Srpen 2005

Dějiny Židů na Slovensku (Část 3)

Ján Mlynárik

7. V československém státě (1918 – 1938)

V důsledku prohrané války se rakousko-uherská monarchie roku 1918 rozpadla. Na jejích troskách vzniklo pět nových státních útvarů. Vytvoření hranic nástupnických států velmi zkomplikovalo další vývoj židovské komunity, která doposud žila ve společném státním celku. Tradiční soužití bylo přerušeno, ztratil se styk s centry, od nichž jednotlivé náboženské směry přebíraly směrnice, ideové impulsy a jež je sjednocovala. Konkrétně reformně neologický směr Židovstva na Slovensku, jež se stalo součástí nástupnického československého státu, ztratil přirozený a nerušený styk se svou centrálou v Budapešti, což mělo pro jeho další existenci osudový význam. Na druhé straně tím, že centrála ortodoxních židovských směrů zůstala v Bratislavě, tedy v Československu, získali ortodoxní posilu, vzrostli, ale Židé vážící se na ortodoxní směr v ostatních oblastech bývalých Uher utrpěli citelnou ztrátu. Poměry mezi Maďarskem a Československem zejména po první světové válce, ale vlastně během celého meziválečného období byly napjaté, Maďarsko nikdy neuznalo hranice určené Trianonskou smlouvou roku 1920, a tedy ani existenci Československa, a cílem jeho zahraniční politiky včetně iredentistického hnutí na Slovensku bylo vrátit Slovensko do Uher, respektive státně je znovu spojit s Maďarskem. Staletému soužití uherských Židů v Uhrách výsledky první světové války udělaly konec.

Uherská židovská komunita měla před rozpadem monarchie 911 227 členů. Sčítání lidu roku 1921 zjistilo, že na Slovensku je 136 000 obyvatel hlásících se k židovské (izraelitské) víře. Z nich se ke slovenskému jazyku hlásilo jen 29 000, tedy 22 %. To již Židé na Slovensku měli za sebou tříletý vývoj v novém státě, v němž mnozí začali uznávat realitu a měnili národně politickou orientaci. Vcelku vznik národního státu Čechů a Slováků, či oficiálně „státu československého národa“, slovenskou židovskou komunitu těžce zasáhl. Jak víme, historický vývoj jí vtiskl pojosefínskou germanizační orientaci, na niž zejména po rakousko-uherském vyrovnání navázala silnější orientace promaďarská. Většinou maďarsky a německy hovořící a cítící Židé se náhle ocitli – i jazykově – v cizím národním útvaru, který, zbaven národního útlaku, začal nyní institucionálně definovat svou národnost a státoprávní prioritu. V Uhrách to možné nebylo – státní správa a silný maďarizační útlak znemožňovaly slovenské populaci zvýrazňovat své nacionální postavení. Utlačovaní Slováci byli v horší situaci než židovské společenství, jež ve státě s maďarskou superioritou mělo lehčí život – již v jazykové komunikaci – a jisté výhody. Teď se to radikálně změnilo. Nová československá státnost Slováků nutila Židy hledat nový modus vivendi se společenstvím, v němž žili. Navíc komunikaci s ním komplikovala, ostatně jako již předtím, jejich izolace v náboženských komunitách a neschopnost najít pozitivnější vztah ke křesťanství, což se zvlášť vyhranilo u ortodoxních Židů, kteří na Slovensku převažovali.

Vznikem Československa se Židé na Slovensku ocitli v jednom státním rámci s Židy z českých zemí na západě a s Židy z Podkarpatské Rusi. Komunikovali spolu i za existence podunajské monarchie, neboť navzdory dualismu šlo o jeden státní celek a ani komunikace Židů z Podkarpatské Rusi s východoslovenskými Židy nebyla nijak omezována. Jenže nový státní rámec, jeho uzavřenost a izolovanost, zejména od Maďarska a jiných částí monarchie, tedy i od Rakouska (Burgenlandu), dávaly životu Židů na Slovensku jiné dimenze.

Až po roce 1918 se jasně ukázalo, že v Československu žijí dvě do značné míry odlišné židovské pospolitosti. Rozlišovaly se intenzitou a mírou religiozity, sociálním složením, hospodářským založením a směřováním, životním stylem, zvyky, tradicí a mentalitou. Židovské komunity v západních částech republiky – v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – byly svobodomyslnější, měly liberální postoj k náboženství a tradicím. Souviselo to vůbec s uvolněnějším náboženským životem v těchto zemích, kde po husitských bouřích a reformaci byl vztah k náboženství, a tedy i katolicismu, uvolněnější. Pokud jde o římskokatolické vyznání, moravský představitel katolicismu msgr. Šrámek se na fundamenty věrouky díval úplně jinak než slovenský kněz Andrej Hlinka. A podobně tomu bylo i v Židovstvu. To se v západních zemích ČSR nacházelo již v pokročilém stadiu asimilace a demografického poklesu. I v kultuře dosáhla asimilace vysokého stupně: pražská židovská kultura se stávala organickou částí české kultury vůbec, rozhojňovala a obohacovala ji.

Na rozdíl od těchto poměrů židovská kultura na Slovensku ovlivňovala slovenskou kulturu jen marginálně, i když její podíl nelze upřít. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi tvořili podstatnou část židovského obyvatelstva ortodoxní, kteří se houževnatě drželi starých tradic, pod vlivem religióznějšího obyvatelstva zůstávali víc uzavřeni do sebe a oproti jiným Židům měli vyšší sebevědomí.

Vznikem ČSR došlo k právním změnám oproti zákonodárství bývalé podunajské monarchie – nejen v tom, že nový stát bul budován na republikánské ústavě a demokratickém parlamentním systému, což se dotýkalo celého území státu, ale i tím, že dualismus monarchie značně ovlivnil i využívání zákonů v nové republice. Československá vláda kromě derogování zákonů, týkajících se šlechty a postavení Habsburků, převzala všechny zákony konstituční monarchie. Ale to znamenalo, že západní část státu převzala všechny zákony rakouské a východní část státu zákony uherské. Tak se stalo, že v jednotném státě byly v platnosti rozdílné zákony, jež se dotýkaly i právního postavení židovských náboženských obcí. Pokusy o unifikaci zákonů týkajících se židovské komunity, podobně jako i jiných širších souvislostí, selhaly. Tedy i úsilí založit celostátní jednotnou organizaci náboženských obcí, která by reprezentovala celou židovskou pospolitost v ČSR, bylo neúspěšné. Historik Robert Blücher připomíná, že „i tentokrát to byli hlavně ortodoxní, kdo překazil iniciativu v tomto směru“.

Republikánský režim svými zásadami a všestrannou demokracií, budovanou podle vzoru americké ústavy a demokracie, přinesl Židům možnosti rozkvětu, jaký nikdy předtím ve své historii neměli. Bylo to i v právní povaze Československa, jež poskytovalo národnostním menšinám, etnickým a rasovým skupinám nejrozsáhlejší práva, jakých tehdy v Evropě vůbec bylo dosaženo. Židé mohli svým vlivem a postavením v hospodářském životě ovlivňovat chod státu, sami stojíce v pozadí politiky. Stačí připomenout postavení českých finančníků Preissů, ale i jiných bankéřů a podnikatelů. Jejich vliv však byl regulován demokratickými pravidly parlamentního státu, a proto nebyl zneužit. Za těchto demokratických poměrů došlo k postupnému sbližování znepřátelených proudů Židovstva – ortodoxního a reformního – nejen v rámci jednotlivých částí republiky, ale i v republice jako celku.

Zakladatel republiky a její první prezident profesor T. G. Masaryk odhadoval dobu konsolidace republikánského státu na padesát let. Dostalo se mu však jen dvacet roků; byla to příliš krátká doba na to, aby se vyřešily všechny komplikované národnostní a jiné otázky státní existence. A tak ani sbližování československého Židovstva se po svém slibném začátku nemohlo úspěšně završit. Naopak, po nástupu nacismu v sousedním Německu se před československým Židovstvem otevírala smrtelná hrozba, avšak ani ta nemohla donutit židovskou obec rozdílných směrů, aby se sjednotila. Všechno potřebovalo svůj čas, toho se však nedostávalo.

Jestliže ČSR na jedné straně vytvořila podmínky pro konvergenci Židovstva, na druhé straně otevírala v nových podmínkách další ohnisko roztržky. Mezi reformní a ortodoxní Židy se postupně dostávaly myšlenky sionismu, ideologie židovské národnosti, potřeba vybudování židovského národního státu. Židé totiž v ČSR získali vymoženosti, jaké předtím neměli: kromě občanské a náboženské rovnoprávnosti dosáhli i statutu národnostní menšiny. Již 23. listopadu 1918 se v ČSR vytvořila Židovská národní rada, jež se obrátila na československou vládu s memorandem o zajištění menšinových práv židovského obyvatelstva. Na rozdíl od menšinových národních rad, například sudetských Němců, Židé nežádali územní autonomii ani separátní národnostní celky, protože žili v diaspoře. Československá vláda tedy jejich právům bezodkladně vyhověla.

Na konferenci Židovské národní rady v lednu 1919 se delegáti z Čech a Slovenska dohodli, že se budou politicky organizovat v rámci samostatných politických stran. V květnu 1919 vznikl Národní svaz Židů na Slovensku, který spolupracoval s Židovskou národní radou. Uvedené organizace, seskupené v Židovské straně a v Židovské národní radě, prosazovaly ve své praktické politice ideologii sionismu.

