Srpen 2005

Čech částečným Číňanem (Část 7)

Ota Ulč

Fu-čou a návrat autobusem

Čím jiným než komunismem si vysvětlit značnou neschopnost Číňanů sdělovat konkrétnosti - smysl pro směr, váhy, teplotu, čas, jak je daleko kam?

I chytří tápali, tím spíš pak náš patetický infantil. Po fiasku se svou naprostou neužitečností v hlavním městě země se nám zaručil, že tady v hlavním městě provincie je jako doma, perfektně se vyzná, vždyť sem jezdí skoro každý měsíc na koncertní zkoušky.

I ten nejméně lakotně vypadající přepravce nás vzal na hůl, účtoval nejen podle vzdálenosti, ale podle počtu osob, osoby my čtyři. Ha, vliv modernizace. Fu-čou či též Fuzhou je jedním ze speciálních center zahraniční investiční činnosti a domorodci se přizpůsobují.

Dorazili jsme k velké nevábné budově, tohle že je ten nejlepší vychvalovaný hotel pro Overseas Chinese? Ano, ovšem, dobře to ví, vždyť sem jezdí pravidelně, opakoval muzikant.

Tady aby měli co dělat se zahraniční klientelou: čteme nápis LEFT LUGGAGE CENTER a na opuštěném pultě sdělení FLYTICKET. Fly je výraz jak pro létání, tak pro mouchu a též pro poklopec. Tedy spíš letenka než lístek na mouchy, mucholapka - a zdá se být logičtější než správné slovo AIRTICKET, lístek na vzduch, vzduchovka.

Vyhádali jsme cenu, slezli z bělošské na nižší, ač stále vydřidušskou, pro zahraniční Číňany. Ve zcela prázdné jídelně jsem napočítal šestnáct lelkujících číšníků. K dispozici abychom měli jednoho pro každý z našich údů, s výjimkou údu pohlavního tedy. Servis hlemýždí, mezi chody jsem zpovídal génia o jeho preferencích a prognózách stran ekonomického a dalšího zdraví země: dal by přednost hospodářskému zlepšení s nejistotami, nebo raději nadále mít tuhle nulu s téměř nicneděláním? Jen ať se neupejpá, však my víme, že do práce chodí jen jednou týdně a zbytek času okouní. A zapsán u vrchnosti musí být dobře, však má být povýšen na zástupce šéfa tan-wej, to na něj taky víme.

Napřed se ošíval, pak z něho vylezlo, že ještě víc bude povýšen, vstoupí-li do strany.

Ano, správný typ, ideální kandidát, jen ať tam vleze, přikyvoval jsem.

Třaslavým výtahem jsme vyjeli do vyššího poschodí, putovali dlouhým nevětraným koridorem, nikde ani noha.

K vysvětlení postačil jeden pohled z okna na moderní atraktivní budovu, hotel: tam jsme mínili mířit, ale spolehli jsme na našeho znalce. V čem on se vůbec umí vyznat? Dovede si natáhnout fusekle, zašněrovat botičky?

O Fu-čou se bedekry nevyjadřují s nadšením, ale nám se tam téměř líbilo. Klukovi připomínalo Cairns v australském Queenslandu. Příliš eklektické, usuzuji ve výšině u okna - vpravo novátorská stavba, trojúhelník v podobě nikaragujského hotelu, v němž v předsandinistických dobách uzavřen dožíval šílený miliardář Howard Hughes; vlevo jezírko a na něm sousoší s delfínem, na hřbetě si ho stehny pevně svírá nahatá ženská, pěkně energicky prohnutá. Tenhle výtvor krášlit třeba San Francisco či tucet jiných míst v našem dekadentním světě, tak by nikdo nezapochyboval, že tvůrce mínil zvěčnit řízný akt zoofilie.

Modernizace, investice, pronikání kapitalistického živlu, hledáme ho ve výkladech obchodů. Domácí ledničky, jedna jako druhá, elektronické zboží japonské, též motocykly.

Na vozovce se ale prozatím objeví jen zřídka. Tady jako v Pekingu a stovkách jiných měst ji budou ovládat kolaři aspoň do konce tohoto století. Miliarda lidí na stejných bicyklech stejným tempem nenamáhavě se bude pohybovat, plout vpřed, bez hlesu, jen občasný zvonek cililink si pípne jako ptáček jarabáček vysoko ve větvích podél chodníků. Až se uskuteční další modernizační krok, dopípáno bude, řev výfuků motocyklů serve listí z mučených stromů.

Soukromý prodavač rozložil na chodníku jednotně opotřebovaná sedla k jednotným, totálně totožným bicyklům. Kousek dál neméně soukromí ševci a jedna šťabajzna ševkyně na verpánku na počkání vykonávali řemeslnické služby, na které se u vědeckých socialistů v Evropě musí čekat věčnost a u kapitalistů už zcela odumřely.

Zvláštní tedy ekonomická, s kapitalismem koketující zóna, ale přesto to tu na nás dělalo komunističtější dojem než hlavní město Peking s nabalzamovaným kormidelníkem v mauzoleu.

Už jsem se dřív zmínil o čínských metlách, na něž si návštěvníci zpravidla stěžují -- extrémní počasí, davy, plivání a civění.

Civění nám vadilo nejmíň, spíš jsem měl legraci, ba cítil se i polichocen, že někdo projevuje zájem o vzezření bělošského barbara. Avšak tady ve Fu-čou to zájemci kvalitativně přeháněli. Jestliže někdo upře zrak, no budiž - zvědavec. Jenže on pak jde těsně za námi, hodinu, kilometry. Že by policajt, tajný byl tak ostentativní? Celé skupiny čumilů se nám lepily na paty, někteří přistoupili hodně blízko podrobně se nám podívat do tváře. Když jsme zpomalili, oni zpomalili, když jsme zastavili, taktéž zastavili.

Protože jsme s sebou neměli našeho muzikantského moulu, nepodařilo se nám zabloudit. Dorazili jsme na plánované místo, totiž k jedné z bílých vran či černých ovcí v zemi, k velké soše Mao Ce-tunga na několikametrovém podstavci. Přes pilný bulvár hleděl do městského parku, pravicí trošku salutoval, trošku hajloval -- ono blahosklonné kynutí nejvyššího voždě.

S výjimkou nás a našich sledovatelů se nikdo před nádherou nepozastavil, natož aby kladl květiny či šmátral po kapesníku sušit slzy. Prokličkovali jsme pelotonem cyklistů do parku, aby se nám kulatý předseda vešel do čočky. S odstupem sta metrů -- stejně jako i s odstupem deseti roků - velikán vypadal dost směšně, dvoudvojdimenzionálně, jako panák v pouťové střelnici.

Mao měl v dohledu současnou realitu - trh, řady krámků, nic než privátní kapitalistické počínání. A nad tím vším mnohametrový plakát - dělníci, rolníci, inteligence, spojte se. Tito spojení se nakláněli vpřed, jakoby v pochodu proti větru, silnému vichru doby. Barvy již bledly, dílo agitpropu živly protrháno.

Došli jsme k obchodu s nápisem EDUCATIONAL BOOKSTORE, ve výkladu měli nejen tištěné materiály, ale i gramofonové desky a magnetofonové pásky - ano, to je ono.

Bažil jsem zejména po dvou ještě nedávno nejslavnějších hitech: „Národnostní menšina Čuangů miluje předsedu Mao Ce-tunga plamennou láskou“ a již dříve, v souvislosti s hnojením zmíněný „Výrobní brigáda oslavuje příchod sběračů výkalů z hory“.

Čínští političtí dinosauři sice nevězní muzikanty, tvůrce neposlušných zvuků, tak jak tomu bylo zvykem v Československu, nicméně sklony a preference mládeže jim působí značný bolehlav. Však považte: V roce 1980 - poprvé od 1949 - čínská hudební společnost uspořádala hitparádu, do soutěže přispělo přes miliónmilión fanoušků a suverénní vítězkou se stala tchaj-wanská hvězda Teresa Teng, z místních pak se nejlíp umístila dívka Li Kuej-i, která tuto Teresu náruživě napodobuje.

Strážci ideologické počestnosti zareagovali publikací s titulem Jak rozpoznati dekadentní hudbu. Tento nikolivkoli bestseller varuje před poklepáváním do rytmu, vrtěním v bocích - to že se pak provinilec zapomene a propadá do muzikálního i mravního bahna.

Dále uvedeno na adresu obětí dekadentních zvuků, že zkázu může způsobit nejen Elvis Presley či Frank Sinatra: i John Philip Sousa, skladatel počestných vojenských maršů, dovede vpašovat do čínských duší pochyby o přednostech socialismu.

Veškeré špatné, podvratné hudbě se dává přívlastek „pornografická“ nebo „žlutá“ - žlutá nevím proč.

Ze západního repertoáru Strana jako nezávadné schvaluje vánoční „Jingle Bells“ Binga Crosbyho, „Do-Re-Mi“ Julie Andrewsové a celičkého Johna Denvera.

Se synem jsme vešli do obchodu, vyslovil jsem požadavek.

Slečna s dlouhými nalakovanými nehty se na mě pozorně podívala a zavrtěla hlavou, že fekálie nemají. Nejenom to: v celém velikánském podniku neměli na prodej ani jeden pokrokový, budovatelský šlágr, písničku, pochod. Nemají, už dávno není a nebude. Tedy stejný osud jako v případě rudé knížky Maových citátů. Vytiskli téměř miliardu exemplářů, každý aby mohl mávat, a teď už se nesežene ani pod pultem - pokud by ji tedy někdo sháněl.

Jeden dobrý, ba výtečný tovar jsme objevili. Priscilla si pamatovala, že Fu-čou bývalo proslaveno svými lacqueur výrobky - vázy, misky, poháry, skříňky, truhly, krabice, kusy nábytku, malovánky na černém lesklém materiálu, ve světě se dosud neví, jak se kuchtí správný nátěr. Do některých variant patří sušený hmyz, do jiných speciální saze. Tajné tedy substance, krásné netuctové kusy jsme koupili za pár šestáků. I tyhle zděděné krásy rozdupávali a Maovým jménem ničili rudí gardisté. Inu, nepodařilo se jim ubít všechny kumštýře a spálit všechny potřebné recepty.

Otočili jsme knoflíkem na televizoru a ejhle - zeměpisně výchovný pořad o krásách Československa a studijních příležitostech zahraničních studentů ve scénické Ostravě zejména. Ovšem pro mladého Číňana dostat se do Evropy, byť reálně socialistické, aby bylo terno. Program přerušovaly reklamy na hair spray - dlouhá dívka se smyslně protahovala, dlouhé vlasy vějířovitě roztáčela.

Tuhle ideologicky rozkladnou, jedovatou potravu bych pouštěl do cely vdovy Mao Ce-tungové, aby se zuřivkyně musela dívat a ničím nemohla dosáhnout k obrazovce, praštit do ní, zničit obraz a utlumit zvuk - to by, panečku, byla ta správná novodobá čínská muka.2

Jízdenku na autobus do Amoye se podařilo zakoupit téměř normálním (nám normálním) způsobem, odjezd ráno od pěkného hotelu, kam nás původně náš ťululum Albert nedovedl zavést.

Autobus místní výroby, ne sice s umývárnou a splachovacím záchodem jako v Americe, ale dostatečně moderního typu, běžného na evropských vozovkách. Okukujeme pasažéry a je to jako v pekingské nádražní čekárně první třídy: byrokraté a oficíři - s jednou výjimkou.

Na vysokých vrtkavých kramflíčcích tu též postávala mladice v červených dírkovaných šatičkách se zlatě se třpytícím opaskem. Rudé rty, zbarvená líčka a značnou modřinu pod okem. Postávala stranou, kouřila jednu cigaretu za druhou. V Číně se kouří hodně náruživě, aspoň tolik jako v Čechách, ale že ženy takhle na veřejnosti? To jen staré, reakčním obyčejům neodvyklé babky - a též povětrné živly, které tajfun nové morálky přece jen zcela nesmetl, vzdor radikálnímu kdysi odvozu řemeslných neřestnic do převýchovných, velmi vzdálených koncentráků. Že by pasažérka s monoklem patřila k pronásledované živnosti?

Dumali jsme s Priscillou asi příliš hlasitě. Otázku nám anglicky zodpověděl důstojník v doslechu: že tedy ano, zcela určitě. Že standardní sazba za úkon je dvacet jüanů - pro našince pakatel pěti šesti dolarů, ovšem pro místní zájemce za jeden takový hřích hříšný výdaj ve velikosti téměř týdenního platu.

Další dotaz jsem již nevznesl: žena sama cestující je něco naprosto nevídaného, neslýchaného, a tadyhle teď máme potulující se, od okovů tan-wej osvobozenou dorotu. K jaké asi tan-wej by měla patřit či patřila? Že by měly své vlastní organizace v resortu somatického oblažování? Tak daleko vysoko Tengova modernizace přece nedosáhla.

Důstojník se jí šel přeptat, co že a kam.

Prý je ze Su-čou (ovšem, každá to tvrdí, vždyť je to rodiště nejkrásnějších žen v zemi), jede za prací, svěřila se nevelká kráska. Co že dělala, než se rozjela? To i ono, vysvětlila. Cestovatelka, ilegální objevitelka nových horizontů, bez povolení špičkou botky s vysokým kramflíčkem šťourá ve skulině, ve snaze dostat se do dveří, jen ať se jim totalitní pevnost ještě spěšněji klíží.

Dali jsme se tedy na osmihodinovou cestu, též abychom ocenili jakost autobusové dopravy - třeba bychom se pak takto přes Kanton vydali do Hongkongu.

Za řekou ulice starých dřevěných domů, barabizen na spadnutí, stará pitoreskní Čína, co se líbí jen zahraničním fotografům, ale z hlediska místních nájemníků čím dál od ní, tím lépe.

Výstavba lodí, dvacetimetrových, starodávně vypadajících džunek, hned vedle pomerančového háje.

Všechny obchody měly v tomto nedělním dopoledni otevřeno. Hodně se tu prodávaly broskve, marinované v sudu se slanou vodou a pak napíchané na klacíčku jako šiškebab. Hezké na koukání, ale tvrdé na kousání a pro náš vkus zcela bez chuti. Číňanům naopak nechutnají, když pozbudou tvrdosti kamene.

Pilno jak v obchodech, tak na stavbách a na polích. A na vozovce -- jeden nákladní vůz za druhým, vlečeme se krokem a všichni troubíme. Tak to tedy ne, autobus jako návratnou alternativu do britské kolonie škrtáme.

O autobusech v afroasijských končinách zpravidla čteme, že se řítí do strží. Zpravidla, ale ne výlučně: právě na této trase měsíc po nás, tedy v září 1986, došlo k explozi, vybuchla zásilka firecrackers, vybuchujících prskavek či prskajících výbušnin, nepostradatelných to součástí čínských radovánek již po tisíciletí. Z dvaačtyřiceti cestujících polovina ošklivě popálena, druhá polovina zcela zabita.

Zastavujeme na zamávání, pasažéři platí šoférovi do kapsy, jízdenky nevydává - ha, to je podnikání víc než privátní, tady se krade z národního majetku. Nomenklaturní cestující postřehli, nikdo nereagoval.

My ale zareagovali na jinačí společensky negativní, nehygienický úkaz. Přes uličku, hošík tak dvanáct roků, se pomalu, pomaličku rozchrchlal, pořádně odstartoval a flusl na podlahu, částečně naším směrem. Učinil jednou, učinil pětkrát, popáté s mimořádně agresívsívní vehemencí.

Tak dost, do flusatele jsme se pustili dvojhlasně, dvojjazyčně: Priscilla mu nadávala čínsky, já láteřil anglicky, též trošku i česky.

Provinilec zmrzl, hlásek, natož chrchel již nevydal a netroufl si pohnout se po zbytek ještě dlouhé cesty. Zajímavější byla reakce jeho otce: vůbec se neosopil českým stylem protiútoku ŕ la „co je ti do toho, vole, vyser si voko“. Naopak, překotně se nám omlouval (koncept kolektivní viny, nezapomeňme), dokonce mi anglicky řekl „sorry“ a syna důkladně zepsul za počínání, které mu před chvílí ještě vůbec nevadilo.

Podobných zážitků jsme měli několik, vždy s touž výslednou reakcí: s pokorou přijmout i pořádné vypeskování od kohokolivkoli potenciálně výš na sociálně-ekonomickém žebříčku. Okamžitá ochota plivajících, tlačících, strkajících přiznat se k nedostatkům.

Jenže neúplné naše vítězství - v autobuse před námi a za námi chrchlali a flusali nomenklaturní pracovníci, a my je přec nemohli všechny terorizovat jako již úspěšně zkroceného chlapečka.

Laundromaty v potůčcích, též v nevábných kanálech. Ženské mlátí do prádla energicky, přímo energeticky. V řece chytají něco rukama - ryby snad? Šneky chytají, dovídáme se.

