Srpen 2005

Bohatství jako prezervativ

Vojtěch Novotný

V roce 2075 nás bude 9 miliard a lidstvo přestane růst

Vývoj světové populace byl až donedávna vděčným tématem pro katastrofické scénáře, neboť různé modely vcelku svorně předpovídaly, že počet obyvatel planety bude i nadále exponenciálně stoupat až k úplnému vyčerpání ekologických zdrojů a následnému civilizačnímu kolapsu. V posledním desetiletí se ale žánr předpovědí výrazně změnil a dnes vesměs očekáváme kulminaci světové populace v dohledné budoucnosti, většinou ještě v tomto století, a to na poměrně únosné hladině 7–11 miliard lidí.

Jednotlivé scénáře se velmi různí, jak lze ostatně očekávat u činnosti tak nejisté, jakou je věštění budoucnosti, nicméně jako nejpravděpodobnější se jeví nárůst populace na devět miliard okolo roku 2075 a její následný pokles.

Náhlá změna našich představ o budoucnosti byla způsobena nečekaným chováním lidstva, nikoli pokrokem prognostiky. Rozvojovým zemím mimo Afriku se vede stále lépe, a to má i své demografické následky. Souvislost mezi ekonomickým bohatstvím a porodností byla dávno zřejmá z prostého srovnání bohatých, populačně stagnujících zemí mírného pásu s chudými a rostoucími populacemi tropů. Všechny nicméně překvapila rychlost, s jakou reagují chudé populace snížením porodnosti na již poměrně nevelké zlepšení své materiální úrovně. Počet obyvatel téměř všech rozvojových zemí sice nadále roste, ale rychlost růstu již řadu let klesá.

Pokles porodnosti s růstem hrubého národního produktu a souvisejícími společenskými změnami, jako například rostoucí gramotností žen, lze přitom pozorovat jako obecnou zákonitost prakticky ve všech, kulturně i přírodně často velmi různorodých, zemích.

O myších a lidech

Biologové Melanie Mosesová a James Brown způsobili nedávno menší senzaci zjištěním, že i tak zdánlivě svobodný projev lidských společností, jakým je počet narozených dětí, se ve skutečnosti řídí stejnými zákonitostmi jako u ostatních savců. Porodnost každého druhu savce můžeme docela přesně předpovědět z jeho spotřeby energie, a ta zase závisí na velikosti těla. V praxi to znamená, že malá, a tedy energeticky málo náročná myš má více mláďat na osobu a rok než velký, energeticky náročný slon.

Ke všeobecnému překvapení platí úplně stejný matematický vztah mezi spotřebou energie a porodností i pro různé lidské společnosti, i když v jejich případě zahrnuje i spotřebu energie z různých průmyslových zdrojů. Matematickou rovnici odvozující počet mláďat myši a slona z jejich spotřeby energie lze tak úspěšně použít i k popsání rozdílů v porodnosti mezi Čechy a Bangladéšany. Tolik tedy k významu vládní politiky pro ovlivnění porodnosti v našich zemích.

Populační trendy jsou významné pro ochranu přírody, neboť zátěž globálního ekosystému lidskou civilizací je vposledku určována velikostí populace. Doposud ovšem každý příslušník bohaté menšiny lidstva, včetně našeho státu, spotřebovává několikanásobně více zdrojů planety než lidé z relativně neškodných rozvojových zemí. Většina studií o ochraně přírody k tomu poznamenává, že celosvětové navýšení spotřeby na současnou euroamerickou úroveň by rychle vedlo ke globální ekologické katastrofě. Cestou k záchraně planety je tedy logicky buď dobrovolné snížení konzumu v rozvinutém světě, nebo udržování rozvojových zemí v setrvalé chudobě. Zatím se ovšem nezdá, že by se dobrovolná skromnost mohla ujmout jako většinový životní styl. Trvale udržitelná chudoba třetího světa pak přestává fungovat jako mechanismus ochrany přírody vlivem trvalého růstu, charakteristického právě pro chudé populace.

Pomalu bohatnoucí, a tím i stabilizující se populace rozvojových zemí jsou proto velkým příslibem pro budoucnost světové přírody, tedy pokud bude bohatnutí třetího světa pokračovat. Zlepšení ekonomiky se zdá i nejspolehlivější, ne-li jedinou cestou ke vzniku skutečně domácího zájmu o ochranu přírody v rozvojových zemích. V industrializovaném světě je hnutí ochrany přírody vedeno urbanizovanou střední třídou, tedy lidmi, kteří mají to štěstí, že v přírodě už nemusí na plný úvazek pracovat. Ostatně i u nás je Národní park Šumava podstatně oblíbenější v Praze než mezi obyvatelstvem šumavských hvozdů.

