Srpen 2005

Občanský průkaz, prosím (Část 3)

Eduard Vacek

Ve výměníku jsem přečkal tuhé mrazy. Podařilo se mi opatřit si i filcové vložky do bot, které jsem zdědil po svém předchůdci. Mnohdy dlouhé čekání na sčíták tak bylo mnohem snesitelnější.

Přišly vánoce, v kulturní místnosti byl instalován chudý jehličnatý strom, který vzdáleně připomínal něco, co by v těchto podmínkách mělo zůstat raději nepřipomenuto. Při pohledu na strom, připomínaly se vždy děti, rodina, zázemí. Připomenulo se vše, co zde chybělo a to je něco co výrazně negativně ovlivňuje psychický stav. Šedé opakující se dny svou bezvýrazností otupují mysl i srdce. Člověk okorá pro bolest i pro radost, citové vzruchy jsou eliminovány. Náhle se probouzí cit a spolu s ním i bolest. Nemám rád vánoce, nemám rád jakékoli slavnosti zde, které mi připomínají, že jsem byl oloupen o skutečné oslavy, o radost o kus života nějakým anonymním ideologickým darebákem, který vydal pokyn hydře, živící se lidským masem, lidskou krví, lidskými osudy. Je nás několik, kteří jsme očividně znechuceni. Ostatní propadají konzumní horečce. Čilé vztahy s kuchyní jsou ještě intenzivnější, na samosprávu proudí salámy, máslo, vajíčka, pomazánky. Vše žije v horečné přípravě, kolchozy vyměňují suroviny, konzumní duch předvánoční horečky pronikl podivuhodně i sem do věznice. Kvapně se balí dárky, smolí verše.

K večeru je vše hotovo. Dívám se z okna, mrazivý sníh se třpytí ve světle výbojek, k zemi se pomalu snášejí vločky. V dáli září panelové domy, myslím na to, že v jednotlivých bytech dokončují děti výzdobu stromků, mísy salátu čekají až bude dopečena ryba nebo řízek a vše je zahaleno tajemnou atmosférou, plnou očekávání. Myslím na svoje děti, myslím na vánoce dětí těch, kteří jsou rozptýleni po kriminálech socialistického Československa. Kolik jednotlivců bylo asi na svátky propuštěno domů ? Ze šedesáti lidí, kteří jsou tu zavřeni v I. NVS dostali jen dva povolení k opuštění věznice na vánoce. Oba jsou samozřejmě členové samosprávy. Jsou to jen jednotlivci, kterým justiční systém proměnil trest nepodmíněný v podmíněný, ani na vánoce nedokázali propustit několik lidí domů, ke svým nejbližším.

Na co myslíš? ozvalo se za mnou. Na rodinu, na co se dá dnes jiného myslet, odpovídám Frantovi, který je asi také ve svých myšlenkách u svých dvou dětí. Díváme se oba z okna, koridorem prochází dva policajti se samopaly, aby zkontrolovali, zda se někomu nezachtělo podívat se na svátky domů.

Oba se zastavili a dlouze pohlížejí k našemu baráku, k rozsvíceným oknům, aby se přesvědčili, že je všechno v pořádku. Jsou tu taky zavření s námi, říkám Frantovi, až odsud odejdeme, oni tu zůstanou. Budou tu zavřeni dlouhá léta svého života, i když je pouštějí na vycházky. Ale oni se sem musí stále vracet, jsou prosyceni vězeňskou atmosférou, podřízeni buzeraci, jsou celý život dobrovolnými, placenými vězni. Pojďte na televizi, dneska je povolenej celej program, volá někdo ode dveří, ale skupiny kolchozníků sedí u stolů a snaží se spořádat svoje imitace obložených chlebíčků, salátů vyrobených z konzerv a směsí. Ve velkém hrnci byl přinesený z kuchyně bramborový salát, při bližším ohledání bylo možné zjistit, že se jedná o vařené brambory se sterilizovanou zeleninou dodávanou ve velkých plechovkách. K tomu řízek, který je obalenou flaksou, jíž není možné pozřít. Zdá se ovšem, že jsou řízky dvojí kvality, někteří jednotlivci je dokáží se značnou chutí pojídat celé svátky. Bylo však dost vánoček, Šipy a někteří trvale hladovějící si přinášejí z chodby pod paždím dohněda vypečené šišky a schovávají si je do bunkrů. Z přídavků jsou k dispozici malé paštiky, kolečka salámu českého křupkáče. K večeru také přinesli dvě lísky poněkud ohnilých jablek, které se však dají okrájet a sníst. Vzadu u vařiče stojí dlouhá fronta. Na plotýnce bublají dva velké hrnce, kde se vaří magorák. Na pokoji volné čety snášejí zásoby fetů a házejí je do čaje. Algeny, sedolor, gastrogel, vše co má okrouhlý tvar a co je na předpis mizí za stálého míchání v kotli plném tmavé břečky. Postupně se později z pokoje potácejí postavy s hořícími tvářemi a planoucíma očima. Budou pít a bdít celou noc, budou se šourat po chodbě na záchod a polohlasitým hovorem rušit spící. I na pečkárně je živo, magorák je však doplňován kvalitnějšími jedy. K zakousnutí tu jsou kvalitní karbanátky, měkké řízky, dlouhé pásy špeku a vajíčka. U dveří však stojí stráž, která vystrká ven každého čumila a rušitele. Zaznívá odtud sprostý smích, na filc dopadají kostky, šustí peníze. Dnes i přibylecké oddělení může hledět do deseti na televizi, máme přece vánoce! Přicházím na kulturku. Kdosi zpívá s Hybšem, je tu cítit pach nemytých novou, otvírám okno. Dovnitř do místnosti proudí čerstvý vzduch. Naproti v budově E visí na oknech jako opice hrozny ženských těl.

Ahoj klucí! volají a mávají za mřížemi, na nichž jsou tak úzké mezery, že nelze rozeznat nic než stíny. Pokud je však uvnitř rozsvíceno, postavy připomínají obrazy Otakara Slavíka, rozpité s nejasnými imaginárními konturami. Ženy provolávají cosi ve smyslu vánočních gratulací, dovolávají se svých oblíbenců a milých. Na toaletě se snaží rozšířit otvory, aby odtud mohly být vyhozeny ferbly. Mříže jsou však z robustního ocelového plechu, práce na rozšíření otvorů vyžaduje trpělivost. Všichni pozorujeme úžasnou píli na tomto absurdním díle, které trvá již několik dnů. Střídá se zde patrně několik žen, odkudsi získaly malý kousek plátku pilky, který jen pomalu a stěží proniká tvrdým materiálem. Dnes se zdá, že jejich práce bude mít úspěch. Skutečně se po určitém čase podařilo ženám vylomit asi decimetr čtverečný plechu. Víme dobře, že je celá záležitost nesmyslná, již první dny po svátcích je do poschodí vysunut požární žebřík a otvor pečlivě zavařen. Dnes je však velká radost z úspěchu, zítra při dopoledním korzu tudy budou padat dopisy i malé dárky. Vedle mne sedí starý poštmistr z Náchoda, penzista, kterému doma propadá státu patnáct stovek korun penze a zde je honorován jako kvalifikovaný truhlář dvanácti sty korunami. Hlavu má v dlaních a tiše pláče. Někdo se ho snaží povzbudit, ale je to bezvýsledné. Vánoční atmosféra nepřináší vždy šťastné chvíle. I když jsou tváře všech přítomných obráceny k obrazovce televizoru, mysl všech je upřena k domovu, k blízkým a drahým. Někteří zde prožívají páté, nebo i sedmé vánoce, většinou jsou zde však umístěni vězni s tresty kolem jednoho roku. Přes vánoční svátky je zrušena i kontrola pořádku, atmosféra je klidnější, ubylo otevřené agresivity.

Budova je otevřena až v devět hodin s pohrůžkou, že při sebemenším porušení kázně, budeme všichni zavřeni po celou dobu svátků. Když vycházím ven na šesťák, sedí tu na pytlích s pilinami vekslák z Ostravska, jehož nálada má již několik týdnů pokleslou tendenci. Po dvou letech zde ho očekává další soud a rozsudek v délce kolem šesti let. Jeho bývalá pýcha a agresivita vzala za své ve světle nových zpráv. Často prozpěvovaná píseň o námětu "Já jsem zlej, já jsem agent sí aj ej", zanikla ve vnitřním zoufalství. Mohl bych mu jeho osud přát, tak jako jiní, kteří jej zažili při jeho mazáckých nájezdech, kde v dozorčí službě vyžadoval utírání prachu na mřížích oken zvenku, vyčesávání kartáčů na boty hřebenem a jiné speciality. Je mi ho však líto, cizí neštěstí ve mě neprobouzí pocity zadostiučinění, ale účasti. Vypráví mi, jak byl zadržen ve vlaku do Maďarska, jak mu přišili kontraband nalezený v úkrytu vlaku. Přál by si, abych jej přesvědčoval o tom, že se z toho dostane, ale já jsem mu takovou naději nemohl poskytnout. Přidal jsem se raději k padesátiletému muži, strojvedoucímu, který byl naplněný optimismem. Za několik málo měsíců ho čeká výstup po čtyřech a půl letech, chodíme spolu dokola po šesťáku, vločky se pomalu snášejí k zemi a on mi vypravuje svůj příběh jak přehlédl semafor a jeho vlak ze zadu najel na stojící vlakovou soupravu. Nebylo to z nedbalosti, nebo nepozornosti, ale proto, že byl unaven. Nebyli lidé a tak ho donutili, aby vzal další šichtu po někom, kdo nenastoupil do práce. Měl jsem toho dost a taky jsem jim to říkal, ale hučeli do mne a nechtěli mě vůbec vyslechnout. Pak se to stalo. Mikrospánek, ve kterém člověk přehlídne jeden semafor. Když jsem ho před sebou uviděl, tak jsem na to šlápnul, ale takovej kolos brzdí hrozně dlouho, je to velká setrvačná hmota a tak jsme do něj trochu břinkli. Nikomu se vlastně nic nestalo, pár lidí upadlo na chodbičce, nějaké odřeniny. Dostal jsem čtyři a půl roku do dvojky, byl jsem na Příbramsku na uranu. Makal jsem na předku a pak mě dali sem na půl roku, abych se zotavil. Doma na něho čekala mladá žena, o mnoho mladší, než byl on sám. Jeden z mála opravdu sympatických lidí, nikdy jsem ho neviděl v situaci, kdy by neudržel na uzdě své emoce. To se zde dá říci o velmi málo lidech. Bavíme se spolu o politice, vyprávím mu svůj příběh a on vrtí hlavou a směje se. Ty sis myslel, že ti to projde, když napíšeš svůj názor o nich, protože sis nedovedl představit, že bys je nějak mohl urazit. To je pravda, přitakávám mu, mají přece z ostudy kabát. Vidíš, to je divná věc, říká mi, vždycky ten největší sígr by chtěl mít tu nejlepší pověst. Zasáhl jsi je na citlivém místě. Já se o politiku nikdy nezajímal, říká mi, je to svinstvo a člověk se může nanejvýš umazat. Do určité míry s ním souhlasím. Ale je tu něco, co prostě nejde přehlédnout. Politiku lze ignorovat, pokud se mě nějak nedotýká, vysvětluji mu, ale najednou přijde chvíle, kdy člověk narazí na ohraničený prostor a nemůže dál. Jinde zas a pak zase. Prostě člověk zjistí, že je jeho život obehnaný a zúžený ohradníkem, že je jako dobytek ve výběhu a že někdo reguluje míru jeho životního prostoru. Člověk zjistí, že je to proti jeho přirozenosti a protože má potřebu vlastní realizace, chce tu blokádu porušit. A to je ta chvíle, kdy se apolitický člověk střetá s praktickou nebo reálnou politikou. Ten ohradník je úzký, poskytuje tak málo prostoru, že už člověk nemá místo pro radost a má pocit, že se dusí. Nedusí ho život, ale dusí ho jiná skupina lidí, která se povýšila a sama sebe jako narcistická skupina označila za něco privilegovaného, za něco, co je dějinami pověřeno určovat pro druhé co je dobré a co je zlé a ve jménu nějakého vlastního ideálu omezuje a otravuje život druhým. To je pravda, souhlasí se mnou, měli by ve jménu svého božstva omezovat a regulovat sami sebe. A já, pokračuji, pokud poukazuji na vlastní právo, na svobodu a identitu, stávám se nepřítelem. Oni chtějí, aby na ně lidi pracovali, říká mi. Pracovat a mlčet. Víte, já si myslím, že tato politika může ovlivnit jen skutečné hlupáky, protože většina lidí myslí, i když to tak navenek nevypadá, nemůže přinést výsledky. Rodina je strukturou společnosti, jejím modelem. Tak si představte, že všichni členové rodiny budou pilně pracovat a vydělané peníze budou odevzdávat hlavě rodiny. Ten otec je despota, každému bude hovořit do života, do jeho soukromí, bude každému přikazovat od kdy do kdy se má zdržet venku, s kým si může a naopak nesmí promluvit, bude ovlivňovat i to, do čeho se kdo oblékne a jaký bude mít účes. Také bude dohlížet nad výběrem kulturních programů a některé zakáže, bude pro ostatní vybírat jen to, co se mu zdá být vhodné. Celá rodina tak bude žít pod kuratelou nelásky a despocie sobecké hlavy rodiny. On se bude samozřejmě dovolávat toho, že veškerá omezení jsou pro jejich dobro, pro jejich budoucnost. Sám ale nebude podroben žádnému omezení, nebude pracovat k obecnému blahu rodiny, bude jen rodinu vést a řídit. Jeho vlastní rodina ho bude živit. Peníze, které vybere ode všech, které přinutí pracovat, bude rozdělovat podle svého vlastního uvážení, bude s nimi zacházet tak, jak on sám uzná za vhodné. Bude je půjčovat nehodným kamarádům, kteří mu je nevrátí, bude za jiné platit v hospodě, bude penězi, které vydělala jeho rodina plýtvat, protože je sám nevydělal. On sám nedovede vytvořit žádné hodnoty, dovede jen konfiskovat a brát druhým. Protože špatně hospodaří, rodina nemá nic. Trpí nedostatkem, má málo ovoce, chodí špatně a nemoderně oblékaná, členové rodiny se vzájemně hádají. Otec rodiny se však dovolává své autority, připomíná rodině, že si sami určili, aby je vedl a staral se, aby řídil chod domácnosti, že vina spočívá v nich samých, neboť málo a špatně pracují. Budou-li podle jeho názoru pracovat víc, pak se situace zlepší. Ale i ten poslední člen v rodině, nejmenší a nechápavé dítě zná skutečnou příčinu bídy.