V terénu na nás zamávali čtyři značně aromatičtí zemědělci. Však my teď přijít z polních prací v tropickém vedru, páchli bychom neméně ďábelsky. Každý dal pět jüanů, nemalý obnos, do šoférovy kapsy.

Kypí tu privátní výstavba, aspoň jako na slovenském venkově, ale na rozdíl od celé asi Evropy tady převládá solidní práce s kamenem -- totožné žulové kvádry, někdy seskupené v přesných cikcak obrazcích. V dohledu v podhůří přibývají osady, celá sídliště důvěryhodné kvality, s tradičně prohnutými střechami. Tady se to za pár let nebude samo od sebe rozsypávat.

Nejnáramnější stavitelské výsledky zaznamenáváme v okolí města Chuej-anu - ale ovšem, kde jinde, však odtud jsou ony proslulé brigádnice, urputné pracovnice, též partnerky v manželstvích s podivnými mravy.

Černí vepři putují po vozovce, chrochtají si bez dozoru, bez pána. Podél silnic se suší rýže a rovněž ji nikdo nehlídá. Panovat v zemi hlad či dokonce hladomor, přece by tu nevydrželo ležet ani zrno, ať už by stát hladové trestal jakkolivkoli drasticky.

K důkazu lepšících se hospodářských poměrů jsme právě dojeli. Šofér odbočil do vrat hostince bez firmy, tři velké kulaté stoly již připraveny. Provinilý chlapeček měl smůlu, posadili ho k nám, seděl jako zařezaný. Plachá nevěstka se zlatým opaskem postávala stranou, zamával jsem na ni, aby se neupejpala. Posledního čouda vsála, vajgla upustila a váhavě přisedla.

Přinesli nám oběd v podobě šesti výtečných chodů, tak jak to má být - hovězí, kuřecí, vepřové, ryba, dary moře, ještě něco. Prve v letadle se kádři překotně přežírali a říkali si o nášupy, i když se už do nich nic nevešlo. Tady se nespěchalo. („Jak tu budeme dlouho?“ zeptali jsme se šoféra. „Tak dlouho, až se v pohodlí najíte,“ odpověděl.) Vzájemně jsme si nabízeli, přistrkovali misky a mističky, a všeho všudy se nesnědlo víc než polovina servírovaných dobrot. A nikdo nemínil odejít s výslužkou.

Projeli jsme městem Čchüan-čou, tady má vyženěná rodina též vlastnila mnoho majetku. Priscilla se vágně pamatovala na jakési antikvární stavby, dvory a dvorany, měli bychom se kouknout, zda tu ještě stojí památník k poctě první babičky.22

Až někdy příště. Řádně utýráni jsme pílili k původní bázi. BrzoBrzy tam budeme, v dohledu se již tyčil onen ohyzdný stalinoidní výtvor s věžičkami, co dal zbudovat a za vše platil zahraniční čínský mogul a my si před čtyřmi roky podrobně prolezli.

Přes dlouhý most vjíždíme do přístavu, konečné stanice. Kurvička bez kufru cosi pošpitala řidiči a on jí zastavil před postranním hotýlkem. Tam odcupitala k soukromému podnikání, mimo dosah jakékolivkoli tan-wej.

Zpět v původních prostorách

Za branou ve stínu lahodně voňavého stromu stále seděl a zarputile hleděl rozkulačený oficír, jehož omylem přidělili k této rekreační tan-wej. Věnoval se několikaminutovému chrchlání a mnohametrovému flusání. Asi sloužil u dělostřelectva, usoudil náš potomek.

Během naší nepřítomnosti vyhořel obchod, celý dům s nudlemi.

Což jsou nudle hořlavé?

Inu, stalo se cosi typicky čínského: coil (zatočený čoudící drát k zahánění moskytů) se překotil, pár jisker se dostalo k petroleji, ten zažehl bednu firecrackers, prskavek („hořlavých tyčinek jiskřících při zapálení“, dodatečně jsem se dověděl ze Slovníku spisovné češtiny, Academia 1978). Tak lehl popelem dům s nudlemi. Majitel hořekoval a marně se dovolával. Na ostrově již léta letoucí nehořelo, hašení odvyklí hasiči se dostavili s několikahodinovým zpožděním a než se jim podařilo dát záchrannou aparaturu do chodu, poslední modré plameny se již olizovaly ve spáleništi.

Též ze Šanghaje na lodi připluli oni příbuzní, k nimž génius mínil z nástupiště běžet, ač neobeznámen s jejich adresou.

Otec (lékař na penzi), matka (částečně japonská sestřenice Priscilly) a dvě dcery, každá s jedním, zákonem jim povoleným potomkem. Usídlili se v prázdném poschodí bez nábytku v jednom z rodinných rozpadávajících se paláců. Služku si ale s sebou do této nádhery nemohli přivézt, poněvadž si netroufla požádat o povolení k pohybu. V Šanghaji žila ilegálně, tak jako miliónmilióny jiných: tedy patří doživotně na venkov k nějaké tamější tan-wej. Bezprizorní se musí vyhýbat všem úřadům, jakýkolivkoli kontakt se státní mocí znamená nebezpečí deportace. Nad tímto druhem apartheidního zacházení se ve světě nikdo nerozčiluje, a ani Číňané zvlášť nehořekují, prekérní osud bližních je příliš nevzrušuje.

A někdy si počínají, jako by je ani příliš nevzrušoval jejich osud vlastní - poučeni historií, že od vrchnosti nelze čekat nic dobrého, a když něco dobře vyjde, je tomu ne z blahovůle mocných, nýbrž z nedostatku jejich obezřetnosti prosadit opak.

Příkladem nám okamžitě posloužil trumbera muzikant - totiž ona supermaturita, na kterou se rok už připravoval a kvůli níž učebnice s sebou vláčel - ta tedy nebude. Z Pekingu tak sdělili, aniž vysvětlili, proč se mu odpírá tato možnost povýšení a nároku na penzi. Teď je z toho nemožnost. Bylo mi ho doopravdy líto.

A jeho reakce? Smutně se usmíval, krčil rameny -- rezignace nevolníka.

U nás by padla vláda, vysvětlil jsem mu.

A já tady u vás bych se asi stal rudým gardistou, s kyjem rozbíjel takovýto systém.

Jenže rudí gardisté (a muzikant byl jeden z nich) uskutečňovali ještě hrůznější řešení.

V této končině televizory už snad pronikly do většiny domácností. Ve zpravodajství nejčastější jsou schůze, plenárky a též delegace z třetího světa. Zájezd do kravínů jsem ale neviděl ani jeden. Hodně ukazují západní filmy, zejména italské a anglické, dabované do čínštiny. Peter Ustinov a David Niven spolu s čínsky švitořili v hollywoodském opusu Smrt na Nilu dle Agathy Christie. Hodně vysílání výuky angličtiny, francouzštiny a němčiny, ale nic ruského. Chudáci z generace padesátých let, naučili se bukvy a teď jsou jim málo platné. Už tu i ukazují anglicky mluvené filmy bez titulků. Jak by asi na nesrozumitelný čínský film reagovali diváci v západních zemích?

Sedím na balkóóně, věnuji se novinám. Výzva zločincům, aby se šli udat na policii: nikolivkoli amnestie, toliko slib mírnějšího zacházení. V Beijing Review oznamovali, že zemědělci s ročním příjmem pět set500 jüanů na hlavu jsou pokládáni za bohatce. Pod sto padesát150 jüanů to je chudina. Ovšem vůdce Teng už před časem přece ujistil, že socialismus znamená blahobyt pro všechny, že však ne všichni se k němu dopracují v týž okamžik. Mnozí si budou muset posečkat, třeba i tak dlouho, že se nedočkají vůbec.

Teng zopakoval záruky obyvatelům Hongkongu, že po sjednocení s vlastí budou mít nárok na víc než jedno dítě a na víc občanských práv, než co miliardě Číňanů zaručuje ústava. „Jedna země -- dva systémy,“ tak zní oficiální slogan dne. Na magickém koberci analogie a reminiscence jsem se přenesl do dávnověku, roku 1945, když jsme, kluci v Plzni, doufali, že Američané nikdy neodtáhnou, že západní Čechy se připojí k Arizoně a za rudou čárou Rokycany - Holoubkov de facto započne Sibiř.

Snění rozmetal infernální kravál, velikánská mašina na provaze a na dvou kolech velikosti velocipédů, na nichž páni s knírem a s buřinkou obtížně udržovali balanc na promenádách a na zlomku předminulého století. Předpotopně vypadající, metrák vážící kříženec vysloužilé singrovky a neméně antikvárního žentouru, a ona to sekačka na trávu - buržoazní vynález. Dva svalnatci se snažili stvoření krotit, cloumalo jimi, elektrický kabel se jim motal mezi nohama, a balkóón, moje pozorovatelna, se se mnou třásl.

Pustil jsem se na procházku do kopce, coural sám po pěšinkách, místy spíš zelených, vlhkých tunelech. Autentické tropy, trošku jako ostrov Rarotonga, mé někdejší polynéské sídliště, částečně i naše česká dekadence, Karásek ze Lvovic, poeta Hlaváček, viola laděná co nejhlouběji.

Najednou potkám černošku. Teda co tu sem přivedlo?

Zazubili jsme se na sebe, dva nedomorodci: však v tomto žlutém moři naše černobílost z nás téměř tvořila sourozence.

Byla z Botswany. A že jistě nevím, kde to je, pravila s rezignací, vybudovanou na mnohonásobně zopakované zkušenosti.

Ale jakpak že bych nevěděl, byl jsem u vás víc než jednou (byl dvakrát), přece Lobatse, Gaborone, Francistown, a zdalipak znáte mého krajana, lékaře Pavla Tachezího, tohleto a támhleto.

Neznala a poněkud se zašprajcovala po zjištění, odkud že jsem a kam jsem se to přestěhoval. Ona to totiž byla bojovnice za světový mír, bojovnice z povolání, objížděla mezinárodní jamboree -- mír, peace, pax, Frieden.

Požitnice výtečného žlabu, ale beznadějně přepokroková přece jen nebyla. Loni se zúčastnila zasedání UNESCO v Sofii, svěřila se, a že v onom druhu komunismu je tolik šedivosti, vlastně jen samí smutní lidé.

Kdežto tady v Číně že prý je pěkně veselo.

Mravy doby a možnosti tance

Cestou na trh jsme zavandrovali do protileteckých tunelů. Žena si mohla údivem hlavu ukroutit - to tu za jejích časů nebylo. Ovšemže nebylo, však procházíme jedním z Maových četných nesmyslů. Zde, jakož i mnohde jinde poručil zbudování nor, děr proti nikdy se nedostavivším agresorům.

V zákoutích se koná madžong, neklamné znamení normalizace, oživení jednoho z nejzákladnějších čínských pudů - vášeň hazardní, neodolatelné pokušení.

Děti na chodníku škrtily slepice a hned vedle jedna paní v kombiné si v umývadle šamponovala vlasy. V komunismu není nic soukromého, tak přece předepsal Vladimír Iljič.

Všudekoliv v soukromém sektoru se uchytilo, již převládá smlouvání, handrkování, čili něco, co my, původem ze socialistického světa, zpravidla příliš nedovedeme. Raději jsem platil nehorázné ceny, a tedy dokazoval, jaký že jsem přesnadno oblafnutelný cimbál.

Stavěli jsme se ve fotoobchodě, kde jednoruký expert synátorovi vyjmul, přetočil, zachránil přetržený film. Jednou rukou všechno zastal, počínal si tak zručně, že by mu byla ještě jedna ruka překážela. Odmítl cokolivkoli přijmout za užitečnou službu, v ocenění cizinců, hovořících místním dialektem. Však my bychom asi reagovali stejně, kdyby nás Hotentot zahrnul žižkováckými vejšplechty.

Priscilla si samotinká vyšla za zákoutími, v reminiscenci někdejších holčičích let. Na místě zvlášť fotogenickém upustila kameru natolik šikovně, že se kývala na příkrém skalnatém svahu nad mořem. Dostavili se dva vojáci a bez požádání riskovali své mladé životy k záchraně japonského výrobku.

Cestou též minula paní prodávající čaj. Nabídku odmítla s tím, že si vyšla bez peněz. - Ale vždyť prý na tom nezáleží, dáte mi příště…

Znaky prosperity: zlatý řetízek na krku, na zápěstí. Postřehl jsem dokonce i na nádenících, zapřažených do vozů se štěrkem. Na průvodčí městského autobusu jsem napočítal čtyři zlaté náramečky. Ještě nedávno by ji kulturní revolucionáři byli rozdupali za nepoměrně menší prohřešek.

Náš kluk se kamarádil s děvčaty, zaměstnanými prima ulejváním ve vilách pro hostující cizince. Téměř denně spolu poletovali, i domů ho braly - velmi opovážlivý počin, vždyť i pozvání do kina lze pokládat za zásnuby.

Mámil jsem z potomka dojmy: Hrozně prý se holky diví, proč že souhlasí s rodiči - to se přece nedělá. „Souhlasím s nimi, poněvadž se mnou zacházejí jako s dospělým,“ pravil (prý pravil).

To že je divné, divné, kroutily hlavou.

Zrovna jsem si v China Daily podškrtával lamentace o mládeži, pohrdající staršími a vznášející otázky, jak že a proč že si počínali tak nesmyslně v politice a vůbec. A hele, déjŕ-vu, Československý rozhlas, 1967, Pavka Kohout při pokusech vysvětlit počínání své svazácké generace těm tehdy mladým skeptickým.

Kulturní revoluce mezigenerační vztahy zošklivila, zobtížnila, připouštějí sdělovací prostředky. Respekt vůči stáří vydržel tisíce let, a teď je najednou vesměs fuč. Ústava sice nařizuje dospělým dětem starat se o přestárlé rodiče, ale mnozí se tím neřídí, někteří své rodiče i bijí, prohlásil tajemník Výboru pro problematiku stárnutí.

Starší lidé se na ulici při setkání vřele pozdraví, ba se i obejmou. Mladí lidé ale vesměs na dobré mravy kašlou, rovněž tvrdily noviny.

Čínské kamarádky našeho kluka odmítaly přijímat dárky. K nevíře.

Nad jinačími mravy těchto květinek by se snad i český dlaždič pýřil: v uších se drbají, v nose dloubají, chrchlají a odplivují si bez zábran. A Američanovým námitkám se podivují: On snad nezdravé hleny polyká?

„Připadám si jako misionář,“ komentoval to. „Když jim ruka míří k nosu, hned ji chytám. Už jsem je aspoň naučil, že neplivají kolem sebe, ale z okna. Co když se do někoho strefí? Inu, nic, vždyť strefeného s největší pravděpodobností beztoho neznají.“

Strana a vláda se zlobí - teď se zlobí - a ráda by znovu zavedla laskavost, ohleduplnost, tento druh feudálních přežitků, touto mocí ještě nedávno rezolutně zavržených.

Úředním povolováním či zakazováním tanečních pohybů lze měřit mráz či tání doby. Za kulturní revoluce bylo nejhůř - žádné veselé poskakování, ovšem. Národ měl jiné starosti. Když se po letech začal z mnohých, navzájem si uštědřených ran vylízávat, došlo i k prvním krokům směrem k parketu.

Avšak ne bez překážek: pustit se hoch a dívka spolu do tance, a už je policie třeba odtáhla do vězení. „Jazz je hudba nutící do neočekávaného, abnormálního rytmu,“ tvrdila vládní příručka v době modernizátora Tenga. Jazzový rytmus odporuje normálním psychologickým potřebám a vede k pomatenému stavu mysli. „Tanec k tomuto druhu hudby je něco podobného nervózním křečím a záchvatům.“ Tancování má nezdravé následky pro čínskou mládež, usoudili mocní v roce 1983, a bylo to.

Nebylo to. Do roka se netrpělivci otřepali a znovu se začali proklubávat a protrsávat vpřed. Příklad z novin ze Šen-jangu (někdejšího Mukdenu) v Mandžurii: Funkcionáři zamýšleli uzavřít tančírnu, mládež se vzepřela, a dokonce na svou stranu získala zástupce guvernéra provincie, prohlásivšího: „Však oni svým tancováním nepřivedou socialismus k zániku.“

Novináři modernizátoři přiznali tančírnám trojí blahodárnost: 1. umožňují pohyb tělesný; 2. kontakt společenský; či 3. aspoň požitek vizuální.

Poskakovat nebaží jen rozjívení dorostenci. Například v Dělnickém kulturním paláci č. 1 v Tchien-ťienu většinu zákazníků tvoří příslušníci oné ztracené generace, bývalí rudí gardisté, tedy již čtyřicátníci.

