Srpen 2005

Svět bez růžových brýlí

Luděk Frýbort

Svět bez růžových brýlí aneb Putování mezi poledníky a rovnoběžkami proti proudu ustálených představ

(Část 2)

(ANNONCE, k. s. Praha 2002, (c) ANNONCE, k. s., (c) Luděk Frýbort, ISBN 80-900125-5-8)

Vzpomínka na Jižní Afriku aneb Splátka na jeden starý dluh

Přistupuji k sepsání kapitoly o mé cestě do Jižní Afriky v roce 1987 až po značném zdráhání. Nebyl jsem si jist, mám-li na tento tenký led vůbec vstoupit, tuším, že to bude kapitola nejméně cestovatelsky popisná, vyplněná ještě do vyšší míry konfliktními a pro mnohé těžko přijatelnými závěry než jiné. Pustil jsem se do toho nakonec z důvodu, o němž promluvím dál; zatím bych čtenáře poprosil ne o shovívavost, ale o odložení vžitých představ o Jižní Africe, jak je před lety zprostředkovávaly sdělovací prostředky. Snad pak lépe přijme to, že často beru v pochyby, co se tak o různých úkazech tohoto světa mluví, píše a za závazně platný veřejný názor pokládá. Zejména hodnocení ostře odsuzovaného, ale málokdy opravdu bez předsudků analyzovaného jevu zvaného apartheid, se může značně lišit od schématu, jenž se nám obvykle předkládá k věření a k souhlasu; mnohý proto se mnou bude nesouhlasit a mnohý mě odsoudí.

Chci se obhájit poukazem, že jde o můj osobní náhled, z vlastního pozorování vyšlý a zkušeností třiceti let života v komunismu potvrzený, jejž nikomu nevnucuji, za jediný pravdivý nevyhlašuji, nýbrž pouze nabízím k srovnání. Kdo chce, může udělat svou vlastní zkušenost: může si zaletět do Jižní Afriky, jelikož poučení, hlásaná ze vzdálenosti desíti tisíc kilometrů, nepokládám za dostačující legitimaci k diskusi. Nechť se jí potoulá, pozoruje a naslouchá, mluví s jejími obyvateli černými i bílými, vyptá se na jejich živobytí, nakonec ať všechno shrne do vlastního, z novin nevyčteného a z televize nevykoukaného závěru. Kdyby se mi přihlásil kritik například z řad někdejší české kolonie, ochotně bych se podřídil jeho názoru, protože ten můj spočívá na zkušenostech mnohem mělčích a také, uznávám, dnes už poněkud zastaralých. Rád se nechám poučit a rád se nechám i přesvědčit, netrvám zarytě na názoru jednou vytvořeném, může být chybný.

Jen jedno bych si dovolil vyžadovat: kdokoli se bude se mnou pouštět do diskuse o Jižní Africe, nechť mi nevykládá, jaké poměry by tam dle jeho názoru měly správně být. Ušlechtilostí jen tak se vznášejících tezí si umím vymyslet sám dost. Zajímá mě věc prostá i nekonečně složitější zároveň: jaké ty poměry skutečně a bez příkras jsou, nebo v případě těchto řádek byly.

Ještě bych prosil čtenáře o shovění, než se pustím dál: bylť jsem upozorněn, že je nekorektní mluvit o Jižní Africe, neboť plným a správným titulem slove ten stát Jihoafrická republika, zkratkou JAR. Jsem tak smělý, že si dovoluji toto pravidlo porušit. Uvedená zkratka se mi zdá upomínat na jistý mycí prostředek a co se týče titulu rozvinutého, zní mi ouřednickou nabubřelostí, tedy naprosto jiným citem, než jaký k té krásné zemi chovám. Není nutno užívat úředních titulů, kdyby hrom na koze jezdil, mluvíme přece o Francii a ne o Francouzské republice, též o Severní Koreji navzdory tomu, že si řečená diktatura připojila ke jménu dlouhý oslavný ocásek, aniž bychom se znepokojovali, říkají-li cizinci naší otčině Czechia a ne Czech Republic. Zůstávám tedy, s laskavým porozuměním, u Jižní Afriky.

Ostatně upozorňuji každého, kdo si potrpí na korektnost, že je zhola scestné mluvit o Číně, když jediný správný titul té říše zní Čung-hua Džen-min Kung-ho kuo.

1. Krajem severního Transvaalu do Krugerova parku

»Jak jen můůůžete jezdit do Jižní Afriky,« odvraceli se ode mne pohoršeně někteří z těch, jimž jsem se o svém cestovatelském záměru zmínil. Odpovídal jsem jim v tom smyslu, že do ní můůůžu jezdit velmi dobře, v každém případě s mnohem čistším svědomím, než kdybych se jako oni vydával do Číny, na Kubu nebo do Moskvy, což tehdy byla na Západě mezi lepšími lidmi náramná móda. Byl jsem však odmrštěn argumentem, že slušný člověk do Jižní Afriky nejezdí, jelikož tam vládne apartheid. Na dotaz, co přesně ten termín označuje, mi bylo odpověděno, že režim nelidský a zločinný, v němž černé obyvatelstvo požívá menších práv než bílé. Namítal jsem, že znám režimy jiné, dokonce z vlastní dlouhodobé zkušenosti, v nichž veškeré obyvatelstvo, ať bílé, žluté nebo modrozeleně mourovaté, nepožívá práv vůbec žádných, ale námitka nebyla přijata. Bylo jaro roku osmdesátého sedmého, do otřesu, jímž se zřítila Říše zla, chybělo ještě půltřetího léta a železná opona dosud oddělovala svět svobody a svět poroby. My, kteří jsme před delší či kratší dobou zpoza ní přišli a mohli obojí svět srovnávat, jsme si své svobody velice vážili. Domácí obyvatelstvo, a zejména jeho intelektuální část (neříkám že inteligentní, to někdy může být dost značný rozdíl) ... to už bylo všelijaké.

Svého platu, svého postavení a všech ostatních příjemností kapitalismu si levicový intelektuál zajisté vážil, nebo spíš, pokládal je za správné a přirozené. Vystřídat nás na té druhé straně se také žádný nehotovil, třebaže jsem to nejednomu nabízel. Ač by měli v kostelích pálit svíce vděku za to, že jim Bůh dal narodit se v té slušné, svobodné a blahobytné půli světa, neopomněli ji při každé příležitosti kárat a kritizovat, zálibně nebo aspoň s hřejivým porozuměním pošilhávajíce na druhou stranu drátů a minových polí. Neboť tam panoval, ať třeba zchátralý, nefunkční, občanských ani žádných jiných práv nedbající a ke konci už dokonale směšný, ale přece jen socialismus. A oni byli socialisté. Cit jejich rudě bijícího srdce jim byl nade všechno, co jim mohly zvěstovat jejich vlastní oči. Proto putovali se zbožnou úctou na vyjedenou, polorozpadlou Kubu, do nevlídně šedivé Moskvy, do vražedně utlačovatelské Číny a pro všechno, co viděli, měli omluvu a vysvětlení. Dobře fungující, svému obyvatelstvu všech ras slušnou životní úroveň poskytující, občanských a politických práv neskonale víc dbající Jižní Afriku však zachmuřeně kárali, chlup dobrý na ní nenacházeli a s velkým gustem vyzvedávali okolnost apartheidu, jíž rozuměli ... snad i koza se v petrželi vyzná líp než oni v okolnostech života té deset tisíc kilometrů vzdálené země. Jak jen můůůžete!

Byla to má poslední cesta do Jižní Afriky, od té doby jsem tam nebyl. Jsem celkem slušně informován, ne nadarmo tam mám houfek příbuzenstva z ženiny strany, ale má vlastní vzpomínka zůstala stát v čase opovrženého apartheidu. Chci navzdory všemu říci, že to není špatná vzpomínka. Mezitím se černý lid Jižní Afriky tak říkaje osvobodil, dosáhl všech politických práv, aspoň v té podobě, jak se jim rozumí v Africe. Jestli je také šťastnější, svobodnější, jestli se jeho zemi otevřela cesta k lepší budoucnosti ... nemohu to vlastní zkušeností potvrdit, i když si myslím své.

Jednoho slunného rána posledních dnů jihoafrického léta jsem přistál v Johannesburgu a rozhlížel se, co udělám dál. Počasí bylo příjemné, nikterak africky tropické, Johannesburg leží sedmnáct set metrů nad mořem, což v kombinaci s šestadvacátým stupněm jižní šířky dává výsledek tak zdařilý, že jsem poprvé začal uvažovat, jestli ještě jednou nezvednu kotvy a nepřestěhuji se z větrného, upršeného severního Německa sem; a když ne hned, tak aspoň na stará kolena. Zdejší česko-slovenská společnost čítala tou dobou kolem pěti tisíc duší, vedla čilý společenský život, vydávala dobrý, s láskou dělaný časopejsek Našinec, do nějž jsem přispíval, jistě bych se nenudil.

Jenže když se stará kolena dostavila, už jsem k tomu skutku neměl chuť. Česká společnost se povážlivě ztenčila, také časopejsek přestal vycházet, inu, země se osvobodila od apartheidu. Což možná bylo politicky korektní, ale bílému člověku se tím jaksi ztížily existenční podmínky. Černému, jak se tak dozvídám, časem taky.

To jsem ale v tom okamžiku ještě netušil a také jsem na takové věci brzy přestal myslet, jelikož jsem stál před aktuálnějším problémem. V půjčovně jsem si vyzvedl objednaný automobil ... a co teď? »Že ti Japonci dělají autům takové tenké řadicí páky,« cvrnkala má choť do čehosi, co připomínalo pletací drát ... nu ano. Nebyla to řadicí páka, nýbrž hejblátko směrovek. Co naopak vypadalo na druhé straně volantu jako nadměrně tlusté hejblátko, byla kýžená řadicí páka. Volant se nalézal na pravé straně vozu ... jak se v tom mám vyznat? V levostranném provozu jsem se ocitl už předtím, v Japonsku a v Indonésii, ale pouze jako pěšák. Už to bylo k zbláznění; jakživ jsem si nezvykl podívat se doprava při přecházení silnice, byl bych si připadal jako sebevrah. Teď v tom mám jezdit!

Naštěstí ležela půjčovna na severním okraji Johannesburgu, čehož bylo možno využít a vyrazit do toho směru. Býval bych vyrazil kamkoli, hlavně abych nemusel přes město. Pár desítek kilometrů mezi řídce rozsetými farmami, ještě křižovatka městečka, ještě odbočit, ó hrůzo, před zraky policajta doprava ... a pomalu začínám vnímat krajinu, než k odpolednímu dorazíme k městu Nylstroom, jsem na levé straně silnice jako doma.

Je to zvláštní. Pojezdil jsem od těch dob levostranných končin víc, od britských ostrovů po Austrálii, a vždy jsem udělal touž zkušenost. Prvních pár minut nezvyku ... a už jako bych v životě jinak nejezdil, tak přirozeně mi všechno připadá. Zato pak nastane peklo po návratu: řítím se po dálnici šedesátkou, nos nalepený na skle a v srdci hrůzu. Ne a ne se to zlepšit, i v příštích dnech mě vše pudí doleva, a když ráno vyjedu do města, divím se, co na mě ti blázni v ostatních autech divoce blikají ... ach Ježíši, já už zase jedu vlevo. Teprve za dlouhé týdny si znovu zvykám na mrav evropský, a jak už nyní vím, nepřirozený.

Byl mi to jev tak nápadný a tak železně se opakující, že jsem na něj vymyslel teorii. Naše výchova a naše vzdělání jsou to nejmělčí, co v nás je, a jejich vliv na tvorbu osobnosti, soudím, se silně přeceňuje. Už o hodně víc jsme tvarováni kulturními návyky naší civilizační oblasti, jdoucími nikoli pouze k jejím historickým počátkům, nýbrž daleko hloub do temna času neolitického, v němž se náš způsob rodil. Ale naše instinkty, naše bezděčné, geneticky zakódované jednání ... kdo ví, kam až sahá. Snad až do dob, kdy naši chlupatí prapradědečkové běhali s rukama u země a močí označovali hranice svého sběračského revíru? Proto nejspíš dodnes, my pánové, čuráme v přírodě ne kamkoli, nýbrž na strom nebo na nějaký kůl. Stejně tak si můžeme představit řečeného prapradědečka, kterak se kamsi ubírá raně čtvrtohorní krajinou. Je to krajina převážně stepní, s ostrůvky keřů a skalisek. Prapradědeček jde od jedné houštiny k druhé a využívá jich ke krytí, neboť kdoví, odkud může vyrazit šavlozubý tygr nebo přinejmenším pračlověk konkurenční tlupy. Svou šikovnější, pravou rukou, v níž třímá kamenný sekeromlat, se obrací do volného prostoru, odkud se lze nadít nebezpečí, kdežto nešikovnou levičku si hledí zabezpečit nějakým křovím. Z toho vyplývá, že jde po své prapěšině vlevo; a z toho též vyplývá, že je nám dodnes pohyb vlevo přirozenější.

Ostatně pěší provoz, vyhláškami neregulovaný, se i v pravosměrných zemích ubírá vesměs vlevo, kdo by se prodíral po pravé straně chodeckého proudu, platí za mameluka. Jen při přecházení ulic mi nechce přijít k pomoci žádný geneticky podmíněný pud, jelikož v paleolitu ulic nebývalo, takže se musím spolehnout na to, čemu jsem se naučil. Proto, ačkoliv si v levostranném silničním provozu dávno počínám zcela suverénně, ztrácím hlavu a páši nebezpečné kousky, mám-li přejít londýnskou ulici. Podívat se doprava ... nic nejede ... přejít! Houby. Aspoň bez mrknutí vlevo se to neobejde, neboť jezdit jsme se učili v autoškole; ale přes ulici nás vodila maminka, když nám byly tři roky; a dětské návyky sedí nejpevněji. Tož, tolik tedy o té teorii, myslete si o ní, co chcete.

A jde to dál krajinou severního Transvaalu, suchou a křovinatou, s půdou načervenalé barvy, a ve vzduchu se vznáší jakási zvláštní, zemitě kořenná vůně. Dodnes nevím čeho, ale ještě po návratu, když jsem doma vyndával z rance prádlo a jiné předměty bral do rukou, jsem ji z nich cítil, tu vůni Jižní Afriky. Podél silničky se tu a tam ubírají černí lidé, dospělí i děti, k jakémusi neznámému cíli. Jdou z velké části bosi, což mě začne zajímat nejpozději, když vystoupím z auta a podrážku sandálu mi probodne trn jako malý bajonet: trní všech druhů a podob je tu požehnaně. Někdy jsou to suché pětiboké hranolky, které ať padnou jak padnou, vždycky trčí jedním bodlákem vzhůru, věru že bych tudy nechtěl jet na kole. Jiný keř má trny sice jednosměrné, ale tuhé, bílé a pět centimetrů dlouhé, na mou duši to vypadá až strašidelně. A vyskytuje se i keř zvaný wait a moment (počkej chvilku), k němuž kdo se neopatrně přimotá, obchvátí ho trnitými šlahouny tak pevně a všestranně, že se sám nevyprostí. Někdo musí přijít na pomoc se zahradnickými nůžkami a neopatrníka vystříhat, bedlivě dbaje toho, aby se sám nezamotal. Z ptactva se dávají vidět hlavně hezcí černožlutí ptáčci, zajímaví tím, že si budují hromadné ubytování v podobě jakéhosi ptačího paneláku. Sídlí jich v něm na sta a snad na tisíce. Nejraději k tomu účelu používají telefonních sloupů, které pak vypadají, jako když přes ně někdo přehodil velkou těžkou deku, do níž vlétají a zase vylétají ptáčci.

Přichází město Pietersburg, a ty nahnědlé kopečky dál k severu už leží v údajně samostatné republice jménem Venda. Jestli o existenci takového státu nevíte, nic si z toho nedělejte, jednak to byl stát zbytkem světa neuznávaný a jednak je časem, kdy tuto vzpomínku píši, už zase po něm. Venda, Bophutatswana, Transkei a Ciskei, čtyři byly takové státy, jež za časů apartheidu Jihoafrická republika vyčlenila ze svého území a vybavila samostatností. Byla to součást pokusu o rozdělení země mezi obě rasy, černou a bílou, pokusu předurčeného k neúspěchu. Ne že by zmíněné státy fungovaly hůř než kterákoli z koloniálního jařma osvobozená africká republika; co se toho týče, osvědčovaly se pod vlídným dohledem a za pomoci jihoafrické vlády spíš lépe. Ale neslušelo se prostě, aby zlý rasista někoho propustil do samostatnosti. Kdyby se bývala Venda vzbouřila proti bílému utlačovateli v nějaké krvavé revoluci, kdyby vyhlásila boj za světlé zítřky v rámci afrického marx-leninismu, kdyby kladla bomby do supermarketů, kdyby se přimkla k sovětskému táboru míru a pokroku jako tolik jiných, kdyby v důsledku toho všeho nakonec dospěla k bídě a rozkladu jako také tolik jiných, pak ... pak by to ovšem bylo něco jiného. Pak mohla Venda existovat dodnes jako samostatný, celým světem uznávaný, byť i zchátralý stát. Jenže na to Vendové, troubové, nepřišli.

Zatím projíždíme územím, obydleným většinou národem Severních Sothů, na rozdíl od Vendů neobdařeným vlastní státností, protože to by ten změtenec cancourků, proužků a kousínečků nenamaloval na mapě ani svatý Tadeáš. Autonomie v rámci Jihoafrické republiky však Sothové, podobně jako mnoho jiných černých národů a podskupin, požívali. Můžeme si o tom myslet, co chceme. Pokus o oddělení obou ras, způsobů a tradic na vlastních územích, o jejich autonomní a neovlivněný vývoj ... ano, to byl apartheid. Jelikož chod celku určovala bílá menšina a jen ona volila do nejvyšších orgánů, lze bezesporu mluvit o nerovnoprávnosti. Jestli rovnou o útlaku, to už je věc názvosloví; musel bych se do těch končin vrátit a mluvit s lidmi, abych posoudil, jestli se například Sothům po něčem rozumném a osvědčeném nestýská. Čas totiž ukázal, že se navzdory osvobození zpravidla stýskává.

Nějaký čas přede mnou zavítal do Jižní Afriky slavný rohovník Cassius Clay alias Muhammad Ali, a byl apartheidem absolutně nadšen. Tohle, jásal, tohle bychom si přáli mít my černí v Americe! Tu možnost se rozvíjet po svém, bez zásahů a ovlivňování bílými... Ale třeba byl ten Muhammad Ali taky rasista. Někdo o sedmdesát rovnoběžek dál k severu by mu jistě poradil, co si má správně myslet.

V Pietersburgu odbočuji pěknou, stále hornatější a zelenější krajinou k východu, k světově proslulému Krugerově parku. Jinak bych měl velké trhání neodbočovat, sešlápnout plyn a jet dál k severu. Venda prý má být moc pěkná, a z ní už to není daleko k řece Limpopo, k hranicím Zimbabwe. Ale mám svůj omezený čas, když strávím týden v Zimbabwe, stačím se jím tak sotva prořítit a nezbude mi na jiné zajímavé končiny. Krom toho by asi byly potíže s půjčovnou, nemám Zimbabwe ve smlouvě. Až jindy, rozhoduji se. Příště. Jsou tam prý zrovna teď jakési nepokoje, oba zimbabwské národy, Shona a Ndebele, mezi sebou mají nějaké rozmíšky, počkám, až se to uklidní. Protože vidět Viktoriiny vodopády, krásný a slavný přírodní park Hwangi se spoustou velké zvěře i jiné pozoruhodnosti té země, jíž se ještě nedávno říkalo po imperialisticku Rhodesie, ale už se osvobodila od bílé nadvlády ... nesmím si to nechat ujít.

