Srpen 2005

Moravské vyrovnání 1905/1906

Franz Chocholatý-Gröger

Mnohonárodnostní habsburskou monarchii v období let 1848 – 1918 lze považovat za evropskou laboratoř, kde se odehrávaly experimenty k nalezení optimálních pravidel a způsobu spolužití národnostně, sociálně, náboženský a kulturně značně heterogenního obyvatelstva. Jako možný příklad praktického národnostního uspořádání je uváděno moravské vyrovnání, Der mährische Ausgleich či moravský pakt, od jehož uvedení v život uplyne letos 100 let. Vyrovnání přineslo Moravě devět let převažujícího národnostního a jazykového míru, její decentralizované a samosprávné zásady se pro pokojné soužití i klidný politický život plně osvědčily. Jako příklad posloužilo moravské vyrovnání nicméně také k vyrovnání v Bukovině (1910), v Bosně-Hercegovině (1912) a bylo připravováno v Haliči (1914) a v Českých Budějovicích (1914), avšak vypuknutí první světové války zabránilo, aby tato vyrovnání se mohla uskutečnit. Válečnými opatřeními pozbylo pak vyrovnání praktické působnosti a po založení Československa byla všechna opatření moravského vyrovnání zrušena.

Vraťme se k výchozímu posouzení situace v česko–německých vztazích na Moravě , kde hospodářská síla české většiny byla ještě poměrně slabá a v devadesátých letech ještě dvě třetiny mandátu z městských volebních obvodů připadaly Němcům a jen v kurii venkovských obcí obsazovali čeští poslanci 22 nebo 23 z celkového počtu 31 míst v kurii. V pozdějších dvou volebních obdobích dochází naopak při obsazení míst v kuriích obchodních a živnostenských komor, měst a venkovských dohromady ke shodě 34 míst na obou stranách. Jako zprostředkovatelka mezi oběma národnostmi velkostatkářská Mittelpartei, která působila od roku 1979 a nehlásila se k ústavověrné či konzervativní šlechtě.

Německé osídlení na Moravě bylo, s výjimkou několika okresů, většinou rozptýlené v převážně etnických českých oblastech a na rozdíl od českých Němců (Deutschböhme) neměli moravští Němci zájem na územním rozdělení korunní země, nýbrž požadovali záruku své národní državy (Besitzstand), především udržení svého postavení ve městech. Od podzimu 1896 probíhala v Moravském zemském sněmu zásadní jednání o reformě zemského zřízení a volebního systému. V navázaných kontaktech mezi umírněnými českými a německými politiky se pokračovalo zčásti ve zvláštním vyrovnávacím výboru moravského sněmu, zčásti na neoficiální úrovni. Velký význam měl oboustranný souhlas se zásadou dvojjazyčností státních úřadů a zemského výboru Moravy, které měly jednat se samosprávnými obcemi ve schváleném úředním jazyku těchto obcí.

Podle statistiky z r. 1910 mělo český jazyk za obcovací řeč 71,36%, němčinu 27,90%. V říjnu 1902 byl zvolen Moravský zemský sněm, v němž německé strany ztratily dvě poslanecká místa v kurii měst a další mandát v kurii venkovských obcí, na druhé straně se české straně nepodařilo získat očekávanou absolutní většinu ve sněmu ve spojení s konzervativním velkostatkem. Bylo nutno provést volební reformu, zvláště když sílilo hnutí za všeobecné, rovné a přímé právo volební. Předák lidové strany Adolf Stránský předkládá koncem září 1904 návrh na změnu volebního řádu do Moravského zemského sněmu, kde oprávněn volit by měl každý rakouský občan starší 24 let, který vychodil obecnou školu. Morava měla být rozdělena do 100 volebních obvodů.

Ve vzrušeném ovzduší sociálně demokratických a radikálně nacionálních demonstrací se výbor moravského sněmu pro volební reformu pod předsednictvím Alfreda Skena dopracoval běhen tří týdnů k pozoruhodným kompromisům a na jejímž základě přijalo plénum v době od 16. 11. do 22. 11. 1905 čtyři návrhy zákonů, které byly chápany jako celek, tzv. jurikum, které získalo 27. 11. 1905 císařské schválení. Tyto zákony zaváděly

1. nové zemské zřízení

2. nový volební řád do Moravského zemského sněmu

3. nové normy pro užívání obou zemských jazyků tzv. Lex Parma

4. národnostní rozdělení školských úřadů a zásady zakládání, vydržování a návštěvy národních škol, tzv. Lex Perek

Nový volební řád a zemské zřízení, tvořící jádro moravského vyrovnání, zaváděly při volbách tzv. národnostní volební katastry, které rozdělovaly české a německé voliče do vlastních volebních okresů a zaručovaly tak, že ve volební kurii měst, kurii venkovských obcí a kurii všeobecné bude zvolen pevně stanovený počet českých a německých poslanců. Na sněmu se pak poslanci seskupovali do kurie české a kurie německé, které neměly právo veta.

