Srpen 2005

Mít tak hrnec ze Severní Koreje

Marek Švehla

Leží vedle sebe, obývají je lidé stejného jazyka a stejného původu, a přece nemohou být od sebe dál. Severní a Jižní Korea jsou dva různé světy s různými lidmi, které ale pojí jedna touha: spojit se a žít zase spolu. Problém je, že dnes si to ještě nikdo neumí představit. Pouze vědí, že to bude dlouhé a drahé. První nesmělé kroky už ale přesto začaly.

V zemi, kde měsíc znamená dvacet minut

Na světě dnes neexistuje větší ekonomický rozdíl mezi sousedními zeměmi, a návštěvník Korejského poloostrova si jej nemůže prohlédnout při cestě po zemi. Normální silniční či železniční spojení mezi severem a jihem neexistuje. Letadla létají oklikou přes Peking. Dojmy nasáté na letištích obou hlavních měst ale úplně stačí. Zatímco z Pchjongjangu létá maximálně jeden pravidelný spoj denně a někdy ani to ne, soulskou runway rolují letadla každých pár minut.

Soul je dnes desetimilionové město postavené z trosek korejské války a Praha je proti němu poklidné maloměsto bez aut. Podzemí je provrtané jedenácti linkami metra, povrch dálnicemi, z nichž některé visí na pilotech přímo nad řekou, protože se jinam nevejdou. Mosty pro auta jsou pro jistotu dvoupatrové, přesto je šance vyhnout se ranní zácpě asi tak velká, jako že tu potkáte autobus se severokorejskými turisty.

V šedesátých letech patřila Jižní Korea k nejchudším zemím světa, třetina obyvatel trpěla hlady a střední třída byla bezvýznamná, tvrdí statistiky. Ještě o desetiletí později ekonomicky zaostávala za Severní Koreou podporovanou z Ruska. Dnes je jihokorejská ekonomika patnáctou nejsilnější na světě. Příjmy Korejců dvakrát až třikrát převyšují české, stejně tak ale ceny.

Děti ve školách na severu poloostrova se sice pořád ještě učí, že Severní Korea nakonec pohltí Jižní a změní ji k obrazu svému. Cestujícímu mezi oběma zeměmi se to ale zdá stejně pravděpodobné, jako že Moldávie jednou pohltí Rusko. Je tedy při propastné životní úrovni vůbec možné obě části poloostrova v budoucnu spojit? O tom, že by si to jeho obyvatelé přáli, není sporu. Na žádných mapách, které na jihu i severu vycházejí, není nakreslená hranice, a třeba televizní počasí – na jedné i druhé straně – běžně uvádí teploty pro celý poloostrov. Jenže běžný plat na severu činí dnes tři eura měsíčně, kdežto na jihu jde o odměnu za dvacet minut práce.

Reproduktory utichly

Právě kolem podobných čísel se dnes točí i možné scénáře sjednocení. Jihokorejští politici jezdí na zkušenou do Německa, a vracejí se s přesvědčením, že hlavní je nespěchat a úplně nejdůležitější neotevírat hranice.

„Chceme si vzít příklad z Německa, ale s výhradami,“ říká šéf jihokorejského parlamentního výboru pro otázky sjednocení Lim Chae Jung. „Sjednocení Koreje se musí uskutečnit pomalým způsobem. Jednou z cest je čínský systém ,jedna země, dva systémy‘. Druhá možnost je, že by se severokorejská vláda přeměnila v cosi jako regionální samosprávu. To všechno jsou ale pouze teoretické možnosti, nic z toho nelze zatím uskutečnit.“

Kromě Německa mají Korejci před očima i příklad Číny a Hongkongu. Oponenti ale namítají, že mezi Hongkongem a pevninskou Čínou není zdaleka tak propastný rozdíl v životní úrovni, a tedy ani tak silná motivace lidí jít na druhou stranu.

