Srpen 2005

PAX BOHEMICA aneb Blowback

Rudolf Hilf

I.

Slovo blowback sotva najdete ve slovnících. Je to pojem, který byl prosazován původně analytiky CIA a který pak přejal Chamers Johnson ve své knize The Cost and Consequences of the American Empire. Blowbacks jsou v zásadě nezamýšlené důsledky politických rozhodnutí, jež jsou v mnoha případech důležitější než ty zamýšlené.

Rozhodující roky 1918, 1938 a 1945 nepřinesly v německo-českém případě vůbec Pax Bohemica, totiž trvalý mír, nýbrž jen řetěz konfliktů, jednostranných řešení a blowbacks.To se nezměnilo ani česko-německou deklarací z roku 1997, která nebyla o mnoho víc než alibistickým dokumentem diplomacie, jímž chtěli minulost odseknout.

Ale pánové, to nestačí. Když v roce 1995 podepsalo zhruba 150 Čechů a sudetských Němců SMÍŘENÍ 95, mohl to být začátek cesty ke skutečnému míru. Ale šance nebyla využita. Selhala česká politika, ale i vedení Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Nic, čím by se mohli chlubit jedni i druzí.

V roce 2005 se setkalo v Moskvě k oslavám vítězství Spojenců nad Německou říší, která v roce 1939 započala válku, v níž muselo násilně zemřít okolo 60 milionů lidí, více než padesát čelných představitelů států a vlád na pozvání prezidenta Vladimíra Putina, mimo jiné i zástupci Německa a Japonska, Gerhard Schröder a premiér Džuničiró Koizumi. Ruský prezident Putin přitom ocenil usmíření mezi Ruskem a Německem jako „zářivý příklad pro politiku důvěry. Svět by se tím měl nechat inspirovat.“ Ať už je k tomu možné říci cokoli kritického: 9. květen roku 2005 se stane počátkem velké evropsko-ruské spolupráce, která je nutná pro mír ve světě. Jednou větou: je stejně nesmyslné bojovat stejně jako dříve ve druhé světové válce, jako stejně jako dříve pokračovat ve válce studené. Evropa a Rusko jsou na sebe navzájem odkázány, nejen dlouhodobě, ale i zásadně. Je tedy nutné budovat mosty a překonávat nepřátelství. V našem případě skutečný PAX BOHEMICA.

II.

Vůbec však nepomůže, když všichni ti, co se ať už z jakýchkoli důvodů nechtějí vyrovnat s minulostí, budou krásnými slovy zdůrazňovat, že se „pro dobro všech chtějí zabývat jen budoucností“. Zlá minulost může kdykoli procitnout. Je a zůstane opravdu minulou a pouhým objektem dějepisného zkoumání jen v jednom případě, totiž tenkrát, když ji někdejší protivníci na obou stranách společně pohřbí. „Společné pohřbení“ předpokládá, že lidé jsou ve vztahu k minulosti zajedno. Jak je to však možné, když názor obou stran na jejich tři podstatné konfliktní body ve dvacátém století je zcela protikladný?

Rok 1945 znamenal pro český národ osvobození od panství Němců a obnovu státního sebeurčení.

Rok 1945 znamenal pro sudetoněmeckou národní skupinu ztrátu její vlasti, „osvobození“ od jejího majetku, násilné vyhnání a rozptýlení po celém Německu s úmyslem tím vším navždy vymazat dějinnou existenci této národní skupiny.

Rok 1938 znamenal pro sudetoněmeckou národní skupinu právo na sebeurčení připojením k Německu, které požadovala už v roce 1910 připojením k Německému Rakousku, jež se samo chtělo připojit k Německu.

Rok 1938 znamenal pro český národ v souvislosti s anšlusem Rakouska, který proběhl o šest měsíců dříve, vydání českého národa německé velmoci, což se taky o půl roku později v březnu 1939 stalo.

Rok 1918 znamenal pro český národ obnovení národní suverenity nad vlastním osudem po 300 letech v podobě československého národního státu.

Rok 1918 znamenal pro sudetoněmeckou národní skupinu odepření práva na sebeurčení a vynucené začlenění do „československého“ národního státu jako menšiny, ale nikoli jako národa stát spoluvytvářejícího.

III.

V konfliktu, který vyrostl z těchto faktů a hodnocení a který zničil tisícileté Čechy a přidružené země, byly dosud vyvozeny dva falešné závěry: pro sudetské Němce začal konflikt odepřením práva na sebeurčení v roce 1919, případně vyhnáním v roce 1945 jako jeho posledním důsledkem; obojí symbolizuje jméno Edvard Beneš. Pro Čechy začal konflikt sudetoněmeckou podporou německé politiky v roce 1938, symbolizovanou jmény Henlein a Hitler.

Je zcela jasné, že v takto ohraničeném horizontu není „společné pohřbení“ minulosti možné. Tomuto neopomenutelnému předpokladu míru se přiblížíme teprve tehdy, když pochopíme, že konflikt začal ve skutečnosti už o padesát, respektive sto let dříve, v polovině 19. století, a že všechna odtržení dvacátého století byla už jednou na obou stranách předjata. A má to všechno dokonce společnou příčinu – národní ideologii - , která obě strany krok za krokem ovládla a tisícileté Čechy vnitřně rozložila. A v tomto procesu byly obě strany konfliktu – Němci z českých zemí a Češi – zároveň i postupně jedni po druhých – duchovně pachatelé i oběti, což se pak během času ve dvacátém století střídavě a skutečně realizovalo.

Když to lidé na obou stranách pochopí, bude pak možné v tomto širším horizontu vlastních dějin, nikoli v eurodemokratické nirváně, v níž se všechno samo od sebe rozpustí ve všeobecném zalíbení, „společné pohřbení zlé minulosti“ jako předpoklad míru.

(www.bohumildolezal.cz)