Počet poslanců byl zvýšen z 100 na 151 a původní tři kurie byly rozšířeny o čtvrtou tzv. všeobecnou kurii, jejímž zavedením bylo umožněno, že 20 poslanců bylo voleno na základě všeobecného a přímého volebního práva. Takže voleb se mohli účastnit i ty vrstvy mužského obyvatelstva, které byly vyloučeny z voleb volebním censem a kuriovým volebním systémem. Dále byl snížen volební census v městské a venkovské kurii a jsou zavedeny přímé volby ve venkovské kurii.

Moravský zemský sněm měl nyní tři kurie, jak byly shora jmenovány, s pevně ujednaným počtem poslanců: Češi jich stavěli 73 (v kurii měst 20, v kurii venkovské 39, v kurii všeobecné 14), Němci 40 (v kurii měst 20, v kurii venkovské 14, v kurii všeobecné 6), přičemž mimo národní katastry bylo voleno 30 velkostatkářských poslanců, 2 virilisté (arcibiskup olomoucký a biskup brněnský) a 6 zástupců obchodních a živnostenských komor, kteří na rozdíl od velkostatkářů vstupovali do jedné z obou národnostních sněmovních kurií. Vytvoření nadpoloviční nebo kvalifikované dvoutřetinové většiny bylo závislé na spolupráci s poslanci z velkostatkářské kurie, čímž byl eliminován vliv nacionálních extremistů.

Pro Zemský výbor bylo též určeno národnostní složení, tvořili jej nyní čtyři Češi, dva Němci a dva velkostatkáři. Země byla rozdělená do 5 volebních okresů (Wahlbezirke) a 14 volebních okresu českých.

Při volbách se vycházelo z principu personality, kterou na sociálnědemokratickém sněmu v Brně v roce 1899 navrhl Slovinec Kristian Ebtan. Na něj navázal Dr. Karel Renner, rodák z Dolních Dunajovic, dle kterého je národ skupinou stejně smýšlejících a žijících lidí, kteří nemusejí mít nutně tutéž vlast a proto se národy mají konstituovat jako personální svazy. Tato zásada byla uplatněna v národním katastru.

Volby tedy probíhaly na základě osobní autonomie (Personalautonomie) vycházející z výše uvedených principů Karla Rennera, rakouského sociálně demokratického předáka. Každý občan–volič byl zapsán v národním katastru, volby i jiné politické aktivity probíhaly uvnitř těchto národních katastrů, Češi volili jen Čechy, tedy svých 73 poslanců, Němci jen Němce atd. Důležité správní úřady i některé samosprávné výbory byly rozděleny na národní sekce, především Zemská školská rada. Byly zřizovány jednojazyčné školské okresy, tzn. ve smíšených obcích a oblastech pracovaly vedle sebe pro stejné území dva národní úřady. Obdobně jako zemská organizace byly na národní kurie rozděleny správy (smíšených) měst a obcí i okresů.

Lex Parma - reguloval použití obou zemských jazyků u obcí, silničních výborů a zemského výboru. Obce si samy mohly stanovit jednací jazyk pro vnitřní a vnější úřadování. V obcích kde žilo 20% obyvatelstva druhé národnosti, měli její příslušníci nárok užívat při vyřizování záležitostí vlastní národní jazyk. Vyšší úřad byl povinen s obcí jednat v její úřední řeči. Nutno se zde zmínit, že Renner odmítal zavedení státního jazyka (v Rakousku právně neexistoval, ale byl německými nacionalisty požadován, českými nacionalisty byl požadavkem “dvojjazyčnosti” skrytě prosazován), jako znásilnění a neustálé rozdražďování národů. (pozn. 1)

Lex Perek - rozdělení školních rad (místních, okresních, zemských) na české a německé. Zajišťovala se tak autonomie národní správy školství a školy neměly být závislé na národnostním charakteru obcí. Platilo pravidlo: „do škol obecných smějí z pravidla přijímány býti toliko dítky, jež jsou vyučovací řeči mocny”.