Jiné pochybnosti vzbuzuje příklad Německa: jeho rychlé sjednocení bylo přece vynucené okolnostmi, přesněji řečeno strachem z útěku lidí na druhou stranu. Spojení země, jednotná měna a přesun peněz tomu měly zabránit. Lze tedy držet korejskou hranici nepropustnou i po pádu severního režimu? „Neumím si to představit, stejně jako že hranice budou najednou otevřené,“ říká Benjamin Yoonová, soulská aktivistka pomáhající severokorejským uprchlíkům. Citovaný Lim Chae Jung k tomu dodává: „Volnost pohybu musí souviset s hospodářskou situací. Není možné, abychom hned jako Němci povolili volnost pohybu Severokorejců na jih. Každá z obou Korejí si nějaký čas zachová svůj vlastní vládní systém. Severní Korea musí napřed dosáhnout určité úrovně, teprve pak se může přistoupit k postupnému sjednocení.“

Soul chce jít cestou postupné ekonomické spolupráce, napřed na společné hranici. V jejím nejnavštěvovanějším místě zvaném Pchanmundžom, ležícím na spojnici mezi oběma hlavními městy, tomu ale zatím nic nenasvědčuje. Jih stále marně čeká, až sem Severokorejci natáhnou slibovanou železnici. Zatím jde o nejpřísněji chráněnou hranici světa, to se nemění, přesto už sem jedna změna dorazila. Nedávno skončila decibelová válka, která začala v devadesátých letech. Tehdy Severokorejci namířili na jih obrovské reproduktory a začali do kraje vysílat propagandu. Jihokorejci jim pak oplatili stejnou municí. Teprve vloni se obě strany dohodly na příměří i na této frontě.

Udržet Kaesong

Pokud někde dochází k prvním náznakům ekonomického sbližování, je to o něco dál od moře v oblasti zvané Kaesong. Od letošního ledna tu začala firma Hyundai provozovat první průmyslový park. Leží na severokorejské straně jen několik set metrů od demarkační čáry v uzavřené oblasti, kam denně dojíždějí severokorejští dělníci z nedalekého města Kaesong. Z druhé strany hranice každé ráno přijíždějí jihokorejští manažeři a úředníci a tam se také odváží hotové zboží. Plány jsou veliké: jednou, v roce 2020, by tu mělo pracovat čtvrt milionu lidí pro dvě tisícovky firem. Zatím do Kaesongu posílá pchjongjangská vláda pět set dělníků a místo plánovaného high-tech zatím vyrábí boty, nádobí a začínají montovat televize. Pokud lze dnes ale v Soulu zahlédnout před obchody nějaké fronty, tak právě na kaesongské hrnce kupované ze solidarity a z nostalgie.

Hyundai sice průmyslovou zónu staví s vidinou zisku (náklady o třetinu nižší než v Číně), zatím žádný není. To severokorejští dělníci jsou na tom lépe: vydělají dva tři dolary na den, a i když z nich podstatnou část odevzdávají úřadům, je to stále desetkrát vyšší plat než ve vnitrozemí. „Kaesong je velkým obchodně-politickým zájmem, který se musí udržet, těžko si představit symbolický dosah jeho pádu,“ říká Günter Letzel ze soulské kanceláře Mnichovské zajišťovací společnosti.

Soulští politici naopak plánují stavbu dalších hospodářských zón, kam by časem mohli přijít i zahraniční investoři, vše ale brzdí nejistota kolem jaderného vyzbrojování severu.

Čučche, nebo hnojiva

Ekonomové a politici vedou debaty, jestli může jít Severní Korea cestou Číny a Vietnamu, kde se postupně uvolnily ekonomické poměry, jinak ale vládne tuhý komunismus. Na rozdíl od těchto zemí před patnácti lety má dnes Pchjongjang své čučche neboli ideologii soběstačnosti, která doslova odporuje normální ekonomické kooperaci. Země však už dávno samostatná není – z Číny dostává energii a potraviny a z jihu poloostrova se tvrdě dožaduje dodávky stovek tisíc tun hnojiv. Hlavní problém tedy nebude ani tam v čučche, jako spíš v naprosté neschopnosti dožívající garnitury severokorejských vůdců přijmout a prosazovat větší změny. „Nepůjde to rychle, odhaduji tak deset patnáct let,“ říká Günter Letzel. „Jakmile trochu povolí, ekonomika se jim vymkne z ruky jako ve Vietnamu a Číně. Pak to asi půjde docela rychle. Korejci jsou velmi schopní lidé.“

(Respekt, www.respekt.cz)