vnucuje) tu zásadu sice dnes pokládá za překonanou, ale v roce 1945 byla podle nich ještě OK.

Česko zachvátila vlna protiteroristické bdělosti, a tak v Senátu přivolali policejního pyrotechnika, aby ohledal a případně taky zneškodnil podezřelý balíček. Ukázalo se, že balíček obsahoval elektrikářské kleště a jakýsi měřicí přístroj. Nejsem odborník na terorismus, ale skoro bych řekl, že se zatím nemusíme tolik bát. Příprava toho, co se stalo v Madridě nebo v Londýně, určitě není tak jednoduchá, jak to na první pohled vypadá, a Česká republika za to zatím ještě islámským teroristům nestojí, je příliš bezvýznamná.

Nejvyšší státní zástupkyně v Právu vylíčila, jak proběhl její rozhovor s redaktorem Novy: „Pan redaktor Dlabaja mně zavolal na mobil ve chvíli, kdy jsem seděla u slavnostního promočního oběda mého syna. Což redaktor věděl. Na to reagoval poznámkou, že slyšel, že podle pana Radka Ondruše“ (bývalý žalobce nejvyššího státního zastupitelství, šetřen pro porušení autorského práva, pozn. autora článku) „jsou na státním zastupitelství nekompetentní lidé. Namítla jsem, že já jsem zase slyšela, že reportáž s panem Ondrušem byla zaplacená a že jsem slyšela i částku. Na dotaz pana Dlabaji ,kolik jsem dostal?´, jsem řekla: „Prej padesát tisíc.“ U promočního oběda mě ani ve snu nenapadlo, že si mě pan Dlabaja nahrává se záměrem vystřihnout a odvysílat, myslím, že pouhé tři věty, které jsem pronesla v neformální situaci. Nebyla jsem panem Dlabajou upozorněna ani na nahrávání rozhovoru, ani na to, že se mnou vede pracovní rozhovor se záměrem odvysílat ho. Ve chvíli promočního oběda mě to opravdu nenapadlo.“ Paní Benešová má velmi omezenou fantazii: co má dělat novinář, kterého nejvyšší státní zástupkyně obviní (byť i jen v neformálním rozhovoru), že se nechal podplatit padesáti tisíci? Nejvyšší cenzor České republiky Paroubek si teď chce pozvat na kobereček ředitele Novy. Měl by to spíš řešit s paní Benešovou.

KSČM dokončila svou verzi zákona o majetkových přiznáních: museli by je podávat všichni občané, jejichž majetek přesahuje hodnotu deset milionů. A nejen to: finanční úřad by měl právo kohokoli vyzvat, aby soupis majetku vydal, a on by to pak musel učinit, i když si myslí, že jeho majetek nepřesahuje stanovenou mez. Mít víc než deset milionů je zjevně provinění a občané musí prokazovat svoji nevinu. Není prý vyloučeno, že komunisticko–sociálně demokratická hlasovací mašinérie tuhle nestoudnost prosadí. Lidovci reptají, ale to je tak jediné, co mohou dělat.

Sobota 9. července

Případ nejvyšší státní zástupkyně Benešové bude zřejmě vyřízen její „sebekritikou“. Ministr Němec sice připravuje návrh na její odvolání, ale premiér Paroubek couvl a označil ho za ministrovu soukromou iniciativu. Předseda KDU-ČSL Kalousek, mistr v podtrhávání partnerů, nadto prohlásil, že je „absolutně nemístné, aby byla nejvyšší státní zástupkyně odvolána kvůli soukromému výroku o tom, že slyšela o uplácení novinářů mluvčím ministerstva spravedlnosti Dimunem“. Prý by to zavánělo účelovostí. Podle Kalouska se záležitost podobá tomu, když před lety premiér Zeman obvinil exministra Zieleniece, že uplácel novináře, tehdy od Zemana taky nikdo odstoupení nepožadoval. Tohle přirovnání kulhá na všechny nohy. Je něco jiného, když něco plácne premiér, navíc tlučhuba Zemanova typu, a když to řekne představitelka instituce, která má obviňování v popisu práce. Hovor s redaktorem televize nebyl soukromý, paní Benešová a dotyčný redaktor nejsou kámoši, redaktor ji volal v pracovní záležitosti. A konečně nešlo o paušální obvinění z uplácení „novinářů“, ale o obvinění, v němž padlo jméno upláceného i částka. Pan Dimun, redaktor i TV Nova mají všechny důvody pro to, aby Benešovou žalovali; pokud půjde o žalobu pro trestný čin, vznikne mimořádně legrační situace, protože by o ní měl rozhodnout nějaký státní zástupce, tedy podřízený paní Benešové. Navíc paní Benešová trousí o panu Dimunovi už delší dobu pověsti, které je obtížné chápat jinak, než jako pomluvy a hlavně jsou ze své povahy nedoložitelné (že ve skutečnosti on a ne ministr Němec řídí ministerstvo) a její angažmá v případu Kořistka lze označit mnoha otazníky. Pokud paní Benešová nepodá demisi nebo nebude odvolána, je těžké pochopit, proč musel před nedávnem rezignovat policejní prezident Kolář.