Západ slunce téměř uskutečněn, ve zbylé rudé záři siluety zaparkovaných několika lodí, za nimi svahy ostrůvků, ani jedno světlo tam neblikalo, k potvrzení předpokladu, že jsou příliš kamenité, bez vody a zcela bez lidí.

Světlo, barevné ampliónióny, ba i hudební zvuky pronikaly z botanických zahrad pana dědečka. Manažer se mohl ochotou přetrhnout, přivedl nás k nejlepšímu stolu, na něj bez požádání přinesl coca-coly, na místní poměry drahý nápoj, jehož zaplacení odmítl přijmout.

Sedíme pod širým nebem, vlnky se rozpleskávají a větve stromů tady v tropech spíš chrastí, než ševelí. Kdosi do mikrofonu či vlastně makrofonu oznamoval, že hudba zas brzobrzy, brzičko vypukne. Koukám se kolem - párky, skupinky, rodinky s potomstvem - malými imperátory. Parta děvčat, drží se pevně za ruce v prkenném očekávání. Prcek holčička pohnula formalitou. Zvedla si sukénku, stáhla bohatě krajkované kalhotky a sedla si na bobek. Chlapeček, její společník, pozorně beze slova počínání sledoval - a pak, povzbuzen příkladem malé císařovny, vylovil ptáčka a tryskal do překvapivě značné dálky. Přidušená nálada přítomných se o další stupeň uvolnila.

V amplióónu zachrastilo, pořadatel mínil rozjet gramofon, s čímpak se asi vytasí. Marš Radeckého, ne? odhadoval jsem.

Radecký, ano.

Následovaly kousky v zčínštělém, jaksi flašinetovém provedení - Carmen, Trubadúr, předehra k Vilému Tellovi. Dosud se nikdo neodvážil na parket. Vzájemné okukování a ze stébla usrkování.

Hudba pokročila k argentinskému tangu třicátých let.

Konečně, první párek se odvážil. Na parket vpluli, na špičkách se prohýbali, kolébali, uměli to. Vedle u stolu se jeden domorodec Priscille svěřil, že si pamatuje na filmy s Fredem Astairem a Ginger Rogersovou, a tihle dva jsou skoro tak dobří.

K přeborníkům vychutnávajícím svůj um se připojili další: dívka s dívkou, nemotorně cupitající do taktu. Hoch s hochem, činící totéž.

Toto že v zemi s tradicí řešit homosexualitu kulkou nikolivkoli do šourku, ale do týla?

Ale kdepak homouši! Dotančil párek mužů a párek žen a jdou si sednout ke společnému stolu, však spolu sem přišli.

Jak asi značně se jim život musí měnit před očima: Číňané aby sami sobě připadali jinačejší, exotičtější než možná nám, co se na ně díváme očima západních outsiderů. Ještě nedávno za jeden z nejhodnotnějších filmů se pokládal opus, zabývající se aplikací dialektického materialismu a Maova učení na pěstování burských oříšků v provincii Šan-tung (vážně!), a teď jim na týchž plátnech ukazují kapitalistické slaďáky a krváky.

Tanec pokračuje, Ginger a Fred se pěkně producírují k zvukům Havaje. Kousek od nás sedí tři pěknice, žmoulají kapesníčky. Šťouchám do syna, aby se osmělil. Odvětil, že neumí tancovat a je mu teprve šestnáct.

Co je tohle za jalový argument? Jim už je přes dvacet a tancovat taky nedovedou - však si ten Radeckého marš odpochoduješ bez karambolu. Váhavce jsem odstrčil jejich směrem.

K tanci nedošlo, ale jakási družba upředena.

Zda smí prosit, pravil.

„My netančíme,“ odvětily.

„Tak proč jste tady, když netančíte?“ zeptal se.

„Přišly jsme se dívat na tančící,“ vysvětlily a zcela zmlkly.

Vznesl dotaz, zda by chtěly něco vědět o Americe, když teď tu před sebou poprvé v životě mají k dispozici Američana.

Seděly jako zařezané, a pak se přece jen osmělily: ať že jim řekne, jaké je v Americe počasí.

Nicméně probuzení národa - donedávna za špitnutí s cizincem se šlo za mříže. Dokonce si pak ukuchtili nevinné rande.

Též hudba pokročila, jakýsi domácký polorokenrol zaječel, to aby se v hrobě otočil nejen Mao, ale i náš dědeček, na jehož pozemcích se vřava konala.

Potomek poznamenal, že dědeček byl osvícený modernizátor, šel s dobou.

„To určitě, ty troubo, aby on byl schvaloval tohle vaše kakofonické barbarství,“ zněl můj dogmatický verdikt.

Dědeček ovšem nevstal z mrtvých, aby rozepři rozřešil.

Táčky se submanažerkou

Dověděli jsme se, že jsme FIT.

Cože? Sotva se v tomhle horku vlečeme.

Inu, přece jsme FOREIGN INDIVIDUAL TOURIST, cizinci turisté individualisté, valutoví, ale méně vítaní než účastníci předražených, snadno kontrolovatelných kolektivních zájezdů.

Tohle a víc nám vysvětlila zástupkyně manažera, dívenka natolik rozkošná, že ji musím představit: slečna Li Žu-žung, ročník 1963, kulturní revoluce ji jako dítě téměř již nepostihla, nepatří tedy k poničené generaci poloanalfabetů. Na univerzitě absolvovala obor anglické a čínské literatury, s očkem na kariéru v hotelovém byznysu, aby též mohla cestovat, nejraději do Mej-kuo (tj. Krásné země čili USA) a pak do Thajska, kde už jednou byla.

Anglicky mluvila rychle, spontánně; překotně přepěkně přehazovala L a R.

Lapidně hrahorící klasavička se při přednesu posadila pořádně rozkročmo, sukni si zvedala a větrala s unikátním gestem této čínské nevinnosti. Cudné kalhotky s neviňoučkými motivy - s medvídky panda a s hračkami. Připomněla mi Františka Halase: „Dejte jí Nobelovu cenu za gesto, s nímž zvedá sukni svou, ale ta se dává jen básníkům, kteří nic takového nesvedou“ - tak nějak.

Podpaží ovšem neholené, malí černí brabenečkové se rozlézali, jakpak asi - a při představě jsem se pevněji přidržel otomanu. „S takovouhle kdybych ti zahnul, to bys mi přece vůbec nemohla mít za zlé,“ oznámil jsem manželce otázku ve formě odpovědi.

Perfektní panna nevinná, tu že by sis troufal načínat, antikvární chlípníku? scvrkl jsem se sebekriticky.

Ale moment, moment - na druhém prstu levé ruky měla snubní prsten.

To nic neznamená, vysvětlila. Ten manželský že se nosí na třetím prstu. Není ani zasnoubená, ani známost nemá. „No boyflend,“ ujistila, sukní zatřepetala, medvídci na nás mrkli a brabenečkové se rozutekli ještě o krapet dál.

Její otec je vyšší armádní důstojník (v armádě, kde oficiálně šarže nemají), nyní však půjde do penze v rámci Tengovy linie o snižování stavů. Jen nepatrně naznačila tatínkovou rozmrzelost.

„My jsme rodina tak uprostřed - no, trošku víc než uprostřed,“ připustila - a že z těchhle kruhů si vybere nebo jí bude vybrán správný boyflend a budoucí manžel.

O svém platu se rozpovídala bez zábran, tak, jak by zareagoval Čechoslovák, aspoň za mých časů, ale nikolivkoli Američan či Američanka: ta spíš vyklopí informaci o počtu svých milenců a potratů než o výši daňového přiznání. Podmanažerka si za měsíc vydělá sto padesát150 jüanů (Albert Einstein muzikant dostává jüanů sedmdesát pět75 za nic, jeho bratr sto100 za výrobu matrací). Holčičky pod jejím komandem za své poflakování obdrží jüanů osmdesát80.

Zamířil jsem k tematice o možnostech styků mládeže opačného pohlaví.

Řekla, že maocetungovské puritánství ji zastihlo hned na začátku základní školy. Kluci a holky sice chodili do stejné třídy, ale v ní je dělila železná traverza. Hele, Maova to čínská zeď, jeden z mnohých nápadů tohoto architekta absurdna.

Chtěl jsem vědět něco o taktice a strategii nabalování, začínání svodů, tedy o činnosti značně významné pro valnou většinu nikolivkoli abnormálních junáků. Však na to v Číně dodnes pozor: i intimita nevynucená se dá posuzovat jako znásilnění - aspoň tři až pět let kriminálu. (Za opravdové znásilnění se popravuje.)

Potvrdila, že pozvat dívku do kina či restaurace znamená de facto zasnoubení, z něhož se nelze vyzout bez ztráty tváře, že střevíc by uvízl v bahně společenského zatracení.

A co tedy dýchánek s tancem?

„To nejde,“ řekla. „Kdyby pro mne někdo přišel, tak ho odmítnu a řeknu mu, že přece nemohu jít s někým, koho neznám. To by musel uznat.“

Nelze se solidně seznámit na ulici, v obchodě, v průvodě, na manifestaci, ba ani v zaměstnání či ve škole. Prý je nejlepší potkat se v rodině spolužáka, tam jsou si znovu představeni, a to pak mohou…

Zeptal jsem se na ona arranged marriages, manželství domluvená, spytlíkovaná rodiči.

Že když by ji rodiče překvapili sdělením „Máme pro tebe ženicha“, měla by právo veta - když nechce, tak nebere. (Právo nikolivkoli garantované v mnohých končinách této země.)

Když se dva zamilují, ale patří k různé tan-wej - a většina lidí tak ovšem všude patří - to pak se situace začne podobat problému mezi Monteky a Kapulety. Ale i když patří k téže výrobní buňce, Velký bratr si vůbec nedělá starosti trháním svazků a přidělením na permanentní práce tisíce kilometrů daleko. Odhaduje se, že takto má manželský život oslazeno padesát miliónmiliónů Číňanů, s nárokem na dvanáct dní k rodinnému sloučení v roce.

Číňané se dost neradi líbají. Nechápou, proč se přisávat k nepříliš pěknému, na bakterie bohatému otvoru. Hrozí to žloutenkou a jinými neduhy. Další to zlozvyk bílých ďáblů barbarů.

Jenže zrovna večer před tímto povídáním, ještě za perfektní viditelnosti, se procházím podél mořského břehu a na lavičce se zcela čínský párek dlouze líbal, byť tedy bez mladíkova prstokladu na ňadrech, natož pod pasem. Co že submanažerka na to?

Hned se dušovala, že to určitě museli být cizí Číňané, přespolní nemravové, patrně z Hongkongu, poněvadž domorodci, jakkolivkoli zamilovaní, si raději potřesou pravicí.

„Je ale líbání něco doopravdy tak ošklivého?“ dál jsem pruboval a můj magnetofon, jí neviděný, zaznamenával:

„Jestliže hoch a dívka se mají velice rádi, tak to já si myslím, že líbání může být velmi dobré - někdy. Ale ne na poprvé.“

Hezky mi tím nahrála: „V televizních zprávách jsme viděli vašeho ministerského předsedu, jak se líbal s rumunským ministerským předsedou. Bylo to dobré, nebo špatné, co spolu činili? Vždyť se potkali poprvé, a hned toto!“

Že prý je to náš western custom.

Zápaďácká zvyklost mezi Rumunem a Číňanem? V tom případě že bychom si to mohli také vyprubovat.

Chichotala se, přiznala neobezřetnost svých analytických vývodů, pozvedla sukni, zatřepala jí a měla se k odchodu.

Pokračování v delikátní tematice

Na břehu na lavičce si soustředěně čte brýlatá slečna. Bílé šatičky, vysoké kramflíčky - tedy turistka na vzácném rekreačním zájezdu.

Na vedlejší lavičce sedí neméně brýlatý, do četby zabraný mladík. Ani slovo, gesto, náznak pohnutí.

Za hodinu se vracím touž cestou. Mladík sedí vedle dívky, oba nadále pohrouženi v četbě - beze slova či pohnutí.

Jak stejní či jiní jsou ve srovnání s tvory našeho druhu? Liší se - či aspoň prozatím se lišili - v ledasčem. Například v kultu krásy. V evropsko-americkém ponětí se přece tělesná krása stala hodně primární hodnotou, jíž je pak podřízen jak charakter, tak obsah mozkovice. V čínském světě hodnot se nikdy nepoklonkovalo před individui jen proto, že je příroda obdařila hezkou tváří a postavou. Opačného extrému evropského blouznění se dosáhlo za Mao Ce-tunga; revolučního důrazu na nepřitažlivost, kultu nepěkného.

Na rozdíl od nás, když jsme se v mládí (či i později) chvástali o svých postelových výdobytcích, Číňané zůstali diskrétní za jakýchkolivkoli politických podmínek, za Mandžuů jako za Maa. Pohlavní život v manželství je účelná, ba mnohdy i příjemná činnost a nyní v socialismu též velmi vážná vlastenecká povinnost. Je ale nevhodné se o ní zmiňovat. Však rovněž neroztrubujeme například detaily o cídění chrupu.

Tím méně se něco utrousí o mimomanželském sexu. Pokud by se někdo zmínil, tak zpravidla s tvrzením, že naprostá většina něco tak ošklivého, nemorálního odmítá.23

Jak tedy mohla přísná konfuciánská tradice dovolovat konkubináty? Vždyť se to vzájemně popírá, vylučuje.

A ono ne. Konkubíny přece nerozbíjely rodiny - naopak, staly se součástí, a nikolivkoli rozvratem harmonie. Takže nelze se pak vůbec čepejřit, že on ten kurevník má ženskou po straně, určitě nějakou běhnu, že se nestydí! Co by se styděl, však si ji přivedl domů k chápající manželce.

Dovoz erotické literatury je přísně zakázán, s exportem je tomu zřejmě jinak.

V době, kdy se naši kališníci rubali s papežskými vojsky a po Čechách pobíhali nudističtí adamité, v Číně rozkvétala pornografická literatura. Teprve v těchto letech se do Evropy (do Francie ovšem) v překladu dostalo „mistrovské dílo, pornografie zřídka tak překrásná“ (tvrdí intelektuální časopis Saturday Review, září/říjen 1985, s. 72), klasický opus ŤIN PCHING MEJ24 ) (Květiny ve zlaté váze), 2756 action packed stran, neopomenut ani jeden akt lidský či zvířecí. Ještě víc proslul Zlatý lotos, neméně nemravné dílo ze sedmnáctého století.

Pohlavním úchylnostem propadají jen cizinci, tvrdí Číňané.

Jen ať moc hlasitě netvrdí, mohli bychom jim totiž nalistovat v literatuře doby Ming a Čching: „Pohrávání si s květinou v zadní komoře“ - eufemismus pro homosexuální počínání. O sodomii se Číňané vyjádřili adresněji, totiž jako o JIJIAN - slepičí zvrhlosti.

Dozvídáme se o dekadentním počínání v nejlepších kruzích. V říjnu 1983 agentura Associated Press z Pekingu oznámila zatčení víc než stovky zaměstnanců Akademie věd: prý si vybudovali rozsáhlou pornografickou distribuční síť - fotografie, časopisy, filmy, videokazety - a navíc pořádali mejdany, na něž byl přístup dovolen jen zcela nahatým zájemcům. A k tomu jim vyhrávala neméně buržoazní hudba.

Už i pouhou zmínku o přirozené přitažlivosti muže a ženy maoističtí revolucionáři zatracovali jako pornografii. Mládež se o sexu a hygieně ve školách dozvědvěděla pramálo, a od roku 1966, začátku kulturní revoluce, už vůbec nic. Dívky zcela běžně neměly tušení, co se děje, když došlo k menstruaci.

V sedmdesátých letech vyšla jedna útlá instruktážní rukověť. Autoři se nejblíže k sexu dostali varováním, že masturbace vysává energii, mrhá revoluční vůlí a škodlivě dráždí mozek. „Dívky, střezte se, mějte se na pozoru!“ Odstrašující případy uvedeny -- například utrpení dívky, kterou její nápadník spatřil při koupeli nahatou. Ubožačka se z potupy už nikdy nevzpamatovala.

Číňané, jak známo, si velmi potrpí na číslice v souvislosti nejen s kalendářem (např. „dvojitá desítka“ - 10. říjen, předkomunistický svátek nezávislosti), ale i s politickými kampaněmi či mravními postuláty. Strana rozškatulkovala společnost na pět rudých typů (výteční soudruzi) a pět černých typů (hanební nesoudruzi). Mao Ce-tungův nárok na tři „vysoké“ (ideologický stav mysli, práce a soudružského chování), kampaň proti čtyřem zhoubám (krysy, mouchy, komáři a vrabci), cíl pěti záruk (bydlení, oblečení, zrní čili jídlo, zaměstnání a pohřeb), to vše vymyslel Mao Ce-tung (dneska ze sedmdesáti70 procent správný a z třiceti30 procent nesprávný, jak již dříve zmíněno).