Jo, myslím že se o tom mluví v pohádce o dědovi Vševědovi. Ten příběh o studni a uschlém stromu. Ano. Do té doby se nic nezmění. Ani jsem si nevšiml, že středem šesťáku nekroužíme sami dva, ale že se k nám přidávají další jednotlivci, kteří naslouchají se zájmem našemu rozhovoru. Rozjíždí se vzrušená debata, zvláštní a nečekaná na vězeňském dvoře, kde se velmi mnozí bojí vyjádřit svůj vlastní názor. Všímám si, že se u nás objevili i místní udavači a špehové samosprávy i opozice, vědět kdo je kdo přispívá k lepšímu přežití. Je na čase uzavřít diskusi, abych nebyl nucen zodpovídat se před vnitřním soudem věznice z protistátního spiknutí. Členové samosprávy a jejich nohsledové by ochotně dosvědčili, že jsem původcem třicetileté války, nebo cokoli jiného. Mizím ze středu rozvášněné diskutující skupinky, která ještě dál rozebírá politickou situaci, pod studeným okem televizní kamery. Pod okny ženské toalety stojí několik pěvců a bardů, kteří zde dokumentují svoji náklonnost ke svým přítelkyním. Z bloku vybíhá dozor, který míří doprostřed dvora. Nechte toho žvanění, nikdo není zvědavej na vaše kecy, volá na diskutující společnost, která se okamžitě rozptyluje. Vy toho taky nechte, obíhá milostné dialektiky, kteří komunikují s ženami pomocí prstové abecedy. Jestli mě budete srát, budete všichni na baráku, dodává nasupeně a mizí ve vchodu. Měl by sis dát pozor na řeči, varuje mě nenápadně jedna z prdelek samosprávy. Už to tam protřepávali. Hochu, vedl jsem pouze soukromý rozhovor s kolegou. Já za to nemůžu, že se na nás lidi nabalili. Dostalo se mi prvního varování. Mohu být zcela jist, že budou informovat vychovatele, ale mám za to, že mě zatím nemohou nijak postihnout.

Až dosud se zúčastňuji pouze povinných televizních novin s krajní nechutí a v pátek nebo sobotu povoleného programu pro všechny. Nepatřím do výběru ani odměn, kteří mají povoleno bezmála vše, tím méně do samosprávy, která se řídí sama sebou. Chodím do nočních služeb, jsou podřízeny dennímu řádu. Nemám nic, o co bych mohl přijít, žádné výhody ani privilegia.

Velká většina vězňů však usiluje o osobní zvýhodnění, jejich jednání má především tuto motivaci. Všechna privilegia značně usnadňují a ulehčují zdejší život, chrání své nositele před štěkajícími psy.

Po určitém čase se však situace poněkud mění. Stal jsem se knihovníkem, byla mi svěřena tématická školení, ustanovili mě velitelem ložnice, aniž jsem o to usiloval. Zdá se, že vnitřní moc přichází se svojí psychologií. Poznávám propastný rozdíl klenoucí se mezi životem "prostého pěšáka", který je podřízen trvalé nejistotě a strachu z toho co přijde, z těžké, fyzické práce, šikanování a útlaku a mezi "výběrem", lidmi, kteří jsou osobně privilegováni. Rozdíl je patrný i u várnice s pokrmem, kde již je sběračka ponořena do středních vrstev, v níž občas uvízne i kousek masa. Pociťuji však také zároveň, že vzrostl počet mých nepřátel, nepatřím k mocenské skupině, nejsem tedy zaštítěn mocí klanu, který by mě chránil, nebo v ohrožení přispěchal ku pomoci. Vyskytují se snahy mě vyprovokovat, abych ztratil nervy. Jsem však dokonale hluchý k urážkám i provokacím, dovedu si dobře představit, kam až mohou vést spory. Stýkám se proto hlouběji pouze s několika přáteli, dvěma svědky Jehovy, jedním dogmatikem, který mi vytýká můj odchod od organizace a druhým skromným a příjemným člověkem, s nímž řeším a rozebírám teoretické úvahy a biblická témata. Několik dalších jednotlivců mě zajímá především proto, že v tomto marasmu si zachovali smysl pro lidské hodnoty.

Vlivem určitého uvolnění a dobré práce, která mi zajišťuje potřebné chvíle soukromí a klidu se život v internaci stal poněkud snesitelnějším. Je mi však trvale znemožňováno spojení s rodinou, dopisy, které přicházejí, jsou jedním voláním, abych se identifikoval.

Josef odchází za čtrnáct dnů do civilu, jako první z naší litoměřické pětky. Rozhodl jsem se ho požádat, aby mi vynesl vzkaz pro rodinu. Souhlasil a tak jsem drobným písmem napsal na průklepový papír rodině sdělení, že jsem v pořádku, popsal své potíže s korespondencí a způsob života ve vězení. Dopis byl zabalen do igelitu a zasunut do zubní pasty. Celému procesu, jak jsem se později dozvěděl přihlíželo několik spoluvězňů. Josef byl příliš důvěřivý a neopatrný na to, aby něco skrýval. Tak se stalo, že byl při jeho propuštění moták nalezen. Po dalších čtrnácti dnech, kdy už jsem byl přesvědčen, že se záležitost podařila, byl jsem předveden na zvláštní vnitřní oddělení. Na stole zde ležel můj text úhledně přepsaný na stroji. Přiznal jsem se ihned k autorství a vysvětlil důvod jeho napsání, i když byl zřejmý z jeho obsahu. Také jsem odmítl podat výklad k textu, ve kterém bylo mimo jiné uvedeno, že již jsem neoficiální cestou spolehlivě fungující odeslal několik dopisů. Nebyla to pravda, tuto informaci jsem napsal pro případ, že by byl dopis zadržen. Výslech se proto také jak jsem předpokládal soustředil na kanály, jimiž se holubi dostávali ven. Citlivost na neprůchodnost a těsnost vnějšího a vnitřního vězeňského světa je u důstojníků zvláštního vnitřního oddělení zvláště vyvinutá, proto když jsem k tématu odmítl podat jakékoli vysvětlení, byla situace napjatá. Po neúspěšném výslechu jsem byl odveden k hokejistovi pardubické Tesly, který pro tentokrát oblékl uniformu kapitána a z této pozice mi udělil trest patnácti dnů samovazby. Domníval jsem se, že tím je situace vyřízená, že si odsedím své dny a věci poplynou tak jako předešle. Ve vězení se však nikdo nespokojí s pouhým potrestáním. Musí být uplatněn celý soubor kázeňského opatření, celková a úplná degradace. O všech důsledcích, které mě později měly postihnout jsem ovšem v dané chvíli neměl nejmenšího tušení.

Mé srdce mi naplnil černý smutek, který přichází po bolesti ze zklamání a já si nemohu nijak pomoci. Všechno se ještě zhorší, když mi někdo o Věrce vypráví, nebo když ji vidím na vlastní oči, většinou spolu s tou její kamarádkou. Slyšela jsem, že se dokonce na švadlárně chystá svatba. Říkala mi jedna holka, že se tam ženské rozhodly, že jim ze zbytků spíchnou šaty a že snad bude i nějaká hostina. Jestli je to pravda, tak mě to snad docela zničí, to už asi ani nepřežiju.

Abych unikla černým myšlenkám, rozhodla jsem se, že navštívím Emilu, jednu paní, se kterou jsem se před nedávnem seznámila na buzeráku a docela jsme si hezky popovídaly. Ona už je tu asi dva roky, ale když mluví, tak je docela prosycená tím duchem venku. Já mám pocit, že se spolu procházíme někde v parku. Dostala devítku za pokus o vraždu manžela, ale já si myslím, že by ona prostě nemohla nikoho zabít. Když jsem jí to řekla, pozvala mě, že mi to bude celé vyprávět, abych pochopila, jak se taková věc může přihodit.

Víš, nezlob se, že ti to budu vypravovat tak podrobně, přivítala mě, ale já to všechno mám stále před očima, myslím na to každý den, probírám se tou historií a nemůžu se s tím nějak srovnat. Víš, když se stane taková věc, tak rozhodně není vinen jeden člověk, zatímco ten druhý, účastník toho dramatu, že je čistý a nevinný. Soud vůbec není schopen zvážit podíl skutečné viny, protože se není schopen zabývat psychologickou situací, která ke všemu vedla.

Tak už začni, nenapínej mě, protože mě to hrozně zajímá. Člověk se do toho může dostat ani neví jak, třeba mi tvůj příběh jednou pomůže.

Víš, já jsem seděla v kanceláři s jednou ženou. Vedly jsme spolu tichou válku. Když jsem se dopoledne odněkud vrátila, chtěla mě shodit, říkala mi, že mě někdo sháněl, že bude průšvih a tak. Já jsem na ni vždycky poznala, že kecá, ale poznala jsem že si to přeje, abych ten průšvih měla. Jednou měla spoustu řečí, byla naléhavá, že musím někam zavolat. No co, oni se ještě ozvou, když je to tak naléhavý, řekla jsem jí ledabyle, abych jí zkazila radost s níž čekala, že po jejím oznámení propadnu panice. Nechali ti tady číslo, musíš tam zavolat. Ale já se věnovala nějaké nepodstatné činnosti. Potřebovala jsem získat čas, abych si nepokazila doznívání krásných pocitů, které ve mně v uplynulých dvou hodinách vybudil Kája. Víš, to byl můj milenec. Jasně, odtušila jsem. Z mého pohledu mohla vyčíst, že to, co bylo pro mne dnes důležité, už mám dnes za sebou, že nic důležitějšího už dneska prostě nemůže přijít. Neboj se, řekla jsem jí, já tam zavolám, o nic nepřijdeš. Ty se přeci nakonec stejně dozvíš všechno. To jsem řekla s důrazem na poslední slova. Marie se uraženě zvedla a odešla. Mě je to přeci jedno, řekla ve dveřích, copak už to konečně nepochopíš? Je to tvůj život, dělej si co chceš. To udělám, přikývla jsem souhlasně. Docela mě mrzelo, že jsem se jí ve slabé chvilce svěřila, že mám milence. Ve své zvědavosti ze mne tahala podrobnosti a když se jimi nasytila, začala si hrát na moralistku. V tom já tě krýt nebudu, to na mě nemůžeš chtít, řekla mi nejprve, když jsem ji požádala, aby odbyla manžela odkazem na nějakou banalitu, kdyby snad volal, pokud budu na rande. Tvářila se, že zaujala principielně mravní postoj, ale bylo to k smíchu, neboť jsem ji dobře znala. Věděla jsem, že by i ona měla ráda milence, jenomže se jí nedařilo si ho opatřit. Ne, že by neměla příležitost, o to tu vůbec nešlo, dnes je doba taková, že zahnout může prostě každý, i když by nebyl kdovíjaký krasavec a ona zase nepatří mezi nejošklivější ženy, je jenom prostě hloupá. Vím, že se o ni jeden čas ucházel i inženýr ze Stavoprojektu. Ale bylo tu cosi, co ji bránilo, nebo spíše co bránilo mužům, aby tento vztah získal trvalejší podobu. Sešli se s ní zpravidla jednou a podruhé i když přislíbili, že se ozvou, se už neobjevili, ani nedali o sobě nijak vědět. Nějaký čas se mi snažila dokázat, že i ona na to má, aby navázala milostné vztahy. Líčila mi barvitě příhody ze svých jepičích známostí ve snaze ohromit mě a šokovat svoji svobodou a nezávazností. Ptala jsem se jí na to, proč se tito muži, kteří se vedle ní dokážou tak báječně odvázat, proč se jí znovu nepokusí vyhledat a zopakovat to, co bylo podle jejích slov tak výjimečné a dokonalé. Třeba myslí úplně jinak než my, ženy, řekla mi. Někdy je to pro ně prostě tak veliký, že se ten mužskej prostě bojí, aby se to příště nepokazilo, protože nevěří, že by to bylo možný zopakovat to v tý samý intenzitě, triumfovala vítězně, neboť jsem po tomto vysvětlení zůstala bez dechu.

Po čase však zapomněla na své dokonalé vysvětlení a ve chvíli slabosti mi pokládala otázky, na které jsem ji nedokázala odpovědět, pokud jsem nechtěla ranit její city. Zavolat by snad mohl né, to je prostě slušnost, končila vždy své úvahy a pak se mlčky ponořila do rozjímání, přerušovaného jen občasnými vzdechy. Třeba nemá odkud, chabě jsem ji uklidňovala. Prosím tě, dneska se dá volat odevšad, všude je nějakej telefon, kdyby chtěl, tak by zavolal. Myslíš, že nechce ? Já nevím, co v tom je, odpověděla. Každej říká, že to bylo báječný, že to bylo krásný a veliký a pak se žádnej neozve. A nezlob se, že se tě ptám, o čem s nimi hovoříš? zeptala jsem se jí, protože jsem ji chtěla pomoci najít místo, kde dělá chybu. Nevyprávíš jim po celou dobu o své rodině jako nám tady? No to víš, že taky trochu pohovořím o svým chlapovi, jak mě štve a jakej je to blbec, odpověděla mi. Ty jim vypravuješ, že je tvůj chlap blbec? Já ne, jeden mi to říkal, že je můj manžel blbec, tak asi bude, prej by to se mnou jinak nevydržel. O čem mluvíš s Kájou ty? Já s ním moc o rodině nemluvím. To jdete hned na to ? Ale ne, musela jsem se smát, jenom si nedovedu představit, že bych mu měla vyprávět o manželovi, řekla bych, že ho to moc nezajímá. To já musím pořád myslet na to, jak mě štve, někdy bych si tak přála, aby přišel a viděl, co s těma chlapama dělám, aby měl vztek. Tak se prostě rozveď, a budete mít oba pokoj, poradila jsem jí. Ty jsi se zbláznila, kdo by si mě potom vzal? Třeba některý z tvých přátel? Co blbneš, vždyť ti říkám, že je to vždycky jenom jednou.