Státní dluh ČR vzrostl od počátku roku o 50 miliard Kč. Pokud toto tempo zůstane zachováno i v druhém pololetí, bude to znamenat, že se jeho růst nijak nezpomaluje. Hospodářské úspěchy, jimiž se sociálně demokratická vláda pyšní, mají, zdá se, i svou odvrácenou stránku. Od doby, kdy se u nás sociální demokraté chopili kormidla, vzrostl dluh o půl bilionu. Je to už sedm let. Svádět to na předchůdce pořád nejde. Žijeme si nad poměry a vláda to diriguje.

Podle Jana Eichlera v dnešním Právu je naléhavost teroristické hrozby „rozdílná - nižší riziko platí třeba pro Švédsko, Finsko či Rakousko. Vyšší zas pro ty země, jejichž činitelé se například přihlásili k Bushovu postupu nešťastným Dopisem osmi ze 30. ledna 2003. V posledních dnech svého úřadování tento dopis podepsal i Václav Havel, zatímco tehdejší premiér Špidla to učinit odmítl. Takže nezbývá než doufat, že míra možné hrozby vůči Česku se bude odvíjet nikoli od politiky exprezidenta, ale podle postojů současné hlavy státu, jež se v roce 2003 k válce v Iráku vyjadřovala velice obezřetně a rozvážně.“ Krédo všech Mnichovanů: jen je nedráždit, skrčit se, třeba si nás nevšimnou. Samozřejmě že si nás všimnou, máme jen naději, že to bude až tenkrát, když už naši ostatní, silnější spojenci budou vyřízeni, mimo jiné proto, že jsme se na ně vykašlali. A pak už nebudeme mít žádnou naději. Havel udělal dobře, že podepsal zmíněný dopis.

Premiér Paroubek je muž mnoha tváří: zatímco v MfD mluví k (pravicovějším) kůzlátkům jemným hláskem, v Právu účtuje s Topolánkem, ODS, s médii. S Havlem se prý v zásadě shodli na tom, „co si myslíme o žurnalistech, kteří stále ještě omílají různá nepodložená tvrzení z té tzv. Grossovy aféry… Stanislav Gross neudělal nic jiného, než že si půjčil peníze na své bydlení. A tu půjčku teď řádně a zcela transparentním způsobem splácí“. Stanislav Gross ve skutečnosti nedokázal vysvětlit, kde si ty peníze půjčil, či jak k nim přišel, místo toho předložil nevěrohodnou story o svém strýci, z níž se pak odvinul směšný řetěz dalších ještě neuvěřitelnějších historek. Že ho Havel podpořil, tomu bych věřil, ani on nemá rád žurnalisty, zvlášť některé, co mu nešli náležitě na ruku.

Summit G8 se zjevně pod dojmem londýnských atentátů dohodl na masivnější pomoci nejchudším zemím světa, než se původně očekávalo. Rozvojová pomoc se zvýší na padesát miliard dolarů. Nemohu si pomoci, ale to není úplně šťastný signál. Dávají najevo vydíratelnost, navíc úplně zbytečně, protože islámským teroristům o nějakou pomoc chudým nejde, zatímco chudí si řeknou, že metody islámských teroristů přinášejí ovoce. A může se propojit něco, co je doposud odděleno, jen proto, že čelní politici civilizovanější části světa sdílejí marxistický blud, že teroristické násilí je plodem chudoby.

Jiří Pehe píše v Mladé frontě Dnes: „… podstata moderní západní civilizace (onen často vychvalovaný „způsob našeho života“) spočívá v tom, že nadřazujeme svobodu většině ostatních hodnot. Teroristickým útokům bychom se však mohli skutečně účinně bránit pouze v případě, že bychom svobodu zásadním způsobem omezili, čímž by fundamentalisté vlastně už svou válku s námi vyhráli… Největší nebezpečí dřímá v nás samých; spočívá v možnosti, že vystrašení Evropané a Američané nakonec přijmou řešení, která budou téměř stejně extrémní, jako jsou metody jejich nepřátel.“ Myslím, že se o těchto věcech nedá rozumě mluvit v takhle obecné rovině. Je docela přirozené, že společnost v situaci velkého ohrožení omezí sama své svobody. Britové i Američané to za druhé světové války udělali (např. vůči německým, případně japonským imigrantům) a měli na to právo. (Je to něco jiného než post festum okrást a vyhnat tři miliony lidí.) Tím samozřejmě nechci doporučovat internaci - koho? Muslimů? Arabů? Byla by neproveditelná a nesmyslná. Jen upozornit, že v určitých situacích je legitimní svobodu omezit. Přitom je rozumné mluvit o tom, jaká je přípustná míra těch omezení a jak bude zaručeno, aby zůstaly jednoznačně (i časově) limitovány. Strašit a priori ztrátou podstaty naší svobody není věcné.