Ani poté, co Židé získali statut národnostní menšiny, nedokázali se – tak jako do té doby v ničem – sjednotit a právě kolem pojetí menšiny a náboženství se rozhořel nový boj, vedený s vášněmi srovnatelnými s těmi, jaké doprovázely rozdělení Židů na ortodoxní a reformisty. Podle ústavy ČSR byli Židé oprávněni hlásit se nejen k náboženství, což byla zvláštní rubrika evidence či sčítání lidu, ale i k národnosti bez ohledu na mateřštinu a používaný jazyk. Tato demokratická vymoženost, kterou Československo Židům poskytlo, nebyla všemi adekvátně zhodnocena a doceněna. Ortodoxní Židé a zejména jejich ultraextrémní představitelé považovali národnostní ambice za porušení smyslu Židovství, všech jeho tradic, a vynaložili všechno úsilí na to, aby je zmařili. Z teologických důvodů zásadně odmítali chápat Židovstvo jako národní subjekt v moderním slova smyslu. Podle jejich přesvědčení se má Židovství až do příchodu mesiáše a spasení chápat jen jako víra a náboženství, a ne jako národnost. Tato zásada zůstala dodnes jablkem sváru mezi ultraortodoxními a národně cítícími Židy. V Československu dosáhl tento spor neobvyklé akcelerace a intenzity vzhledem ke specifikům Židovstva v novém státě.

Hlavní představitelé židovského národního hnutí pocházeli z Čech a Moravy, v drtivé většině to byli neologičtí intelektuálové. Ti byli pro svůj vlažný postoj k religiozitě a pro své liberální názory již předem nepřijatelní pro představitele konzervativního ortodoxního Židovstva. Aktivita reformních liberálů v jakémkoli směru vzbuzovala již předem nedůvěru, obavy a nakonec i odpor ortodoxních. Uzákoněním menšinových práv i pro Židy a jejich zakotvením v první československé ústavě z 29. února 1920 spory neskončily, ale získaly na intenzitě. Začaly rozvášněné a často nespoutané polemiky, které sklouzávaly do osobních roztržek představitelů obou směrů a které – k radosti nepřátel Židů – zanechaly těžké následky.

Jádro sporu spočívalo v tom, že ortodoxní navenek vystupovali proti židovskému národnímu hnutí s teologickými argumenty. Současně se však ukázalo, že jim šlo o mocenské pozice, obávali se o ztráty či oslabení. Židovské národní hnutí při sčítání lidu dosáhlo neobyčejného úspěchu, když se 54 % československého Židovstva přihlásilo k židovské národnosti. Sčítání lidu objektivně ukazovalo trend popularity národního hnutí mezi židovskou pospolitostí, což vzbudilo zvláštní obavy u ortodoxních předáků. Židovští ortodoxní rabíni na Slovensku ve dvacátých letech rozvinuli proti židovskému národnímu hnutí řadu kampaní a dosáhli částečného úspěchu: roku 1930 se na Slovensku k židovské (izraelitské) víře hlásilo 136 737 osob, z toho však k židovské národnosti jen 65 385 osob, tedy 47 %. Pokles liberálně-národního Židovstva o 7 % oproti roku 1921 se však mohl přičíst i změně národnostní orientace židovského obyvatelstva, jež přecházelo od maďarského k československému směru. Po první světové válce došlo k úbytku Židů maďarské národnosti a k nárůstu těch, kteří se hlásili ke slovenské (československé) národnosti. Ještě roku 1921 se podle sčítání lidu hlásilo k maďarské národnosti 16,5 % Židů, roku 1930 tento poměr klesl na 9 %. Na druhé straně se projevil výrazný vzrůst příklonu ke slovenské národnosti: roku 1921 se k ní hlásilo 22 % Židů, roku 1930 již 42,2 %, tedy téměř dvojnásobek. Podle tohoto trendu se dalo předpokládat, že na konci třicátých let by se ke slovenské národnosti hlásila přinejmenším více než polovina, možná i dvě třetiny Židů.

Výrazný přírůstek Židů slovenské národnosti byl na úkor Židů maďarské národnosti a z menší části národnosti židovské. To pro Židovstvo na Slovensku mělo významné politické důsledky. Židovská veřejnost se postupem času v důsledku politických a společenských poměrů v ČSR stále více přiznávala ke slovenské národnosti, což oslabovalo latentní antisemitismus ve slovenské společnosti. Tento pozitivní trend byl bohužel roku 1938 přerušen a v důsledku agrese nacistického Německa do střední Evropy zcela zlikvidován.

Ke konci existence ČSR žilo na Slovensku více než 140 000 Židů. Ve způsobu jejich osídlení nastaly menší změny oproti minulosti. Roku 1930 sídlilo 55 % židovského obyvatelstva v obcích do pěti tisíc obyvatel, tedy ve vesnicích a městečkách. Ve dvou velkých městech jich žilo 18 %, a to v Bratislavě kolem 15 500 a v Košicích asi 11 500. Ve městech s počtem obyvatel mezi deseti a padesáti tisíci žilo 25 % z celkového počtu Židů na Slovensku. Židovská komunita si tak i nadále uchovala vesnický a maloměstský charakter, ale její účast ve městech se zejména po první světové válce zásluhou migrace mladších generací zvětšila. Do dalšího osídlení drasticky zasáhla vídeňská arbitráž v listopadu 1938, po níž jižní Slovensko připadlo Maďarsku a vznikla realita slovenského státu v sevření nacismu Třetí říše.

Vnitřní život židovské komunity na Slovensku v meziválečném období, jak jsme již uvedli, osciloval mezi směry ortodoxie, nacionalismu a reformní ideologie. Ortodoxní byli přinuceni po přiznání menšinových práv Židům bojovat na dvou frontách: proti myšlenkám a představitelům židovského národního hnutí a proti neologům – zápas s nimi se přenesl z dob existence Uher. Židovští nacionálové byli většinou reformní neologové, avšak mezi nimi byla i část ortodoxních. Útoky ortodoxních zesílily, když se představitelé neologismu dostali do vedení židovského národního hnutí na Slovensku. Představitelé ortodoxních této skutečnosti využili k diskreditaci národního hnutí v očích tradičního Židovstva. Poukazovali na to, že židovský nacionalismus je úzce spjat s bezvěrci, jak nazývali neologické představitele. Taktika ortodoxních jasně poukazovala na to, že odmítavé stanovisko jejich vedoucích funkcionářů vůči židovskému národnímu hnutí nevyvěralo jen z teologických motivů.

Tím se vytvořila druhá fronta v boji proti neologickému proudu a proti změnám uvnitř židovské společnosti. Ortodoxní oslabili politickou váhu slovenské židovské komunity tím, že jejich útoky oslabovaly pozice Židovské strany. Ale i navzdory zarytému odporu, který si ortodoxní přinesli z Uher, nemohli zabránit pronikání národních myšlenek a s nimi spjaté sionistické organizaci a zejména jejím mládežnickým hnutím etablovat se v tradičních centrech slovenské ortodoxie. Spor synů a otců zasáhl i židovskou komunitu pod Tatrami.

Československá demokracie utvářela pozitivní podmínky pro zmíněnou diferenciaci Židovstva směrem k reformním trendům. Tato tendence zesílila zejména v třicátých letech, kdy židovské národní a sionistické myšlenky získávaly značný vliv v ortodoxních náboženských obcích. Tento vývoj již ukazoval změny uvnitř tradiční židovské komunity na Slovensku v meziválečném období. Židovský nacionalismus – sionismus a neologismus – získával mezi slovenským Židovstvem na síle a v logickém, násilně nepřerušeném vývoji měl perspektivu získat rozhodující, vítězné pozice. Holocaust však tento nadějný trend přerušil. Uvedený vývoj doprovázely rozpory a vzájemná nedůvěra v židovské komunitě, což její respekt v očích slovenské pospolitosti snižovalo a nahrávalo antisemitským silám a rasovým tendencím. To, že sama slovenská společnost byla sociálně a politicky hluboce diferencovaná, zmítaná spory a boji, bylo považováno za samozřejmé; když se to však projevilo v židovské komunitě, chápalo se to hned jako něco, na co je třeba poukazovat a doslova o tom klevetit.

Po rozpadu staré struktury vedení židovských obcí na Slovensku, jenž byl způsoben zánikem Uher, se za ČSR vytvořila struktura nová. Migrace do měst, jakož i vystěhovalectví do zámoří a evropských zemí ovlivnily snížení počtu náboženských obcí na Slovensku. V ČSR bylo 446 židovských náboženských obcí, z toho na Slovensku 227, tedy polovina. Vzhledem k celkovému počtu obyvatelstva byla židovská síť obcí na Slovensku značně hustší než v západních zemích ČSR; Židovstvo na Slovensku bylo relativně početnější a jeho váha ve slovenské společnosti vyšší. Pokud jde o vnitřní strukturu podle teologické orientace, 167 obcí bylo ortodoxních a 60 obcí, což je 35 % z celkového počtu, patřilo k liberálnímu svazu Jerušun, který vznikl roku 1926 po sloučení neologických obcí s obcemi „status quo ante“.