Naše rozhovory byly vedeny stále v tomto duchu, její myšlení se pohybovalo v bludném kruhu a tak se vždycky vracela k oblíbenému tématu. Její podrážděnost však byla stále větší a také mi začala závidět můj vztah s Kájou. Její informace a sdělení manželovi i Kájovi byly stále více dvojsmyslné a dávaly prostor pro nedůvěru a vnitřní nespokojenost jich obou. Víš, proto o tom vypravuji, všechny tyhle okolnosti měly potom vliv na to co se stalo. Jednou mi manžel vytkl, že i moje kolegyně v zaměstnání si všimla, že se stále někde courám. Druhý den jsem jí z plných plic řekla, co si o ní myslím a zakázala ji hovořit s osobami v mojí zájmové oblasti. Naše vztahy zamrzly, pracovní záležitosti byly tlumočeny stručně a chladně. Z nás dvou to byla ona, kdo mě potřeboval, kdo se mi stále svěřoval a vyzvídal, jak a co dělám a jaké to je. Nyní si znovu ke mně začala hledat cestičku, ale já jsem nikdy neměla zájem o takové vztahy. Špatní přátelé jsou mnohem horší než dobří nepřátelé, protože člověka ukolébají svojí přetvářkou a zasáhnou mnohem hlouběji a citelněji ve chvíli, kdy bychom to nejméně očekávaly. Svoje přátele si vždycky vybírám sama podle jejich charakteru. Myslím venku, tady je to jiné, usmála se. Také mi na ní vadil její rozpad osobnosti, který se projevoval neschopností navodit a udržovat vztahy s okolím. Milencům si stěžovala na manžela, manželovi vypravovala o milencích a jejich chybách a na svých spolupracovnících požadovala korekturu a rady v diplomacii, která měla zabránit katastrofě, jako důsledku její proradnosti a především hlouposti. Od každé své přítelkyně si dávala poradit v technologii zvládnutí manžela a milenců, takže jejím systémem byl chaos a zjevné bláznovství, které bylo utrpením pro její okolí. Několikrát mi nabídla "přátelskou ruku", jenomže já jsem nechtěla, nepřála jsem si, aby to všechno začalo znovu, ty hloupé řeči bez konce. Jako tady všude kolem, usmála jsem se na ni. Nepřála jsem si už proboha nic slyšet o její rodině, náhodných známostech ani nic podobného, neboť už toho bylo dost. Já jsem typem člověka, který ke své škodě zapomíná na to, co mu druzí učinili špatného. Proto jsem snadno zranitelná a tak si nemohu dovolit luxus obklopit se špatnými přáteli, raději nic a nikoho. Ale tady to nejde, skáču ji do řeči, tady musíš vycházet s tím co je. Ano, to je bohužel pravda. Proto také tady hodně trpím. Byl tu ale Kája, člověk vedle kterého jsem se mohla realizovat, neboť jsem vedle něho prostě cítila, že jsem, dával mi pocit skutečného života a radosti. I v zaměstnání jsem se vyhýbala rozhovorům se svými kolegyněmi o soukromých věcech. Všechny se třásly zvědavostí na podrobnosti intimního života jedné každé z nich a vzájemně přetřásaly každý detail. Každá z nich znala manželství těch druhých dopodrobna, manželé čekající na své ženy před branou závodu tam stáli jako nazí, neboť jejich ženy svým kolegyním o nich vyjevili vše, co bylo možné, všechny se spolu podílely na společném manželství i milenecké strategii každé z nich a tak byla každá pod kontrolou kolektivu a podléhala jeho diktátu. Víš, kancelářské paničky se nudí, proto většinou spí se svými kolegy a šéfy, jako by to patřilo k jejich pracovním povinnostem, smějí se tomu společně a dobírají si jedna druhou. Nepotrpím si na takové prostředí, kde je všechno společné a kde několik lahví alkoholu při společných oslavách rozněcuje smysly a uvolňuje zábrany, byly-li tu jaké. Přikláním se raději k soukromí, kde vulgárnost a sprostota kolektivu neproniká všemi póry, snad proto mi píšou po léta do kádrových materiálů, že jsem se nesžila s kolektivem.

Jednou jsem se snažila překonat tento kádrový handicap a přijala pozvání na nějakou oslavu, kde dílo mravní zkázy vrcholilo na kancelářských stolech a obnažené zadky rytmicky skrývaly a odkrývaly tváře nepřítomných členů rodin vystavených pod skly jako součást dadaistické frašky. Kolegyně se domnívaly ve své nevědomosti, že jsem fajnová paničky, která se chce lišit od kolektivu za každou cenu, ale mně ani tak nevadí kolektiv jako sprostota a hloupost, prezentovaná v tomhle kolektivu jako lidská přirozenost. Je jasné, že mi tento kolektiv odmítl později dát společenskou záruku. Prostě jsem mezi ně nepatřila. Já jsem nikdy neměla potřebu prát špinavé prádlo svého manžela tím, že bych dopodrobna líčila, jak je můj muž špatný, a vyprávěla o ryze soukromých věcech, jako to dělají ostatní. Jednou jsem o tom s jednou mluvila a ona mi řekla, že prý to nevypravuje všem jenom svojí přítelkyni, prý se s ní o všech věcech radí. Ale ona má taky svoji nějakou kamarádku, která už nemá důvod, aby někoho chránila svoji mlčenlivostí a tak se soukromé věci vykecají nezadržitelně a zjeví jako veřejná věc. Já přece taky o nich něco vím, takže se můžu bránit, řekla mi ta prostá žena a já byla zase o něco moudřejší. Mám raději mužské, kteří moc nekecají a nedrbou, ale ani jim jsem většinou nic nevyprávěla. Myslím o svém soukromí. Ale ženská se občas potřebuje vykecat, vždyť to znáš. To už ale chlap musí být opravdu dobrým milencem a přítelem v jedné osobě, aby se mu mohlo říci všechno, ale žárlivost dovede zlomit každého. Kája byl takovým chlapem, měla jsem ho moc ráda, protože nebyl netrpělivý a vyslechl všechno, co jsem mu chtěla říct. Dával mi najevo svůj zájem o mne a tak vím, že mu nešlo jenom o to jedno, jako všem chlapům, ale i o mne, o moji duši. Kde mu je dneska konec. Kdybych chtěla zhodnotit manžela bez emocí, už je to dávnou za mnou, ani s ním to nebylo špatné, ale přeci jen už tu byla znát jistá pohodlnost, po těch letech už to nebylo ono. Jenom se mezi námi prostě vytratila vášeň a zájem, nastoupila lhostejnost. Stěžovat jsem si zase nemohla, ostatní ženy byly na tom podle jejich vlastních řečí hůř. Ale já se odmítala poměřovat úrovní vztahů ve svém okolí. Prostě jsem pociťovala své potřeby. Hra, to je v mém životě něco jako koření, mechanické opakování vede k nudě a nezajímavému způsobu života. Člověk se cítí být opotřebovaný. Manželství, to byl svět povinností, kde nebylo moc prostoru pro radost. Manžel, to je povinnost, milenec naproti tomu radost. Také regenerace duše od povinnosti. Nevěřím, že je možné oba světy spojit, snad jen nakrátko, neboť povinnost jen zřídkakdy přináší radost. Život si ovšem bez obou vlivů lze v našich podmínkách těžko představit, protože relativně šťastný život předpokládá jistou vyrovnanost, chybí-li radost stává se nutným a nezajímavým, postrádá-li povinnost nevyhne se jalovosti. Lidé jsou často nespokojení, neboť se jim nepodařilo dosáhnout v této psychologické alchymii správného poměru obou sil. Jsou-li nespokojení, musí stále něco dokazovat sobě i okolí. Pak i jednání, kterého se dopouštějí nevyvěrá z jejich vnitřního svobodného rozhodnutí, ale naopak. Lidé tvrdí, že jsou svobodní, ale ke skutečné svobodě mají daleko.

Jak to bylo dál ? táži se netrpělivě, neboť mě spíš zajímá jádro problému než filozofie života. Zvykla jsem si na jednoduché myšlení a podobné úvahy mě trochu unavují.

No, nechala jsem uplynout dobrou půlhodinku a tak bych mohla pomalu zavolat. Kolegyně po mně blýskala očima, dosáhla stavu zavilosti a nepokrytého nepřátelství. Položila jsem si před sebe útržek papíru s číslem telefonu a vzala do ruky sluchátko. Tak říkáš, že je to naléhavé? řekla jsem pomalu a prstem vytáčela číslo. Burda, ozvalo se na konci drátu. Janoušková, odpověděla jsem. Paní Janoušková, řekl ten hlas, musím vám oznámit nepříjemnou zprávu. Váš muž měl úraz a byl odvezen do nemocnice. Co se mu stalo? ptala jsem se a cítila, jak se mi krev vytrácí z hlavy. Nevěděl přesně, odkázal mě na informace v nemocnici. Zavěsila jsem a civěla hodnou chvíli do prázdna. Do reality mě vrátila kolegyně, která mi důrazně opakovala svoji otázku a třepala mi rukávem. Co se stalo? Já nevím, nevím přesně, musím do nemocnice, odpověděla jsem spěšně a hlavou se mi proháněly ty nejneutěšenější myšlenky. Vyběhla jsem z budovy v rozevlátém plášti, zmocnila se mě pronikavá úzkost, která mi sevřela hrdlo a já nevěda jak, doklopýtala jsem na stanici autobusu. Civěla jsem do jízdního řádu a písmena se mi mihotala před očima, trvalo dlouho, než jsem se dokázala soustředit. Myslela jsem na něho, na svého muže, o kterém jsem ještě před malou chvílí uvažovala, bože odpusť mi to, v kategoriích paničkovské filozofie. Najednou jsem tam stála bezmocná, slzy mi tekly po tvářích, jenom mě napadlo, jak zase budu vypadat s těmi rozmáčenými šminkami, stála jsem tam a bále se nejhoršího. Moje kategorie, tak jak jsem je vyznávala neobstály v životním otřesu a sesuly se jako všechny umělé fráze postavené tváři v tvář skutečnému životu. Měla jsem pocit viny, jako bych měla podíl na zavinění toho úrazu, pocit nečistoty mě nutil, abych si prohlížela ruce. Autobus nikde, vpadla jsem do polední výluky, kde provoz je drasticky omezen na minimum. Dopravní podnik je řízený národním výborem a tam je zájem o dopravu pracujících do zaměstnání a ze zaměstnání. Budu tu tedy se svojí zimnicí přecházet téměř tři čtvrtě hodiny. Myšlenky mi bloudí v kruhu, můj muž byl v tu chvíli pro mne jediným mužem, který měl pro mne význam. Náhle jsem cítila, že spolu s ním existuje i padá moje radost, to ostatní bylo jen alternativou něčeho, co zůstalo neprojeveno. To bylo moje pokání, pokání za rouhání i nečistý život, který jsem ve své bezstarostnosti vedla a který mě přivedl k pádu.

Bože nechám všeho, jen ať to není nic vážného, modlím se svoji ateistickou modlitbu k někomu, koho jsem nikdy neuznávala. V tu chvíli však měla pro mne svoji mystickou hodnotu, obracela jsem se k němu v zoufalství, neboť byl mojí jedinou záchranou a nadějí. Styděla jsem se sama před sebou, jak jsem neznala samu sebe a přece se přesvědčovala o povrchních myšlenkách, kdoví kde odposlouchaných a viděla v nich samotný extrakt životního moudra. Jak může člověk ztratit ze zřetele to podstatné a řídit se pošetilostí, pokládaje ji za rozumný životní program ? Dál, jak to bylo dál, vracím ji k tématu.

