Srpen 2005

Příležitosti optimismu, mrzutosti stárnutí

Ota Ulč

Začněme samozřejmostí, že nejen chlebem či kaviárem a šampaňským živ je člověk. K čemu je dobrá hora zlata neduživé, umírající trosce? Jak měřit štěstí, satisfakci, uspokojení ze života, kde najít ten správný metr na ošidnost jménem quality of life?

Vládce v himálajském království Bhútánu oznámil národu, že přechod ze středověku do nynější moderní doby se nebude měřit vulgární materiální produktivitou (GNP – Gross National Product), ale „národním štěstím“ (GNH – Gross National Happiness). Jak ale měřit, vážit, kolik započítat kritérií? Evropská unie se otázkou subjektivních pocitů pohody či nepohody zabývá už desetiletí.

V roce 2000 vyšla kniha s titulem Subjective Well-Being Across Cultures, výsledek srovnávacího výzkumu situace v 65 zemích. Experti například zjistili, že výše příjmu hraje značně důležitější úlohu v začátcích ekonomického rozvoje, než je tomu v pozdějších, již úspěšných fázích. Na evropském kontinentu překvapilo zjištění, že ve Skandinávii, zachmuřeném severu, je daleko víc pocitů pohody, než na slunném jihu. A že nejmíň veselí je v Portugalsku: tam úzkost, bolest, utrpení, tragédie jsou pojímány jako integrální součást celoživotní zkušenosti.

Posuzováno podle frekvence verbálních projevů, Češi vyzní jako znační pesimisté. Na otázku, jak že se mají, značně pravděpodobnou odpovědí je odmávnutí se standardním „Stojí to za hovno“. I když pak z fekálního pesimisty třeba vyleze, že si právě pořídil nový byt, auto, manželku či milenku, v zaměstnání povýšil a čím víc vydělává, tím méně dělá – nicméně stále život hodnoty lejna.

Když pak přijede do Ameriky, na místní běžné, bezobsažné osloveni How are you má nutkání podrobně odpovědět, čímž ovšem zmate dotyčného, který se přece netázal. Občas si na tomto matení pochutnávám se slovy „Děkuji za optání. Dnes je mi hůř než včera a lépe než zítra.“

Summa summarum: každý národ má nějaké to své specifikum a Američané jsou hodně jinačí. V třicátých letech devatenáctého století francouzský šlechtic Alexis de Tocqueville, pozorovatel a analytik, brilantně psal o tomto novém světě bez feudálních tradic. Tito dobrovolně se přesadivší pionýři se nemohli spoléhat na podporu teprve se tvořícího státu. Proto přistoupili ke svépomoci, organizovali se, vytvářeli všemožné asociace. Vzniklo společenství na povrchu egalitární, ba i plebejské, ale s důkladně rostoucí socioekonomickou vzdáleností mezi chudými a bohatými. Současně se tam ale vytvářel ten ekonomicky nejvýkonnější systém Se značným překvapením se dočítám, že tihle kolonisté, z nichž mnozí z nich se plavili přes oceán za uskutečněním svých náboženských představ, už kolem roku 1740 (tedy ještě před revolucí proti Britům získat nezávislost) měli nejvyšší per capita příjem na světě.

Máme všeobecně platné pravidlo, že s pokrokem a prosperitou se sekularizujeme, vliv náboženství ubývá. Ne tomu však v Americe. Ale ani tamější znační křesťané se neliší svými sklony k přílišné kritičnosti a nespokojenosti. Tímto tématem se zabývá esej nazvaná „A Hazard of Good Fortune“ Gregga Easterbrooka v The New York Times Magazine, 3. září 2001, tedy pouhý jeden týden před katastrofou, která pozměnila Ameriku a též celosvětovou politiku.

Autor tehdy vyzdvihl nepopiratelné plusy: studené válce bylo odzvoněno, Sovětský svaz se rozpadl, konec komunistickému nebezpečí, doma máme hospodářskou prosperitu, životní úroveň roste, žijeme déle a radostněji. Jenže pocit spokojenosti, natož pak vděku národa je v nedohlednu. Pouze kritizujeme, stěžujeme si, a průzkumy veřejného mínění docházejí k závěrům, že za posledních pár desetiletí počet depresí vzrostl desetkrát. Nedovedeme oceňovat naše úspěchy, okamžitě si na ně zvykneme, stanou se nám samozřejmostí, odrazovým můstkem, z něhož chceme dosáhnout ještě výš. A esej končí větou „Představme si, že by Američané měli skutečný důvod na něco si stěžovat.“ Což se pak do týdne stalo.

Po celou svou historii se psychologové zejména zabývali chmurami lidské mysli: její deprese, neurózy, přeludy. Teprve před pár lety, značně i zásluhou štědré nadace Templeton Foundation, došlo k výzkumu na opomíjeném poli tzv. pozitivní psychologie, soustředěné na optimismus, štěstí, kladné emoce, zdravé charakterové rysy. Mezi prvními aktivními pionýry stáli Martin Seligman, nový prezident American Psychological Association, Ray Fowler, rovněž dlouhodobá hlava A. P. A., Edward Diener na univerzitě v Illinois a v Kalifornii působící vědec maďarského původu s dokonale nevyslovitelným jménem Mihaly Csikszentmihalyi, jehož občas vídám v televizních interview. Týdeník Time ve svém nedávném vydání (17. 1. 2005) věnoval počínání pozitivních psychologů zvláštní přílohu.

Pocit štěstí je samozřejmě zcela subjektivní záležitost. „Pro inteligentního člověka je štěstí tou nejvzácnější věcí, o níž vím,“ tvrdil Ernest Hemingway. Ingrid Bergmanová to charakterizovala jinak: je jím pevné zdraví a špatná paměť. Leckoho překvapí, že starší lidé mají menší sklony než mladá generace propadat depresím, temným chmurám. Psycholog Diener formuloval běžně teď používanou metodu tzv. Satisfaction with Life Scale, na škále 1 – 7 odpovídat na pět otázek (a hodnotit je od naprosto nepravdivých po částečně a pak zcela pravdivé), týkající se spokojenosti se životem, jak dosud probíhal. (Daniel Kahneman z univerzity v Princetonu opakovaně testoval 900 žen v Texasu zjistit jejich pět nejpozitivnějších aktivit. První místo, zlatou medaili, získal sex, značně oblíbenější než například vaření. Ještě hůř dopadla péče o děti.)

Z průzkumu též vzešlo tvrzení, že peníze jako zdroj štěstí jsou svou důležitostí až na čtrnáctém místě, tedy značně v rozporu s českým rčením, že peníze jsou vždy až na prvním místě. Jakmile se dosáhne uspokojování základních potřeb, následný vzrůst příjmu má nevelký vliv. Při srovnávání pocitů spokojenosti a optimismu, 81% Američanů se tak pozitivně vyjádřilo v příjmové kategorii 35.000 – 49.999 dolarů ročně a 85% těch s dvojnásobným příjmem – čili rozdíl o pouhá čtyři procenta. Na otázku o největším zdroji jejich štěstí, zvítězily děti a vnoučata (35% respondentů), rodina (17%), náboženská víra (11%), manželský partner (9%).

Průzkum reakce výherců v loterii zjistil, že po původní euforii se jejich život nestal výrazně šťastnějším. Osoby, utrpivší vážný úraz, amputaci končetiny, si vesměs úspěšně zvykají na své ochuzení. Nejobtížnější je vyrovnání se ztrátou zaměstnání, kariéry a životního druha. Trvá pět až osm roků, než se vdově podaří znovu získat původní pocit onoho well-being.

