Srpen 2005

Sudetská pouť aneb Der Waldgang

Petr Mikšíček

(Část 1)

(Knížka přetiskována s laskavým svolením autor a nakladatelství Dokořán)

Nakladatelství Dokořán

Praha 2005

© Petr Mikšíček, 2005

Photography © Petr Mikšíček a archiv autora, 2005

ISBN 80-7363-009-5

OBSAH

1. Jak být sám sebou

2. Nebát se být sám

3. Být sám a nebát se

4. Být sám a necítit se sám

5. Být šťasten v okolním světě

6. Důvěřovat okolnímu světu i sám sobě

7. Genius loci Sudet

8. Zůstat sám sebou

Doporučená literatura

1. JAK BÝT SÁM SEBOU

Byl duben a udělalo se takové to, pro poslední léta typické, zrychlené jaro. Za okny posluchárny bylo vedro a vydýchaný vzduch uspával, ačkoliv se přednášející snažil, seč mohl, zaujmout zemdlelé mozky studentů. Všichni odpočítávali minuty do konce přednášky a těšili se, až vyběhnou ven.

Nebyl jsem zrovna typem člověka, který by si uměl vychutnat onen vychvalovaný studentský život. Měl jsem pocit, že na to, kolik mám času, toho dělám nějak málo. Dlouhé večírky mě už nebavily, spíše jsem na nich usínal, nekonečné debaty u kávy jsem také nevyhledával. Vždycky mě někdo přebil argumenty. Býk ve mně chtěl klid a jistotu. Stále častěji jsem si doma četl a nasával, co se kolem mě děje. Mluvit se mi moc nechtělo, zatím bylo lepší poslouchat.

Nejlépe jsem se cítil s několika velmi dobrými kamarády nebo sám v přírodě. Uklidňovalo mě sbírání hub, rád jsem v lese i usínal. Mým nejoblíbenějším koníčkem bylo fotografování a malování hor. Od základní školy jsem si na všechna volná místa v sešitech kreslil roztodivné tvary horských štítů a v pokojíku jsem si dokonce na zeď nad postelí uhlem nakreslil velehory. Každý večer jsem pod nimi usínal a ráno se budil. První knihou mého života byl školní atlas.

Poslední prázdniny jsem strávil na farmě v Norsku, což byl do té chvíle můj nejkrásnější zážitek a znamenal pro mě nejvýznamnější bod obratu směrem k jakés takés konstelaci hodnot a priorit.

Teď na jaře s příchodem tepla se stala událost, která mě přiměla udělat radikální řez do stojatých vod mého života. Hokejisti zase vyhráli, lidi byli jako zbláznění a hulákali na Staroměstském náměstí. Ten den jsem přednášel referát o knize Oswalda Spenglera o zániku západní civilizace. Právě když jsem vyjmenovával negativa současného světa — jedním z nich bylo i přeceňování národních sportovních duelů — se od Staroměstského náměstí ozval řev, známá píseň Michala Davida o coca-cole a davové skandování: Mistři! Mistři! Usmál jsem se a pokračoval v předčítání. Dobrý timing, pomyslel jsem si.

Ale abych se vrátil k té události. Dočetl jsem poslední větu referátu, scvakl desky a spolu s ostatními vyšel z posluchárny. Cestou k metru jsem prošel kolem bouřícího davu opěvujícího novodobé hrdiny vezoucí se na autobuse. Citáty Oswalda Spenglera se mi otáčely v aktovce. Potkal jsem kamarády z Dejvic — chtěli, abych s nimi šel oslavit hokejový titul. Nechal jsem se ukecat, i když jsem něco takového ten den dělat vůbec nechtěl. Kdyby tak věděli, o čem jsem před chvílí ve škole mluvil! K panu Spenglerovi to bylo trochu nehezké, ale ať si vypije, co si nalil. Byly s nimi nějaké holky. Připíjeli jsme si na jednotlivé hráče hvězdné sestavy, ale za chvíli jsem už seděl sám, všichni se rozutekli do zahrad vyhledávat stinné lavičky. Spengler se mi chichotal z batohu. Zaplatil jsem a odešel.

Přepadal mě smutek. Jak je možné, že mě tak snadno přemluvili? Neumím říci ne. Podlehnu každému, kdo mě do něčeho nutí. Proč si nestojím na svém? Co je ale to „moje“? Nechám se moc snadno vykolejit. Mám tendence měnit tváře, protože se nemohu rozhodnout, která je ta moje, ta správná.

Moc dobře jsem věděl, že to takhle dál nejde. Přišel jsem domů a usnul. Když jsem se večer probral, byl jsem hodně nesvůj. Ta akce mi zkazila den. Tak dlouho jsem se na ten referát připravoval.

Musím někým být. Se všemi klady i zápory. Stále jsem se hledal. Bylo načase najít nějakou tu koncepci, která spojí moje ojedinělé pokusy o výklad sebe sama v celém vesmíru. Musel přijít čas, kdy ne i ano bude mít svou neotřesitelnou autoritu při sestavování koncepce trvale udržitelného života duše.

Sebral jsem se a šel si sednout na zříceninu na Babě. Byl odtud skvělý výhled na Prahu.

2. NEBÁT SE BÝT SÁM

Usadil jsem se do kamenného okna a zadíval se na Prahu. Zamířil jsem v duchu tam, kde mi bylo dobře. Co budu dělat o prázdninách? Kam pojedu? Takhle nějak probíhala většina mých úniků před realitou. Do přírody.

Potřeboval jsem vymyslet, kam letos vyrazím na výlet. Minulý rok mi na farmě v Norsku došlo, že toužím po poznání cizích krajů kdesi na severu Evropy, ale neznám vlastně pořádně rodnou českou krajinu. Tolik míst doma jsem nikdy neviděl. Naše kopce se mi zdály nezajímavé — ani divočina, ani pěstěná kulturní krajina. Snažil jsem se tedy naplánovat nějakou cestu po Čechách, která by mě bavila. Potřeboval jsem vypadnout ze zajetých životních kolejí a získat odstup sám od sebe.

Napadlo mě, že chci-li podniknout dlouhou túru, můžu obejít proslavený český prstenec hor. Cesta by hned získala na smyslu. Nebude to pouze dřina, ale mytické putování kolem vlastního domova. Není lepšího otestování vlastní fyzické a duševní odolnosti než podstoupit osamocenou pouť za hledáním sebe sama.

Chůze v přírodě pro mne představovala největší uvolnění a zároveň prožívání důvěrného vztahu se životem. Bavilo mě v krajině věřit. Věřit, že vždy naleznu přístřešek nebo něco k snědku. Věřit, že mě nikdo neokrade nebo že mě nenapadne nějaké zvíře. Ona mi také mohla věřit. Choval jsem se velmi ohleduplně. Krajina potřebuje být znovu pojmenovávána, připodobňována, hlazena citlivými kroky poutníků. Za tuto péči jistě vydá něco ze svých pokladů. Psychologizující člověk je živou vodou jak duše a společnosti, tak i krajiny.

