Srpen 2005

Írán se rozběhl za bombou

Marek Hudema, Jiří Sobota

Ještě před dvěma týdny to na Západě nikdo nečekal. Írán se odvrací od světa a uzavírá do sebe. Reformátoři v tamních prezidentských volbách drtivě prohráli. Vítězství ultrakonzervativního Mahmúda Ahmadínedžáda téměř jistě zastaví i dosavadní chabé pokusy o uvolnění poměrů v sešněrované zemi. Triumf nového prezidenta, který lidem slíbil únik z těžké ekonomické situace, však bude mít pro Západ i důsledky, o nichž se během předvolební kampaně příliš nehovořilo.

Nejznečištěnější město na světě utápějící se pod příkrovem smogu, fádní moderní metropole s dobře oblečenými lidmi, tak na první pohled vypadá dnešní Teherán. Jeho starosta, islámský radikál a bývalý člen Revolučních gard Mahmúd Ahmadínedžád, se teď stane hlavou Íránu. Jeho vítězství nad umírněným Akbarem Hášemím Rafsandžáním překvapilo většinu politických pozorovatelů – ale možná jde jen o reakci na každodenní problémy všedního života obyčejných lidí.

Zlaté časy za šáha

„Všechno je strašně drahé, platy malé, spousta lidí nemá práci,“ stěžuje si penzionovaný major letectva v autobuse do Isfahánu ve středním Íránu. Z úst člověka, který má vyšší důchod, než je plat většiny obyvatel země, to zní podivně, ale podobné nářky se opakují i u většiny místní střední třídy. Statistika jim přitom dává za pravdu. Příjmy státního rozpočtu jdou sice díky rekordnímu vzrůstu cen ropy nahoru, ale inflace je okolo patnácti procent ročně a mzdy za ní zaostávají. „To je hezké, že o příjmech z ropy píší v novinách na první straně,“ říká major, „ale ceny benzinu i jídla jdou neustále nahoru a já musím živit ženu a tři děti. Starší dcera a syn sice ukončili univerzitu, ale jsou bez práce a všechno platím já.“

Penzionovaný voják tak naráží na jeden z největších problémů současného Íránu, nezaměstnanost. Ta oficiálně dosahuje 11 procent, ale ve skutečnosti je téměř dvojnásobná a nejvíce postiženi jsou především mladí lidé a absolventi univerzit ze silných ročníků po islámské revoluci 1979. „Tehdy režim vyzýval ženy, ať mají co nejvíc dětí, a teď pro ně není místo. Co s nimi bude po univerzitě, o tom nikdo nepřemýšlel,“ říká lékárnice středního věku ze Šírázu. Většina íránských vysokoškoláků navíc nechce přijmout místo, které by neodpovídalo jejich kvalifikaci. Raději sedí doma a nechává se živit rodiči.

Nekvalifikované podřadné práce, například na stavbě či noční úklid hlavního města, pak mají na starosti uprchlíci z Afghánistánu. Přitom řada otců rodin, zejména pokud pracují v méně placených zaměstnáních, po práci ještě taxikaří či prodává na bazaru.

„Za šáha před revolucí bylo lépe,“ dozví se cizinec po několika minutách hovoru téměř s kýmkoli v jakémkoli íránském městě. Jídlo se dalo koupit za pár rijálů, kdežto teď je drahé, dovážela se zahraniční auta, v Teheránu fungovaly zábavní podniky s tancem a hudbou (což je dnes zakázáno), a vůbec bylo veselo, zatímco dnes vládnou tupí mullové. „Mister Bush a Blair jsou skvělí, kdyby tak přišli a svrhli ájatolláhy jako Saddáma v Iráku,“ říká vlastizrádně asi pětatřicetiletý obyvatel téměř dvousettisícového Kášánu. „Do mešity pětkrát denně už skoro nikdo nechodí, nikdo jim už nevěří,“ doplňuje ho mladík pojídající o kus dál na ulici místní „zmrzlinu“.

Veřejně vystoupit proti režimu se však většina obyvatel bojí. „Za kritiku Chameneího můžeš snadno zmizet beze stopy, bezpečnější je kritizovat režim doma,“ shrnuje celkovou náladu zhruba padesátiletý zemědělský inženýr ze Šírázu. Čech středního věku tu atmosféru důvěrně zná. Ovzduší socialistického Československa druhé poloviny osmdesátých let je tu cítit téměř hmatatelně.