Pondělí 11. července

Komunisté předloží ve Sněmovně svůj nehorázný návrh zákona o majetkových přiznáních a zle tím sociálním demokratům zavaří. Vedoucí představitelé strany sice buď srdcem tíhnou ke komunistické koncepci, nebo aspoň nemají žádné účinné protilátky proti demagogii tohoto typu, ale tuší, že koaliční partneři budou vyvádět (ti už to taky dali najevo). Jde o poměrně zásadní věc, o návrhu jsme už psali, je to něco podobné hodnoty a podobného významu jako tzv. milionářská daň v době třetí republiky. Přitom komunisticko-sociálně demokratická stojedenáctka v této věci pohodlně přehlasuje Senát i prezidenta a jedinou nadějí by pak byl Ústavní soud. Paroubek dal najevo „nejistotu“, zda tento zákon patří do skupiny těch, o nichž se sociální demokraté zavázali nehlasovat s komunisty. Pokud ho ve spolupráci s komunisty odhlasují, bude vlastně jedno, co jejich koaliční partneři udělají. Buď zůstanou ve vládě a potvrdí tím, že jsou v ní pátým kolem u vozu, nebo odejdou a otevřou prostor pro faktickou koalici ČSSD – KSČM.

Po úspěšných Paroubkových námluvách s čínskými komunisty přišel na řadu i prezident Putin, který premiérovi údajně telefonoval ohledně prodeje společnosti Vítkovice Steel ruskému investorovi. Prodej prý označil za další fázi spolupráce mezi oběma zeměmi. Doufám, že se telefonát, který Paroubek nepopřel, odehrál na pověstné přímé lince z doby Antonína Novotného, která měla údajně na svém českém konci pouze sluchátko.

Problém má i Izrael: v roce 1994 se tam vystěhoval polský občan a někdejší osvětimský vězeň Salomon Morel, který údajně po skončení druhé světové války jako velitel v sovětském zajateckém táboře Swietochlowice v jižním Polsku zmasakroval 1 538 zajatců (zjevně i Poláků, kteří tam byli rovněž vězněni). Dotyčnému je 87 let a izraelské ministerstvo spravedlnosti ho odmítá do Polska vydat. Chtějí ho tedy soudit sami? Masové vraždění válečných zajatců a civilistů se přece nedá jen tak přejít, a věznění v nacistickém vyhlazovacím táboře není něčím, co by je mohlo ospravedlnit. Nepíši tyhle řádky rád, dnes si spousta evropských mírotvorců o Izrael zcela nespravedlivě pucuje boty a nemám chuť se k nim přidávat, ale nedá se nic dělat, tohle zjevně není v pořádku.

Britské zpravodajské služby prý v případě londýnských atentátů selhaly stejně jako CIA před 11. zářím 2001. Zpravodajské služby ve skutečnosti mají jen minimální šanci zabránit takovým akcím. Nanejvýš třem zabrání, čtvrtá se povede. Obvinění je nespravedlivé, to se dá říci vždycky.

S cestami do Číny se prý po Paroubkově návštěvě roztrhl pytel, chystá se tam i předseda ODS Topolánek a předseda poslaneckého klubu strany Tlustý. Bratři Slované nás v minulosti zklamali, teď nám imponuje čínský hospodářský zázrak. Kazí to jen pár škrabáků. Ředitel úřadu ministerstva pro místní rozvoj Jan Birke prohlásil: „Kdyby novináři pořád nepsali o dalajlámovi, Tchaj-wanu a lidských právech, tak bude fungovat s Čínou mnoho věcí lépe.“ Samozřejmě, a kdyby se napsalo o kubánských disidentech, bude to fungovat lépe s Castrem, atd. atd. Jak to bylo před listopadem rozumně zařízeno!