A nechal jsem. Neviděl jsem Zimbabwe, a taky už neuvidím, nestane-li se zázrak. Tím zázrakem by bylo, že by se ze Zimbabwe stala znovu Rhodesie, ale k tomu nedojde, nemůže dojít, vláček vývoje se zpátky po vlastních kolejích nevydává, i když kupředu vedou do pekel. Pošetile jsem čekal, až se poměry v té zemi uklidní, měl jsem vědět, že v osvobozených afrických republikách se poměry spíš zamotávají, co dřív fungovalo, už nefunguje, co bylo dřív dobře možné, z toho se stala nemožnost, pokojné a bezpečné potulování se změnilo v hazard za pokrajem rozumu, v němž jde o život. Jen zbrojnošů ve flekatých mundúrech, kalašnikovů, do politického roucha převlečených kmenových nenávistí, ano, to je zboží, jejž v Zimbabwe ani jinde v Africe asi nikdy nedostatek nebude, i kdyby všechno ostatní měla pohltit zem.

Ve chvílích, kdy toto píši, zbrojnoši marxisty Mugabeho, slaveného donedávna jako živý vzor africké demokracie, dobíjejí poslední zbytky kdysi zámožné a pracovité bílé menšiny, což ovšem není ani rasismus, ani apartheid. Z demokracie zůstal obehraný jednopartajní systém, pro lepší dekorum kryjící svou samovládu volbami, země kdysi bohatá, úrodná a dobře spravovaná klesá do rozpadu a bídy, a ještě není všemu konec. Kdoví, jaký bude. Kdoví, kdy. Kdoví, kdy se rozpadne i poslední zbytek toho, co zemi jménem Zimbabwe předala její předchůdkyně Rhodesie. Stát, pravda, rasistický, v němž bílá menšina ovládala černou většinu, ale dnes už nelze popřít, že ji ovládala i k jejímu prospěchu. Snad tyran Mugabe brzy zemře. Snad se někdo jiný rozpomene, že vraždy a vyhánění bílých lidí škodí i černým, a šíleného samovládce vystřídá. Ale nedoufám v to příliš. Ještě nikde v Africe se taková věc nestala, a když, nepřinesla výměna papalášů žádnou podstatnou změnu.

Něco nám v tom dějepise šlo šejdrem. Asi že z omylu, jemuž my lidé Západu rádi propadáme. Domníváme se, že co se osvědčuje a co dobře funguje u nás, musí se osvědčit i kdekoli jinde; naším omylem je předpoklad univerzálního receptu, platného pro celý svět od pólu k pólu. A ono je to jinak. U nás funguje to, co u nás, na půdě Západu, v prostředí jeho specifické a ojedinělé civilizace, vzniklo. Naše demokracie, naše hodnoty, naše právní cítění, naše humanita, náš hospodářský systém, naše forma státu. Přesadíme-li tento pěkně kvetoucí stromeček do jiné půdy, někdy se jakž takž uchytí, jindy neduživě skomírá, někdy uschne docela. V Africe uschl téměř šmahem. Naše chyba; neměli jsme jej tam přesazovat, tam roste kvítí jiné, z místních, rovněž specifických a nesrovnatelných podmínek vzešlé.

Svět není jednotný sporák, na jehož plotně se v kterémkoli koutě uvaří stejná kaše. Oceňujeme dobrodiní demokracie, takže ji mermomocí prosazujeme ve všech možných i nemožných koutech světa a divíme se pak, že z ní máloco bývá, leda pochybná ceremonie zmanipulovaných voleb, zkorumpovaná papalášská moc, do zámoří na soukromá konta odplývající bohatství země. Nenapadá nás, že jsme si měli svou demokracii nechat pro sebe a jiným oblastem nesahat na jejich sultanáty, emiráty a jiné autokracie, s naším demokratickým cítěním sice nesouznící, ale v těch podmínkách jedině funkční. Tržní a finanční systém, jenž nám přinesl nesrovnatelnou míru blahobytu, se přesazením do jiné půdy zákonitě přemění v čirou korupci, a nemusí to být ani v Africe. A státní forma, jaká se vyvinula u nás, ta teprve v afrických podmínkách zdegeneruje a zpotvoří se, zůstanou z ní pestré prapory a židle v OSN, ale duch organizovaného státu odlétl, nedokázal nahradit systém kmenový, v Africe přirozený.

Před příchodem bílého muže africká společnost fungovala, i když způsobem, s jakým bychom se asi stěží smířili. Poté přišel bílý muž a zavedl svůj vlastní systém. Dokud na něj dohlížel, dotud fungoval; po jeho odchodu se zhroutil. Zda by byla možná náprava návratem k starým formám ... snad by byla. Ale stát se to nemůže, už byla řeč o vláčku, který se nevrací po vlastních kolejích zpátky. Ač vím, že se dopouštím neslýchanosti, pravím, že poslední systém, který se v Africe osvědčoval, byl kolonialismus. Jistě, z toho slova se stala nadávka. Kdo by se kolonialismu zastával nebo na něm hledal jiné stránky než zlé a skrznaskrz zvrhlé, je pes. Dodnes je africkým vládám užitečný tím, že na něj mohou svádět všechno, co v jejich zemích jde cestou rozkladu a zmaru. Ale vždyť my se nemusíme držet slovíček. Nemluvme o kolonialismu, když to zní tak zle, a řekněme místo toho, že po jedno až tři staletí stála převážná část světa, jemuž se dnes kdovíproč říká třetí, pod přímou správou evropských států.

Otázka zní: byla to špatná správa? Opravdu? Zlepšil se úděl afrických lidí, když skončila? Že ... inu, jaksi ani ne, spíš se zhoršil, a to podstatně. Ale snad jsou i jiné hodnoty než jen blahobyt; dosáhli Afričané aspoň svobody? Po něčem takovém, říká se, toužili. Jde ovšem o to, co to svoboda je; pokládá-li kdo za ni papouškovitý prapor, hymnu, hejno vyslanců v metropolích světa a černého prezidenta, mohl by být spokojen. Ale jsou tací, že žádají víc, svobodu jako dobrovolné začlenění jedince ve společnosti, která mu ponechává volnost rozhodování o sobě samém ... co? Taková že Afrika není? Ale to potom ... proč se osvobozovala od koloniálního jha? Aby je obratem vyměnila za jho zkorumpovaných papalášů? Je vůbec podstatné, kdo zemi spravuje, nebo jak ji spravuje? Je správa země svůj vlastní účel, nebo má sloužit obyvatelstvu?

Vycházíme obvykle z předpokladu, že se domorodec vyzná lépe v potřebách své země než cizinec, víc s ní soucítí a v důsledku všeho udělá méně chyb, takže dáváme přednost tomu, aby si každý vládl sám. To jistě. Ale jen za předpokladu, že i ostatní podmínky a okolnosti jsou autonomní, z vlastních kořenů vyrostlé. Takový stav byl v Africe před nástupem kolonialismu, byl však konfrontován se způsoby cizími a v té konkurenci neobstál.

Kolonialismus, který následoval, dal africkým zemím slušnou infrastrukturu a fungující správu, ukončil krvavé vnitřní války, vyvolal však pocit podřízenosti. Z něj vyplynula touha vzít správu věcí veřejných do vlastních rukou, bohužel už ne autonomním africkým způsobem, ale tak, jak to dělali bílí. To se, můžeme už dnes definitivně říci, nepodařilo. Povrchní naroubování evropských správně-politických metod na neměnné, evropskému způsobu bytostně cizí myšlení, zakotvené v kmenovém systému, ze sebe vydalo nejhorší zpotvořeninu, jakou dějiny za celé trvání lidského rodu zplodily, africký stát, africkou vládu, africkou demokracii. Co dál? Vrátit se do stavu předkoloniálního nelze, svět se zglobalizoval a pro drobné, izolované, navzájem krutě znepřátelené bezstátní miniskupinky v něm není místa.

Vrátit se k životu pod dohledem úspěšnější civilizace západní by možné snad bylo, ale jednak si taková alternativa vysloužila psí hlavu kolonialismu, již si nikdo netouží nasadit, jednak by to byl špás velmi drahý, pro nějž se dnes už ve vyspělejším světě nenajdou ani peníze, ani pochopení. Zbývá tedy jen mydlit to po africku dál, raději nevědět kam.Když si krvavý stařec Mugabe dal potvrdit podvodnými volbami moc, vzbudilo to na Západě mnoho nesouhlasného mručení, dokonce jakýsi bojkot byl vyhlášen, což se jinak tak často nestává. Víc ale záleželo na tom, jak se k té věci postaví okolní státy, zejména velká a dosud poměrně bohatá Jihoafrická republika. Postavily se tak, že Mugabeho kousky s určitou ostýchavostí schválily. Jistě, hloupí Evropané, co jiného jste si mohli představovat? Že by sousední vládci odsoudili něco, k čemu se, dojdou-li jednou věci tak daleko, sami třeba uchýlí? Tak už to chodí v osvobozeneckých režimech, že revoluční sláva hladové krky nenasytí, bílým utlačovatelem zavedené struktury se rozpadnou a vypukne nespokojenost; tu není nad to prohlásit ten nevalný stav za dědictví kolonialismu a vyzvat bouřící se lid, aby se zahojil na bílých.

V Zimbabwe se to Mugabemu daří. Jižní Afrika ... zatím tak daleko, pravda, není, zatím má její bílá menšina, třebaže zbavená politického rozhodování, ještě stále hlavní slovo ve věcech hospodářských a stará se, aby život šel dál. Jak dlouho ještě ... tichá podpora Mugabeho zvůle nedává tušit nic dobrého. Nedivím se českým našincům, že se v předtuše příštího vývoje z té krásné země povytráceli. Také bych se povytrácel. Jižní Afrika, kdysi bohatá a dobře řízená, se stále víc osvobozuje, stále víc se stává Afrikou, až se jí stane docela. Není co slavit, odsuzovatelé apartheidu, není co slavit.

»Koukej, koukej, tamhle je slon!« Celý u vytržení ukazuji do houští, opravdu, jakási mohutná, šedá masa se tam pohybuje a rozvážně olamuje větévky. Před chvílí jsme projeli bránou Krugerova parku, černí strážci prozkoumali, je-li pro nás místo v některém kempu - vyplatí se, zařídit si takové věci předem - a už to máme kolem sebe, až nestačíme koukat. Zvířata. Malá i velká, od legračních zemních veverek až k slonům a žirafám, ano, tak asi někdy vypadala Afrika, dokud nepřišel bílý muž a nedal černému muži do rukou palnou zbraň. Zase týž úkaz: původní životní způsob, v němž nejsmrtonosnější zbraní byl luk a šíp, africkou přírodu neohrozil a její zvířenu nevyhubil. Bílý vetřelec se svými dokonalejšími zbraněmi se dal do jejího pustošení mnohem zdařileji, ne pro obživu, nýbrž v hnutí mysli, jemuž se říká lovecký sport. Včas ale vyměnil masový sběr trofejí za ohleduplnější vztah k přírodě, takže ani on nestačil obrátit africkou krajinu v pláň bez života, jíž je z největší části dnes. Teprve když se obojí spojilo, evropská technika a africká, na jednoduchou potřebu okamžiku omezená neprozíravost, nastala zkáza.

Kolem jede obytný karavan, i zastavím jej, aby těm lidem ta vzácná podívaná třeba neunikla. »Tamhle ... tamhle je slon!« Řidič se zdvořile usmívá, neboť se nacházíme v krajích, kde není zvykem hned druhému povědět, že je blázen. Není totiž třeba vyskakovat s očima navrch hlavy, slonů je všude dostatek. Tamhle, a tamhle zase, někdy se mohutný samec ubírá sám po parkové silničce a není prý zdrávo se k němu příliš blížit; má-li slon záludné úmysly, nebo nemá, se prý pozná podle plácání ušima, ale nejsem v tom tolik cvičený, takže radši uctivě odcouvám pryč. Jinde se zas kolébá celé stádo i se slůňaty, a to už vůbec není zdrávo být zvědavý, nýbrž raději zastavit a být připraven s rukou na zpátečce a s nohou na plynu, kdyby se samicím zdálo, že je v zájmu jejich drobotiny zakročit. Převrátit a rozdupat auto není pro slona žádná zvláštní námaha, každoročně tak v těchto místech přijde k záhubě pěkná řádka zvědavců.

Místy tvoří porost nevysoké stromky mopane, nad nimiž se kývavě posunují dlouhé žirafí krky. Působí to zvláštně, člověk je zvyklý na zvěř uvnitř lesa, ne však vyčnívající nad horizont. Hejna paviánů skotačí na silnici, je roztomilé pozorovat, jak si opičí mládež hraje a vzteká se, až do té chvíle, kdy si všimne, že přijelo auto. Opice naskáčí na střechu, jmou se bubnovat do plechu a koukají, jak by se dalo ulomit zrcátko nebo anténa, tu jaksi roztomilost končí.

S plavnou elegancí proklusávají kolem stáda zeber, už jsem sice ta zvířata viděl v cirkusech a zoologických zahradách, teprve teď však zjišťuji, co pohybové a fyzické krásy v sobě chová ten pruhovaný koník, ale nejhezčí ze všeho jsou hnědobílé antilopy impala. Jsou jich všude celá stáda, pohybují se řídkou houštinou plavnými, šest metrů dlouhými a dva metry vysokými skoky, k čemuž zřejmě nepotřebují vynaložit žádnou viditelnou námahu; a když antilopí kolouši jen tak na místě střečkují a poskakují, vznášejí se na napjatých nožkách přes metr vysoko, jako by je vystřelovala neviditelná trampolina. Je to podívaná trochu nepochopitelná: jak to ta hovádka dělají? Mají ještě nějakou jinou pohybovou schopnost než jen svalovou sílu? Jen jedno není v Krugerově parku k vidění, totiž nosorožci; za nimi se musí do menších lokálních rezervací Hluhluwe a Umfolozi, ale do nich se také ještě dostaneme.

»Moc hezké to tady je, což o to« ucezuje napůl nespokojeně německá dáma, s níž se večer dávám do řeči. »Jen s těmi zvířaty je to švindl, vždyť tu skoro žádná nejsou.« Dost jsem se podivil, protože takový slon není k přehlédnutí, a obrovská stáda zeber, antilop a pakoňů také ne. Ale ovšem; když jsme za kuropění vyjížděli pozorovat zvířátka, dáma ještě spinkala. »Mám přece dovolenou,« jako bych ji slyšel říkat, »a konečně se jednou mohu vyspat.« Jistě. Kolem deváté dáma vstane, jme se obřadně snídat, a než opustí bránu kempu, je před polednem a veškerá zvěř schovaná někde stranou ve stínu, protože zvířata nejsou blázni, aby kvůli čímusi potěšení v tom vedru pobíhala. Nikoliv, madame. Nalézáte se v prostředí, jehož životní rytmus neurčujete vy. Ne že bych někomu vnucoval svá pravidla, ale víte, my vstaneme hned s prvními paprsky slunce a vyjedeme do buše. Nejlépe takhle někam k říčce nebo k napajedlu, kde se zvířata scházejí ke svému rannímu doušku. Je jich tam, že si to člověk nepředstaví, dokud to na vlastní oči neviděl. Snídat můžeme potom. Také dorůžova spinkat, snad to patří k dovolené. Ale tady je to skoro škoda.

Řád parku je přísný, jen od slunce východu do slunce západu se návštěvníci smějí pohybovat mimo kempy, celé opalisádované jako staroslovanské hradiště, a to pouze autem; vystoupit je dovoleno jen na několika zvlášť vymezených místech. Africká příroda je úchvatná, ale žádná Stromovka; lvy, leopardy a jiné velké šelmy člověk málokdy uvidí, to spíš hyena se mihne podrostem, ale jsou tu a mohou být při chuti.

Krugerův park, rozlohou zhruba jako Morava bez Slezska, je rezervace už dost stará, založená koncem devatenáctého století prvním jihoafrickým prezidentem a nazvaná k jeho poctě. Není jediná; po celé zemi se prostírají větší i menší plochy chráněných území, plných zvěře, ptactva, i hadů a krokodýlů ve svém přirozeném prostředí. Ještě je v nich člověk, ať bílý nebo černý, pouze uctivý a pod jistými podmínkami trpěný host. Nebo aspoň za mého pobytu v Jižní Africe tomu tak bylo, a nesmírně rád bych věřil, že to tak i zůstane, protože člověk má, co si nadrobí, ale zvěř k svému neštěstí přicházívá nevinně. Jist si tím tak zcela nejsem.

Velké národní parky jsou v Africe všude, což o to; v tomto ohledu je černý kontinent dobře vybaven. Do jihoafrických rezervací se ale zatím nerozlezl jinde rozšířený mor pytláctví. Ještě se neplíží bušem tlupy, ozbrojené nejmodernějšími střelnými zbraněmi, a nemasakrují slony pro jejich kly, jež pak zašantročí kamsi do Hongkongu, kde se z nich dělají ozdůbky a cetky pro nepoučitelné parádníky. Neodstřelují poslední nosorožce kvůli šílené čínské pověře, že prášek z nosorožčího rohu udělá z vyžilého impotenta znovu junáka. A hlavně ještě nevtrhli do těchto posledních útočišť africké přírody hladoví obyvatelé, hledící si přilepšit kusem masa. Snad že to nepotřebovali, protože se jim i bez toho vedlo slušně. Snad že efektivní a nezkorumpovaný jihoafrický systém neposkytoval pytláckým bandám tytéž možnosti jako země severnější, v nichž se korupci daří mnohem lépe než slonům a antilopám. Kéž by to tak bylo i dnes a navěky tak zůstati ráčilo.

Co v tom mohu dělat já ... asi ne mnoho. Nekupovat náramky ze slonoviny a taštičky z pravé sloní kůže, tretky z želvoviny a podobné zboží, až se zase jednou octnu třeba v Thajsku. Ale to stejně nedělám, ostatně je to zakázané, a kdyby u mě našli takovou věc celníci, až vystoupím v Evropě z letadla, měl bych z toho pěknou polízanici. Tupci, kteří takové věci navzdory všemu kupují, se sice ještě stále vyskytují, ale nemají to snadné a ubývá jich. Už horší je to s lovci; zákon na ochranu přírody sem, zákon tam, v nejedné africké zemi je možno postřílet kdeco až na ministry, když se pořádně přimázne. Ale možná se časem začnou nimrodi za své slavné trofeje aspoň stydět.

Jak ale předejít pustošení přírody kvůli kusu masa do hrnce, na to není žádná spolehlivá odpověď. Snad hlídat rezervace účinněji před pytláky. Ještě lepší by ale bylo zvýšit životní úroveň okolního obyvatelstva tak, aby toho nemělo zapotřebí. Apartheidnická Jižní Afrika to uměla. Její jméno bývalo právem vyslovováno jedním dechem s Austrálií, Kanadou a jinými zámořskými výběžky západního blahobytu. Teď se od nich stále víc vzdaluje, je stále méně západní a víc africká; až ... nu, uvidíme. Ale netěším se, abych byl upřímný. Černý člověk se možná osvobodil; jestli také jeho příroda...