V režim již věří málokdo, probíhají nesmělé pokusy o reformu, ale celkově vládne pasivita a nostalgie po „starých dobrých časech“. Vláda má v ruce veškerou moc a nehodlá ji pustit. Studentské hnutí, ještě před několika lety aspoň navenek velmi aktivní, je téměř mrtvé. A k politice vládne totální nechuť. „Vůbec nevím, koho volit,“ ilustroval všeobecný názor chvíli před volbami zubní technik ze Šírázu. „Je to úplně jedno, nic se nezmění. Rafsandžání byl prezidentem, sliboval, nic se nezměnilo, za současného Chátamího se taky nic nezměnilo. Všichni si jen nakradli do vlastní kapsy. Nemá to cenu, ten další taky asi nic nezmění.“

Historky o neuvěřitelném bohatství bývalého prezidenta a vysokých úředníků slyšel člověk na každém kroku. A tak se hlavním heslem voleb stalo znechucení a ekonomické problémy. Ahmadínedžád slíbil mír, práci a ekonomický rozvoj – a vyhrál. „Lidé si myslí,“ říká jeden ze zahraničních velvyslanců v Íránu, „že nový prezident vyžene teheránské zazobance z jejich vil a jimi zkorumpované úředníky od koryt.“

Tiše s vodní dýmkou

Co přesně podnikne teheránský starosta se svým volebním vítězstvím, to ale zatím nikdo přesně neví. Při pohledu na obyvatele Teheránu se nezdá, že by se jeho starostovi povedlo prosadit zrovna drakonický konzervativní styl. Jím vedená městská rada se sice pokusila postihnout nedodržování „islámských tradic“, ovšem bez valného výsledku. Úředníci mají nosit vousy, v loňském roce byla v ulicích Teheránu provedena razie na „špatně oblečené“ ženy a několik nešťastnic skončilo kvůli málo zahaleným vlasům a chůzi naboso na policejních stanicích. Mladé páry na letišti se oproti předchozím letům k sobě chovají poněkud méně důvěrně, ale vše se postupně vrací do již zajetých kolejí. Oblečení některých mladých obyvatelek Teheránu lze s klidem označit za sexy.

„Když mě takhle zastaví na ulici,“ říká Mariam (22) z dobře situované teheránské rodiny, „požádám je o policejní průkaz, a pokud jde opravdu o policii, natáhnu si šátek více přes hlavu. A ponožky nosím pro jistotu v kabelce. Navleču si je a za rohem jdou zase dolů.“

Podobně dopadl i další pokus městské rady – loňský zákaz kouření vodních dýmek na veřejnosti. Dnes je už tato kratochvíle nazpět v oblíbených teheránských podnicích. „Napřed zmizely úplně, pak se tiše vynořily ve vzdálených čajovnách, tam, kam police nechodí,“ říká šestadvacetiletá státní úřednice na populárním výletním místě místních obyvatel, hoře Darband. „A když se nic nestalo, šířily se dál, až je opět vše při starém. Nominálně snad ten zákaz pořád platí, nevím, ale nikdo ho nedodržuje.“ Zda podobně dopadne i Ahmadínedžádem prosazovaná „tvrdá linie“ v celém Íránu, není zatím jasné.

Plutonium pro Isfahán

Nicméně pro ostatní svět znamená nástup konzervativního radikála Ahmadínedžáda do čela země jeden zásadní vzkaz: perská islámská říše se definitivně vydává na cestu k atomové bombě. Na dosavadní mezinárodní vyjednávání je třeba zapomenout, nastávají zcela nové časy.

Ne, že by Bomba na teheránské rampě byla neznámým snem. Íránští ájatolláhové vyrazili světu dech už v srpnu 2002, kdy na ně díky informacím tamních opozičních sil prasklo, že už celá léta tajně a za zády inspektorů z Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) rozjíždějí souběžně s povoleným mírovým jaderným programem také ilegální výrobu nukleární zbraně. Když inspektoři po oznámení dorazili na základnu Natuz, zjistili ke svému úžasu, že Írán se s využitím technologie propašované z Ruska a nakoupené od podvodné mezinárodní sítě organizované otcem pákistánské jaderné bomby Abdulem Kadírem Chánem naučil obohacovat uran až téměř na stupeň postačující k výrobě jaderných náloží.

