Srpen 2005

Ach, ty karty!

Eva Střížovská

Chci peníze ze zdi

V sobotu dopoledne, den před odletem na konferenci SVU na Floridě v USA, jsem šla kolem obchodu s obuví a napadlo mne, že by se mi do teplých krajů hodily pantofle. Ale ouha, když jsem nakoukla do peněženky, zjistila jsem, že chleba, mlíko, tatranky, nové ponožky a pár dalších maličkostí před chvílí nakoupených, už nedovolí nakupovat více. Leda - paní, počkejte, já si ty pantofle vezmu, skočím si jen do bankomatu, řekla jsem prodavačce, když mne osvítil spásný nápad. A naklusala jsem o dva domy dál k bance, která ač zavřena, je prostřednictvím chytrého vynálezu připravena vysypat zájemcům peníze ze zdi. Vzpomněla jsem si přitom na svůj článek, otištěný tak nějak těsně před sametovou revolucí v Magazínu co vás zajímá. Byl o bankomatech v Londýně a já jsem se v něm rozplývala nad pohádkovou možností strčit kamsi ve zdi kartu a být odměněn vysypanými bankovkami. Článek s názvem ,,Tam, kde se peníze sypou ze zdi" vzbudil značně nepříčetnou reakci na ÚV KSČ. Soudruzi běsnili, že pracujícímu lidu předkládám lživé báchorky o blahobytu v nepřátelském kapitalistickém a buržoazním světě prohnilého Západu. Moc dlouho však neběsnili, neboť za dveřmi už byl Listopad a po něm brzy přišly k nám i karty a bankomaty.

Na tohle jsem myslela, když jsem strčila do bankomatu svou sporožirovou kartu. Ale místo peněz mi bankomat oznámil, že mi nic nedá, protože na účtě nic není. No tohle, pomyslela jsem si, ale já na to vyzraji, vždyť mám ještě kartu k běžnému účtu. Vložila jsem ji tedy do otvoru. Opět nic. Za mnou přešlapovali lidé. Obrátila jsem se bezradně na pána za mnou. Jó, nechce vám to vrátit kartu? To se mi taky před časem stalo. Ale pak asi po půlhodině přece jen vyjela ven, tak si u toho radši počkejte, poradil mi. Lidé za mnou se pomalu odporoučeli. Já jsem čekala, zdali moje karta vyjede ven. Marně. Za chvíli jsem na obrazovce uviděla nápis: vaše karta byla z bezpečnostních důvodů zabavena. Zírala jsem na to s otevřenou pusou. Měla jsem chuť mlátit do obrazovky pěstičkama. Ale objevila jsem tam telefonní číslo, na které mohu zavolat, mám-li dotaz. No, to tedy mám! Běžím volat a dozvídám se, že jsem omylem použila prošlou kartu. Přece jste od nás dostala kartu novou? - ptal se kancelářský bankovní hlas. Jo, asi, možná ano, koktám a v duchu se propadám hanbou za to, že nemám své věci v pořádku. - Tak mi potvrďte příjem té nové karty, žádá bankovní hlas. Učiním tak poslušně. - Dobře, zase on na to. My vám novou kartu zaktivizujeme. Už v pondělí s ní můžete manipulovat. V pondělí? nevěřím svým uším, hlas mi smutně klesá do tichoučkého poděkování za služby.

Jedu tedy na jih bez pantoflí.

Nemáš kartu!

K účasti na konferenci na Floridě patřila zdánlivě jednoduchá záležitost - zamluvit si ubytování. Organizátoři zajistili poblíž místa konání jeden slušný a nepříliš drahý hotel. Stačilo poslat e-mail, či zatelefonovat. Sdělit své jméno a číslo kreditní karty.

Zvolila jsem telefon, abych mohla pomalu, jasně a zřetelně vysvětlit, že sice pokoj objednávám, ale kartu nemám a budu platit po příjezdu hotově. Lidé u telefonu na druhém konci drátu v Miami se sice během hovoru třikrát vyměnili, ale když jsem neodbytně opakovala to samé, řekli OK.

Během další doby jsem z dotyčného hotelu dostala pár e-mailů, jejichž zasilatelé se chtěli utvrdit v tom, že přijedu a zaplatím. Vždycky přitom neopomenuli připomenout, že jsem ještě nesdělila číslo své karty. Automaticky jsem opakovala to, co na začátku.

Mezitím jsem zašla do nejbližší pobočky Komerční banky a tázala se po možnosti zřídit si rychle kartu s mezinárodní platností. Hm, to byste musela na účet deponovat tisíc dolarů - a rychle - to nejde, tak asi dva týdny.

