Srpen 2005

O plátcích a příjemcích aneb Kdo bude Černý Petr?

Karel A. Pokorny

Byla to velice zajímavá společnost hlavních představitelů, která se sešla v Bruselu na zasedání prezídia EU o budoucnosti EU. Všichni silně připomínali nervózní herce před premiérou, o které již předem tuší, že skončí fiaskem. Bylo vidět trochu nejistého kancléře Schrödera, který si uvědomil, že to je jeho poslední vystoupení na mezinárodním jevišti před předčasnými volbami v Německu, které budou pravděpodobně za tři měsíce Byl tam také francouzský president Chirac, který po francouzském NE k ústavě EU, vlastně už v zemi nemá co říci, jenže to nechce vzít na vědomí. Přijel také britský premiér Blair, který se snažil vylepšit si pozici v Anglii svojí neústupností. Junckerovi, presidentovi EU, lucemburskému premiérovi, který má doma také vládní krizi, se veškerá režie vymkla z ruky. Choval se jako trucovitý chlapeček, kterému vzali hračku.

Nezdar tohoto jednání jasně ukázal, že Evropa je momentálně vedena politiky, jejichž „záruční lhůta“ již dávno prošla. Většina těchto politiků se navzájem nesnáší, mnozí jsou na sebe přímo alergičtí. Krize, které se obávali, se stala skutečností, což kupodivu účastníky jednání zaskočilo. Museli si přiznat, že pro tuto situaci nemají rozumnou strategii, a proto nebude schválena ústava, ani společný rozpočet.

Těžko se dalo něco očekávat od dvou kumpánů, kteří tvořili tzv. francouzsko-německý motor, manifestující se vzájemným objímáním a poplácáváním před televizními kamerami. Další iniciativy, navrhované prezidentem, který by měl být už dávno pryč ze své funkce a kancléře, který už prakticky dosluhuje a jen čeká na to, až v září zmizí z politické scény, nebudou brány vážně.

Trapné je zjištění, že společnost politiků, která nyní vykonává službu v EU, patří do minulosti. Žijí ještě v minulém, dvacátém století, kdy propast mezi občany a EU byla brána jen jako teoretický problém. Občané nedomysleli následky rozhodnutí svých zástupců, kteří se také nikoho neptali a jednoho pozdního odpoledne v roce 1999 rozhodli o přijetí deseti postkomunistických zemí, které v jejich politickém žargonu byly hromadně nazývány chudými. Stejně tak snadno bylo akceptováno, když v roce 2002 prosadili Chirac se Schröderem zemědělské dotace až do roku 2013.

Těch nejvíce spolkne Francie, přestože přispívá do společné pokladny pouhými 35,71 € na osobu. K těm, kdo profitují ze zemědělských dotací patří vedle Francie, Španělsko, Itálie a Německo. Je zajímavé, že dotace EU na zemědělství zhltnou téměř 50 % veškerých plánovaných financí, přestože zemědělci v EU tvoří jenom 5% obyvatel. Přitom Francie dostává přes 60 % veškerých dotací určených v EU pro zemědělství. S dotacemi na zemědělství je to velmi paradoxní. Mezitím, co EU zakázala reklamu na cigarety a tabákové výrobky (například v Evropě při závodech Formule 1 nesmí být na autech žádné reklamy na cigarety), dostávají pěstitelé tabáku ve Francii a Německu vysoké dotace z peněz EU. Za kilo tabáku se platí 3 €, z čehož 2 € jsou dotace EU.

Kampaň na snížení spotřeby cukru skutečně způsobila, že se jeho spotřeba snížila, ale přesto stále dostávají pěstitelé cukrové řípy neuvěřitelně vysoké finanční podpory. Cukr z Brazílie, Austrálie a jiných zemí stojí zlomek toho kolik cukr evropský. Konkrétně: tuna evropského cukru i s dotací stojí 42 € a z jiných zemí, bez dotace, 23 €. Z dotací EU dostává Španělsko na hlavu 208,23 € . Kupodivu dostávají i dotace i na pěstování rýže. Tabulku dotací ale vede Irsko s 391,59 €.