Z jedné strany hraničí Krugerův park s Mosambikem, zemí za mé návštěvy v celé Africe snad nejrozvrácenější. Rád nyní slyším, že pádem Říše zla se v ní situace jakž takž normalizovala a politické války ustaly, dokonce se tam zvědavý člověk s rancem na zádech prý může i pustit. Třeba to ještě někdy vyzkouším. Z druhé strany jej lemuje sbírka soukromých rezervací, pod dozorem zkušených průvodců tam návštěvníci mohou do buše mezi zvěř i pěšky, ale stojí to pěkné peníze. To už asi vyzkouším stěží, leda bych někde cestou zakopl o truhlu s pokladem. Ale muselo by se to stát brzy, pomalu mi potáhne na sedmdesátku a truhla pořád nikde.

2. Země průkopníků

Dál do vnitrozemí šplhá cesta příkrým srázem pevninského zlomu až do dvou tisíc metrů nad mořem, a je to znát. Z horkého, tropicky dusného Lowveldu (nížina) se rázem ocitáme v svěží, zelené a čistými říčkami protkané hornatině severního Transvaalu. K zastávce a aspoň povrchnějšímu prozkoumání se nabízí kaňon řeky Blyde, skýtající ze své vrchní hrany jistě jedno z nejnádhernějších panoramat, co jich Jižní Afrika má. Také řádka vodopádů, Berlin Falls, Lisabon Falls, úžasná strž Bourke's Luck Potholes, tvořená, jak jméno napovídá, velikánskými obřími hrnci, v nichž se zmítá, víří a tříští říční proud. V některých těch bystřinách, mezi vodopády a kaskádami, je možné se i krásně koupat, což v Jižní Africe není jen tak. Její vody bývají zamořeny bilharzií, drobounkým červíkem, který se umí prokousat tkáněmi a uhnízdit se v cévách. A třebaže je bilharzióza dnes už léčitelná, není to žádný med. Všeobecně se tvrdí, že vody plynoucí do Indického oceánu bývají zamořené bilharzií, kdežto ty, které tečou k oceánu Atlantickému, jsou jí prosté, ale tak úplně přesné to také není. Nejlepší ze všeho je dívat se, lezou-li kde do vody bílí Jihoafričané, a vlézt tam také. Ti černí ... nevím, příliš jsem je lézt do vody neviděl, což nemusí být apartheidem. Třeba se jim jen nechce.

Severní Transvaal je krajina, v níž se tvořily dějiny, a to dějiny řekněme heroicko-romantické, jaké by stály za pozornost Hollywoodu, kdyby opět nebylo obav, že se tím nějak šlápne do rasisticko-diskriminačního bláta. První bílí osadníci v Jižní Africe byli Holanďané usadivší se již kolem poloviny sedmnáctého století v oblasti dnešního Kapského Města. Postupem času ale sílil tlak jednak britské moci, toužící přivtělit tento významný kout světa k svému koloniálnímu území, jednak i bantuských kmenů, tlačících se od severu a svádějících boje s britskými sílami. Holandsky hovořící Búrové, svým původem protestantští sedláci (Boer - vyslov Búr = sedlák), se tím cítili být ohroženi a rozhodli se k hromadnému tažení do míst, kde by jejich samostatnost nebyla ohrožována Brity a podle možností ani černými kmeny. Zdálo se jim, že něco takového by se mohlo nacházet na vzdálenějším severu. První tažení, zvaná treky, byla uskutečněna pod vedením Louise Trichartdta a Hanse van Rensburga, ale neměla příliš štěstí; většina jejich účastníků zahynula buď ve srážkách s černými válečníky, nebo padla za oběť nemocem.

To však Búry neodradilo od dalších pokusů, až bylo osídleno rozlehlé území na severu dnešní Jihoafrické republiky a po delších sporech s britskou koloniální mocí vyhlášeno republikou pod jménem Transvaal (hraniční řeka Vaal, pojmenovaná podle jednoho z rýnských ramen v Nizozemí, se táhne jižně od dnešního Johannesburgu). Druhá, menší búrská republika byla založena jižněji a nazvána Oranje Vrystaat, svobodný stát Oranžský. V obou se uskutečnilo cosi, co v historii osídlování zámořských území nemá obdoby: nebyla to kolonizace, plánovaná a řízená evropskou mocností, nýbrž výraz vůle k svébytnosti, v níž už pouto k někdejší vlasti ustoupilo pocitu domovské příslušnosti v nové zemi. Tatáž svébytnost se vyjádřila i vytvořením vlastního búrského jazyka afrikaans z archaické holandštiny a jednotlivých prvků bantuských nářečí. Je to jediný spisovný jazyk evropské skupiny vzniklý v zámoří.

Dodnes mnohé v severním Transvaalu na dny rané kolonizace upomíná, mezi jiným i jméno jeho nejkrásnější krajinné pozoruhodnosti, Blyde canyon. V zimě roku 1840 řídil zkušený búrský vůdce Hendrik Potgieter expedici směřující k portugalskému přístavu Lourenćo Marques v dnešním Mosambiku. Aby nevystavoval ženy útrapám malarického území v nížinách, zanechal je poblíž dnešního Graskopu v Dračích horách. Uplynul ale smluvený termín a muži se nevraceli; tu se búrské ženy rozhodly vyrazit samy zpět. Cestou však se střetly s navracejícím se Potgieterovým zástupem u brodu přes horskou řeku, již pod dojmem té události nazvaly Blyde, Radost.

Ale již tuším, že se pro předešlé řádky nevyhnu nařčení z nadržování uchvatitelům. Jistě, v jihoafrickém i jiných případech bývá spíš zvykem hovořit o vetřelcích, kteří komusi vzali půdu, a měli by tudíž pro naplnění dějinné spravedlnosti opět mazat, odkud přišli. Řekl bych však, že je jistá hranice, za níž je tento požadavek pochybný, kladoucí základ novým nespravedlnostem: je to okamžik, kdy člověk přestane šilhat po té vzdálené končině, z níž přišel jeho dědeček, rozhlédne se kolem sebe a řekne - tady jsem doma, v téhle zemi, jí říkám vlast, jinou nemám, pro ni chci pracovat, a bude-li nutno i bojovat. To se stalo na půdě Transvaalu už v první polovině století devatenáctého a trvá podnes v houževnaté vůli Búrů udržet si svou vlast za všech podmínek.

Rovněž chci odporovat zprávám, podle nichž si bílí rasisté vzali z jihoafrické půdy to nejlepší a nejúrodnější a vykázali černé do neúživných pustin. I to je tvrzení, mající za účel se vejít do předem připravených schémat. Nejúrodnější kraje Jižní Afriky se rozkládají podél Indického oceánu a tvoří je - nebo tvořila - z velké části samosprávná kmenová území Ciskei, Transkei, Kwa-Zulu. Naopak se bělošské farmy zhusta nalézají v krajích tak bezútěšně neplodných, že bych tam, tak pravím, nechtěl ani po smrti strašit.

Jiným příkladem může posloužit bývalá republika Bophutatswana; kdyby bílí uchvatitelé byli tak bezohledně nenasytní, jak se říká, asi by ji nepřenechali černému lidu, vědouce, že se v ní nalézá osmdesát procent světových zásob platiny.

Ale to už jsem se vzdálil příběhům z búrských dějin. Nerozepisoval bych se o nich tak široce, kdyby nebylo jisté ... spravedlnosti? Nespravedlnosti? Váhám, jak o tom mluvit. V hlavním městě Pretorii byl za časů apartheidu búrským průkopníkům vystavěn mohutný pomník, Voortrekker Monument, ale nyní jest nevhodno se u něj zastavovat; symbolizujeť ujařmení černého lidu bílými zachvatčiky. Jako obvykle přenášíme na minulost bez pardonu city a měřítka současného času, která neplatila před stoletím a v století příštím bezpochyby už zase nebudou platit, dělajíce z nich věčné a nezpochybnitelné pravdy.

Vyrazit do neznámé země a nikoho se neptaje v ní zabrat půdu je hřích a odsouzeníhodná špatnost dnes. Před víc než půldruha stoletím to byl vcelku běžný způsob existenčního prosazování, jejž se nedopouštěli pouze búrští voortrekkeři, nýbrž v daleko vyšší míře a s nesrovnatelně větší ničivou krutostí černé kmeny a říše mezi sebou. Nám těžko průhledné zášti a nenávisti dodnes svědčí o vražedných masakrech, jimiž se navzájem v boji o pastviny i nadvládu vybíjeli Ndebelové, Xhosové, Zuluové a jiní černí národové. Domněnka, že předkoloniální dějiny Afriky byly jakási míruplná selanka, již obrátil vniveč teprve bílý uchvatitel, svědčí buď o naprosté nevědomosti, nebo o licoměrné módní zaujatosti.

Stojí ostatně za připomínku, že původními obyvateli Jižní Afriky nebyli ani bílí, ani černí, nýbrž rasově i kulturně velmi odlišní Křováci a Hotentoti. Černí je zatlačovali a jejich lovišť se nevybíravě zmocňovali od severu, bílí od jihu. Nemají si co vyčítat.

Spíš bych se ještě vrátil k búrským trekům: odpustíme-li si jejich politické hodnocení, představují neuvěřitelnou explozi lidské odvahy, vytrvalosti a houževnatosti. Vydat se stepní trávou do naprosto neznámé, předpokladatelně nepřátelské krajiny, jen s rodinami, dobytkem a selskými vozy, už předem počítat s tím, že zdaleka ne každý se dočká nalezení nového domova ... zkusme si to představit, zvlášť dnes, kdy je při každé hlouposti bouřlivě vyžadována málem že ne dvousetprocentní jistota. Byli to stateční lidé, ti naši předchůdci, a rozmysleme si dobře, než jim začneme zazlívat, že po svém a způsobem svého času rozšířili oblast západního životního stylu. Ještě se nám jednou může hodit.

3. Království svazijské

Čistil jsem si právě zuby, když od našeho pojízdného příbytku zazněl strašlivý nářek. Už zase řve, pomyslel jsem si nevlídně, rozpoznav hlas svého jedenáctiletého synka, ale zoufalství obsažené v těch zvucích mě přimělo k rychlejšímu kroku. Byl to malér jako vymalovaný: někdo zavlekl do obytného vozu štíra, bosý synek na něj šlápl a ten ho uštkl. Štíra jsem hned našel, byl naštěstí z druhu těch menších, žlutých, ne sedmicentimetrová černá a jedovatá potvora, jaké se dovedou vyskytovat mezi kamením buše. Vzal jsem ho opatrně do hadru a vyhodil přes plot kempu. To by tedy bylo; ale do dál? Nacházeli jsme se v jediném (uznávám rád, že velice pěkném) kempu celičkého království svazijského, jižně od jeho hlavního města Mbabane. Bílí i černí rádci si byli zajedno v tom, že se štířím kousnutím je třeba jet do nemocnice. Byl večer, začalo pršet, nervozitou mi všechno padalo z ruky a představa svazijské nemocnice ve mně nevyvolávala právě záchvaty důvěry.

Bylo ale všechno dobré. U benzinové pumpy, kde jsme se asi vyjímali svým nervózním poskakováním, se přiblížil černý gentleman v saku a kravatě - any problem? Uslyšev co se stalo, zapnul varovná světla a jel před námi k nemocnici, tam se chlapce ujaly černé sestřičky, moc milé a ochotné, dostal injekci a sáček prášků, po třech dnech trnutí v noze byl zase ve své kůži. Opravdu, hrozně hodní lidé, tihle Svazijci, začal jsem je mít rád.

Už jsem ovšem v životě viděl úpravnější nemocnice. Vybílenější a vypulérovanější, s chodbami lesknoucími se jako sklo, inu, jsme v Africe, v černém království, co bychom chtěli. Ošetření nebylo co vytknout, kdyby jen všude bylo takové pohotovosti a vlídné ochoty, ale když jsme se vrátili domů, začaly mi hlavou vrtat starosti. Jaká byla ta injekční stříkačka, již hodná sestřička použila? Díval jsem se jí při zákroku na hlavu, měla ji porostlou samými keříčky drobných černých kudrn, tak divně rostou Svazijcům vlasy. Raději jsem se měl dívat, odkud bere nářadí.

Tou dobou bylo už něco znát o chorobě jménem aids, třebaže se zprávy o ní dosud nerozrostly do toho poněkud hysterického tance jako o pár let později. Ještě několik let jsem synka starostlivě pozoroval, jestli náhodou... Naštěstí z toho nic nebylo, abych to zaklepal na dřevo.

O aids bylo jeden čas prorokováno, že se z něj stane strašlivá metla lidstva, srovnatelná se středověkými morovými ránami, nu, jako obvykle zlověstní proroci poněkud přestřelili. aids se rozšířilo po zeměkouli někde víc, někde méně, a jeho výskyt je celkem ustálený. V části Afriky, osídlené černým obyvatelstvem, ale nikterak nepřestřelili. Nedochází k časově a prostorově omezeným katastrofám jako za dob morových epidemií v Evropě, aids řádí mezi černými lidmi bez přestávek a jeho podíl stoupá. Celé vesnice vymírají, celé oblasti jsou zachvacovány, rodící se děti už mají smrtonosné zárodky v sobě a brzy umírají, beztak nevalná hospodářská síla mnoha zemí je vysávána péčí o postižené. Botswana, Zimbabwe, ve velké míře už i Jižní Afrika, o maličkém Svazijsku ani nemluvě ... co se tady stalo? Proč zrovna země černé Afriky jsou zachváceny touto pohromou, která se ve zbytku světa víceméně stabilizovala na relativně nízkých číslech?

Bylo vysloveno mnoho teorií, někdy celkem rozumných, jindy pošetilých. Vysoký představitel postapartheidové Jižní Afriky se například vyslovil v tom smyslu, že aids se líhne z chudoby. Byl to poněkud průhledný výkřik, naval peníze, bílý světe, bude po chudobě a tím i po aids. Jenže zkušenost ukazuje, že chudoba navalením peněz nemizívá, zvlášť když převážně plynou do různých ministerských kapes. Tím méně aids. Ostatně znám země s obyvatelstvem daleko chudším, než je jihoafrické, a aids je nesužuje. Nevylučuji ovšem, že v tom mohlo něco změnit osvobození z apartheidu, zrovna nedávno jsem slyšel německého státníka hovořit o rozvojové pomoci pro Jižní Afriku, pro tu, která ještě za času mé návštěvy rozsáhlou rozvojovou pomoc sama poskytovala ... ale nechme ekonomických úvah a vraťme se k aids.

Příčina jeho mimořádného rozšíření na černém kontinentu je ovšemže známa, ale jest žinantní o ní hovořit. Černý člověk ... jak bych to tak decentně naznačil. Ne všechny pojmy se u něj přesně kryjí s tím, jak je jim rozuměno u nás, například rodina. Rodinka evropská sídlí v jednom bytečku, všichni pěkně pohromadě, dětičky si hrají, maminka peče a vaří, tatínek chodí do práce a na noc si vleze k mamince do postele. Ne že by za žádnou cenu nevlezl i do jiné, ale je to pokládáno za nemrav a v počtu nocí to nepřevažuje. Proto je u evropských tatínků i maminek riziko uhnání nějaké ohavné choroby relativně nízké. V Africe to chodí jinak. Rodinu v zásadě vytváří maminka s dětmi; co se tatínků týče, chodí tak okolo, jednou vlezou do jedné chaloupky, podruhé do jiné, a dětičky vůbec nemusí být sourozenci, leda poloviční.

Bylo mi jistým odborníkem na ty věci sděleno, že sex vůbec zaujímá v myšlení černého člověka daleko vyšší místo než u nás; odhadl ten podíl asi na devadesát procent, ale možná že přeháněl, někdy přece musí i ten nejčernější muž myslet třeba i na práci a takové věci. V každém případě vládne v černé Africe promiskuita převeliká, kterážto ale není nemravností, nýbrž je obsažena v tradičním, od věků panujícím způsobu života. Prý bylo aids původně rozšířeno v jakési drobné, izolované komunitě uprostřed středoafrického pralesa, a dokud prales stál a lidé zřídkakdy překračovali meze své vesnice, nešířilo se a všechno bylo v pořádku. Nyní tradiční hranice padly, mobilita se zvýšila, móresy se však nezměnily, takže malér je tady.

Nejsa apatykářem, nebudu se vyslovovat k tomu, jak aids potřít. Trocha cudné zdrženlivosti by ovšem neškodila. Rodinné poměry dle evropsko-asijského mustru už teprve ne. Pro ně se ale musí společnost černé Afriky rozhodnout sama, ty jí žádná rozvojová pomoc nenavozí. Co bychom v té věci mohli dělat my, lidé Evropy a vůbec Západu ... snad jen přestat pokrytecky žvanit.

Jinak dosvědčuji, že je Svazijsko královstvíčko hezké a roztomilé, jeho hlavní město Mbabane čistě úpravné a moderní, nijak nepřipomínající ten upatlaný chaos jiných afrických metropolí, a dokonce do jisté míry zámožné, což je znát nejen na té úpravnosti, nýbrž i na množství pěkných aut a gentlemanů v saku a kravatě. Z vlastní, svazijské půdy ovšem pochází toto požehnání jen zřídkakdy. Skýtá trochu zemědělství, nějaký ten ananas na vývoz, cukrovou třtinu, trochu rud, pletené košíky, vyřezávané masky a jiné suvenýrové zboží.

Nejpodstatnějším průmyslem úhledného města Mbabane však jsou ... ehm, jak bych tak pověděl ... různé prostopášnosti. Nutno vědět, že sousední Jižní Afrika je země nadmíru ctnostná, v níž se netrpí hazardní hry, a nějaké miliskování za poplatek už vůbec ne. Osidla ďáblova, do nichž by mohla upadnout duše bohabojného Búra, jsou prostě zakázána, neboť nelze vymýtit z úřednických hlav představu, že zakážeme-li něco, ono to zmizí. Samozřejmě že nezmizí, nýbrž se pouze přelije jinam, například do Mbabane, kde se proud bohabojných Búrů netrhne. Samostatná tradiční království Svazijsko a Lesotho jen tak kvetou nejrůznějšími hernami, kasiny, ano i hanbinci, ale za časů, o nich píši, všechna měřítka překonával samostatný, i když světem neuznávaný stát Bophutatswana.

Docela bych rád věděl, jak to pak šlo dál. Po pádu apartheidu se neuznávané říše opět vrátily do náruče Jižní Afriky, ale v ní jsou přece doupata hříchu zakázaná. Zavřely se tedy dveře heren a podezřelých lokálů proslulého Sun City? Nebo v nových poměrech zmizela ze zákonů búrská evangelická přísnost? Zatím jsem se to nedozvěděl. Jen to poučení, myslím, si lze z celé věci vzít: nemá velký význam zakazovat lidem jejich neřestné libůstky. Najdou si cestičku jako voda štěrbinou skály.

Království Svazijské, jak samo jméno napovídá, je obydleno národem Swazi. Je to hrdý lid, vědomý si svých tradic a velmi ctící svého pana krále. I jiných rázovitostí si hledí, například své měny jménem lilangeni (množné číslo emalangeni), ostatně penízků velmi hezkých a platících totéž co jihoafrický rand. Je ale nutno vědět, že nikoli celý národ Swazi žije ve svém království a jest poslušen pana krále. Značný jeho díl obývá jihoafrické území, zvoucí se za těch časů Kwa-Swazi a požívající autonomie. Jelikož však to byla autonomie udělená rasistickým režimem, dá rozum, že byla ničemná a svět ji neuznával. Takové to bylo, prosím: na jedné straně samostatné, hrdé, zákonům apartheidu nepodléhající Svazijsko, a hned za jeho hranicí velké území téhož národa, drženého však pod knutou bílého rasismu. Dalo by se tedy čekat, že veškeré obyvatelstvo té končiny nebude toužit po ničem víc než po připojení k Svazijsku, v němž konečně setřese jho apartheidu a nabude svobody. Zajisté.