Po vzniku ČSR ortodoxní pospolitost reorganizovala svou základnu přizpůsobením se novým státně geografickým poměrům. Církevní stanovy byly přepracovány a schváleny nařízením ministerstva s plnou mocí pro správu Slovenska 14. dubna 1920. Podle základních zákonných úprav se příslušníci ortodoxního Židovstva organizovali v tzv. židovských náboženských obcích. Byly to veřejnoprávní organizace, sloužící zabezpečení náboženských potřeb svých členů. Tyto náboženské obce se organizovaly ve Svazu židovských náboženských ortodoxních obcí. V jejich čele stála jako výkonný orgán Ústřední kancelář autonomních ortodoxních židovských náboženských obcí na Slovensku se sídlem v Bratislavě.

Kromě Židovstva na Slovensku tato kancelář zastupovala a řídila záležitosti náboženských obcí i na Podkarpatské Rusi. Tam se kvůli složitým státoprávním poměrům a zejména kvůli rozporům v židovské veřejnosti nepodařilo založit samostatnou církevní organizaci. Vláda udělila Ústřední kanceláři v Bratislavě dočasný mandát ke správě činnosti židovských náboženských obcí na Podkarpatské Rusi, jenž zůstal v platnosti během celé existence první ČSR. Představitelé ortodoxie na Slovensku tím byli značně posilněni, otevřel se jim nový prostor pro jejich činnost a vliv. Na druhé straně bigotnější ortodoxní Židovstvo na Podkarpatské Rusi mělo silný vliv na slovenskou komunitu a do značné míry posílilo pozice ortodoxních na Slovensku při realizaci vytýčených cílů.

Podle historika Roberta Blüchera „dominantním proudem Židovstva na Slovensku byl ortodoxní, k němuž se hlásilo více než 75 % židovského obyvatelstva. Je třeba ale dodat, že ne všichni z nich se počítali mezi striktně religiózní, kteří přísně dodržují tradiční předpisy a zákony.“ I navzdory určitému otevírání se ortodoxie na Slovensku vůči vnějším proudům se na Slovensku ještě dokonce i v průběhu 20. století udržovaly konzervativní prvky; bylo to déle než v českých zemích a západní Evropě. Jak poukázal historik Tomáš Pěkný v díle Historie Židů v Čechách a na Moravě, jež vyšlo v Praze roku 1993, tento konzervatismus lze spatřit například v životnosti rabínské literatury, která v českých zemích ustupuje již v 19. století literární a vědecké činnosti reformistů a vstupu židovských autorů do národní literatury. Na Slovensku se však rabínská literatura pod silným vlivem bratislavského rabína Sófera a jeho synů Šemuela Wolfa, Simcha Bunema a Akivy Sófera udržela až do konce třicátých let 20. století. Frankfurtský rodák Chatam Sófer, který působil na boskovické škole, potom v ješivách v Prostějově a Strážnici a nakonec jako hlavní rabín v Bratislavě, vychoval ve své světoznámé ješivě více než čtyři sta žáků, kteří pak pracovali na rabinátech na Slovensku, v Uhrách, ale i v jiných evropských zemích a přenášeli jeho striktně ortodoxní metody na své žáky a přes ně na generace dalších rabínů. Právě Sóferovi potomci, působící na nejvyšších postech bratislavské obce, udrželi ortodoxní charakter bratislavské ješivy a tradici rabínské literatury až do druhé světové války.

Vlivem striktní ortodoxie bylo v podmínkách Slovenska znemožněno plné uplatnění toho proudu západního (i českého a moravského) Židovstva, který charakterizoval Tomáš Pěkný ve zmíněném díle takto:

„Bez ohledu na nesouhlas tradicionalistů vycházelo z ghett stále víc mladých mužů, fascinovaných možností profánního studia a představou, že budou moci pracovat ve svobodnější společnosti. Otevření cesty k moderní vzdělanosti bylo pro mnoho Židů obrovskou šancí; zejména později, když hospodářské poměry umožňovaly vyšší výdělky, se stalo snem každé židovské rodiny, aby aspoň jeden z jejích synů vystudoval na vysoké škole. Mnozí židovští studenti působili jako novináři či literáti a patřili k prvním generacím Židů, kteří se otevřeně zúčastnili duchovního dění za branami ghett. Tato účast byla – v souladu s dávnou tradicí – nejsilnější především v literatuře.“

Nápor nových myšlenek, sociální a hospodářské změny 19. a 20. století nemohly samozřejmě zůstat bez odezvy ani ve slovenské ortodoxní obci. Ortodoxní duchovní a představitelé již ve 20. století neměli tak úplně jasno, jak přísně je třeba dodržovat tradiční předpisy a zákony; tady již neexistovala jednoznačná a rozhodná stanoviska. Pokud šlo o jiné myšlenkové proudy, ortodoxní rabíni projevili navenek vždy nekompromisnost až zarytost. Ale v případech, kdy chtěli zachovat celistvost své náboženské obce v rámci ortodoxie, a pokud nebyla ohrožena jejich autorita, vystupovali nejednou pro domo sua jako pragmatici s umírněným postojem. Důraz kladli na komunitu jako celek, na religiozitu náboženské obce, na zachování jejích organizačních daností a na náboženské ovzduší okolí. Pokud však šlo o jednotlivé příslušníky s ne právě přísným postojem k životu, rabíni si mohli dovolit jistou velkorysost a shovívavost. Byly to spíše výjimky, jež potvrzovaly pravidlo.

Skutečnost, že do vypuknutí druhé světové války si Židovstvo na Slovensku a ještě více na Podkarpatské Rusi udržovalo konzervativnější charakter než v jiných částech ČSR, měla vliv na jistou izolovanost Židů od slovenské společnosti, ztěžovala jejich emancipaci v ní, zabraňovala jim též v intenzivnějším vstupu do slovenské literatury a kultury. Tato vyšší míra izolovanosti Židů na Slovensku od společnosti působila i na lhostejnost slovenské pospolitosti k osudu Židů za druhé světové války. Nevytvořily se silnější vazby, jež by se právě v osudových chvílích mohly projevit silnějším akcentem k záchraně ohrožených a deportovaných Židů.

8. Nástup sionismu a vystěhovalectví do Palestiny

Jelikož převahu v Židovstvu na Slovensku tvořili ortodoxně zaměření Židé, bylo pochopitelné, že jejich centrální organizace v zemi vznikla jako první – roku 1920. Její vedení v Ústřední kanceláři autonomních ortodoxních židovských náboženských obcí na Slovensku tvořili předseda, jeho náměstek a generální tajemník. Tito funkcionáři a dva duchovní tvořili nejvyšší grémium ortodoxního Židovstva na Slovensku a celého Židovstva na Podkarpatské Rusi. Za první republiky byl předsedou Ústřední kanceláře vrchní rabín Koloman Weber z Piešťan, po něm vrchní bratislavský rabín Šimon Hirschler a nakonec laik Izidor Papenheim z Bratislavy. Rozhodující osobností v Ústřední kanceláři a vůbec v ortodoxní slovenské meziválečné pospolitosti byl generální tajemník Heinrich Schwarz, který zastával tuto funkci od založení kanceláře do roku 1942. Duchovními představiteli ortodoxního Židovstva v tomto období na Slovensku byli bratislavský vrchní rabín Akiva Schreiber-Sófer a nitranský vrchní rabín, přezdívaný „silný muž“ slovenské ortodoxie, Samuel David Ungar.

S činností ústřední kanceláře byla úzce spjata vlivná ortodoxní organizace, věnující se společenské a výchovné činnosti, Agudat Jisrael. Tato organizace byla odbočkou stejnojmenného světového hnutí. Její působnost na Slovensku byla v jistých směrech přizpůsobena potřebám ortodoxie na Slovensku. Agudat Jisrael na Slovensku měla rozšířenou síť omladinářských, ženských a dívčích skupin, jejichž činností doplňovala působení Ústřední kanceláře zejména mezi mládeží, kde se proti ortodoxii a konzervativním tradicím otevírala možnost ostřejší kritiky. Činnost Ústřední kanceláře se soustřeďovala na ortodoxní Židovstvo jako na celek, Agudat Jisrael se soustřeďovala na mladé jedince s cílem prohloubit v nich náboženské cítění a vychovávat je v duchu židovských náboženských tradic. Svazky a spolupráce mezi Ústřední kanceláří a Agudat Jisrael se prohloubily, když byl roku 1934 zvolen předsedou Agudat Jisrael v celém Československu rabín Ungar. Pod jeho vedením vynaložila organizace Agudat Jisrael velké úsilí, aby zamezila pronikání židovských národních a sionistických vlivů do ortodoxní židovské komunity na Slovensku. Boj proti přizpůsobení či dokonce asimilaci slovenského Židovstva ztěžoval porozumění mezi Židovstvem a ostatním obyvatelstvem, přispíval k izolaci a kulturnímu zaostávání. Ukazovalo se, že pokrokovější reformní proudy na Slovensku mají v Židovstvu podstatně menší podporu než na Západě nebo v západní části ČSR.

Proti převaze ortodoxie na Slovensku vystupovaly reformně neologické, nacionalistické a sionistické proudy. Byly však ve značně nevýhodné pozici. Na začátku ČSR bylo na Slovensku jen 29 náboženských obcí neologického proudu. Bylo to necelých 13 % z celkového počtu 227 židovských náboženských obcí na Slovensku. Rozpad podunajské monarchie a odříznutí neologických obcí od Budapešti, kde měly svou centrálu, způsobily jejich živoření. Neologické židovské náboženské obce na Slovensku ještě v předválečném období tvořily poměrně odlehlou periferii velkých neologických center, soustředěných na území etnického Maďarska. Neologické společenství bylo úzce spojeno s maďarským Židovstvem. Bylo poměrně hluboce zakořeněno v maďarské kultuře a zčásti se ztotožňovalo s maďarskou národností. Státní odluka od těchto center zkomplikovala život neologické pospolitosti na Slovensku a vytvořila jí složité organizační a vůbec existenční problémy. Proto přechod neologů na novou organizační strukturu a jejich přizpůsobení novým poměrům byly podstatně zdlouhavější než u ortodoxních obcí, u kterých organizační záležitosti proběhly poměrně rychle, bez závažnějších otřesů.

