Srpen 2005

Strhněme to, ale s dohodou

Zbyněk Petráček

Příměří ve Svaté zemi přináší paradoxy – za první konkrétní příklad izraelsko-palestinské spolupráce je považována demolice domů po osadnících.

Z „budování míru“ jsme vyrostli, zůstala jen vzpomínka na eufemismy totalitní éry, kdy se za mír „bojovalo“. Přesto slovo mír přináší mnoho kladného, konstruktivního, něco, co vždy rozšiřuje pole pro normální aktivity všeho druhu, co staví, ne boří. Proto působí dost bizarně, když list The New York Times před týdnem zhodnotil vyjednávací úspěchy Condoleezzy Riceové ve Svaté zemi takto: „Dohoda představuje první konkrétní izraelsko-palestinskou spolupráci v Gaze po mnoha měsících sporů.“ Výsledkem oné dohody je přitom skutečnost, že domy po osadnících budou po srpnovém stažení Izraele strženy. Jak tuto spolupráci chápat? Nadějně – od slova dohoda? Nebo destruktivně – od slova stržení? Právě tento bod, přesněji dvě strany jedné mince, nyní nabírá konkrétní obrysy.

Dokud je neodzbrojíte

Brzy tomu bude už půl roku, co po smrti Jásira Arafáta vyhasla druhá palestinská intifáda. Ustal teror, teritoria nejsou pod uzávěrou, Izrael předal Palestincům už dvě města na Západním břehu Jordánu (Jericho, Tulkarm), předání dalších dvou (Betlém, Kalkílija) nyní dohodl a propustil na 900 palestinských vězňů. Ale hlavní krok – stažení armády a osadníků z pásma Gazy a čtyř osad v severním Samaří – se teprve chystá.

Právě jeho upřesnění dohodla americká ministryně zahraničí v Jeruzalémě a Ramalláhu, na stole ovšem zůstal zásadní rozdíl v pozicích: pro Izrael jde de facto o poslední možný krok, naproti tomu pro Palestince, Evropu i USA jde o krok první na cestě k definitivnímu míru.

Jeruzalém má na své straně pádné argumenty. Premiér Ariel Šaron tvrdí, že jeho vláda nebude podporovat další cestu k palestinskému státu, dokud samospráva nebude mít pod kontrolou tamní militanty, kteří Izrael pravidelně ostřelují pomocí raket a minometů, a dokud neodzbrojí polovojenské skupiny jako Hamas či Islámský džihád.

Své argumenty a požadavky mají i Palestinci: chtějí obnovit letiště a přístav v Gaze, trvají na volném průjezdu z Gazy do Západního břehu a obecně chtějí „životaschopné hranice“ totožné s linií příměří z let 1949–67, tedy nikoli konglomerát více či méně spojitých autonomních areálů.

Na podobných pozicích stojí i Evropská unie, zatímco Amerika je někde mezi. Condoleezza Riceová nenavštívila na palestinské straně Gazu, ale pouze Ramalláh. Poté, co v Gaze před dvěma lety palestinští teroristé zabili tři americké kontraktory, USA Gazu bojkotují. Nicméně podle téže Riceové bude po izraelském stažení z Gazy dříve či později následovat stažení ze Západního břehu. Je ovšem otázkou, z jakého areálu. USA se tu liší od EU především v tom smyslu, že – jak se již dříve vyjádřil sám George Bush – považují za neúnosný nejenom současný stav, ale i návrat k linii příměří z let 1949–67. Co konkrétně se tedy ve Svaté zemi pod patronací Riceové dohodlo?

Rozhodli sami Palestinci

Zaprvé: stažení se uskuteční k 16. srpnu, což je celkem malý posun od 20. července, jak zněl původní termín. Zadruhé: 1600 osadnických domů bude strženo, trosky odklidí Palestinci a použijí je na rozšíření přístavu v Gaze. Názory na budoucnost těchto domů se lišily. Sami osadníci byli pro demolici, neboť se nechtěli dívat, jak nad jejich někdejšími majetky vlají palestinské prapory. Izraelská vláda byla zprvu pro stržení, ale později od něho ustupovala, hlavně s ohledem na světové veřejné mínění.

Palestinská samospráva – paradoxně v souladu s pozicí osadníků – je též pro demolici. Domy byly totiž projektovány pro pěti- až šestičlenné rodiny, zatímco velké palestinské rodiny mívají dvacet i třicet spolu žijících příbuzných. Obytné věžáky, které na místě domů brzy vzniknou, mohou na leckoho působit odpudivě. Jenže pokud si uvědomíme, že v Gaze na území 378 km2 žije 1,3 milionu lidí (v Praze 1,2 milionu na 496 km2), je jasné, že naléhavou potřebu netvoří vily se zahradami a bazény.

Šaron, který ještě před necelým rokem hájil jednostranné stažení z Gazy, teď mohl směle prohlásit, že o demolici rozhodli sami Palestinci. S tím souhlasí i liberální list Ha‘arec, který mu nebývá nakloněn: „Dohoda má větší váhu než destrukce.“ Dodává ale, že Šaronova vláda prosadila stažení z Gazy tak hladce proto, aby zkomplikovala jakékoli stažení další.

(Respekt, www.respekt.cz)