Stalo se však toto: jihoafrická vláda, vedená snahou o změnu číselného poměru ve prospěch bílých, nabídla ujařmeným Svazijcům připojení k zemi otců. Pošoupněme hraniční patníky, tak, milí Svazijci, a už jste občany vlastního státu a tedy svobodní. Jenže co to: hrdí Svazijci o to nestáli. Nechte patníky kde jsou, vzkázali rasistické vládě, my rádi zůstaneme tam, kde sice nemáme právo volit do pretorijského parlamentu, jinak ale požíváme všech výhod, jež zajišťuje jihoafrické občanství a které nejsou v celém zbytku černého kontinentu k nalezení. Takové to také bývalo s tím apartheidem, víme: práva sice nerovná a stav tudíž neslučitelný se zásadami západní demokracie, zato ale mnohé přednosti, pro něž stálo za to se v řečených právech uskrovnit. Bývalo tou dobou severní jihoafrické pohraničí půdou problematickou, jíž do Jižní Afriky proudily statisícové zástupy uprchlíků. Z Mosambiku, ze Zimbabwe, z ostatních, jak si říkaly, frontových států (tvořily frontu boje proti rasismu).

Je to divné. Byl-li systém apartheidu tak zlý, jak se nad ním rozhořčovala veškerá světová veřejnost, měli přece lidé utíkat z něj a ne do něj. Měli hledat svobodu a lidská práva ve frontových státech, zrovna tak, jako jsme my utíkali za kapitalistické kopečky. Jenže oni se šli raději ujařmit. Buď to museli být nějací divní lidé, nebo to s tím rasistickým útlakem nebylo tak hrozné.

A ještě zbývá k přejetí a aspoň k zběžnému prozkoumání svazijský venkov. Má řádku vodopádů v skalnaté krajině, několik rezervací posledních zbytků africké zvěře - rozkázal je prý zřídit král Sobhuza II., když se jeho lovčí po celotýdenní honbě vrátili s jedinou antilopou. Jinak je to kraj dost holý, jak už bývají kraje, jejichž obyvatelstvo se živí pastevectvím, ale celkem hezký, zelený a kopečkovitý. Tady už nevidíme tak často chudší napodobeniny evropských stavení jako ve městech, nýbrž typicky africké kruhovité chýše z větví a jílu. U nich stojí, smějí se a mávají Svazijky v pestrých sukních teplých barev. »Sawubona, holky!« volám. »Sawubona!« odpovídají radostně. Víc toho svazijsky neumím, leda bych vyzkoušel, co mám napsané v knížce: »Uyatfwolakala yini phethiloli kulendlela?« Je podél téhle silnice k dostání benzin? Ale než bych to vymektal, mohli by zavřít hranici - je otevřená jen přes den - takže radši: »Hamba kahle!« Čímž neprovolávám nikomu hanbu, ale říkám - na shledanou!

A málem bych se zapomněl zmínit o starých Svazijcích v tradičním kroji, jež co chvíli vidíme kráčet podél silnice. Krojem je červená suknice s proužkem leopardí kůže, a v kučerách vetknuté péro, úplně jako Vinettou. Pan král, jak je vidět na osmihranných mincích, má péra tři. Je to malý kousek světa, Svazijsko, a celkem nijak zvlášť pozoruhodný, ale tradic tam dbají. Docela pěkná výjimka mezi tolika zeměmi třetího světa, jejichž lidé si často nehledí ničeho víc než se zbavit posledního zbytku svébytnosti, jakmile se jim naskytne hastrošovité evropské roucho a nějaký šeredný, plastikový, v Hongkongu vyrobený krám.

4. Podél Indického oceánu k Mysu dobré naděje

Překročili jsme hranici další jihoafrické provincie, Natalu, a blížili se k Indickému oceánu. Tehdy byl Natal v této své části tvořen značně složitou mozaikou bělošských sídlišť i stejně chaoticky rozsetých útržků autonomního území Kwa-Zulu a dál k jihu sídlišti lidu Xhosa (výslovnost hlásky Xh je taková, že se jazyk stočí do ruličky a mlaskne se, jako když střelí. Na začátku slova to ještě nějak svedu, ale uprostřed to neumím).

Ale na tomto místě mě napadá, že než se dám do dalšího líčení, měl bych konečně podat podrobnější výčet jak všech černošských etnik, tak i lidu bílého a všech ostatních, na něž by rovněž nemělo být zapomínáno. Následkem jednostranného natloukání se totiž v hlavách západní veřejnosti ustálil schematický obrázek Jižní Afriky: na jedné straně bílí, na druhé černí. Ti první jsou rasističtí utlačovatelé, kdežto ti druzí jejich oběti, toužící po svobodě. Nuže oznamuji, že tak jednoduché to nebylo, ba musím potvrdit, že černobílý obrázek byl a dosud je velmi vzdálen skutečnosti.

Při bližším pohledu se jednolitá černá většina rozpadne na devět etnických skupin, vesměs se navzájem nikterak nemilujících, jak už o tom byla řeč. Ba nejzarputilejší protivnictví až i nenávist nevládne zpravidla mezi černými a bílými, jak káže povrchní schéma, nýbrž mezi jednotlivými černými etniky a kmeny.

Může být poučná historka, již mi vyprávěl můj jihoafrický příbuzný: v kraji, obývaném většinově lidem Tswana, si chtěl jistý Zulu otevřít tzv. bottle shop neboli prodejnu alkoholu, kterýžto démon nesmí být dle ctnostných jihoafrických předpisů prodáván v normálním obchodě mezi houskami a mlékem. Celé okolí vzplálo nesouhlasnou bouří. Zulu? Tady, u nás? Nikdy! Kdyby si chtěl řečený krám otevřít někdo bílý, Búr nebo Angličan, prosím; ale příslušník jiného černého národa? Snad by i tekla krev. Jest přece dostatečně známo, že ti zuluští bídníci nám Tswanům v dávné minulosti všelijak škodili, křivdili a ubližovali, snad i nějaká bitva se strhla, při níž se řezaly hlavy a zajatci se prodávali do otroctví Arabům ... to přece nelze zapomenout ani odpustit.

Jen ještě nějaké dekrety by si ti černí lidé na své dávné vzteky měli vynajít, ale na to zatím nepřišli. Lid Zulu je ze všech jihoafrických černých etnik nejpočetnější a také nejbojovnější; jeho záliba v boji jde tak daleko, že se jeho mužové ve velkém množství dobrovolně hlásili do jihoafrické armády, ačkoliv se branná povinnost týkala jen bílých. Ve věcech politických si počínali značně samostatně a vůči Mandelovu odbojovému hnutí a dnes vládní straně ANC (African National Congress) velmi nedůvěřivě. Neboť celý ANC včetně slavného Nelsona Mandely nejen že se ze čtyř pětin skládal z prosovětských komunistů, to by Zulu ještě nějak strávili, ale hlavně to byli Xhosové, což už se nikterak strávit ani opomenout nedalo. Pod svým vůdcem (správný titul ovšem zní umntwana) Buthelezim raději pekli s bílými rasisty než s Mandelovým osvobozeneckým hnutím, což trvalo ještě dlouhý čas po odstranění apartheidu. Krom Zulů, již zmíněných Vendů, Xhosů a Swazi ještě patří k černému obyvatelstvu Tswanové, mající tím časem svou polonezávislou republiku Bophutatswana, dále Severní Sothové v samosprávné oblasti Lebowa, a Sothové jižní, sídlící v nezávislém království jménem Lesotho, jakož i v autonomním území pěkného jména Qwa-qwa. K výčtu ještě patří Ndebele (bojovní Matabelové starých cestopisů), zasahující do Jižní Afriky jen malým dílem, ten větší je doma v Zimbabwe, a nevelká skupina Shangaan-Tsonga.

Čím ovšem ještě zdaleka není vypovězeno všechno, neboť veškerá etnika se dále štěpí na nesčetné kmeny, podkmeny a jiná uskupení, z hlediska černého člověka obvykle důležitější než samo etnikum nebo dokonce nějaký stát i s jeho ministry tamhle v Pretorii. I kmeny a podkmeny mezi sebou bývají náramně rozkmotřené a nelze je pustit na metr od sebe, aby se nepopraly, ale o tom už nemohu referovat. Kdo zná a prohlédne celý změtenec vztahů mezi černými etniky, kmeny, klany a vším ostatním, může vydávat kvalifikované soudy o jihoafrických poměrech. Co se mě týče, dovoluji si to jen ve velmi omezené míře. Ti, jejichž znalosti nejdou ani tak daleko a věří pošetile, že jde o spor černých s bílými, by snad měli ... nejsem tak hrubý, abych řekl, že držet hubu. Ale jistá zdrženlivost by byla na místě.

S bílými už je to jednodušší. Jsou to jednak Búrové, lidé spíš konzervativnější, protestantsky zbožní, tíhnoucí k venkovskému životu farmářskému, sídlící v Transvaalu, Oranje a části Natalu, jednak Jihoafričané anglického jazyka a způsobů liberálnějších, žijící převážně v Kapsku a také zčásti v Natalu. Kromě těch obou ještě v Jižní Africe žijí četní Židé (120.000), Portugalci, většinou uprchlíci z bývalých portugalských kolonií Mosambiku a Angoly (70.000), Němci, Řekové, potomci francouzských Hugenotů, a v roce, o němž vyprávím, i 5.000 Čechů a Slováků. Těch ale mezitím značně ubylo, jelikož postaveni před volbu setrvat v zemi osvobozené od apartheidu, nebo se vrátit do nekomfortního živobytí v postkomunistických Čechách, se přece jen ve velké míře rozhodli pro druhou možnost. Kdo znal slunečnou, vlídnou pohodu i značný blahobyt Jižní Afriky, vytuší, jak těžké asi to bylo rozhodnutí. Chtěl bych si někdy nechat vyprávět od některého z mých tehdejších jihoafrických známých, jak si na české poměry zvykli a jak vzpomínají na ztracený africký ráj.

A nebudeme hotovi s výčtem, dokud se nezmíníme i o dalších významných skupinách, v první řadě tzv. Coloreds (v místní české hantýrce koloreďáci, což se mi náramně líbí). Jsou to míšenci různých ras, jejichž zájmy nejsou totožné se zájmy bílé menšiny, ale také ne černé většiny. Z nich nejvýraznější jsou Griquas (100.000), potomci prvních holandských osadníků, kteří si zapomněli s sebou vzít i nějaké dámy, takže se z nouze ženili s místními Hotentotkami. Zejména v pobřežních městech Natalu a Kapska jsou domovem Indové, Malajci a Číňané, všech dohromady jich je kolem milionu, a jak se stavěli tenkrát k bílé a dnes k černé vládě, o tom jsem se nikde nedočetl.

O Křovácích a Hotentotech jsme také už mluvili, takže bych pouze připomenul, že je nikdo nesmí řadit k černé většině; liší se od ní neméně než od bílé menšiny. Byli to (nebo z malé míry dosud jsou) příslušníci samostatné rasy a velmi specifické lovecké a sběračské kultury. Početnějšími a lépe organizovanými černými kmeny byli ze svých lovišť značně nevybíravě vytlačeni, což také ještě nebylo zapomenuto, takže ve sporu o apartheid se afričtí praobyvatelé obvykle stavěli spíš na stranu bílých. I to je opomíjená, ale nesmazatelná stránka jihoafrického rasového a národnostního problému.

Ale ještě než spatřím vlny oceánu, musím cestou bezpodmínečně navštívit některý z menších přírodních parků, Hluhluwe (čti Šlušluvi) nebo Umfolozi. To proto, že v Krugerově parku se nevyskytují nosorožci, a já bych tuhle předpotopní obludu strašně rád na vlastní oči a v přirozeném prostředí viděl. Vyšlo z toho Hluhluwe, nosorožec se po nějakém upejpání představil a šel z něj skutečně jakýsi pravěký strach, tím spíš, že mezi námi ležela jen mělká, polovyschlá říčka. Avšak nerozhodl se nás zahubit, nýbrž se na naši počest vyčural. Bylo to, jako když se otevře minimax.

V týž den propukly jihoafrické školní prázdniny, pohroma nejiná než ve všech zámožnějších zemích Západu, v nichž jako by nikdo nemohl toho času zůstat sedět doma. To mělo za následek, že jsme v kempu hluhluwského parku nedostali místo - v jihoafrických kempech panuje americký obyčej číslovaných míst, a jsou-li všechna obsazena, má pozdě přišedší zájemce, jak se říká v Budějicích, slovíno. Jelikož si nemyslím, že by odstraněním apartheidu zmizela i tato metla lidstva, doporučuji každému zájemci o cestování po Jižní Africe, aby se předem informoval, kdy vypukají prázdniny, a bedlivě se jim vyhnul. Nemůže-li, nechť si místo k složení hlavy předem písemně zajistí, což ho bohužel připraví o svobodu rozhodovat se na místě a podle okolností. Nějak černé, ale zejména bílé správce kempu uprosit nebo ukecat nelze. Mluví se leccos potupného o Prušácích, ale jelikož v severních Němcích žiji, vím, že to s jejich absolutní poslušností a věrným plněním panských fermanů není tak strašné; v tomto ohledu bych snad na první místo postavil Búry.

Ještě mi z těch míst utkvěla v mysli taková příhoda ... nu, sám vím, že bych z ní neměl odvozovat šíře platné poučky. Zajel jsem k benzinové pumpě, dočerpal nádrž a koupil plechovku nějakého oleje. Stálo to všechno, vzpomínám-li si dobře, devatenáct randů a čtyřicet osm centů. Vložil jsem černému pumpaři do ruky dvě desetirandovky a čtyřicet osm centů v drobných, domnívaje se, že tak činím pro zjednodušení: vrátí mi jeden rand, a tím bude obchod skončen. Avšak chyba lávky. Místo zjednodušení jsem toho dobráka nesmírně zmátl. Vzal inkoustovou tužku, popsal si s ní půl dlaně (černí lidé mají dlaně světlé jako my, a tudíž se dobře hodící za psací plochu), cifry všelijak sčítal a odčítal, avšak marně. Poté přivolal k posile dalšího znalce, ale ani spojenými silami ničeho nepořídili. Nabízel jsem jim, aby si těch mizerných dvaapadesát centů spánembohem nechali a propili je na mé zdraví, ale ve své poctivosti věrného služebníka s tím nebyli svolní, počítali a počítali, psali po dlaních, až nakonec po dlouhém hlav lámání přece jen všechno spočítali.

Stál jsem před otázkou: byli to dva mimořádní mrťafové, nebo není tento způsob platby v kraji obvyklý? Ale i kdyby nebyl, tak hrozný matematický problém zase nepředstavuje; že by se opět jednalo o nějaký kulturně či dokonce rasově (máte vědět, že se mi třesou prsty, když tohle slovo píši) podmíněný jev? Ptal jsem se později, sedě nad talířem dršťkové polévky, na tu záhadu českého Jihoafričana, vydavatele časopejsku Našinec. Byl zaměstnán jakožto vedoucí jakési chemické laboratoře a potvrdil mi, ano, zdejší černí lidé jeví ve své naprosté většině značné technické nenadaní. Ne že by byli hloupí nebo jim chyběla inteligence; ale není to inteligence technická. Dovedou být zdatnými právníky, dobrými lékaři, knězi, učiteli nebo čímkoli takovým, ale na poli techniky i při nejlepší snaze stěží překonají úroveň české nižší průmyslovky.

Tak vám nevím. Je to rasismus, tohle zjištění? Nebo jinými slovy, je to sice pravda, ale nemá se o ní mluvit? Tak totiž bývá k obecné spokojenosti řešen problém rasismu, ale mně to přece jen vrtá hlavou. Existují nejen rozličné rasové znaky tělesné, ale i duševní? Různá nadání, ale na straně druhé i nenadání? Neděláme si ten svět příliš jednoduchý, předpokládajíce tytéž psychické vlastnosti a stejný způsob myšlení i jednání u všech, od Eskymáka po Hotentota? A je to taková chyba, tušit už předem, co lze očekávat od různých pokolení lidských? Kdybychom pověřili bernardýna úkolem pejska-norníka, byli bychom právem pokládáni za blázny. Kdyby se pivovarská kobyla účastnila závodů v Chuchli, nejspíš by na ni málokdo vsadil. Proč by se měly zrovna lidské čeledi hodit jednotně ke všemu?

Je rasismem i zjištění obrácené, že černý člověk jeví mnohem vyšší nadání než my gádžové (to označení jsem si sice vypůjčil odjinud, ale když ono je tak náramně trefné) například v punktu tělesného pohybu? Kdybych byl té moci, obsadil bych veškeré baletní sbory světa samými černochy, a to by teprve bylo, pane, Labutí jezero! Rovněž schopnosti k vtipu a smíchu si u černých lidí nesmírně cením; dopouštím se rasismu, když pravím, že na rozdíl od nich se u četných jiných lidských skupin velké legrace nedodoluješ?

Nalézáme se právě v přechodné epoše pokrytectví. Před padesáti lety tu nebylo, a po padesáti letech, dovolil bych si zaprorokovat, zase nebude. Nestalo se víc, než že západní člověk (neříkám bílý) se působením svých po dlouhá tisíciletí vytvářených a geneticky předávaných schopností dostal do čela vývoje svého živočišného druhu. Koukáme na to celí vyjevení a zdá se nám, že by to nemělo být; že příroda, pitomec, rozhodla nespravedlivě. To přejde. Nastanou zmatky a omyly, z domnělých spravedlností vzejdou netušené maléry, kdo je uměle postrkován do kůže, jež mu nenarostla, neosvědčí se v ní, až nakonec západní člověk uzná, že se do své role nedostal náhodou, nýbrž že ho k ní vybavila ten pitomec příroda, a znovu se jí rád-nerad ujme. Že mu nezbývá, než stát v čele vývoje, v němž, jako už od prahor, není spravedlnosti a není stálosti ani rovnosti, jen věčné konkurence druhů.

A pak už se pod svahem objevil sluncem ozářený Indický oceán, v jehož větší či menší blízkosti se budeme ubírat až k mysu Dobré naděje. Dva dočasně samostatné státy Ciskei a Transkei by si vyžadovaly delšího pobytu, zejména Transkei je plný krásných, skalnatých pobřeží, skrytých pláží mezi nimi, ale vzal jsem si do hlavy, že mi musí zbýt aspoň dva týdny na tehdejší Jihozápadní Afriku (dnes Namibii), takže se spokojím s povrchní prohlídkou. Uvádím tedy, že má Transkei hlavní město pozoruhodného jména Umtata, ve svém vnitrozemí čirý, svěží horský vzduch, roztroušené osídlení v podobě kruhovitých chaloupek a velké množství automobilových vraků všude, kam oko dohlédne. V obojích jmenovaných státech sídlí národ Xhosa, avšak rozlišné kmenové příslušnosti, takže bílý utlačovatel musel podělit státem každou zvlášť a navrch mezi nimi ponechat pruh vyhrazený bílému osídlení, ne z rasismu, ale aby si rozkohoutěné kmeny hned nezačaly rozbíjet hlavy. Zkusily to, pokud vím, i tak.