Za nástupce Tenga jako za Maa: Teng započal kampaň pěti stresů a čtyř krás, rovněž nařídil „tři vyprázdnění“ - obchodů s alkoholem a s potřebami pro ohňostroje a též nemocnic. Pacienti vyskakovali z postelí se slovy: „GangBanda Ččtyř25 byla uvězněna, jsem uzdraven!“ V Tchien-ťinu teď mají „deset ne ne ne“ (příkazy proti plivání, klení, karbanictví, proti výstavbě úředně neschválených chýší atd.). V Pekingu taxikáři mají svých speciálních „deset ne ne ne“ - koho že ze zájemců nesvézt (špatné počasí, špatná doba - např. v poledne nebo v dobu vysílání populárního televizního programu, nevhodný směr, nevhodná kvalita vozovky ve vhodném směru atd.).

V oblasti rodinných vztahů nutno zdůraznit tři poslušnosti (dcera otci, manželka manželovi, vdova nejstaršímu synovi) a pět ctností (dobrota, spravedlivost, správné chování, moudrost a věrnost). Tak to paním a dívkám Konfucius zformuloval před dvěma a půl tisíciletím.

Před čtvrtstoletím, tedy již velmi za socialistického budování, manželé bažili po „čtyřech nutnostech“ (kolo, rádio, hodinky, šicí stroj). Nyní mladí chtějí mít „osm velkých věci“ (barevný televizor, ledničku, stereosystém, fotoaparát, motocykl, moderní nábytek, pračku, elektrický větrák). K motorce se dostanou stejně snadno jako čeští novomanželé k nákupu mercedesu nebo ponorky. V kantonských novinách nedávno psali, že vdavekchtivé ženy hledají partnery s „třemi vysokými“ (platem, vzděláním a postavou, tj. nad sto sedmdesát centimetrů170 cm) - nikolivkoli již s nejdokonalejším třídním původem, politickou reputací a znalostí Maových citátů.

V minulosti byly rozvody dost vzácnost: manžel se většinou neobtěžoval a manželka neměla právo návrh podat. Pokud by se byl přece jen obtěžoval, musel prokázat jeden ze sedmi důvodů: její neposlušnost, přílišnou upovídanost, chycena při krádeži, pověst příliš volných mravů, trpěla-li nakažlivou chorobou, byla-li bezdětná či projevila-li (jakkolivkoli oprávněnou) žárlivost. Neporodit mužského potomka byla vždy výlučně vina ženy a důvod k rozvodu - a tak je tomu dodnes. Ženy nesměly mít peníze či vlastnit jakýkolivkoli majetek.

Socialistický stát naléhá na usmíření, ale vyhoví. Příklad z tisku: Pekingská intelektuálka Jü Luo-ťin se provdala za tvora jménem Cchaj Čung-pchej, z něhož se vyklubalo totální nekulturní hovado. O ničem náročnějším, trošku povznášejícím, se s ním nedalo mluvit, on tak nejvýš dovedl diskutovat o cenách ryb na trhu. Když byl na kopané, hulákal jako malý kluk, když ho odtáhla do divadla za kulturou, tak se smál v okamžicích, kdy ostatní štkali. Když mu přistrčila k přečtení knihu, obořil se, že rok co rok ho na pracovišti vyhodnocují jako vzorného pracovníka, aniž něco vůbec četl. Toto stéblo zlomilo onen pověstný hřbet: intelektuálka se rozběhla k soudu a od něho odešla s rozvodovým dekretem.

Statistický úřad uvádí, že sedmdesát70 procent žádostí o rozvod podávají ženy, důkaz zdravého emancipačního trendu. Za Maovy vlády se pořádaly mnohé schůze s rodinnou kritikou na programu, kdy manželky se pouštěly do choťů hlava nehlava. Ovšem k nemenší emancipaci došlo na Tchaj-wanu a v Singapuru, bez schůzování a ideologického tepání.

Mimo zákon už je všude postaveno ono barbarské, nám nepochopitelné mrzačení nohou do poloviční velikosti - tzv. lotosové nožičky, prý značně eroticky vzrušující, ale zcela určitě znetvořené, páchnoucí a zaručující, že chudinka majiteli daleko neodcupitá. Děti se prodávaly do nevěstinců, aranžovaly se jejich sňatky a konkubináty.

Jenže místo aby pozůstatky minulosti zcela zmizely, některých teď přibývá. Vyjímám ze solidních zdrojů (New York Times a hongkongských South China Morning Post):

Únosy v S´’-čchuanu, nejlidnatější provincii v zemi. Prodej žen a dětí k prostitučním účelům. Taková je i praxe v kraji Suej, provincie Chu-pej.

Z provincie Jün-nan uneseno a do vzdálené provincie odtransportováno sedm set padesát750 žen do zaranžovaných manželství - šedesát60 procent těchto nedobrovolných nevěst nedosáhlo zákonného věku a deset10 procent jich už bylo provdáno.

Rozhlas ve velkoměstě Wu-chanu oznámil případ pěti členů brigády socialistické práce: koupili si kouzelné manželky, kdežto jiní soudruzi si též koupili, řádně zaplatili, ale zboží jim nebylo dodáno.

Nejvíc se těchto transakcí uskuteční před začátkem nového čínského roku, v době prý nejslibnější pro dosažení štěstí a manželské harmonie.

Oběti únosu se vesměs nepokusí o únik, i když se jim naskytne příležitost: panenství zbaveným, celoživotně tak znehodnoceným nechce se jim domů na venkov, kde si lid ještě potrpí na tak pochybný důkaz poctivosti.

Chudinky jsou nejen lapány - lakotní rodičové je prodávají jak na domácím socialistickém trhu, tak do kapitalismem prolezlého, dekadentního Hongkongu. Jednoho tatínka kvůli prodeji dcery do dodýchávající kolonie vyloučili ze strany.

Impuls k obnově zavrženíhodných feudálních praktik dala modernizace, růst životní úrovně, možnosti a ambice si polepšit - zkrátka materialismus, dost též vulgární. Chceme s matkou stavět, mít vlastní střechu nad hlavou, ale nemáme dost peněz, inu, nedá se nic dělat, prodáme dcerušku, a bude to.

Odhaduje se, že ročně se takových transakcí uskuteční desítky tisíc, ve dvou třetinách provincií země.

Ceník v kantonském, s Hongkongem sousedícím kraji:

1. Nevěsty nadprůměrně pohledné - až pět tisíc5000 jüanů, tj. padesát či šedesát50--60 měsíčních platů, výdělek za pět roků;

2. Průměrné, obyčejné - maximum dva tisíce2000 jüanů;

3. Podprůměrné - maximum tisíc1000 jüanů - čili obětovat celoroční mzdu za nákup šeredy!

Tím ale výlohy čínského ženicha nekončí: musí podarovávat tchána a tchyni a rovněž zaplatit svatební hostinu.

Ale přece jen je to snesitelnější zvyk/zlozvyk v porovnání s praxí v Indii, kde naopak rodiče nevěsty musí platit značné, nezřídka celou rodinu ruinující věno. Rovněž nejsou řídké případy, že po svatbě a vyinkasování věna nevěsta umře (polít petrolejem a zapálit, populární metoda) a vdovec si výnosné manželské řešení zopakuje.

Jedno nikoli relativní, absolutní plus je toto: Jestliže čínské dívky stoupnou doslova na ceně, klesne množství případů, že je rodiče budou zabíjet jako nežádoucí hned po narození (ono „poskytování koupele“, jak již víme).

Rovněž se už začíná připouštět výskyt prostituce nejen v mezinárodních hotelech pro cizince, ale též pro vlivné místní soudruhy a jejich příbuzenstvo.

Justiční počínání, výkon spravedlnosti

Moje kariéra československého soudce v mizerných padesátých letech byla milosrdně krátkodobá: při první příležitosti jsem ji ukončil úprkem na Západ. Otočil jsem se zády a zadnicí k justičnímu počínání, ale stále mě to vlastně zajímá. Dodnes se v cizích zemích rozhlížím po soudních budovách a příležitostně nakouknu do soudních síní. V Austrálii jsem obhlédl hrdelní proces, totéž učinil na Fidži, seznamoval se s komplikovanou mašinériérií novohebridského kondominia v Pacifiku, ba objevil se i jako svědek znalec (údajný znalec) před nejvyšší novozélandskou stolicí.

Otázky zločinu a trestu jsem si v Číně připomněl nástěnkami, plakáty s fotografiemi pachatelů a popisem jejich provinění.

Podíváme-li se na tradici, zjistíme, že Konfucius v cestě marxistům-leninistům příliš nestál. Prokurátor Vyšinskij by si s ním byl rozuměl spíš než s muži evropského osvícenství.

Tak především: princip priority blaha společnosti, kolektivu před zájmem jedince. Pramalý zájem na formálním soudním procesu, přednost se vždy dávala dohodě, harmonii - jíž lze docílit přiznáním („korunní to důkaz“ dle Vyšinského - proto ho z obviněného vymlátíme) a pokud možno i sebekritickým zatracováním v moderní jeho socialistické podobě.

S provinilci se nikdy nezacházelo příliš něžně, ale zavíralo se málo. Dávala se přednost jinačímu druhu trestů. Buď výprask (bambusovou holí, úkon úředně přesně předepsán, kolik že úderů, místo dopadu, kalibr hole), nebo poprava (metoda jen jedna, totiž zardoušení - ne tedy věšet, střílet, stínat, čtvrtit, topit, upalovat).

Málo bylo pochopení pro koncept individuální viny. Není-li k mání pachatel, inu, odnese si to náhradník, někdo z rodiny. Tato praxe kolektivní odpovědnosti pomáhá i trošku vysvětlit, proč si Číňané v ještě nedávných dobách dávali tolik záležet na přísné výchově potomstva. Když by se děťátko nevyvedlo a něco provedlo, budu to já rodič, kdo obdrží bambusový výprask, nebo mi dokonce zakroutí krkem.

Vina, trest, hanba věru kolektivní, přetrvávala věky. V případě otcovraždy celá vesnice či i město trpělo, na odiv každému, kdo se k místu hanby přiblížil. Kolem usedlostí se tradičně stavěly rovné hradby, v pravých úhlech do čtverce. Tam, kde došlo k patricidě, hradby se musely přestavět do kruhu, aby každý viděl a nikdo nepřehlédl.

Vyšinskij by též vřele schvaloval čínský princip, že špatné myšlenky vedou ke špatným činům. Ergo bude k prospěchu státu zasáhnout co nejdříve. A takhle přece vypadal plnokrevný stalinismus, jeho kategorie „objektivních nepřátel“, které nutno trestat ještě dřív, než něco provedou - a tak se předejde škodám trestným činem pak způsobeným, že ano.

Ředitel školy pravil: „Je docela možné, že jste nic špatného neprovedl, ale to ještě neznamená, že my se nemůžeme bedlivě soustředit na to, co říkáte. A i když nic neřeknete, my můžeme vzít v úvahu vaše myšlenky. A jak že my můžeme znát vaše myšlenky, když nic neřeknete? To my posoudíme podle toho, jak se nám budete jevit.“26

V Maově rudé knížtičce citátů čteme: „Hlava není pažitka. Když se jednou usekne, podruhé již nenaroste.“ Pravda pravdoucí.

Na rozdíl od evropských zemí tábora míru si čínští soudruzi od počátku své Machtübernahme potrpěli na pořádání veřejných poprav, pochvalujíce si jejich blahodárný výchovný účinek. Začátkem padesátých let popravili či jen neformálně umlátili několik miliónmiliónů třídních nepřátel. Obyčej se udržel i v dalších fázích vývoje k lepšímu či horšímu.

Po Maově smrti, s odlivem revoluční říznosti, začalo přibývat na nových formách kriminality. Však příležitost dělá zloděje, v rámci modernizace přibývá spekulací, úplatkářství a všelijakého čachrářství. V městech se rozbujelo lupičství a znásilňování a na všech těchto nepravostech se rostoucí měrou začali podílet funkcionáři a jejich rodiny.

Obohacování z národního majetku, oškubávání státního vlastnictví kvete v mnoha podobách, jak i naše rodná země bohatě prokázala. Stopy národní tradice jsou viditelné na potřísněném štítu někdejší i nynější socialistické zákonnosti: zatímco Čech kradl do vlastní kapsy, Číňané spíš uspořádají banket pod lichou záminkou jakési konference, a trachtaci ať zaplatí stát.

I Čína má ovšem své Babinské: známý je případ talentované účetní Wang Šou-Sin z Uhelných skladů v provincii Chej-lung-ťiang. Dovedla zařizovat koupi a prodej luxusního zboží za podvodně nízké ceny (v někdejší ČSSR tzv. zahazovací ceny, velmi populární mezi nomenklaturními pracovníky), nashromáždila si půl miliónmiliónu jüanů, újezdní tajemníci jí salutovali. Pšenice jí nejvíc kvetla za kulturní revoluce. Po této problematické sklizni však postavena před soud a - na rozdíl od Babinského, Zapadla a přemnoha dalších velmi hrabivých soudruhů - promptně odstřelena.

O čachry rekordních proporcí se zasloužili státní a straničtí pracovníci na tropickém ostrově Chaj-nanu. Pustili se do svérázné podnikatelské interpretace nového ekonomického modelu a na ostrov přivezli víc kapitalistického zboží, než legálně dorazí do celičké Číny - od mercedesů po videorekordéry (těch stihli za rok přivézt miliónmilión kusů). Devět set národních podniků včetně vydavatelství hlavního stranického deníku se pustilo do výnosného byznysu s devadesáti procenty všech čínských provincií. Tedy asi jako kdyby okres Tachov se stal výlučným dovozcem zakázaného zboží a soudruzi redaktoři ze Záře Tachova pak kšeftovali se soudruhy ve sdělovacích prostředcích v celé zemi až po Bardejov.

V srpnu 1983 Teng vyhlásil kampaň říznějšího postihu, a justice to pak byla věru svižná: krátký proces na počkání a třídenní lhůta na odvolání - a ani ta se někdy nedodržovala. Za prvních pár měsíců kampaně se vykonalo přes dvacet tisíc rozsudků smrti - pět tisíc se značnou publicitou, mnohdy i s televizním přenosem do domácností. Inu, není nad názornou agitaci. Trest smrti lze obdržet za víc než čtyřicet40 druhů porušení zákona (včetně tzv. „obtěžování žen“).

Popravy jsou populární a veřejnost si zvlášť pochvaluje zásahy proti rodinným příslušníkům nomenklaturních kádrů. Krátce před naším příjezdem odsoudili v Šanghaji šest takových synáčků, tři z nich k smrti, mezi nimi syna šéfa propagandy městského výboru KSČ. Jejich gang pod falešným slibem kariéry lákal dívky do nemravných tenat.27

Peking odmítl protesty londýnské Amnesty International s tím, že vyjadřuje cizácké předpojaté myšlení a že je přece nehorázný nesmysl tvrdit, že trest smrti nemá odstrašující účinek. Jakpak by neměl, popraveného vraha odstraší naprosto spolehlivě. Pořádné tresty vedou k vítanému poklesu zločinnosti - již klesla o víc než třetinu. Ať se západní země podívají na vlastní zaneřáděné dvorečky; zatímco v lidové Číně jeden zločin připadá na jednu setinu procenta (tedy 0,01 %) obyvatelstva, v pokojném Japonsku je jich stodesetkrát víc (1,1 %), ve Francii 3,9 % a v USA rekordních 4,8 % (John F. Burns, New York Times, 28. ledna 1986).

Televizní přenosy z popraviště vesměs pominuly. Rovněž se již většinou nestřílí na sportovních stadióniónech. Tam jen odsouzence přivedou, rozsudek mu krátce zopakují, a pak odvoz ke katovi. Ten, s ohledem na tradici, se blíží zezadu, aby ho oběť nepostřehla a její duch ho pak nemohl pronásledovat. Jeden výstřel - a kvůli pořádku též jedna fotografie výsledku pro soudní spis.

Jednu takovou událost z tisíců popsal čínský profesor, návštěvou na kalifornské univerzitě v Berkeley. Pod pseudonymem Liu Fong Daj svědeckou zprávu uveřejnil v mém oblíbeném reakcionářském měsíčníku The American Spectator (prosinec 1986).

V Čeng-čou, hlavním městě provincie Che-nan, za lahodného podzimku do zlatova, kdosi přiběhl se zprávou, že se bude popravovat. Dělníci a rolníci, ženy a děti již zaplavují ulice.

Profesor a žáci se okamžitě přidali: vidět cokolivkoli neobvyklého se v Číně tradičně pokládá za šťastnou náhodu, že dotyčný měl šťastné oko. „Již jedou!“ burácely davy.

