Srpen 2005

Nic než národ, pane Stránský!

David Jan Novotný

S vyloučením pana Oldřicha Stránského z Českého svazu bojovníků za svobodu se vtírá několik otázek, na něž by měla česká společnost konečně začít hledat odpovědi, neboť se ukazuje, že ke zralosti má stále daleko. V první řadě je třeba se ptát, zda má opravdu platit onen alibistický nesmysl, zvaný tlustá čára za minulostí, zda ono „podtrženo a sečteno“ náhodou nekonzervuje české myšlení a pohled na naši minulost v té nejubožejší formě, přesněji řečeno pohled na minulost prostoru, v němž žijeme, neboť Češi, ať se to komu líbí či nelíbí, nikdy v Čechách sami nežili a žít (doufám) nebudou.

Což samozřejmě znamená, že české dějiny nejsou a ani nemohou být jenom naše. Jsou i dějinami Židů, Němců, Maďarů a Poláků, dnes i dějinami Ukrajinců, Rusů a Vietnamců atd., stejně jako dějiny německé jsou dílem i dějinami našimi a tak podobně. Myslí-li si tedy někdo, že má na dějiny svého národa výhradní právo, nezbývá než konstatovat, že žije v politováníhodném bludu.

Další otázka je, zda si vůbec ti, kteří udržují až dodnes ten pěkný český zvyk vylučovat ze svého středu lidi s rozličnými názory, uvědomují, co činí. Lpí sveřepě na jednom z mnoha stereotypů, který znamená Němec = padouch. Kdo tohle uvláčené klišé odmítá, je zle peskován jako kupříkladu Emanuel Mandler anebo Bohumil Doležal a mnozí jiní, jsou zváni zaprodanci Němců a odrodilci, aniž jejich oponentům ještě dlouho bude docházet, že pokud jde o zaprodanost, tak o ní lze hovořit pouze v souvislosti se zdravým a kritickým myšlením.

Kdo není s námi, je proti nám, platí dodnes toto zrůdné rčení, v hnoji kolektivismu, který bohužel žádný Augiáš z českého chléva nestačil od roku 1989 vykydat, se české národovecké mutaci tetanu daří opravdu skvěle. Na podobné stereotypy shůry zmíněné si v Čechách potrpíme, ať už se to týká názoru na Židy, vzpomeňme na hojně a dodnes radostně citované výroky sapéra Vodičky na adresu Maďarů, dnes se objevují nové stereotypy ŕ la Rus, Ukrajinec, Balkánec = mafián a tak všelijak a podobně.

Protiněmecké a antisemitské stereotypy mají kořeny v národním obrození v devatenáctém století a jsou až do dnešních dnů spojeny s negativním vztahem k Habsburkům, ke katolicismu, k jazyku německému, jímž hovořila rovněž převážná většina Židů. Fakt, že jazyk je pouhým komunikačním kódem, ovšem dodnes mnoha lidem uniká, zvláště pak, zvládají-li pouze ten český, stejně jako fakt, že ztotožnění Němců se zlem je stejná deviace, jako někdejší a dodnes leckde přetrvávající teorie o židobolševickém spiknutí, jako stereotypy o přímému vztahu Židů k tak řečeným rituálním vraždám anebo dostálovské variace na bolševický odpor ke katolické církvi.

Zakořeněných a nevykořenitelných stereotypů by se dalo vyjmenovat vícero, v tomhle jsou Češi mistři nad mistry a Oldřich Stránský, který dovede spolu s mnoha jinými rozlišovat dobré od zlého, a to prostě proto, že přemýšlí, na to doplatil. Vyloučen, protože se chce smiřovat s Němci, by měl nejspíš zahynout, neboť opustil. Nazírat jakýkoliv národ prizmatem kolektivní viny na prahu jednadvacátého století je ovšem tragédií českého ducha. Ti bojovníci za svobodu, kteří dle všech veřejně dostupných indicií patrně boj za svobodu názoru ze svých stanov vyškrtli, Oldřichu Stránskému a jiným vyčítají jeho postoje, ovšem zaslepeni rudým pruhem na českém praporu nechápou ten podstatný rozdíl mezi Němci a německým národním socialismem, stejně jako nechápou stejnost někdejšího nacionálního socialismu a socialismu internacionálního.

O tom, že německý nacionální socialismus byl hnutím levicovým prostě proto, že socialismus ze své podstaty ani pravicový být nemůže, ovšem neradno nahlas hovořit. Jeden by totiž musel, kdyby skutečně zapojil do hry vlastní mozek, dospět ke zcela zřejmému závěru, že někdejší bojovníci proti nacismu, z nichž se posléze stali vášniví obhájci socialismu, nepochopili, že obdivují a bojují za stejné zlo, proti němuž druhdy bojovali, což není nic jiného než absolutní zmatení ducha.

Stačí vzpomenout, že NSDAP, tj. Národně socialistickou dělnickou stranu Německa uznával i Stalin, který vracel ty Němce, kteří utekli do SSSR před Hitlerem, zpět do Německa s tím že zradili věc německého socialismu, stačí vzpomenout, v kterých koncentračních táborech posléze skončili. Proto ztotožňovat dnešní a převážně poválečnou generaci Němců s vyznavači nacionálního socialismu a odsuzovat ty, kteří z principu prosté logiky nechtějí hrát na nacionální notečku, je opravdu skličující. Paradoxně se tak ti, co Oldřicha Stránského vyloučili ze Svazu bojovníků za svobodu dostali na roveň českých holých lebek a vůbec bych se nedivil, kdyby mu na konci dopisu, v němž mu oficielně oznámili vyloučení, napsali místo pozdravu Čest práci! Nic než národ!

(www.bohumildolezal.cz)