Je zajímavé, jak jsou vraky aut typickým a zřejmě nezbytným doplňkem životního prostředí velké části společností, dobyvších se sice na práh jakés-takés prosperity, avšak v závislosti na západním hospodářském systému. Totéž jsem spatřil u izraelských beduínů, u kanadských indiánů i jinde. U transkeiských Xhosů pramenila jistá prosperita ve-směs ze skutečnosti, že se valem vydávali za prací do johannesburských dolů i jiného průmyslu. Z platu si něco ušetřili a navíc jim zaměstnavatel po skončení smlouvy vyplatil i obnos odvedený do starobního pojištění. Ten pak měl být převeden na totéž pojištění u zaměstnavatele příštího, jak se to v Jižní Africe dělá - nebo snad dělávalo.

Avšak milí Xhosové, nepříliš pamětliví zadních koleček, ve většině případů peníz nikam nepřevedli, nýbrž si za něj koupili ojeté auto. Na bídných transkeiských cestách by spěl rychle k rozpadu i tank, takže výsledkem celého procesu bylo pár let chlubného objíždění mezi chalupami rodné obce, aby všichni koukali, než bylo vše zakončeno hromádkou plechu, tiše rezavějícího mezi plevelí, a těžce vydělaným obnosem, rozplynuvším se v nic. Každému bych rád jeho automobilového potěšení dopřál ... ale není to škoda? Nedaly by se prostředky v zemi, teprve se nesnadno probírající ze zaostalosti, použít jinak, reproduktivněji, investicemi do budoucnosti, do trvalých struktur, do skromných živností a třeba i zárodků příštího průmyslu? Teprve z jeho výtěžku a přebytku by bylo rozumné si pořizovat věci, jejichž hodnota nevyhnutelně končí hromádkou v pleveli.

Pozoroval jsem i v bývalé NDR, v popřevratových Čechách i leckde jinde vždy totéž ... jakmile se vrátka možností otevřela, hned každý letěl, aby své hubené jmění proměnil v rezavějící plech. Oč se tím zbrzdil hospodářský rozvoj, na jehož mnohem vyšším stupni by teprve měly stát nákupy prestižních symbolů, by snad měl spočítat někdo zběhlejší ve vědách ekonomických, nežli jsem já.

Mezi Port Elisabeth a mysem Dobré naděje se prostírá kus pobřeží, Jihoafričany velmi slaveného a navštěvovaného. Zahradní bazén sice patří k vybavení každé průměrně situované bílé rodiny, ale vzhledem k zmíněné již bilharzióze se možností vlézt do vody někde mimo něj nenaskýtá mnoho. Tady ale jsou pláže, voda krásně teplá, vlny k bujnému dovádění, a tak se proud dovolenců netrhne. Jelikož jsem těch slastí také okusil, vyjádřil bych se k nim spíš zdrženlivě. Jihoafrické pobřeží, na rozdíl od jiných teplých vod, není lemováno korálovým útesem, což jednak snižuje jeho atraktivitu, jednak a podstatněji to umožňuje velkým oceánským žralokům přiblížit se až k samému břehu. Pláže někdy bývají chráněné sítěmi, ale přesto náleží ke každoroční bilanci pár sežraných plavců nebo aspoň urafnutých nohou.

Jinak bývaly za toho času jihoafrické pláže - pozor! - místem dosti důsledně prováděného apartheidu, neboli přesněji, rozdělení návštěvnictva podle barvy pleti. Byly pláže »jen pro bílé« a byly rovněž »jen pro černé«, ale těch nebylo mnoho. Jinak jsem shledal apartheid v praxi už jen na jednom zařízení, a to s odpuštěním na záchodě.

Bylo mi divné, proč je to zrovna tahle nesourodá dvojice, když jinde jsem apartheid nepozoroval. Bývalo jej někdy v šedesátých letech nepochybně víc; ještě jsem leckde rozluštil zašlé nápisy zákazů a příkazů, ale buď byly mezitím zrušeny, nebo jich nikdo nedbal. Pokutu za nemravnou jízdu mi mohl napařit stejně tak policajt černý jako bílý, do tašek před samoobsluhami nahlížely (kvůli teroristům, užívajícím metod na celém světě stejných) černé strážkyně, v bance jsem stál ve frontě před přepážkou spolu s černými zákazníky a peníze mi vyplácel černý úředník, cestování mimo vyhrazená území pouze na zvláštní povolení, jak jsem o tom četl tolik pohoršených odsudků, se praktikovalo v Sovětském svazu, ale v Jižní Africe se celé houfy černých lidí pohybovaly sem i tam, za prací i za zábavou, a nikdo jim nebránil, doklady nekontroloval. Byl by to obrázek celkem normálního života, až na ty pláže a záchody. Proč, ksakru?

Inu, bylo mi vysvětleno, ono to obojí souvisí ... ehm, s jistými obyčeji. Nemusíme hned mluvit o rasách, ale jsou kultury na tomto světě, které se při jistých úkonech tělesných uchylují do ústraní. Jiným naopak nevadí, být při nich sledován zraky veřejnosti, což dosyta znám například z Indie. V Jižní Africe na sebe obojí obyčej naráží: vkročí například ctnostně stydlivá búrská dáma na veřejnou toaletu, a co nespatří jako otevřené dveře a za nimi dámu černou, v podřepu pokojně vykonávající svou potřebu. Musím říci, že jsem si na podobnou podívanou v zmíněné již Indii sám obtížně zvykal, což teprve búrská dáma, světem neprotřelá.

Z čehož pak vyplyne potíž: jak uspořádat veřejná zařízení toho druhu? Udělat je společná pro všechny a nakázat jedněm, aby se podřídili mravům druhých? Nebo postavit boudičku dvojí, ať si spánembohem každý kaká po svém? Ostatně - až děs mě jímá, ale jestlipak to taky není apartheid, oddělovat od sebe boudičky pro panáčky a pro panenky? For white only - apartheid. For ladies only - není apartheid? Nevím, nevím. Jsem jaksi pobouřen. Budu se asi skrz tu diskriminaci muset obrátit na mezinárodní komisi pro lidská práva.

S plážemi je to zase tak, že lidstvu jedné společnosti slouží k plavání a slunění, kdežto druhému ... ne že by si nikdy nešlo jen tak poležet. Ale taky si umí dřepnout a ... on totiž přijde příliv, víte, a všechno to krásně spláchne. Nebo taky nespláchne, přijde búrská rodina, rozloží si deku - a hle, ona pod ní jakási hromádka. To se ví, hned se kolem toho strhne rasistický pokřik.

Nu, nechám už toho tématu. Chci jen říci, že jako všechno na světě, i jihoafrický systém odděleného vývoje, zvaný apartheid, měl svá ustanovení bezdůvodná a zbytečná, v době mé návštěvy už zapomenutá. Stejně tak měl jistá ustanovení, která přetrvala, jelikož není příjemné koukat na určité jevy rasové rovnosti. Nevím, jak to chodí na jihoafrických plážích dnes a jestli bych si tam ještě šel zaplavat. Oni tam jsou žraloci, víte; a těm se tak protiví diskriminace, že sežerou každého, bez ohledu na barvu pleti.

Avšak nyní pozor, neboť se blížíme k jedné z naprosto nejmimořádnějších pozoruhodností Jižní Afriky, velebené chórem turistických příruček a poutadel. Nese jméno Tsitsikama forest and coastal national park - lesní a pobřežní národní park Tsitsikama. To pobřeží - nu, pěkné, divoce skalnaté, obrovské vlny se hrnou z oceánu a bouřlivě se tříští v příboji, vodní živel se s hrozným řevem vzpíná do dobrých desíti metrů, věru, dramatická podívaná. Ale to se najde i jinde. Kdežto les hned za silnicí ... ale vy asi netušíte, co Jihoafričanovi zaznívá ze slova les. Taky jsem netušil, nýbrž jsem si říkal, no bóže, nadělá se reklamy kolem kousku lesejčka... Až jsem si přečetl slavnou Tolkienovu pohádku »Pán prstenů«, která mi všechno objasnila.

Víte, napsal jsem za ta desítiletí pěkných pár otepí všelijakých článků, úvah, povídek, reportáží, ba i románů. Poskytla mi ta činnost mimoděk i jednu zvláštní schopnost: vezmu do ruky knížku autora, o němž až na jméno na obálce pranic nevím, a on se mi ze stránek svého spisu zjeví jako živý. Poznám jeho povahu, záliby i nechuti, zjistil jsem například o jednom proslulém spisovateli, že byl nekuřák, neplavec a neměl rád psy ... jak? Napište si pár tisíc stránek a budete to umět také. J. R. R. Tolkien kuřák byl, a jaký. Ale hlavně byl Jihoafričan. Skoro celý život sice strávil v Anglii, ale v Jižní Africe se narodil, její vůně a její obzory se mu vtiskly do duše a už tak zůstaly. Jsou to obzory široké, pokryté zčásti pastvinami, zčásti bušem, což je slovo nečeské, ale nevím, jak jinak označit ten porost: pláně s vysokou suchou trávou, nepravidelné plochy všelijakého trní, tu a tam roztroušené jednotlivé stromy, les pouze v tomto nevelkém útržku na jižním pobřeží.

Pračlověk, jenž je i v nás, lidech moderních, dosud přítomný, znal dvojí možnost ochrany před nebezpečím: buď mít široký rozhled, takže už z dálky vidíš nepřítele a máš čas se mu vyhnout, to je způsob člověka stepního. Nebo najít skrýš a schovat se v ní, aby nepřítel třeba přišel, ale nic nenašel; to je způsob člověka lesního. Tolkienovi hrdinové jsou také Jihoafričané jako jejich autor, což je znát z toho, že jsou v lese nesví. Ubírají se krajinou širokých rozhledů, páší hrdinské kousky, a spíš jen z nezbytnosti nebo když to má být obzvlášť dramatické a tajuplné, se dostanou do lesa. Chápou to prostředí jako podezřelé a nepřátelské, začarované kouzlem spíš zlým a potměšilým, plné všelijakých záludů a zlomyslných bytostí. Je slyšet zřetelné spisovatelovo »uf«, když nechá své hobity a trpaslíky zase z lesa vyjít. Našinec, zvyklý chodit do lesa na houby a na rande, vnímá jeho atmosféru také, ale neděsí se jí. Jihoafričan v lese Tsitsikama ... málem že mu nevypadnou oči z důlků. Hle, rozdíl vnímání, ani nemusí být rasově podmíněný.

Říká se tomu úseku cesty mezi Mosel Bay a Swellendamem příznačně Garden Route, Zahradní trasa, a je to asi nejevropštější kousek celé Jižní Afriky. Hezké domečky, zahrady, květiny, jako všude, kde se evropský člověk dostal do vlídného subtropického podnebí, a veden svou po dávných předcích zděděnou náklonností k půdě, proměnil své okolí v mozaiku malých, soukromých, rozkvetlých rájů. To je také pozoruhodná věc: jsou na světě společnosti zahradnické a nezahradnické. Dej jednomu kousek půdy, třeba neplodné, a on ji hned začne zavlažovat, překopávat, osévat a pracně upravovat, k žádné nezbytné potřebě, jen že to chce mít kolem sebe hezké. Jiný, vsazený na žírnou půdu, z ní bere obživu, ale vysadit stromeček k okrase ho nenapadne, nevadí mu okolí jeho příbytku dohola utlapané, prašné či blátivé. V Jižní Africe je tento rozdíl vidět obzvlášť dobře.

Mysem Agulhas dosahuje africká pevnina svého nejjižnějšího bodu. Dál k severovýchodu se krajina zvedá do vysočiny, ale není to vysočina ledajaká, nýbrž vinorodá, a pane, jak vinorodá! Paarl, Stellenbosch, Franschoek, to jsou jména zaznívající stejnou silou vinařské slávy jako Bordeaux nebo Chianti, a mohla by zaznívat snad ještě mocněji, kdyby neměla tu smůlu a nebylo je slyšet z takové dálky.

Mimoto je to i krajina líbezná, víte, v Africe je ledaco krásného a velkolepého, ale líbeznost je cosi jiného; k ní se musí spojit aspoň sto let lidské péče, terasy vinohradů, kamenné zídky, bílá panská sídla mezi nimi, vše zarámované majestátním horizontem skalnatých hor. Jihoafrické víno se už stačilo prosadit i na evropském trhu a rád si tu a tam koupím lahvičku, ale jako by i ono nejlépe chutnalo tam, kde se rodí, teprve tady v něm poznávám tu chuť a vůni načervenalé africké půdy.

Silnička se zúží, vine se kolem skal nad rozeklaným pobřežím úzkého, dlouhého výběžku, a to je mys Dobré naděje, jméno reklamní, jež dali tomu místu holandští kolonizátoři, aby tak nalákali do své nové državy osadníky; název původní, Bouřlivý mys, se jim zřejmě jevil k tomu účelu nevhodně. Brzy se už také ukáže povědomá silueta hory s uříznutým vrcholem, Table Mountain neboli po česku Stolová hora, a pod ní Kapské Město, druhé největší v Jižní Africe, a co do malebné polohy a vůbec půvabu možná první. Nezdržíme se v něm příliš, ještě téhož odpoledne vyjíždíme po nekonečně dlouhé silnici k severu, kraj pustne, lidská obydlí řídnou a mizí, jen kamenitá pláň, v níž tu a tam trčí osamělý kokerboom (pozoruhodná dominanta pouštních krajin jihozápadní Afriky, podivný strom nestrom, náležící ke skupině sukulentů. Křováci vydlabávají jeho měkkou dužinu, čímž získávají toulce pro šípy; afrikánsky koker = toulec). Po pěti stech kilometrech se konečně ukáže most přes řeku Oranje, a za ním, to už je jiná země, tehdy Jihozápadní Afrika, dnes Namibie. Neboť i v ní se zlomil čas.

5. South West Africa, Deutsch-Südwestafrika, Namibie

Říše Bismarckova a německých císařů se vytvořila ze zmatku mrňavých knížectvíček a vévodstvíček až poměrně pozdě, takže když se jí zachtělo i příslušné imperiální slávy, byla už zeměkoule víceméně rozebraná. Byla-li lačná kolonií, musela je buď od někoho odkoupit, nebo obsadit něco tak zoufale neplodného a pustého, že o to nikdo jiný nestál. Tak se dostal na mapu světa útvar, zvaný Německá Jihozápadní Afrika. Na to, jak zapomenutý kout světa to je, se v něm poměrně dost válčilo. Německé koloniální jednotky sváděly dlouhé a nelehké boje s nepoddajnými černými kmeny, zejména s Herrery; sotva to bylo vyřízeno, přišla první světová válka a německým oddílům s převahou naklepala jihoafrická armáda. Tím se území stalo jihoafrickým mandátním územím, a bylo jím ještě, když jsem přejížděl řeku Oranje.

Ale to už na severním okraji bouřila válka další, tentokrát ... nu, jak se to vezme. Nebo pro koho a pro co plane čí srdce. Musím se přiznat, že tehdy, s teprve osm let starou vzpomínkou na zemi českou, uvězněnou za dráty Říše zla, se mé osobní srdce nijak nedokázalo rozohnit pro spravedlivý boj namibijského lidu za svobodu. Mělo k tomu své důvody citové, ale i konkrétní a praktické. Z evropských dálav se to možná nezdá být tak závažné, ale o boji černého lidu se nedalo mluvit, a za svobodu teprve ne.

Oč šlo, byla pokračující snaha sovětského impéria o získání dalšího kusu světa. Zejména v Africe s ní slavilo velké úspěchy. Už v sedmdesátých letech se stáhlo Portugalsko ze svých kolonií Angoly a Mosambiku. Zlé kolonialisty, jak jinak, v nich promptně vystřídal režim marxistický, poslušný papalášů z Moskvy. Kdyby někdo chtěl na omluvu uvést, že tedy se aspoň ti černí lidé zbavili rasismu, byl by rovněž na omylu: je pozoruhodné, jak rasově tolerantní byla portugalská kolonizace všude na světě.

Jako nikdo jiný se Portugalci mísili s místním obyvatelstvem, vytvářejíce podivuhodnou portugalsko-domorodou kulturu, jež na některých místech přetrvává dodnes (východní Timor, indická Goa). Zato černí marxisté, poučení enderáckými poraděnky a kubánskými zbrojnoši, se ihned dali do důsledného vyvražďování portugalských usedlíků. Měli bychom být aspoň natolik upřímní a uznat, že rasismus, líbí-li se nám už to slůvko tolik, že bez něj nemůžeme být, mívá svůj bílý líc a černý rub. Marxisticky podšitý černý rub dovedl být velmi vražedný, krutý a výslovně rasistický. Není proč jej obhajovat.

Tou dobou už také dozníval pokus britských usedlíků v Rhodesii o udržení vlády, poslední bílý premiér Ian Smith odstoupil, pod mezinárodním dohledem byly provedeny volby, z nichž vyšel jako vítěz - inu kdo jiný, než sovětsky orientovaný marxista Mugabe. Vede tu nešťastnou, kdysi tak bohatou zemi od deseti ... kdyby aspoň k pěti, dodnes.

Tak se dosud chráněná severní hranice Jižní i Jihozápadní Afriky obnažila a dalo se čekat, že po těch zdarech se sovětský vliv, horlivě v tom podporován zhlouplou západní levicí, bude snažit proniknout dál k jihu. To se také stalo. Jižní Afrika by bývala pro přímou vojenskou invazi příliš tvrdý ořech, to řídce osídlený, těžko hájitelný Jihozápad se jí nabízel lépe. Byla z toho pak válka dlouhá, plná vzájemných přepadů a šarvátek, jednou pronikli marxisté z Angoly přes hraniční řeku Kunene na jih a pomordovali tam pár desítek civilistů, jindy zas udělaly jihoafrické jednotky výpad do Angoly, a tak se to mlelo a žádného konce nebralo, až došlo k dvojí události: v Jihoafrické republice byl systém apartheidu odstraněn a bílá vláda vystřídána černou, což nemohlo zůstat bez důsledků i pro Jihozápadní Afriku. Na druhé straně však padla i sovětská říše zla, takže boj za svobodu a rasovou rovnost, třebaže vítězný, nebylo jaksi možno dovést do předpokládaných důsledků. Místo vlády jediné leninské strany se udržela demokracie, byť i demokracie stále afričtější, projektované gulagy nebyly zřízeny, bratrské a pokrokové ponorky nezaujaly stanoviště v jihoafrických přístavech, nýbrž tiše hnijí v Murmansku, k poslední bitvě za osvobození proletariátu nebylo zatroubeno. Svět měl zase jednou z pekla štěstí.

Jižní a Jihozápadní Afrika už méně. Počkejme si nějakých dvacet let a uvidíme, jak to půjde dál. Udrží-li se v obou zemích aspoň nějaký zbytek spolupráce černých s bílými, odlišující je přece jen značně od okolního zmatku a úpadku, nebo skončí-li po africku jako Mugabeho Zimbabwe i mnohé jiné, kdysi spořádané a zámožné kraje. Pokud jde o pocity mé reakcionářské duše, za vítězství rozumu a lidství bych to nepokládal.