Napřed motocykly, na nich policisté, pomalá, velmi pomalá jízda, pokojné bublání výfuků, čtyřicet pět nákladních vozů následovalo. Tolik jich ale policie nevlastnila, musela si vypůjčit od národních podniků, každý pes jiná ves, výsměch totalitní jednotě, jak by vážnost události vyžadovala.

Ne-li provoz, tedy posádky udržely princip ponuré uniformity. Na korbě každého vozu mezi dvěma strážci stál svázaný odsouzenec s cedulí na prsou: v horní půli jeho provinění (zloděj, lupič, vrah, násilník, úplatkář), v dolní jeho jméno, již silně červeně přeškrtnuto. Veřejná potupa je dva tisíce let starý čínský obyčej a Strana se ho nadále drží.

Čtyřicet pět odsouzenců, chovali se různě, v některých očích prázdnota, z jiných se řinuly slzy. To vše zcela bez hlesu. Kolem krku totiž měli jemnou, pevnou, diváky na chodníku nepostřehnutelnou smyčku, a kdyby dotyčný jen pípnul, policista z té či oné strany by pevně zatáhl. V případě, že by zátah nestačil, po ruce je dýka, vrazit mezi žebra. Nejednou se stalo, že pak strážci museli mrtvolu na popraviště donést, pořádně podpírat, však výchovný účinek naplánovaného programu nesměl být narušen.

Snad z pověrčivosti se odsouzencům upírá vyřčení posledního slova. V Praze pod šibenicí na smrt věrný soudruh André Simone/Otto Katz mohl zahájit svou zaslouženou cestu do pekel se slovy „Ať žije KSČ!“. Čínští kati tohle ale neradi, a prostořekým proříznou hlasivky (dokumentované to případy, též osud nejedné z žen disidentek, politických provinilců).

Za nákladními vozy se šinulo dvacet pět černých limuzín s nomenklaturními pracovníky a za nimi statisíce pěších občanů. Pět kilometrů za město, k přírodnímu amfiteátru mezi pšeničným polem a vyschlým řečištěm. Davy se hrnuly, rozdupávajíce úrodu pod nohama.

Čtyřicet pět očíslovaných kůlů, před každým v dvoumetrové vzdálenosti vykopaná díra. Kádři pomalu vystoupili, odsouzenci museli na náklaďácích posečkat, až se uvelebí.

Rána z pistole, červená raketa, policisté (bílá blůza, modré kalhoty) vedou (nesou) odsouzence ke kůlům.

Jakmile se tak stalo, nad hlavami se rozprskly zelené rachejtle. V témž okamžiku zdánlivě odnikud se objevilo čtyřicet pět policistů v zelených uniformách a s puškou. Každý se postavil za jednoho z kandidátů.

Vystřelení žlutých raket, bělomodří policisté srazili odsouzence na kolena a odstoupili stranou. Čtyřicet pět výstřelů v jedné salvě. Sto třicet pět účinkujících (tři u každého kůlu) udělalo čelem vzad a odpochodovalo.

Patnáct jinačích policistů v bílých rukavicích se dostavilo, v ruce papíry, pero a pistoli, zaznamenat výkon a vystřelit v případě, že některé tělo by se ještě příliš cukalo.

To už se ale papaláši začali dívat na hodinky, čas kvapí, nasedat a vydat se k dalším odpovědným úkolům.

Jen co vrchnost odjela, lid se dal do pohybu, valil se, popravené podupal, náš autor též měl brzobrzy boty od krve. Policista vyviklal jeden z očíslovaných kůlů a začal se jím ohánět k uklidnění vzrušených diváků.

Proděravěná podupaná těla zůstala na místě ležet po tři dny. Pak je odvezli a zpopelnili neznámo kde. Příbuzní mají nárok na převzetí těla, ale málokdo si troufá přihlásit se.

Fotografie popravených rozvěšeny po městě a do ulic se odebrali spolupracovníci Strany a policie naslouchat hlasu lidu a okamžitě udat jakýkolivkoli příliš kritický hlas.

Za onoho slunného podzimu došlo k osmdesáti až sto padesáti tisícům poprav, tvrdí čínský profesor.

My jsme ale neviděli ani jednu. Přeptávali jsme se a zzvědvěděli, že prý tam v Amoyi lidi střílejí jen zřídka.

Takto prý pravil Konfucius: „Odpouštět zlým provinilcům, co to je za nesmysl? Jestliže odměním zlo dobrem, jak bych pak měl odměnit dobro? Ne, nikolivkoli! Na dobro patří dobro a na zlo spravedlnost - trest, odplata.“

Tak si vyberte.

Jedním z úkolů současných čtyř modernizací je vzkříšení právního systému, který od počátku ČLR v roce 1949 fungoval v jakési sovětské importované podobě a za kulturní revoluce odumřel dokonale - zcela podle představ vousatých klasiků o odumření státu. CHVÁLA NEZÁKONNOSTI byl titul úvodníku v hlavním stranickém tisku koncem šedesátých let, zatracujícím právo jakožto buržoazní brzdu revolučního temperamentu mas. V ústavě z roku 1954 se soudním systémem zabývalo dvanáct článků. V ústavě z roku 1975, kdy už kulturní revoluce oficiálně skončila, zbyl článek jen jeden.

Tedy obnova, vyhrňme si rukávy. Země s miliardou obyvatelstva potřebuje k modernímu fungování aspoň dvě stě tisíc200 000 pořádně vytrénovaných právníků. Právnická fakulta nejprestižnější pekingské univerzity jich ročně vyprodukuje pouhou stovku.

Do čínské soudní síně jsem se nedostal, k privátnímu popovídání s bývalým kolegou soudcem ale ano. Když jsem v r. roce 1949 šel v Praze na právech do prvního ročníku, on učinil totéž v Pekingu. Oba jsme už ale putovali rozličně - já za kapitalistickým pozlátkem, on za krušnou převýchovou během kulturní proletářské pohromy.

Bledý, štíhlý, na Číňana velmi vysoký, téměř dvoumetrový chlapík. Zbylé černé vlasy si česal na přehazovačku a dělal dost dojem hermafrodita. Uměl obstojně anglicky, ale pravidelně přecházel do mandarinmandarínštiny; aspoň jsem si při tlumočení mohl trošku odpočinout od notesu - dotyčný si totiž vymínil, že k interview nepřinesu magnetofon.

Dozvědvěděl jsem se, že ze tří set 300 spolužáků pětileté studium ukončilo jen osmdesát80, skoro samí členové strany. To u nás rovněž: ze tří set 300 se nás k promoci dostalo něco přes polovinu, z toho však jen asi každý desátý byl v partaji. A jen čtyři roky nudy. My měli české profesory, kdežto Číňanům s pomocí tlumočníka přednášeli Rusové.

Soudce: „Sovětští profesoři se politickým hodnocením nezabývali - to měli na starost političtí pracovníci. Studenti, ti, co byli dobře zapsáni, neměli u zkoušek výhody, ale dostali lepší zaměstnání. Zkoušky byly značně perné. Chtěli po nás vědět nejen kdejaký detail, ale na které straně učebnice že to bylo.“

Ulč: „To by mě v Americe ukamenovali, přijít s něčím takovým. - Jakoupak jste dostal umístěnku?“

S: „Šel jsem učit na bývalou St. John´’s University v Šanghaji. Ale navíc k tomu jsem pracoval jako soudce. Když přišel rok 1958 - rok velkého skoku vpřed - tak mě přidělili do městské komuny…“

U: „Dělat co?“

S: „Připravovat se na válku. Očekávali jsme útok z Tchaj-wanu. Kombinovala se práce stranická a vládní.“

Přikyvoval jsem, aniž mi tyhle kombinace dávaly moc smyslu. Hermafrodita jsem se raději zeptal, proč se neoženil.

Prý to nešlo, požadavky doby ho odsoudily k celibátu: soudce intelektuál, žádná prý by si ho tehdy nevzala. Ne, že by ji zavřeli, ale ztratila by zaměstnání.

S celibátníkem jsme se propovídali k Velké proletářské kulturní revoluci, té nejbláznivější merendě, jakou si Číňané prozatím stačili vymyslet.

Dva roky ho tupili a pak odtransportovali na venkov k převýchově do jedné z tzv. škol 75 (čínská posedlost číslicemi - tedy školy 7. května). Žactvo rozdělili do dvou skupin: vysoce podezřelé z politických omylů - ty uzamkli do komůrek a ponořili do studia Maových spisů a stranických dokumentů a do sepisování sebekritických doznání; méně podezřelí provinilci jednak studovali v kolektivu, jednak manuálně pracovali. Pana kolegu vložili na rok do převýchovné samovazby, poté se na další tři roky dostal do mírnější druhé kategorie.

S: „Budíček v půl šesté ráno. Půl hodiny rozcvička, ale pak žádné mytí. Koupat jsme se směli jednou týdně. Půlhodinu jsme měli na snídani a četbu tisku. Následovaly čtyři hodiny studia a sebekritiky - ta se předkládala písemně. Když někdo zrovna nevěděl, jak kritizovat sebe, mohl kritizovat kohokolivkoli v kolektivu, a kdyby už nevěděl, co říci, tak mohl kritizovat svrženého prezidenta Liou Šao-čchia, a od září 1971 to též mohl být Lin Piao. V poledne jsme měli hodinu pauzu - v létě dvě hodiny, kvůli horku. Odpoledne se šlo do práce - buď na pole, nebo na stavbu.

Někdy jsme kopali kanály a spravovali silnice. Po večeři jsme měli dvě hodiny ideologického vzdělávání, kritiky a sebekritiky. V sobotu bylo představení dvou filmů, v neděli byl normální pracovní den.“

U: „Kolik vás bylo pohromadě?“

S: „V naší skupině sto. V místnosti nás spalo dvacet.“

U: „Kdo byli ti vaši převychovatelé?

S: „Krutí primitivové, gestapáci, mučitelé!“ - a to bylo jedinkrát, kdy se za všech okolností loajální soudruh rozčilil. Ano, mučili ho - tak jako většinu. Kdykolivkoli došlo k ideologické debatě, primitivní převychovatelé vždy prohráli, a pak vítězné intelektuály ošklivě mlátili.

„No jo, takový je život,“ přikyvoval jsem. Dodávám, že tohle z něj lezlo jako z chlupaté deky, informace jsem z něj musel úporně lovit jako tele z jalové krávy, takto veterinářsko-poeticky pravím.

Kopírovali sovětský systém jako my - jeden soudce z povolání a dva z lidu u stolice první instance. Tak jako u nás čínští soudci z lidu hráli roli přikyvujících kašpárků.

Do roku 1981 zůstaly v platnosti zákoníky sepsané podle sovětských mustrů, ale na ty se v praxi beztoho kálelo a jelo se podle příkazů třídního bolševického vědomí.

„Mě nejvíc zajímá, jak a nakolik se partaj pletla do rozhodování,“ chtěl jsem vědět.

„Strana se podílela dvojím způsobem. Buď rozhodla před procesem, nebo až po. Soudce je přece nástrojem strany, proto musí vykonávat její přání. Formální stránka věci - na tu se vůbec nedalo.“

U nás to tedy bylo poněkud jinačí - i v tuhé době stalinismu se soudcovská nezávislost aspoň předstírala. Partaj se ovšem do většiny našeho počínání nepletla, jednak z nedostatku zájmu a ještě víc z přebytku jiných, těžko zvládnutelných a nezřídka zbytečných úkolů.

Takže když jsme si to takhle pěkně nanesli na rovinu, zeptejme se soudruha neméně přímočaře: „Jak jste se cítil, když jste odsoudil nevinného člověka jen proto, že vám to strana poručila?“

Napřed uhýbal standardním čínským menuetem, já o koze a on o voze, odpovědi hodně dlouhé a nikdy k věci. Po několikerém naléhání z něj přece jen něco vylezlo: „Ano, i nevinní lidé bývají likvidováni. Neboť právo musí sloužit politice…“

Rozpovídal se o případu nomenklaturního kádra, který se ocitl v nemocnici, šanghajském Sanopzu. Přišli k němu dva medici s příkazem dát mu injekci. Kádr se zalekl velké stříkačky a odmítl držet. Medici se zarazili a šli se raději přeptat šéflékaře, co počít. Odvětil, že všichni pacienti mají strach z injekcí, jen ať mu ji vrazí. Vrazili a pacienta papaláše ranila mrtvice a od minuty bylo po něm. Vzešla otázka postihu, zda a v kladném případě, kdo že by si to měl odskákat. Vzhledem k vysoké šarží zesnulého strana rozhodla, že nutno trestat. Poněvadž šéflékař byl rovněž důležitý nomenklaturník, strana přikázala potrestat mediky. Tak se stalo, hermafrodit splnil vůli avantgardy.

„A vám se líbilo tohle dělat?“ vybafl jsem.

„Ne úplně,“ přiznal - ovšem ne tolik, aby s tím praštil a šel dělat něco jiného.

„To přece není soudcova odpovědnost, ale těch nahoře,“ opakoval padoušskou racionalizaci kolaborantů všech věků. K ZBLITÍ jsem si tehdy česky připsal do notesu. Jeho tedy za ošklivá léta převýchovy litovat nebudu.

Vřele jsme se rozloučili.

Zkušenosti smutné Madly ze Šanghaje

Šanghajská rodina, co přijela lodí na dovolenou, jsou Priscillini nejbližší pokrevní příbuzní, kteří zůstali v Číně. Sestřenice (sestra tchaj-wanského bankéře Adama, toho, který když řekne „ano“, tak míní „ne“), její manžel lékař a dvě dcery, každá s jedním státem povoleným potomkem. Tříletí malí imperátoři se těší v Číně již téměř nedostupnému luxusu - nevyrůstají samotincí, bratranci jsou si de facto bratry pod společnou střechou (ve třech místnostech tři rodiny - tři generace, osm osob plus ilegální služka). Dědeček lékař je francouzsky mluvící a poněkud i tak vypadající gentleman. Víc než medicíně se teď věnuje vnoučatům, velké své radosti. Stal se otrokem vykupujícím si jejich věčný hřích, aspoň se tak snaží kompenzovat nemenší žal, který způsobil svým vlastním dětem.

V r. roce 1949, když už byl Mao před branami a Čankajšek bídně prchal, i tato rodina měla spakováno a doktor vyslovil životně důležitou, jen zčásti správnou diagnózu: „Nikam nepůjdeme. Co by se nám mohlo stát? Já jsem nepolitický, lékaři jsou potřební v každém režimu - máme tady svůj domov, náš dům.“

Pravda pravdoucí, vila nádherná. Rozbalil a zůstali. Do roka je lidospráva přestěhovala do značně skromnějších prostorů.

Do roka se též narodila starší dcera, dali jí jméno Ťing-jing - Zářivý drahokam. Představena mi ale byla jako Madelaine, běžný to čínský zvyk přisvojovat si i západní jména: hezká tristní žena, taková smutná mandelinka (i ten její kluk absorboval hodně jejího smutku), chudinka naprosto nezářící Madla. Madla zpívá Evropě. Tato se pak vyzpovídala svému ex-evropskému příbuznému s magnetofonem.

Anglicky sice rozuměla, ale ne natolik, abychom upředli mnohobarevný dialog. Vypomáhali jsme si tedy triagonálně, mnohodiagonálně. Já na svou švýcarsko-čínskou manželku anglicky, ona na Madlinu čínsko-japonskou matku fuťiensky, ona na dceru šanghajsky, nu a pak zpátky ke mně a já teď tady česky.

Už mnohokrát jsem řekl, napsal a ještě napíši, že v mnohých ohledech je z východního Berlína blíž do Ulánbátaru než do Berlína západního. Že se v Americe lépe dorozumím s uprchlým vietnamským rybářem než s politicky příliš pokrokovým akademickým kolegou. My zažili stalinismus, smutná neteř zažila maoismus.

Začali jsme rokem 1966, kdy vypukla kulturní revoluce a manipulovaná mládež dostala příležitost se vzepřít všem autoritám. Madla, tehdy sextánka, chodila do prestižního gymnázia.

„Jak to začalo?“ ptám se a současně mačkám knoflík na magnetofonu.

