Srpen 2005

Vykoupení ocelářského krále

Jaroslav Spurný

Bankovní socialismus devadesátých let končí dalším fiaskem. Dluhy si kupují dlužníci za zlomek ceny. Informace, že ocelářský magnát Zdeněk Zemek vykoupil za pakatel svůj dluh učiněný před pár lety u státních bank, zní hodně černě. Jeden z největších českých ekonomických průšvihů se uzavírá tím nejhorším způsobem. Ale i to může být nakonec dobrá zpráva.

Ostří hoši nepřišli

Zvěst o Zemkově úspěšném nákupu prozradili Respektu obchodníci, jejichž prostřednictvím se ke svým pětimiliardovým závazkům z balíku Konsolidační agentury dostal. V téhle historii ale nejde ani zdaleka jen o Zemka. Jeho příběh je jen částečkou kocoviny z velkého bálu, který začal velkorysými půjčkami zdejším „kapitánům průmyslu“ od státních bank, pokračoval jejich bezstarostným nesplácením a skončil chybějícími třemi sty miliardami v bankovních sejfech, které jsme pak před privatizací bank za naše kombinátory všichni svorně zaplatili ze svého. Samotný Zemek přišel každou tuzemskou rodinu na dva tisíce korun. A co bylo nejlepší – tato krádež za bílého dne prošla aktérům bez trestu. Mluvilo se sice o korupci bankovních úředníků, dokonce tehdejší šéf ekonomické kontrarozvědky Jan Šula tvrdil, že za každý velký přiklepnutý úvěr si bere úředník desetiprocentní úplatek, nicméně ani jeho úřad to neprokázal jedinému podvodníkovi. Stejně do ztracena to šlo s nesplácením: banky tlačily hromadící se dluh před sebou a tvrdily, že nejsou vymáhačskými firmami. A když pak koncem devadesátých let měly být privatizovány, vyšlo najevo, že je s tou temnou úvěrovou zátěží žádný seriózní majitel nechce. Stát proto dluhy převzal a převedl je do České konsolidační agentury. Ani my nejsme specializovaní na vymáhání dluhů, říkali její představitelé a začali dluhy prodávat. Sám o sobě to koneckonců nebyl tak špatný nápad: čekalo se, že pohledávky koupí ostří a zkušení obchodníci, kteří z dlužníků peníze vymačkají, anebo v konkurzech rozprodají jejich nezaplacený majetek. Ani této – spíše už jen morální a pocitové – satisfakce se však daňový poplatník nedočkal.

Ven z bláta

Konsolidační agentura prodává dluhy ve velkých balících za necelou desetinu jejich hodnoty a kupci je s mírnou provizí prodávají dál dlužníkům. Takhle tedy Zemek „splatil“ svůj pětimiliardový úvěr sotva desetinou jeho hodnoty. Podobně na věc vyzrál „šestimiliardový“ Antonín Charouz, „osmimiliardový“ Chemapol Václava Junka a desítky menších firem s menšími dluhy. Kde jsou ty peníze, nikdo neví. Policie po tom nepátrala a ani samy banky – oddlužené a privatizované – neměly později zájem vytahovat své špinavé prádlo. Přestože to byla veřejnost, kdo celou legraci nakonec zaplatil, dostávali občané, kdykoli se pokusili dovědět se o úvěrech a obchodech aspoň nějakou informaci, od politiků a úředníků jen pohrdavý odkaz na bankovní nebo obchodní tajemství. Banky se hájily, že měly politické zadání pumpovat úvěry do transformující se ekonomiky. Politici zase, že bezhlavé půjčování bylo přece věcí bank. A konsolidační agentura prý prodává za tržní ceny – trh s dluhy přitom vůbec nevznikl, pokud za něj nepovažujeme obchody s dlužníky. Viníky už nevypátrá ani policie, možné podvody jsou promlčeny. Jak je možné, že k tomuhle všemu mohlo vůbec dojít?

Dá se samozřejmě argumentovat mafiánským propojením politiky a byznysu. Kolem Václava Junka se svého času točili všichni vůdčí politici země – Havlem počínaje a Klausem a Zemanem konče. Libor Procházka z IPB se kamarádil s Vlastimilem Tlustým a Miroslavem Kalouskem, nebo třeba bankéř Antonín Moravec půjčoval všem stranám, které byly u moci. Dá se argumentovat i celkovou společenskou situací postkomunismu, náchylností ke korupci a tajnůstkářstvím politiků. Nicméně přesná data o úvěrech a obchodech s nimi mají zase jen politici, bankéři a zúčastnění podnikatelé. Dluhy se dají už odepsat, ale nemělo by se odepisovat, co se stalo. Pokud chceme najít z prožitého marasmu východisko a poučení, musí stát předložit veřejnosti hloubkový audit historie nevymáhatelných úvěrů a jejich prodeje. To může být krok k porozumění správců veřejného zájmu a veřejnosti.

(Respekt, www.respekt.cz)