Prvním impulsem k uskutečnění cesty kolem Čech byl film Zapomenuté světlo s Bolkem Polívkou v roli faráře. Imponovaly mi krajinné scenérie tohoto filmu, temné siluety rozpadlých kostelů a domů, které výrazně kontrastovaly s okolní krásou horské krajiny. Životní příběhy filmových postav byly úzce propojeny s okolím. To mě hluboce oslovovalo. Příběh se natáčel na třech místech: V Roprachticích u Semil (obec s funkčním kostelem na kopci s dalekými výhledy), na osadě Jizerka v Jizerských horách (silnice, po které farář pravidelně jezdil starou škodovkou a pokaždé „vařil“, a dobu, kdy auto chladlo, trávil u místního sochaře) a také ve Výsluní v Krušných horách (zde se natáčely scény s rozpadlým či hořícím kostelem).

Všechna ta místa mi tak rezonovala duší, že jsem se rozhodl je navštívit. Naplánoval jsem si trasu z Turnova na osadu Jizerka a po hřebenech hor dál na západ až k Výsluní. Každý týden jsem si ze skromného studentského kapesného zakoupil jednu podrobnou mapu a pronikal dál až k cíli v Krušných horách. Když už jsem na mapách prošel až tam, uvědomil jsem si, že mě tento typ poznávání náramně baví, a kupoval jsem další mapy. Postupně jsem tak prodloužil své putování kolem celého pohraničního hvozdu Čech.

Od března roku 2000 jsem jezdil prstem po mapě a představoval si krajiny, které budu poznávat. Studoval jsem druhým ročníkem filozofickou fakultu a rozšiřování duchovních obzorů bylo mojí milou povinností. Nic mě nevázalo k určitému místu, k žádnému zaměstnání, k žádné osobě. Nebyl jsem nijak rozptylován, a proto jsem se již dopředu do těchto scenérií zamiloval. Nejlépe jsem schopen vnímat okolní krajinu, když se v ní toulám sám. Očekával jsem, že se konečně o světě a o sobě něco dozvím.

V květnu jsem musel absolvovat operaci břišní kýly. I proto jsem se nadobro vzdal putování v cizině. Při cestě kolem Čech jsem se mohl kdykoliv vrátit domů. V červnu jsem složil zkoušky na katedře, na brigádě si vydělal nezbytné peníze a vydal se na pouť.

3. BÝT SÁM A NEBÁT SE

Výkonnostní test v Českém ráji

13. července 2000 jsem vyjel vlakem z Prahy. Sám, jen s fotoaparátem, batohem a zpěvníkem. První zastávkou bylo Mnichovo Hradiště. Odsud až do Turnova jsem si dal výkonnostní zkoušku s noclehem na Mužském. Je odsud skvělý kruhový rozhled. Tuto první noc jsem si říkal: „Co to tu děláš, ty blázne? Takhle sám jako psanec?“ Naštěstí to byla poslední taková noc. Další dny mě stále více přesvědčovaly o správnosti mého rozhodnutí.

Ráno jsem vyrazil k Turnovu. V tomto městě jsem měl mnoho přátel, a tak jsem se těšil, jak zajdu před asketickým putováním na místní kulturní událost začínajícího léta — Svijanské pivní slavnosti. Kamarád Luděk, velký bigbíťák, se kterým jsem byl na vojně, mě představil svým přátelům z kapely a docela jsme si rozuměli. Na pivních slavnostech jsem se seznámil se studentkou místního gymnázia Johanou. Ani nevím jak. Věděl jsem jen, že se mi líbí, že se mi s ní dobře povídá. Bydlela na Malé Skále, kousek od Turnova.

Po skončení pivních slavností jsem se vydal na cestu, zanechávaje za sebou výhody i nevýhody civilizace a lidské pospolitosti. Přesto mě to z „neznámých“ důvodů táhlo k Malé Skále. Ještě jedno setkání s Johankou, škemralo srdce. Bylo to tak silné volání, že jsem vynechal první cíl své cesty — Roprachtice — a zamířil přímo za ní.

Jizerské hory — těžko zde být sám

19. července jsem vyrazil na cestu z Malé Skály přes Frýdštejn na Černou Studnici (869 m. n. m.) a po hřebenu až k Tanvaldu. Z rozhledny na Černé Studnici byla vidět celá kotlina od Liberce přes Smržovku až po Tanvald. Zjistil jsem, že ve Vratislavicích nad Nisou se narodil Ferdinand Porsche, autokonstruktér, který přihlásil na 1230 patentů. Od roku 1934 vyráběl automobily, dnes známé jako Volkswagen. V Gmündu založil slavnou automobilku Porsche. Ve Vratislavicích se narodil také Konrád Henlein. Šílený tělocvikář. Doufám, že lidé místní pivovar Konrád nepojmenovali po něm...

Těšil jsem se na Jizerské hory, kde jsem dosud nebyl. Očekávalo mne ale nejhorší počasí za celou cestu, takže jsem si je mnoho neužil. Na víkend se ke mně připojil kamarád Martin. Je to idealista, který si vzal pouze deku a sandály a prohlašoval, že přespat lze všude, že dobří lidé mu za posekání dřeva dají najíst kdekoliv a že správný poutník by měl chodit bos, maximálně v obuvi Ježíše Krista. Přes Kořenov jsme šli do osady Jizerka velmi pěknou část těchto hor. Vešli jsme konečně do míst, kde se ve filmu Zapomenuté světlo proháněl farář ve staré škodovce. Stálo zde hodně krásných domů, tu Národního, tu Vinohradského divadla, tu nějakého jiného národního podniku. Celému údolí dominuje jako pyramida kopec Bukovec a klikatící se Jizera. Chvíli jsme poseděli u koňského výběhu a obdivovali stádečko vietnamských černých prasátek běhajících všude kolem. Večer jsme prožili na kamenech na Jelení stráni (1018 m) a popíjeli čaj s rumem. Martin vyprávěl o své tříměsíční pracovní cestě do Izraele. V nějaké jeskyni ho tam štípl neznámý brouk a od té doby měl problémy se zrakem. Pravidelně se mu vracely horečky a také mu řídly vlasy. Den před odletem mu ukradli kolo a letenku, takže si musel další tři týdny vydělávat na novou letenku. V červnu absolvoval neúspěšně přijímací zkoušky na biologii, protože si spletl vchod a pokoušel se správně vyplnit testy na lékařskou fakultu. Prý to bylo tím, že špatně viděl.

V Jizerských horách na cestu ale viděl dobře. Postupně jsme se v debatách dostali až k tomu, jak to tady asi vypadalo, když Jizerka nebyla ještě rekreantskou obcí. Když se všude kolem nerozprostíraly holiny podobné strupům na srsti psa. Bohužel tyto hory doplatily na nepokryté ignorování dopadů průmyslové těžby a výroby za doby „gründerského socialismu“. Začátkem 80. let 20. století došlo navíc ke kůrovcové kalamitě a oslabené stromy neodolaly silnějšímu větru. Jako domino popadala většina původních smrčin od 1000 m n. m. výše.