Města jsou nezřídka popisována přírodymilovnými autory v temných barvách jako centra civilizačního úpadku v kontrastu k bukolické idyle; ta ovšem existuje právě jen v romantických představách obyvatel měst. Lidé po celém světě pro města hlasují nohama, a neustále tak zvyšují podíl městského obyvatelstva, z 37? % v roce 1975 až do dnešních dní, kdy poprvé v historii žije ve městech už celá polovina lidstva. Pro ochranu přírody je to jednoznačně dobrá zpráva.

Není sporu o tom, že k industrializaci a zbohatnutí zemí třetího světa dříve či později dojde; v Číně jsme toho svědky právě nyní. V jakém stavu bude v té době místní příroda, bude-li jaká, záleží především na tom, jak dlouho bude pokračovat růst populace rozvojového světa, než se mu industrializací podaří projít. Zemím Evropy a Severní Ameriky se to podařilo včas, a tak mají na svém území relativně zachovalou přírodu a také obyvatelstvo, jež si své přírody vcelku váží.

Chvála technologie

Podstatná část dnešních problémů ochrany přírody, včetně toho nejzávažnějšího, tedy ohrožení druhového bohatství planety, je způsobena rychlým nárůstem populace v nešťastném období dějin, kdy pokroky v zemědělství, medicíně a dalších technologiích zlepšily životní podmínky lidstva natolik, aby poklesla úmrtnost, ale ještě ne natolik, aby podobně poklesla i porodnost. Prioritou pro ochranu přírody by tudíž měl být co nejrychlejší růst ekonomiky rozvojových zemí, jenž by umožnil tuto pro lidstvo i přírodu nebezpečnou a dlouhodobě neudržitelnou historickou anomálii opustit směrem k civilizovanějšímu stavu, kde je nízká úmrtnost v rovnováze s nízkou porodností.

V tomto napínavém závodě s časem je apriorní nedůvěra většiny ochránců přírody k technologickému pokroku a postupující globalizaci iracionálním luxusem, jejž si můžeme jen těžko dovolit. Právě nové technologie, společně s otevřením světového trhu a rozumnějším způsobem vládnutí, patří k hlavním nadějím na rychlou industrializaci rozvojových zemí a zdánlivě paradoxně na záchranu jejich přírody.

Nové technologie jsou také jedinou možností, jak zajistit slušnou životní úroveň stávajícím šesti a předpokládaným devíti miliardám lidí, aniž by přitom zkolabovala celá biosféra. Tento úkol se technologickým pesimistům může zdát nemožný, ovšem jiné cesty, než se o to vážně pokusit, vlastně není. Lidé se aspirací na přijatelnou životní úroveň kvůli nějaké té celoplanetární ekologické katastrofě rozhodně vzdát nehodlají. Technooptimisté poznamenávají, že například v USA se za posledních 30 let zdvojnásobil národní důchod na obyvatele, aniž by k tomu bylo třeba dvojnásobku energie, surovin či půdy; klesající materiálovou a energetickou náročnost výroby pozorujeme ostatně i u nás.

Myslet globálně, jednat globálně

„Myslet globálně, jednat lokálně“ bývávalo jedním z hesel hnutí za ochranu přírody. Bohužel mnohé naznačuje, že dnešní ochránci přírody myslí už jen lokálně, totiž v prostoru industrializovaného světa. Tak například téměř úplný zákaz DDT sice ozdravil prostředí Evropy a Severní Ameriky, ale měl také vážný dopad na boj tropických zemí s malarickými komáry a vedl ke smrti velkého počtu lidí a těžkým ekonomickým ztrátám. Odmítání geneticky modifikovaných rostlin jistě nepoškodí evropské zemědělství, dávno trpící nadprodukcí, nicméně není dobrou zprávou pro rozvojové země. Tropické zemědělství potřebuje další vlnu „zelené revoluce“, jež by navázala na úspěch nových plodin, hnojiv a pesticidů z minulého století, a geneticky modifikované plodiny jsou v tomto směru nadějné.

