Srpen 2005

Mají pomníky místo pánaboha

Jaroslav Pašmik

Evropský kanál Arte přináší zprávu o českých vyznavačích kultu mrtvého vůdce. Už jen pár dnů dělí diváky francouzsko-německého televizního kanálu Arte od ne příliš častého zážitku: z obrazovky k nim domů dorazí informace o zemi jménem Česko. A bude to speciální zpráva. Reportáž připravená německou ARD jim ukáže kmen, jehož veškerý život se točí kolem kultu jednoho dávno mrtvého politika. Přestože většina zdejších usedlíků už na květnové odhalení sochy Edvarda Beneše v Praze dávno zapomněla, pokud ho vůbec zaregistrovala, na kanálu Arte to bude událost. Odborníci a politici tam budou diskutovat nejen o něm, ale i o stále bolavé ráně poválečného vyhnání německé menšiny, kterou onen kus bronzu symbolizuje. Pořad reprezentuje podstatnou část současného obrazu Česka v očích našich největších a nejvlivnějších sousedů. Pokud jsme na západ od Aše vůbec vnímáni, pak jako země, ve které dominuje minulost.

Karl-Peter před svatyní

Reportér německé televize Ulrich Meerkamm má na svou osmiminutovou reportáž o Benešovi dost času. Hraje si s ní skoro tři týdny. Není to specialista na česko-německé vztahy, přijíždí sem jako záskok, česky neumí. Ale je to profesionál, který pro ARD obvykle zajišťuje aktuální zprávy z Frankfurtu od sportu přes ekonomiku až po politiku. „Dokument o Benešovi vzniká na objednávku Arte a má být o jeho současném politickém významu,“ říká Meerkamm, usazený v pohodlném křesle studia ARD nedaleko pražského centra. Tým studia poskytuje reportérovi zázemí, informuje ho o české debatě a pomáhá mu rychle se zorientovat. Jeho krátký dokument nakonec zachycuje české tance okolo Beneše celkem věrně. Politici jej obhajují, pějí na něj ódy, stavějí mu pomníky a muzea. Lidem je to buď jedno, nebo Benešovu adoraci vítají, zvláště jde-li o starší ročníky. A čeští politologové, reprezentovaní v reportáži Jiřím Pehem, Beneše nemilosrdně kritizují.

To je ale jediný odmítavý hlas. O debatě a pochybnostech ve zdejších médiích nebo o tom, že v den rozebíraného Benešova memoriálu v Sezimově Ústí pátrali mladí Češi v džungli křovisek a kopřiv kolem severočeských Postoloprt po masových hrobech zavražděných sudetských Němců, se německý divák nedoví nic. Místo toho uvádí komentář plynoucí pod obrazem extrémní politické výroky z obou stran: Václav Klaus označuje vyhnání českých Němců za čin nutný k udržení míru, bavorští regionální představitelé a předsedkyně Svazu vyhnanců Erika Steinbachová vidí naopak v Benešovi Miloševiče nebo Stalina. „Reportáž má být provokativním úvodem k diskusi o poválečném vyhnání Němců. Diváci by měli dostat základní vhled a informaci o tom, proč je téma stále problém. Na detailní pitvání tady není dost prostoru,“ říká reportér Meerkamm. Převládajícím „základním vhledem“ se tedy stává vyhrocené hledisko politiků, světlo rozumné reflexe nese jeden osamocený hlas.

Jedním z podkladů pro práci pana Meerkamma byly texty jiného německého dopisovatele usazeného v Praze, Karla-Petera Schwarze z listu Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ). Tento asi padesátiletý Rakušan píše již více než deset let o naší politické scéně a v jeho textech hraje benešovské téma významnou roli. Například v článku „Národní sebepotvrzení – Benešův kult v Česku“, který vyšel koncem května, referuje o politice nové Paroubkovy vlády, která stejně jako ty předchozí „uctívá jednoho rozporuplného politika“ – Edvarda Beneše. Novinář v textu představuje českou společnost zeširoka na příběhu pražských pomníků.

„Vaše pomníky mě zajímají,“ říká Schwarz, profesí historik, podle něhož dnes v Česku vládne stejně silný a zaujatý kult vztyčování Benešových pomníků jako těsně po druhé světové válce. „Ty sochy jsou jakýmsi symbolem, v němž národ – paradoxně jeden z nejateističtějších v Evropě – uctívá sám sebe místo pánaboha,“ říká Schwarz, „a postavil si kvůli tomu pomníky srovnatelné s kostely nebo obrovskými tibetskými svatyněmi.“

Dopisovatel novin významu FAZ je samozřejmě důležitý zprostředkovatel obrazu Česka v Německu – a Karl-Peter Schwarz si nároky plynoucí z této role uvědomuje. „Nepíši jenom o vzývání Beneše a odsunu,“ odmítá výtku, že jeho reportáže určené Němcům dávají důraz pouze na jednu – tu konfrontační – tvář české společnosti. „Psal jsem i o Kříži smíření nebo o akcích mladých Brňanů, kteří před pár lety nutili tamní magistrát odsoudit vyhnání.“ Proč zaťatost politiků zahleděných do minulosti pod bronzovým Benešem nedoprovodil i obrazem velmi současné české mládeže meditující u postoloprtských jam o hříších svých otců a svého národního společenství, Schwarz vysvětluje stručně: „Protože jsem tam nebyl. Ale stejně je rozdíl mezi zajímavou akcí mládeže a tím, když před ministerstvem zahraničí v památkově chráněné zóně vztyčí Benešovu sochu a je u toho předseda sněmovny i premiér.“

Nicméně když v červnu tentýž premiér publikoval v deníku Právo vstřícný článek s prvním veřejně vysloveným návrhem na odškodné pro sudetoněmecké antifašisty, Schwarz o tom čtenáře FAZ neinformoval. Proč? „Jsou to jen řeči,“ říká korespondent. „Nevěřím, že to premiér myslí vážně. Už před lety mi to samé řekl Zeman, pak to říkal Špidla, Mareš, ale zatím se nic nestalo. To, co teď dělá Paroubek, je stejná hra. Nic překvapivého.“

Naši Sasové nám rozumějí

Naštěstí ne všichni němečtí novináři se ve zprávách pro tamní publikum obsedantně točí kolem Beneše. V německých médiích se samozřejmě objevují i jiné obrázky z Čech, ale proti historickým tématům nebo sportovním výsledkům se prosazují těžko. Podle české dopisovatelky bavorského listu Süddeutsche Zeitung (a produkční televize ARD) Antje Buchholz je zájem o Česko v německých médiích obecně malý. Populární jsou nanejvýš různé grotesky a obskurity (Jára Cimrman a Václav Klaus) nebo překvapivá „civilizační“ témata. „Psala jsem například o českých hypermarketech. Němci totiž moc nevědí, že tady jsou a že jsou větší než ty jejich. Tématem jsou také české benzinové pumpy v pohraničí, které válcují ty německé,“ říká korespondentka, podle které by bylo žádoucí „víc popsat obyčejný život v Čechách, protože o něm se v Německu moc neví“.

V tom je s ní zajedno Hans-Jörg Schmidt z Drážďan, český dopisovatel regionálního listu Sächsische Zeitung. „Nechme Čechy přemýšlet o vlastních dějinách. Nemusíme jim pořád říkat, co musí. Proto o Benešovi moc nepíšu, ani o vztyčení jeho pomníku – není to pro mě ani pro náš list tak zásadní. Raději informuji o náladě v Česku rok po vstupu do EU, o dálnici D8 nebo jezech na Labi.“

(Respekt, www.respekt.cz)