Lidové noviny otiskly článek Briana Whitmore k výročí srebrenického masakru. Autor považuje za výraz srbské zpupnosti fakt, že „když například srbská vláda vydala minulý týden prohlášení odsuzující srebrenický masakr, přidala k němu také pasáž, která odsuzuje všechny zločiny spáchané ve válkách v bývalé Jugoslávii“. To je přece úplně v pořádku, v Bosně byli vražděni i Srbové a Chorvati, a to, že jich bylo méně, neznamená, že by ty vraždy bylo možné zanedbat. Pan Whitmore si osobuje rozhodnout, co je účinná lítost a co ne, a jako normu bere hystericky kýčovité gesto Willyho Brandta. Podle těchto lidí by snad měl srbský prezident přilézt do Srebrenice po břiše.

Úterý 12. července

Premiér Paroubek označil v pondělí na tiskovce nejvyšší státní zástupkyni za „čestnou a neúplatnou osobu“, nedovede si představit, že by měla opustit svůj post právě po teroristických útocích v Londýně (proboha, jak to spolu souvisí?) a prohlásil, že na svém místě zůstane do té doby, než se najde někdo lepší, minimálně do parlamentních voleb v červnu příštího roku. Zároveň bude koalice hledat v příštích týdnech vhodného nástupce, protože paní Benešová je prý už na svém místě poměrně dlouho. Zatím však není vhodný nástupce na obzoru. Ministr Němec na odvolání trvá, nemá však naději, že by ho dosáhl, protože koaliční partner Kalousek ho kolegiálně podtrhl. Paní Benešová pronesla bezprecedentní obvinění, které není schopna dokázat. Tím dala najevo nezpůsobilost pro vykonávání své funkce. Podle Paroubka by se to mělo vyřešit tím, že se omluví Nově, kdežto mluvčí Dimun, „spoluobviněný“ Novy, by měl odstoupit. Proč se nemá omluvit taky Dimunovi, nebo snad pan Dimun sice uplácel, ale neví se, koho? A proč se pan Paroubek plete do toho, kdo má či nemá dělat mluvčího na tom či onom ministerstvu, funkce ministerského mluvčího je natolik bezvýznamná, že by měla být hluboko pod rozlišovacím prahem pozornosti českého premiéra. Zjevně chtěl udělat Benešové dobře. K čemu je dobré takovéhle nedůstojné pytlíkování, a co kloudného z něho může vzejít? Kdyby chtěl ministr Němec být důsledný (očividně si to nemůže dovolit), měl by odstoupit. Benešová řekla Právu: „ve věci odvysílané reportáže s bývalým státním zástupcem Radkem Ondrušem a pak nahrávky mého soukromého rozhovoru s redaktorem Novy uprostřed promočního oběda mého syna se nyní zabývám právními aspekty celé záležitosti.“ Jak přišla na to, že je to soukromý rozhovor, proč se smí v soukromém rozhovoru říkat takové věci a proč rozhovor neodmítla, když se cítila být stresována? Celkový dojem spíš je, že si paní nejvyšší státní zástupkyně tu chvíli myslela, že si může všechno dovolit. Názor v případě nejvyšší státní zástupkyně dosti nebezpečný.

Schodek státního rozpočtu na příští rok má být 76,4 miliard Kč. Není to dramaticky méně než letos. Jak by taky mohlo: budou volby. A před volbami se nevyplatí škudlit. Zvlášť straně, která to má tak nahnuté jako ČSSD.

Premiér Paroubek chce ocenit sudetoněmecké antinacisty: ovšem ne ty, co byli vyhnáni, ani ty, co zůstali, ale ty, co odešli, jenže dobrovolně. Nemá jít o odškodnění (nejspíš dostanou nějakou placku). Budou to prý komunisté, ale také sociální demokraté a katoličtí kněží. Komunisté a ti ostatní budou zjevně namícháni jako v pověstné koňsko-skřivánčí paštice. Pan Paroubek si zjevně v konstelaci, kdy kontroverzní věci dokáže prosadit jen s pomocí komunistů, jinak se mu rozloží podpora ve vlastní straně. Neměl by raději počkat do voleb?

Po vystoupení Tonyho Blaira v Dolní sněmovně k teroristickým útokům prohlásil vůdce konzervativní opozice Howard: „Premiér odpověděl na útoky jako skutečný státník. Mohu jen obdivovat klid, s nímž vláda reagovala.“ Představme si, že by něco takového prohlásil o sociálně demokratickém premiérovi pan Tlustý nebo pan Langer (o panu Topolánkovi ani nemluvě).

Podle návrhu zákona o střetu zájmů, který předkládá vládě ministr Němec, má na správnost majetkových přiznání politiků dohlížet zvláštní třináctičlenná rada, jmenovaná zčásti poslanci, zčásti senátory, zčásti prezidentem, ombudsmanem, předsedou Nejvyššího soudu a předsedou Nejvyššího správního soudu. Vzniká otázka, kdo bude dozírat na tuto radu. Nedostatek politické korektnosti se nedá nahradit opatřeními sloužícími šikaně.