Kolem projelo auto a prudce zabrzdilo. Někdo zmáčkl klakson, zvedám uslzené oči. Byl to technolog, kolega z podniku. Rozběhla jsem se k němu. Co se děje, kam potřebuješ? Do nemocnice, mám tam muže. Za chvíli jsem již procházela branou. Chirurgie. Vidím to jako dnes. Vy jste jeho žena? Byl to těžký úraz. Úzkost mi stáhla hrdlo. Museli jsme provést amputaci levé nohy pod kolenem. Jinak je v pořádku. Opět příval pláče. Musíte být silná, být mu oporou. Bude vás velmi potřebovat. Bude to těžké, ale dá se to překonat. Dnes mě k němu nepustí, až zítra. Nedovedla jsem si to představit. Můj muž, vždy energický a soběstačný člověk ve stavu bezmoci. Jak se s tím vyrovná? Už dřív, jako zdravý člověk vedl své vnitřní zápasy, euforie střídala depresi, často potřeboval být sám, uzavíral se před světem do své samoty, do které nikoho nepustil. Ani mne. Nedovedla jsem si představit, jak bude prožívat své omezení, jaké změny v jeho myšlení i citech přivodí jeho nová situace. Nazítří mi povolili návštěvu. Ležel na posteli, s očima upřenýma ke stropu, když jsem na něho promluvila, obracel ke mně neochotně svoji tvář. Jeho oči byly zraněné a vědoucí. Sedla jsem si k němu na postel, vzala jeho ruku do své. Byla studená, bez života, lhostejná a pasivní. Stiskla jsem ji svoji rukou. Nemám nohu, oznámil mi. Říká mi, že je konec, dostal prý špatnou kartu. Dál už není nic, jen čekání na smrt. Odporovala jsem mu a papouškovala slova, která mi řekl lékař. Má slova ho míjela, neboť nebyla z jeho světa. Jeho světem byla subjektivní pravda, pravda prožitá skrze svoji bolest a bezmocnost. Jeho srdce bylo prostoupeno vnitřním zármutkem, neboť si bylo vědomo své bezmocnosti, svého omezení jež bylo nezvratitelné a konečné. Říkal mi, že mu nerozumím, že mu nemůžu v žádném případě rozumět, protože on už je někde jinde. Cítil se být vyřazený z normální lidské společnosti, cítil se být někým jiným. Už mi nemůžeš rozumět, říkal mi, jsme každý z jiného světa, můžeme spolu mluvit o čemkoli, ale naše duše mají rozdílný základ. Já, řekl mi, už žiji z pouhé podstaty. Pravda bez iluzí. Vy to nemůžete pochopit. Kladl důraz na zájmeno Vy, jako by mi naznačoval, že už nepatří mezi normální lidi, že byl svým úrazem vyčleněn a vzdálen normálnímu lidskému životu. Mohla jsem jenom mlčet a nezabraňovat hořkému proudu jeho slov, jeho monologu, proudu bolestných slov, které vyvěraly z jeho zraněného srdce jako pramen z hořkého zřídla. Budeš ke mně přistupovat z pozice lítosti a to já nestrpím, nenávidím to. Ty víš, jak nenávidím melodram a sentiment a teď se budu muset na to dívat, protože nikdo bez toho šmejdu už se mnou nebude umět hovořit. Odcházela jsem domů a bylo mi zle, bylo mi hrozně smutno z toho všeho. Byla jsem na dně a můj muž potřeboval ode mne pomoc, protože jenom já jsem mu ji mohla poskytnout.

Vzali mu nohu, říkám své kolegyni v zaměstnání, protože jsem se tomu nemohla vyhnout. Za pět minut už se v podniku o ničem jiném nemluvilo. Byl to hit dne a tak za mnou postupně přicházeli všichni a účastně se nade mnou skláněly. Kolegyně se zmocnila role ceremoniáře a pouštěla ke mně jen své přátele. Dejte jí už pokoj, copak nevidíte, jak jí je? volala na ty ostatní a vytlačovala je z kanceláře. S těmi ostatními jsem si musela pomoci sama. Nevím, nic nevím, odpovídala jsem stereotypně a můj tupý výraz se stal hovorovým tématem na dlouhý čas. Vybodne se na něj, to je jistý, slyšela jsem za dveřmi vzrušenou debatu. Vždyť má jinýho né? otevřela jsem dveře a společnost se rozešla do svých kanceláří. Práskla jsem dveřmi, aby bylo jasno. Druhý den volal Kája. Ne, Kájo, nejde to, mám doma problémy, až to půjde, zavolám ti sama, do té doby mi prosím nevolej, urychleně jsem vedla záležitost ke svému konci. Co se stalo? chtěl vědět podrobnosti. Vysvětlila jsem mu situaci. Ale to přece neznamená... Přerušila jsem ho. Znamená to mnoho, nemůže to pochopit. Omluvila jsem se a položila telefon. Mé počínání bylo bedlivě sledováno, bude se o něm mluvit. Veřejné mínění bylo kupodivu na mé straně. Uplynulo několik dnů. Byly to chvíle zjitřených pocitů, přemítání, úvah. Bilance dosavadního způsobu života. Všechno se musí změnit do základu.

Po několika dalších dnech přichází domů. Vidím, že na věšáku visí jeho svrchník. Můj zrak padl na dvě berle, jsou odporné, opřené o pohovku. Moje oči se setkaly s jeho. Zračí se v nich obava z našeho setkání, napětí a nejistota. Sedla jsem si k němu, vzala jeho hlavu do svých rukou a konejšivě pokládám na svá ňadra. Pláče, pláčeme oba. Tisknu ho na svá prsa, jako bych mu chtěla předat svoji sílu, svoji energii. Milujeme se spolu. Je to úplně jiné než dřív, je to mocné a žhavé, dělám to s ním tak, jak jsem to zvyklá dělat už jenom s Kájou a je to všechno nové, protože nás jeho utrpení spojilo. Až dosud ke mně nikdy nebyl tak pozorný. Říkal mi, že teprve nyní pochopil mojí potřebu lásky, hovořil o své bývalé lhostejnosti, kterou jsem si nezasloužila, mluvil o tom, že teprve teď se všechno změní od základu, protože měl čas přemýšlet a poznal svoji chybu. Jenom mu musím dát šanci.

Viděla jsem, že je psychicky na dně, vinul se ke mně jako malé bezmocné dítě, dotýkal se mého těla s bázlivostí, jako by to činil poprvé nebo naposled. Nemohla jsem snést ten citový nápor a šla jsem raději uvařit kávu. Potřebuje mne, musím mu být oporou.

Když byl zdravý, tak jsi pro něho byla jenom kus hadru, bojoval Kája v telefonu. Nepotřeboval tě, měl svůj svět. Teď mě ale potřebuje, nezlob se Kájo, ale jsem jeho žena, musím pro něho něco udělat. Nechápal. Omluvila jsem se mu a položila telefon. Čas pokročil. Muž se naučil s berlemi docela dobře chodit a já se naučila k nim překonat svůj odpor, protože mu pomáhají. Bez nich by to nebylo možné. Řekli mu, že dostane protézu, pak by stačila jenom jedna. Na protézu je nutné čekat, ale my to vydržíme. Věnovala jsem se mu plně, upnul se ke mně jako k někomu, na němž závisel jeho smysl života. Byl to pro mne nový pocit, krásný a zodpovědný. S Kájou jsem se definitivně rozešla, nemohla jsem stále poslouchat ty jeho výčitky a odkládat dobu, kdy se budeme moci zase scházet. Ke konci začal citově vydírat, tvrdil, že mě taky potřebuje, že si na mne zvykl a že beze mne nemůže žít. Ale on byl zdravý, měl svoje zázemí, svoji rodinu. Uvědomila jsem si, že už ho nepotřebuji, stal se pro mne obtížným břemenem a mně už nemohl poskytnout nic, co bych potřebovala. Byla jsem si jistá,že kdyby byl takový můj muž dřív, nikdy bych Káju nepotřebovala. Konečně dostal můj muž protézu. Je to ošklivé zařízení, které se upevní k noze, vypadá to jako část obrovské marionety. Když si ji muž zpočátku nasazoval, měla jsem podivný pocit nedůstojnosti. Živý člověk a umělý úd jako roub. Jako by byl člověk přeroubován na loutku a lékař jako štěpař kontroluje, jak se roub ujal. Zvykla jsem si ale na vše, co mému muži pomohlo překonat jeho neštěstí. Naučil se s protézou chodit, přecházel po bytě s jednou berlí. Šlo mu to těžko, ale nevzdával se. Po čase získal větší zručnost, vyměnil berlu za podpůrnou hůl a tak jsme pomalu začali zkoušet chodit na krátké procházky. Byl stále soběstačnější, měla jsem z toho radost, neboť jsem zjistila, že začal získávat i tolik potřebnou sebedůvěru, zdálo se mi, že po jeho nástupu do zaměstnání se naše tíživá finanční situace trochu upravila. Muž se zdál být vyrovnaný a spokojený. Pracoval v kolektivu, který si ho oblíbil. Občas se vracel domů později, byl cítit alkoholem a tabákem. Chápala jsem to, samozřejmě, návrat do života se musí oslavit. Všichni mají své osobní problémy a přejí si na ně v kolektivu stejně postižených zapomenout. Muž se stále více začal osamostatňovat a já jsem začala prožívat stejné pocity jako dříve před jeho úrazem. Citově znovu ochladl, zřejmě podle míry získaného sebevědomí, není teď už na mně tak závislý, říkala jsem si, nemluvila jsem s ním o tom, ale bolelo mě to, protože jsem jeho nabídku přijala poctivě a vydala se mu bez rezervy. Stalo se, že přišel několikrát velmi pozdě domů. Ty nevíš, že mám o tebe starost, že po celou tu dobu co nejsi doma, myslím na to, zda se ti něco nestalo a cítím se bezmocná? řekla jsem mu jednou po jeho nočním návratu. Nezačínej zase, už to máme všechno za sebou, mávl rukou. Říkali jsme, že do toho půjdeme znovu, jinak. Jak vůbec můžeš říkat něco takového právě teď, když jsi porušil naši úmluvu? Takhle to celé stavíš na hlavu. Už jseš zase tam, kde jsi byla vždycky, ty tvoje věčné výčitky, řeči, dokola obehraný. Říkal jsem ti alespoň stokrát, že jsem dospělej člověk, že mě prostě nemůžeš vodit za ručičku jako malé dítě, ale tys to nepochopila dřív, ani teď to ještě nechápeš. Ano, to jsi říkal předtím, odpověděla jsem mu. Ale potom jsi zase říkal něco jiného. Protože mi bylo zle, křičel na mne. Myslel jsem, že jsem vyřízenej. Ale já jsem to brala vážně, všechno co jsem si řekli a slíbili. Podívej, řekl mi, život, to nejsou stojatý vody. Kdyby se život zastavil, tak by v tom bylo něco nezdravýho, proti přírodě. To je jako u vody, dokud plyne, tak je živá, ale jak se zastaví, potáhne se bažincem a hnije. Smrdí. To já nechci. Nechci, aby můj život smrděl. Já jsem ti za všechno vděčnej, jak jsi mi pomohla. To ti nezapomenu. Ale nemůžeš pro to na mně chtít, abych přestal žít, dejchat, to prostě není možný. Bylo mi zle, nepopírám, že jsem za tu dobu k němu znovu získala citový vztah, snad dokonce silnější než kdykoli před tím. Znovu jsem prohrála svůj zápas o lásku. Tentokrát to byla prohra zvláště těžká, protože jsem se na něm stala citově závislou. On to poznal a začal z toho těžit. V jádru se vůbec nezměnil, byl jako dřív. Dával mi najevo, že je mu můj cit obtížný, svazoval ho a dusil.

Kdysi, z počátku o sobě vyprávěl. Hovořil o tom, že nemůže být sám. Samota ho trápí a propadá depresím. Proto usiluje o lásku, o nějaký mocný vztah, který by ho vytrhl z jeho samoty. Je posedlý svojí touhou, žíznivý po studni života. Čím více ho hledá a usiluje po něm, tím více je mu vzdálený. Nakonec ho nachází v nějaké ženě, která je mu podobná svým osudem. Prvotní náboj a mocné vzplanutí však záhy vyhasne, partnerka se mu stává přítěží a on hledá svoji touhu po svobodě, aby záhy skončil v náruči jiné ženy. Říkal mi, že je věčným štvancem své touhy po lásce, jež střídá touhu po svobodě. Dosáhne-li jednoho, trpí nedostatkem druhého. Tehdy to mělo být pro mne varováním, protože v tu chvíli ten člověk mluvil pravdu. Žena mého typu neunese břemeno, které na ní vkládá takovýto muž a já nesu důsledky svého špatného rozhodnutí dodnes. Můj muž pro mne tehdy představoval typ intelektuálního partnera, se kterým se žena nikdy nenudí. Milovala jsem jeho stavy vnitřní rozervanosti. Usilovala jsem o to, abych se mu vyrovnala, proto jsem mu řekla, že se podobá člověku, který stojí před branami opevněného města a touží se dostat dovnitř. Když se mu to povede, zdá se mu, že je jeho hradbami pevně svázán a usiluje se dostat na svobodu. Můj muž takový zůstal do dneška a bude tomu tak pro vždy. Dokud nezestárne, dodala jsem. Žena nikdy nezmění podstatu muže, i když si to řada z nich před svatbou myslí. Muž se jen dočasně přizpůsobí jejímu přání a po čase, když ji získá se opět vrátí ke své přirozenosti. Myslela jsem si, že bych měla od něho odejít, ale asi bylo už pozdě. Stál mě příliš mnoho sil a já to v té době nedokázala. Zjistila jsem, že má zase nějakou ženu. Dlouhé kaštanové vlasy na jeho ramenou a ovšem parfém, pronikavý a všudypřítomný. Když přišel domů, byl ho plný byt, plný byt byl té ženské. Snad se v tom parfému ta ženská koupala. Lhal mi, jako mi lhal celý život. Už jsem zase byla hysterka, ženská, která se cítí být majitelkou svého muže, chce ho vlastnit, mít ho jenom pro sebe. Řekl mi, že jsem středověký typ. Chci ho vlastnit, ovládat, mít jenom pro sebe. Nazval mě prototypem sobce. A zase ta jeho logická teorie o lásce, kterou nemohu ani vystát. Byla jsem podle něho egoistka zahleděná jenom do sebe. Moji potřebou, je prý seberealizace skrze svoji lásku k nějakému muži, tedy k němu. Používám ho prý jako prostředníka, abych uspokojila svoji potřebu lásky. Vlastně ho zneužívám, protože nejsem sama schopná dosáhnout své identity bez něho, tím ho zotročuji pro svoji vlastní potřebu a nazývám to láskou. On, on je mnohem lepší, protože je soběstačný. Je dál než já, neboť není sobec a jeho představa lásky je jiná než moje, neboť on přichází k ženě aby ji obohatil svoji láskou, aby ji ozvláštnil. Jeho krédem prý je: Miluji tě a co je ti po tom, proto nikoho nesvazuje. Jeho láska přináší ženě svobodu, neboť se jí nesnaží spoutat vlastnickou potřebou, nepřeje si, aby mu výhradně patřila, ale snaží se prý zjistit její potřeby a pak ji podle svých možností poskytne .Je mesiášem lásky, osvoboditelem, který nechce nic a poskytuje všechno. Říkala jsem mu, že je vyhledávaným objektem pro ženy, které vůbec nejsou schopny lásky, které naopak nedávají nic a přejí si všechno. Obětuje se nakonec někomu, kdo o to nemá skutečný zájem, je to pouhá hra se špatným koncem, protože to co on vydává za lásku, láska prostě není. Prý nemohu překročit rámec své dimenze. Nenávidím ho, protože ho miluji. Začal mě trápit. Začal mi vyprávět, jaké má úspěchy u žen. Byl to zřejmě důsledek jeho úrazu, musí si stále dokazovat, že má ještě šance. Já jsem ale byla na dně, už jsem prostě nemohla dál a ani jsem nechtěla. Začala jsem brát sedativa. Chtěla jsem mít už konečně klid, pokoj ode všeho, chtěla jsem umřít, tak jsem spolykala všechny prášky najednou. Ze tmy mě probudil pocit dávení, do úst mi vedly nějaké šlahouny, chtěla jsem je vytrhnout, ale někdo mi kroutil rukou.

