Srpen 2005

Vzducholodě míří do vesmíru

Jan Novák

Tři prototypy vzducholodí mají dosáhnout samé hranice vesmíru. Gigantická plavidla by měla sloužit jako telekomunikační zařízení nahrazující satelity, platforma pro vypouštění raket nebo vojenská radarová základna.

Už za několik málo měsíců se nad pouštní oblastí Texasu vznese vzducholoď ve tvaru obřího písmene "V". Neobvykle koncipovaný bezpilotní létající prostředek jménem Ascender by měl být předobrazem strojů, které se budou po celé měsíce pohybovat téměř na pokraji vesmíru. Stanou se tak relativně levnou náhradou za komerční i vojenské satelity, stejně jako za průzkumné bezpilotní letouny. Ale nejen to: podle svých tvůrců by mohl v konečné fázi dosáhnout i oběžné dráhy.

Malý krok k orbitální vizi

"Měl by to být jenom začátek," říká John Powell, jeden z zakladatelů společnosti JP Aerospace. "Naším cílem je postavit velkou létající základnu, která by měla průměr tři a půl kilometru. Ale k tomu se musí dojít postupně. Ascender je první malý krok směrem k této vizi."

Vize se nazývá Near Space, ve skutečnosti však míří ještě dál. Donedávna JP Aerospace pomocí malých výškových raket testovala materiály a zařízení pro stratosférické vzducholodi a nyní vzducholoď Ascender ukáže, zda všechny tyto prvky dokážou fungovat společně i v krutých podmínkách velkých výšek. V první verzi by měla být ovládána dálkově, Powell ale předpokládá i její pilotovanou podobu. Má s ní dalekosáhlé záměry, které zatím vypadají jako čirá sci-fi.

JP Aerospace totiž vedle Ascenderu vyvíjí s pomocí asi padesátky neplacených nadšenců i dvě další zařízení: gigantickou třiapůlkilometrovou platformu Dark Sky Station. Připomíná obrovský kříž, který by měl létat ve stratosféře nadnášen héliem. Druhým objektem je vzducholoď Orbital Ascender (opět ve tvaru "V", ale dlouhá 1,8 kilometru), která by pomocí iontového motoru mohla doletět až na oběžnou dráhu. Jde o stejný motor, jaký ve vesmíru pohání americkou sondu Deep Space 1 nebo evropskou SMART 1. Powell by chtěl už koncem letošního roku při jednom z testů Ascenderu ověřit, jestli takový motor stejně dobře pracuje i v řídké zemské atmosféře ve výšce okolo třiceti kilometrů.

Dokonalý létající průzkumník

Projekt podporuje Pentagon a vojenské letectvo USA, protože v případě úspěchu by mohl představovat levnou náhradu za špionážní satelity i průzkumné letouny - jak pilotované, tak bezpilotní. "Například za cenu jednoho bezpilotního letounu Global Hawk byste si pořídili 40 Ascenderů," uvádí major Robert Blackinghorn z US Air Forces. "Přitom stratosférická vzducholoď unese mnohem víc přístrojů, létá vysoko nad oblaky i dalšími nepříjemnými meteorologickými jevy a vydrží ve vzduchu řadu měsíců." Powell doufá, že u "malého" Ascenderu to neskončí.

Pokud se osvědčí, vojáci se patrně uvolí k financování přechodu k "fázi dvě", což znamená stavbu Dark Sky Station a pilotované verze Ascenderu, který by tvořil spojovací prostředek mezi zemí a stanicí.

"Dark Sky Station je něco jako vesmírná stanice - jenže nikoli ve vesmíru," konstatuje Powell. "Létala by na samé hranici vesmíru a byla by trvale obydlená."

Přestože Powellova vize vypadá neobvykle, má celou řadu příznivců. Dark Sky Station by totiž mohla plnit mnohé funkce skutečných satelitů, ale podstatně levněji. Navíc by šla v případě nutnosti oprav či rekonstrukcí snadno stáhnout na Zemi a opět vypustit, což se satelity a orbitálními stanicemi nelze. Vedle vojáků se proto o jeho plány zajímají i telekomunikační společnosti a další komerční subjekty.

Společnost JP Aerospace není jediná, která chce drahé satelity nahradit levnými stratosférickými vzducholoďmi. Na obřím výškovém plavidle lehčím než vzduch a poháněném solárními panely pracuje i aerokosmická společnost Lockheed Martin. Také tento projekt podporují vojáci, oproti Powellovým snům však v tomto případě cílem není skutečný vesmír.

Společnost JP Aerospace se nehodlá spokojit "jen" s bezpilotní vzducholodí. Už během příštích 18 měsíců chce začít do stratosféry posílat dvoučlenné posádky dobrovolníků, kteří by prověřovali technologie i sami sebe. Zpočátku by šlo jen o několikahodinové mise, které by se ale postupně prodlužovaly. Celý projekt včetně postavení Dark Sky Station a vypuštění kosmického stupně je rozpočítaný na sedm let.

Snaha dosáhnout vesmíru systémem, jehož první stupeň by tvořil létající prostředek lehčí než vzduch, není nová. Až dosud ale spočívala jen ve vypouštění raket z výškových balonů, přičemž výsledky zatím nebyly nijak oslňující. Na Powellově projektu je nová myšlenka třístupňového dopravního systému, využití iontového pohonu i létající stanice.

Plán má i řadu odpůrců, kteří pochybují, že by vzducholoď někdy mohla dosáhnout první kosmické rychlosti, a navíc ještě odolat podmínkám na oběžné dráze. Powell si ale ze skeptiků nic nedělá: "Nemám vůbec nic proti raketám, dokonce je používáme při testování částí Ascenderu a k dalším aktivitám, které nám umožňují platit naše účty," říká s úsměvem. "Ale až uspějeme, tak se rázem stanou neúnosně drahé."

Data vzducholodi Ascender: délka: 53 metrů, operační výška letu 30,5 km, nosný plyn: helium, náklady na vývoj a stavbu 500 000 dolarů

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)