Srpen 2005

Hrobové smíření Poláků a Ukrajinců

Luboš Palata

Ta krajina má v sobě zvláštní smutek. Nevysoké hory a kopce, lesy, pole a cesty spořádané tak, že nelze necítit dozvuky Evropy skoro střední. Halič.

Země, kterou považovali za svou stejně tak Poláci jako Ukrajinci. Kraj, který byl pro císařské Rakousko nejvzdálenější provincií, ale jemuž závěr mocnářství přinesl tolik svobody a mírného blahobytu, že lepší časy tento kout Evropy dodnes nezažil.

Perlou této země je Lvov, dnes mnohasettisícové město, které dodnes Poláci považují za svoji ztracenou východní metropoli. Dnes je Lvov trochu omšelý, čtyřicet sovětských let a patnáct let potácení se samostatné Ukrajiny se podepsalo na jeho kráse. Kráse, jež nezapře kořeny ve středoevropském baroku ani ve zlatých časech secese.

Kruté a neznámé války

Přestože na konci první světové války žilo v tomto městě deset procent Ukrajinců, zbytek tvořili většinoví Poláci, Židé, Němci nebo Arméni, už tehdy - a po druhé světové válce ještě daleko víc - bylo centrem ukrajinského národního uvědomění. Na konci komunismu byl Lvov a okolí jedním z mála míst, kde lidé ještě mluvili ukrajinsky, zbytek země byl už rusifikován.

O Lvov, ale vlastně o celou Halič svedli Poláci s Ukrajinci několik krutých a v našich končinách prakticky neznámých válek, vyhlášených i nevyhlášených. První už v roce 1918, kdy se stal Lvov hlavním městem Západoukrajinské republiky, poslední až po konci druhé světové války, kdy Poláci společně se Sověty likvidovali v Haliči zbytky banderovských oddílu bojujících za samostatnou Ukrajinu.

Historie polsko-ukrajinských válek se symbolicky uzavřela až na konci minulého týdne. Na lvovském hřbitově u velkého pomníku "Lvovských orlíčat", kterým meziválečné Polsko vzdalo hold několika stovkám mladých obránců Lvova z let 1918 a 1919, kdy hájili město před jednotkami samostatné Ukrajiny.

Hřbitov začali Poláci po skoro padesáti letech sovětské "péče" obnovovat už v roce 1989, před třemi roky byla prezidenty Aleksandrem Kwaśniewským a Leonidem Kučmou podepsána dohoda o otevření hřbitova. Tato smlouva, přijatelná pro "sovětizovaného" Kučmu, však byla nepřijatelná pro národně uvědomělé Ukrajince ve Lvově. Lvově, který se po roce 1989 zároveň stal baštou reformních, prodemokratických sil na Ukrajině.

Právě lvovská městská rada zabránila nakonec tomu, aby byla prezidentská dohoda naplněna a bylo tím završeno usmiřování. Usmiřování, v jehož rámci se dokázali Poláci s Ukrajinci vzájemně omluvit za zločiny, které vůči sobě během oněch válek o dnešní východní Polsko a západní Ukrajinu spáchali.

Na povrchu bylo všechno zdánlivě v pořádku, ne ale tak mezi obyčejnými lidmi. Především pro Ukrajince byli Poláci stále starými nepřáteli, kteří jen přes jejich hlavy uzavřeli jakési dohody s mocenskou kučmovskou nomenklaturou.

Pomerančový zlom

Nezacelené jizvy polsko-ukrajinských válek uzavřela až pomerančová revoluce, během níž nejen polská politická reprezentace, ale Poláci jako národ podpořili protikučmovské síly. V polských městech se snad poprvé v historii spontánně demonstrovalo za Ukrajinu, v oranžových šálách a kulichách pomerančové revoluce chodilo ve Varšavě nebo Krakově stejně tolik lidí jako v Kyjevu nebo ve Lvově.

Ukrajinci se v těch prosincových dnech poprvé s opravdovou vroucností objímali s Poláky a polské politiky, kteří vystupovali na revolučních demonstracích, nebrali jako obdobu těch z Moskvy, ale jako spojence.

Ne vzdálená a nejistá možnost, že se Ukrajina někdy v daleké budoucnosti stane členem Evropské unie, ale skutečné urovnání polsko-ukrajinských historických sporů bylo podle mnoha odborníků zlomem, který zcela mění tento klíčový východoevropský region.

"Bez svobodného Polska není svobodné Ukrajiny," řekl v pátek při otevírání obnoveného hřbitova ukrajinský prezident Viktor Juščenko, který jen zalitoval, že se toho dne nedožil papež Jan Pavel II. Poláci ale už mnoho roků říkají, že bez samostatné a demokratické Ukrajiny je v nebezpečí i Polsko.

Tohle poznání bylo vykoupeno potoky krve a pro nás ze střední Evropy nepředstavitelným utrpením, které Ukrajinci i Poláci prožili. Nová epocha východní Evropy i proto musela začít na hřbitově.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)