Už to bude dobrý, říkal mi hlas z dálky. Hučelo mi v hlavě a já věděla, že to nebude dobrý, protože mě přivedli proti mé vůli zpátky k životu. Nikdy nebude konec, protože nemůžu ani svobodně umřít. Na stolku jsem měla květiny, prý se na mě přišli podívat ze zaměstnání. Chtěli vědět jak vypadám, obyčejná zvědavost. A pak muž s provinilým výrazem. Nevěděl, že to beru tak osobně, že jsem tak vážná, můžu mu to vůbec odpustit? Nikdy nedosáhne hloubky mého chápání, protože ho ve skutečnosti vůbec nezajímám. Ano, kývala jsem, že mu odpouštím, rychle z něho spadla veškerá zodpovědnost, oči už mu zase zářili jako malému klukovi přistiženému při lumpárně. Je nezodpovědným hráčem, který neví, nebo nechce vědět, že se za prohru platí, vyhýbá se vážnosti života, je nezatížený povinnostmi. Nevybrala sis dobře, řekla mi matka před svatbou, ten ti ještě způsobí hodně trápení. Já jsem nevěřila zkušené ženě, myslela jsem si prostě, že ho nemá ráda. Neměla jsem potuchy o tom, že zkušenost a nezkalený zrak proniknou do samotného jádra povahy člověka a odhalí pravdu s přesností a neomylně.

Nějaký čas po propuštění z nemocnice bylo vše snesitelné, muž se snažil a chodil normálně domů. Potom to začalo znovu. Otevřela jsem si kohoutky u sporáku a pustila si plyn. Nepřála jsem si nic jiného, než abych už to měla konečně za sebou, nedovedla jsem se tomu bránit, byla jsem prostě přesvědčena, že je to pro mne jediné východisko z mého utrpení. Přišel dřív než obvykle a zase mě odvezli do nemocnice. Pobyla jsem si i na psychiatrii, kde jsem vyplňovala testy a primář se mnou hovořil o smyslu života a o budoucnosti. Budoucnost jsem si nedovedla představit. Dávali mi léky, po kterých jsem zlhostejněla. Když mě pustili domů, muž mi udělal hroznou scénu. Křičel na mne, že žije s raplem, bláznem, který si usmyslil že ho zničí. Mazala jsem mu právě housku s máslem. Chodil kolem mne a do ucha mi vykřikoval urážlivé útržky vět, výčitky dopadaly na mojí hlavu v rychlém sledu, gestikuloval divoce rukama. Podívala jsem se občas na něho, z hloubi paměti ovlivněné a otupené léky, kterých jsem polykala celé dávky nechápavě se strnulým úsměvem, který ho vydráždil k nepříčetnosti. Obrátil mě nečekaně k sobě a prudce mě třásl rameny. Instinktivně jsem obrátila nůž a bodla ho do hrudníku. Nůž protrhl košili a svezl se po žebrech, zanechávaje za sebou krvavou stopu. Vykřikl a zkroutil mi ruku, nůž mi z ní vypadl na zem. Vyběhl ven z bytu a tloukl pěstmi na dveře všech sousedů v okolí jako smyslů zbavený. Chtěla mě zabít, křičel do tváře všem, kteří otevřeli. Když pro mne přijeli, dojídala jsem klidně housku s máslem, kterou jsem mu před tím namazala. Fotografovali nůž pohozený dosud na podlaze, snímali otisky prstů. Odvezli nás oba, sepisovali u nich protokol. Podepsala jsem všechno co chtěli, nezajímalo mě to, byli mi lhostejní stejně jako on, který, než odešel se otočil a ještě na mne vykřikl: Alespoň tě nebudu muset pořád hlídat, tam si tě pohlídají oni ! Krajský soud mě odsoudil za pokus o vraždu do vězení v délce trvání šesti let do druhé nápravné skupiny. Po odvolání k nejvyššímu soudu, které mi poradil advokát, mi byl trest zvýšen na devět let. Prý vzali v úvahu vysokou společenskou nebezpečnost spáchaného trestného činu. To je všechno.

V doprovodu vychovatele jsem byl dále odveden do administrativní budovy k veliteli věznice. Při vstupu do kanceláře mě upoutal velký, ve stylu socialistického realismu vymalovaný obraz Gottwalda, namalovaný nepochybně v nejlepších letech stalinismu, stejně jako podobný obraz báťušky Stalina, visícího vedle v konferenčním sále. Ještě jsem očima hledal portrét Džeržinského, ale nenašel. Velitel věznice byl pak podoben oběma portrétům. Okolo stolu seděla generalita vězeňského ústavu, jakési grémium, řešící nepochybně naléhavé vězeňské problémy. I zde jsem byl pilně dotazován na netěsnosti vězeňských zdí a únikové cesty pro zakázanou korespondenci. Potěšilo mě, že jsem se nemýlil, když jsem tuto zdánlivě zbytečnou větu stylizoval, neboť jsem věděl, že v případě odhalení dopisu, přinese odpovědným pracovníkům utrpení. Velitel se také zajímal o moje názory a když jsem mu sdělil, že krédem patafyzika je klid, vyrovnanost a neochvějnost, popřál mi, aby mi to vydrželo ve vězení co nejdéle. Za jeho přání jsem mu poděkoval. Během tohoto zdvořilého rozhovoru byli jsme vytrvale rušeni telefony. Vychovatel mě vyváděl a znovu vždy přivedl po rozsvícení signalizačního světla, někdy i po několika málo slovech. Usmíval jsem se této situaci, která nesla pečeť ubuovské atmosféry. Můj úsměv byl vychovateli nepříjemný, neboť situaci prožíval značně odlišně. Byl jsem vyzván, abych vysvětlil princip patafyziky, ptali se mě, zda budu žádat o podmínečné propuštění. Patafyziku jsem vysvětlil tak, že nikdo z přítomných nic nepochopil, dále jsem uvedl, že bych rád ve vězení zůstal až do samého konce, neboť bych byl zřejmě znovu záhy navrácen, třeba za nedovolené přejití křižovatky na červenou. Mám mnoho mocných nepřátel. Při těch slovech jsem pozdvihl oči k obrazu s mírnou úklonou, aby bylo jasno. Rozhovor byl záhy ukončen.

Když mě vychovatel vedl pro deky, ženské v oknech mi projevovaly svou solidaritu. Byl jsem však rád, že mám vše za sebou. V oddíle jsem se stal rázem hrdinou. Byl jsem asi po pěti měsících první, kdo byl potrestán tak vysokým trestem. Za patnáct minut, které jsem měl na zabalení svých věcí, jsem hovořil s velkým množstvím lidí, kteří mi přišli vyjevit svoje sympatie, hledal se práskač, který záležitost provalil. Oblékl jsem znovu hnědé tepláky a s dekami čekal u brány. Zavřeli mě na třináctku. Tři dřevěné postele s dřevěnými podhlavníky v pětačtyřicetistupňovém sklonu, v rohu turecký záchod, nad ním kohoutek s kapající vodou. Zdi připomínající umělé jeskyně gróty z minulého století. Pětadvacetiwatová žárovka. I zde drobné mušky, desítky a stovky drobných mušek kroužících kolem záchodu. Když jsem pustil vodu, hladina vystoupila okamžitě až po okraj. Ve smrduté břečce vyplavaly vložky, kusy zmuchlaného papíru exkrementy. Vzduch v cele byl naplněn odporným zápachem. Hladina klesla do původní polohy asi až po dvou hodinách, obnažené hrdlo záchodu okamžitě obsadily mušky. Večeře. Kousek chleba a břečka bez masa. V okénku se objevila milá ženská tvář. Ahoj, já jsem Eva. Hezká mladá cikánka z Kadaně, doma žije s lampasákem, který vydělává slušné peníze, zaopatřená panička, které se podařilo díky půvabu vystoupit o příčku výš na společenském žebříčku. Zaujaly mě její velké černé kulaté oči a pod teplákovou bundou dobře znatelná tuhá a oblá ňadra. Směje se zdravým smíchem, chodí si se mnou na krátké chvilky povídat. Za dva měsíce má výstup, proto má tak dobrou náladu. Hele, chtěla jsem ti přidat, něco zbylo v kotli, ale ten dole řek, že tobě nikdy, ať to radši vyleju do hajzlu. Cos jim udělal, že tě nemaj tak rádi? Nejsou v tom malý holčičky? Směji se a vysvětluji jí, že jsem politickej. Kromě toho mám rád veliký holčičky. Říká mi, že to má taky strašně ráda, nejradši by vlezla ke mně dovnitř. Bohužel to nejde. Lehám si na postel. Nesmyslný úhel sklonu dřevěného podhlavníku je přímo ďábelský, spouštím se raději níž a využívám třetinu postele. OKT je plné žen. Chodbou a okénkem u stropu zaznívají zvuky a útržky ženských hlasů. Slyším naříkání a odvádění ženy po chodbě, volání nějakého jména, křik bachaře. O poschodí níž skřípění dveří. Věrko, miluju tě. zaznívá zezdola. Já tebe taky, zní odpověď někde vedle. Já tady nevydržím, mám tě strašně ráda. Musím na tebe pořád myslet. Teskné hlasy a kvílení pokračuje několik hodin. Když je jídlo, ptám se chodbařky, co se děje. To víš, je to její první holka, taky jsem takhle kdysi vyváděla. Počká na ní? Kdepák, už tam má jinou. V noci slyším rámus, který mě vytrhl ze sna. Vstávám a tisknu ucho na dveře. Nechte mě, já chci umřít. Řev bachaře, který se již vyměnil. Rozsekám vám prdele, že se nebudete moct posadit, řve mužský hlas. Někoho táhnou po zemi proti jeho vůli. Už je tady doktor, říká někdo. Ráno se dozvídám, že opuštěná žena polkla lžíci. Druhý den rachotí zámek. Vztyk, podat hlášení. Tři muži v maskáčích vcházejí dovnitř, já musím ven, čelem ke zdi. Prohlídka cely je důkladná. Bachaři se válejí po zemi, svítí baterkami. Nic jsem neměl, nic nenašli. Zase zpátky. Říkám jim o ucpaném záchodě, nemají zájem. Pak ještě odpoledne někde blízko se otevírá zámek. Poďte ven, tak to jste vy? Ano. Ta lesba? Ano. Co jste to udělala svojí kamarádce? Ticho. Vy jste ji ostříhala dohola. Ano. Proč jste to udělala? Ticho. No tak řeknete nám proč jste to udělala? Už nechtěla. S vámi? Ano. S jinejma chtěla? Ano. Víte, že dostanete asi přidáno? Ano. Tak dobře, běžte zase dovnitř. V bufetu se zjevuje nová chodbařka. Hele nemáš žváro? Lituji, nekouřím. Je zklamaná. Pokérované čelo, modrá piha pod okem. Ukaž mi ho. Cože? Ukaž mi ho, já už ho neviděla čtyři roky. Kdy tě pustěj? Eště tři. Za co? Elpíčko. Ukážeš mi ho? Né, já mám malýho, nic bys neviděla. Hm, tak čau.

Většinou však s nimi stojí bachař. Předání jídla bez řečí. Bolí mě celé tělo, vím o každé kůstce v těle. Vadí mi mihotavé světlo i nečinnost, za níž se platí padesát korun denně a snížené potravní dávky na polovinu. Pach je stále nesnesitelnější. Moje žádosti o vyčištění zůstávají nevyslyšeny, žádám proto chodbařku, aby mi sehnala drát. Smrdutá hladina přestala odtékat vůbec. Řekněte mu tam dole, volám na chodbařky, že mi lezou fekálie do obýváku, že už to není kulturní požitek jako dřív tady bydlet. Za chvíli se vyklápí bufet. Páchnoucí břečka vstupuje mi záchodem dovnitř, činí klima nesnesitelným. Zejtra, zejtra někdo přijde. Stěhuji se na zadní postel, kde je pach nejmenší. Chodím mezi postelemi dokola, pak zpátky, běhám, skáču přes postele. Chtělo by to knihu, noviny, tužku, pero, papír, něco, zatímco není nic. Nazítří se situace nemění. Břečka houstne, stává se kaší, mušky usedají na povrch a producírují se. Pak sedají na mne. Propadám hysterii. Žádám znovu drát. Konečně chodbařka přináší plechový pásek, jímž se obtáčejí bedny při transportu. Přehnu jej, zesílím a strkám do břečky. Zvedá se mi žaludek, vlhčím kapesník a přikládám k nosu, pak to jde. Po urputném šťourání hladina klesá. Napouštím vodu, vše se opakuje. Čistím znovu odtok, až voda odtéká bez potíží. Mám radost, lidský duch opět zase jednou zvítězil nad hmotou pocházející z člověka. Drát nikdo nechce, házím ho tedy pod postel, třeba se někdy zase hodí.

