Srpen 2005

Být proti Sýrii nestačí

Jan Fingerland

Libanon má za sebou svobodné volby, ale na nekonfesní systém stále čeká. Étos „cedrové revoluce“ zdůrazňoval celolibanonskou identitu. Teď se však spíše posílily sektářské rozdíly ve společnosti.

Ještě během jara bylo všem všechno jasné. Během „cedrové revoluce“ se libanonská společnost semkla, donutila k odchodu syrské okupanty a vykročila směrem k nové, demokratické éře. Až potud bylo možné pozorovat určité paralely s československým vývojem před patnácti lety. Jenže po následujícím kroku, parlamentních volbách, paralely končí, neboť libanonské hlasování po svém finále právě před týdnem mnoho věcí spíše zkomplikovalo.

Na počátku všeho byla vražda. Smrt bývalého mnohaletého premiéra Rafíka Harírího, uznávaného obnovitele země poničené patnáctiletou občanskou válkou (1975–90). Uprostřed letošního února mohutná nálož rozmetala jeho automobil, přestože byl mohutně opancéřovaný. Stejně neprůstřelná se ale zdála okupace Libanonu syrskými vojsky. Libanonci poté na mohutných protisyrských demonstracích přesvědčili Damašek, že bude rozumnější ustoupit a ukončit téměř třicetileté obsazení země. Předčasné volby se od 29. května konaly po čtyři následující neděle ve čtyřech částech země a výsledkem je parlament, v němž převažují odpůrci Sýrie. Hlavním hrdinou se stal pětatřicetiletý Saad Harírí, druhorozený syn „mučedníka Rafíka“ a dědic jeho díla. Znamená to ale vítězství demokracie, respektive „vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí“? Odpověď zdaleka není tak jednoduchá.

Otázka: kdo vlastně vyhrál

V mezinárodní soutěži o nejsložitější hlasovací systém by Libanon určitě patřil k favoritům. Počet křesel v parlamentu je napůl rozdělen mezi muslimy (včetně drúzů a alávitů) a křesťany (maronity, dvě arménské a dvě řecké církve, protestanty apod.) – celkem je uznáváno 18 různých skupin. Každé vyznání má pro daný okrsek přesně přidělený počet parlamentních křesel a tomu pak musí odpovídat i poměry uvnitř kandidátek. Voliči mohou ještě škrtat a kombinovat jednotlivé kandidáty. Výsledkem je hlasovací systém, který jednak lidi nutí hlasovat podle náboženské příslušnosti (a nikoli ideologie nebo politické agendy), jednak vyvolává téměř ve všech pocit, že jsou okrádáni o svá práva.

Například křesťané sice tvoří skoro polovinu obyvatelstva, ale jejich voliči jsou často zahrnuti do okrsků s převahou muslimů, tedy donuceni hlasovat pro lidi, které na své listiny dají muslimští vůdci kandidátek. Bez možnosti vyjádřit se zůstali také exulanti (většinou vlivní zámožní křesťané), kterých je za hranicemi tolik, co v zemi samotné. Spokojení nejsou ani šíité. Jejich rychle rostoucí komunita představuje asi 35?% obyvatel, ale patří jim jen 20?% křesel.

Letošní čtyřkolové hlasování připomínalo dobrodružný román na pokračování – v každém díle zvítězil někdo jiný, a tak diváci zůstávali napjatí až do poslední chvíle. Zatímco v prvním kole koncem května v Bejrútu a okolí drtivě vyhrála kandidátka sunnity Saada Harírího (Blok budoucnosti s drúzskými a křesťanskými spojenci), na jihu země se spojili dva šíitští rivalové Amal a Hizballáh a díky této nepravděpodobné alianci převálcovali ostatní (dohromady s nezávislými na společné listině mají 35 mandátů).

Třetí kolo se konalo ve střední části země v pohoří Libanon. Tam zas pro změnu zabodoval křesťanský politik, bývalý generál Michel Aún (se spojenci 21 křesel). Nejnapínavější bylo tedy závěrečné kolo na severu. Šlo o to, zda většinu v parlamentu získá Harírí, nebo Aún, neboť šíité v této oblasti neměli šanci. Ze souboje titánů vzešel vítězně Harírí, a Aún vzápětí obvinil svého rivala z volebních machinací a zastrašování a slíbil, že s ním nehodlá za žádnou cenu spolupracovat.

Saad a Michel

Saad Harírí pravděpodobně udělal chybu, když se mu nepodařilo získat na svou stranu Michela Aúna. Tento svéhlavý sedmdesátiletý exgenerál se na sklonku 80. let pokusil vyhnat Syřany silou – v té době ovšem bylo na straně Sýrie mnoho z těch, kteří dnes Damašku nemohou přijít na jméno. Křesťan Aún po neúspěchu svého podniku utekl do Francie, kde až do letošního května čekal na příležitost, považuje se za hlavního představitele protisyrského odporu (jeho volebním znakem byla omega, znaménko pro jednotku elektrického odporu).

Ukázalo se, že mnozí libanonští křesťané včetně mladých a vzdělaných lidí v Aúnovi skutečně vidí ochránce před většinovými muslimy. Přestože sunnita Harírí měl na své kandidátce i křesťany, Aún ho ve středním Libanonu zcela převálcoval, a stal se tak hlavním představitelem křesťanů v parlamentu. Musel se kvůli tomu ale spojit s politiky, kteří dosud patří mezi prosyrské síly.