Poté, co návrh na udělení vyznamenání Za zásluhy pro Karla Gotta ve Sněmovně o pět hlasů neprošel, sepsalo šedesát devět poslanců (napříč stranami, mj. i Ivan Langer) petici, žádající udělení řádu, a poslali ji na Hrad. Cíl je jasný – získat body u voličů. "Na poli populární hudby budeme jen těžko hledat umělce, který by se tak dlouho a nepřetržitě těšil tak velké a široké oblibě, a v tomto ohledu je Karel Gott naprosto výjimečným fenoménem," prohlásil navrhovatel Němec (ČSSD). To je přímo krédo populismu, velká a široká obliba u veřejnosti není žádným kritériem. Prezident není návrhy PS, vlády a Senátu vázán. Bude zajímavé sledovat, jak si v Gottově případě poradí. Byl jsem vždycky proti démonizaci toho, jak se chovaly hvězdy české pop-music za totality, ale ani já si nemyslím, že by snad za to měly dostávat metály. Znamená to devalvaci řádů. Jenže když už byl vyznamenán Otakar Vávra…

Středa 13. července

Nejvyšší státní zástupkyně uposlechla pokynu (vlastně rady, premiér jí nemůže udílet pokyny) premiéra Paroubka a omluvila se TV Nova. Text omluvy Nejvyšší státní zastupitelství tají. Nejspíš jde o omluvu za neobratnost. Měla to udělat šikovněji.

Prezident Klaus zaúčinkoval opět jako Nejvyšší moderátor ČR. Moderoval tentokrát v CEP debatu na téma „Postdemokracie – hrozba, nebo naděje?“ Podle zpráv tisku spočívala debata v úporné hádce mezi moderátorem a třemi účastníky panelu na jedné straně a čtvrtým účastníkem, ředitelem české pobočky Greenpace Jiřím Tutterem na straně druhé. Jakkoli by mi asi byly názory Tutterových oponentů bližší, nemohu přehlédnout, že tento způsob veřejné diskuse (moderátor je názorově spřízněn s většinou panelových diskutujících a navíc je jeho čelo ozdobeno prezidentským vavřínem) je přímo vzorem nekorektnosti. Nechápu, proč tam pan Tutter lezl, tím jim onu nestydatou techniku požehnal.

Miroslav Grebeníček se vyslovil velmi jednoznačně pro uznání zásluh německých antifašistů, „zejména sociálních demokratů a komunistů“, v boji proti fašismu. Tím nepřímo podpořil Paroubkův návrh s výhradou, že projevy úcty by se „neměly stát součástí politického obchodu, a naopak by měly být výrazem co nejširší shody napříč politickým spektrem“. Proč by KSČM taky měla být proti uznání, vyslovenému jejich komunistickým soudruhům, jiní tam budou v minimálním počtu nanejvýš pro ozdobu a jako alibi. Ti lidé budou odměněni uznáním a vyčleněni z ostatních vyhnaných de facto za to, že byli komunisté. Co znamená Grebeníčkova výhrada, není zcela jasné. Zdá se, že to oba braši měli předem domluvené. Sudetoněmecké sdružení v Rakousku na to reagovalo slovy: „Takový úmysl je prvním krokem k definitivnímu odsouzení mnoha sudetských Němců ve smyslu Benešových dekretů: jejich pravdě odporující rozdělení na dobré a zlé“. Na této námitce (respektive na její první části, dělit sudetské Němce na dobré a zlé není nelegitimní, jde o to, kde se vede hranice) něco je. Prezident Klaus v rozhovoru pro MfD Paroubka ostře napadl za to, že s ním věc nekonzultoval. Klaus zastává totéž stanovisko jako ODS, totiž že vše je uzavřeno Česko-německou deklarací a že dělat v té věci cokoli je otvírat Pandořinu skříňku. Zdá se, že se ODS octne v izolaci. Je ve velmi nesnadné pozici: má být jako vždycky zásadně proti tomu, co navrhuje ČSSD, nebo má souhlasit s oceněním sudetoněmeckých komunistů? Poněkud odlišný názor vyslovil před nějakou dobou místopředseda Nečas (ten by sudetoněmecké komunisty ocenil). Byl to úlet nebo je to diferencované stanovisko?