Bezprostředně po vzniku ČSR se v Židovstvu vytvořila iniciativa, která si vytýčila založení jednotné celostátní židovské organizace, jež by reprezentovala celé československé Židovstvo. Neologové na Slovensku byli horlivými propagátory této iniciativy. Počítali s tím, že v rámci rozvětvené pluralistické organizace si lépe zachovají svéráznost své pospolitosti. Počítali též s podporou pokrokovějšího českého Židovstva, jemuž mělo patřit v plánované organizaci vedoucí postavení a s nímž měli společného více – například vztah k religiozitě, kultuře a školství – než s ortodoxními na Slovensku.

Když pokus o založení celostátní židovské organizace zkrachoval a vytvořily se samostatné zemské organizace, ocitla se neologická komunita na Slovensku na existenční křižovatce. Mohla buď fungovat i navzdory nepříznivým okolnostem nadále jako samostatná organizace, anebo hledat spojenectví s neortodoxními organizacemi, tedy zda by nebylo účelnější spojit se s náboženskými obcemi „status quo ante“, jež měly též existenční problémy. Rozhodnutí bylo složité a vyžadovalo kompromisní řešení. Představitelé neologů věděli, že sjednocení se svazem organizací „status quo ante“, který měl 31 náboženských obcí, znamená zříci se některých zásad a ideologických prvků, jež charakterizovaly klasickou neologii a její způsob života. Organizace „status quo ante“ se totiž odlišovaly od neologického směru citlivějším vztahem k židovským tradicím a měly jiné chápání religiozity, vcelku měly blíže k ortodoxním. Spojit se s takovou organizací znamenalo ústupky, ale v dané situaci představitelé neologického směru neměli na výběr, a proto se prakticky chopili kompromisu. Roku 1926 došlo ke sjednocení neologických náboženských obcí s obcemi „status quo ante“. Vznikl společný Svaz kongresových a status quo ante židovských náboženských obcí na Slovensku Jerušun, ve kterém bylo organizováno šedesát obcí liberálně reformního směru. Ministerstvo školství a národní osvěty ještě téhož roku schválilo stanovy Svazu, který tak dosáhl úředního uznání. Sjednocení liberálních proudů Židovstva na Slovensku znamenalo další stadium vývoje, z čehož vyplynuly společenské a politické důsledky.

Nejvýznamnějším výsledkem sjednocení liberálů bylo, že neologové ve své klasické podobě jako jeden z proudů Židovstva na Slovensku přestali existovat. Liberální Židovstvo se tím začalo mírně přiklánět k tradicím a židovské religiozitě. Protože podobný proces směrem k sekularizaci probíhal i u ortodoxního směru Židovstva na Slovensku, dochází v třicátých letech k postupnému sblížení obou částí židovské pospolitosti. Na Židovstvo na Slovensku začaly doléhat zlověstné ozvuky antisemitismu z nacistického Německa a fašistických či polofašistických států.

Uvedený proces integrace povzbudil a urychloval i integraci židovské komunity na západním Slovensku s komunitou ve východní části země. Sblížení se pozitivně projevovalo zejména v místním měřítku, a to zásluhou nastupujících mladších generací. V židovských komunitách se zakládaly společné školy, a to nejen ve městech, ale i v obcích a městečkách. Tento sbližovací proces dvou náboženských donedávna rozhašteřených proudů zvýrazňoval změny uvnitř židovské komunity ve východní části ČSR. Kritici rozpolceného Židovstva se právem tázali, zda k tomuto pochopení nutnosti dosáhnout jednoty nedošlo příliš pozdě a zda muselo nastat akutní nacistické nebezpečí, aby Židé pochopili, že jejich jedinou záchranou, pokud vůbec ještě byla možná, je jejich jednota a semknutost.

Svaz kongresových a status quo ante židovských náboženských obcí Jerušun na Slovensku vedli podle neologické tradice liberálního Židovstva laici. Předsedou byl zvolen bratislavský průmyslník Viktor Stein, jeho zástupci byli vrchní rabín z Trnavy Majer Stein a vrchní rabín dr. Eugen Guth z Nových Zámků. Funkci generálního tajemníka vykonával dr. Július Platschik. Duchovní představenstvo svazu Jerušun tvořil Svaz tradičních rabínů na Slovensku v čele s nitranským vrchním rabínem dr. Aloisem Schweigerem, duchovní autoritou slovenského liberálního Židovstva.

Rabín Schweiger pocházel z města, kde byla židovská komunita vzhledem k počtu obyvatel velmi silná. Roku 1880 počet Židů v Nitře tvořil 8 %, ale roku 1900 již 28 %. Židé tu měli dvě velké synagogy a osm modliteben, kromě toho několik sociálních spolků, rabínské učiliště s dvěma sty posluchači a střední talmudistickou školu. Schweigerova osobnost sama o sobě vypovídala o vývoji a myšlenkových směrech židovské komunity na Slovensku. Byl synem známého ortodoxního rabína Ignáce Schweigera z Topoľčan. Sám byl ortodoxně založený, vystudoval na rabínském učilišti v Bratislavě. Po aprobaci na rabína pokračoval ve světských školách – na univerzitě v Bernu získal titul doktora filozofie. Byl vůbec prvním rabínem na Slovensku, který kázal v synagoze slovensky, což bylo pro ortodoxní Židovstvo naprosto nepochopitelné. Aby školní mládeži přiblížil židovská hebrejská díla a písmo svaté a aby je učinil srozumitelnými i pro laiky, překládal je do slovenštiny; přeložil modlitební knihu, velikonoční pověsti, kapitoly ze Starého zákona a z talmudu. Jeho překlady byly důležitým přínosem k prohloubení vědomostí v předmětech judaiky pro žáky židovských škol obou proudů Židovstva na Slovensku. Jeho zakladatelské a humanistické dílo čeká na patřičné ocenění.

Ortodoxní představitelé se snažili zdiskreditovat neologismus poukazem na jeho úzké vazby na sionismus a liberální Židovstvo a na spolupráci s nimi. Byl to výsledek tvrdého odporu ortodoxních a jejich antagonismu k myšlenkám sionismu. Racionální jádro tohoto odporu tkvělo v tom, že část představitelů sionistického hnutí na Slovensku byla organizována v obcích svazu Jerušun. Složitost rozporů v Židovstvu na Slovensku je možno charakterizovat i na těchto danostech: mezi liberálním Židovstvem se nacházelo mnoho přívrženců asimilace, jimž se však myšlenky sionismu protivily stejně jako ortodoxním rabínům. Na druhé straně členskou základnu sionistické obce na Slovensku a jejích mládežnických hnutí tvořili z velké části příslušníci ortodoxních rodin. Jejich včleňování do sionistického hnutí proti tvrdému odporu tradičních duchovních autorit bylo jen dalším výrazem postupující sjednocovací tendence slovenského Židovstva, jeho přibližování slovenské společnosti.

Sionismus – hnutí za suverénní stát židovského národa – našel odezvu i ve slovenském Židovstvu, i když s jistými potížemi. Židé v Uhrách, a tedy i na Slovensku udržovali spojení se sionistickou organizací již od jejího vzniku. Na prvním sionistickém kongresu v Basileji byli přítomni i delegáti ze Slovenska. Z třinácti sionistických skupin, které existovaly v Uhrách před rokem 1918, bylo osm, tedy většina, na území Slovenska, a to v Bratislavě, Trnavě, Nitře, Dolním Kubíně, Banské Bystrici, Kežmaroku a Prešově. Během první světové války zastavily uherské úřady sionistickým organizacím činnost. Když byla 2. listopadu 1917 uveřejněna Balfourova deklarace o zřízení státního domova pro židovský národ v Palestině, Židé na Slovensku toto vyhlášení přijali se satisfakcí a nadšením.

Rozhárané poválečné poměry sionismu na Slovensku nepřály. Sionistická činnost se začala rozvíjet až po stabilizaci situace. Roku 1922 vznikla v ČSR federativní sionistická organizace. Jejího prvního sjezdu v Karlových Varech se zúčastnili i delegáti ze Slovenska. Součástí československého sionismu byl Židovský národní fond (KKL), který roku 1923 koupil v Palestině půdu pro první československou osadu, jež dostala jméno Nuris. Roku 1925 sionistické Židovky založily organizaci WIZO – Womens International Zionist Organisation. Vedly ji – a to odvážně ještě za druhé světové války – Julia Knöpfelmacherová a Gizi Fleischmannová. Prvním mládežnickým sionistickým hnutím na Slovensku bylo hnutí Hašomer – Strážce. Zpočátku to bylo skautské hnutí, ovlivněné mladými sionistickými pionýry z Polska, kteří se na cestě do Palestiny zdržovali v Bratislavě. Hašomer se spojil s hnutím Kadima, z čehož vznikla organizace Hašomer Kadima. Její vývoj po roce 1927 byl již ovlivňován rozrůstajícím se sionistickým mládežnickým hnutím.