Madla: „Začalo to obviňováním učitelů. To se pak nedělalo nic jiného.“

Ulč: „Moment, moment! To přece by byla hrozná otrava, spustit v pondělí ráno a ještě pořád totéž v pátek odpoledne…“

M: „Jednak jsme je museli obviňovat ústně, jednak písemně - psát úlohy. Na všechny učitele. Potom všem učitelům oholili půlku hlavy.“

Že to přece není možné, namítl jsem, že jistě měli učitele i plešaté. Madla neocenila mé vtipálkovství a pokračovala:

„Tupili je. A oni se museli každý den dostavovat do školy.“

U: „Taky jsi tupila? Byli z vás všech rudí gardisté?“

M: „Nebyli - asi jen polovina třídy, zejména z rodin funkcionářů. Rudí gardisté pak odvedli všechny učitele do vězení. Tam zůstali půl roku. To se pak do školy vůbec nechodilo.“

U: „Co byste tam taky dělali. Co jste dělali?“

M: „Gardisté šli do města dělat to, co dělali ve škole. Do úřadů, kamkolivkoli. Celkem jsem ve škole nebyla dva a půl roku. To jsme byly vesměs doma, s kamarádkami, měly jsme knihy, tak jsme se samy něco učily, ale ven jsme chodily co nejméně. Občas nás ale do školy povolali účastnit se schůzí, protestů, také malovat plakáty.“

U: „Kdypak zahájili tu akci s převýchovou na venkově?“

M: „Koncem roku 1968 - že děti z rodin nás neproletářů se budou muset učit od chudých zemědělců. Všechny nás zavolali do školy a donutili podepsat závazek na převýchovu.“

U: „Aha, dobrovolně se zavázat, to jsme taky zažili,“ poznamenal jsem a dál se dověděl, že Ťing-jing po zdráhání rovněž podepsala a pak čekala do února 1969 na umístěnku. Umístěnky byly trojího druhu: 1. nejlepší (do továrny v místě bydliště - tu dostal její bratr); 2. horší (do zemědělství, kam se ale dalo denně z domova dojíždět, některý to šanghajský státní statek či JZD - to dostala její mladší sestra); 3. nejhorší (na venkov daleko do terénu - úděl Zářivého drahokamu).

M: „Mě a některé spolužačky přidělili do provincie An-chuej, na sever od Nankingu. Jely jsme vlakem. To jsme dostaly příkaz, kdy přesně se shromáždit na perónu. V An-chueji na nás čekali na nádraží zemědělci, vítali, tleskali - a litovali nás.“

Vítali, tleskali a litovali. Nejednou jsem se dočetl, jak nevřele, jak krutě se zacházelo s nedobrovolnými brigádníky a zejména s brigádnicemi. Závist, nenávist, primitivní pomstychtivost - ale ne mezi těmito sympatickými, sympatizujícími sedláčky v provincii An-chuej.

Šanghajskou mládež naložili na náklaďáky a odvezli do komuny, skládající se z několika vesnic. Skupina pěti gymnazistek dostala své vlastní obydlí. Ptám se na vybavení. Co že tím myslím. Inu, myslím nábytek. Nábytek žádný. A co postele? Dřevěné pryčny. Co pokrývky? Žádné, ale prozíravá děvčata si přivezla deky. Domek též postrádal okna a krb, možnost jakéhokolivkoli topení. A kde že se myly? Práce v bahně na rýžových polích v mordýřském letním žáru, co pak? Chodily k rybníku. Na potíže s hygienou jsem se neptal. Zeptal jsem se na způsob politické převýchovy.

M: „ Vůbec nic takového. Ani jedno školení nebo schůze, jak jsme čekaly. Jen práce.“

U: „Od kolika do kolika, a kolik vám platili?“

M: „Na pole se šlo hned při svítání. To se pracovalo tak tři hodiny. Pak byla snídaně a hned zas zpátky na pole. Večer se končilo za tmy, to teda v létě znamenalo v devět, i v deset hodin. A vůbec žádný plat jsme nedostávaly.“

U: „Moment, ale přece něco jste si musely koupit, snad také byla o víkendech někde nějaká zábava!“

M: „Peníze nám posílali rodiče, abychom si mohly něco koupit na trhu - zeleninu například. Někdy jsme sehnaly dokonce kousek masa. To, co jsme dostávaly k jídlu, byla jen vařená rýže, nic jiného. A víkendy, ty přece nebyly. Pracuje se sedm dní v týdnu.“

Pravda, v sezóónně se pracuje stále. Co ale když už bylo po žních?

Dobří kolchozníci dovolili děvčatům odjet domů, nikde se nic nehlásilo a nic se neprovalilo. Čtyři měsíce - od listopadu do února - načerno doma v Šanghaji. Každá z dívek uvažovala o dezerci, ale žádná si netroufla zmizet v anonymitě v tehdy značně chaotické zemi. Taková tedy síla molocha mocnosti, takový pocit člověčí bezmocnosti.

U: „Byl mezi vámi někdo, kdo pokládal tuto převýchovu za správnou? Co tak nadšení?“

M: „Kdepak, nikdo, ani na začátku. Každému šlo o to, co nejdřív se z toho dostat. Jedna z nás začala velice brzobrzy prokazovat aktivitu a stala se oficiální vedoucí naší skupiny. Měla široké lokty, konexe, a ta se z An-chueje dostala první - byla tam jen dva roky.“

Pouhé dva roky. Naše smutná Ťing-jing z buržoazní rodiny si to odskákala nejvíc, tj. nejdéle. Čtyři a půl roku na poli. Navrch dva a půl roku brigáda učitelská v nejbližším městečku. Bydlení se polepšilo, komůrku měla s oknem i otopem, jenže plat na umření. Pak ji přidělili - stále v tomtéž převýchovném vyhnanství - do stavebnictví. U míchačky si vydělala třikrát tolik. Tam se seznámila s šanghajským spoluvyhnancem. Vzali se, zplodili ono jedno státem povolené robátko. Zpět domů do Šanghaje se dostala až v roce 1984: někdejší osmnáctiletá brigádnice se vrací po šestnácti letech. „Co by se nám mohlo stát?“ tázal se rok před jejím zrozením tatínek lékař, patetický diagnostik, co se teď přeněžně věnuje vnoučkům.

Madla povídala nepateticky, bez sebelítosti či dokonce nenávisti. Však teď se situace všeobecně lepší, ujišťovala.

U: „Co ti teď nejvíc vadí? Jaké je tvé největší přání?“ Čekal jsem, že řekne něco o vlastním bytu, že by ráda to či ono.

M: „Hlavní problém mám s tan-wej - kvůli synovi.“

Nerozuměl jsem. Vysvětlila, že v dalekém An-chueji, jejím někdejším vyhnanství, tam má její klučina přidělenu totalitní buňku, tam bude povinován školní docházkou. Inu, vzdor všemu značnému reformování se feudalismus dosud projevuje v mnoha podobách. Pak tu ČLR úspěšně modernizujte.

„Budu tam k tan-wej muset teď jet,“ řekla Madla.

U: „Vždyť klukovi jsou teprve tři roky!“

M: „Ne kvůli tomu. Já totiž od nich potřebuji doporučení na cestu do Ameriky. Ale oni mi ho dají, to jsou hodní lidé. Takže se, strýčku, u vás třeba brzobrzy uvidíme.“

Strýček civěl, porovnával s československými poměry: přijet tak z Prahy na Oravu a v JRD mámit rekomendaci k odpichu do kapitalistického zámoří. Starší bratr, ten, co trpěl nejméně, se už dostal ven, teď čtyřicetiletý student chemie na univerzitě v Los Angeles dohání ztracený čas. Sestra se pokouší o totéž. Odjet na tři čtyři roky.

„Co ale rodina - kluk, manžel? Když dítě nesmí do školy v Šanghaji, což by smělo do školy v Los Angeles?“ zeptal jsem se a dozvědvěděl, že na cestu se přece bude muset vydat sama.

„To se ti nebude stýskat?“ vyřkl jsem jalově. Jen se na mě útrpně podívala. Další dotazování jsem si odpustil.

Snad jsem podpořil rčení, že miliónmilión obětí je zejména statistika, zatímco případ konkrétního jedince je zejména tragédie. Madla je jedna z miliónmiliónu tehdejší mládeže, odvezené z Šanghaje. Přemnozí jsou stále někde v hanebném vyhnanství. Ona je teď v Kalifornii. Velmi se jí líbí, též se jí velmi stýská.

Velká proletářská kulturní revoluce

V r. roce 1981 oficiální čínská publikace (Economic Management v angličtině) připustila, že deset miliónmiliónů lidí - tedy tolik, co má český národ - zemřelo hladem, zaviněným politikou aplikovaného vědeckého socialismu.

Jak jen bylo možné zbožňovat, doslova zbožnit vůdce, vyjadřujícího se takto:

„Nu, co je tak pozoruhodné na Čchin Š´’chuang-tiovi? On popravil čtyři sta šedesát vědců. My, my jsme jich popravili čtyřicet šest tisíc! Takto jsem odpověděl demokratům: Vy si myslíte, že nás urazíte, když řeknete, že jsme jako Čchin Š´’chuang-ti, ale vy se mýlíte, neboť my jsme ho stokrát předčili.“ (Smích v sále).28

Toto tedy v zemi pyšnící se nejstarší civilizací na světě. Tolik lidí se podílelo na krutostech v zemi, k jejíž tradici nikdy nepatřil obdiv násilí. Vždy lépe vyhrát blufem, trikem než krvelačnou výrobou hory mrtvol, učil Konfucius a jeho žáci. Zajatce nemučit a nepobíjet: těmi buď pohrdáme, nebo se je pokusíme převychovat. Přece nejpopulárnější jsou v Číně ty sporty, při nichž nelze ublížit soupeři - gymnastika, plavání, ping-pong. I kung-fu, umění sebeobrany, nikolivkoli útoku, obsahuje plno baletních prvků, a přesto je v oficiální nepřízni. Doporučuje se pěstování stínového boxu, tím se ani mouše neublíží (a ty už beztoho dávno nemají existovat).

Načež v zemi dávající přednost ping-pongu došlo k éře iracionálního násilí. Mao Ce-tung vlastnoručně vyrobil plakát s výzvou BOMBARDOVAT VELITELSTVÍ! „Velitelství čeho?“ zeptal jsem se bývalého rudého gardisty. „Velitelství čehokolivkoli,“ odpověděl.

V úmyslu uspíšit advent své úchylné nirvány velký kormidelník zmanipuloval mládež, sešněrovanou zákazy, příkazy, autoritou rodičovskou, učitelskou, úřední, veškerou. Puštěna z řetězu, teď se mohla vyřádit, ničit symboly a zdroje svých nesvobod, útočit na stranickou a státní byrokracii, na udržovatele pořádku - toho nerevolučního, však jiný ani být nemůže. V Čcheng-tu, hlavním městě provincie S´’čchuan, rudí gardisté vyhodili do povětří sličnou vládní budovu a na jejím místě zbudovali halu, nenaplněnou ničím jiným než portréty předsedy Maa. Poslušni příkazu kampaně „Rozdrtit čtyři přežitky“ nadšenci demolovali historické skvosty, podpalovali svatostánky, kláštery předělávali třeba na továrnu vyrábějící podkovy. Na destrukci a utrpení se značně podílel CHAOS, tradičně špatná organizace práce. Čtyři gangy rudých revolucionářů se do sebe pustily, aniž věděly proč. Každý z nich se pokládal za nejzakalenějšího prosazovatele Maových přání. Místo aby si nedorozumění vyříkali v otevřené soudružské diskusi, tak se do sebe pustili se zbraněmi, a ne ledajakými: nejen puškami, samopaly a granáty, ale i tanky a děly včetně protiletadlové artilérierie. V Charbinu dokonce použili letadla k vzájemnému bombardování.29

Kniha Nepřátelé lidu (Anne F. Thurston, Enemies of the People, Knopf, 1983) uvádí příklady chování ve všech možných podobách, od obdivuhodného k odpornému. Smutný rozsudek vynesen: Většina ztratila základní smysl pro slušnost, lidé bili, mučili, uráželi, plivali (ovšem), vzájemně se udávali - manželé, rodiče, děti, sourozenci, nejlepší přátelé. Syn mlátil otce, jehož by rudí gardisté beztoho mlátili, a on se svou iniciativou aspoň dočasně uchránil téhož údělu.

Ať už se někdo chtěl revolučně vyřádit, nebo si jen vyřídit osobní účet se sousedem, k realizaci nepotřeboval víc než štětec, barvu a papír, aby vyrobil denunciační plakát (ony tzv. Big Characters Posters) - tím byl rozsudek zpečetěn. Autoři se nemuseli podepisovat, za následky nenesli odpovědnost, tedy se nežinýrovali. Všeho všudy asi deset10 procent Číňanů se stalo obětí přílišných svobod za kulturní revoluce. Sto miliónmiliónů obětí. A zbylých devět set900 miliónmiliónů se podílelo -- přímo nebo jen pasívsivním přihlížením a nezvednutím malíčku.

A závěr? Když šílenství pominulo a vyčerpaní podílníci se začali rozkoukávat, vrtíce ztupělými hlavami nad způsobenou spouští, našlo se pramálo kajícníků. „Já nic, já muzikant,“ to byla melodie národa. Vinni nejsme my, vinen je systém, předseda Mao (70 % dobrý, 30 % špatný) je stoprocentně zodpovědný za veškeré špatnosti.

Tedy obezlička jako hrom, pštrosí skrývání ve výmluvách a pořádně intenzívzívní frustrace. Místní fráze „Každý spolkl atomovou bombu“ je mi precizní definicí této endemické nasranosti. Poničený národ nemá příležitost si ulevit proti systému, tedy exploduje v meziobčanských vztazích - ono zesurovění, tady to máte.

Jestliže sto miliónmiliónů trpělo, jeden proces s Gangem čtyř přece tuto kolosální katastrofu nemohl a snad ani nemínil vyřešit. V literatuře se občas objeví zmínka o „několika tisících“ posléze popravených ultraradikálů. Jiné uvěznili a jsou ještě za mřížemi. Menší provinilce nechali na svobodě, ale se zaraženou, doživotně prý znemožněnou kariérou.

S retribucí se začalo v r. roce 1977, tehdy si lidé začali troufat a ukazovali prstem na provinilce. A ještě ukazují, aniž by se ale pořádala celonárodní honba. Když toho kterého náhodou zjistí, tak si ho podrží a přišlápnou.

Jenže, slyšeli jsme stížnosti, řada zuřivců prý unikla, přešaltovala hodnoty s vehemencí nikolivkoli nepodobnou našim ex-stalinistům, nyní v kapitalistickém exilu. Z rudých revolucionářů se stali podnikatelé - „rudí kapitalisté“ - s mnohatisícovými příjmy.

V provincii Fu-ťien prý kulturní revoluce proběhla téměř poklidně - destrukce na majetku tedy veliká, ale vzájemně se tam pobilo ne víc než dvacet tisíc lidí.

„Tadyhleto všechno bylo rozbité,“ ukazoval mi pamětník v městském parku, jak revolucionáři roztrhávali lavičky, rozdupávali pavilóónky, můstky ohnuté přes potůčky házeli do povětří. Ničili všechno aspoň poněkud pěkné. V mělké tůňce jsem rozpoznal překoceného, dosud nerehabilitovaného amorka - co ten asi schytal facek na své baculaté tvářičky!

Představili mi další naši příbuznou, jejíhož otce umlátili mladí idealisté, bojovníci za lepší příští. Na místní univerzitě jsem se sešel s profesorem - veselá kopa, ruku mi podal levou. Pravou mu totiž studenti při mučení zlomili, lékařskému ošetření zabránili, kost špatně srostla, ruka odumřela, uschla. Potkali jsme řadu obětí - zpřerážení, bídně vypadající, šinuli se přískoky Quasimoda. „Tady si vem poučení, chlapečku, jak hovadsky nelidské dovede být lidské plemeno,“ kázal jsem potomkovi.

Jestliže jsme potkávali mučedníky, to abychom rovněž potkávali jejich mučitele. S klukem jsme se v ulicích snažili odhadovat, kdo by podle věku a vizáže asi...… Rovněž jsme se pokoušeli identifikovat stranické pracovníky, pokusy to usnadněné československou zkušeností. Tvrdím, že v komunistických funkcionářských ksichtech lze postřehnout společné nadnárodní, nadčasové, věru internacionální prvky.

Při první návštěvě Amoye jsme se dozvědvěděli o ničení nábytku, a jak že strýc musel jít ničit k sousedům, bušit jim do porcelánu. Tentokrát se dovídáme, že tetu (géniovu matku) s kacířskou kápí vodili rudí gardisté na provaze.

Jenže tohle nebyla celá pravda. K té jsme se dostávali jako při loupání cibule, vrstvu po vrstvě. Nerozplakali jsme se, ale divili, divili.

Jednak že strýc je pouze adoptivním otcem génia a výrobce matrací. Jejich skutečného otce, značného nomenklaturního kádra a stranickou byrokratickou svini, kulturní revolucionáři zabili, prý právem. Vdova s narušeným profilem se pustila do záchranné akce (její sestra se udržela v armádě jako generál, ve funkci je dodnes) a rychle se provdala za starého profesorského mládence a svým dvěma dětem (věk třináct13 a dvanáct12) nabulíkovala, aby mu říkali „tatínku“, což se takhle najednou u Číňanů nikdy nedělá. Též je ponoukla při první příležitosti vstoupit do rudých gard. Kluci se revolučně vyžívali, lepili plakáty zatracující sousedy, tupili třetí babičku, s vydatnou rodičovskou pomocí ji vyštvali z jejích komnat do ubohé komůrky. Patrně ji i otrávili, dávky jedu kapka po kapce, a každopádně na pohřeb jí nešli - nate, podívejte se, ukázali nám svědci fotografii přítomných na funusu.

