Srpen 2005

Írán si zvolil táliba

Zbyněk Petráček

Mahmúd Ahmadínedžád se postavil za chudé a vyhrál. Příští čtyři roky tak bude hlavou Íránu islámský radikál. Co to může znamenat?

Na první pohled jde o vykolejení z trendu posledních dvou let a Paul Wolfowitz, tvůrce Bushovy politiky vůči Střednímu východu, by se měl chytat za hlavu. Vždyť jeho přístup právě začal nést plody. Stačí rekapitulovat poslední měsíce: z voleb v Iráku vzešla první svéprávná vláda a chystá se nová ústava – před týdnem se do práce na ní zapojili i menšinoví sunnité. To je důležitější zpráva než výčet sebevražedných atentátů. Rovněž před týdnem skončily svobodné volby v Libanonu – po třiceti letech syrské okupace země. Výborně.

V úterý (21. 06. 2005 - pozn. red. CS-magazínu) se shodl Izrael s Palestinou na stažení z pásma Gazy – první teritoriální ústupek Izraele přímo ve Svaté zemi, a to nikoli jednostranný, jak to vypadalo ještě před pár měsíci. Chtělo by se zatleskat. Před týdnem zavítala Condoleezza Riceová do Egypta, poté co v březnu návštěvu odložila kvůli věznění opozičního předáka Ajmána Núra – nyní se s ním osobně setkala. Další zářez na pažbě úspěchů. Co se tedy stalo v pátek v Íránu? Zastavilo se „Wolfowitzovo domino“? Nezastavilo. To se jen potvrdila tušená věc: že Írán je mimo současný proud svobody v regionu.

S vousem na bradě

Výsledek je jasný. Alí Rafsandžání, matador islámské revoluce, leč označovaný za umírněného konzervativce, pragmatika či chameleona, byl překvapivě poražen. Vítězem druhého kola je Ahmadínedžád. Skalní konzervativec, islámský fašista, tálib – takové charakteristiky dosavadního starosty Teheránu se objevují v médiích. Do jaké míry tento výsledek ovlivní zemi a okolní region? Je třeba připomenout několik věcí.

Zaprvé: prezident není určujícím činitelem v Íránu – tím je duchovní vůdce ájatolláh Alí Chameneí. Právě on a Rada strážců revoluce stanoví vývoj, kádrují kandidáty do voleb a dohlížejí na charakter státu. Zadruhé: duel o hlavu státu se neodehrával na bázi ideového soupeření, nýbrž šlo o sociální problémy země čtvrtstoletí po islámské revoluci. Rafsandžání hájil zájmy reformistů, jenže ti jsou pro hodně lidí pouze synonymem zbohatlíků. Ahmadínedžád se postavil za chudé a vyhrál. Režim už není, co býval.

Biolog a znalec Íránu Stanislav Komárek ho svého času přirovnal k československé normalizaci v době jejího rozkladu. V tomto smyslu lze souboj Rafsandžání – Ahmadínedžád připodobnit, dejme tomu, k souboji Štrougal – Jakeš. Zatřetí: jaderné ambice Íránu, tedy to, co nejvíce zajímá Západ, jsou de facto konsenzuální napříč celým politickým spektrem.

Co můžeme od nového prezidenta Íránu očekávat? Dosavadní šéf státu Mohammad Chátamí zavedl některé mírné reformy – jak v sociální oblasti (liberálnější prostředí pro byznys), tak v občanském životě (ženy mohly chodit ve světlejších a kratších šatech, nesezdané páry spatřené na veřejnosti už neriskovaly vězení). Od Rafsandžáního se očekávalo, že tyto reformy zachová a navíc bude ochoten jednat se Západem o íránském jaderném programu – i když jednat samozřejmě neznamená zastavit.

Ahmadínedžád se teprve projeví. Jako starosta Teheránu nechal zavírat západní restaurace, na radnici museli muži a ženy používat oddělené výtahy a muži museli mít vousy. Teď má šanci šířit tuto praxi po celé zemi. Ale pokud nebude jednat se Západem o íránském jaderném programu, může to mít i jednu výhodu: mohly by se otevřít oči i dosud nevidoucím.

(Respekt, www.respekt.cz)