Návštěva zařízení v Isfahánu a Araku pak prokázala, že se země vydala i na druhou možnou cestu výroby materiálu pro jaderné zbraně, obohacování plutonia. Američané, kteří neudržují s Íránem diplomatické vztahy, reagovali výhrůžkami preventivním útokem kombinovanými s vystupňovanými inspekcemi MAAE, Evropané využili skutečnosti, že jsou nejdůležitějším obchodním partnerem Íránu, a pustili se do složitých jednání, která mají Írán od jeho záměru odradit. Bude-li některá taktika úspěšná, to je v tuto chvíli nejisté. Při snaze zabránit nějaké zemi ve vývoji zbraní hromadného ničení je totiž nejprve nutné pochopit, co ji k takovému nákladnému kroku přivedlo. Trvají-li příčiny, budou prostý nátlak a zákazy nejspíš k ničemu.

V americkém časopise Survival vyšel před půl rokem článek amerického experta na problematiku šíření jaderných zbraní Raye Takeyho, který íránskou motivaci analyzuje. Podle Takeyho je hlavním důvodem toho, proč si teheránský režim za těžké peníze a pokoutně vyrábí atomovou zbraň, pocit ohrožení a nejistoty. Je totiž jedno, co si o kterém režimu myslíme: ať se jedná o demokracii, diktaturu nebo teokracii, pud sebezáchovy funguje vždy stejně. Nemusíme proto kleriky z Teheránu automaticky podezírat z úmyslu vyrobit jadernou zbraň kvůli útočným choutkám – byť vyloučit samozřejmě nelze nic. Skutečné důvody nákladného vývoje však budou zcela jistě složitější.

V Íránu nevládne jeden zaslepený, fanatický diktátor, ale složitá struktura teokracie kombinované s omezenou demokracií (viz rámeček). Pokud se takový komplikovaný režim o něco dlouhodobě snaží – a vývoj vlastní jaderné zbraně není záležitost na pár měsíců – může tak činit po racionální úvaze. V tomto rámci tudíž nevypadá jako pravděpodobný motiv touhy po Bombě snaha ájatolláhů zničit Izrael, byť ho teheránský režim neuznává a celý projekt židovského státu vydává za agenturu zájmů USA na Blízkém východě.

Jaderný útok na amerického spojence vybaveného navíc vlastním nukleárním potenciálem by se rovnal sebevraždě. A teheránským klerikům, kteří ostatně nikdy od svého nástupu k moci nevedli žádnou útočnou válku s cizinou, jde o pravý opak: chtějí být doma v bezpečí a odstrašit své protivníky. Kromě toho jim přijde vhod, podaří-li se režimu islámské revoluce prolomit mezinárodní izolaci, se kterou se potýká od svého vítězství v roce 1979. S jadernými zbraněmi v ruce se totiž skvěle vyjednává – a zdaleka nejen o odzbrojení.

Být jako Kim

Hlavním strategickým zájmem Íránu je Perský záliv, jehož vodami vede nejspolehlivější přístup na světový trh s ropou. Právě ze sporu o jeho kontrolu a o ropná naleziště vzešel v 80. letech minulého století zničující útok ze sousedního Iráku Saddáma Husajna a s ním také první íránská zkušenost se zbraněmi hromadného ničení. Irák tehdy nasadil proti íránským vojákům i civilistům chemické zbraně a odhadovaných 50 000 obětí útoku žije dodnes v kolektivním vědomí napadené země. O události se i dnes diskutuje, píše v novinách, vyučuje v hodinách dějepisu. Národní trauma – Írán stál tehdy zcela osamocen a bez pomoci, Irák byl Západem považován za menší zlo a protizákonné nasazení zbraní hromadného ničení mu prošlo bez větších problémů – vyústilo v zemi ve všeobecný konsenzus: nic podobného se už nikdy nesmí opakovat. A země si musí umět pomoci sama.