Přesto zde zůstalo mnoho krásného. A to hlavně v západní, nižší části hor. Jsou tu krásné bučiny, skály a ostrá údolí vytvářející bizarní tvary.

Západ slunce do mraků byl hezký, ale protože začalo pršet, uchýlili jsme se pod plachtu a neklidně usnuli. Celý další den stále pršelo, a tak jsme se museli z Jizerských hor evakuovat do Hejnic, odkud jsme odjeli vlakem do Liberce. Martin během tohoto deštivého dne nastydl, „kristusky“ ho příliš nezahřály. V Liberci jsme se tedy rozloučili a já se vydal na cestu už bez druha. Vylezl jsem na Ještěd a dal se po západním rameni Ještědského hřbetu směrem k Lužickým horám. Myslím, že Liberec je krásné místo pro život. Nad střechami města se klene mohutný hřbet Ještědu, všude kolem hory.

Takto popisuje v jednom dopise malíř Caspar David Friedrich své pocity z krajiny kolem Ještědu:

Je úžasné, jak hora Ještěd vévodí severočeské krajině, je králem mezi Labem a Sněžkou. Jeli jsme a jeli, a stále se tyčil někde kolem nás. Za jeho ochranným táhlým hřebenem leží město Liberec. Tam jsme přijeli až pozdě večer. To, že můj štětec vůbec tenkrát neodpočíval, je ti jistě zřejmé. V Čechách se cítím doma, jako bych se zde narodil…

První setkání s Němci

Lužické hory mne nadchly malebností, čistotou, huňatostí, špičatostí a výhledy, třeba z Hvozdu (750 m). Lužické vrcholy nenabízejí pompézní široširé rozhledy, ale spíše bližší domácké vhledy do údolí a vesniček. Bukový porost dává celému pohoří jiný barevný nádech, vlhkost a ducha. Divoká různorodost Českého středohoří, plynule přecházejícího do Lužických hor, je velmi estetický a krajinotvorný prvek. Radikálně se zde oproti Podještědí a Frýdlantu mění genius loci. Je zde cítit poklidnost drobných vesniček, zemědělských sídel, opuštěných či zbořených hradů a člověk může následovat mnoho cestiček vyšlapaných zvěří či lidmi. Je to také nejméně osídlená část Libereckého a Ústeckého kraje. Vesnice jsou malebné, domky udržované. Ale levnou restauraci je zde těžko najít. Ve většině z nich je ticho, sedí tu mlčky staří Němci, obsluha je uctivá. Bujaří rekreanti přicházejí až k večeru. To už tu ale Němci nejsou. Proč sem Němci vlastně tak často jezdí? Snad proto, že jsou vášnivými cestovateli. Přesto jsem v chování těch starších lidí nepozoroval jenom chuť poznávat nová místa. Vypadali spíše, jako že to tady důvěrně znají a přijíždějí sem prožít znovu pocit splynutí s krajinou.

Na vrcholu Hvozdu jsem zahlédl skupinku Němců, jak ukazovali směrem do Čech a popisovali všechna pohoří, hory a města, a já vůbec nevěděl, o čem mluví. Vyslovovali německé názvy jako Donnerberg (Milešovka), Niemes (Mimoň), Roll (Ralsko) či Reichenberg (Liberec). Tady mě napadlo, že to tu opravdu znají, a dokonce z vlastní zkušenosti. Že by to byli ti sudetští Němci? Začal jsem se proto zajímat o místní názvy v obou jazycích a srovnávat je. Říkal jsem si, že je vlastně zajímavé, že Němci mají vlastní názvy pro naše hory. Sudetští Němci tu žili dlouho, a tak si to tu poctivě pojmenovali. Mám pocit, že obě strany vidí a pojmenovávají jinou zemi. Přesto nás ale tato dvojjazyčná, schizofrenní krajina spojuje.

Proč mají mravenci na chvíli křídla?

Strávil jsem zde jeden z nejkrásnějších večerů své cesty. Slunce zapadalo jednu minutu po deváté a kolem kamenů se proháněly stovky okřídlených mravenců. Učili se létat. Přemýšlel jsem, jak je skvělé, že jim na pár dní v roce narostou křídla. To je velký dar od přírody. Asi pro ni dělali a dělají velmi poctivou a potřebnou práci.

Skutečné důvody však budou mnohem prozaičtější. Evoluce není nikterak vznešený proces.

Přeplněný národní park

Na Jeleních kamenech (Hirschensteine — 676 m) u Jedlové (Tannenberg) je úchvatný výhled od jihu až na sever a máte možnost shlédnout to, co vás další den čeká, jdete-li směrem na Polabské pískovce a Česko-saské Švýcarsko. Za krásných dnů člověk musí vstát brzy a procházet budící se přírodou. Pojedl jsem vločky s kakaovou směsí a vyrazil pln očekávání, co mi dnešní den přinese. V dlouhé vesnici Chřibská (Kreibitz) jsem si prohlédl zdejší sklárny, kde se vyrábějí okrasné skleněné vázy a nádoby. Mnohem zajímavější ale byli skláři, kteří z otevřených oken pokřikovali na kolemjdoucí, zvláště na dívky. Vydal jsem se dál do Jetřichovic (Hennersdorf), kde začínají skály vrcholící Pravčickou bránou (Das Prebischtot). Bolely mě nohy, cesta mě nijak zvlášť nebavila, a tak jsem uvítal, když se ke mně připojil na cestě houbař, třicetiletý muž, který měl namířeno do Děčína (Tetschen). Povídali jsme si a cesta tak příjemně plynula. Na chvíli jsme se zastavili u říčky, zchladili unavená chodidla a rozdělili si tatranku. V Jetřichovicích jsme si dali ještě dvě piva, do každé nohy jedno. Na křivolaké cestičce mezi jetřichovickými skalami bylo tolik lidí, odpadků a hluku, že jsem ji celou proběhl a zastavil se až v Hřensku (Herrnskretschen). S těžkým batohem to bylo velmi náročné.

Musel jsem si odplivnout nad nezřízenou odporností vietnamského tržiště rozlézajícího se po celém městečku. Nelze se skoro dostat ani do kostela, protože se před jeho vchodem usadil stánkař.