To neznamená, že by se nemělo finančně pomoci zemědělcům z těch oblastí, kde momentálně dochází následkem sucha k nevídané tragedii, nedostatek krmiva pro hospodářská zvířata a hlavně vody, znamená pro mnohé ztrátu veškerých možností obživy.

S penězi se v EU zachází nesmírně lehkomyslně. Mezinárodní Červený kříž vyslal do Bejrútu Jana Wilhelma Wegdama, který dostal za úkol zkontrolovat, co se děje s penězi, kterými podporuje EU Palestince. Palestinci totiž berou jako samozřejmost to, že mají nárok na lékařskou péči zdarma. Do zemí jsou vysíláni lékaři z Evropy, mezitím co palestinští lékaři, vystudovaní za peníze poplatníků EU, raději odcházejí do emirátů a jiných bohatých arabských zemí.

Prezident Chirac jistě nostalgicky vzpomíná na dobu, kdy mohl dosti hrubým způsobem zástupcům kandidátských zemí doporučovat, aby mlčeli. Evropa se od té doby velmi změnila a občané dávají hlasitě najevo, že chtějí změny. Ale tato skutečnost jen těžko proniká k uším nepružné generace politiků, pevně přilepených ke svým židlím v Bruselu.

Nyní změnili vládní představitelé zasedání v Bruselu na kolbiště, na kterém bojují každý o své vlastní zájmy. Nevidí, že občané očekávají něco jiného, než arogantní postoje těchto samozvaných politických (j)elit, které tvrdí, že 70% občanů, které zastupují, jsou vlastně hlupáci, tupá masa, která netuší, co je pro ni dobré.

S napětím očekávaný projev britského premiéra Blaira v Evropském parlamentu jistě překvapil některé politiky jasnými formulacemi a návrhy, kterým je možno jenom přitakat.

Ale „naši zástupci“ v EU mají jiné starosti. Po několikaletém uvažování přišli s návrhem, zavést jednotné řidičské průkazy v celé EU a tyto po určitých letech měnit za nové. Tedy něco, co je už v mnohých státech běžné. Také navrhovali zavést pro řidiče od šedesáti let lékařské prohlídky fyzické a psychické způsobilosti, a pak teprve vydat řidičské průkazy. Jenže zase nic, návrh zamítnut. To znamená, že německý řidič, který dělal řidičské zkoušky ještě ve Wehrmachtu, se může vykazovat značně omšelým papírem, na kterém je jeho fotografie ještě z let, kdy přešel z Hitlerjugend rovnou na frontu. Co se zástupcům v EU podařilo prosadit, je zákaz práce stavebních dělníků na slunci bez košile nebo trička. Sláva.

Nebude to mít Evropa zrovna lehké, vždyť už i Verheugen, šokován reakcemi občanů, zařadil opatrně zpáteční rychlost. Ale stejně se bude dále vyjednávat o rozšíření, je jenom otázka, zda to bude zase podle vzoru o nás bez nás. Kancléř Schröder se snažil bleskovou návštěvou USA ovlivnit prezidenta Busche, aby Američané podporovali kandidaturu Německa do bezpečnostní rady OSN. Jak to tak vypadá, nic z toho nebude. Němečtí diplomaté v USA se také příliš nevyznamenávají. Jožka Fischer byl právě nucen odvolat jednoho výtečníka, který se nechal při brunchi s kolegy slyšet, že vězení na americké základně Guantánámo je daleko horší než proslulý sovětský Gulag. O obojím pravděpodobně nic neví.

Mezitím si Tony Blair pozval hned první den svého převzetí předsednictví EU do Londýna některé politiky EU, aby jim vysvětlil své představy o budoucí politice EU. Předseda evropské komise Barroso žádal Blaira, aby upustil od „britského rabatu“ a nevyhrocoval stávající krizi. Blair projevil ochotu, ale s tou podmínkou, že stejně učiní i Francouzi. Také Holandsko naléhá na snížení svých příspěvků.