Saddám dnes sice sedí ve vězení a čeká na soud, příchodem Američanů do Iráku (a předtím do Afghánistánu, se kterým Írán také sousedí) se však z teheránského pohledu mnoho nezměnilo: velký Satan a nepřítel číslo jedna, Spojené státy americké, utahuje islámské republice smyčku a vyhrožuje. Zařadil zemi do „osy zla“, stejně jako sousední Irák, jehož následný osud mají v Teheránu přímo před očima. Íránské noviny napříč politickým spektrem pak vyjadřují nálady ve společnosti jasně: „Po okupaci Iráku se úplné obklíčení Íránské islámské republiky nepřáteli nebo jejich spojenci stalo realitou.“

Americká operace proti Saddámovi udělala na ostatní země „osy zla“ dojem, a není jistě náhodou, že nyní právě Írán a Severní Korea usilují o jaderné zbraně s největším zápalem. Vlastnictví nukleárních bomb či hlavic může být totiž právě tím rozdílem, který posune tyto režimy mimo dosah americké armády. Příklad Severní Koreje navíc ukazuje, že taková jaderná zbraň, ať už skutečná či imaginární, může přeměnit všeobecně opovrhovaný režim v partnera k jednacímu stolu.

Severní Korea sice určitě patří k nejhorším, nejkrutějším a nejméně vyzpytatelným zemím na zeměkouli, přesto si na tuhle koncentráčnickou říši nikdo netroufne. Naopak: s vyšinutým diktátorem Kim Čong-ilem se vyjednává, do Severní Koreje se zasílá potravinová pomoc, Severní Korea získává z Číny stabilní dodávky ropy. Co kdyby se jaderný Kim dostal doma do úzkých? K čemu by se v tísni odhodlal? Co by se stalo, kdyby se režim zhroutil? Komu by padly jaderné zbraně do rukou? Rozdíl mezi osudem diktátora Husajna, jehož obrovská armáda byla rozprášena během 21 dnů, a příběhem Kim Čong-ila, usazeného pevně v Pchjongjangu a hrajícího si s Američany na kočku a na myš, bije do očí. Írán tedy ví, co dělat.

Jestřábové a mistři v páce

Přestože o správnosti rozhodnutí budovat si svůj vlastní jaderný potenciál v Íránu příliš nepochybují elity ani široká veřejnost, ve vládnoucích kruzích existují dva názory na to, kam až dojít. Írán může totiž tvrdohlavě vyrobit zakázané zbraně, a vstoupit tak do otevřené konfrontace s mezinárodním společenstvím, kdy by vzájemné vztahy definitivně zdegenerovaly do podoby sankcí, výhrůžek a izolace. Nebo může nastoupit zdlouhavou cestu postupných kroků směrem k výrobě zbraně a zastavit se, podobně jako to udělalo Japonsko, těsně před jejím završením. Země pak bude vždy v situaci, kdy v případě potřeby může ve velmi krátké době výrobu dokončit, aniž by k tomu ovšem muselo někdy dojít.

Má to několik výhod: zdlouhavý proces vývoje dává velký prostor k vyjednávání, protože každý jednotlivý krok – a mohou jich být desítky – provázejí vleklá jednání spojená z různými ústupky. (Naposledy jsme toho byli svědky před několika týdny, kdy Teherán výměnou za zmrazení programu na pouhých několik měsíců mohl vstoupit do rozhovorů o členství ve Světové obchodní organizaci WTO, které USA do té doby léta blokovaly). Írán navíc vlastně jakoby neporuší své závazky plynoucí z podpisu Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, protože skutečné bomby či hlavice nikdy nesmontuje. Ale bude mít možnost to kdykoliv hbitě provést, což mu zase zaručí vysněnou sílu.

Mezi zastánce nekompromisní výroby nukleárních zbraní patří především klerikové okolo nejvyššího vůdce ájatolláha Alí Chameneího a část velení Revolučních gard. Pro ty je islámská revoluce v permanentním ohrožení. Mezi tyto „ostré hochy“, kteří vnímají jaderné zbraně především jako prostředek, jak pohrozit nepříteli, povzbudit národní hrdost a posílit vlastní pozice u domácího publika, se počítá také překvapivý vítěz prezidentských voleb, dosavadní starosta Teheránu Mahmúd Ahmadínedžád. Jeho vítězství ve volbách znamená, že z íránského složitého státního aparátu zcela zmizel umírněný, zklidňující prvek.

Ahmadínedžád rozhodně se Západem jednat nehodlá, současnou zahraniční politiku považuje za „příliš pasivní“ a o ústupky ze strany Západu nestojí. „Obnovení diplomatických vztahů s Washingtonem by Íránu v ničem neprospělo,“ nechal se slyšet.