Obědvám. Pomalu se otevírají dveře, dovnitř vstupuje český fousek s očima upřenýma na mne. Stojí s rukama za zády. Zdá se mi jednu chvíli, že by mu sekla černá uniforma. Jím a dívám se mu do očí. Po chvíli pokládám ešus a představuji se. Vy neumíte podat hlášení? Ale ano, avšak jedl jsem. Vztekle rozhazuje deky a skopává je na chodbu. Vypadněte ven! Pokládám ešus a odcházím na chodbu. Co to tady dělá? Vytahuje železný pásek. To je nástroj na mechanické čištění toalet, odpovídám. Kdo vám to přines? Krčím rameny. Fousek s dozorčím odcházejí sepsat zápis o nálezu. Jméno toho, kdo to přines, přicházejí chodbařky se vzkazem od dozorčího, který mě nemá tak rád, že se ani nepřijde sám zeptat. Vzkazuji, že si přeji, aby mi to bylo připsáno k účtu, že drát byl přinesen anonymem na moji vlastní žádost a že jsem vděčný tomu, kdo jej přinesl.

Po nějakém čase se otevírá bufet. Vy nechcete říct, která ženská vám ten drát přinesla? Ne, protože jsem ten drát nutně potřeboval a prosil je, aby mi ho přinesly k vyčištění záchodu.

Jo, vy jste s ním čistil záchod: proč to neřeknete hned ? Bufet se zavřel a já pocítil úlevu z osvícení, konečně pochopili, že se tu nikdo nechtěl oběsit. Strážný ovšem musel napsat své stanovisko k hlášení, jež vyrobil fousek.

Po patnácti dnech se vracím do oddílu. Jediné, co zůstalo beze změny, byla moje postel. Bunkr dokonale vyjedený, vypotřebované hygienické potřeby. Moje chyba. Byla mi odejmuta veškerá výsada, byl jsem vyhozen z výměníku a zařazen opět do trestního komanda. Opět nastaly služby u dozorčího stolku v nočních hodinách, úklid, brigády po pracovní době, řídká bezmasá strava. Byl jsem vytrvale kritizován pro špatnou ústrojovou kázeň při sčítáku a ráno vybírán pro nejhorší práci, která byla k dispozici. Vybral jsem si dobře tvarovanou lopatu a krumpáč a podepsal si je. Oba nástroje jsem měl připraveny již při ranním rozdílení. Nakládal jsem pravidelně přistavené nákladní automobily odpadky s letitým rumem, vrstvy použitých vložek a hnijící odpadky spolu s těžkými kameny a kusy zdiva byly materiálem, se kterým jsem přicházel téměř denně do styku. Tato práce byla prokládána mistrně s výrobou politických kulis, pro jejich potahování rudým brokátem jsem byl nikoliv náhodou vybírán, když jsem odložil lopatu a krumpáč po těžké práci. Měl tak být vhodně dokumentován a názorně předveden rozdíl mezi těžkou fyzickou prací a lehkou politickou příštipkařinou. Záleželo jen na mně, pro jakou cestu se rozhodnu.

Řekl jsem pracovnímu referentovi, že se na něho nezlobím, že jen plní příkaz, aby mě podusil. Není to těžká matematika, odtušil. Byla to doba, kdy jsem sám vyhledával zařazení v nejhorší práci, neboť bych na ni byl stejně zařazen. Jen jsem se tím vyhýbal strachu z ní a nechuti. Také jsem tím bral radost referentovi, který mě nechával při pracovním rozdílení až na konec a pak mě přidělil na nejobtížnější úsek. Je však nepochybné, že pracovní referent i vychovatel byli pouhými výkonnými orgány moci, která dbala určitých záměrů. Byla tu i jistá známost případu, každý z nich si soukromě naznačoval, že tlak, který tu je, nepochází z jejich osobního zájmu, bylo tu i poněkud přátelské jednání a zájem o moje názory při neúředním jednání. Přesto však bylo všem jasné, že nejsem u vrchnosti oblíben. Někteří z vězňů se mě snažili podpořit, ti druzí se naopak snažili zalíbit vedení mým vytrvalým otravováním. Akce Amnesty zaplavila věznici dopisy a korespondenčními lístky. I když jsem žádný z nich nedostal, vychovatel mi řekl, že musím mít spoustu přátel, že mi snad píše celá Amerika. Bylo to pro mne velkou posilou, stejně jako návštěvy mé rodiny, jednou za tři měsíce, kdy mi žena referovala o zájmu přátel.

Pozoroval jsem svoji mladší dceru při první návštěvě, viděl jsem jak na ní působí prostředí věznice. Bylo to stejné, jako v domově důchodců, kam jsme jezdili za babičkou. Mlčela sevřená úzkostí, prohlížela si ty podivné lidi kolem s tísní, neboť děti se nedají oklamat uhlazeným prostředím, natřenými obrubníky bílým vápnem. Děti vnímají srdcem a pociťují abnormalitu prostředí. Když jsem na ní mluvil, usmívala se plaše a pro mne bylo velmi obtížné navodit tu dřívější atmosféru klidu a souznění, byl jsem tu jako někdo, kdo už nepatří do světa živých, tak jako se díváme na smrtelně nemocné lidi v nemocnicích a ústavech, jsou tu s námi, ale přece nás od nich cosi dělí, nějaká neviditelná přehrada, jež rozlišuje živé na ty co žijí a na ty, kteří čekají protože jsou zbaveni své vůle, bezmocní, ať je to vlivem věku, nemoci, uvězněním. Člověk bez vůle je člověkem bez života, pouhá nádoba, neosoba. Jako neosoba byl jsem pro své dítě chladnou bytostí, která jí jen vzdáleně připomínala otce, byl jsem jen obrazem toho, co bylo dřív. Ke stolu neustále přistupovali referenti, aby kontrolovali uplývající čas, vyměřený čas, jako by někdo zjišťoval, kolik ještě zbývá života, než někdo řekne dost, už je čas jít, rozdělit živé od mrtvých, neboť toto území patří mrtvým, zde je člověk proto, že byl dočasně zabit a umrtven, byl zbaven vůle a kusu svého života. Jeho uvěznění je malou dočasnou smrtí, podle míry času, kterou mu přidělila justice. Návštěva živých tak přináší radost, ale i zármutek. Připomínám si, jak jsem chodil s dětmi na houpačky a kolotoč. Nejprve byla velká radost a když se mělo jít domů, křik a pláč. O co větší je radost, o to větší je zármutek při její ztrátě.

Hovořím o tom s člověkem, který vlivem svého uvěznění ztratil celou rodinu. Ukazuje mi prázdné ruce. To je všechno co mi zbylo, ale ti, kterým rodina zůstala, nejsou na tom o mnoho lépe. Člověk se má kam vrátit, to je fakt, ale najednou vidí rozdíl, všechno je úplně jinak, než předtím. Je tam novým nezvyklým prvkem, který je v zaběhané rodině navíc. Děti chodí se vším za matkou, jsou na to zvyklé a to že je doma otec jim ani nepřijde, žena se stala samostatnou, má své přátele, milence. Zvykla si na určitý způsob života a nemá důvod, proč by ho měla měnit. Je samostatná, zvyklá o všem rozhodovat sama, neboť tu dlouho nikdo nebyl. Když bylo nejhůř, radili jí přátelé, pomáhal milenec. Má tu zde svoje závazky. Člověk přijde někam, kde ho vlastně nikdo nečeká a nepotřebuje. Rodina si musí dlouho zvykat, že tu někdo je, člověče, když potom něčeho dosáhneš, tak maximálně, že tě někdo respektuje, ale rozhodně už tě nikdo nepotřebuje, to mi věř. Kriminál zničí všechno, rodinu, tebe, tvoji duši. Celé okolí, zatím co jsi pryč, se někam vyvíjí a ty jsi stál, nebo jsi dokonce zakrněl. Všechno pohltí eroze způsobená vývojem vztahů. Je lepší začít znovu, úplně znovu, s novýma lidmi v novém prostředí. Vůbec nejlepší by bylo odejít za hranice, zapomenout na bolševika, protože jinak budeš pořád naplněný nenávistí. Nenávist rozežírá duši a zotročí srdce. Dovedeš se oprostit od své nenávisti ? Nevím, snad až všechno popravdě vypovím, až se vybliji z toho svinstva. Věř mi, že už nic nebude takové jako před tím. Je to pravda, znám ten pocit, kdy člověk prožije něco krásného a v paměti mu zůstane kus krajiny, člověk, krása vztahů. Ale běda, když se k tomu po čase vrátíš. V tvojí čisté krajině dětství postavili kravín a vyrostly zde chaty prďolů, člověk se stane troskou a cizincem, vztahy zkornatí a rozpadnou se na prach. Zůstaneš ještě obnaženější, osamělejší, zbavený svých snů.

Nevracet se a jít kupředu ať je budoucnost sebetvrdší a sebeneutěšenější. Člověk, když nad tím uvažuje se nemůže divit, že se lidi zdráhají bojovat s nespravedlivou mocí. Jen takoví bojují s mocí, kteří jsou neústupní ve věci pravdy, spravedlnosti a práva a také takoví, proti nimž moc zaútočila jako první a vzala jim to, co bylo pro ně podstatné. Takoví nemají co ztratit a nebojí se osobního nasazení, neboť mají otevřené účty. Vědí, že se cosi musí změnit a jsou pro tu kvalitativní změnu připraveni učinit všechno.

Já si myslím, že proměnou prochází i člověk, který je internovaný ve vězení. Jeho proměna je jiná, než proměna těch, kteří jsou venku, neboť se na ní podílí jiné faktory. Venku je člověk ovlivňován spíše vnějšími vlivy, prostředím, módou, zvyklostmi, novotami. Tedy, v kriminále je člověk izolovaný, je ve své podstatě sám, i kdyby byl členem nějakého kolchozu. Ale to jsou vztahy povrchní, ekonomické. Tady je člověk obnažený na svoji prapodstatu. To, co tak mocně působí na člověka venku, tady je pouhým balastem, nepodstatnou věcí, neboť tady člověk prochází svojí vnitřní proměnou, tady si každý ověří, kým vlastně je, co v něm je, jaké hodnoty jsou pro něj podstatné. Tady určuje svému životu další cestu, směr, zatímco jinde by se jen bezcílně potácel. Možná, že venku bude všechno jinak, člověk je často slabý, aby svůj sen, svoji cestu vykonal, ale tady ví přesně, jak by to mělo být, co by chtěl, kdyby mohl. Venku je člověk často rozptylován, nemá čas, aby se zastavil a zvážil svoji cestu, protože je zaneprázdněn. Tady je čas o sobě uvažovat, přemýšlet o své cestě, a o tom, do jaké míry je ta cesta důležitá. Já sám jsem si zde začal uvědomovat, že jsem povinen svému životu vnitřní mravností, že nejdůležitějšími pocity člověka jsou cit povinnosti a cit spravedlnosti. Stát svojí nedůslednou a nedokonalou výchovou vede také člověka k mravní závaznosti, ale toliko cestou bázně a strachu. Nutí zachovávat člověka jistou formu mravních zásad, záštitou legislativy. Ale cit mravní závaznosti vyvěrá z něčeho jiného než je strach, tento cit vyplývá z vnitřní autority, mravního přesvědčení. Člověk dnešní generace se už jednou bude muset zastavit na svém útěku před vnitřní autoritou, zodpovědností sama před sebou. Musí se naučit zachovávat přesvědčení svého srdce věrnost a také se naučit určitou vnitřní pravidelnost, neboli zásadovost. Člověk budoucnosti, bude-li jaký, musí pochopit, že jednat podle mravních zásad je v jeho prospěchu, že není jiná cesta v jeho životě, pokud chce zachovat sám sebe, pokud nechce uvolnit prostor pro umělého, plastického člověka připravovaného s veškerým nasazením politických a mocenských prostředků v totalitních systémech. Není jiná cesta, než obnovit v sobě autoritu, nechat v sobě splynout svědomí spolu s přesvědčením. Mravnost pak nebude pocházet z bázně, nýbrž z vědomí povinnosti.

Ivana mi vyprávěla o jedné holce, která se tak zamilovala, že když o svoji lásku přišla, tak se prala s bachařema, aby ji přeřadili do trojky, protože už se na tu svoji bývalou kamarádku nemohla ani podívat. Nakonec ji přidali několik let a poslali ji do Opavy.

Na barák přišli zase chlapi. Vychovatel se rozhodl, že se postupně vymalují všechny cimry, tak se holky těší, že bude čajda. Včera vystěhovali dvě ložnice v horním patře, holky spí na kulturce. Je to změna, to je pravda, ale ženský, toho bordelu kolem, to si nikdo nedovede ani představit, spínala ruce jedna holka se shora, jedna z těch, které uklízí po malování chodbu. Voni mejou to svoje zasraný nářadí na umývárce, vyplachujou tam kýble a perou štětky, že je ucpanej odtok a rozhamtaný všechno dokola. Já tam jednou utřu a za chvíli je to to samý. Máte čaj? doráží na ostatní. Ale hovno, to sou noví klucí, nákup budou mít až za čtrnáct dní a to je eště stáhnou starý mazavky. Ty nemaj nic a navíc sou pořád hladový, holky jim mažou chleby a dělaj šumák. Že se na to nevybodnou. To víš, je to těžký, maj radost z toho, když jim chlap šáhne aspoň na zadek, jeden tam je takovej pěknej a dost drzej, možná že by se to s ním nechalo udělat na záchodě. To jo, dvakrát dovnitř a ven, než přiběhne bachař, to by tak stálo za to. Zajímá mě, jestli je mezi nima mužskej, se kterým bych si chtěla psát, ale to se dozvím až příští týden, protože mám odpolední.