Každý má svou pravdu, Luigi Pirandello. Po večerech za Priscillou chodili bývalí poddaní s lamentacemi, se vzájemně se popírajícími žalobními nářky. Kdo co ukradl, jak ubližoval, jak zachraňoval. Nájemnice se synem kriminálníkem, co se teď k nám tak horlivě lísá, za kulturní revoluce prý značně řádila a naříkala o někdejším vykořisťování v dědečkových službách. Ona vdova po partajním předsedovi, co při první naší návštěvě nemohla komunistům přijít na jméno, ta se dokonce hlásila do řad rudých gardistů. Nevzali ji jen s ohledem na její víc než mládežnický věk. Tedy se angažovala jako udavačka, taková že byla: taktak že ji při závěrečném účtování nezapočítali do Gangu čtyř.

Pakáž, pakáž, Čechy krásné, Čechy mé, jak je ten svět malý.

Prostořeká vdova, kdysi denunciantka, se i jménem dalších nájemníků dostavila s naléhavou žádostí: že aby Priscilla rozhodně ihned uplatnila vlastnický nárok na ona trouchnivějící sídla.

Jejej, proč by tak činila? Proč tento zájem odčinit revoluční výdobytky lidu - že by špatné svědomí?

Ano, špatné svědomí vůči státu. V době kulturní revoluce nikdo z nájemníků činži neplatil a též ji nikdo nepožadoval. Avšak teď v rámci čtyř modernizací stát činži chce, a dokonce trvá na placení posledních patnácti let. Že už teď několik roků, měsíc co měsíc, za ní chodí výběrčí a ona ho vždy vyhodí a vyčte mu, že komunismus je horší než feudalismus, tehdy měli bydlení u pána zadarmo.

Což ale svědčí o sympatické toleranci vůči nepořádným občanům. Takhle by se s nimi v kapitalismu nikdo nemazlil.

Jenže, co je nám do toho?

„Jen na vás záleží!“ apelovala. Když bychom si majetek vzali zpátky, přece bychom nechtěli peníze od těch, co věrně sloužili rodině, nechovali se jako ti komunisté, plebejští vydřiduši.

Leckde už sídlí zámořští navrátilci, dostali od státu náhradu za konfiskáty - kupu peněz i s úroky, jenže v jüanech, nesměnitelných za tvrdé valuty. Co s jüany?

No přece zrestaurovat sídla, naléhá hamižné příbuzenstvo a dobrovolně se hlásí fondy spravovat a činži vybírat. Rovněž se nabídli, že by dohlédli na dolary, které bychom měli zaslat k zvelebování.

Jo, to určitě! A pak si znárodnění a rozkulačení ještě jednou zopakovat. Jen si to všechno nechte a starejte se ze svého.

Co tam vlastně kromě plesnivých paláců máme?

Polnosti, samozřejmě. Blok činžáků na důležité ulici. Potom cihelny, cukrovary...…

Co takhle lihovar či pivovar - nemáme?

Pouze prý továrnu na sójovou omáčku.

Dodatečně mě napadlo: kdybychom mohli produkovat českou literaturu a časopisy v exilu za jüany, tak bychom mohli předplatitelům posílat vše zdarma, a to pak by se počet abonentů už konečně pořádně zvedl.

Přijeli jsme s několika posláními. V r. roce 1982 jsme v pátrání po pokladu objevili toliko vyplundrovaný protiletecký kryt, ani myš v něm nebyla, a drahokamy z tchánovy nedobytné pokladny zmizely i s ní. Tentokrát jsme měli za úkol zjistit, co se stalo s tělesnými ostatky první babičky (pravé to babičky Priscilly, matky jejího otce). Zemřela ještě před započetím lidovlády a k věčnému spánku ji uložili v dědečkových botanických zahradách. U hrobky den a noc patroloval hlídač, aby zabránil posmrtnému lupu šperků. Úkol zastal, zloděje odradil - aby nebožku okradl on sám. Do sarkofágu vyvrtal díru a správně zahnutým drátem za dlouhých nočních služeb vylovil vzácnosti kus po kuse. Kulturní revolucionáři hrobku posléze zdemolovali, tělo zmizelo. Popel jsme objevili v urnovém háji v téměř nepřístupné džungli. Místní vláda se již oficiálně omluvila.

Zbyl nám ještě jeden úkol - záležitost dědečkovy sochy. Tu původní za Maa roztříštili, tvorbu nové teď za Tenga svěřili přednímu stranickému umělci.

Vypravili jsme se za tímto Čumpelíkem do ateliéru v zahradách s pradávnými ztepilými stromy. Mistr si, žel, příliš mistrně nepočínal. Inspiroval se vybledlými fotografiemi z dávnověku, když významný předek dlouhodobě setrvával se svým harémem šesti manželek ve švýcarské Arose. Dvorní kumštýř už zhotovil několik modelů, dědečků ve velikosti trpaslíků dodnes - a také už zase - hyzdících české maloburžoazní zahrádky. Připomněl jsem si tehdy Taussigovu knížku Jedinečná svätá, kterou jsem si kvůli Stalinovi na obálce netroufl darovat pracovnicím českého vysílání čínského rozhlasu - rozkošnou příhodu s právě takovými trpaslíky, v pokrokových dobách nahrazenými Leniny téže velikosti, tu Vladimír Iljič s lopatičkou, tamhle s krumpáčkem.

Čumpelíku, Čumpelíku! Jeden dědeček nepovedenější než druhý, a všichni se nápadně podobají agrárnímu předákovi Antonínu Švehlovi. Tak aspoň v odlehlých tropech se hlavě republikánské strany, po válce neobnovené a zatracované, dostává jakéhosi uznání.

Stav ideologického zakalení a rozhovor s vídeňskou dívkou

Náš kluk se bavil se svými místními kamarádkami též o politice. Jen jedna se pokládala za komunistku.

Pověřil jsem ho, aby z ní vymámil definici, její představu komunismu.

„Komunismus je systém, v němž si můžete vydělat co nejvíc peněz,“ vysvětlila, definovala.

V China Daily uveřejnili (5. srpna 1987) výsledek sociologického výzkumu mládeže. Bezvýhradnou službu společnosti - někdejší maoistický postulát - přijímá již jen 12,1 % mladých. Naprostá většina (85,2 %) zdůrazňuje zájem vlastní a svých rodin. Dvě třetiny dotázaných jsou přesvědčeny, že Čína je za Západem pozadu jak ve vědách přírodních, tak společenských. Jen 10,5 % věří, že se ekonomické reformy určitě povedou. Jen 1,4 % je zcela spokojeno se svým životem. Mladí odmítají posuzovat svůj život v porovnání s životem svých otců a dědů, ale porovnávají se svými současníky v jiných zemích.

Zcela se zdiskreditovala Mao Ce-tungova moudrost, že čím chudší bude lid, tím bude i víc revoluční (divné to pak počátky na cestě ke komunismu, oné bezbřehé konzumní nirváně). Mladí se vysmívají asketům, pro něž představa národa pořádně ošaceného, se střechou nad hlavou a s plným žaludkem znamená hrozbu základům socialismu.30

Národ vznáší otázky: Proč Japonsko, málo úrodné a bez přírodních zdrojů, toho tolik dosáhlo, kdežto my - desetkrát početnější, přírodními zdroji oplývající, dědicové nejstarší kultury světa - jsme po tolika obětech a strádání tak chudí? Proč je Tchaj-wan tak daleko před námi?

Byla kulturní revoluce tragickým omylem, nebo logickou fází kursu započatého komunisty v třicátých letech?

Jestliže funkcionáři jsou špatní, neznamená to snad, že rovněž špatný a vadný je stát, o Straně ani nemluvě?

Všechno, co jsme slyšeli a četli o kapitalismu, je špatné. Ale může být něco vskutku horšího než naše socialistická realita?

Ideologií se ovšem dá nehorázně manipulovat. „Socialismus je systém, který funguje,“ definuje dnes jeden předák. „Nezáleží na barvě kočky - jen když dovede chytat myši,“ prohlašuje nejvyšší předák Teng. „Jistěže musíme pokračovat na cestě k socialismu - ale co to je socialismus?“ prohlásil Tengův následovník Čao C´’-jang.

Povšimli jsme si, že nad vchodem domů občas vlají rudé praporky bez srpů a kladiv. Nejsou symbolem revoluce - oznamují, že tu někdo zrovna umřel.

Na pěticípou hvězdu, srp a kladivo jsem stejně alergický jako většina našinců. Na čínských veřejných budovách, na školních či továrních vratech byly ale jen zřídka k spatření. Na autobusech či lokomotivách jsem je neviděl nikdy. Za pár dní pobytu jsem bolševické revoluční symboly již nevnímal - asi jako kdybych se zrovna koukal na nic neznamenající veřejné malovánky.

Na cestě k břehu, do vody perfektně polévkové teploty, jsem potkal chlapíka vyloženě středoevropského vzezření. Anglicky jsme se pozdravili, vzájemně postřehnuvše naše cizí akcenty.

„Sind Sie aus Deutschland?“ ptám se.

„Nein. Aus Wien,“ dozvídám se. „A vy mluvíte česky, že ano,“ dodal po našem.

No jo, pokrčil jsem rameny. V Americe jsem sice strávil půlku života, ale rachotivého slovanského přízvuku se nezbavil, vlastně ani se příliš nesnažil zbavit.

A proč že dotyčný byl obeznámen s naší lahodnou paní matkou češtinou?

Inu přece jako správný Vídeňák má babičku tam od nás, od Brna.

A jak to, že zavandroval zrovna sem?

Pravil, že tady je to hezčí a zajímavější než v přeceněných, turisty zaplavených místech. Má dceru, která studuje v Šanghaji, a ta se vyzná.

Přišla dcera Doris, pětadvacetiletá blondýna, a při představování se přiznala, že z babiččiny, vlastně prababiččiny mateřštiny si pamatuje jen jedno slovo -- BRAMBORY. Čínsky se ale za pouhý rok naučila výborně, potvrdili mi naši.

Navíc nebyla z druhu pošetilců, kteří nadšeně tvrdí, že vše žluté je hezké, nádherné. Proto jsem si ji vyzpovídal.

Ulč: „Jak jste si na Šanghaj a na školu zvykla?“

Doris: „Odhadujeme, že za rok v Šanghaji se nám délka života zkracuje aspoň o tři roky - ohavné místo, ale též fascinující, však jste sám jistě slyšel, že tam je to nej nej: nejmodernější, nejzajímavější. Na univerzitu jsem si zvykla - s obtížemi, ale vydržela jsem. Víc než polovina zahraničních studentů to za pár týdnů vzdá a odjede. Hodně jich též onemocní. Jeden Rus, silný svalnatý hoch, ten tady ochrnul. Vůbec nemohli zjistit příčinu, domů do letadla ho nesli na nosítkách. - Nejde jen o to hrozné horko v létě. V zimě to je ještě horší. Netopí se. Místní studenti jsou zvyklí sedět a studovat v mrazu s čepicí, s rukavicemi, ale my ne. My cizí studenti jsme spolu hodně drželi.“

U: „Bydleli jste odděleně od těch místních?“

D: „Nesegregovali nás. Mohli jsme si vybrat, zda chceme za spolubydlící někoho z ciziny nebo místního. Já jsem si vybrala Číňanku.“

U: „Jak zpolitizované je vaše studium?“

D: „Patrně víte, že univerzita Fu-tan je velmi prestižní. Ale její úroveň je ve skutečnosti nízká. Učitelé jsou málo kvalitní - však se teprve vzpamatovávají po kulturní revoluci. Univerzitní požadavky nejsou vyšší, než co se musí v Rakousku znát u maturity.“

U: „A marxismus-leninismus?“

D: „Ideologie se už nevyučuje. Studenti nevědí o marxismu-leninismu nic. To jsem si často ověřovala. O Sovětském svazu také nic nevědí.“

U: „Co zájem o ruštinu?“

D: „Každý se snaží učit anglicky - však to je cesta ke kariéře a taky jediná cesta ven ze země. Rusky se učí jen ti, jimž to přidělí, a to se stává zřídka. Ale ještě chci dodat o té ideologii: v ekonomii jsem u písemné zkoušky dostala otázku o levičácké úchylce. Co to je za nesmysl, to já přece nebudu psát, takhle přímo jsem vybuchla na profesora. Ten se začal jakoby omlouvat, že to tak musí být, že se mnou souhlasí, ovšem, ale jen ať to nějak napíšu, že přece tomu termínu ‚levičácká úchylka‘ se mohu snadno vyhnout.“

U: „Řekla byste, že nezájem o ideologii je typický i pro prostředí mimo univerzitu?“

D: „Určitě. Jsem si tím jista. Dám vám příklad - jela jsem v autobusu, dal se se mnou do řeči mladý muž a tvrdil mi, že je marxista. Tak jsem se ho zeptala, co tím myslí. Začal blábolit nějaké fráze, celý autobus poslouchal - a reakce? Grimasy, neskrývané pošklebování, naprosto beze strachu. S tím se setkáte na veřejnosti pravidelně, že lidé mluví otevřeně, aniž se ohlížejí, zda je někdo poslouchá. Třeba se začnou nahlas dohadovat, jestli se vláda udrží. Jediná ideologie, která v Číně platí, je nacionalismus.“

U: „Však to je též jediná ideologie, která platí v Sovětském svazu. Takže vy říkáte, že už si v Číně lidi nedávají pozor na hubu.“

D: „Ne, to nemohu říci. Například to, co jsem se dověděla o potratech, to mi bylo svěřeno jako tajemství, že o tom se mluvit nesmí.“

U: „Nesmí? Vždyť to je přece všeobecně známá vládní politika - jedno dítě, a když je žena podruhé těhotná, musí na výškrab...…“

D: „Ano, ovšem, ale já se dověděla jiné věci - že dvě třetiny potratů podstupují dívky svobodné a že se kyretáž provádí jen s částečnou anestézií, tak, aby to dotyčnou hodně bolelo. Tak ji potrestat, aby příště...…“

U: „O téhle metodě trestání jsem již slyšel - ale že většina těhotenství by byla nemanželských? Zrovna nedávno jsem četl o průzkumu mínění studentů od vás ze Šanghaje, že nejen dívky, ale i mládenci z převážné většiny pokládají panenství manželky za záruku úspěchu, štěstí...…“

D: „To určitě!“ smála se. „To je typické - říkat, co tázající se chce slyšet - stará čínská tradice. Jak by tedy mohlo být možné, že polovina nevěst o svatbě je již těhotná? Tuhle statistiku jsem se rovněž dověděla jen šeptem. Když jsem přijela, tak se mi západní studenti chlubili, kolik že už měli čínských holek, a já jsem jim samozřejmě nevěřila. Mávla jsem nad tím rukou, že kluci v tomhle vždycky přehánějí. A pak jsem si ověřila, že zas tak moc nepřeháněli.“

U: „To mě teda překvapuje - když už ne z jiného důvodu, tak z nedostatku soukromí. Kde mohou to milování vůbec provozovat?“

D: „Tenhle problém mají všichni Číňané. Například policie začala dělat razie v městských parcích - tam se po setmění souloží. Provinilce zjišťovali, pokutovali, ale pak toho nechali - poněvadž většina jich byli manželé. Co jiného jim zbývá? Doma žijí tři i čtyři generace v jedné místnosti. Tak mladí musí počkat, až rodiče odejdou do práce, dědeček na procházku, babička nakoupit, dítě ještě spí, a tak rychle privátně mohou na chvilku být spolu. - A v kolejích je to tak, že děvčata si vždy řekla, v kolik hodin ta druhá má přijít domů.“

U: „Tak tedy se souloží - Číňani s Číňankami. Ale že též s cizinci?“

D: „Nu ovšem, děvčata! Důvod je jen jeden - dostat se ven ze země, provdat se. Za KOHOKOLIVKOLI. Nemá to naprosto nic společného s láskou, však ta se dá snadno předstírat. Znám řadu takových manželství. Ale neslyšela jsem o případu, že by se takto dostal ze země hoch.“

U: „Já takový případ znám, ale došlo k tomu až po intervenci na nejvyšší vládní úrovni. Ještě ale zpět k předmanželskému počínání - můj kamarád byl koncem padesátých let v Číně a vrátil se se zkušeností, že jakýkolivkoli jen trošku intimní kontakt s místním děvčetem vedl k deportaci ze země a dotyčnou promptně odlifrovali do koncentráku.“

D: „To už teď není. Když se někdo vyspí s bělochem, je z toho nejvýš pokárání. Ale kdyby ji chytli v posteli s černochem, tak jde do vězení - zcela určitě. Vím o takových případech.“