Opačný názor zastávají pragmatici, mezi které patří třeba odstupující prezident Mohammad Chátamí nebo poražený prezidentský kandidát Akbar Rafsandžání. Pro jejich křídlo jsou jaderné zbraně především prostředkem pro vyjednávání se Západem. A vyjednávat je o čem: íránská ekonomika je totiž v rozkladu. V případě jednoho z nejdůležitějších exportérů ropy to sice může znít poněkud překvapivě, léta centrálně plánovaného hospodářství kombinovaného s rozbujelou byrokracií však vykonala své. Inflace i nezaměstnanost se pohybují v desítkách procent a v zemi navíc tiká časovaná bomba populační exploze. Íránská ekonomika vytvoří ročně okolo 400 000 nových pracovních míst, na pracovní trh však za stejnou dobu vstoupí milion nových zájemců.

Situaci je možné řešit pomocí zahraničních investic: podle odhadů íránského ministerstva hospodářství a financí Írán ročně potřebuje okolo 17 miliard dolarů. Ty však těžko nalákáte do země zatížené sankcemi plynoucími z nelegálního vlastnictví jaderných zbraní. Místo toho je lepší pokusit se o taktiku Severní Koreje a využívat rozjetý jaderný program jako páku v jednáních otevírajících zemi nové ekonomické možnosti.

Vítejte v realitě

Výsledek prezidentských voleb tedy bude mít na další osud íránského jaderného programu zásadní vliv. Samozřejmě i jestřáb Ahmadínedžád může ve funkci přejít na méně konfrontační rétoriku, nicméně s představou, že by se Írán pod vlivem hrozeb či jednání vrátil na počátek a věnoval se poslušně štěpení jádra pro mírové účely, se můžeme rozloučit. Zisky jsou příliš lákavé a taktika se více než osvědčila. Jaderná zbraň je z bezpečnostního hlediska něco jako poukázka na nedotknutelnost a metoda cukru a biče, kterou musí vyjednávající Západ chtě nechtě používat, za sebou nechává ve zpětném pohledu jenom hromádky laskomin – Írán už o členství ve WTO jedná, a až vše vyjedná, může si uran obohacovat vesele dál.

Silová řešení podobná izraelskému bombardování iráckého reaktoru v roce 1981 pak podle expertů vzhledem k rozlehlému a hornatému terénu země, kde se dá ledacos ukrýt, nepřipadají v úvahu, nehledě na to, že odvetná vojenská opatření by mohla mít zdrcující následky jak pro Izrael a Libanon, tak pro stovky tisíc amerických vojáků rozmístěných v sousedním Iráku a Afghánistánu. Masivní vstup Íránu do iráckého konfliktu na straně povstalců je to poslední, co může Washington v tuto chvíli potřebovat.

Západu tedy nezbývá než co nejrafinovaněji míchat hrozby s lákavými nabídkami a doufat, že tak alespoň nepřímo udrží íránský jaderný zbrojní program pod kontrolou. Dokončení vývoje by mohlo nastartovat efekt kácejícího se domina, kdy se tváří v tvář vyzbrojenému Íránu začnou jaderných bomb či hlavic hromadně dožadovat další režimy v oblasti.

Zásadní vzestup počtu zemí vlastnících jaderné zbraně může nakonec vést ke zhroucení celého – nepříliš dokonalého – systému mezinárodní kontroly (viz rámeček). Nebezpečí skutečného nasazení jaderných zbraní třeba v některém z lokálních konfliktů se pak stane běžnou realitou.

Kdo vládne v Íránu

Ačkoli by se z reportáží o průběhu tamních voleb mohlo zdát, že v Íránu vládne běžná liberální demokracie, je to ve skutečnosti opravdu jinak. Od islámské revoluce v roce 1979 zemi řídí komplikovaný režim kleriků a volené samosprávy, ve kterém hrají ájatolláhové nezpochybnitelně první housle. Na jedné straně stojí volený parlament, místní samosprávy a prezident, na straně druhé Nejvyšší vůdce, který se nezodpovídá vůbec nikomu a je jmenovaný Shromážděním moudrých, což je sbor volených duchovních.

Mezi volenými a nevolenými orgány vládne pochopitelně napětí, navrch však mají ti druzí. Nejvyšší vůdce může vetovat rozhodnutí voleného prezidenta a Sbor dohližitelů nejen posuzuje, zda zákony schvalované parlamentem odpovídají ústavě a islámskému právu, ale také třídí kandidáty, kteří se chtějí účastnit voleb. Není to zrovna jemný proces – z letošní zhruba tisícovky kandidátů na prezidenta jich Sbor do prvního kola pustil pouhých osm, z toho pouze jednoho liberála.