Světová hospodářská krize a její dopad na Československo v letech 1929 až 1933 měly odezvu i ve slovenském Židovstvu. Tehdy se vyhrotily – zejména v sociální a společenské oblasti – rozpory mezi slovenskou společností a židovskou komunitou. V mnoha případech byli z následků hospodářské krize – bídy, hladu, nezaměstnanosti a následujících exekucí majetku – obviněni Židé, kteří měli relativně více kapitálu, takže mohli i v této době rozhojňovat majetek. Sociální vzpoury, jako například v Polomce roku 1932, kdy majetek z exekuce odkoupil Žid, vzájemný vztah slovenské společnosti a Židovstva těžce poškozovaly. Tehdy se rozvinula polemika o problému Židovstva na Slovensku, vzpomeňme jen duel spisovatele Gejzy Vámoše a politika dr. Ivana Dérera. Nejradikálnější výstřelky proti Židům na Slovensku pocházely od extremistů Slovenské lidové strany, později HSĽS, vedené knězem Andrejem Hlinkou. Zde se spojil katolicko-křesťanský bigotismus s latentním antisemitismem slovenské společnosti, což pro Židovstvo nevěštilo nic dobrého. Hlinkova slovenská lidová strana zorganizovala během promítání filmu Golem v Bratislavě v dubnu 1936 antisemitské výtržnosti. Vrcholem ľuďácké antisemitské propagandy byl návrh poslance Karla Sidora v československém parlamentu roku 1937, aby českoslovenští Židé byli vysídleni do Birobidžanu, sovětské židovské autonomní republiky, kterou na hranicích Číny pro Židy ze Sovětského svazu určil sovětský diktátor Stalin.

Bylo zlověstné, že ještě v třicátých letech 20. století v boji proti Židovstvu na Slovensku zazněly ozvěny obžalob z rituálních vražd, pro které byli Židé na Slovensku ve středověku upalováni. Jako by odlesk plamenů tehdejších hranic anticipoval plameny nacistických pecí, spalujících miliony Židů za druhé světové války.

Roku 1935 se u řeky Hornád ve Spišské Nové Vsi ztratil křesťanský chlapec. Obvinění ihned padlo na nedaleko žijícího židovského řezníka. Rozvodněná řeka však u Markušovců vydala tělo utopence, což zabránilo obžalobě místních Židů z rituální vraždy a neblahým důsledkům této obžaloby. Středověké tmářství ovládalo ve vztahu k Židům ještě stále část slovenské společnosti, zejména v sociálně nejzaostalejších regionech východního Slovenska, ale nejen tam.

Sionismus se dostal i do palby komunistické propagandy. V komunistické straně působila na vedoucích místech řada Židů, početnější byla i židovská členská základna. Komunisté tedy nemohli přenechat řešení židovské otázky nikomu jinému, nejméně světovému sionismu. Byli ze zásady proti sionistickému řešení židovské otázky – vystěhování Židů do Palestiny, stavěli se za jejich asimilaci v existujících společnostech. Židovskou otázku chtěli řešit vytýčením programu rovnoprávnosti všech občanů. Tato propaganda ovlivnila část dospělých členů mládežnických hnutí, zejména nejsilnější hnutí Hašomer Hacair.

Sionismus v ČSR měl organizační centrum v Moravské Ostravě. Sionistická organizace měla v židovských náboženských obcích na Slovensku okrajový vliv, byla zastoupena jen malými skupinami. Jen 10 až 15 % dospělých Židů platilo „šekel“, daň sionistické organizaci, jejíž zaplacení opravňovalo zúčastnit se hlasování a volit delegáty na sionistický kongres. Roku 1933 hlasovalo o delegátech na sionistický kongres v Praze 16 000 členů, což tvořilo 12 % Židů na Slovensku.

Největší naději na přežití a existenci mělo sionistické hnutí v mládeži a jejích organizacích. Židovská mládežnická hnutí, jež vznikla ve 20. století, byla ovlivněna různými liberálními, socialistickými a religiózními ideologiemi. Přes všechny rozdíly měla však jedno společné – všechny byly v podstatě sionistická a za skutečnou vlast Židů ve státním a politicko-duchovním smyslu pokládala Palestinu. Byla proti asimilaci Židů v jednotlivých národních a státních společnostech Evropy a vůbec ve světě a měla mnoho společného v chápání výchovy. Důležitou integrující úlohu mezi těmito organizacemi hrály věková příbuznost, bratrství, solidarita a skauting. V ideálech sionistického mládežnického hnutí přetrvávaly ty, které vykrystalizovaly v německém židovském mládežnickém hnutí Wandervogel před první světovou válkou. Mladí Židé toužili po společnosti, v níž člověk bude plnohodnotným subjektem, nebude „ztracený“ ve lhostejném davu, akcentovali individualismus před amorfním kolektivismem. Mezi pohlavími měl panovat otevřený přátelský poměr, svoboda a eros. V čele mládežnické skupiny měl stát charismatický mladík, jejím ideálem byl zdravý život v přírodě a lidová kultura. Po první světové válce, po revolučních otřesech v Rusku, Německu, ale též ve střední Evropě začal u mladých převládat kolektivismus: v kibucu viděli ideál, který jim umožní žít ve společnosti lidí bez rozdílů, do které každý přispívá podle svých možností a dostává podle potřeb. Zemědělství a kolektivní život chápali jako základ společnosti, z níž vyroste nový typus Žida.

Po roce 1918 pracovala vedle mládežnického hnutí tři sionistická mládežnická hnutí – Hašomer Hacair, Makabi Hacair a Bnej Akiva. Existovala i další sionistická hnutí, například Bejtar. Hašomer Hacair se svou ideologií přiklánělo k levicovému socialistickému učení, Makabi Hacair zase k socialisticko-liberálnímu směru a Bnej Akiva bylo hnutí na principech judaismu a religiozity. Organizace židovské mládeže politického hnutí revizionistů Bejtar nebyla typickým mládežnickým hnutím, vedli ji dospělí, většinou důstojníci, a měla striktní militaristický charakter.

Největším mládežnickým sionistickým hnutím na Slovensku byla organizace Hašomer Hacair. Její základy vznikly během první světové války a na Slovensku začala pracovat v Holíči. Na její ideové směřování měla velký vliv ruská revoluce roku 1917, kterou pro svůj mocenský boj využili bolševici. Mladí sionisté v ní viděli začátek nové éry v dějinách lidstva. Důležitou roli v tom jistě hrála skutečnost, že mezi ruskou bolševickou elitou bylo enormní množství Židů a Lev Trockij, nejvýraznější osobnost revoluce, se stal jejich symbolem. Mladí sionisté však na rozdíl od bolševiků chápali socialismus v demokratickém, autonomním smyslu. David Horowitz, jeden z prvních přistěhovalců hnutí do Palestiny, formuloval jejich program slovy: „Palestina – Erec Jisrael – má být místem naší vzpoury proti světu, který nás obklopuje. Budou v něm vládnout ideje proroků, Ježíše, Spinozy a Marxe.“

První příslušníci organizace Hašomer Hacair přišli do Palestiny krátce po první světové válce, v třetí vlně emigrace – alijá šlišit. Jejich ideálem byl život v kibucu, v kolektivních skupinách.

Slovensko zaujímalo v hnutí Hašomer Hacair významné postavení, způsobené zřejmě geografickou polohou ve střední Evropě. Konaly se zde dvě světové konference hnutí – třetí roku 1930 ve Vrútkách a čtvrtá roku 1935 v Popradu. Hnutí mělo na 70 000 členů ze všech evropských států, ale i z Ameriky.

Ideje židovského nacionalismu způsobily rozkol v prvním mládežnickém hnutí Hašomer Kadima. Stalo se tak na letním táboře ve Vyhních roku 1927. Vedení evropského hnutí Hašomer Hacair vyslalo tehdy na Slovensko člena polského sdružení Jechiela Chilka-Grünberga, jenž přesvědčil většinu účastníků tábora, že život v kibucu v Palestině musí být povinností každého člena hnutí; kdo ji nesplní, nemá v hnutí co dělat. Ortodoxní i část reformních členů Hašomer Kadima s tím nesouhlasili a trvali spíše na religiózních a asimilačních zásadách. Rozhodnutí být členem sionistického hnutí v rámci Hašomer Hacair mělo za následek přeškolení a přípravu na život v kibucu. Členové hnutí byli odrazováni od studia na vysokých školách, aby mohli co nejdříve odejít do Palestiny. Po táboře ve Vyhních bylo vytvořeno první přeškolovací středisko – Hachšara – v Nemeškürtě.

Od slov a plánů se brzy přešlo k činům. Roku 1928 emigrovali do Palestiny první členové sionistického mládežnického hnutí ze Slovenska a založili tam kibuc Šaar Hagolan. V létě 1929 se uskutečnil letní tábor ve Zlatném na Ostrově u Komárna. Jeho účastníci se na přesídlení do Palestiny připravovali prací v zemědělství. Tábora se zúčastnil i vůdce světového hnutí Hašomer Hacair Meir Jeari, jenž vedl semináře o sionismu a o kibucu. Vedení hnutí na Slovensku zanechal své učební poznámky, jež sloužily další přípravě členů hnutí. Roku 1930 byl zorganizován druhý slovenský a podkarpatský kibuc. Jeho členy byli funkcionáři hnutí. Výchovný a učební materiál byl vydán v pěti jazycích – ve slovenštině, maďarštině, němčině, jidiš a hebrejštině. Byla zřízena dvě přeškolovací střediska v Trenčíně a Bratislavě, jež pracovala do konce třicátých let.