Hele, jsou tu z brány, hledaj dobrovolníky, vybafla na mne Jarča. Deme? Na co? Nevím, asi koridor. Venku je hezky, tak přikyvuji. Za chvíli je Jarča znovu zpátky. Dem hned, čeká venku. Scházíme se asi šest ženských, jednu posílá bachař zpět. Pod vedením praporčíka odcházíme k bráně. Sluníčko je nízko nad obzorem, venku v lese musí být krásně. Chtěla bych se proběhnout lesem a vdechovat vůni jehličí. Tady je v celém vězení jediný vzrostlý strom u ošetřovny. Fasujeme krumpáče, věc je jasná, jdeme na koridor. U úzké branky vedoucí z boku do koridoru se zastavujeme. Bachař hlásí vysílačkou na operačku, aby vypnuli příslušný obvod. Po potvrzení zprávy nás vpouští dovnitř. Je to tu jako dlouhý úzký záhumenek, úhor, na kterém neroste nic, kromě občasného plevele u zdi. Každá zabodneme krumpáč do země hrotem a vydáváme se postupně shrbené po obvodu koridoru. Takhle nějak asi vypadají státní hranice, představuji si, když míjím nízký reflektor elektronické ochrany. Když dojdeme na konec trasy, otáčíme se a jdeme zpátky. Chtělo by to delší násady u krumpáčů, záda bolí při nepřirozeném pohybu. Odměnou mi ale je pohled na mechovou půdu za barákem mladistvých, kudy procházíme. Vlivem roční doby dostávají mechy medové a hnědavé zabarvení, jejich paličky jsou místy zabarvené do vínova, přivřu-li oči, abych neviděla prostředí kriminálu, ohraničím si prostor kde je mech a mám pocit, že jsem někde na pasece uprostřed lesa. Iluze však trvá jen malou chvilku, brzy míjíme antukové hřiště a kupu písku. Páchnou zde kontejnery a konec, brána. Vycházíme ven a ve dvojstupu vrátit krumpáče a potom zpátky na barák. Malá procházka mi zlepšila náladu, je to jediná možnost se trochu projít, pokud nepočítám kroužení po dvoře v zástupu pod dohledem a okřikováním bachařů nebo cesty do práce a do jídelny. Mám dojem, že mi podle evoluční teorie zakrní nohy, že se moje tělo zdeformuje, neboť řadu svalů a orgánů nepoužívám. Mám obavu, že se po propuštění nedostanu ani na nádraží pro bolest nohou. Člověk není zvyklý chodit a najednou bude muset někam jít.

Miluji podzim, jeho paletu barev, pestrost odstínů, vůni spadaných listů, vůni pálené trávy. Miluji ovoce, podzimní plody. Tady jsme dostaly dvakrát hrušku a jablko, když by jsme každá snědla nejmíň kilo ovoce. A o víně a melounech si jenom vyprávíme. Miluji jaro, vůni rozvíjejících se poupat, tu podivnou světlezelenou barvu nových listů a výhonků. Tady je jen pár oštulcovaných javorů po cestě do jídelny. Chybí nám všem kontakt s přírodou, chybí nám kousek klidu a ticha, samota, ale zde nemůžeme nic takového nalézt. Ani dveře u toalet nám nenechali, ani tady nemůže být člověk na malou chvíli sám. A všude čmuchají členové samosprávy, kápo se svými pomocnicemi, aby stihly všechno prásknout za čerstva. Nikdo nemá chuť zpovídat se v kanceláři u vychovatele, známého svoji brutalitou a sprostotou a tak s přibližujícím se nenápadným stínem utichají všechny rozhovory a zavládne rozpačité ticho. Známe svoje lidi, podlost a špinavost se nedá v takovém kolektivu utajit, ale nedovedeme se proti nim bránit jinak než mlčením a tichým pohrdáním. Kolikrát jsme některá ze vzteku řekla, že si na tu mrchu udavačskou počíháme, že ji zvalchujeme hřbet, anebo že si ji najdeme venku, ale jsou to všechno jenom řeči. Tady je strach z pomsty policajtů, kteří jsou kdykoli ochotní přidat k trestu dlouhé měsíce a léta a venku, kdo by se chtěl zpátky vracet k té špíně, od které budeme každá utíkat ve snaze zapomenout...

Jenom na naše kamarádky, na naše lásky si vzpomeneme, které tu s námi sdílely to ponížení a které jsme tu zanechaly opuštěné.

Věrka, bolest v srdci mi vystřídal hluboký zármutek. Když se potkáme hladíme si do očí a v tom pohledu je skryto všechno. Moje bolest i její špatné svědomí. Vždyť máš Jarku, řekla mi jednou tiše, když jsme se míjely. Je možné, že i když nebudeme kamarádky, že z nás budou časem přítelkyně. Ale teď ještě ne, ještě na to nemám, protože je to všechno ještě stále silné. Tebe jsem ale milovala, řekla jsem jí a obě jsme se rozešly. Od té doby jsme spolu nemluvily. Je to pravda, holky mi vyprávěly, že se chystá svatba. Jednou jsem se zúčastnila takové svatby, vdávala se Olina z kuchyně s Janou, která tam dělala parťačku. Holky napekly kotel předního hovězího s hořčicí, byla to děsná žranice, že bylo z toho jedné holce špatně, protože na to nebyla zvyklá. Olina byla výborná kuchařka, proto měla různé výhody, pekla bachařům štrůdly a koláče a tak ji ledacos prošlo. Jako jediná měla odbarvené vlasy a nosila bílé spodní prádlo pod průsvitným tričkem, takže vypadala mezi ostatníma holkama jako civilní zaměstnanec. Také nosila prstýnek a náramek z bižutérky, což ostatní holky taky nesměly. Ale když jsem ji pak viděla svlečenou pod sprchou, tak jsem jenom kulila oči, jak byla všude pokérovaná. Ta holka by snad ani nemohla jít v létě k vodě, jak měla modré nohy a paže a všechno. Nejvíc to působilo na prsou, kde měla vytetovaného námořníka, jak ji podpírá obě kozy. Když si vyčesala vlasy dozadu při sprchování, tak tam měla vykérovaná jména holek, se kterýma byla vdaná. Když ji propouštěly, tak slíbila svojí partnerce, že se do třech měsíců vrátí, ať na ní počká. Jeden bachař říkal, že prý už je někde na vazbě, že ji viděl v teplákách. Oliny se v kuchyni bály všechny holky, jednak byla děsnej rváč, a potom měla zastání u bachařů a všechno jí prošlo, proto bylo lepší jít jí z cesty.

Ale Věrka si moc dobře nevybrala, ta holka je sice na pohled docela pěkná, ale slyšela jsem, že je pěkně zkušená. Je tu teprve něco přes rok, a už měla jedenáct holek. Kvůli jedné se porvala a když ji dali na OKT tak tam ta druhá kvůli ní sežrala lžíci, že bez ní nemůže žít, že raději umře. Ona ke každé hnedka zahoří a umí se dokonale vetřít do srdce. Myslím, že bude Věrka litovat, že si s ní vůbec začala. Ale je to její věc, já jí do toho nebudu mluvit. Jenom mě štvou ty věčné řeči od holek, ze švadlárny, které o ničem jiném nemluví než o přípravě na svatbu. Mluví o tom, jaké budou mít obě šaty, někde švihly bílou látku pro Věrku a tý druhý holce šijou frak s cilindrem, kalhoty a vestu už prý mají hotové. Jedna holka z kuchyně naložila utopence a sežene maso. Prý bude i jabčák, jestli to stačí do té doby vykvasit. Všechny takové zprávy mě žerou, proto jsem Věrce odmítla, když mě pozvala příští týden na svatbu. Já si myslím, že se to stejně prosákne, protože se o tom všude kecá, ale mně je to jedno.

Nakonec jsem se nechala ukecat a stejně jsem na tu svatbu šla - holky to připravily na čtyřstovce, tam je velká kulturka a lepší organizace. Když jsem je obě uviděla tak jsem musela brečet. Věrka byla strašně krásná a moc jí to slušelo, měla bílý závoj, klobouček a krásné dlouhé šaty, nikdy bych nevěřila, že je to tady možné tak udělat. Ta druhá měla frak a cylindr a zlatou vestičku, jedna holka hrála na kytaru svatební pochod a sbor jim zpíval. Když bylo všechno v nejlepším, tak tam vtrhli bachaři a obě holky šly na díru. Snad z toho bude velké vyšetřování a pálky navíc. Některé holky už byly na pohovoru u vyšetřováku kvůli látkám a šatům, že prý je to rozkrádačka a že si to někdo odskáče. Věrka je na díře a já na ni musím stále myslet. Určitě je zavřely zvlášť, ta holka se jí spustí s první cikánkou, protože to nevydrží. Byla jsem taky na díře a vím jak to tam vypadá. Dvě dřevěné postele na půl metru od sebe, šero. Po dvou dnech si člověk myslí, že už se nikdy nedostane ven a když je kolegyně trochu aktivní, tak tomu člověk neuteče. Dnes se vrátila holka, co tam dělala chodbařku a říkala, že je to hrozný. Věrka ji pořád volá a brečí. Ta druhá už tam má jinou a nechce Věrce ani odpovídat. Potřebovala by nabít hubu, ale stejně by to nebylo nic platné, protože ona už jiná nebude. Říkala to Romana, že to s ní táhla asi měsíc, ale že je to v ní, ta přelétavost, že ji to nikdo nemůže vyčítat, protože je to pro ni tady těžké, že by se z toho jinak zbláznila.

Dívala jsem se také na ty chlapy, co malují nahoře ložnice. Myslím, že mezi nimi není. Vidím ho občas na šesťáku, jak natírá postele a bunkry, holky dneska říkaly, že asi budou natírat kuchyň, ráno si tam prý odváželi nářadí. Měla bych mu napsat dopis, ale nevím, jak se jmenuje. Dnes jsem se dozvěděla, že budou opravovat celé áčko, vyměňovat okna, omítku a fasádu, na takovou větší akci určitě stáhnou co nejvíc chlapů. Holky se už zase stěhovaly zpátky na pokoje, ale snad se jim zase začala loupat nová malba. Pracovní referent říkal, že se budou muset strhnout všechny omítky až na cihlu, tolik prachu si nedovedu představit. Čeká to všechny pokoje.

Ale to už jsou myšlenky, které mého souseda tolik nezajímají, neboť se chce zabývat svoji konkrétní situací, touží po tom, aby si zde postavil základ pro fyzické cílevědomé usilování, věci duchovního typu jsou mu vzdálené, neboť mohou být, podle jeho slov brzdou činů, vycházejících z naprosté svobody. Měl zde na mysli svobodu egoistickou. Na jeho případu si uvědomuji šíři problémů, před kterými stojí jednotlivci povolaní svým svědomím k obrodě humanistického myšlení malého národa ve střední Evropě. Generace vzdělaná v technologickém a technickém myšlení, avšak analfabetická ve věcech etiky, mravnosti, morálky, Znalá triků a úhybných manévrů před ideologickými komisemi zkoumajícími v nepravidelných periodách jejich vyspělost, lhostejná k vyšším mravním principům všeho druhu. Bezobsažné nádoby, jež už ničím nelze naplnit, neboť jsou vrchovaté svým egoismem, generace, jež zůstala nedotčena přerušenou vývojovou kontinuitou humanistické a demokratické tradice. I když vinu nese jednoznačně politický režim, především on, jsou vinni i jejich rodiče, učitelé, společenství duchovních vůdců, kteří selhali, aby přežili v pohodlí.

Tak tedy nikoli člověk moudrý, ale člověk pohodlný, měl by znít nápis pod vyobrazením člověka, neboť současný člověk miluje pohodlí nade všecko, staví je vysoko nad morálku, mravnost, nad tradiční pojmy jako je čest, spravedlnost. Již dávno netíhne k pravdivému pojetí života, dávno pryč jsou doby, kdy se nechával za toto své "subjektivní" pojetí pravdy, jak by řekli současní pracovníci StB pronásledovat a zabíjet. Místo toho přijal nově koncipovanou "objektivní" pravdu, to je pravdu, která je v kurzu, která je v dané chvíli nejpravdivější, neboť má podporu moci. Nositelé takovýchto mocenských pravd jsou však pouhými loutkami, které rezignovaly na svoji pravou podstatu lidství, stali se lidským planktonem, kosmickým šumem, který je svojí podstatou zcela bezvýznamný.

Zde v tomto prostředí je zcela zřejmé, jaký propastný rozdíl odděluje skutečného, nebo reálného člověka od ideálu, který měla před očima obrozenecká generace našich předků. Jaký groteskní význam mají slova K. H. Borovského, inzerovaná na stěnách věznice systémem, jehož postoj je vzhledem k vyjádřeným slovům klasika humanismu inverzní.

Po celé věznici se roznesla zpráva, že koncem týdne má být v televizi uveden americký film z prostředí věznice, Brubaker. Ti, kteří už jej v minulosti viděli, dělali filmu reklamu, vyprávěli zvláště epizody, které měly vztah k našemu systému vězeňství a tak byl o film nevšední zájem. Odpoledne však přišel příkaz, že budou všechny televizory staženy z kulturních místností a uzamčeny. Bylo to překvapivé zvláště pro samosprávu, neboť takové zásahy nebyly běžné. Většinou postačoval prostý zákaz sledování pořadu, který nebyl schválen příslušným referentem. Bachaři si však byli vědomi toho, že se na takto zakázané pořady vždy dívá privilegovaná skupina samosprávy a užšího výběru, zatímco přístup od brány je trvale kontrolován, aby se zamezilo nepříjemnému překvapení. Jen zcela výjimečně se přihodilo, že nocí tiše se plížící referent podle zdi, nachytal diváky zakázaného pořadu a vyžádal si jejich jmenovitý seznam. Teď však byla jakákoli možnost sledování programu znemožněna, televizor byl dopraven do kanceláře vychovatele a uzamčen. Film, ze kterého bylo zřejmé odlišné pojetí vězeňství v demokratické zemi musel být pro současného československého vězně obzvláště nebezpečný. Nikdo však o nic nepřišel. Byli jsme na ložnici dva, kteří jsme film viděli a tak jsme jej svým kolegům odvyprávěli.