Ale vždycky to tu tak zhyzděné nebylo. Tak třeba šestadvacetiletý pohádkář a světoběžník Hans Christian Andersen si zapamatoval první kontakt s Čechy a s Hřenskem takto:

Všechno najednou změnilo svůj ráz, už to bylo jiné, cizí. Ještě dnes před sebou vidím pod šedožlutými skalami se zelenými křovisky hezké, červeně olíčené domy s dřevěnými pavlačemi, vysokými schodišti a zábradlími, nade dveřmi visí obrazy Ježíše a Marie, a třebaže nejsou umělecky zdařilé, dodávají domkům zvláštní půvab. Vidím také hloučky žen, veselých dívek a hochů, kteří bosi stojí u břehů řeky a dlouhými bidly chytají velká polena dříví, která plavou ve vodě. Vidím starou snědou ženu u otevřeného okna, která nás zdraví ve jménu svatého Josefa a Panny Marie. Byl tu i obraz svatého Jana Nepomuckého, zemského patrona Čech. Bylo podivné myslet si, že jsem nyní v zemi, kde mě považují za kacíře.

Ke Hřensku se vztahuje ještě jedna zajímavost. Od roku 1951, kdy došlo k omezení množství hraničních přechodů v celé ČSR, bylo jediným hraničním přechodem pro celou délku hranic s bývalou NDR. Dokonce i velmi frekventovaný přechod Cínovec — Zinnwald byl v letech 1951 – 1957 uzavřen. Ani dnes není tolik hraničních přechodů jako za první republiky.

Rychle jsem se za dvacet korun přepravil na druhou stranu Labe a došel do krásného místečka Dolní Žleb (Niedergrund). Cestu lemoval hustý porost ostružin, a tak jsem se ládoval, abych zapomněl na bolavé nohy a trochu si odpočinul. Zdejší krajina kolem Labe připomíná norské fjordy. Ještě jsem z posledních sil došel do skal, vykoupal se v potůčku a šel spát. Ušel jsem šestatřicet kilometrů.

4. BÝT SÁM A NECÍTIT SE SÁM

Severozápadní pohraniční hradba Čech — Krušné hory

Na západ od Labe se rozkládá pohoří, na které jsem se těšil asi nejvíce: Krušné hory (Erzgebirge). Věděl jsem, že jsou poničené a turisté o ně neprojevují velký zájem. Proto jsem chtěl vidět něco, co by ukázalo opak, rozptýlilo smogový opar nad historií a proměnami tohoto regionu. Budiž tedy čtenář trpěliv a nechť vyslechne podrobnější a členitější vyprávění o zašlých časech lidského počínání v tomto pohoří.

Krušný život v Krušných horách?

Krušné hory jsou druhým nejstarším pohořím Čech, nejdelším českým pohořím (130 km) s velmi strukturovanou a zajímavou geologickou historií. Velmi podstatné pro pochopení ekosystémů a lidského údělu zde je klima. Na české straně Krušných hor činí výškový rozdíl mezi podhůřím a hřebenem až 700 m, zatímco na saské straně stoupá nadmořská výška pozvolně. Prudké svahy působí dojmem hradby, přirozené hranice Čech. Turisticky můžeme pohoří rozdělit do tří částí. Východní a střední část si jsou podobné. Západní část Krušných hor je členitější, více rozbrázděná údolími, která narušují centrální plochý hřeben hor, a je mnohem více zalesněna. Emise zde nenapáchaly tolik škod jako na východě. Parovinný hřeben hor je zřetelnější ve východnější části. Můžete po něm jít či jet prakticky bez ztráty nadmořské výšky od Telnice (Tellnitz) až po Pernink (Bäringen).

Zdejší podnebí je ovlivněno tím, že na mírnějším svahu se zvedají masy vzduchu a par, nad vrcholovými partiemi vychládají, obsah vodních par kondenzuje a výsledkem jsou četné deště, mlhy, mraky a takřka neustálý vítr na hřebenu. Jinak řečeno, vysoká poloha, chladný a vlhký vzduch vytváří ideální prostředí pro srážky. Proto zde prší skoro pořád. Krušné hory jsou hradbou, hlavně co se srážek týče. Ačkoliv je zde život opravdu krušný, pojmenování těchto hor nemá původ ve špatném počasí. Pro německy mluvící byl hlavní charakteristikou hor nerost, ruda a smysl života v horách. Český název „krušné“ pochází od slovesa krušiti, což znamená totéž co rýžovat, tedy činnost havířskou.

Oblasti za Krušnými horami, tzn. Doupovské hory, pánve, České středohoří a oblasti chmelařské, jsou ve srážkovém stínu. Je zde větší sucho a teplo. Vznikají tu proto polostepní ekosystémy (Úhošť, Lounsko).

Do roku 1947 byly Krušné hory nejvíce obydlenými horami světa. Kvůli těžbě rud sem přišlo mnoho lidí z různých koutů Evropy.

V Balbínově době (17. století) se jim říkalo Sudetské hory. Také jsou nejcelistvějším kusem obranného valu. Při chůzi po těchto horách mě ale nemile překvapilo, že to vlastně moc výrazná hradba pro nájezdníky zvenčí nebyla. Ze saské strany uvidíte v hloubce pod vámi Čechy v celé kráse. Spíše jsme byli uvězněni v „ohrádce“ než chráněni horami.

Prošel jsem krásnými lesy u Děčínského Sněžníku (Hoherschneeberg — 722 m), vylezl si na rozhlednu a zahlédl zvedající se val Krušných hor. Došel jsem do Tisé (Tyssa), vykoupal se, vytáhl si dvě klíšťata (díky bohu jediná za celou cestu) a vyrazil do hor.

Obětované hory, sterilizovaná krajina

Základním tématem těchto hor je boj přírody o přežití v otráveném ovzduší a v kontaminované půdě. Příroda si zde dlouhou dobu „zacpávala nos“, ale nakonec musela nebezpečné látky valící se na ni z údolí začít dýchat a otrávila se. Příroda umírá pomalu a tiše, bez dohledu doktorů a příbuzných. Proto si člověk uvědomil vážnost situace až pitvou odumřelých tkání a těl stromů. Neustálý vítr, chlad, vlhkost, které determinují život na hřebeni Krušných hor, se v kombinaci se zplodinami staly smrtelnými.

Když jsem vstoupil do krušnohorské krajiny, byl jsem zprvu značně zklamán. Les „třetí kategorie“, plný vysoké trávy, bříz, jeřábů a pavučin. Vypadalo to tu jako divokou vegetací zarostlé vesnice, nyní obydlené klíšťaty.

Až tady jsem si uvědomil, že pohraniční hory nejsou pouze poznamenány necitlivostí člověka k přírodě, ale také průběhem národního vymezování sousedů. Leccos jsem o odsunu Němců slyšel ve škole nebo z médií. Obrázky, dokumentární filmy a vyprávění z doby kolem září 1938 na mne ale začaly působit, až když jsem byl na vojně a pracoval ve Vojenském historickém archivu. Jezdili jsme s „bunkrology“ po pevnostech a tvrzích v pohraničí, kde se odehrávaly rekonstrukce nebo zcela hypotetické bitvy o republiku. Debatovali jsme na téma, jestli jsme se měli bránit, či ne. Bylo to velmi emotivní. Koupil jsem si pár knih a průvodců po tvrzích. Jeden náš velitel prováděl po asi nejznámější tvrzi Bouda, takže jsme měli zajištěnu exkluzivní prohlídku. Tou dobou jsem se zároveň připravoval na přijímací zkoušky na vysokou školu, a tak jsem hodně četl. Četbu o období před začátkem a po konci druhé světové války jsem prožíval s pocity, které bych označil za typicky české. Nikdy jsem nepociťoval touhu interpretovat dějiny jinak, než byly napsány.