Během hospodářské krize a stupňování sociálních hnutí zesílila komunistická propaganda mezi židovskou mládeží a zejména mezi členy levicového hnutí. Jejich biblí se stala známá a citovaná kniha Otty Hellera Untergang des Judentums, jež vyvolala v hnutí diskuse. Někteří mladí neodolali komunistické propagandě a vstoupili do KSČ, přičemž odvrhli sionismus jako nástroj „židovského buržoazního nacionalismu“. Aby vyvrátilo argumenty Hellerovy knihy, vydalo hnutí Hašomer Hacai dílo Jitzchaka Ronkina Palestina–Birobidschan: Ende einer Ilusion. Třetí kibuc hnutí přebral odpovědnost za činnost hnutí a jeho členové odešli do Palestiny v polovině třicátých let. Poslední – čtvrtý – kibuc se ujal vedení hnutí koncem třicátých let. Po něm se brány pro vystěhovalce do Palestiny uzavřely a členové pátého kibucu již emigrovat nemohli. Po válce se včlenili do čtvrtého kibucu Haagen.

Čtvrtá světová konference Hašomer Hacair roku 1935 v Popradu byla pro mladé sionisty ze Slovenska, ale také z okolních zemí silným inspiračním povzbuzením. Z Polska přijel zvláštní vlak s delegáty, o konferenci referoval slovenský rozhlas, který odvysílal hebrejskou přednášku představitele sionismu Cvi Lurieho a pozdrav konferenci od dalšího sionistického předáka Ruvena Schapira ve slovenštině. Poslední roky před Mnichovem vedení sionistického mládežnického hnutí sídlilo v Moravské Ostravě, kde jinak pracovalo i vedení sionismu v ČSR. Filiálky mělo hnutí i v Čechách a na Moravě.

Emigrace do Palestiny byla umožněna jen těm, kteří měli povolení – certifikát palestinské vlády. Možnosti dostat certifikát v třicátých letech byly značně omezené. Přednost se dávala německým Židům, akutně ohroženým nástupem nacismu roku 1933. V letech 1920 až 1938 dostali Židé v ČSR 5859 certifikátů. Sdružení dospělých odchovanců mládežnických hnutí a přeškolovacích středisek Hechaluc – Pionýr přispělo k vybudování kolektivních osad v neobývaných částech Palestiny, v poušti a na močálovité půdě. Vybudováno bylo moderní zemědělství, jež však bylo třeba bránit proti útokům nájezdníků z arabského světa. Osady určily hranice Izraele od Negevské pouště až po Galilejské hory.

Sionistické hnutí na Slovensku se již za první ČSR zasloužilo o hospodářskou výstavbu budoucího státu Izrael a založilo tradici kibuců, na kterou navázaly poválečné generace.

Po vyhlášení autonomie Slovenska v říjnu 1938 bylo sotva myslitelné, že by se zde mohla udržet Židovská strana jako součást celostátní strany. Perspektivu měla spíše židovská politická organizace, jež by byla víceméně závislá na slovenských státních a politických orgánech a spolupracovala by s nimi. To byl v podstatě i projekt Židovské ústřední úřadovny, jež vznikla 10. října 1938 jako Židovská národní rada. Vycházela ze sionistické ideologie a reprezentovala slovenské Židy politicky. Při řešení židovské otázky se přihlásila ke spolupráci s vládními orgány Slovenska. Tuto spolupráci proklamovala na své první konferenci v lednu 1939 v Žilině. Hlavní pozornost věnovala vystěhování slovenských Židů do Palestiny a vykonávala charitativní činnost mezi židovským obyvatelstvem.

Židovskou ústřední úřadovnu na Slovensku vedlo pětičlenné prezidium. Její autonomistické složky tvořily židovské charitativní, svépomocné, tělovýchovné a zájmové organizace. Činná byla ještě i za existence Slovenské republiky do září 1940. Jejím tiskovým orgánem byl týdeník Haderech.

Celostátní sionistická organizace s centrem v Moravské Ostravě se za druhé ČSR rozdělila na českou a slovenskou. Vedení slovenské sionistické organizace mělo hlavní sídlo v Bratislavě a jejím předsedou byl dr. Oskár Neumann, který vykonával tuto funkci i po zániku ČSR za slovenského státu, když sionistická organizace po svém rozpuštění v září 1940 pracovala v ilegalitě. Sionistická činnost a aktivita mládežnických hnutí pokračovala ilegálně v rámci Židovské ústřední úřadovny. Posledního sionistického kongresu před vypuknutím druhé světové války se v srpnu 1939 ve Švýcarsku zúčastnilo za slovenskou sionistickou organizaci šest delegátů.

Sionistická židovská komunita na Slovensku po 6. říjnu 1938 pracovala v poloilegalitě až legalitě, využívajíc existenci povolené Židovské ústřední úřadovny. Navazovala nejrůznější kontakty doma i v zahraničí, aby pomohla ohroženým Židům. Vliv sionistické organizace byl rozhodující v období pronásledování Židů ľuďáky. Stala se posledním útočištěm těch, kteří se rozhodli emigrovat. Konzuláty evropských zemí nejednou odmítaly udělovat víza, a tak jedinou možností vystěhování – ať už legálního, nebo nelegálního – zůstávala jen Palestina. Dohoda o transferu umožnila emigrantům do Palestiny vzít si část svého majetku. Sionističtí vůdcové Gizi Fleischmannová, dr. Oskár Neumann, dr. Vojtech Winterstein a rabín dr. Aba-Armin Fiedler a další sionističtí aktivisté sehráli významnou úlohu již v období autonomistického Slovenska v letech 1938 až 1939, ale také při záchraně slovenských Židů v letech 1942 až 1944.

Největší sionistické mládežnické hnutí Hašomer Hacair, jež mělo hlavní sídlo v Moravské Ostravě, po Mnichovu přeneslo své vedení do Žiliny a roku 1939 do Bratislavy. Vyhlášení autonomie Slovenska přineslo pro Hašomer Hacair problémy, z nichž největším byl problém legality. Povolené tělocvičné hnutí Makabi bylo ochotné vzít ostatní hnutí mládeže a sportu pod svou záštitu, ale když se poměry po vzniku slovenského státu podstatně zhoršily, rozhodlo se tuto záštitu zrušit. U mnoha mladých Židů to vyvolalo velké rozhořčení; v dopisech odeslaných do Palestiny obviňovali Makabi ze zbabělosti. Proto záštitu nad mládežnickými organizacemi převzala až do svého rozpuštění sionistická organizace. Potom pracovaly pod záštitou Židovské ústřední úřadovny jako odbory mládeže v rámci přeškolovacího oddělení. Po antisemitských excesech za autonomie Slovenska na podzim 1938 hledala sionistická mládežnická hnutí na Slovensku cesty, jak vystěhovat co nejvíce svých členů do Palestiny. Někteří přecházeli hranice ilegálně. Jako příklad uvádíme osud dvou mladých Židů Jakova Rosenberga a Malky Rothové, kteří přešli maďarské hranice s cílem dostat se přes Jugoslávii a Bulharsko do Palestiny. Rosenberga chytili v Maďarsku, Malku zastihla v Bělehradě německá okupace, unikla však přes Turecko do Palestiny. Touto cestou se rozsáhlejší emigrace ukázala jako nemožná. Roku 1940 byla přerušena i možnost cesty lodí po Dunaji.

V letech 1938 až 1940 se podařilo emigrovat ze Slovenska jen asi třem tisícům Židů, hlavně těm, kteří neměli československou státní příslušnost a na Slovensku domovské právo. Dobrovolná emigrace kromě morálních problémů vážících se k odchodu z vlasti předků měla i nepříjemnou hmotnou stránku, vyžadovala si značné materiální náklady. Přikláníme se k závěru historika Ivana Kamence ze sborníku Tragédia slovenských Židov, který vyšel roku 1992 v Bratislavě, kde autor konstatuje:

„(…) mnozí zdejší Židé v letech 1938 až 1940 částečně podcenili vzrůstající nebezpečí antisemitské politiky vlády a vystěhovat se nehodlali. Domnívali se, že jde o přechodný jev, a Slovensko pokládali za svou skutečnou vlast. Neuměli si představit, že režim, který se svou ústavou, prohlášeními svých nejvyšších představitelů a propagandou hlásí ke křesťanské ideologii, ji může tak hrubě porušit.“

Kamenec zde cituje prohlášení Jozefa Tisa, jenž je později přednesl i před Slovenským sněmem, že křesťanského režimu se nikdo nemusí bát, že nebude sahat k retorzím, bude milosrdný a nebude se opičit po cizích teoriích a vzorech. Tiso tak dodával slovenským Židům určitou jistotu a klid před řinčením zbraní radikálů, ale v podstatě jim lhal. To, co z Tisova textu na jejich uklidnění uveřejnil Slovák 25. října 1938, si zřejmě nedali dostatečně do souvislosti s tím, co tentýž deník uveřejnil z jeho projevu jen o čtyři měsíce později, 28. února 1939, kdy předseda autonomní slovenské vlády a vedoucí představitel vládnoucí Hlinkovy slovenské lidové strany označil Židovstvo na Slovensku za trvalý „rozvratný živel“, za nositele marxismu. Tiso Židy mravně a společensky diskvalifikoval jako „lichváře, podvodníky a chlípníky“, z čehož prý vyplývalo trvalé mravní ohrožení národa, ve kterém se vyskytovali.*

Jozef Tiso a slovenské vládní kruhy se ve svém postoji k Židům mohli odvolávat a prakticky se opírat o souhlasné stanovisko římskokatolické církve na Slovensku. Nešlo jen o teologicko-teoretické otázky, ale i o praxi, do které katolická hierarchie zasahovala z mocenských postojů – mnozí kněží měli významná místa ve státním aparátu jako přednostové okresních úřadů a členové nejvyšších úřadů od státní rady po Slovenský sněm. Kromě nich se i jiní duchovní hodnostáři přimlouvali ve jménu církve za vyloučení Židů ze slovenské společnosti a za takzvané řešení židovské otázky, která pro ně zůstávala stále otevřenou.

