Srpen 2005

Stárnutí a co potom

Ota Ulč

Potěšení z života nám kalí vědomí jeho dočasnosti. „Pane Ulči, jestliže vám mohu něco poradit – nestárněte. Stárnout se nemá!“ nabádal mě v Praze na sjezdu zahraničních Čechů výtečný Frank Marlow, našinec z Kalifornie, rodák ze Světlé nad Sázavou, aniž se však vlastní radou řídil. Krátce poté zemřel. Kam asi odplula jeho duše?

Harrisův ústav výzkumu veřejného mínění zjistil v roce 2003, že 82 procent Američanů věří v existenci nebe a 63 procent věří, že tam jednou budou směřovat. Pouze jedno procento si sebekriticky přiznává, že pekelná brána bude jejich permanentní adresou.

Zatímco účast na bohoslužbách klesá, zájem o záležitosti posmrtné nikoliv. Onu věčnost na nebesích si mnozí lidé představují jako alternativu ideálu, jehož se na své pozemské pouti nedočkali. Michael Novak, vlivný teolog slovenského původu, to komentuje odkazem na biblické rčení, že „strach ze Stvořitele je začátkem moudrosti“. Chceme mít růže a pomíjíme jejich trny. Nebesa si personifikujeme, spiritualismus – víra ve schopnost komunikovat se zemřelými – získává na popularitě. Snad je to i dopadem katastrofy 11. 9. 2001, mezinárodního terorismu, války v Afghánistánu a Iráku. A představa pekla nám jaksi vymizela. Ann Graham Lotz, prezidentka Angel Ministries v Raleigh, Severní Karolina, dcera Billy Grahama, velkoobchodníka s Božím slovem, vyjádřila své značné politování, že kazatelé se již vůbec nezmiňují o ohni pekelném.

Zato reinkarnace získává na váze. Zmíněný Harrisův výzkum zjistil, že víc než čtvrtina (27%) Američanů je přesvědčena, že už kdysi v minulosti žili – a tedy i v budoucnosti budou v nové metamorfóze pokračovat. Takové vysvětlování nesmrtelnosti je mi rovněž sympatické.

O dočasnosti naší pozemské existence není pochyb, jakož ani o skutečnosti, že to je zdrojem značně výnosného byznysu, v němž konkurenti se předhánějí s novými nápady. Proč třeba dávat přednost rakvím ponuře anonymním, když je lze umělecky individualizovat? Například mortuary („márnice“) v texaském Houstonu , prosperující podnik, nabízí rakve umělecky krášlené panoramatem oblíbeného golfového hřiště nebožníka. Dočítám se (The New York Times, 14. 3. 1999) o nakupování takového zboží: James O´Donnell, umírající na rakovinu, v doprovodu své brzké vdovy vybírají rakev v národních irských barvách, tak si přeje tento patriot.

Jižně od San Franciska je městečko Colma, s dvěma nákupními středisky, supermarkety a se zhruba dvěma tisíci obyvatel. Na jednoho každého tam připadá tisíc nebožtíků. Město vzniklo v roce 1924 z iniciativy kapitánů pohřebního průmyslu, za účelem přestěhování zemřelých z již příliš napěchované metropole. Tři čtvrtiny všeho prostoru v Colmě patří hřbitovům, jichž je sedmnáct. Důkladná tedy necropolis, kde v zemi dlí někteří slavní gangsteři, též proslulý tiskový magnát William Randolph Hearst a vynálezce džínsů Levi Strauss. Tam je i rezervované místo k důstojnému poslednímu spočinutí domácích miláčků. Cituji z náhrobku: „PENNY – nikdy nevěděla, že je králík.“

S výjimkou květinářství a kamenických prací se v městě příliš nedaří ekonomickým aktivitám. A zemřelí rovněž nejsou zdrojem příjmů do městské pokladny. Proto si ona tamější hrstka obyvatel odhlasovala zřízení čehosi v podobě kasina, které by snad vznítilo turistický ruch.

Starosti s potřebou rozšiřování hřbitovních prostorů lze řešit žehem. V Číně je kremace povinná a v Japonsku, kde povinná není, se rovněž stala univerzálním řešením. V USA kremace se uskutečňuje v 28 procentech případů a převládají značné regionální rozdíly. Zatímco na Aljašce (kde věru není nedostatek prázdného prostoru), v Nevadě, státu Washingtonu a na havajských ostrovech víc než polovina zemřelých končí zpopelněním, v jižanských státech Alabamě a Mississipppi, aspoň donedávna, to byla pouhá čtyři procenta.

Kremace ale není nutně tou nejposlednější tečkou za životní poutí. Následují další varianty a nové se nadále vytvářejí. Například komerční firma Celestis zařizuje expedici do kosmu – 7 gramů popele na osobu. V dubnu 1997 v první takové výpravě byl i Timothy Leary, proslulý příznivec LSD, prosazovatel counter-culture. V březnu 2005 z letecké báze Vanderberg v Kalifornii, raketa spolu s běžným nákladem komunikačních satelitů vezla i kapsule s popelem 126 takových pasažérů. Teď budou kroužit ve výšinách nad zeměkoulí po dlouhou řadu let. Tuto službu si lze objednat u firmy Space Services za 5.300 USD. V roce 2001 došlo k zádrhelu, když raketa spadla do Indického oceánu dřív, než mohla dorazit do kýžené výše.

Jiné řešení zvolila Alice Beach, věk 83, psycholožka v Palo Alto, též adrese vynikající univerzity Stanford. Posledním přáním dotyčné bylo vystřelit její popel v rachejtlích, uspořádat náramný ohňostroj. Tak se věru stalo na pláži nedaleko od mezinárodního letiště v Los Angeles, za přítomnosti pozůstalých a přátel, popíjejících šampaňské, s hudbou, s písní Marlene Dietrichové, rovněž ze záhrobí, a sledujících, jak za třesku všechna ta barevná podívaná končí v Pacifiku.

Další služby k dispozici: popel vložit do balonů s heliem. Vznesou se do výše deseti kilometrů, kde se rozprsknou. Firma Eternal Reefs, sídlem v Decatur, stát Georgia, smíchá popel s cementem a tak se zemřelý stane permanentní součástí umělého korálového útesu. Chicagská firma LifeGem zvláštní procedurou pod notným tlakem stvoří z popele syntentický drahokam (Will compress a bit of the carbon from remains into a diamond.) Něco tak náramného. K nevíře.

Pohřební služby – velikánský to byznys – ale mají kremace nerady. Méně se na nich dá vydělat.