Co však odsun znamenal pro samotnou krajinu, to jsem se nikde nedočetl. Až tady jsem uviděl, co se v pohraničí po odsunu změnilo. Protože jsem citlivý na to, co se s krajinou provádí, jak jí kdo ubližuje, začal jsem pochybovat o tom, zda byl odsun skutečně tak celospolečensky nutný, prospěšný a rozumný. Určitě jím trestuhodně utrpěla přinejmenším hmotná složka naší kultury. A ta duchovní vlastně také, s lidmi totiž odešla i paměť. Vyhnána byla i odpovědnost za pohraniční území. Co předcházelo revoluci v roce 1989? Lidé v severních Čechách již nemohli přihlížet likvidaci životního prostředí a naprosté ignoraci dopadů těžby na zdraví. Toto chování centrálního komunistického režimu, mučícího zaživa němou tvář — krajinu, se zde stalo roznětkou otevřené vzpoury místních proti režimu. Jste-li inteligentní a chápaví, tak slabé chráníte. Protože veřejně preferujete lidskost. Tím se snižuje ve společnosti i mezi národy agresivita. Komunisté tyto základní aspekty humanity ignorovali.

Vypadalo to tu jako tichá, ošklivá a divoká krajina, ze které jsem chtěl rychle utéci, ale postupně mě právě tato místa začala sama brzdit a já začal chápat a slyšet teskné příběhy houštin a rozvalin zdí. Vypadá to, že obě strany válečného konfliktu, tedy Češi a Němci žijící v „Bohemii“, se rozhodly pro řešení, které znamenalo obětování většiny hodnot ukrývajících se v sudetské krajině a v česko-německém kulturním „potýkání“. Zanikla kultura, architektura, zemědělské využívání, multikulturalita a bohatství plynoucí z obchodně zdatných měst pod horami. Svoji pozornost a obchody směřovala tato centra průmyslové výroby na západ. Po stažení železné opony se jejich odbyt musel přeorientovat na tuzemský prodej a východní trhy sovětského bloku.

V zamyšlení jsem se zastavil, sedl jsem si na nějaké louce na pařez. Nalezl jsem v těch křoviskách zaniklou civilizaci Sudet.

Krajina a kultura se staly nepřímou obětí vyhlášení nacionální nenávisti ve střední Evropě. Vyhnání Čechů v roce 1938 nezůstalo bez odpovědi. Odplata byla totální. Všichni museli pryč. Bez rozdílu věku či politické příslušnosti. A ti, které jsme potřebovali, tu naopak museli zůstat. Odešly všechny generace. Nezůstala tu ani jedna. Neexistoval proto žádný most do jejich duší, kultury a krajiny. Statisíce domů, továren a polí převzal po válce stát a nastěhoval sem nové obyvatele. Jak se ale ukazuje, tento typ směny se vždy zvrtne v rabování. Úmysl byl dobrý, ale výsledek? Ten musel být zřejmý dopředu. I přes to jsme získali milionové hodnoty v podobě domů, továren, vybavení bytů. Jsme o to dnes bohatší? Je o tento startovní kapitál místní obyvatelstvo spokojenější a tvář obcí a měst hezčí?

Režim a hlavně lidé po roce 1945 přistupovali ke krajině Sudet jako k dobytému území po nepřátelích, a podle toho se k ní chovali. Komunisté po roce 1948 zase ukradli obyvatelům to, co jim předtím dali. Bohatství ukrývající se v horách a v nížinách posílali „jako švestičky ze zahrádky“ hlavnímu autorovi komunistických idejí — Sovětskému svazu. Českoslovenští komunisté mu dali vše, na co ukázal — uhlí, uran, zlato, stavební materiály a nejhonosnější zámky. Jako bychom zapomněli, že to už je součást naší republiky. Že by to mělo být území, které máme chránit a zachovat jeho specifičnost. Vytvořit z něj konečně prosperující české regiony, které budou trvale tíhnout k Praze, nikoliv k jiným městským centrům Evropy. Vlastně jsme si tuto znovunabytou oblast měli namlouvat. Už v ní nebydlí nespolehlivé obyvatelstvo. Místo toho jsme tyto před válkou nejbohatší části státu proměnili v periférii, společnost bídy a devastace. Vznikla zde izolovaná skupina krmená strachem ze západních revanšistů. Kolem republiky se rozvinul rudý volební pás a jeho síla se projevuje dodnes. Přichází-li přes hranice možnost volného pohybu a pobytu cizinců, stejně tak i rovných pracovních příležitostí vně hranic, probouzí se v obyvatelích této dříve izolované a izolující skupiny strach ze svobody a opětovné přihlášení se k idejím komunismu. Doufám, že mladí lidé toto prokletí zlomí.

Tak mi to alespoň přišlo při pohledu do podkrušnohorské krajinné kafilérie.

Pastvinami a bučinami východních Krušných hor

Od Nakléřova (Nollendorf) se ale ráz krajiny změnil. Zde začíná přírodní park Východní Krušné hory s nádhernými loukami, zachovalými porosty bučin, které jako jediné vydržely exhalační tlak, osaměle stojícími stromy a výhledy na Středohoří. V Adolfově (Adolfsgrün) jsem si dal přestávku v hospůdce U Baby Jagy a pokračoval na Komáří vížku (Mückenthürmchen), o které jsem již věděl, jaké výhledy skýtá. Byl božský zlatý večer dvanáctistupňové barvy a louky v osmi stech metrech skýtaly tolik radosti, barev a života, že jsem se tou krajinou přímo vznášel. Nafotil jsem mnoho portrétů špičatého veličenstva Milešovky von Středohoří (Milleschauer nebo Donnersberg) a její suity, která ji zde věrně následuje.

Na Komáří vížce jsem ustrnul až do tmy a ohromeně sledoval monumentální pohled do severočeské pánve zleva lemované Středohořím a zprava bariérou Krušných hor. Když jsem popíjel pivo Březňák, napadlo mne, že by se mohlo pojmenovat jinak, lépe. Mají tady dvě hory stojící přes údolí naproti sobě. Pramenáč (Bornhauberg) a Bouřňák (Stürmer). Kdyby se desítka jmenovala Pramenáč a dvanáctka Bouřňák, mělo by to nápad, říz i šmrnc.