Změny z roku 1905 pramenící z nového volebního řádu a zřízení zemského směřovaly nejen k zmírnění národnostních, ale i sociálních protikladů v moravské společnosti. Došlo k demokratizaci politického zastoupení vytvořením tzv. čtvrté všeobecné kurie volené na základě všeobecného a přímého volebního práva mužského obyvatelstva, snížením volebního censu a zavedením přímé volby u venkovské kurie. Dosavadní systém zájmového zastoupení (volební kurie a census), který byl základem zemských zřízení a který měl brzdit růst stranického a nacionálního principu by zavedením všeobecné volební kurie nabourán a vzhledem k principu zápisů voličů podle národnostních katastrů dochází poprvé v historii habsburské monarchie k právnímu určení nacionality občana. Do této doby bylo právně vyžadováno jen určení obcovací řeči. Řeč obcovací nebyla vždy v souladu s pociťovanou nacionalitou.

Moravské vyrovnání bylo v zemích Předlitavska nejen ojedinělým řešením národnostního vyrovnání, které se podařilo plně prosadit jen v Bukovině (1910 - obdobné vyrovnání se čtyřmi národnostními kuriemi – rumunskou, ukrajinskou, německou a polskou), ale také v demokratizaci volebního práva. Všeobecné hlasovací právo pro muže se stalo od r. 1907 normou pro říšskou radu, na zemských sněmech se prosadilo vedle Moravy v podobě všeobecných kurií jen v Korutanech (2 poslanci z 41 poslanců) a ve Štýrsku (8 ze 71 poslanců).

Moravské vyrovnání nebylo jen otázkou národnostní, ale také otázkou reálného rozložení politických sil a utváření mocenských poměrů. Mimo vyhraněné nacionální tábory objevují se nové sily – sociální demokracie a politicky již etablované vrstvy (šlechta, velkostatkáři), jejíž pozice byly ohrožovány. Nacionální pozice se tak křížily s různými stupni politické participace jednotlivých vrstev. Pro národnostní vyrovnání nebyla tak určující technická stránka vyrovnání ale taková vzájemná konstelace národnostní, sociální a politické struktury, která zvyšovala touhu obou nacionálních reprezentaci pro nalezení a prosazení vzájemných kompromisů. To vysvětluje také skutečnost, že v Čechách všechny pokusy o národnostní vyrovnání vždy ztroskotaly. Snaha po dohodě byla silnější. Německá menšina byla ochotná vzdát se svého majoritního postavení výměnou za garance, které by ji chránily. Navíc vyrovnání na Moravě nebylo spojeno s problematikou českého státoprávního programu jako v Čechách. Naopak nacionální nepokoje kolem tzv. německého Volkstagu v říjnu 1905 kompromis českých a moravských stran urychlily.

Na druhé straně nutno připomenout, že zapisování do voličských listin bylo v rukou obecních úřadů, které někde určovaly národnost voličů svévolně. Nesprávnost tohoto druhu bylo možno reklamovat u státních orgánů či říšského soudu. Svobodné subjektivní přiznání k určité národnosti bylo zproblematizováno tím, že ve sporných případech rozhodovaly úřady podle věcných objektivních kriterií. Obdobné komplikace nastávaly při realizaci ustanovení Lex Perek při zápisech doškol, kdy nemuselo být přání rodičů rozhodující.

Tlak na individuum, aby se přihlásilo k té či oné národnosti prohluboval příkop mezi oběma národy a bránil vytváření předpokladu pro nenacionální řešení. Zároveň se zde mohly vytvářet nacionální stereotypy a mentální bariéry. V budoucnu tak mohla vzniknout situace, že při řešení otázek by neexistovaly jiné, než nacionálně založené koncepty řešení otázek.

Principy na kterých bylo postaveno moravské vyrovnání – princip personální národní autonomie v podobě národnostních katastrů, princip volebního zastoupení v podobě proporcionální volby uvnitř sněmovní kurií a princip všeobecného hlasovacího práva - nemohly však působit všeobecně, jejich platnost je vždy vymezená jen na dílčí oblast.