Unie státních zástupců se ostře ohradila proti tomu, že ministr Němec kritizoval činnost státního zastupitelství. V jejím prohlášení se mj. říká: „Tyto výroky vnímá unie jako útoky na samotnou podstatu státního zastupitelství a jeho úkoly v demokratické společnosti vymezené ústavou a zákonem o státním zastupitelství, jakož i na nezávislost jeho postavení na ministerstvu spravedlnosti, jejímž garantem je nejvyšší státní zástupkyně.“ Nechci dělat advokáta ministru Němcovi ani klást do otázky práci státního zastupitelství jako celku. V případu Kořistka projevilo značnou dávku nezávislosti – ovšem mimo jiné taky na paní Benešové. A čeho může být paní Benešová vůbec garantem, když nepodloženě obviní hned dva lidi, jednoho z braní úplatků a druhého z uplácení, a pak se tváří, jako by nevěděla, že to, co říká, může být zveřejněno.

Experti na terorismus (jmenovitě bývalý šéf vojenské rozvědky Andor Šándor) se domnívají, že Česká republika patří mezi deset zemí nejvíce ohrožených teroristickými útoky a že není otázka, zda útok přijde, ale kdy přijde. Nejsem odborníkem na terorismus, ale myslím, že se zase jednou velmi přeceňujeme: řekl bych, že se pohybujeme někde na konci první dvacítky ohrožených zemí: za prvé u nás zatím není početná muslimská komunita (je třeba vzít v úvahu, že jen nepatrná část muslimů, usedlých v některé západní zemi, je totálně zfanatizována a ochotná páchat sebevražedné atentáty, terorismus potřebuje rozsáhlou základnu); za druhé jsme příliš bezvýznamní a postoj českých politiků k válce v Iráku byl vyčuraný a obojaký. Taky není vyloučeno, že se podaří najít nějakou účinnou protizbraň proti islámskému teroru dříve, než k nám dorazí. Samozřejmě, s tím, že k nám dorazí, je dobré počítat a v rámci dosud skrovných možností se na to připravit. Jenomže: společnost morálně podlomená nemůže být nikdy dobře připravena. Obávám se, že naše politická reprezentace by v případě úderu nebo bezprostředního ohrožení reagovala tak, že španělský útěk z Iráku by se pak jevil jako důstojná reakce.

Ministr Bublan řekl Lidovým novinám: "Když dnes někdo nesouhlasí s tím, že je v materiálech o StB uveden jako spolupracovník, tak se soudí s ministerstvem vnitra. Dotyčný se spojí se svým bývalým řídícím pracovníkem a navzájem si dosvědčí, že se nic nestalo. Zatímco na Slovensku se dotyčný soudí s estébákem, který ho tam dostal." Ministr má úplně pravdu a slovenská úprava je logická, vést jako agenta někoho, kdo s StB nespolupracoval, je zločin, z něhož by se měl pachatel odpovídat. Počet „rehabilitovaných“ by se pak asi výrazně ztenčil a bývalí estébáci by přišli o slušný zdroj obživy.

Čtvrtek 14. července

Vláda se rozhodla prodat firmu Vítkovice Steel ruské firmě Evraz. Vyvstává pochybnost, zda nejde o něco podobného jako byla Paroubkova čínská iniciativa. V Rusku je tradičně ekonomická a politická sféra propojena daleko těsněji než v civilizovaných zemích Západu a u podobných obchodů je třeba brát v úvahu i bezpečnostní rizika pro ČR. Zabýval se prodejem někdo odpovědný také z tohoto hlediska? Heute gehört uns Karlsbad und morgen die ganze Welt, jak se to řekne rusky?

Mezi premiérem a prezidentem se rozpoutala slovní válka, podnět dal Paroubkův návrh na „ocenění“ antifašistů, kteří po roce 1945 dobrovolně opustili ČSR. Klaus jej zjevně považuje za příliš radikální, nemělo by se dělat nic. Paroubek zase poněkud demagogicky tvrdí, že se Klaus přiblížil rakouskému sudetoněmeckému sdružení, které návrh taky odmítlo, ovšem z docela jiných důvodů než český prezident. Kromě toho se prý jeho návrh týká německých antifašistů, zatímco Klaus odkazuje na česko-německou deklaraci, kde je řeč o „odsunutých“ sudetských Němcích. To je opravdu divný argument, obě oblasti se prolínají. Paroubek hledal před cestou do Vídně jakousi podporu u Dzurindy, ten se však od jeho iniciativy distancoval. Slovensko ovšem kdysi (ještě jako součást čs. federace) vyjádřilo politování nad vyhnáním karpatských Němců jako takovým (prohlášením tehdejší SNR).

