Srpen 2005

Čtyři vraždy, ale vůbec žádní vrazi

Luděk Navara, Jan Gazdík

Před pětapadesáti lety byla popravena Milada Horáková a další tři lidé. Za vraždy nikdo nebyl potrestán. Byla jedinou ženou, kterou komunisté poslali na popraviště. A co víc - podle pamětníků byla i vzdělaná, pracovitá, obětavá a odvážná. Nejspíš právě proto musela před pětapadesáti lety Milada Horáková zemřít. Dnes už se ví, že před smrtí hodně trpěla. Za její vraždu nebyl nikdy nikdo potrestán.

Ten film ležel v archivu přes půl století a vědělo o něm jen pár odborníků. Není rozhodně příjemný ani krátký - trvá pět a půl hodiny. Zachycuje jeden z osudových okamžiků českých moderních dějin - zinscenovaný proces s Miladou Horákovou a dalšími dvanácti lidmi. Všichni samozřejmě byli nevinní.

Světová premiéra

Pětihodinový záznam monstrprocesu bude mít veřejnost vidět letos poprvé. V archivu jej našel dokumentarista Martin Vadas. „Když ten dokument našel, volal mi a chtěl, abych se na něj podívala. Nejdřív jsem si říkala, že to bude šílených pět a půl hodiny, ale pak jsem jej sledovala s velkým zájmem,“ říká historička Zora Dvořáková, která o Miladě Horákové napsala knihu. „Teprve nyní, když jsem viděla všechny ty souvislosti, jsem si některé věci uvědomila,“ říká Dvořáková. A upozorňuje například na roli jedné z těch, které se na vraždě podíleli - prokurátorky Ludmily Brožové. Ta, jak film ukázal, měla při procesu za úkol vystoupit tehdy, když vypovídala některá z obžalovaných žen. „Jaksi se specializovala na tu ženskou složku,“ říká Dvořáková.

„Film, to je hrubý materiál, který komunisté natočili a pak tam nechali ležet a nic s ním nedělali. Natáčeli totiž se záměrem, který jim nevyšel. Počítali, že až se Horáková zhroutí, tak film propagandisticky využijí. Tím, že se ale tak statečně držela, jejich plány překazila,“ popisuje Vadas. „A já jsem se divil, že nenašel využití celých těch patnáct let od pádu komunismu. Tak jsem si řekl, že je nejvyšší čas, aby se to promítlo tak, jak to je,“ dodává. Vadas se rozhodl na letošní letní filmovou školu do Uherského Hradiště připravit světovou premiéru filmu. „Chtěli bychom to promítnout s komentářem, či diskusí, abychom věděli, co která postava je, a jaký byl její osud,“ dodává.

Film navíc ukazuje nejen ty, kteří se na vraždě podíleli, ale odhaluje, že pečlivě připravené divadlo komunistům vlastně nevyšlo. A to přesto, že se na jeho přípravě kromě českých „odborníků“ podíleli dva sovětští poradci Lichačov a Makarov, kteří měli zkušenosti s procesy ve své krvavé vlasti.

„Nemyslím, že by se to dalo označit za příklad zinscenovaného procesu. Horáková a další, kteří odpovídali na otázky těch strašně agresivních státních zástupců, byli vlastně strašně upřímní, nic nezatajovali. Horáková tam v každém okamžiku působí jako hrdá sebevědomá ženská, která má zvednutou bradu. A neskloní ji před každým agresivním útokem,“ dodává Vadas.

Film ukazuje i některé z pachatelů

Na filmovém pásku nejsou ale jen obžalovaní - tedy přesněji oběti. Samozřejmě, že na procesu se podílela celá řada právníků, kteří se dali do služeb komunistům. Na prvním místě obávaný Josef Urválek. „Českobudějovický okresní soudce Dr. Josef Urválek byl kdysi podle všech měřítek spořádaný a slušný člověk. Někdy po válce se stal konfidentem státní bezpečnosti, poté byl jmenován státním prokurátorem“, popisuje kariéru obávaného prokurátora a pozdějšího předsedy Nejvyššího soudu spisovatel Vilém Hejl ve své knize „Zpráva o organizovaném násilí“. Urválek (1910-1979) byl ovšem jen jedním z koleček systému. Na otázku „Kdo zabil Miladu Horákovou,“ bychom jednoduchou odpověď nenašli. O její smrti rozhodla skupina špičkových komunistů, takzvaná stranická pětka.

„Prokurátor Urválek byl instruován generálním tajemníkem Ústředního výboru KSČ Rudolfem Slánským, že musí Miladě Horákové navrhnout trest smrti,“ říká badatel Aleš Kýr („Paradoxně stejný orgán později rozhodoval o životě Slánského. Zřejmě proto prohlásil těsně před popravou: „Mám to, co jsem si zasloužil.“ Asi pochopil, že vykopal jámu, do níž spadl,“ dodává Kýr). Klíčovou roli při vraždě Horákové sehrál ovšem tehdejší ministr spravedlnosti Štefan Rais. „Byl právě tím, kdo předkládal prezidentu Gottwaldovi návrh na udělení milosti se zamítavým stanoviskem. Tím ji popravil dávno před tím, než skutečně zemřela,“ říká Kýr. „Kdyby Rais milost doporučil, dostal by se do střetu s rozhodnutím stranické pětky,“ dodává.

26. června 1950 odmítl udělit milost osobně Gottwald, paradoxně někdejší známý Horákové ještě z dob poslancování. Prý nad podpisem zaváhal. Další ze spoluviníků, prokurátor Jiří Kepák ještě v roce 1968 tvrdil, že nevěřil tomu, že proces je zinscenovaný. Na Miladu Horákovou ale nezapomněl. „Byla můj nejstatečnější protivník,“ řekl o ní.

Čtyři vraždy, žádní vrazi

Za čtyři vraždy (s Horákovou byli popraveni Jan Buchal, Záviš Kalandra a Oldřich Pecl) však potrestán nebyl dodnes nikdo. Pád komunismu přitom přežil například vyšetřovatel Milan Moučka (původně truhlář, později vyšetřovatel, nakonec náměstek ředitele uranových dolů), či prokurátorka Brožová. Moučkovo trestní stíhání za jiný trestní čin zastavil vloni státní zástupce. A Brožová? „Vykládala, že je to všechno nesmysl, že za nic nemůže,“ popisuje televizní dokumentaristka Kristýna Vlachová, která s Brožovou (provdanou Polednovou) dělala před několika lety rozhovor pro Českou televizi.

Brožová se jí dlouho vyhýbala, než ji Vlachová zastihla ve dveřích plzeňského bytu. „Pak přišel manžel a tvrdil, že jde o omyl, že ona tam nebyla. Nevěděl, že se nám mezitím přiznala,“ popisuje Vlachová.

Svůj díl viny však nesou i autoři rezolucí, které žádaly trest smrti a byly doručovány soudu na objednávku komunistů. Bylo jich ohromné množství: 6 300. Ostatně případ Horáková a spol. byl včetně pětatřiceti navazujících procesů největší v zemi. Souzeno bylo 639 lidí, deset jich bylo popraveno a všichni ostatní dohromady dostali 7 850 let vězení.

(MFDNES)