Na Komáří vížce jsem mluvil s cyklistou, který trénoval výjezd z Krupky (Graupen), neboť se za měsíc měl zúčastnit cyklistického klání do kopce nad Litvínovem (Leutensdorf). Potkali jsme se nahoře na terase a vychutnávali jsme si ovoce, které přineslo trmácení se do kopce. Oba jsme ocenili výhody našich způsobů pohybu v krajině. Varoval mě před klíšťaty. On prý málem přišel o zdraví a celou sportovní kariéru kvůli tomu, že včas nerozeznal encefalitidu. Vyměnili jsme si adresy a doufám, že se mu ten závod vydařil.

Příchod cizích horníků do Čech

Ráno jsem vyrazil směrem k hoře Bouřňák. Vzal jsem to přes Horní Krupku (Graupen), protože mě lákal starodávný kostel a slavná hornická minulost. Celá tato obec je postavena ve velmi prudkém svahu. Žít v tak strmé stráni musí být zajímavé. Má to svá pro i proti. Snadno domyslet jaká. U kostela tu visí veliká cedule o vzniku hornictví v Krušných horách. Koupil jsem si také pěknou barevnou informační knížečku o hornících v Krušnohoří. Sedl jsem si na lavičku do stínu staré lípy, sundal si batoh a začal číst. Krušnohorská historie se začala otevírat.

Jak a proč vlastně přišli Němci do Čech? Z učebnic jsem věděl, že sem byli pozváni, aby osídlili ty části země, které Češi nebyli s to obydlet. Vnitřní kolonizace z 11. století až do těchto míst nedošla. Král věděl, že v pohraničních horách se ukrývá veliké bohatství, a chtěl ho získat. Povolal proto kolonisty ze zemí na západ od Čech. Tito osadníci osídlili vnější hraniční pásy Čech. Postupně začali kultivovat nebezpečnou divočinu, stavět chatrče, obce a města. Přinesli s sebou kulturu, jazyk, technologie a čeští panovníci jim udělili významná privilegia. Čas šel dál a kultura horských zemědělců, horníků a obchodníků ve městech pod horami začala vzkvétat. Nejstarším královským městem se tak stal Bruntál (Freudenthal, asi 1213) na severní Moravě a v severních Čechách hrál prim starý Most (Brüx).

Krušné hory lákaly nejvíce horníky, neboť se zde a v blízkém Slavkovském lese (Kaiserwald) nacházelo největší bohatství drahých kovů ve střední Evropě. Takto popisuje Josef Hegerth, kronikář obce Jelení (Hirschenstand) v Krušných horách, cestu německých kolonistů do divokých krušnohorských kopců:

Zatímco se Slované usazovali v nádherné rovině u řeky Ohře, zůstávaly naše lesní výšiny zcela bez lidí. Za pracné a náročné osídlení Krušných hor můžeme děkovat německým kolonistům. Ti jako první začali stoupat podle vodních toků hlouběji do hor a rýžovali cínovou rudu, která se nacházela všude v okolí potoků a stále připlouvala do údolí poháněna prudkým proudem vod. Uběhla již celá staletí od doby, kdy zde člověk postavil první chaty. Když první ranní paprsky slunce prozařovaly vrcholy hor, stál již shrben německý horník ve věčné tmě dolů. Po staletí se nad těmito vrcholy rozprostíral zvuk kladiv a majzlíků. První fázi kolonizace brzy doplnila další vlna příchozích zemědělců z Bavorska, kteří se usadili na úpatí Krušných hor. Divoké hory ztrácely svoji nehostinnost a ve stráních se začaly objevovat vyklučené paseky, domy a kostely.

Českým „Klondikem“ můžeme nazývat období stříbrné horečky v Jáchymově. Na počátku 16. století zde byla objevena velká ložiska stříbra. V roce 1516, na místě osady Konradsgrün, bylo založeno Štěpánem Šlikem město Jáchymov (St. Joachimsthal). Počet obyvatel vzrůstal, a tak již počátkem roku 1520 zde žilo 4 963 osob, v roce 1533 dokonce 18 000. Za pouhých sedmnáct let se Jáchymov stal druhým nejlidnatějším městem království. Vzniklo zde také v 16. století první sídliště. Podobný zájem a nával kladívek, lopat a rýčů zaznamenala i Krupka, Horní Slavkov (Schlaggenwald) a mnoho dalších údolí.

Horničina byla hodně drsné povolání. Platilo zde jednoznačně heslo: risk je zisk. Josef Pilz v dějinách města Nejdku píše:

Co se týče této nebezpečné práce, vězme, že se provádí ve dvou místech, v ohněm vypálené lokalitě a po stranách. V postranních štolách, kam se oheň rozšíří, se potom pracuje s palicemi a krumpáči. Oheň zapalují ve středu a v pátek. To se provádí až poté, co jsou odvedeny plyny. Lokalita se vypálí a potom zvětší. Když je místo zapálené, je tam tak velký žár, že někdy až do pondělí i déle na něm nelze setrvat. Když je hornina ohněm rozrušená (a poněkud vychladlá) pracuje se s krumpáči. Přes prohlubně se dávají lávky a ve středu prohlubní se pálí oheň. Kde to jde nejsnáze, odlamuje se cínová ruda sochory a palicemi a hází do okovů. Pracuje se ve výškách a za velkého nebezpečí, protože někdy se musí postupně pracovat ve dvou až třech vrstvách a hrozí nebezpečí pádu horníka přes kameny ostré jako sklo, které ho mohou těžce zranit. Když je ruda nalámána, rozbíjí se malými i velkými kladivy a pomocníci ji dopravují na povrch. Jaké je uvnitř ještě horko, je vidět z toho, že tam lidé pracují téměř nazí, jen s pokrývkou hlavy, v botách proti žáru a vpředu zakryti zástěrou. Rád bych viděl lázeňského, který by svým návštěvníkům tak zatopil! Ti lidé pracují na pokraji nebezpečí života a smrti. Je to tak těžká a namáhavá práce, že v tom nesnesitelném horku z nich pot teče proudy. Ten ze sebe stírají škrabkami. Když potom vystoupí nahoru na čerstvý vzduch, Bože, jaká je to slast! Mnozí si lehnou na zem a lapají po vzduchu. Další, kteří se dostanou ke džberu s vodou, vrhnou se na něj dychtivěji než Gideonovi žoldnéři a pijí ke škodě svých plic, což vede k tomu, že se najde jen málo starších horníků. Když je toto horké místo, jakkoli malé, vyčištěné a zabezpečené, je vidět nádhernou klenbu. Jinak je to cesta svízelná; hned je horko, hned zase zima, často se musí šplhat, často lézt po kolenou a často jít kus cesty ohnutý. Když vypalované prostory dohoří, strop spočívá na pilířích. Pak se pilíře odstraní a strop se zhroutí. Nebezpečí je přitom dvojnásobné, protože působí tlak hornin. Při jejich pádu hřmí, jako by se střílelo z děl, a tlak vzduchu je tak silný, že dělníky přitlačí i daleko v chodbách, kam utekli při tom lámání, praskání, bouchnutí a tlaku. Tam, kam utíkají před prachem, musí pomáhat Bůh, protože by mohlo být příliš pozdě, jak je vidět na tragických případech těch, kteří byli překvapeni nenadálým průlomem a zasypáni. Někdy přežili, někdy byli rozlámáni a rozmačkáni. Když je potom hornina vyklizena, vzniknou takové prostory, že by se do nich vešly i ty největší domy. Když se zapálí 20 láter (asi 40 m) dřeva, to byste měli vidět ten zázrak, jak oheň přemáhá celé skalní bloky. Duní to, hřmí, praská, že se i ten nejotrlejší člověk, který na to není zvyklý, zachvěje. Když začnou skály praskat, má ten, kdo u toho dříve nebyl, pocit, že se za ním vše řítí dolů. Měli byste vidět horníky, jak v těch odkrytých slojích pracují se sochory, dubovými tyčemi a často i lany, aby železnými klíny zajistili rozpuklá místa. Zhrozili byste se při pohledu, jak stojí na žebřících a shazují vše, co je výš než oni. Když se stane, že žebřík praskne, zřítí se dělník dolů do sloje s kameny ostrými jak nůž...