Pokud se týče hodnocení moravské vyrovnání, bylo toto, především národními tábory, hodnoceno jako přílišná ústupnost druhé straně. Hodnocení po první světové válce je již více kladné, neboť v nacionalistickými vášněmi ničené Evropě se řešení národnostního soužití formou personální autonomie jevilo jako nejlepší z cest. Moravské vyrovnání nelze hodnotit podle toho, která ze stran získala více nebo více ztratila, ani podle toho jak se ve své demokratizační snaze více či méně přiblížilo všeobecnému právu volebnímu. Při hodnocení tohoto ojedinělého řešení národnostní problematiky je posoudit, jak národní a sociální kompromis odpovídal danému rozložení společenských sil a jak velká byla touha účastníků k možnému společenskému konsensu. Toto vyrovnání bylo možné v daném čase a za daných podmínek.

Jistě k tomu pomohla jistá nechuť česky hovořících Moravanů vtáhnout se do proudu českého nacionalismu, který by jim vzal jejich moravanství a také jistý odpor moravských Němců k velkoněmectví, které bylo více doménou českých Němců.

Jinak tomu bylo v Čechách, kde Moravské vyrovnání nečinilo na poslance zemského sněmu žádný dojem. Tehdejší předseda vídeňské vlády Richard svobodný pán von Bienerth-Schmerling se opět v letech 1908 – 1911 pokoušel přivést politiky obou národů k smíru, a sice opět na základě moravského režimu.

Český zemský sněm nebyl ve stavu dohodnout se tehdy ani na pořadu jednání, na věcná jednání nebylo tedy ani pomyšlení. Vláda se nicméně snažila řadou návrhů týkajících se volební reformy do zemského sněmu, národnostního ohraničení okresů, prohloubení samosprávy atd., vždy byl ale nejméně jeden z národních táborů zásadně proti, všechny návrhy ztroskotaly. Celá jednání spěla k národnostnímu rozdělení zemí, šlo o to, jak bude kulturně a politicky realizováno. Bylo postupně stále víc akceptováno i českými politiky. Ale i když se státoprávních požadavků s přednostním postavením Čechů vzdali, působily nadále v postojích mnohých z nich a byly tak nadále překážkou dohody. Tak, i setrvačností, živily nedůvěru německých zástupců, která jim bránila na dohody přistoupit.

První světová válka učinila definitivní konec usmiřování, válečný režim vytvořil pro Čechy nový národnostní útlak a radikálně posílil českou nesmiřitelnost. Připravil tak co nejnepříznivější půdu pro poválečné postavení Němců pod českou nadvládou v republice. (pozn. 2).

Ve Slezsku byly poměry poněkud jiné, velká většina z 31 poslanců slezského zemského sněmu po roce 1861, mezi nimi i několik poslanců českého a polského původu , podporovala německou ústavní stranu. Až po roce 1890 byli v kurii venkovských obcí pravidelně voleni tři čeští a tři polští poslanci, kteří tak tvořili slovanskou většinu v této kurii. Tito poslanci vedli boj za uznání češtiny a polštiny jako jazyků v zemí obvyklých. V roce 1905 se nepodařilo prosadit vytvoření národnostních kurií po vzoru moravského vyrovnání. Na nátlak vídeňské vlády bylo prosazeno 7. 10. 1907 usnesení o oprávnění měst a obcí rozhodovat o svém úředním a jednacím jazyku. Usnesení se však nestalo zákonem, takže se nedotklo němčiny jako jazyka obvyklého.

Jaký je význam moravského vyrovnání? Jeho význam je především v tom, že se vůbec uskutečnil pokus o národnostní vyrovnání a že devět let vytvářel příznivé a nekonfliktní vztahy mezi oběma národními skupinami. Moravské vyrovnání je především popudem pro ostatní národní skupiny k pěstování vědomí potřeby vytvářet vhodné klima pro další vyrovnání, a to nejen národnostní, neboť ochoty ke společenskému konsensu v dnešní rozjitřené době není nikdy dost. Je nutno vždy počítat s tím, že i když se najde na obou stranách vůle k dohodě, nebudou tyto kompromisy bez polovičatosti a vadách na kráse. Budou však vždy znamenat menší nebezpečí než extremistické jednostranné řešení, jehož důsledky již jen lze stěží odčinit, ale na které pak v konečném důsledku doplácejí obě strany. Tyto důsledky provazují pak vztahy obou stran po celé dějiny a vracejí se nečekaně v každém okamžiku. Stačí jen vzpomenout vyhnání a odsunutí německých obyvatel ze zemí koruny české, ztrátu jejich přítomnosti pociťujeme v této krajině i po šedesáti letech.

Pozn.1.