Poslední večer před odjezdem jsem dostala e-mail, že jestliže ihned nezaplatím nocleh, bude pokoj uvolněn pro jiného návštěvníka. Zaťala jsem zuby a opět vytočila telefonní číslo hotelu Windsor v North Miami. No jo, ale nemáme tady číslo vaší karty, pravil chlapík v recepci, když jsem zdůrazňovala, že mám pokoj už dva měsíce objednaný. Opět nastalo vysvětlování, že sice nežijeme v banánové republice na stromech, ale karty běžně nepoužíváme. No jo, to musíte mluvit s manažerem, pravil ten človíček ve Windsoru, který si zjevně neuměl život bez karty představit ani náhodou. Tak mi ho, prosím, zavolejte, žádala jsem. - Bude tady asi za hodinu, zněla odpověď. Za hodinu jsem se od něho dověděla, že musím počkat, až přijde "sí key".

Na to už jsem neměla nervy a vytočila číslo k svému kamarádovi Jerrymu do Texasu, kam jsem chtěla jet po skončení konference. Vylíčila jsem mu problém, dala mu číslo Windsoru a poprosila, ať s tím něco udělá. Za chvíli mi volal zpátky, že sice berou na vědomí číslo jeho karty, ale pokoj držet nemohou, protože je na jméno Strizovska. a ať volá ráno, až přijde "sí key". - Proboha, kdo to je?, ječela jsem. Ale Jerry mi poradil, ať vše pustím z hlavy, že tam ráno zavolá a vyřídí to. OK.

Když jsme s kolegyní Martinou do Miami dorazily, pokoj jsme skutečně dostaly. Recepční si opsal naše jména z pasu a nakonec ten tupoun pravil: Ale je tu jeden problém: nemám tu napsané číslo vaší karty.

Že je člověk v USA bez kreditní karty nula, že vlastně neexistuje, mi bylo nadále potvrzováno na každém kroku. Letenky z Miami do Austinu mi musel opět na dálku opatřit Jerry.

Mám kartu, ale...

Kdybych nebyla čerstvě po úspěšné léčbě rozhašených nervů, určitě bych se vztekala nad specifickým pojetím"fungování" telefonních karet. Člověk by si myslel, že v USA, zemi neomezených možností, se nemůže setkat s tak banálním problémem jako je dovolat se do Prahy z telefonní budky.

Ihned po přistání letadla do New Yorku jsem si zakoupila za deset dolarů telefonní kartu. Chtěla jsem zavolat domů, ale i vyřídit nějaké pracovní záležitosti v Praze. Marně jsem hledala, kudy kartu strčit do automatu. Až po notné chvíli jsem zjistila, že se nikam nestrká, ale že z ní musím vyčíst návod, navolit patřičný kód a pak teprve volat. Nikoli, nepřicházím z banánové republiky a tak se divím, protože naopak americké telefonní karty jsou vytvořené pro takové příchozí. Ale proboha proč? Vždyť strčit telefonní kartu do otvoru a volat je daleko jednodušší i pro úplného imbecila než to, co předvádí americký Telecom. Nejprve musíte navolit dlouhý úvodní kód (asi osm čísel). Pak s vámi automat začne mluvit: Chcete-li angličtinu, zvolte jedničku, chcete-li španělštinu zvolte dvojku. Zvolíte. Prosím, vložte svůj PIN. Ale ten blbec s vámi mluví dál: chcete-li asistenta, zvolte čtyřku, chcete-li...xy...zvolte. Ale vy už nechcete nic zvolit, chcete se jen za své peníze dovolat do Prahy. Po třetím pokusu jsem zvolila asistenta. Jak vám mohu pomoci? ptal se. - Chci Prahu! Českou republiku, jestli nevíte, kde to leží! já na to. - Bohužel, nemohu vám pomoci. Musíte vložit svůj PIN. - Ach, ten už je vložený osmkrát! řvu a práskám s telefonem. - Zkouším to znovu z další budky. Místo Prahy však na mně opět mluví automat: Váš kredit je 8 dolarů 54 centů. Máte 12 minut volání po blízkém okolí, 8 minut volání po okrese a... už dál nečekám a opět zuřivě mrsknu sluchátkem.

Ptám se lidí na ulici, které kráčí kolem mne, zda-li by s mojí telefonní kartou neuměli vyvolat Prahu. Čtou pečlivě návod na kartě a zkoušejí to. Marně. Ptám se policistů, ptám se na poště. Nic. Marně. Ani na poště mi neporadili a dokonce tam ani nemají veřejné telefony. No, páni, to jsem v Americe ve třetím tisíciletí!

Samozřejmě, že chyba byla částečně na mé straně, nemačkala jsem správná čísla ve správném pořadí se všemi patřičnými nulami a jedničkami jako předčíslí (i s pražským číslem celkem nejméně 35 číslic!). Ale chyba amerického Telecomu je větší: návod je naprosto nesrozumitelný a hlavně důvod používání PINu v tomto případě úplně nesmyslný. O mluvícím automatu, který jenom zdržuje, ani nemluvě.

(Český dialog)