Pouť po plochém hřebenu hor

Zvedl jsem se a vyrazil směrem na Bouřňák. Po zelené značce jsem se domotal až k slavné E 55. Cesta to byla ale únavná. Poprvé jsem se cítil při své pouti smutný, protože jsem sám. Náladu mi nespravila ani tatranka zakoupená za 38 Kč ve stánku jedné prostitutky nad obcí Dubí (Eichwald). Hledání sama sebe se nedařilo. Stýskalo se mi po Johance. Začal jsem pochybovat o smyslu vynucené samoty. Trudnomyslnost. Míč jsem neměl, ale vzpomněl jsem si, že v batohu nosím zpěvník. Poprvé jsem ho vytáhl právě zde a při dlouhých přechodech krušnohorských náhorních rovin jsem tak učinil ještě mnohokrát. Šel jsem se zpěvníkem v ruce a zpíval na celé kolo. To mi náladu pokaždé zlepšilo.

Přesto jsem ale potřeboval najít onu červenou linii, která se táhla mým životem, a téma, kterému bych se na cestě mohl věnovat. Mít o čem přemýšlet, abych se nenudil. Nejzajímavější na celé cestě zatím byla ta fragmentární přítomnost německé kultury a způsob, jakým se s ní zde naložilo. Jak ji lidé interpretovali a uchopovali. To bylo téma, které jsem mohl s každým kilometrem v nohách hlouběji poznávat.

Ten večer jsem vylezl na horu Bouřňák s krásným výhledem a majestátními bučinami a pokračoval přes Vrch tří pánů až na Stropník (Straubnitzerberg), kde jsem přespal. Celý vrcholek Stropníku je trochu vysunut do podkrušnohorské kotliny, takže odsud je výhled jako z věže opevněného hradu — Bergfriedu.

Ráno mě pod celtou navštívilo divoké prase. Asi mu zavoněly moje ovesné vločky.

Od Bouřňáku až po Chomutov (Komotau) se hory vyznačují společnými prvky. Les je tady druhotný, ale již zde vyrůstá kvalitní podrost smrčin, kombinovaný se stříbrným smrkem, břízou a jeřáby. Jsou tu krásné a velké louky, holé vrcholky kopců (Pramenáč — 909 m, Stropník — 856 m, Loučná — 956 m, Medvědí skála — 924 m) se skvělými výhledy do propasti Severočeské uhelné pánve a na druhé straně na křivolaké rovinaté Podkrušnohoří na saské straně. Celé okolí Flájské vodní nádrže (Fleyh) od Loučné (Wieselsteinberg) po Klíny (Göhren) je jednou velikou uzavřenou oborou, kde roste a obnovuje se lesní porost. Člověk musí přelézt velkou ohradu, aby to uviděl. V jednom místě na dlouhé rovné cestě směrem k zámku Bradáčov (Lichtenwald) jsou na obou stranách cesty soustavy větších či menších krmelců a vaničky na sůl. Musel jsem se nad tím pousmát. Tolik mi to připomínalo benzinové pumpy podél dálnic.

V této části je patrný zvláštní ráz Krušných hor, které jsou na hřebenu ploché, a zdá se tedy, že člověk stojí kdesi v nížině. Rostlinstvo tomu ale nenasvědčuje. Ideální terén pro jízdy na kole, a to platí pro celé pásmo Krušných hor. Při výhledu je zřetelně vidět, že tuto „tibetskou analogii“ využili lidé již dávno, a třeba při pohledu z Medvědí skály (Bärenstein) je vidno, jak mnoho bylo vykáceno lesního porostu a kolik zde žilo lidí. Dnes se uprostřed horských luk „tulí“ jen vesničky. Dříve zde stálo mnohem více zástavby a dnešní vísky byly dříve městečky. Zároveň sem nepřijde mnoho turistů, takže pro lidi ve vesnicích je každý poutník příjemným překvapením a hned se ptají, kam jdete, a ochotně radí. Poutníků ale zase není tak málo, takže v každé vesnici najdete alespoň jednu hospůdku otevřenou i přes den, kde lze svlažit hrdlo a zahnat hlad, což třeba v Pošumaví není obvyklé. Protože jsem chodil stále otevřenou krajinou, zjišťoval jsem, že si rád sednu do lokálu a nikoliv na venkovní zahrádku. Chyběla mi totiž hudba a rád jsem jí naslouchal. A také veselému hovoru místních lidí, kteří řešili nějakou zdejší zapeklitost. Jen jsem tiše seděl, poslouchal a usmíval se. Asi jsem vypadal bezdůvodně veselý, ale nikdo mi nic neřekl a já měl opravdovou radost z jakéhokoli lidského hemžení.

Turisticky ideálním terénem je okolí Nové Vsi v Horách (Gebirgsneudorf), kde člověk může vylézt na již zmiňovanou Medvědí skálu, cestou se vykoupat v Dřevařském rybníku s krásným výhledem a při stoupání do svahu kopce obdivovat malebnost oněch pastvin v horách. Přímo na vrchol Medvědí skály se musí odbočit ze značené cesty a prodírat se pozvolným svahem k vrcholu, kde se tyčí skupina skal a zbytek dřevěného srubu. V horkém dni jsem měl sice strach ze zmijí, ale protože jsem kolem sebe sekal klackem a hlasitě si zpíval, doufal jsem, že se nepotkáme. Z vrcholu je úchvatný výhled: je vidět velká část Čech, bariéra hor od Teplic (Teplitz) až po Klínovec (Keilberg), České středohoří (Bőhmisches Mitellgebirge), průmyslová pánev, Doupovské hory (Duppauer Gebirge) a vrchovina Džbán (Zbanberg). Pohled na rozoranou zemi (haldy hnědé mrtvolné hlíny propojené pásovými dopravníky, všude se tyčící komíny továren a elektráren) není příjemný, ale je uhrančivý. V dáli se rýsuje i Nechranická vodní nádrž, rekreační centrum zdejšího kraje.