Ústřední tiskový orgán ľuďáků Slovák již 3. listopadu 1938 psal o požadavku „vynést árijské paragrafy“, jež by donutily „židovské přivandrovalce vystěhovat se ze Slovenska“. Národné noviny, orgán představitelů Slovenské národní strany, kteří se chtěli zalíbit ľuďákům, napsaly 26. února 1939, že Židé nemohou počítat s tím, že na Slovensku budou mít klid, „nemohou počítat pro svou mládež s žádnou budoucností“. Zkoumaly se možnosti, jak uvedeného cíle dosáhnout, protože v té době se zdálo ještě vyloučené, aby čtyři procenta obyvatelstva Slovenska vláda „vyvraždila nebo dala vystěhovat“. Jedno i druhé řešení by prý mělo špatný vliv na slovenský obchod. Autoři těchto výroků snad ani netušili, jak blízko byli od pravdy a jak se jejich cynické předpovědi naplnily v tzv. řešení židovské otázky na Slovensku.

Politický život autonomního Slovenska nedával Židům velké naděje, i když věřili, že nacistické barbarství se do země pod Tatrami nepřenese. Antisemitský kurs autonomního režimu na Slovensku se projevil v penzionování a propouštění židovských osob z vyšších úřednických funkcí a z důstojnického sboru armády; podobné tendence byly tehdy i v českých zemích. Část slovenských centrálních úřadů řešila personální otázky svých židovských zaměstnanců ještě před vydáním právních norem, a to buď propuštěním, anebo odstavením od úředních výkonů.

Nejvýraznější antisemitské útoky vycházely z řad Hlinkovy gardy, v níž se soustřeďovaly kariéristické a deviantní živly, toužící po osobní kariéře a zbohatnutí na židovském majetku. Hlinkova garda organizovala protižidovské akce, mimo jiné zpracováváním veřejného mínění vulgární antisemitskou propagandou prostřednictvím novin Gardista a některých regionálních novin, vydáváním letáků a tiskovin. Pravidlem se stalo psaní hanlivých protižidovských nápisů na veřejných místech. Na gardistických nástupech a shromážděních se vedly antisemitské řeči, gardisté vyzývali nežidovské obyvatelstvo k bojkotu židovských obchodů a židovských spoluobčanů a vyhrožovali těm árijcům, kteří Židy chránili anebo se jim snažili pomoci. Takzvaní bílí Židé se stávali terčem gardistických útoků v ještě ostřejší formě než Židé samotní. Gardistickou propagandu účinně podporovaly nacistické kruhy prostřednictvím slovenského vysílače ve Vídni, který se věnoval většinou vulgárnímu antisemitismu. Každou relaci končil heslem ze Streicherova arzenálu: „Žid je a zůstane naším největším nepřítelem!“ Nacisté z Vídně dokonce obviňovali vládní místa na Slovensku, že protižidovské výtržnosti brachiálně potlačují.

Od masivní gardistické a nacistické propagandy nebylo už daleko k pogromovým akcím, organizovaným Hlinkovou gardou. Došlo k nim za éry autonomistického Slovenska v Piešťanech, Trnavě, Banské Bystrici, Kežmaroku, ve Vysokých Tatrách a na jiných místech Slovenska. Tyto brutálnosti vzbudily odpor obyvatelstva a někde i oficiální protesty, neboť pogromy narušovaly obchod a turistický ruch. Velitelství HG požadovalo dosazení vládních komisařů do židovských obchodů, čímž chtělo získat kontrolu nad židovským majetkem a obohatit se jím.

Během autonomistické éry Slovenska došlo k nejbrutálnějším výpadům proti Židům – jak jinak – ve „slovenském Římě“, v Trnavě. Jako by toto město ve svých genech mělo zabudovány všechny násilnosti, jichž se proti Židům ve středověku dopustilo, a nestačilo ani dvě stě padesát let vyhnanství trnavských Židů, aby došlo ke smíru! Mělo se potvrdit, že radikální antisemitismus je zabudován v základech a půdorysu tohoto města, jež jako katolická metropole mělo hlásat křesťanskou lásku a mír mezi lidmi. Bohužel v tomto městě byl opak pravidlem. První vlna protižidovských násilností ve městě začala v prosinci 1938, když byla zhanobena synagoga. Magistrátu města tato událost nestála za to, aby zasáhl a věc vyšetřil. To násilníky povzbudilo k tomu, že se Trnava v prvních dvou měsících roku 1939 dostala na první místo v protižidovských akcích na Slovensku.

Místní četnická stanice se zmohla jen na to, aby nahlásila na vyšší místa, že skupiny neznámých mladých mužů v postranních uličkách ve dne i v noci napadají židovské občany, které týrají, bijí, vydírají a okrádají. Skupiny těchto mladíků vytloukaly okna a výklady v židovských domech a obchodech. Postižení Židé byli natolik zastrašeni, že z obav před odvetou pachatelů tyto násilnosti jen zřídkakdy hlásili. Věci došly dokonce tak daleko, že sami židovští obchodníci pod hrozbou násilí kupovali a vyvěšovali na své obchody plakáty s textem „Židovský obchod“, což se stalo vítaným terčem pro další skupiny násilníků. Trnavští četníci konstatovali, že „dozor vykonávaný Hlinkovou gardou neměl žádný účinek, i když měla dělat pořádek – ba naopak, příslušníci Hlinkovy gardy pachatele ještě kryli“.

Šlo zřejmě o úzce propojenou a kombinovanou akci gardistů s mladistvými chuligány. Navíc podnět k výtržnostem dával svými výzvami i vídeňský vysílač, organizovala je místní HG a dobrodruh Bilik-Záhorský, zakladatel fašistické organizace Bílé bratrstvo aneb Slovanská jednota, rozšiřovatel antisemitského pamfletu Protokoly sionských mudrců, podvrhu vyrobeného v černosotněnských dílnách carského Ruska. Bilik-Záhorský se označoval za „prvního bojovníka proti Židovstvu“, jeho primitivní antisemitismus do trnavského prostředí zapadal a vyznačoval se patologickými rysy.

V této doslova pogromistické atmosféře se představitelé židovských organizací v Trnavě 24. ledna 1939 obrátili stížností na Jozefa Tisa a žádali jej o pomoc pro občany města, kteří „jsou biti a okrádáni“. Pisatelé si stěžovali na okresní úřad a městskou policii, že na ochranu židovských občanů nic nepodnikají. Tiso nařídil okresnímu úřadu v Trnavě, aby až do zákonné úpravy židovské otázky dbal o veřejný pořádek, ochranu zdraví, života a majetku Židů. Po Tisově zákroku nepokoje v Trnavě utichly; na tři pachatele, ale nikoli hlavní organizátory, bylo podáno trestní oznámení, jež bylo brzo zastaveno na základě amnestie vyhlášené u příležitosti vzniku slovenského státu. V Trnavě se jasně ukázalo, jak si radikálně fašistické křídlo HSĽS a Hlinkova garda představují řešení židovské otázky v praxi.

K pogromistickým protižidovským akcím docházelo i v oblasti Spiše, kde měla jistou základnu německá menšina; byla sdružena kolem Deutsche Partei a v polovojenské organizaci Freiwillige Schutzstaffel. Vůdce zfašizovaných slovenských němců Franz Karmasin prohlásil hned ve své první parlamentní řeči, že německá menšina bude se slovenskou vládou spolupracovat jen tehdy, pokud z této spolupráce budou vyloučeni Češi a Židé. Němečtí fašisté na Slovensku se ve svém antisemitismu inspirovali norimberskými rasistickými zákony, jež platily ve Třetí říši. Podobně jako gardisté, i příslušníci úderných jednotek FS uskutečňovali pogromistické protižidovské akce, na východním Slovensku nejčastěji, v oblasti Spiše.

Vzedmutá nacionalistická vlna po 6. říjnu 1938 zachvátila i část vysokoškolské mládeže, jež byla v předešlých letech ovlivňována ideologií autonomismu a ľuďáctví. Během protičeských projevů, jež se odehrály na bratislavské univerzitě počátkem listopadu 1938, došlo i k protižidovským vystoupením. Na některých fakultách nebyli židovští posluchači vpuštěni do poslucháren. Rezoluce valného shromáždění Spolku slovenských mediků z 29. listopadu 1938 požadovala „okamžité zavedení numerus nullus pro příslušníky židovské národnosti a židovského náboženství aspoň na 25 let“. Po procentuálním vyrovnání v lékařském stavu, jež mělo odpovídat čtyřem procentům židovského obyvatelstva Slovenska, měl být zaveden další numerus clausus. Zfanatizovaná akademická mládež se nechala slyšet i s radikálnějšími hesly jako „Chceme árijské paragrafy“ nebo s demagogickými výkřiky „Židům srdce puká, tu je rektor Tuka“. Slovenští medici požadovali propuštění židovských lékařů ze sociálních ústavů, nemocenských pojišťoven a lázní; tento požadavek se zčásti začal realizovat. Vzhledem k nedostatku lékařů na Slovensku šlo spíše o politické cíle než o záměry ochranářské. I studenti práva žádali na své fakultě zavedení numeru nullu „pro příslušníky židovské rasy“. Jejich starší kolegové – právníci v praxi – vylučovali tehdy židovské členy z advokátních komor.