Miroslav Macek, v současné době (mimo jiné) poradce prezidenta Klause, zkritizoval vedoucí funkcionáře ODS za to, že jim nejde o program, ale o moc a koryta. Zároveň prohlásil, že Klaus ODS z Hradu „neovlivňuje a nemění“. Bylo by divné, kdyby prezidentův poradce říkal něco jiného, ale věřit tomu je poměrně těžké. Macek jakoby kritizoval všechny (a kritiku odmítl Tlustý i Topolánek), ale je zjevné, že Klaus má spadeno hlavně na nynějšího předsedu ODS. Zdá se, že Macek nemluvil jen tak sám za sebe (i když je mu třeba přiznat, že jako jeden z mála lidí v ODS je schopen projevit vlastní názor a trvat na něm, kvalita těch názorů je už jiná věc) a že prezident pracuje na destrukci a příští volební porážce ODS se stejnou urputností, s jakou dosud pracoval zhrzený Miloš Zeman na zničení ČSSD. Důsledkem bude pokračování sociálně demokraticko–komunistické koalice, ať skryté nebo zjevné, i po příštích volbách. To ovšem pohlaváři ODS a Hrad nepovažuje za hlavní nebezpečí – hlavním nebezpečím jsou přece sudetští Němci! Hlavně, že se aspoň na tomhle shodnou.

Výbušnina použitá při atentátech v Londýně, byla možná zakoupena na Balkáně, něco podobného vyráběli prý do roku 1991 v Černé Hoře. Ředitel Výzkumné laboratoře výbušnin Vojenské akademie v Bělehradě k tomu prohlásil: "Jen čtyři země na světě vyráběly takovou výbušninu. Naše byla lepší než kterákoli americká." Není nad reklamu při vhodné příležitosti.

Podle Břetislava Turečka zaznělo v diskusi o postdemokracii na půdě CEP mj. že „Al-Kajdá je součástí občanské společnosti“ (prezidentův tajemník Jakl), že nedávné koncerty na podporu chudých zemí připomínaly festival politické písně Sokolov (sám moderátor Klaus). Moderátor prý debatu skončil slovy: „Občanská společnost je polemika se svobodnou společností. A je povinností každého demokrata ze všech svých sil, do konce svých věků proti ní bojovat!“ Myšlenka občanské společnosti si kritického rozboru zaslouží, ale tohle je naprosto nevěcné, humpolácké a hysterické přehánění, jakási fanatická ideologie, která má na míle daleko k věcnosti.

Sebevražedný atentátník zabil v Bagdádu 31 dětí, které se asi dopustily zrady islámu, když si braly od amerického vojáka lízátka. Je možné, že si to ti lidé nechají líbit? Jeden z těch, co jim zabili dítě (při atentátu zahynul i jeden americký voják) prohlásil, že zabití vojáka je OK, ale ty děti měli vynechat. Jenže atentátníci drží zjevně (na rozdíl od amerických vojáků) zásadu „Když se kácí kles, létají třísky“.

Česká vláda si s bojem proti terorismu zatím moc starostí nedělá. Na poradu ministrů vnitra a spravedlnosti zemí EU, svolanou narychlo do Bruselu, poslala jen náměstky ministrů, podle Paroubka museli ministři sedět ve vládě, která projednávala naléhavé věci. Co ale proboha může být v tuto chvíli naléhavější než evropská koordinace v boji proti islámskému terorismu?

Lékaři a zdravotnický personál dostanou přidáno. Pánové Rath a Koubek prosadili sice jen malou část svých návrhů, ale ty původní byly zjevně zcela účelově nadnesené. Nijak lékařům ty peníze nezávidím (není to taky horentní suma), jen se obávám, že Paroubkova vláda vyslala významný signál o své vydíratelnosti a že tak navázala na všechny své předchůdce Klausem počínaje (viz stávka železničářů).

Téměř čtyřletého žraloka černocípého z ostravského Mořského akvária zabil šok způsobený hudbou z festivalu Colours of Ostrava ,jenž probíhal o víkendu několik metrů od akvária.

Jan Čulík se v Lidových novinách pozastavuje nad tím, že mladí muslimové, vyrostlí v Británii uprostřed „tolerantní a multikulturní společnosti“, se proti ní obracejí a páchají atentáty.