Lex Parma pojmenován podle JUDr. Edvarda Parmy, poslance moravské lidové strany, Lex Perek podle JUDr. Václava Perka , poslance téže strany

Pozn. 2

Meziválečné Československo a jeho volební kraje – 1920. V historických zemích se volební kraje měly stát i kraji územněsprávními, ale nakonec se tak nestalo. Ačkoli je z tvaru krajků patrná snaha po tom, aby ani v jednom z nich sudetoněmecký živel nedosahoval nadpoloviční většiny, u krajů V (Česká Lípa) a VII (Karlovy Vary) se to rozhodně nezdařilo. Země Moravskoslezská byla rozdělena na 5 volebních krajů (X-XIV , Jihlava, Brno, Olomouc, Uherské Hradiště, Moravská Ostrava), přičemž Slezsko se silnou německou a polskou menšinou byly vloženy do krajů Olomouc a Moravská Ostrava, čímž tyto menšiny byly rozptýleny v českém prostředí a snížen byl tak jejich vliv na životě politickém.

Literatura:

Die mährischen Ausgleichsgesetze, vyd. Fischel Brno 1910

Zákony a nařízení zemské pro Markrabství moravské, roč. 1906, částka I, a, 1-4, Brno 1906

Beran, Ladislav Josef, Systémy, projekty a návrhy zřízení pro soužití etnik , in: www.cs-magazin.com, 2004

Brix, Emil, Der böhmische Ausgleich in Budweis, Österreichische Osthefte 24, 1982

Brügel, Johann Wolfgang, Zeitgenössische Kritik am Mährischen Ausgleich, in: Bohemia 28 (1987), S. 364-368

Glassl, Horst, Der mährische Ausgleich, München 1967

Herrnritt, Rudolf von, Die Ausgestaltung des österreichischen Nationalitätenrechtes durch den Ausgleich in Mähren und in der Bukowina, in: Österreichische Zeitschrift für öffentliches Recht 1 (1914), S. 583-615

Hoensch, Jörg K.: Geschichte Böhmens: Von der slawischen Landnahme bis zur Gegenwart, C. H. Beck, München 1997

Chocholatý, Gröger Franz, Möglichkeiten einer gemeinsamen Europäischen Sicherheitspolitik für die Tschechischen Republik und für Deutschland, Kulturstiftung der deutschen Vertriebenen, Bonn

Kořalka, Jiří, Češi v habsburské říší a v Evropě 1815 – 1914, Argo Praha 1996, s. 166-184

Křen, Jan, Konfliktní společnost, Sixty-Eight Publischers, 1989

Malíř, Jiří, Pokus o soužití, Proglas č. 9/90 Brno 1990, s.3-11

Malir, Jiri, Der Mährische Ausgleich – ein Vorbild für die Lösung von Nationalitätenpolitik vor dem Ersten Weltkrieg, in: Thomas Winkelbauer (Hrsg.), Kontakte und Konflikte. Böhmen, Mähren und Österreich: Aspekte eines Jahrtausends gemeinsamer Geschichte, Horn-Waidhofen a.d.Thaya 1993, S. 337-345;

Reiter, Ilse, Die autochthonen Volksgruppen Österreichs , Artikel vom 14 August, 2001, © 2001 fhi, Forum historia iuris

Leslie, John, Der Ausgleich in der Bukowina von 1910: Zur österreichischen Nationalitätenpolitik vor dem Ersten Weltkrieg, in: Emil Brix/Thomas Fröschl/Josef Leidenfrost (Hrsg.),

Malíř, Jiří, Pokus o soužití, Proglas č. 9/90 Brno 1990, s.3-11

Skene, Alfred von, Der nationale Ausgleich in Mähren, 1905 , Wien 1910

Perek, Václav, Nejdůležitější zásady nových zemských zákonů moravských z roku 1905. Brno 1906

Podiven: Češi v dějinách nové doby, Rozmluvy, Praha 1991

Prinz, Friedrich: Geschichte Böhmens 1848-1948, Ullstein, Frankfurt/M 1991

Prinz, Friedrich: Die böhmischen Länder von 1848 bis 1914. In: BOSL, Karl (edit.): Handbuch der Geschichte der böhmischen Länder. Sv. 3., Anton Hiersemann, Stuttgart 1968

Renner, Karl: Die Nation: Mythos und Wirklichkeit, Europa Verlag, Wien 1964

Renner, Karl: Staat und Nation, in: tent.: Schriften, Residenz Verlag, Salzburg und Wien 1994