V celé dnešní Namibii, zemi převážně suché až pouštní, je jen jeden zelený, úrodný a hustě osídlený kraj: povodí hraniční řeky Kunene. Je obýván kmenem Ovambo, tvořícím polovinu veškerého namibijského obyvatelstva; druhá polovina se skládá z bělochů (podle sčítání z roku 1981 7,5 procenta), z méně početných černých kmenů Kavango, Herrero, Damara, Kaoko a jiných, kromě nich ještě z Hotentotů, jimž se zde ale říká Nama, z Křováků, a stejně jako v Jižní Africe z dosti početných a sebevědomých míšenců. Nesou jméno Baster - afrikánsky bastard, jež ale nepokládají za urážku, nýbrž se jím pyšní. Na rozdíl od jihoafrických Coloreds mají (nebo měli) i své vlastní samosprávné území kolem města Rehobot, zvané Basterland.

Abychom se vrátili k osvobozovacím bojům, do nichž jsem tak přímo po nose vletěl, nutno upřesnit, že to byla výlučně záležitost Ovambů. Na jejich území se válčilo, z nich se rekrutovali povstalci a z nich se tehdy skládalo prosovětské hnutí SWAPO a dnes namibijská vláda. Různorodý zbytek obyvatelstva se osvobozováním necítil osloven, jak jsem měl vzácnou příležitost poznat.

Sotva se asi najde na světě země, v níž je autostop tak běžným a snad převládajícím způsobem dopravy. Veřejné dopravy dohromady není a soukromá také není zvlášť rozšířená, nepočítáme-li k ní mezkem tažené hotentotské káry. Kdo pocítí potřebu odněkud někam jet a nemá vlastní auto, postaví se s palcem vzhůru k silnici a za chvíli, nutno přičíst namibijským řidičům k dobrému, také jede. Sami jsme se navozili náhodných cestovatelů dost, černých i bílých. Podstatný díl mezi nimi tvořili vojáci, táhnoucí na sever do války nebo na jih domů, jak to komu přišlo.

Ano, horlivě přitakal mladičký, německy mluvící blonďáček, je ve wehrmachtu (s naprostou samozřejmostí užíval tohoto podezřelého termínu) teprve dva týdny a teď jede poprvé do boje. Doufal, že se v něm osvědčí aspoň stejně jako jeho bratři z rodné farmy a snad že si i poddůstojnické frčky vyslouží. Byl v tom bezelstném nadšení ukázkovým příkladem jihoafrického Němce a ještě víc jeho samorostlé namibijské odrůdy. Südwester, říká si tento pozoruhodný pozůstatek někdejší německé koloniální éry a dnes už jediné celistvé německé etnikum mimo Evropu. Moderní čas se svými změnami, trendy a módami jako by se kolem něj beze stop přehnal, tak erc a echt německý je Südwester, jako by nebylo žádných válek a historických změn a císař Willhelm jako by ve vzdálené domovině ještě panoval. Dosud ve své zahrádce vztyčuje černo-bílo-červený říšský prapor, což by v dnešním Německu bylo pokládáno za neonacistickou provokaci; vůbec připadají správnému Südwesterovi dnešní evropští Němci změkčile a směšně. Říká jim, neznámo proč, Jerry, nebo také Deutschländer.

V celkovém počtu tvoří Němci v Namibii jen několikaprocentní menšinu, ale jako jazyka vzájemného kontaktu mezi příslušníky různých kmenů a etnik používá němčiny 25 procent obyvatel. Sám jsem zůstal v údivu stát, uslyšev na ulici města Swakopmundu dva černochy rozprávět německy. Dalšími úředními jazyky byla za toho času afrikánština (68 %) a angličtina (7 %). Marxističtí osvoboditelé však už tehdy ohlašovali, že ponechají po svém vítězství jako úřední řeč pouze angličtinu, jelikož ty ostatní dva jsou jazyky utlačovatelů. O ruštině nebyla řeč. Jak to nakonec dopadlo, to také nevím.

Druhý voják byl o něco starší urostlý černoch, a znaje pouze afrikánsky, do hovoru se příliš nepletl. Blonďatý příslušník wehrmachtu to zastal za něj a velmi svého černého kamaráda velebil a obdivoval; je to prý ostřílený válečník, několikrát se už také bil s nepřítelem za řekou v Angole a projevil velké udatenství. Apartheid odmítal, ten že se prý vyskytuje v Jižní Africe, ale tady v Südwestu že jsou bílí s černými jedna ruka, také v kasárnách že spí na cimře s černými kamarády a nikomu to nevadí. O druhé straně fronty se vyjadřoval s despektem: bojovníci SWAPO prý mají své základny v Angole, v noci překračují hranici a unášejí z ovambských vesnic chlapce. Ty pak vycvičí a přivyknou drogám; když jsou na nich dostatečně závislí, posílají je do akcí, v nichž se musí náležitě činit, aby dostali další dávku. Z vlastních vojů oslavoval zejména Portugalce: jsou to prý skoro bandité, neposlouchají ani samotného pana generála, ale v boji hotoví ďábli. Mívali v Angole své farmy a rodiny, ale přišlo osvobození a marxisté jim nejen zabavili farmy, ale povraždili ženy s dětmi před jejich očima, čímž si z nich udělali velmi zavilé a životem pohrdající nepřátele. Jak jsem nakoupil, tak prodávám, prosím. Ta věc s drogami je ale pravděpodobná; byla to běžná metoda KGB, a kdyby nestačily jiné příznaky, ukazuje, s kým byla ta čest.

Dnes sedí šéfové SWAPO ve vládních budovách ve Windhoeku ... no aspoň že už nemají za zády tu KGB. Ale velké iluze bych si o nich nedělal. Ba, takový jsem zpátečník, že říkám - škoda Jihozápadní Afriky, škoda Südwestu. Nebyla to při vší své neúrodné vyprahlosti špatná země a mohla jít mnohé africké osvobozenecké republice příkladem, dokonce i co do těch lidských práv.A chci pokračovat v tom rozjímání ještě dál: nejen že mi jsou nositelé osvobození v tomto jednotlivém případě jaksi nevěrohodní a hovořit o svobodě ve spojení s nimi že mi připadá žertovné.

Především: neobětovali jsme, milí západní myslitelé, státníci, literáti a filozofové, neobětovali jsme existenci živých lidí neživé liteře ideálu? Rovnoprávnost, sebeurčení ... ano. Jsou to krásné věci. Ale život ukazuje, že ne vždy se stoprocentně osvědčují. Mají své mezery, jimiž se za určitých podmínek nacpe destruktivní ideologie, roztáhne se, začne komandovat, ve jménu jakési hypotetické svobody zničí konkrétní svobodu jednotlivého člověka, ztíží a otráví mu existenci. Z tisíciletí lidského konání vyplynuvší způsob se osvědčuje nebo je aspoň použitelný. Na papíře vytvořený ideál použitelný nebývá, a když, je z toho pokaždé nějaký průšvih. To ještě, tvůrcové a zastánci papírových ideálů, po tolika mizerných zkušenostech nevíte?

V bílém, doširoka rozlehlém městečku Outjo jsme oběma mládencům popřáli válečného štěstí a ještě chvíli je sledovali, jak se se svými ranci ubírají kamsi k severu, na frontu. Tam už jsme za nimi nemohli, za Tsumebem už začínala bojová zóna s minami, nočními přepady a jinými radostmi. Odbočili jsme tedy k Okaukuejo, k branám národního parku Etosha.

A kdybych měl radit komukoliv, kdo má jen málo času a potrpí si na pozorování velké africké zvěře, řekl bych mu: krásný a zajímavý je Krugerův park, krásné a zvěří se hemžící jsou i parky menší, Umfolozi, Mkuzi, Giant's Castle i mnohé jiné, ale ty se seber a jeď se podívat na Etoshu. To proto, že se prostírá v krajině vyprahlé a nehostinné, jejímž středem je vyschlá jezerní pánev. Voda se tam zvěři naskýtá jen u několika napajedel, k nimž se z velké dálky stahuje; a zastavit se takhle po ránu v přiměřené vzdálenosti například od napajedla Rietfontein ... sloni v celých zástupech přijdou, pijí, válejí se v bahně, stříkají po sobě, slůňata dovádějí, načež po uplynutí vymezeného času vrchní slon jako by zavelel - konec legrace a jde se, na kterýžto povel se všichni seřadí jak sokolové do zástupu a odmašírují. Hned se ale dostaví další, a mimo nich sta a sta jiných hovad, zeber stepních i horských (poznají se od sebe jen jistými podrobnostmi v pruhování), pakoňů, žiraf, pštrosů, nosorožců, antilop jménem kudu, nyala, springboek, oryx, hartebeest, waterbeest i všelijakých jiných, mezi tím se slídivě potloukají šakalové čabrakoví (mají na zádech takovou šedivou dečku), i lví rodina se dá při troše štěstí vynatrefit, ba, přijde si milovník té podívané na své. A ubytovat se může například v kempu Namutoni, což je stará pevnost z císařpánských dob, ale dnes sloužící tomuto mírumilovnému účelu.

Jihozápadní Afriku - ech, promiňte, Namibii, však omývá i Atlantický oceán a cesta za dobrodružstvím by nebyla úplná, kdyby poutník vynechal tento krajinný typ. Typ, abych hned řekl, strašlivě až nepřátelsky pustý, pustší než to nejpoušťovatější vnitrozemí. Zdá se být k neuvěření pohled na vodu a zem tak bezprostředně se stýkající, a přitom aby ani krapet té vlhkosti nedosáhlo na půl metru od břehu. Severní část namibijského Atlantiku nese nevábné jméno Pobřeží kostlivců, a má věru proč: z písku ční žebra lodních vraků, jichž se zde za staletí nastřádalo značné množství. Trosečníci obvykle neměli potíž se zachránit na písčitém břehu, ale šli pak a šli, dobývali se pouštními dunami k východu v zoufalé snaze najít někde pramínek vody, ale nenašli nic a jejich kosti potvrzují výstižnost pojmenování toho kraje.

Ale abych se opravil, vlhkost se zde nějaká přece jen vyskytuje: zrána vystoupí z ledově studeného oceánu husté mlhy a zahalují kraj do hloubky několika kilometrů, než se pozdě dopoledne rozplynou. Z jejich kapiček umí přežít drobné keříčky, čnící tu a tam opuštěně z písku. Jinak je to nálada dost pochmurná: mrtvé pobřeží, v písečných prohlubinách vysrážené loužičky jedovatě červených solí, dorážející studené moře, vše zahalené peřinou chladné, šedivé, mokvající mlhy.

Asi uprostřed vzdálenosti mezi angolskou a jihoafrickou hranicí vybíhá do oceánu Kap Kruis, Křížový mys. Je to místo, kde Portugalec Bartolomeo Diaz, první evropský mořeplavec, který se dostal až tak daleko na jih, vztyčil padrao - orientační kříž. Sloužil pak dlouhá staletí jako znamení námořníkům, plavícím se těmito nejistými vodami. Dnes se v těch místech nalézá čtvrtmilionová tulení kolonie, a je to nejen zajímavá podívaná, ale též smradu, až se dech tají. Inu, takových čtvrt milionu tuleňů, živí se v moři, ale ulevují si na souši, a to už je znát. Je to masa lesklých, červenavě hnědých i černých těl v hustotě, připomínající lidstvo na fotbale; a hemží se, převaluje a přelézá, hýká, kolébá se k vodě, a mezi tím vším se prosmýkávají šakali. Mlsně zahlížejí na tulení mláďata, ale také spolehlivě odstraňují zdechliny - lze mít za to, že bez šakalích služeb by tulení kolonie dlouho nepřetrvala.

Nějakých sto kilometrů jižněji, co to je v téhle zemi, leží Swakopmund, město výrazně německé. Býval bych si koupil výtisk zdejších novin, abych je pak ukazoval kolegům v práci, ale zrovna ten den nevyšly, takže jsem jen hodil zrakem po budově s nápisem Amtsgericht, postavené typickým německým stylem z přelomu století, a tím by mohlo být té přímořské nevlídnosti dost. Dál k jihu leží druhé město z německé koloniální éry, Lüderitz, a ještě dál, až k samé jihoafrické hranici ... asi nějaká pustina, jako tady všude, soudil bych. Přesvědčit se jet nemůžeme, jelikož se jedná o území zakázané, ze všech zakázaných tohoto světa snad nejzakázanější. Nenalézají se tam žádné vojenské tajnosti, jak by se podle té míry střeženosti dalo hádat, nýbrž diamanty. Dají se sbírat jako bukvice; kdyby se do jejich sběru někdo pořádně dal, brzy by na světovém trhu nebyly diamanty o moc dražší než křemínky.

Nějaký čas před námi se stalo, že si jeden podnikavec pořídil malé letadlo, v zakázaném území přistál a jal se diamanty sbírat do pytle, ale hned u něj byli strážci a diamanty mu zabavili i s letadlem; jaké další popotahování z toho měl, to přesně nevím. Prý dost značné. Beztak ale bych rád nahlédl do křišťálové koule, jakou budoucnost by diamantovému ráji věštila. Jestlipak se svobodná a samostatná Namibie, jako každý pořádný stát světa, také nebude potácet od jednoho deficitního rozpočtu k druhému a od dluhu k dluhu, až se některý osvícený ministr rozpomene - vždyť u nás máme tu Restricted Diamond Area! Jelikož nejsem na světové ceně těch zářivých kamínků nijak zainteresován, s potěšením bych pozoroval ten poprask a pád uměle udržované drahocennosti do hlubin.

Místo toho raději koukáme vyjet z toho chladna a mlhava někam do slunnějšího vnitrozemí. Tam se prostírá poušť Namib, podle níž země dostala své nové jméno. Skály, kamení, místy písek ... a květiny. Nikdy bych býval neuvěřil, jak poušť dovede kvést, kdybych to neviděl. Celá léta se umí skrývat semínka ve vyprahlé půdě a čekat na déšť; když se jej dočkají, je to jako zázrak. Poušť se pokryje celými koberci barev, žluté, oranžové, červené, několik dní trvá ta podívaná, než zase všechno uschne a z celé vegetace lze jen někde najít hořké pouštní melouny (opravdu to není k jídlu), a rozhlédneme-li se pozorněji, i welwitschii, prazvláštní cancourovité lupení, dožívající se stáří až dvou tisíc let.

Tím nádhernější jsou pouštní oázy: Sesriem, hluboká průrva, z jejíhož dna dřívější osadníci čerpávali vodu - šest řemenů (ses riem) z volského postroje prý museli navázat, aby se k ní dostali. Sosuvlei je zase rozlehlá pánev, na jejímž dně se za dešťů shromažďuje voda a vytváří přechodné jezero. Je obklopené písečnými dunami až tři sta metrů vysokými, prý nejvyššími na světě.

Ale ze všeho nejpodivuhodnější je místo, zvané Naukluft, soustava propastí, jeskyň a terasovitých jezírek. Byli jsme tam sami, zcela opuštění v té oáze života v stakilometrové pustotě, jen paviáni posedávali v tlupách na kraji skal, pozorovali nás, a jak se zdálo, moc jsme se jim nelíbili, jelikož štěkali a nadávali dosti zlobně. Je to, povím vám, o strach; paviání samec má zuby jak vlčák, a když člověka nedělí od těch potvor žádný plot a žádná mříž, mohou ho přepadat všelijaké pocity. Ale nic, paviáni zůstali u svých protestů, ostatně jsou prý neškodní, ještě se nestalo, aby někoho napadli. Ledaže ukradnou, co vidí; zrovna před námi prý čmajzli nějakému pánovi peněženku s takovým zlodějským mistrovstvím, že se nestačil divit. Převlékal si prý jen košili, a... Peníze, doklady, všechno pryč, a hoňte si pak paviány někde po skalách. Prádlo na šňůře je prý také moc zajímá. Inu, ne nadarmo se lidé vyvinuli z opice, zvlášť někteří, dodal bych.

Dál k západu - ne že by poušť přecházela v kdovíjak žírný kraj, ale přece jen. Řádka trnitých stromů lemuje neviditelný podzemní tok, mezi skálami vyráží křoví a dokonce i trsy suché, tvrdé trávy. Na ní už se uživí otužilé dobytče, když celý den pilně běhá od stéblu k stéblu, což tvoří základ živobytí řídce roztroušených farem. Utkvěl mi v paměti takový obraz - z hlinité silničky uprostřed křovinaté pustiny odbočuje stezka a běží mezi skálami kamsi za daleký obzor. U odbočky stojí kůl s dřevěnou šipkou - Zum Haus. Dech tesknoty z toho znamení vane, aspoň na mě, Evropana, zvyklého lidskému sousedství. Kam až se musí po stezce jet, aby se dospělo k tomu Hausu? Kdo v něm žije a jak? Kam jezdí na nákup, do školy, k doktorovi, na kousek sousedského tlachu?

Nikde nic, pustina, skály, keře, tu a tam přeběhne antilopa, žádná lidská duše nablízku, jen domek, větrné čerpadlo a dobytčí ohrada... Nedalo by se nikde najít utěšenější, méně drsné živobytí? Podle tabulky u rozcestí je farmář Němec; a Německo se v té době ještě chovalo velmi velkoryse ke svým navrátilcům z různých zoufalých koutů světa. Kdyby se obyvatel Hausu ztraceného v pustině přihlásil o přesídlení do země, z níž vzešel jeho předek, mohl by se po krátké době nadít celkem slušného života při mnohem nižší míře námahy a rizika. Kromě jiných nejistot by se nemusel bát, nepustí-li se namibijská vláda, rovněž sestavená z marxistů v různém stupni bývalosti, zimbabwskou cestou. Ale on nepůjde, příjemný život v kraji předků ho neláká. Proč? Píseň Jihozápadu, neoficiální hymna té země, dává odpověď na otázku, jež musí napadnout každého, kdo uzří její nehostinnost a představí si obtížnost existence v ní:

Jak dřevo kameldornu je tvrdá naše zem,

přijdeš-li však do ní jednou,

samá vyschlá její řečiště,

a uzříš její dálky,

skály sežehlé sluncem

naše slunce se ti vpálí v srdce,

a plachá v buši zvěř,

takže už nemůžeš odejít;

Kdybyste se nás ale ptali - co vás tu drží?

Když se pak tebe zeptají - co tě tu drží?

Můžeme jen říci - máme rádi Jihozápad!

Můžeš jen odpovědět - mám rád Jihozápad!

Tak prosté je to. Vše lze odůvodňovat a vysvětlovat, ale lásku ne; ta je, nebo není.

Z hlinitých a štěrkovitých cest se udělala slušná silnice, blížíme se k Windhoeku, hlavnímu městu dnes už samostatného státu. Docela rád bych od někoho slyšel, jak to v něm teď chodí. Windhoek je takhle město čisté, pořádné, radost se podívat; a na jeho kraji stojí rozlehlé stavení, ústředí někdejší koloniální správy. Dodnes mu z těch dob zůstalo jméno Tintenpalast, Inkoustový palác, zjevně pro tu zvláštnost, že se v něm vyskytovali divní lidé, neživící se řádně na farmách, nýbrž proléváním této směšné tekutiny. Mandátní doba Inkoustový palác o něco rozšířila, ale ještě pořád jí vystačil.

Současnost ... nemám přesných zpráv, jen jsem tak ledaco slyšel. Ale to už je tak se samostatnými státy, že ke své existenci potřebují mnoho ministerstev, úřadů a složitě rozvětvených institucí, kde dříve proléval inkoust jeden koloniální úředník, tam dnes sedí ouřadů sedmdesát, k tomu je nezbytné mít vojsko, ne že by zemi někdo ohrožoval, ale aby se mohlo najmenovat mnoho generálů a jiného vojenského panstva, též vyslanců v přemnoha zemích světa je zapotřebí, atašé a tajemníků, a ti všichni slouží své svobodné vlasti, slouží a slouží, až ji dohola uslouží. Draho, předraho přijde samostatnost a nesměstná se do inkoustového paláce.

Vím, že je to pohoršlivá otázka, ale přesto si ji neodpustím - a stojí to za to? Vyplatí se vůbec samostatnost území, nedosahujícímu milionu obyvatel? Je stát svátost za všech okolností sama sebou posvěcená, nebo má spíš sloužit nějakému účelu? Koloniálnímu systému odzvonil čas, ale neobsloužilo by potřeby občanů přičlenění k většímu celku stejně dobře a především levněji?

Nesměšujme pořád africké poměry s těmi, jimž jsme uvyklí my; černý Afričan nemá k svému státu týž citový vztah, nesplývá mu s pojmem vlasti. Tu mu představuje kmen; pospolitost, ne území. Je mu vesměs jedno, kudy páni vedli hraniční linii a na které její straně bydlí. Africká státnost nebývá víc než povrchní napodobení západního vzoru, a jak už dnes lze bez velkých iluzí konstatovat, ve velké části případů selhává. Nepřipojí se k těm selhavším za krátký či delší čas i samostatnost namibijská? Přírodními zdroji bohatá Afrika je zároveň nejchudší kontinent světa, to musí mít nějakou příčinu. Povrchně přejatý správní systém, na pouhou ceremonii a mnohdy pustou frašku degradovaná demokracie, nefunkce, korupce, nedostatečná či dávno rozpadlá infrastruktura, nízká produktivita, ano ... ale nehubí afrického člověka především jeho nabubřelý, zdroje země vyčerpávající a přečerpávající stát?

Je slyšet na Západě mnoho tvrdé sebekritiky: vidíme chudobu třetího světa, a přesto nejsme ochotní udrobit tolik ze svého bohatství, aby se z ní mohl vysvobodit. Nevím, nejde-li ta rada do prázdna. Kolik by bylo nutno udrobit, aby se úroveň bědných zemí Afriky podstatněji zvedla? Nejde zase o týž přerozdělovací princip, který selhav žalostně u jedinců, je nyní vyžadován jako prostředek spásy celých zemí? Nedělejme si ani falešné naděje, ani zbytečně špatné svědomí; kdybychom se celí obrátili naruby a přerozdělili, africkou bídou to nehne, leda že ztuční různá švýcarská konta. Zatím není znám příklad toho, že by udrobování někoho spasilo; to není věc vydatnosti, ale funkce. Tisíce let se udělují almužny a všechna náboženství pokládají pomoc chudým za první z příkazů víry, přesto bídy jako by spíš přibývalo. Kdo se z ní kdy vymanil, stalo se to jeho vlastní snahou a vůlí; Tchaj-wan či Singapur se nevyšvihly do své současné pozice milodárky, ale musely se k ní vypracovat. Jenže to v Africe asi stěží půjde.

Snad můžeme na chvíli zanechat filozofických úvah o příčinách chudoby a přemýšlet o tom, jak by bohatý Západ mohl Africe pomoci opravdu a účinně. Jeden takový způsob mě napadá: cožpak jí takhle odlehčit tím, že bychom vzali na vlastní bedra to, co ji tak nesmírně tíží a vysiluje - starost o správu země? Náklady na ni? Aby nemusela ze svých hubených zdrojů živit generály, prezidenty, vyslance a ministry? Poskytnout jí v rozumné a nezbytné míře vše, co tito pozlacení mužové, jak patrno, nedokážou? Co? Že by to byl kolonialismus? Možná že ano, zalíbilo-li se nám tolik v tomto slůvku. Ale jde o slůvka? Je stát hračka pro vybrané, fanglička k vzbuzování vlasteneckých citů, nebo prostě služba občanu? A nedostává-li svému úkolu, proč jej nenahradit něčím účinnějším? Kolonialismus, jak jej znalo devatenácté století, se už nevrátí. Jestli se po selhání státu tam, kde jeho princip není doma, nevrátí v modernější podobě, to už není tak jisté.

Bosna, Kosovo, Afghánistán ... stále přibývá končin, jež je nutno držet pod cizí správou, aby se nepropadly ve vražedném chaosu. Rwanda, Libérie, Sierra Leone, četné další africké země jsou pro ni zralé rovněž, a čím dřív, tím lépe. Jen jestli se Západu bude do těch výdajů a zlostí ještě chtít.Cesta vede přes skalnatou poušť k horkým pramenům Ai-Ais, jaké to potěšení ležet v horké vodě, kolem čiročirá tma, jen obrovské hvězdy svítí, ledaže všelijak naruby: měsíc se tváří, že dorůstá, ale ono je to obráceně; známá souhvězdí stojí na hlavě nízko nad obzorem, a místo Velkého vozu, Býka, Orionu, jak jsme jim zvyklí, naplňují nebeskou klenbu všelijaká neznámá, a abych tak řekl, neladná seskupení. Až bych se jako Seveřan mohl ošklíbnout - heč, to my máme hezčí hvězdičky! Jen Jižní kříž se dává poznat z celé té světelné záplavy, ale také žádný zázrak. Rozhodně to není náhrada za Severku, jak se někdy říká. Chci-li podle hvězd určit jižní pól, musím prý změřit osu Jižního kříže, prodloužit ji třikrát, pak o dvě délky doleva ... jděte se mi vycpat s vaším Jižním křížem, protinožci, to my to máme jednodušší. Sever je tam, kde svítí Severka. U vás je v místech nebeského pólu jen černá plocha, takže musíte počítat délky Jižního kříže.

Městečka Grünau, Karasburg ... to jistý pan Karas, pruský důstojník, tu po sobě zanechal památku, netuše patrně, že ji zanechává i dávno zapomenuté vlasti svých českých předků. O stovku kilometrů dál překračujeme neznatelnou hranici a jsme opět v Jižní Africe, Namibie je za námi.

Jaká byla? Taková, jak ji v té chvíli vnímám, horká, pustá, nekonečná, s objevujícími se a opět mizícími proužky faty morgany, nebo se časem z duše vynoří něco navíc, co nelze definovat? Jsou země krásné a země líbezné, země plné krajinných i kulturních pozoruhodností, ve vzpomínce se však nemění v nic jiného. Ale jsou i země, jež se za čas odějí kouzlem, třebaže bych to do nich v prvních chvílích neřekl. Váhám odpovědět sám sobě, zda bych se ještě někdy do Namibie vrátil, ono je na zeměkouli dost koutů, kde jsem ještě nebyl, a času nezbývá.

Ale jedno už tuším: kdyby se mi exilový osud býval otočil jinak, snadno jsem mohl v Jihozápadní Africe skončit. Její slunce by se mi vpálilo do srdce, takže už bych nemohl odejít. A kdyby za mnou někdo přišel, rozhlédl se v té zemi, tvrdé jak dřevo kameldornu, a zeptal se s podivem, co mě v ní drží, mohl bych mu jen odpovědět - mám Jihozápad rád.

6. Přes Lesotho do Johannesburgu

Býval bych se mohl dostat k posledním cílům své cesty pohodlněji, ale zvolil jsem méně frekventovanou silničku napříč pustinou severozápadního Kapska, rudý prach víří za vozem a vniká netěsnostmi dveří, vytvářeje za nimi celé závěje. To proto, že už jsem na světě ledacos viděl, ale dosud ještě žádný z jeho největších vodopádů. Ani Viktoriin tamhle na hranicích Zimbabwe a Zambie, ani Iguazú, ani Kaieteur v Guyaně, ba dokonce ani tu mizernou Niagaru, na niž už civěl kdekterý Honza. Tady ale, na řece Oranje poblíž městečka Kakamas, vytvořila příroda pátý v pořadí těch zázraků, mohutný vodopád Augrabies - název prý pochází z hotentotského ankurebis, což znamená místo velkého rámusu. Jméno, potvrzuji, zcela výstižné.

Okrově kalný proud veletoku přichází z horkých plání severního Kapska, zužuje se do hluboké, skalnaté rokliny z červenavé žuly, až najde 146 metrů vysoký práh a vrhá se z něj za velkého hřmotu v podobě mohutného hlavního vodopádu a devatenácti vedlejších. Je to úchvatné, děsivé divadlo. Voda víří v obrovském ďáblově kotli na dně rokle, láká divným chvěním v duši a odpuzuje děsem. Chtělo by se mi přistoupit co nejblíž, tohle je ještě příroda a ne ploty ohrazená podívaná, ale kdyby se po vlhké žule smekla noha... Přitom prý, kdyby vůbec lidská síla dokázala zkrotit ten rej živlů, má v prohlubni pod Augrabies spočívat nesmírné, veškerou představivost přesahující bohatství.

Oranje slyne diamantovým územím a za miliony let nepochybně nasbírala mnoho tun těch drahých a tvrdých kamínků. Smetla je do kotle pod vodopádem a tam se převracejí, víří, ale neobrousí se a nerozemelou, jelikož jsou tak nesmírně tvrdé. Možná že tam na dně toho děsivého vření spočívá nejeden Kooh-i-noor, možná že i větší zázraky. Nikdo neví a nikdo se také nedozví, leda by se lidé jednou rozhodli vyrazit řece Oranje jiné řečiště a vodopád vysušit. Ale to by byla taková škoda, že by ji celé pytle těch největších diamantů nevyvážily, ostatně jejich cena by tím klesla a z bohatství by se stal štěrk. Pročež asi nikdo Oranje přemisťovat nebude, hle, tak chrání neviditelná ruka trhu přírodu, zrovna jak to říká pan Klaus. Leda že příklad Augrabies nelze aplikovat vždy a všude; za obyčejnějších okolností přírodě lépe poslouží rozumné zákony bez užitečných děr, a v nejzazším případě dobře zamřížovaný kriminál.

¨

Ale to už jsem se dostal z žulových roklin afrických do ďáblova kotle českého postkomunismu, račte prominout.Diamanty mě pak neopustí ani dál, neboť nelze minout místo zvané Kimberley, svého času hlavního světového dodavatele této suroviny. První nálezy se na tomto místě udály mezi lety 1866 a 1869, a je zaznamenáno, že jistý černý muž, dostavivší se s třpytivým kamínkem v ruce ke znalci, za něj obdržel pět set ovcí, jedenáct telat, koně se sedlem a flintu. Jelikož se diamanty vyskytují v hornině zvané kimberlit, tvořící zde poměrně neširoký okrouhlý útvar, zakusovala se těžba stále hloub, až dosáhla roku 1914 osmi set metrů a vydala během celého toho času na tři tuny surových diamantů. Dnes ze všeho zbyla trychtýřovitá díra, zvaná Big Hole, v níž se kolem dvou set metrů hloubky tmí vodní hladina. Těžba se přenesla jinam, takže je dodnes Jižní Afrika spolu s Namibií hlavním producentem diamantů, ale já vám nevím. Ne že by mi taková věc kynula, ale kdybych byl bohatý jako saúdský král, s diamanty bych si nezačínal; to zlato je mnohem bezpečnější hodnota, v níž lze ukrýt přebytečné miliony. Nehrozí mu, že některý nespolehlivý papaláš z krátkodeché chtivosti otevře zakázaná ložiska a z bohatství se stane hromada kamení, jako v té pohádce o lakomé maceše. To proto, že zlato je kov měkký, otírá se a časem ničí, takže další těžba jen doplňuje zmizelé zásoby. Kdežto diamant je nezničitelný a každý navíc vytěžený kamínek snižuje jeho hodnotu. Už podruhé v této kapitolce jsem v pokušení mluvit o ruce trhu ve spojitosti s přírodou, raději toho nechám.

Svobodný stát Oranje se projevil jako nepříliš zajímavá suchá pláň s roztroušenými búrskými městečky, takže jsem jím projel, nezaznamenav ani, že jsem někde musel překročit hranici dnes už neexistujícího jiného státu Bophutatswany. Zato o kus dál k východu se naskýtá stát opravdový, slavné a svrchované království Lesotho. Byl jsem tak zaujat touhou sebrat i tento kamínek do své mozaiky světa, takže jsem podstoupil tu složitost a obstaral si už doma lesothské vízum; potvrzuji, že se to úřednictvu na příslušném vyslanectví povedlo hned na druhý pokus. To na hranici samé to tak zlehka nešlo. Lesotho je sice hospodářsky zcela závislé na Jižní Africe, je jí ze všech stran obklopené, bez jejího přispění v něm ani ovečka nezabečí, avšak hranice - oho. Abyste si nemysleli, cizáci, že lezete do nějakého holubníku. Jest s podivem, co odměřenosti a důležitosti se umí vylíhnout v černém muži, je-li pověřen Úřadem. Mnoho všelijakých front, jedny pro bílé Jihoafričany, jiné pro obyvatele Transkei, Bohutatswany a příbuzných říší, čekám a pomalu mě ta kožená upjatost začíná štvát. Jen pohled na trpělivě čekající a jen občas zraky k nebi obracející jihoafrické cestovatele mě zdržuje, abych nezačal řvát. Ostatně mě do Lesotha nikdo nezval, mohu si za všechno ve své zvědavosti sám.

Konečně, konečně jsem na řadě. Domorodý úředník bere do ruky můj německý pas, dlouze jej zkoumá, načež otevře linkovanou knihu a jme se do ní zapisovat velkými literami: jméno příchozího - Reisepass, čtu vzhůru nohama. Nechávám ho při tom, ať si poslouží. Jsem i hrd; některé dámy z lepších kruhů si sice mění příjmení málem obtýden, ale mně se taková příležitost ještě nenaskytla, a také slavnému království nechť zůstane památka na to, že do něj zavítal poutník z daleké Evropy jménem Reisepass.

Hlavní město království nese našemu sluchu podezřelé jméno Maseru, a podobně jako svazijské Mbabane, i ono je neafricky úhledné, má širokou hlavní třídu a podél ní banky, pěkné obchody a samoobsluhy, a stejně jako konkurenční metropole je z velké části živo z kasin a jiných peleší hříchu, v Jižní Africe zakázaných. Vida, také možnost rozvoje třetího světa, divím se, že na ni ještě pracovníci nějaké humanitární organizace nepřipadli. Všude by jen budovali přehrady a továrny, a on takový hampejz... Jen je na rozdíl od Svazijska zdejší království obydleno národem Sotho, jeho měna se nazývá maloti a jeho panovníkem byl za toho času pan král Mošušu II. Jen že ty penízky nejsou tak hezké jako svazijské a pan král má místo tří ozdobných per v kučerách na hlavě obyčejnou generálskou čepici jako každý řadový potentát, což aspoň v mých zracích hodnotu jeho království poněkud snižuje.

Za městem se také hned parádní výstavnost rychle změní ... nu, v nic nehezkého. Je to velmi hornaté království, Lesotho, pro něž mu někdy bývá přezdíváno Africké Švýcarsko. Titul, řekl bych, poněkud nepřesný, jelikož hory a banky ještě Švýcarsko nedělají, k tomu by ty hory musely být lesnatější, ne tahle travnatá holina. Ale hezké je to také. Kamenitá silnička, jedna ze dvou v celé říši, vyšplhá do švýcarských výšin 2.220 metrů nad mořem k průsmyku Bushmen Pass, kde je možno si další soužení s mizernou komunikací ušetřit, neboť zde půjčují k podrobnějšímu průzkumu za nevelký peníz koně.

Nemám s tímto dopravním prostředkem mnoho zkušeností, ale dostavily se mi dost rychle v následující podobě: člověk cestující je zvyklý být obklopen plechem, takže ho volnost prostoru kolem dokola i ta vejška poněkud znejistí, na což si ale ještě lze zvyknout. Zapeklitější už je, že kůň postrádá řadicích pák, spojek, brzd a jiných osvědčených zařízení, jež řemínek v hubě tak zcela nenahradí. Ještě povážlivější je, že na rozdíl od auta má kůň vlastní hlavu a poslouchá příkazů, jen když se mu chce. Tomu mému - slyší nebo také neslyší na jméno Tingani - se například moc nechce. Po očku koukne, kdo mu to sedí na hřbetě, a zkušeně usoudí, že to nejspíš bude nějaký nejapný cizinec, jehož pokusy o řízení není nutno brát vážně. Mohu do něj šťouchat patama, jak chci, rozhodl se, že se bude pást, a také se pase. Teprve černý průvodce ho mně nepochopitelným způsobem přiměl ke změně názoru, ale ne úplně, každou chvíli zkouší, jestli by toho chození už nemohlo být dost. A když se pozdě odpoledne přiblíží na míli zpět k své rodné stáji, tu už si nedá vysvětlit od nikoho nic, ani od černého průvodce a ode mě teprve ne, dá se do cvalu jako hulánská útočná jízda, lítám v sedle jako hadr, a jen ta skutečnost, že jsem za celý den přece jen nabyl určité jistoty, zabránila, že jsem nesletěl a nesrazil si vaz.

Bylo to, povím vám, vzrušující. Jsou veškeří koňové jako tenhle Tingani? Rád bych to zase někde zkusil.Kouzlo jezdeckého výletu ovšem tkví v něčem jiném: teprve ze sedla člověk vidí opravdickou Afriku. Osamělé kraaly neboli vesničky kruhovitých chýší, k nimž nevede žádná komunikace krom té jezdecké pěšinky, život, na němž nechala moderní doba málo stop, ovce, koníci, je pozoruhodné, jak výrazně pastevecká země je Lesotho. A na konci stezky pěkný horský vodopád, stálo za to, investovat do koňského povyražení pár randů, vlastně pardon, maloti.

Přichází večer, zvláštní světlo zalije krajinu a postupně, ze všech koutů se Lesotho rozezpívá. Zpěv zaznívá z pastvin a z kraalů, snad i z klenutí nebeského, vzduch je ho plný a už jsem zase ve vzpomínkách daleko odtud, v čase svého mládí, kdy jsem se potloukával po slovenských horách a zvečera také z dolin a košiarů slyšel dosti podobný halekavý zpěv. Asi už se neozývá, škoda.

Jak již řečeno, jméno království jest Lesotho, lid jej obývající se zve Basotho a hovoří jazykem Sesotho. Jazyk je to podivuhodný svou rozlehlostí: tadyhle se klene můstek přes drobnou říčku a před ním dvojjazyčná cedule, zvěstující, že auta mají najíždět po jednom. V angličtině obnáší to sdělení jeden řádek. Jazykem sesotho zabírá totéž řádek aspoň patnáct. Mám v ruce malý slovníček, z nějž vyplývá, že se rozhovor v sesotho může rozvíjet třeba takhle: Lumela! Na u sa phela? E, ke phela hantle. Dobrý den! Máte se dobře? Ano, vede se mi dobře. To je zajímavé, ale tu litanii před můstkem to nevysvětluje. Nu, ponechme Africe něco z jejích tajemství.

Topoly už drahně zežloutly, když jsme se přiblížili k Johannesburgu. Je mi to, musím říci, divné. Jak ví takový topol, že má koncem dubna žloutnout? Je to přece rostlina severní polokoule; kdy a jak se přeškolila? Kdybych vzal topol třeba z té aleje, kde se za mého dětství prostíral konec světa, a zasadil jej u Johannesburgu, poznal by také, že nemá žloutnout v říjnu, nýbrž v dubnu? Nebo by si na to zvykl až po řadě topolích generací? Jak vlastně rostliny sbírají zkušenosti? Jak jim funguje paměť? Ale nechám botaniky a vyslovím sebeuspokojení nad tím, že jsem byl tak prozíravý a nechal si městskou nahloučeninu mezi Johannesburgem a Pretorií, střed a srdce Jižní Afriky, až na konec.