Pátek 15. července

Rakouský kancléř Schüssel zjevně velmi přeceňuje význam toho, co mu nabízí jako vstřícné gesto Jiří Paroubek („ocenění“ sudetoněmeckých antifašistů). „Je to však poprvé, kdy se na rozdíl od komunistické éry diferencuje a neuplatňuje kolektivní vina. Není lehké vyrovnat se s minulostí, a oceňuji odvahu těch, kteří s touto iniciativou začali,“ prohlásil. Ve skutečnosti se jako vždy znovu uplatňují Benešovy dekrety („oceněni“ mají být ti, v jejichž případě byly dekrety porušeny, a to ještě nepříliš, jde o lidi, kteří se vystěhovali dobrovolně). Rakouské parlamentní strany už nejsou tak spokojeny, očekávají další kroky. Svatá prostoto! I kdyby se Paroubkův návrh prosadil, tak jen proto, aby se už nikdy žádné další kroky nemusely dělat (to je jeho smysl). Předseda Zahraničního výboru PS to Rakušanům i Němcům vzkázal jednoznačně: „Ale v žádném případě to neznamená a nemůže znamenat jakoukoli debatu o odsunu, v žádném případě to nemůže znamenat jakékoli zpochybnění poválečného uspořádání, v žádném případě to nemůže být otevírání jakýchkoli majetkových nároků nebo zpochybňování denacifikační legislativy, která měla podobu prezidentských dekretů.“ Lasciate ogni speranzi! Je to jen další kapitola v úspěšném českém vodění německých a rakouských politiků za nos.

Paroubkův návrh se stal podnětem k dalšímu divokému sporu mezi premiérem a prezidentem. Hádka má vysloveně hospodský charakter. Nejdřív Paroubek obvinil Klause, že je na jedné lodi se Sudetoněmeckým krajanským sdružením (pravda je, že Klaus i sdružení odmítli Paroubkův návrh, avšak ze zcela protichůdných důvodů, to, co řekl Paroubek, je vrchol demagogie). Klaus na to reagoval prohlášením, že Paroubkova slova považuje za mimořádně drzá a že premiér už zjevně ztratil veškerý rozum. Nato Paroubek zcela neviňátkovsky prohlásil: „Já na takové úrovni s prezidentem reagovat nebudu. Myslím, že by nebylo dobré, aby dva vysocí ústavní činitelé si vyměňovali takovým způsobem „poklony“.“ S výměnou poklon však začal on. Mír mezi Klausem a Paroubkem není možný, oba jsou krajně ctižádostiví a oba chtějí dominovat české politice. Dočkáme se ještě lecčehos, takové konfrontace nám dělají ostudu v zahraničí (pokud si jich zahraničí vůbec všimne, ČR není příliš významná země) a hlavně otráví u nás spoustu lidí. Pokud jde o to, kdo má řídit českou politiku, je to myslím zjevné, má to být premiér, ne prezident.

Dispečer taxislužby, ovládající dopravu na ruzyňské letiště a zpět, zmlátil cestujícího, který chtěl odjet vlastním vozem (a zaparkoval ho na nesprávném místě). Vzhledem k tomu, že firma má na tyto služby (ne na mlácení cestujících, ale na jejich přepravu) monopol, nepotřebuje reklamu. Kdyby ji potřebovala, nabízí se stručný a výstižný slogan: „Použijte našich služeb, nebo dostanete přes hubu.“

Právo odhalilo naprostou indolenci jakéhosi anglosaského imperialisty, prý odborníka na astronomii, který údajně prohlásil, že Europa a Ganymedes jsou měsíce Saturna, ačkoli každý český středoškolák ví, že to jsou Jupiterovy měsíce. Nebo že by to snad byl zvoral někdo v redakci?

Lidové noviny čas od času zveřejňují výstřední názory jakéhosi Gwynne Dyera. Tentokrát napsal: „Podobně i britská vláda popírá existenci jakékoli spojitosti mezi rozhodnutím Tonyho Blaira připojit se k iráckému dobrodružství prezidenta Bushe a bombami v Londýně. Blair musí svou pozici hájit bez ohledu na důkazy, protože jinak by to bylo výhradně jeho vinou, že se Británie nyní stala cílem islámského terorismu.“ Není to náhodou v první řadě vina islámských teroristů, že se Británie nyní stala cílem islámského terorismu? A jak je možné, že to tomu hlupákovi vůbec nepřijde na mysl?

Další znamenitý myslitel je poslanec ČSSD Oldřich Němec, který rovněž v LN polemizuje s Martinem Zvěřinou ohledně (svého) návrhu na vyznamenání Karla Gotta. Zdůvodňuje návrh tím, že Gott „reprezentoval skvěle bývalé Československo v šedesátých až osmdesátých létech bez ohledu na politické zřízení, a to i v tehdejších tzv. západních zemích.“ Totéž by se dalo říci o aktivitách nějakého významného německého umělce v období třetí říše: Např.: „Herbert von Karajan reprezentoval skvěle Německo ve třicátých a čtyřicátých letech bez ohledu na politické zřízení…“ Je zjevné, že za takovou reprezentaci se metály nedávají. Článek se jmenuje „Karel Gott se zasloužil o stát“, nechtěl by pan poslanec, aby byl přijat jako třetí do mariáše k Masarykovi a Benešovi?

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky