Srpen 2005

Zpráva pro psychiatrii

Vladimír Kučera

Pana Oldřicha Stránského vyloučili z Českého svazu bojovníků za svobodu. Ti, kdož ho exkomunikovali řekli, že za vstřícnost vůči Němcům. Sám Stránský svoji „vstřícnost“ nazývá usmířením. S nacismem se dozajista smiřovat nechce, k tomu je dostatečně kvalifikovaný, strávil léta v koncentrácích vybudovaných „nadlidmi“. Nicméně odmítá slogany: „Nejlepší Němec - mrtvý Němec!“, které dostává v poště.

Karel Vaš, dle zákona též odbojář, bude dostávat příspěvek dva a půl tisíce korun za svou příslušnost k československému armádnímu sboru v Sovětském svazu. Tam se podílel na deportacích Čechů a Slováků do gulagů za jejich „protisovětskou agitaci“. Po válce, a zejména po roce 1948 ve vyjadřování „lásky a oddanosti k SSSR“ pokračoval. Například významně přispěl k vraždě generála Heliodora Píky, svého spoluodbojáře. Měl prsty v několika dalších vykonaných rozsudcích smrti a v odsouzení řady lidí k mnohaletým pobytům v lágrech. Vaš neuznal svoji vinu, jeho nesmiřitelnost k „třídnímu nepříteli“ je hluboká. Odsoudili ho sice k sedmi letům vězení za účast na zavraždění Píky, ale rozsudek byl zrušen. Spokojeně si bude dožívat se dvěma a půl tisíci za „odbojovou činnost“. Posedává na setkáních válečných veteránů. Kdo si povšimne, že tam kdesi v koutě sedí i duch umučeného generála.

Na Oldřicha Stránského dopadlo mravní kladivo odbojářské spravedlnosti a stal se vyobcovaným. Za to, že kmenová nenávist a krevní msta připadá mu zpozdilá.

Dva staří muži, u jednoho z nich se slova „muž“ v prastarém smyslu toho slova zdráhá člověk použít. A současně staronové problémy, které tak těžko dokážeme řešit. Co je vlastně v nedávné historii této země zločinem? Co zásluhou? Čeho si vážíme a co dokážeme odsoudit? Co odpustit a co bagatelizovat? V čem jsme smířliví a kdy neúprosní?

Konkrétní zločiny ideologie jsou relativizovány, jejich pachatelé nebyli odsouzeni, zní masové: „Co si na starcích vezmeme?“ Samozřejmě, že za tím tiše rezonuje ve většině z nás: „Co si vezmeme sami na sobě?“ Jedny zákony umožnily, aby bylo zlo promlčeno, další to, aby zločinci využívali všech výhod, které jim začlenění do systému přineslo a přináší. Nějaké obecně mravní odsouzení? Směšné.

Pevné přesvědčení o kolektivní vině národnosti našich někdejších spoluobčanů přitom přežívá a využívá se k politikářským kejklům. Takoví, kteří jako Oldřich Stránský směřují ke smíření, jsou nakonec vylučováni ze společenství.

Je to proto, že jednou jde o „naši krev“ a podruhé o německou? Mizerné vysvětlení.

Občas zazní stížnosti, že se naše moderní dějiny ve školství a obecně ve sdělení mladým zanedbávají. Pohlédneme-li na spokojené dožívání „odbojáře“ Karla Vaše a vyobcování Oldřicha Stránského z odbojářských řad, je to možná dobře. Jak bychom vlastně tento konkrétní odkaz historie jinak než psychiatricky dokázali vysvětlit? A vypadat před svými dětmi a vnuky jako idioti není nic příjemného.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)