Až do loňského roku ovládali volenou část íránského politického světa reformisté, zatímco na opačné straně seděli vcelku předvídatelně tvrdí konzervativci v čele se samotným Nejvyšším vůdcem ájatolláhem Chameneím. Přesto mohl na íránské poměry liberální prezident Chátamí pouze přihlížet, zatímco klerikové zakazovali během jeho vlády jedny proreformní noviny za druhými – dohromady několik desítek. V loňských volbách pak konzervativci ovládli i volený parlament a teď získali také křeslo hlavy státu.

Jediné, co máme

Smlouva o nešíření jaderných zbraní byla podepsána v atmosféře uvolnění na konci 60. let minulého století a vešla v platnost 15. března 1970. Je to jediná smlouva, která právně zavazuje držitele jaderných zbraní k nukleárnímu odzbrojení.

V době podpisu smlouvy vlastnilo jaderné zbraně oficiálně pět zemí: Spojené státy americké, Sovětský svaz, Čína, Velká Británie a Francie. Smlouvu podepsaly – až na pár důležitých výjimek – všechny země světa. Ti signatáři, kteří jaderné zbraně nevlastnili, se dobrovolně zavázali, že o jejich získání nebudou ani v budoucnu usilovat. Výměnou za to se jim ze strany jaderných mocností mělo dostat pomoci při „mírovém využití jaderné energie“.

Jako kontrolní orgán smlouvy byla ustavena Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE) se sídlem v New Yorku, která měla za úkol prostřednictvím inspekcí v jaderných zařízeních jednotlivých členských zemí dohlížet na dodržování závazku mírového využití nukleární energie a zároveň poskytovat technologickou pomoc.

Smlouva od samého počátku nefungovala hladce. Především ji nikdy nepodepsaly tři země, které samy měly jaderné ambice – Indie, Izrael a Pákistán. Tyto země tak nikdy nepodléhaly jakékoli kontrole mezinárodního společenství, a třeba Pákistánu se podařilo sestrojit jadernou bombu zcela za zády amerických výzvědných služeb, jež dodnes považují nestřežený vstup země do jaderného klubu za jedno ze svých největších selhání. Nekontrolované postavení těchto tří zemí pak navíc může vést k takovým excesům, jakým byla dlouholetá existence tajné překupnické sítě vedené otcem pákistánské bomby Abdulem Kadírem Chánem, jenž prodával zařízení potřebné k obohacování uranu Libyi, Íránu nebo Severní Koreji.

Dalším problémem smlouvy je skutečnost, že mezi mírovým a vojenským programem existuje často pouze tenká dělicí čára. Zjednodušeně řečeno, palivo pro běžnou jadernou elektrárnu se od uranu potřebného k výrobě jaderné nálože liší pouze stupněm obohacení, přičemž technologie obohacování je shodná nebo podobná. Některé země tak mohly využít pomoci poskytované MAAE k rozvoji tajných paralelních vojenských programů.

Severní Korea nakonec celý problém vyřešila tak, že od smlouvy v roce 2003 jednostranně odstoupila (čímž se zbavila dalších inspekcí MAAE) a ve vývoji jaderných zbraní pokračuje zcela mimo jakoukoli kontrolu zvenčí.

Další slabinou smlouvy je chování „oficiálních“ jaderných mocností, které nikdy ke skutečnému odzbrojení nepřistoupily (počet náloží na území Spojených států a tehdejšího Sovětského svazu sice po skončení studené války radikálně poklesl, jejich počet je však stále dosti vysoký na to, aby jejich nasazení vedlo k pravděpodobnému zániku veškerého života na Zemi), Spojené státy navíc zvažují záměr vyvíjet jaderné zbraně čtvrté generace, tzv. „bunkerbusters“, jejichž cílem je pronikat s minimální jadernou náloží do objektů ukrytých hluboko pod zemí. Proti postupu jaderných mocností protestují některé nejaderné účastnické země, jež se obávají dalšího kola nukleárního zbrojení, včetně možnosti, že by se nové, sofistikované jaderné zbraně mohly dostat do rukou teroristům.

(Respekt, www.respekt.cz)