Teprve nyní jsem mohl kvalifikovaně zasednout s houfem vyženěných příbuzných k besedě na rodinné farmě, teprve teď jsem se mohl setkat s příslušníky české krajanské obce a rozumět zplna tomu, co mi říkají. Zpočátku bych asi nerozuměl, neboť to, co jsem od nich slyšel, se zatraceně lišilo od obrázku Jižní Afriky, jak jej tou dobou zprostředkovávalo intelektuální i politické světové mínění a jak se mu až dodnes věří.

Byl to velice šeredný obrázek. Kdybych jej býval byl přijal, musel jsem uznat, že všichni ti strejčkové a tetičky, neteře a prasynovci, co se mnou seděli při kafi na terase, byli velice zlí a pyšní lidé s utlačovatelskými choutkami, neboť žili v zločinném systému jménem apartheid, a nejen že proti němu nepozvedli prapor revoluce, nýbrž dokonce jeho výhod využívali a souhlasili s ním. Což ještě může být vysvětlitelné tím, že šlo o staré Děčíňáky z předodsunových dob nebo o jejich potomky, a tudíž Sudeťáky, o nichž každý pravověrný Staročech ví, co si má myslet. Ze všech nejlépe pak to vědí ti, kteří jakživi žádného Sudeťáka nepotkali, což není praštěná výjimka, nýbrž rozšířené pravidlo.

Usedal jsem však ke stolu i s jihoafrickými Čechy, a hle, nebyli v té věci ani o chlup jiné mysli než ten sudeťácký spolek, dokonce bych řekl, že byli v příchylnosti k apartheidnickému zřízení ještě bezvýhradnější. Také oni asi museli být velmi zlí a zatvrzelí lidé. Jestli nebyli, nezbývá než věřit, že se kolem sebe špatně dívali a Jižní Africe nerozuměli. Jí rozuměli nejlépe ti, kteří se jí nikdy ani na deset tisíc kilometrů nepřiblížili - západní literáti, liberálně levicoví intelektuálové a jiní krasoduchové, v čemž se velmi podobali českému Venoušovi, přesně vědoucímu, jací špatenkové jsou nikdy nespatření Sudeťáci. Pravidlo, jak vidno, platí za všech okolností. Musel jsem si z toho vybrat. Jelikož jsem tak zpozdilý a domnívám se, že Žižkovu nejlépe rozumějí Žižkováci a Jižní Africe zas Jihoafričané, rozhodl jsem se nikoho nekárat a nikoho nepoučovat, nýbrž naslouchat. Bylo čemu a pokusím se nyní na závěr sdělit něco z toho i čtenáři této knížky.

Bylo tou dobou v západoněmeckých sdělovacích prostředcích slýchat mnoho odsudků rasistické Jižní Afriky, vypovídajících o bídě, útlaku a bezvýchodném postavení černého obyvatelstva. Jako obvykle, něco na tom bylo. To už je taková metoda, vzít kousek skutečnosti, přibarvit ji a přiotesat, aby se vešla do vlastní teoretické představy. Co se té bídy týče: dala se najít, ale muselo se vědět kde. Životní a konzumní úroveň černého Jihoafričana byla převážně nižší než bílého, třebaže se nezřídka naskytl i opak. Žil si ale, a to je, tuším, podstatné, nesrovnatelně lépe než veškerá ostatní obyvatelstva africká, a v nejednom ohledu i než tehdejší obyvatelstvo české. Ve venkovských kraalech zůstávali ti, jimž stačil způsob života podle kmenových zvyklostí. Jiným nestačil, takže odešli do měst, aby tam pracovali jako horníci a dělníci mnoha jiných profesí a pobírali týž plat jako bílý člověk téhož postavení, což nebylo zlé; jihoafrický rand už sice pod váhou různých bojkotů a sankcí klesal a jihoafrickému hospodářství se krátil dech - bozi vědí, jak tím západní bojkotéři hodlali pomoci jihoafrickým černým - ale vcelku bylo ještě živobytí té země srovnatelné dejme tomu s australským, což kdyby Pámbíček mnohým z koloniálního jha osvobozeným Afričanům naděliti ráčil.

Jenže zde byla i třetí třída. Černí ze vzdálených venkovských oblastí i z okolních frontových států, kteří viděli, jak jejich příbuzní přijíždějí z Johannesburgu na dovolenou, chlubí se auty a plnými peněženkami. I zatoužili po tomtéž, s prací a tím méně s kvalifikací si plné peněženky do spojitosti nedávajíce; zvedli se tedy a šli za penězi do jejich domnělého výskytiště. Postavili se s palcem vzhůru k silnici, raneček přes rameno, a po nějaké hodině nebo dni tam byli. Jenže ... kde jsou ty peníze? Po ulicích se proti očekávání sbírat nedaly, nýbrž bylo nutno si je vydělat; třeba vědět, že mnohý obyvatel odlehlého kraalu, do té chvíle samozásobitel, se s takovou podivností setkal poprvé. Ale jak vydělat, když člověk nic neumí a nikdo o něj nestojí? Obvykle se to dělalo tak, že do venkovských obcí zajížděli náborčí a najímali potřebné dělníky. Ti pak byli dopraveni na místo nasazení, dostali ubytování v hezkých řadových domečcích, nějaký rand do začátku a zaškolení - jak důkladné muselo být, ukazuje fakt, že bylo nutno pořádat i kurzy v házení lopatou. Náhodný a nikým nepozvaný přistěhovalec takových možností neměl. Hladem nezahynul, protože mu jeho kmenoví příslušníci tu a tam něco k jídlu přistrčili, ale dál kmenová solidarita také nesahala. Zbudovali si chajdy z plechu a prkýnek a v nich žili, pozorujíce, jak se jejich sen o penězích rozplývá. Někteří se přiživovali příležitostnými výdělky, jiní se rozhodli přijít k penězům zločinem, už za mé přítomnosti byl Johannesburg jedním z nejzločinnějších měst světa a dneska teprv.

Za těmi všemi chodili rádi marxističtí agitátoři a hráli jim do ouška líbezné melodie o tom, jak se budou mít, až revoluce zvítězí a všechno bude jako v Sovětském svazu: každý dostane auto a vilku s bazénem (nevymýšlím si). Našli v nich vděčné a učenlivé posluchače. Jako vždy, byli nositeli revoluce ti nejméně schopní a nejméně informovaní.

Byla řeč o hornících a jiných dělnících, z čehož se může zdát vyplývat závěr, že jihoafrický černoch nemohl nebo snad nesměl vyššího postavení dosáhnout. Nejen že směl a mohl, ale byl k tomu i mnoha způsoby povzbuzován; bílé vedení Jižní Afriky dobře vědělo, že člověk v dobrém postavení a při slušném platu se nebouřívá, o svržení režimu neusiluje. Systém podpor a půjček umožňoval každému, aby se stal čímkoli, měl-li k tomu předpoklady. Zajisté že v kurzech, na školách a univerzitách pro černé (bílí navštěvovali jiné), ale na velmi dobré úrovni, již je pomalu už únavné srovnávat s kterýmkoli státem nerasistického zbytku Afriky. Tak se životní úroveň černého obyvatelstva postupně zlepšovala; komu to nebylo vhod, byli bojovníci proti apartheidu Mandelovy strany ANC. Seč jim síly stačily, snažili se svým soukmenovcům vzdělávání znechutit a překazit vědouce, že čím nevzdělanější je člověk, v oč horším postavení se nachází, tím bývá chytlavější na revoluční hesla. First revolution, than education! - znělo jedno z nich. Nejdřív revoluce, pak vzdělání! Ze všech povolání bylo tehdy nejnebezpečnější učitelské; černí učitelé se stávali nejčastějšími oběťmi atentátů podle všech pravidel terorismu. Překáželi revoluci; a to se neodpouštělo ani v té Velké říjnové, ani v jihoafrické.

Taktéž nemocnice a jiná zdravotnická zařízení byla rozdělena: některá pro černé, jiná pro bílé. A je pravda, že služby v těch pro bílé bývaly na vyšší úrovni. Avšak i zde netřeba hned sahat k nejvyšším etickým měřítkům, nýbrž se stačí zeptat - a jaké úrovně se mohl a může nadít černý člověk tam, kde apartheidu nebylo? Lepší? Že ne? Že černému člověku v Angole, Kongu, v Zimbabwe mohl připadat jihoafrický špitál pro černé jako nedostižný sen? Ale o čem to tedy pořád kážeme a co pořád odsuzujeme?Černý člověk nepožíval všech demokratických práv, a je už pomalu jednotvárné říkat, že jich přesto požíval nesrovnatelně víc než poddaní afrických diktatur. Jiná věc je závažnější: byl souzen jinými soudy, podle jiných zákonů, a byly nad ním vynášeny jiné tresty, zpravidla tvrdší. To lze kritizovat. Nicméně žil v přísně právním státu. Nemohl být pronásledován zvůlí, dovolal se právní pomoci, korupce a obvyklý africký nepotismus ho nedusily a neomezovaly jeho možnosti. Kdo se ničím neprovinil, nemohl být pronásledován například pro nevhodnou kmenovou příslušnost, nebo že byl přistižen při vhození nesprávného lístku do hlasovací urny.

Jelikož tím časem ještě v mé československé vlasti panoval reálný socialismus na plné obrátky, říkal jsem si - ó, mít tak tam nad Vltavou tu míru občanských svobod, tu právní jistotu, tu možnost žádným kádrovákem nerušeného osobního rozvoje jako ti černí tady, nikdy bych neutíkal přes kopečky!

Je snadné otevřít zeširoka ústa a vypustit z nich káravá slova o rasismu, ale bez bližšího určení, co jimi hodláme označit, nejsou víc než povrchnost. Nikoli; diskuse, má-li mít rozumný průběh a má-li rozumně skončit, si vyžaduje přesnějších definic. Útlak ... dejme tomu, že je to stav, v němž jedna lidská skupina užije své moci, aby žila na účet druhé. To se ale v Jižní Africe nedělo; bílí žili nejen za své, ale především by černí bez jejich přičinění nikdy nedosáhli svého stupně životní úrovně. Pravověrný socialista mi ovšem poví, že správně a spravedlivě měla úroveň obou skupin být táž; ale recepty toho druhu se neosvědčily zatím nikde, a je pošetilé soudit, že by měly vytáhnout trn z paty zrovna Africe.

Jiný druh útlaku lze spatřovat v tom, snaží-li se jedna skupina mocí a násilím vnutit druhé svůj životní způsob, své hodnoty a svá přesvědčení, ale to už se v Jižní Africe nedělo ani v nejmenším. Ba, veškerá kritika apartheidu spočívala v žalobě, že se černým nedostává politických práv, vzešlých z kořenů západní demokracie. Lze ten kabát obrátit a říci, že jim západní způsob nebyl vnucován. Kdyby jej černá společnost potřebovala a inklinovala k němu, jistě by si jej za tisíce let vlastní existence sama vytvořila a nečekala, až jim bílí demokracii zavedou.

Pojem rasismu rovněž vyžaduje upřesnění. Sám bych řekl, že je naplněn, je-li někdo pro své tělesné či psychické rasové znaky nenáviděn nebo pronásledován, což se občas vyskytne zejména v Evropě. Alžířané ve Francii, Kurdové či Albánci v Německu, černí přistěhovalci z Karibiku v Británii, Romové skoro všude, tady už by se dalo mluvit o jistém rasismu, i když ani v těchto případech nelze touto jemnocitnou dečkou úplně přikrýt jev jiný, totiž špatné jméno a špatnou pověst. Jí zpravidla nebývá nikdo postižen bezdůvodně, nýbrž si ji nevhodným chováním vykoleduje. Nenávist ani štítivý odstup se ale v Jižní Africe mých dnů nevyskytovaly naprosto; sám jsem v sobě někdy nedokázal najít tu míru trpělivosti a shovívavé blahovůle, s níž se její bílí občané stavěli k černým. Obvykle vysvětlovali ten vztah jako poměr staršího, vyspělého bratra k mladšímu. Nyní tedy již není staršího a mladšího bratra, nýbrž si jsou oba dle zásad západní humanity rovni.

Nevím nic bližšího o tom, jak to funguje, jen se trochu bojím. Neklíčí-li teprve teď zlé semeno nevraživosti, neříká-li bývalý starší bratr mladšímu - běž si po svém, mně do tebe nic není. Ani to by ovšem nebyl rasismus, jen zatrpklá lhostejnost. Jestli na tom mladší bratr tak náramně vydělal...

Ještě abych něco pověděl o boji proti apartheidu, jak jsem jej z menší části zažil, z větší o něm byl jihoafrickými našinci informován. Nedosahoval té intenzity, jíž se vyznačuje palestinská intifáda, černoši přece jen nejsou Arabové, ale jisté podobnosti by tu byly. Hlavně metody boje, jež je bez okolků a omluv možno nazvat terorismem. Trhavé nálože nastražené tam, kde mohou pobít co nejvíc nezúčastněných lidí, kamenující dětské houfy - zneužívání dětí k mocenským cílům, víte, to je zrovna to pravé, co mě dokáže přesvědčit o vznešených zásadách revolučních hnutí, ať v Palestině nebo v Africe. Jedna vymoženost byla ale čistě africká a žádný Hamás na ni dodnes nepřipadl: chytit takhle politického protivníka (téměř vesměs černého, který nechtěl dobře poslouchat), hodit mu kolem krku starou pneumatiku, nalít do ní benzin a zapálit.

Lidské pochodně plály v černých předměstích velmi často, ale srdci evropských kritiků to nepohnulo ani z desetiny tak mocně jako nerovná volební práva. Tou dobou evropská levicová veřejnost zrovna omdlévala obdivem vůdce ANC Nelsona Mandely, vyhlašujíc ho za nového Krista ... nu, pravda, byli i horší. Ale jeho svatozáří nesmazatelně prosvítala záře jiná, lidských těl, škvařících se v zapálené pneumatice. Jsou věci, při nichž člověk řekne - dost, dál mi nemusíte nic vyprávět. Ledaže ne každý. Máme i ty své věčné jezovity, jimž jejich cíl světí každý, i ten nejsvinštější prostředek.

Je to zvláštní. Kádrovácký apartheid v sovětské říši zla žádného ze západních krasoduchů nijak zvlášť neznepokojoval, ani když dosáhl své nejvyšší, gulagovské formy. Nad velmi tvrdým apartheidem podle pohlaví v mnoha muslimsko-arabských zemích se krčilo rameny s odůvodněním, že tak už to v těch krajích chodí a my se do toho nemáme co míchat. Indické kastovní šílenství, apartheid v celém světě snad nejdůslednější a také nejzbytečnější, došel tu a tam kritického vraštění čel, ale k bojkotům a sankcím se také nikdo nehotovil. Jen pro ten nepovedený pokus o oddělený vývoj dvou lidských ras v Jižní Africe se nenašlo naprosto žádné porozumění, nýbrž byl postaven naroveň nejhorším hříchům, co jich dějiny znají. Mohli bychom se divit proč, kdyby odpověď nebyla tak zřejmá.

Mapu světa pokrývaly tou dobou z poloviny nejrůznější diktatury, ideologické, úřednicko-korupční, dynastické, generálské i četné jiné. Jejich zástupci seděli v OSN a rozhořčeně hlasovali o sankcích proti Jihoafrické republice. Kdo by právě spadl z měsíce, mohl by se ptát proč. My, z měsíce nespadnuvší a s diktaturami své zkušenosti mající příslušníci českého exilu, se ptát nepotřebujeme. Jižní Afrika, Chile, Izrael, s jistým odstupem ještě Turecko, taková byla vyhlášená osa zla, od níž liberálně-levicový pes kůrku nevzal. Nemusíme dlouho bádat na tím, proč zrovna ona a ne jiná; ve všech případech šlo o země bez výhrad a výjimek se přihlašující k svobodnému Západu, na lákání sociálně-revolučních šalmajů z odrátované Říše zla nechytlavé, holubičko-mírovými ani jinými z líhně KGB vzešlými hnutími se rozvrátit nedající. To jim nebylo odpuštěno.

Byla to tehdy dost vachrlatá doba. Západ byl dosud svobodný, ale měl namále. Veškeré intelektuálstvo rudé až po uši, mládež s posměchem odmítající hodnoty své vlastní civilizace, univerzity holé semeniště revolučního marxismu, ochable se hájící demokratická politika ... jak dlouho mohlo ještě trvat, než by nadešel den konečného zvratu? Nic si nenamlouvejme; navzdory své hospodářské, morální i jiné převaze už byl k němu Západ připravený jako naklepaný řízek. Někde v ruských archivech jistě spočívá strategický plán poslední bitvy, která měla vzplanout, až... Kdy? Nakdy maršálové naplánovali výstřel z Aurory, jímž by se svobodný svět zhroutil a nastala tma pro nejméně příští století? Až by úspěšná moskevská dezinformace ještě o něco víc podemlela vůli Západu k obraně svobody? Až by kostky padajícího domina zasáhly ještě víc zemí? Až by západní studentstvo bylo připraveno vítat sovětské tanky s jásotem a snítkami rozkvetlého bezu? Nebo možná ... ale to jen tak uvažuji ... až by Říši zla padla do rukou Jižní Afrika se svou strategickou polohou u mysu Dobré naděje, se svými obrovskými zásobami uranu, zlata a jiných surovin? Bylo by pak spuštěno to, nač se sovětský bolševismus chystal už od dob Leninových?

Jižní Afrika se soustředěnému náporu sovětského podvratného úsilí a západní zhlouplosti nedokázala, nemohla ubránit. Naštěstí se mu dokázala bránit dost dlouho, takže když soustředěný nápor konečně dosáhl svého, Říše zla už nebylo. Nenastalo vyúčtování s vykořisťovatelskými třídami, nedostavilo se vyhánění z farem a zavírání do gulagů, nebyl proveden rázný akt rasismu naruby, Leninovi učedníci se volky nevolky oděli v demokratické roucho a svou minulost v službách rudé říše raději nepřipomínají.

Jenže Jižní Afrika od těch dob chátrá, její hospodářská síla mizí, kdo může, odchází, kriminalita se zmocňuje kdysi bohatých měst, až naposledy bude pekelný apartheid potřen ve všech důsledcích a Jižní Afriky se zmocní obvyklý africký rozvrat. Škoda jí, osmělím se povzdechnout. Byla to dobrá země navzdory všem odsudkům, vlídná vlast svému lidu černému i bílému. Dějiny obrátit nemůžeme, ale měli bychom jí aspoň vzpomínat s díkem, protože za nás nastavovala hlavu a zdržela síly zla, takže nedokázaly pohltit svobodu západního světa.

»Mluvte pravdu o Jižní Africe, až se vrátíte domů!« - upomínali mě lidé, jež jsem cestou potkával. Slíbil jsem jim to. Vzal jsem si plnění té výzvy jako svůj osobní závazek i dluh a neodstoupím od jeho splácení ani dnes. Pravda je sice poněkud nejistý pojem, a ostýchal bych se tvrdit, že ji celou znám; ale aspoň jsem, troufám si tvrdit, dost dobře poznal jihoafrickou skutečnost. Chci o ní hovořit i teď, když už čas uzavřel onu kapitolu dějin. Aby se památce té krásné a statečné země neděla křivda.

(květen 2002)

(pokračování)

Zpátky