Otevřený trh, volný obchod a celosvětový pohyb kapitálu, tedy globalizační strašáci environmentalistů z rozvinutých zemí, otevírají právě rozvojovým zemím dříve netušené industrializační možnosti. Tento princip nakonec ilustruje i případ Evropské unie, jejíž volný vnitřní trh prospívá zejména chudším státům, včetně našeho, jak si na to také už ti bohatší stěžují. Naproti tomu v Čechách tolik oslavované dotace státu a Evropské unie do zemědělství nejsou ničím jiným než ekologicky i morálně velmi pochybnou podporou zemědělců industrializovaného světa v jejich boji s kolegy z rozvojových zemí, kteří by je ve férové soutěži snad mohli porazit.

Dotace, dílem přeměněné na hnojiva, pesticidy a pohonné hmoty, činí „europotraviny“ i ekologicky velmi pochybnými produkty. Jen stěží pro ně platí obecná zásada, že ekologicky šetrné je upřednostňovat místně vyprodukované potraviny před těmi cizokrajnými. Při slazení ranní kávy je tedy dobré pamatovat na to, že ochraně přírody prospívá cukr třtinový, nikoliv hanácký řepný.

Diskusní příspěvek:

Bohatství jako pobídka k přelidnění

Biolog Vojtěch Novotný v článku Bohatství jako prezervativ píše o nepřímé úměře mezi bohatstvím a porodností: chudé populace světa podle něj reagují snížením porodnosti na již poměrně nevelké zvýšení své materiální úrovně. Nepřímo světu doporučuje nové technologie, a zejména rozvojovým zemím geneticky modifikované „plodiny“.

Kdyby se Vojtěch Novotný probíral statistikami pečlivěji, našel by mnohé, co jeho teorii vážně nahlodává. Čím vysvětlí, že v kulturně a geograficky zhruba srovnatelných zemích je jen porodnost samotná bez přistěhovalců často větší právě v zemích bohatších a nižší v chudších? Proč je plodnost čili TFR (počet dětí, připadajících na jednu ženu během jejího plodného období – cituji zde odhady CIA za rok 2005) v Saúdské Arábii (4,05) a Ománu (5,84), tedy zemích disponujících i jistým průmyslem a infrastrukturou, vyšší než v podstatně chudších zemích Tunisku (1,75), Íránu (1,82), Alžírsku a Libanonu (po 1,92)?

Proč má bohatá Malajsie s moderním průmyslem a službami více dětí (TFR 3,07) než chudší Srí Lanka (1,85) či diktaturou zbídačelá Barma (2,01)? Proč mají Američanky téměř dvakrát víc dětí (TFR 2,08) než obyvatelky mnoha chudších oblastí Evropy?

Vojtěch Novotný tvrdí, že obyvatelům vyspělých zemí zůstala na jejich území relativně zachovalá příroda a populačně stagnující obyvatelstvo, jež si jí vcelku váží. Nechť se tedy podívá do Kalifornie s expandujícími městy, na západní pobřeží Severní Ameriky, kde probíhá kácení mnohasetletých vzácných stromů ve velkém. „Svobodné“ holoseče původních pralesů, jaké nepamatuje ani naše pohraničí za komunistů v 50. letech. Nechť zavítá na Floridu, kde počet obyvatel (s odpovídající devastací krajiny) od roku 1940 vzrostl z 1,9 na 15 milionů! Na populačním růstu USA se přistěhovalci podílejí ze 61 %. Opouštějí své domovské země a jejich politikové pak mají méně motivů nárůst své vlastní populace omezovat. V roce 1951 měly USA 151 milionů, dnes již 296 milionů a nárůst spíše stoupá. To má být ta stabilizovaná populace bohatých zemí?

V dnešní době se člověk těžko vyhne otázce, zda by nejen pro biosféru, ale i pro lidstvo samotné nebyl bezpečnější spíše pozvolný úbytek jeho počtu. Nárůst lidské populace však omezuje daleko složitější kombinace sociálních i přírodních faktorů a bohatství samo, dokonce i technologický rozvoj, jej často naopak stimuluje.

O tom, že dopřávat lidem hojnost je krátkozraké a může zakládat ještě větší problémy do budoucna, věděl lépe než Vojtěch Novotný již koncem 18. století Thomas Robert Malthus.

Zdeněk Zacpal, Praha

(Respekt, www.respekt.cz)