V pátek 1. července požádal ve Spolkovém sněmu kancléř Schröder o důvěru. Byla to vlastně fraška, všechno bylo dohodnuto ve vládní koalici předem. Koaliční strana Zelených dělala obstrukce, protože některé jejich požadavky byly přehlíženy. Schröder ve své řeči přiznal, že nemůže v koalici pro své plány najít další podporu a proto chce, aby poslanci hlasovali o důvěře. Předsedkyně CDU Angela Merkel toto rozhodnutí uvítala, protože podle názoru CDU-CSU opozice je nejvyšší čas. Německo bude mít do roku 2007 miliardový deficit a proto zase nesplní od EU požadované vyrovnání schodku státního rozpočtu. Když dostal slovo předseda SPD Münterfering, ujišťoval přítomné, že celá koalice stojí za kancléřem a že s ním půjde do volebního boje jako s kandidátem na kancléře nového.

Jaká tedy nedůvěra? Byla to fraška, kterou normální občan nemohl vůbec pochopit. Teď musí spolkový prezident Köhler do tří neděl rozhodnout, zda abdikaci Schrödera přijme, či zda má v této záležitosti rozhodnout ústavní soud. Aby tato záležitost byla ještě komplikovanější, podal poslanec Zelených Schulz k ústavnímu soudu žalobu proti SPD na taktiku strany v otázce důvěry a pro podezření z manipulace.

To vše ale nezabránilo Schröderovi v tom, aby spolu s Chiracem nezajel na návštěvu Königsbergu, (nyní Kaliningradu), kam je pozval Putin k oslavám 750 let založení tohoto starého německého města, nyní pod ruskou správou. Samozřejmě tito tři podivní „přátelé“ jednali také o budoucnosti Evropy a o situaci v Iráku a v Íránu. Je to neobyčejná opovážlivost, zejména od Schrödera, který dokázal za necelá dvě vládní období přivést Německo do zcela katastrofální situace. S podivem přihlížíme tomu, jak si tito tři politici přisvojují právo jednat o závažných otázkách bez ohledu na ostatní evropské země.

Chirac produkoval jedovaté bonmoty pro tisk, například můžeme si přečíst v časopise Libération toto: “Jediné, co z Anglie přišlo do Evropy , je nemoc šílených krav“ a dále „není přece možno věřit zemi, která má tak příšernou kuchyni, že horší mají snad už jen ve Finsku“. Také se zmínil o tom, jak mu bývalý generální sekretář NATO Skot George Robertson nabídl k ochutnání jakousi skotskou specialitu, která podle Chiraca vypadala zvlášť nevábně, a komentoval to poznámkou: „Z toho pocházejí všechny naše problémy s NATO“. Společnost, v čele s Putinem a Schröderem se ochotně bouřlivě smála. Mluvčí francouzské vlády odmítl tato primitivní invektiva komentovat.

Toto vše se odehrává v předvečer Konference G8, která má mimo jiné důležitý úkol, rozhodovat o prominutí dluhů zemím třetího světa a o boji proti hladu v Africe. Již nyní si jsou státníci vědomi toho, že se jedná o neřešitelný problém. Peníze na tyto účely mizí temnými kanály v nenávratnu a jejich tok není možno nijak kontrolovat. Znamenalo by to zasahování do vnitřních záležitostí toho kterého státu. Neodpustitelná věc, zejména v očích profesionálních demonstrantů a bojovníků za demokracii, kteří už nyní hromadně přijíždějí do Gleneagleas, rozhodnuti dělat tam co nejvíce problémů. Nehledě k tomu, že by se možná zjistilo, jak, kým a hlavně z jakého zdroje jsou placeny cesty těchto profesionálních protestantů, které je možno vidět na setkáních špičkových politiků po celém světě.

A tak můžeme při nadcházejících setkáních státníků ve Skotsku čekat jen další souboje a žádná řešení.