Do jaké míry můžeme kontrolovat, vůlí zvládnout pocit štěstí? Není taková ambice druh pošetilosti, porovnatelný se snahou víc vyrůst? David Lykken na univerzitě v Minnesotě řadu let sbíral informace o 4.000 párech identických dvojčat, narozených mezi lety 1936 až 1955, a došel k závěru, že pocit oné spokojenosti se životem je z 50 procent geneticky předurčen. Zbývá tedy jedna polovina, již lze ovlivnit. Tímto úkolem se dlouhodobě zabývá psycholožka Sonja Lyubomirsky na univerzitě v Kalifornii. Doporučuje samozřejmosti jako například péči o tělo, ale i radovat se z maličkostí, počínat si altruisticky, snažit odpouštět a také si psát deník, v němž pravidelně poznamenat denní pozitiva, za něž by člověk měl být vděčný.

Již zmíněný vědec Seligman zdůrazňuje (na webové stránce reflectivehappiness.com) užitečnost soustředit se na své kladné vlastnosti jako je velkorysost, smysl pro humor, schopnost projevovat vděčnost a zaměstnávat mozek zájmem o nové a dosud nepoznané.

A co manželství jako cesta ke štěstí? Studie snad z každé země tvrdí, že život v manželském partnerství přináší víc spokojenosti, než solitární existence. Vzdor skutečnosti, že vstupem do manželství se zavazujeme k celoživotnímu celibátu, krušnému to údělu ve vztahu ke všem ostatním příslušníkům či příslušnicím opačného pohlaví. Nemůže pak být k podivu, že ztroskotá polovina manželství, jakkoliv uzavřených v dobré víře.

Po deseti letech studijního úsilí, nadace MacArthur Foundation Research Network on Successful Midlife Development došla k závěru že ona obávaná krize stárnutí (midlife crisis) je vlastně mýtus, i když horší než alternativa najednou nebýt, přestat existovat, je představa pozvolného potupného upadání, rezivění. Šedesáté páté narozeniny jako začátek penzijního věku a tedy i kalendářní důkaz konce užitečnosti určil pruský kancléř von Bismarck v roce 1880, kdy průměrný věk se pohyboval kolem 45 let. Díky životosprávě a pokroku v lékařské vědě věk se nám zdvojnásobil. Dostalo se nám blahodárnosti v podobě modré pilulky viagry a pro ženy klimakterium již není důvod k depresi, ale k oddechnutí od pravidelné nepříjemnosti. V roce 2000 američtí senioři nad 55 let už měli k dispozici dvakrát tak vysoký příjem nežli mladistvá generace v kategorii 18 až 34 roků.

Skutečnost prodlužujícího se věku a stárnutí společnosti je fenomén, který se svou závažností rovná neutuchajícímu přílivu imigrantů. Jim politici věnují značnou pozornost, aniž by doceňovali ekonomický, sociální, kulturní a psychologický dopad šedivějícího národa. Bývalý prezident Bush starší, ve věku 72 let skáče z letadla. Astronaut John Glenn po více než dvacetileté pauze znova spěchá do kosmu. Arthur Goodfriend, bývalý armádní důstojník, ve věku téměř devadesáti let šel sloužit jako příslušník Peace Corpsu do Maďarska.

Dřívější trend stěhování rodičů a prarodičů do stařeckých enkláv v poušti na dožití teď nahrazuje zpětná migrace do končin v blízkosti škol a možnosti dalšího vzdělávání, zaměstnávání mysli. Učiliště vítají tento zdroj školních poplatků a tito senioři o sobě tvrdí, že se cítí aspoň o patnáct let mladší, než je jejich skutečný chronologický věk.

Pro přemnohé přestala být penze definitivním koncem, natož potupou. Bývalá učitelka Mary Andres, věk 69, má nové povolání jako pilotka na trase mezi ostrovy Marian v jižním Pacifiku. Moudrý a vtipný esejista Roger Rosenblatt napsal knihu s názvem Rules of Aging - pravidla stárnutí. Nejít pracovat pro někoho hloupějšího a proto i nejistého, pokud si je ovšem své hlouposti vědom. Netrápit se starostmi, co že si o vás lidé myslí. Nic si nemyslí, zabývají se výlučně sami sebou. A vědomí, že nic není důležité, na ničem vlastně moc nezáleží - takový stav mysli dovede přidat desetiletí příjemného, bezstarostného života.