Ukázalo se, že jedu nacionalismu a antisemitismu tehdy nepodlehli jen obyčejní Slováci, „lidé z ulice“, ale ve značné míře i slovenská inteligence, což bylo zvlášť alarmující. Na zakládajícím valném shromáždění Lékařského spolku Slovenské země 4. prosince 1938 se po referátu o aktuálních stavovských otázkách rozproudila diskuse o budoucím vztahu organizace k židovským lékařům. Již tehdy byl mezi lékaři otevřen požadavek zavést proti židovským kolegům „árijský paragraf“, který znamenal jejich diskriminaci a vyřazení ze služeb.

Vypjatý protičeský šovinismus šel ruku v ruce s výbojným antisemitismem i v radikálních skupinách Slovenské národní strany, která se prezentovala jako nejstarší a nejdůslednější bojovnice za autonomii Slovenska a nárokovala si podíl na moci. Stoupenci Slovenské národní strany, „národniari“, většinou evangelíci, po 6. říjnu 1938 rozvinuli neobyčejně rozsáhlou a intenzivní protižidovskou kampaň, jí nejednou předstihli i agresivní ľuďáckou propagandu. Radikálové z národní strany poukazovali na příklad Německa při řešení rasového problému a zdůrazňovali, že Slovensko je na takovéto řešení odkázáno ještě více než Německo, čímž reagovali na takzvanou křišťálovou noc z 9. na 10. listopad 1938 v Německu, kdy došlo k celostátnímu protižidovskému pogromu. Národniari dávali ľuďácké autonomní vládě rady a recepty na řešení židovské otázky. Žádali radikální opatření vlády – bojkot židovských živnostníků, obchodníků, advokátů a dokonce i lékařů, dále žádali vyloučení Židů ze všech oblastí duchovního života a vyhoštění politicky nespolehlivých Židů ze země.

Národniari se však ľuďákům svým antisemitismem nezavděčili. Ľuďáci se totiž s nikým nechtěli dělit o svou moc a když koncem listopadu 1938 byla zastavena činnost obou židovských stran na Slovensku, národniari s úžasem zjistili, že se to týká i jich – na Slovensku nejstarší politické strany. Od té doby se jejich názory na řešení židovské otázky podstatně zmírnily a dostaly se na úroveň umírněného křídla HSĽS. Radikálové z národní strany přešli k radikálně fašistickému křídlu HSĽS, kde nalezli politické uplatnění. Historie dvouměsíční protižidovské kampaně národniarů ukázala, že „židovskou kartou“ tehdy trumfovali i dosud poměrně slušní a umírnění lidé v zájmu dosažení kariéry a politické či ekonomické moci. Bojovat proti Židům znamenalo realizovat se v tehdejší slovenské politice. Co se týče jiných politických proudů, uvádíme stanovisko historika Ivana Kamence z díla Po stopách tragédie, jež vyšlo v Bratislavě roku 1991:

„Jiné politické skupiny na Slovensku z rozpouštěných, resp. sloučených politických stran se k židovské otázce vyjadřovaly minimálně a k jejímu řešení se zpočátku stavěly zcela pasivně. Některé skupiny si tento indiferentní postoj zachovaly po celou dobu trvání ľuďáckého režimu. Své mlčení přerušovaly jen sporadickými prohlášeními – zejména v době deportací roku 1942, jejichž průběh odsuzovaly. Jednotlivé akce jejich příslušníků měly charakter nejrůznější individuální pomoci perzekvovaným židovským občanům.“

Po uchopení politické moci ľuďáky se část židovské komunity snažila zachránit větším přestupováním jednotlivců i celých rodin na křesťanskou víru. Katolická církev vždy ráda přijímala židovské konvertity a chápala to jako vítězství křesťanské víry. Tato snaha církve však narazila na odpor radikálů a fašistů, ale i vládnoucích míst. Dne 15. listopadu 1938 Jozef Tiso jménem vlády poslal slovenským ordinářům dopis, v němž upozornil, že římskokatoličtí duchovní křtí Židy bez náležité přípravy a že se židovské osoby navíc nenechávají křtít jen z duševních vnitřních pohnutek. Tiso vyzval církevní představitele, aby dohlédli na „přísné předpisy dospělých ke křtu“. Bylo projevem schizofrenie Tisa, že jako katolický kněz z titulu své vládní funkce vydával svým církevním nadřízeným příkazy právě v duchovní jurisdikci. Vládě nešlo o dodržování přísných náboženských kritérií, to byla ostatně věc každé církve, ale jednoznačně o to, aby z připravované sítě protižidovských zákonů nevyklouzlo příliš mnoho konvertitů.

Pro úplnost je třeba uvést, jak samotní Židé reagovali na vzniklou situaci. Židovská strana na Slovensku se oddělila od pražské ústředny a ustanovila se jako Židovská strana na území Slovenska. Její představitelé ještě v říjnu 1938 vykonali zdvořilostní návštěvu u předsedy vlády a ujistili jej o loajalitě slovenských Židů a jejich ochotě spolupracovat na mírovém soužití všech občanů. Současně vedení strany odevzdalo slovenské vládě memorandum s požadavky Židů v různých oblastech společenského a hospodářského života. Memorandum bylo však plné iluzí a nereálného hodnocení situace, která se před Židy rýsovala. Po zastavení Židovské strany na konci listopadu 1938 vznikla Židovská ústřední úřadovna pro zemi Slovensko. Měla na starosti řemeslníky a zemědělské dělníky, řešení problémů židovské mládeže a podporu židovského vystěhovalectví.

Židovská úřadovna ještě ani pořádně nezačala svou činnost a již se setkala s odporem – ne však ze strany ľuďáků a vlády, ale z vlastního židovského tábora. Ústřední kancelář autonomních ortodoxních židovských náboženských obcí s ní odmítla jakoukoli spolupráci. Výsledkem tohoto opozičního postoje bylo založení Výkonného výboru ortodoxních Židů ve slovenské zemi 19. prosince 1938. Příčiny rozporů měly své hluboké kořeny v minulosti. Byly to nejen tradiční náboženské rozpory, ale svou úlohu hrály i politické motivy. Ortodoxní se obávali, že úřadovna nebude dostatečně chránit jejich zájmy. Zástupci úřadovny chtěli jít na kompromis a vytvořit židovský ústřední orgán, který by se skládal ze zástupců obou střešních spolků – židovských náboženských obcí a židovské úřadovny. Ortodoxní však návrh odmítli. Jistý židovský reprezentant to komentoval slovy: „Žabomyší válka uvnitř židovského společenství se vedla dále s tvrdohlavostí, jež by byla bývala hodna lepší věci.“

Za půl roku ľuďácké moci v autonomním Slovensku od října 1938 do března 1939 v podstatě vykrystalizovaly všechny hlavní tendence protižidovského tažení jak v oblasti legislativy, tak i v praxi slovenské společnosti. Byla to předehra k tragédii, v níž zazněly všechny hlavní motivy. Bylo již jen záležitostí tragického představení v následujících letech, jak jednotlivé pasáže vygradují, kam až zajdou a koho zachytí do svého víru. Slovenské Židovstvo se zastavilo na prahu svého zániku rozdvojené, nesjednocené, plné iluzí a víry v dobro a ohleduplnost. Doba krutého středověku s hořícími hranicemi byla přece už dávno pryč. Jenže peklo, jež se rozpoutalo v polovině 20. století, předstihlo vše, co se v protižidovských výbojích, válkách a ukrutnostech za celé dějiny lidstva odehrálo.

(pokračování, přetisk se svolením autora a nakladatelství)

JÁN MLYNÁRIK

DĚJINY ŽIDŮ NA SLOVENSKU

360 stran, 16 stran čb. fotografické přílohy, vázaná s přebalem, cena 360,- Kč, ISBN 80-200-1301-6

Ze slovenštiny přeložil PhDr. Milan Pokorný, PhD.

Vydala Academia, nakladatelství Akademie věd ČR, Legerova 51, 120 00 Praha 2

Rejstřík sestavil Milan Pokorný

Fotografie v příloze pocházejí z archivu autora a ze sbírek materiálu, na který má výhradní právo Židovské muzeum v Praze.

Technická redaktorka Běla Trpišovská

Odpovědná redaktorka Drahoslava Janderová

Vydání 1., 2005

Ediční číslo 10193

Sazba CADISPraha

Nenaleznete-li knihu v obvyklých knihkupectvích, navštivte specializované pobočky knihkupectví Academia: Václavské nám. 34, Praha 1, tel. 224 223 511, Národní 7, Praha 1, tel. 224 240 547, Na Florenci 3, Praha 1, tel. 224 814 621, nám. Svobody 13, Brno, tel. 542 217 954, Zámecká 2, Ostrava, tel. 596 114 580. Je možné si knížku objednat e-mailem i na dobírku: expedice@academia.cz