Před posledním kolem na severu tak Harírímu hrozilo, že Aún vyhraje i tam a strhne na sebe úlohu hlavního představitele opozice proti dosavadnímu režimu. Mezi oběma bloky se odehrál tvrdý a hořký boj, ze kterého vyšel vítězně Harírí. Jeho lidé mají ve 128členném parlamentu 72 křesel. Zaplatil za to ovšem cenu faustovského obchodu: Harírí přijal podporu Amalu a Hizballáhu, nejvěrnějších spojenců Damašku. Toho Damašku, který on, Saad, obviňuje z vraždy svého otce.

Premiére, co teď?

Saad Harírí je jako vůdce vítězného bloku a syn svého otce téměř předurčen k tomu, aby se stal premiérem. V čele vlád navíc stojí podle zvyklosti sunnité, zatímco prezidenty se stávají křesťané a předsedy parlamentu šíité. Harírího hlavní spojenec, drúzský předák Valíd Džumblát, mu přesto radí, aby se do premiérského Velkého serailu zatím nestěhoval. Proč?

Jedním z důvodů je osoba prezidenta Emila Lahúda. Právě jeho považuje Harírí mladší za nepřímo odpovědného za vraždu otce. Lahúd si už možná po druhém kole balil kufry, ale jeho pozice se nečekaně posílila. Na stranu tohoto prosyrského křesťana se přidal Michel Aún. Navíc díky Aúnově vítězství ve středním Libanonu nezískala Harírího kandidátka potřebnou dvoutřetinovou většinu, a nemůže tedy Lahúda předčasně sesadit. Ten má tudíž před sebou ještě více než dva roky, během kterých by mohl Harírímu ve funkci premiéra znesnadňovat život.

Podle některých spekulací by ve funkci mohl zůstat prozatímní premiér a přítel syrského prezidenta Nadžíb Mikatí. Noční můra protisyrského tábora by mohla být zpečetěna faktem, že do čela parlamentu se možná postaví Nabíh Berí, šéf prosyrského šíitského hnutí Amal. Parlament se poprvé sejde tento týden.

Přesto je možné, že Harírí se nebude chtít šance ovlivňovat libanonské záležitosti z premiérského křesla vzdát. V tom případě se bude muset vypořádat s několika velmi těžkými úlohami. Je příznačné, že zatímco „dobrodruh“ Michel Aún vstoupil do souboje s brožurou, která popisovala na více než čtyřiceti stránkách, co hodlá dále dělat, Harírí se svou „Listinou mučedníka Rafíka Harírího“ sázel téměř výhradně na protisyrský sentiment jarních demonstrací. Teď se bude muset utkat se skomírající ekonomikou, která je navíc zatížena gigantickým dluhem ve výši dvojnásobku HDP. Přitom bude muset privatizovat a rozbořit struktury, z kterých těží mnozí vlivní Libanonci. S tím souvisí další velká potíž – korupce, která přesahuje byť i nenáročná očekávání obyvatel někdejší osmanské provincie.

Ještě obtížnější bude vypořádat se s hnutím Hizballáh, které získalo 14 mandátů. Tato organizace si jako jediná ponechala po skončení občanské války zbraně s poukazem na nutnost odboje proti Izraeli. Na jihu si pak s podporou Sýrie a Íránu vybudovala malý stát ve státě a bude velmi obtížné tuto situaci vyřešit. Přítomnost ozbrojených milic, které mohou zemi kdykoli zatáhnout do vnitřního, nebo dokonce vnějšího konfliktu, je velmi rušivá. Na stranu Hizballáhu se ovšem jednoznačně postavil přední Harírího spojenec Valíd Džumblát. Zdá se, že Harírí už couvl, a tak prohrál jeden z prvních soubojů o to, kdo bude v „novém Libanonu“ rozhodovat.

Pojďme!

Harírí i další politici mají ale před sebou ještě jeden úkol. Zatímco na jaře se v ulicích do politiky zapojily statisíce nadšených lidí, volební účast v prvním kole nedosáhla ani 30 %. Libanonci jsou už nyní zklamaní rychlým návratem věcí do starých kolejí. V parlamentu sedí „protisyrští“ poslanci, kteří ještě v únoru patřili k oporám Damašku. Mnohde bylo o obsazení křesel rozhodnuto dříve, než vůbec voliči dorazili k urnám, protože v daných obvodech kandidovala jen jedna listina.

Jedním z požadavků doby tedy bude změnit volební systém – ten dosavadní vznikl pod vlivem Damašku, který tak chtěl zajistit výhody pro své spojence. Systém navíc posiluje fragmentaci společnosti, zatímco étos „cedrové revoluce“ zdůrazňoval novou libanonskou identitu, nadřazenou sektářským rozdílům. V současné době ale změnu volebního zákona prosazuje jediný vlivný politik, Michel Aún. Oč méně po změně touží politici, o to více ji chtějí občané. Už vzniklo hnutí zvané Hajabina (Pojďme!), které chce očistit veřejný život a zavést nekonfesní „občanský“ volební systém. Na jeho úspěch by ale teď nikdo nevsadil.

(Respekt, www.respekt.cz)