U: „Hele, rasismus. O jedné bitce s africkými studenty jsem v Americe něco četl v novinách.“

D: „Takových již bylo! Víte, jak se čínsky řekne Afrika? Fej-čou - špatný, mizerný kontinent‘, doslova.“

U: „Tak jaké jsou hlavní ambice studentů?“

D: „Dostat se ven ze země. I třeba jen do té Afriky. Ne nutně utéci. Co zejména chtějí, je získat venku vzdělání, legální papíry a pak domů příležitostně přijet jako foreign experts.“

Ulč: (při pomyšlení na naše znormalizované exulanty - upravence): „To my taky dobře známe.“

D: „Jenže tuto šanci má jen málokdo. Kdo je z pracujících vrstev, kdo nemá konexe, ten se ven nedostane. To je většina, a ta je pesimistická.“

U: „Pesimistická, teď když se situace znatelně lepší?“

D: „Ano. Poněvadž zlepšování, i když znatelné, je z hlediska lidského života hrozně pomalé.“

U: „Chci se zeptat na tu menšinu - děti těch nehoře, děti kádrů.“

D: „Ty rozpoznáte snadno - jednak mají většinou vyšší postavu, poněvadž v jejich rodinách bylo vždycky co jíst - a jednak s poznají podle chůze a,“ předvedla pohyby dětí z privilegovaných rodin, „podle chování. Arogantní, nedotknutelní. Profesoři si je netroufnou vyhodit, ostatní studenti je nenávidí, nicméně s nimi chtějí být zadobře, a tak jim i podlézají...…“

U: „Jo, to taky známe z Evropy.“

D: „Když jsem jim to vyčítala, proč poklonkují před dcerou kádra, vždyť dobře vědí, že je nafoukaná a hloupá, tak jen krčili rameny, usmívali se, všelijak se omlouvali, co že mohou dělat, že jim nic jiného nezbývá.“

U: „Dál - není-li rovnoprávnost třídní, co tedy rovnoprávnost pohlaví?“

D: „Prosím vás! Ovšemže není a nikdo se s tím netají. Přijel k nám funkcionář k náboru kandidátů na pět vskutku dobrých míst do ústředního úřadu a předem oznámil: Holky nebereme!“

U: „Na co si lidi nejvíc stěžují?“

D: „Ne na politiku - ta se jejich života málo dotýká. Stěžují si na inflaci, že ceny jsou vysoké, maso si nemohou dovolit.“

U: „Inu, tohle se slyší leckde ve světě. Ještě toto: Jak jste si zvykla, jak jste se vypořádala s čínskou logikou?“

D: „Číňané logiku neznají. Nelze jim tedy odpovídat logicky. To bychom se nikdy nedorozuměli. Tedy odpovídám jako oni - nelogicky, a pak se domluvíme.“

S dotyčnou dcerou Doris jsem se domluvil, že ji ve Vídni vyhledám. Je stále plno věcí k propovídání.

Pár medicínských a jiných kapek

Číšnice: včera její krk neposkvrněný, a dneska na něm velikánské cucfleky, fialové, zčásti už do hněda. A vůbec tuto nehoráznost nekryla, šátečkem či vysokým límečkem nekamuflovala!

Ha, tak jak to tedy vlastně je s tím čínským líbáním?

Vysvětlilo se mi, že naprosto nejde o exhibicionistické vystavování stop nezřízené vášně, ale že je to metoda, jak se zbavit bolesti.

Jděte do háje s touhle vaší logikou! Teď mě tady budou chtít přesvědčovat, abych si bolest zaháněl agresívsivními polibky na vlastní šíji.

Když prý mě bolí hlava, cožpak si občas nemnu bod mezi očima? Zcela nudná číšnice si zaháněla migrénu vlastními stisky, štípáním - v Číně to běžné a účinné řešení.

Jak již víme, císař sjednotitel Čching, současník Hannibala, palič knih i autorů, neničil vědomosti lékařské a zemědělské. Čínský život se dodnes značně točí nejen kolem jídla, ale i medicíny. Pilulky, flaštičky, mazáníčka, to je vždy vděčná, nikdy neunavující, snad nevyčerpatelná tematika.

Jako s jídlem - čím vzácnější, tím údajně lepší, účinnější. Víra v magickou sílu nosorožcova rohu možná způsobí jeho totální vyhynutí. Není-li rohu, používejte kořen žen-šen, tak se v zemi již činí tisíciletí. Netřeba chroustat jako kus křenu, k mání je v ampulkách, v malém a velkém, ve standardním i v luxusním balení, k nákupu ve vesničkách i u tuzexových pultů. Není to jen na potenci - nakupují muži i ženy, sílu, energii a krásu vrací oběma pohlavím. Nedostatečně zrestaurovaní páni pak chroustají semínka Trigonella foenum graecum čili „řeckého sena“.

V třetím světě jsem už vlezl do ledajakých apatyk, a tak mám jakési ponětí, jak zpravidla vypadají: omšelé a uboze zásobené. V ČLR je tomu přesně naopak a za pultem se pohybují osoby, které se vyznají a ochotně, inteligentně reagují.

Tehdy při první návštěvě mi najednou zrudl krk, zasáhla mě ohyzdná vyrážka, usuzoval jsem na příjici zvlášť zlověstné odnože. Žádná z našich dovezených kapitalistických substancí nepomohla. Ochotná čínská duše se na mne koukla, vyštrachala místní tekutinu, potřel jsem se, a neduh ještě týž den zmizel. Když jsme se plahočili za ostatky první babičky, náš kluk se v džungli ošklivě podrápal. Zasáhly ho jakési jedovaté lodyhy, že se bolestí svíjel. Totéž pak řešení: domorodec zalovil ve svých domácích medicinálních zásobách a bleskem nám pošramocené, skučící dítě vyléčil.

Řada přípravků slouží mnoha účelům. Dali jsme na dobrozdání znalců a snídaně si vyztužovali tonikem, v návodu též doporučovaným proti „pálení žáhy, mdlobám, syfilidě a senilitě“. Některé tyto zázraky slibují či dokonce zaručují pomoc proti všem neduhům, to by Alois Jirásek měl radost.

Při líčení návštěvy Velké zdi jsem se zmínil o Američance, jíž od mdlob vypomohla domorodá flaštička; všiml jsem si, že ji s sebou nosí leckdo. Začala mě zajímat: ESSENTIAL BALM NARCISSUS BRAND stojí na krabičce a v ní čínsko-anglický návod, kterého místa se prstem s trochou elixíru dotknout. Jinak dotknout, když bolí hlava, zuby, když přijde migréna, když se ozve stařecké revma nebo je blbě od žaludku. Zázrak stojí čtyřicet šest46 fenů čili dvanáct a půl12,5 americkéhoých centuů čili osm zázračných flaštiček za pouhý jeden dolar. Přivezli jsme domů značnou zásobu a podělili přátele. Nejednomu trpícímu exulantovi se ulevilo.

V televizi jsme zastihli reportážní záběr z apatykářského centra v Pekingu, kde modernizace se snoubila s archaickou praxí. Na kompjútrem řízeném pásu se totiž šinuly kyblíčky, každý s jinou herbální substancí. Magistra vyťukala do počítače recept, kyblíčky se poslušně naklonily a odsypaly dávku substance. Směs se pak odkodrcala k přejímacímu pultu.

Medicínu tu lze studovat jak moderní, tak tzv. tradiční. Školy to jsou odlišné, na obou to trvá pět roků. Z tradičního umu k nám do západního světa pronikla jen akupunktura. Jsem zvědav, zda se k nám dostane jiná starodávná (ale na rozdíl od akupunktury za vědeckou ne úplně uznávaná) metoda, zvaná čchi-kchung. Lékař do nemocného nevráží jehly - on se ho vůbec nedotkne. Na pacienta totiž přenáší tzv. čchi - jakousi koncentrovanou životní sílu. Nezřídka se stane, že pacient jako loutka uposlechne a pohne dosud nehybným údem. Čchi-kchung se prozatím osvědčuje při léčbě dýchacích cest a problémů neurologických, srdečních a břišních. Klinik tohoto druhu funguje v Číně jen dvacet šest a medicínský establishment se ještě nerozhodl, zda metodu zcela uznat, či zavrhnout.

S pádem kulturní revoluce se též zdiskreditovaly nesmysly o úspěšné léčbě metastáz rakoviny četbou Maových citátů. Hnutí tzv. bosých doktorů byl program, kterým se měla zavést základní hygiena do odlehlých oblastí. Kádry s teploměrem, stetoskopem, jehlou, gumovými rukavicemi a jakýmsi základním vzděláním ovšem mnoho zvládnout nemohly.

Vybavení ordinací a nemocnic je dost primitivní i ve velkých městech. Zdravotnictví zas tak úplně bezplatné není -- v solidních zdrojích se dočítám, že ve Velké Británii jsou v tomto ohledu víc zesocializováni. Musí-li pacienti platit doktorům přímo do kapsy, mnoho toho asi nezaplatí. Seznámil jsem se s jedním zubařem, který každý večer pospíchal k zedníkům na stavbu. Podáváním cihel si vydělal víc než celodenní správkou chrupu.

Též jsme se dověděli, že tchaj-ťi - stínový zápas - je vlastně forma preventivní medicíny.

Submanažerka, co si plete R a L a zvedá sukénky k provětrání, se nám svěřila, že si čte v bibli - takové že hezké povídání. Není si ovšem jista, zda Bůh existuje, ale byla by ráda, kdyby byl. Když má starosti, tak si s ním s chutí popovídá.

Tak jsem se jí zeptal, zda si též občas popovídá s Marxem a Leninem. Začervenala se a nevěděla, kam s rukama. Ve škole jim tyhle pány hodně nutili, ale že nezná nikoho, kdo by si v nich liboval.

Polovina lidí na ostrově jsou křesťané, řekla - ale ne že by příliš chodili do kostela, ačkolivkoli to už není riskantní a kariéru to neohrozí.

Církev nikdy nebyla pilířem předkomunistického režimu, tak jako třeba pravoslavná církev v carském Rusku. Číňané, jakkolivkoli pověrčiví, na posmrtný život vesměs nevěří. Připomeňme si, že Konfucius se odmítal zabývat otázkou smrti. Porovnejme s křesťanstvím a jeho fixací na záležitosti posmrtné. To zčásti vysvětluje potíže misionářů s obracením domorodců na správnou víru.

Jenže co kdyby přece jenom? Asia Magazine uveřejnil (10. srpna 1986) fotku odhozené vysloužilé ledničky. Místní občané ji předělali na oltář se soškami a vonnými tyčinkami. Tomu říkám pragmatismus, ani zrno nazmar.

Před čtyřmi roky jsem kroutil hlavou nad dobrovolníky budujícími celý komplex tradičních svatostánků hned vedle amoyské univerzity a přemýšlel, jaká by asi byla reakce učitelů vědeckého ateismu, stát se tohle v Praze.

Tentokrát jsme se šli podívat na dohotovené dílo. Většina návštěvníků patřila k mladé generaci. Vzájemné fotografování, modlitbička u oltáře, též přinášení darů zesnulým (dojemně chuďoučké - jablko, pár burských oříšků, knedlík). Ceremoniály probíhaly důstojně, přirozeně, bez chichotání, pošťouchávání a šprťouchlat, též bez zkameněného výrazu ve tváři a transu v očích.

Mládežničtí brigádníci tu ze dřeva vytesali a zmalovali několikametrové bůžky značně popuzeného, ba zlobného vzezření, připomínající postavy na českých mariášových kartách. Jeden z řezbářů se nepochybně inspiroval západním kapitalismem - jeho bůžek či démon vězel v adidaskách.

Na ostrově přetrvaly dva křesťanské kostely. V protestantském se konají koncerty, v katolickém regulérní bohoslužby. Šanghajští příbuzní, znační katolíci, nás upozornili, že v neděli bude mše a že zítra je neděle. Tedy ano, přijdeme.

Před zavřeným chrámem jsme se potkali jen s jedním člověkem. Mladý muž - kněz, kostelník či policista v civilu - sušil prádlo. Vysvětlil, že dneska mše nebude. Nevěděl, proč nebude. Všiml jsem si, že řetěz i zámek na bráně je značně zrezivělý a nedotčený.

V mnohých domorodých oknech jsme zahlédli obrázky se svatými křesťanskými motivy.

V televizi jsme sledovali ideologicky podivný film, totiž utkání vojenské jednotky nikolivkoli s nepřítelem, ale s přírodou. Vysoko v horách se zatoulala rota pohledných příslušníků a příslušnic. Prázdné žaludky naplnili houbami. Jedovatými. Ne tedy heroický boj a vítězství, ale rekviem, poslední potácení po svazích, v halucinacích, mrznou, zcela zmrznou. Co mínili autoři sdělit a proč cenzoři schválili?

Poslední náš večer v zemi, a tak jsme pozvali příbuzenstvo k závěrečnému hodování. Značně prý se vylepšila ona restaurace č. 1, kde nám před čtyřmi roky předkládali chody mrtvolného pachu i chuti na odchodnou nejen z Číny, ale třeba i na věčnost.

Ne, děkujeme, poučeni jak zkušeností, tak ideologicky mlhavým televizním dramatem. Když jsme tu vše zdárně přežili, na poslední chvíli že bychom –- ne, pojďme jinam.

Objevili jsme malý nový podnik v privátně-komunálním vlastnictví, soukromník a město to mají napůl. Naprosté plus ve všech ohledech, až na jeden –- málem jsme tu přišli k tělesné úhoně: nikolivkoli od revolučních gardistů, kteří by byli vystoupili ze stínu nedávné minulosti, ale od floutků z kapitalistického Hongkongu.

Sedíme, již hodujeme, když se dostavila skupina valutových, kantonsky hovořících lufťáků –- oni tzv. toads, agresivní žabáci a žabatky. Hlasitě se začali roztahovat, poroučet oním kdysi prý častým způsobem občanů Bundesrepubliky, Metzgerů v mercedesech na návštěvě u chudých socialistických příbuzných za Zdí. Nebo jako prý i mezi našimi znormalizovanými vlastenci, co se jedou vytáhnout za dráty.

Kantonští přišli se štoudvemi piva v teřichu. Žbluňkali, další rundy poroučeli, radikálně rostoucím počtem decibelů ohlušili celou prostoru. Protestovali, že prý objednali větší langustu než tu přinesenou, pěstmi mlátili do stolu, že tohle platit nebudou. Bezradný personál před nimi krok po kroku ustupoval.

„Tak to už je trochu moc!“ zasykl jsem.

„Prosím tě, nech toho, vždyť vidíš, že jsou opilí,“ krotila mě choť. Ale neukrotila.

„Já vám to zaplatím,“ započal jsem anglicky.

„Co je vám do toho, co se do toho pletete?“ Žabáci se rozhulákali.

„Poněvadž tu řvete jako dobytek…“

„Co sem leze ten –- cizinec, co si tu dovoluje…“

„My jsme tu víc doma než vy!“ vykřikl můj loajální synáček.

To už se zvedli, hrozivě agresivní se přikolébali k našemu stolu, začali jím cloumat, nádobí poskakovalo, jekotalo, poděšený personál upláchl. Začali nám strkat pěstě před nos, u jednoho z ožralců jsem zahlédl nůž, v ruce jsem držel hůlčičky, jedna mi upadla. Hňup strýc mlčel, Albert Einstein, bývalý rudý gardista, cosi kvikl a schoval se pod stolem, prozatím převážně jen slovní utkání pokračovalo.

„Nikolivkoli krveprolití, ale trik, bluf, tak moudří vítězí nad nepřítelem!“ správně nabádal Konfucius.

„Jen počkejte, počkejte –- za minutu je tady policie, manažer už pro ni běžel,“ několikrát jsem opakoval šalbu.

Teta, jejíž sestra slouží v armádě s hodností generála, jim rychle v mandarinmandarínštině předestřela rozsah trestního postihu –- za okamžik se již dočkají.

To pomohlo. Valutoví hulváti zmlkali, splaskli, začali se vytrácet.

My pak seděli, hluboce dýchali. V hlavě mi trsalo, adrenalin až za ušima. Z bezpečí se vynořivší zaměstnanci nám děkovali, že jsme se zastali podniku. Kde jste byli, poserové? Málem jsem tu musel bodat, mít čím. Zvedl jsem hůlčičky, a nic jsem do nich nemohl nabrat, tolik se mi ještě třásly ruce.

Umínil jsem si pevnou rukou v kalendáři podtrhnout datum 1. července 1997 a přidat k tomu vykřičník červený, rudý. Bude po Hongkongu, skončí britský imperialismus, koloniální područí a valutová superiorita. Kvůli pár hulvátům bych ale takto popřál doživotní nepřízeň několika miliónům nevinných, na něž tato nepřízeň čeká a nemine je.

(pokračování)

Zpátky