Chomutovská pánev ještě před dvěma sty lety vypadala úplně jinak. Pod Krušnými horami se v dávných časech rozprostíralo velké jezero, které v 17. století označil Balbín za největší jezero v Českém království. Na zmínky o něm jsem narazil, když jsem zkoumal a porovnával rozdíl v názvu jednoho podkrušnohorského městečka, které dnes již neexistuje. Česky se jmenovalo Ervěnice, ale německy zcela jinak — Seestadtl. V době, kdy zde němečtí obyvatelé žili, nacházelo se městečko na břehu ohromného jezera a hlavní zdejší obživou byl rybolov. Odtud tedy německý název, který značí „jezerní městečko“. Jezerní plocha se však vlivem sedimentace splavenin stále zmenšovala, takže se jezero rozdělilo postupně na několik menších jezer. Tzv. Komořanské jezero mezi Ervěnicemi, Komořany (Kommern) a Dolním Jiřetínem (Nieder Georgenthal) mělo ještě na počátku předminulého století plochu kolem 140 hektarů. To už ale bylo porostlé rákosím a jinými vodními rostlinami a mělo bažinaté břehy. V krajině kolem Komořanského jezera bývaly častější než jinde epidemie různých nemocí. V roce 1683 zemřela například řada zdejších obyvatel na mor. Vyskytovala se zde i cholera. Ve 30. letech 19. století dal kníže Ferdinand z Lobkovic jezero odvodnit a vysušit a zdravotní stav obyvatel se pak zlepšil. Přesto se městečko Ervěnice a okolí vyznačovalo větší vlhkostí, neboť bylo otevřeno studeným severním a severozápadním větrům a kolem obce zůstaly bažinaté louky.

Charles Sealsfield, který v roce 1820 navštívil České království, si o této oblasti zapsal:

Silnice z Teplic do Karlových Varů vede bez přerušení rozsáhlými obilními lány v délce 40 mil. Je to nejbohatší a nejúrodnější část tohoto království. Venkované jsou většinou zámožní. Několik vévodů, knížat a řada hrabat zde tráví léto na svých zámcích a venkovských sídlech, z nichž mnohá se vyrovnají, pokud je nepředčí, nejkrásnějším venkovským sídlům v Anglii.

Neznámý měšťan z Drážďan zase píše:

Kam až oko dohlédne, vše je využíváno k intenzivnímu obhospodařování půdy. S půdou se zachází tak hospodárně, že se dokonce mezi poli nedělají meze a jsou rozlišovány jen trochu vyšší a širší brázdou.

Jak praví moudrost i dnešních rolníků, doba, režim a vztah lidí k zemi se dá určit podle jejich vztahu k půdě, k obdělávání, péči a vhodnému využívání. Je-li člověk vázán k místu, půdě a výnosům z ní, je nucen ji ochraňovat a hýčkat ji. Půda je totiž živá… anebo mrtvá.

Asi tři kilometry od vrcholu Medvědí skály se nachází krásně umístěný horský hotel Lesná (Ladung), kde si můžete dopřát komfortu, co tělo ráčí. Petr Příhoda, psychiatr, jenž pracoval v Podkrušnohoří v dobách nejtěžších imisních zátěží, ve své knize Ztracené dějiny píše:

Ubíráš-li se proti předpokládanému směru proudu Bíliny, která je zde znetvořena a vedena betonovým žlabem, do míst, kde je již řeka skutečně řekou, jako v nějaké zlomyslné pohádce platí i zde, že nesmíš pohledět kolem sebe, nebo dokonce vzhůru. Neuposlechneš-li, spatříš, jak ti před očima umírá les. Smrky tady v údolí rezavějí a lze vídat i listy buků, popálených kyselým deštěm. Jsou to nicméně pořád ještě stromy. O něco výš se jako vykřičníky tyčí už jen odumřelé pahýly. Vystoupíš-li na hřeben, uvidíš už jen bitevní pláň po prohraném boji, kde se netyčí nic. Vzpamatuješ se z prvního otřesu a zapátráš po obzoru, zda se tam někde přece jen nenajde nějaká oáza, ostrůvek naděje.

Dnes to na hřebeni Krušných hor vypadá mnohem lépe. Raší nový les. Jak mi ale jeden lesník na Chomutovsku vysvětlil, ještě není vyhráno. Metrový stromek má ke zdravému lesu velmi daleko. Ale není tak zle. Lidé se krotí. Nikdy není pozdě začít s regenerací.

Jak jsem se blížil k Bezručovu údolí za Mezihořským vrchem (938 m), zřetelně jsem vnímal změnu porostu a jeho zocelení. Již zde vládne smrk a krajina získává klasičtější horský charakter. Hvozd. Když jsem procházel útulnými zákoutími, kde vsi, pastviny, shrabané seno, remízky, meze a lesy vytvářejí příjemný obraz poklidu a domáckosti, pochopil jsem, jak to myslel bájný Čech, když na hoře Říp řekl: „Zde se usadíme.“ Napil jsem se z potůčku, odkud již před dvěma sty lety čerpal zdejší pivovar vodu na pivo.

Zdejší krajina je tichá, zapomenutá a podobně je tomu i se značením turistických cest. Mnohokrát jsem přešel odbočku a hledal, kde jsem se ztratil. Někdo porazí strom a nestará se o to, že stál na rozcestí a byla na něm značka. Jindy jsem zase viděl strom, na nějž byla značka namalována asi před deseti lety, a jak strom mohutněl, značka praskala a praskala, až z ní zbylo jen pár čar na kůře. Mnoho tras by si zasloužilo nové značení. O rozcestnících nemluvě.

Podobným rázem se vyznačuje část pohoří od Hory Svatého Šebestiána (Sebestiansberg nebo Basberg) po Klínovec. Opět překrásné louky, stromořadí jeřábů u silnic, daleké rozhledy. V Hoře Svatého Šebestiána jsem nasedl na vlak. Minul jsem Výsluní (Sonnenberg), protože zdejší zastávka se nachází pár kilometrů od městečka. Ani jsem si jí nevšiml, venku pršelo a byla zima, takže skla ve vlaku byla zamlžená. Všiml jsem si ale hezké dívky, která seděla přes uličku naproti mně a pěkně se na mě koukala. Když jsem vystoupil v Měděnci, zahlédl jsem, jak zrovna rukou otírala sklo a mávala mi. Na oplátku jsem jí poslal pusu.

(Mikšíček, Petr: Sudetská pouť aneb Waldgang, Dokořán, Praha 2005, 165 stran, doporučená cena 225 Kč, ISBN 80-7363-009-5, www.dokoran.cz, dokoran@dokoran.cz)

(www.zmizelesudety.cz, petrmiksicek@seznam.cz)

(pokračování)

Zpátky