V průběhu několika dnů se přihodila podivná věc. Při sledování povinných televizních novin se náhle na obrazovce objevil vedoucí politik v černém rámu. Byl jsem svědkem obrovského nadšení, které se spontánně projevilo mezi všemi vězni, kteří se objímali a projevovali nepokrytě radost. Další komentář však jejich radost zkalil. Byly to jen jeho narozeniny, o kterých nikdo nevěděl. Naděje na amnestii se ukázala být planou. Byl jsem vyděšený touto příhodou, která ukázala postoj postižené části národa k čelnému představiteli vlády a zemské politiky. Přivedlo mě to k zamyšlení nad kontrastním postojem českého národa k smrti T. G. Masaryka, projevením hlubokého hoře a lítosti. Také jsem si nedovedl představit, že by se v té době radovali vězni z možného propuštění při nástupu nového vládního činitele. Radovat se ze smrti člověka, kterého nemám třeba osobně rád a těšit se na výhodu, která mi z jeho smrti vzejde, mi nepřipadá pěkné. Větší radost by mi způsobila jeho nenadálá proměna ve slušného člověka, který je ochoten se zbavit své nesmyslné tvrdosti a nesnášenlivosti a dát průchod pěkným lidským citům, jako je třeba milosrdenství, tolerance. Potřebujeme národní usmíření, neboť lidé se navzájem nenávidí a nejsou daleko k tomu, aby vůči sobě projevovali násilí. Kdo jiný k tomu může dát dobrý příklad než vládnoucí činitelé, kdo jiný má pro to lepší možnosti, aby přesvědčil národ, že to myslí doopravdy a poctivě? Na takové usmíření čekají nejspíše právě lidé ve věznicích, postižení v důsledku svých hříchů, kterých se dopustili na společnosti, ale především ti, kteří trpí nevinně a také ti, kteří jsou pronásledováni na základě vlastní činnosti vyplývající ze zodpovědného postoje k vlasti a národu. Jejich procento v národě se bude zvyšovat až dosáhne kritických rozměrů, pokud nedojde k zásadnímu obratu v mocenských strukturách.

Sledování televizních novin je pro mne skutečným trestem. Nemám rád zprávy o násilí, kterého je zde plno, a další mi jsou zprostředkovány televizními záběry. Nemám rád tendenční zpravodajství o přátelích a nepřátelích ideologie, žvásty o sterilní ekonomice, která se marně pokouší překročit svůj ideologický stín. Domlouvám se se spoluvězněm, že si vyrobíme tranzistorové rádio, na kterém by se dalo zachytit zahraniční zpravodajství, nebo alespoň polský rozhlas. Pracuje v elektrodílně, kde by byla taková možnost, musíme jen sehnat součástky v Tesle. Dlouhé laborování se vstupními obvody však končí na zvláštním vnitřním oddělení, neboť jeden z pracovních referentů při průzkumu pracoviště, co by se dalo otočit, nachází naše rádio. Není to dobrý člověk, ale jeho schopnost ukrást, co vidí, nyní přináší ovoce, proměněna na ostražitost a bdělost. Trest za přečin je nezvykle nízký, několik dnů vězení po pracovní době.

Byl jsem přeřazen na blok A, kde vytrvale osekávám omítku. Kolem nás procházejí ženy, znají nás jménem, usmívají se na nás. Každý má možnost navázat užší přátelství, stačí nabídnout v nestřežené chvíli cigaretu, zápalky. Zápalky jsou ale záhy zcela zakázány, neboť byly nalezeny u žen. Několik málo jednotlivců má povolený zapalovač. Je to jedna z privilegií. Setkávám se blíže s několika ženami, které mě něčím zajímají. Některé z nich jsou skutečné bestie s vrozenou profesionalitou znalé dokonale technologie seznamování. Jsou zaměřené především ekonomicky. Valutová prostituce se nyní smrskla na drobné podnikání v oblasti potravin, kuřáckých potřeb, přece však přináší své ovoce. Jednou ráno jsem vnikl s kýblem na umývárnu. Spatřil jsem tam krásnou nahou holku. Musím na to pořád myslet, pronásleduje mě to na každém kroku. Myslím, že poznala, že mě to vzalo, usmívá se teď na mne zvláštním úsměvem. Jako by mezi námi vzniklo tajemství. Večer bylo vše ještě umocněno. Právě jsme sledovali cvičení žen, když nás křik naproti v budově E na něco upozornil. Nevěřil jsem svým očím. V okně probíhal klasický striptýz. Všichni se s řevem vrhli k oknům a cloumali mřížemi jako utržení z řetězu. Naproti byla nepochybně profesionálka, která dovedla s nahromaděnými vášněmi zacházet velice obratně. Jejím vystoupením prolínal stud i vášeň, vše mělo gradující tendenci, včetně tance, který následoval. Vše bylo ještě zahaleno železným závojem strojové perforace mříží, kde nebylo vidět nic a zároveň všechno. Až dosud jsem si myslel, že mě podobné pokleslé zábavy nemohou vzrušit, ale nyní jsem od ní nedovedl odtrhnout oči. Byla to nepochybně žena divokého temperamentu, snad tmavší pleti, syrový, kulturou nedotčený typ, její podivné výkřiky mi působily mráz běhající po zádech a bušení srdce. Produkce byla nepochybně plánovaná, z místnosti zaznívaly nadávky strhla se tu i rvačka. Později jsem se dozvěděl, že to byly žárlivé přítelkyně mých spoluvězňů, které chtěly zabránit pohledu svých miláčků na nahé tělo sokyně. Striptýz pak ještě v určitých intervalech proběhl několikrát znovu. Vězni byli o chystané produkci informováni včas, byli to někteří erotomani, kteří se dokonce rozhodli vybírat peníze pro ženy jako vstupné. Výsledkem však byly tuhé bitky probíhající mezi ženami, slyšeli jsme jejich křik a nadávky. V oddíle bylo několik silně erotických osobností, byli to otroci svých posedlostí, kteří vytrvale smolili dopisy ženám na všechny strany. Jejich chaotické vztahy dovedly vyvolat mezi žárlivými ženami rvačky a bitky zcela nesmyslné, hoši nepatřili žádné z žen, jen vlastnímu erotickému dráždění, které zde imitovalo skutečné sexuální a erotické vztahy. V tomto ohledu vyniká můj soused z bidla Franta, který píše pěti ženám současně. Bylo jich víc, některé již odpadly, když se jim podařilo zjistit, že nejsou samy. Jiné soutěžily o jeho přízeň. Vyřizování účtů mezi ženami probíhá na apelplace, sokyně se navzájem "vykřičí", popřípadě si vjedou do vlasů. Za každou z nich stojí skupina stoupenců, které svojí kámošce fandí. Která z nich je obratnější v ekonomických čachrech, ve schopnosti přesvědčovat a vládnout, ta bývá obklopena silným táborem spřízněných duší. Jednu z nich si vybral i Franta, ostravský rodák, prchlivý, násilné povahy. Byl to muž, kterému ženy odpouštěly jeho písemnou nevěru, protože už takový byl a nikdo ho nemohl změnit. Zcela propadl posedlosti, když se ocitl uvnitř ženského tábora, chřípím nasával tu samičí atmosféru, vnímal pohledy nejrůznějších klisniček, které okamžitě rozpoznaly svého hřebce a ožily v jeho blízkosti jako biologické majáky signalizující svou mučivou přítomnost. Byl nespočetněkrát trestán za zachycený dopis, tresty měly vzestupnou tendenci, zdálo se již, že bude přeřazen do jiného vězení. Vždy však našel někoho, koho uprosil, aby věc vzal za úplatu na sebe. Nebylo mu zle ani na OKT. Dostával velké porce jídla, ženy mu přinášely cigarety a různé čtení. Byl jejich miláčkem, protože byl jejich otrokem. Vše, co dělal, dělal pro ženy, myslel jen na ně a na nic jiného. Každá z nich se radovala z krátké chvíle, kterou jí věnoval, všechny věděly, že nikdy nebude bezvýhradně patřit žádné z nich, že je pro všechny. Jen jedna si vyhradila právo, výsadní postavení. Byla nejdravější, nejkrásnější, byla podivuhodnou osobností, která by bezpochyby dokázala rozmetat život kteréhokoli muže bez potíží. Její krása byla divoká a nespoutaná. Byla živlem, rodnou sestrou ohně, vody, větrů. Ani na okamžik jsem nepochyboval, že by byla schopná Frantovi uříznout hlavu, pokud by zjistila jeho fyzickou nevěru. Dával mi číst její hrozné dopisy plné gramatických chyb, byla nevzdělaná, ale věřím, že by ji to celá řada mužů byla schopná odpustit, protože měla něco, co vlastnila málokterá jiná žena. Byla plná života, hysterka posedlá láskou. Exotický typ nezvyklé, neobyčejné krásy, z níž šel strach. Přitahovala mě jako magnet, ale obloukem bych se jí vyhnul. Byla to ona, kdo měla nekonečné problémy s bachaři. Odmlouvala, byla drzá, v zaměstnání neplnila normu. Přeřadili ji z Bytexu, kde se seznámila s Frantou, na plnění sifonových bombiček. Ani zde se ji práce nedařila. Byla zoufalá, že už nebude vidět svého miláčka na pracovišti, ale osud jí to vynahradil tím, že musela odejít ze čtyřstovky na blok E, odkud bylo dokonale vidět na šesťák. Volali na sebe při každé příležitosti, jejich láska byla horoucí a žárlivá. Když se dozvěděla o striptýzových vystoupeních, byla to ona, kdo se svojí sokyní vyvolal rvačku. Jak by k tomu přišla, aby se její láska vzrušovala pohledem na jinou ženu. Franta však byl striptýzem posedlý. Vzkazoval ženám, že jim pošle cigarety, když budou vystupovat v pravidelných programech na místo televizních novin. Organizoval sbírku na čaj, který hodlal věnovat vítězné striptérce jako odměnu. Dozvěděla se o tom jeho přítelkyně a divoce mu spílala z okna, že ho zabije, křičela na něho, že ho nenávidí. Spor trval několik dnů, pak se situace vrátila do starých kolejí. Byla to doba, kdy se ke mně upnul Šipy.

Já se zabiju, mám to dobře promyšlený, řekl mi potají, když jsme opět chodili po betonovém dvoře. Co blázníš, proč by jsi se zabíjel? Už nemůžu, už mě to tady nebaví. Nikoho to tady nebaví. Nejsme tu za zábavou, ale proto, že nás zavřeli. Sáhl hluboko do kabátu a vyňal odtud tajemně ocelové lanko. Už to mám promyšlený. Hodím si to, ať je pokoj. Je to nesmysl, říkám mu. Za několik měsíců půjdeš domů a začneš znovu. Já nechci domů, zase by za mnou přišla matka a chtěla by, abych jí dával peníze. Musíš se odstěhovat, musíš odejít daleko, aby tě nenašla. Když já bez ní nemůžu žít. Musíš na ni zapomenout, nabalit si nějakou holku a začít svůj vlastní život. To já nedokážu. Hovořím s ním o tom, jak se učil ševcem ve Žďáru nad Sázavou a snažím se ho přivést na myšlenku, že by se tam vrátil. Dneska napíšeme na osobní oddělení, jestli by tě nepřijali. Souhlasil. Dej mi lanko. Nedám. Třeba se mi ještě hodí.

Od této chvíle ho mám stále za sebou. Mluví na mne, snaží se upoutat moji pozornost. Je únavný, hučí mi celý den do ucha, snaží se vynucovat si pozornost jako špatně vychovaný fakan. Šipy, najdi si někoho jiného. Najdi si kamaráda ve tvým věku, někoho, kdo má stejné zájmy jako ty. Ty seš můj kamarád, protože mě nezradíš. Ani ostatní tě nezradí, když s nimi budeš jednat čestně a přímo. Šipy to nedokáže. Loudí, vytahuje se, zrazuje. Jeho pohyby těla mě dráždí. Šipy, chodíš jako ženská, jsi přece chlap, tak se podle toho chovej. Vidí, že mě to dráždí, proto zesiluje svoji hru. Krouží kolem mne, vrtí zadkem, koulí očima. Hnusí se mi, strkám do něho, aby si našel jinou oběť. Šipy, já nejsem zvědav na tvoje vystoupení. Homouši se mi vždycky hnusili a ty jsi jeden z nich. Líbí se mu to. Zpívá vysokým hlasem. Jeho hry si začínají všímat spoluvězni. Hej, Šipy, vojeď ho, vždyť na to čeká, volají na něho a Šipy je stále drzejší. Naštěstí spí v ložnici, kde má sídlo opozice. Je to pro ně zpestření nudy, když procházím jejich pokojem, Šipy se na mne vrhá a snaží se mě políbit. Poradili mu to, slíbili mu, že mě podrží. Je jako posedlý. V noci zaznívá vedle z pokoje řev, je to Šipy. Hysterický smích, který přechází v zoufalé vytí. Někdo rozsvěcí a otvírá dveře. Vedle v pokoji to vypadá na lynč. Šipy je nahý, roztažený na stole, ruce a nohy mu drží v rozích stolu. Někdo má v ruce indulonu a natírá jí držadlo smetáčku. Snaží se mu ho nastrčit do konečníku. Šipy řve jako šílenec. Pojďte se podívat, jak Šipy šuká, volají ode dveří. Hrne se tam spousta lidí, všem se to líbí. Zacpávám si uši, je mi z toho zle. Náhle se jim Šipy vysmekl a porazil několik zevlounů. Chápe se ho spousta rukou a znovu ho strkají na stůl. Vidím tváře plné zvířecké posedlosti, hnusí se mi odporné divadlo, chtěl bych někam pryč. Vedle někdo řve, konečně dorazil kdosi ze samosprávy, který končí představení, jež by mohlo ohrozit jeho kariéru. Šipy hystericky vzlyká, diváci se neochotně rozcházejí. Za několik dnů na to jsou k vychovateli voláni někteří jednotlivci. Nikdo si na nic nevzpomíná, ani Šipy nechce nic říci, byla to jenom legrace nevinné škádlení. Šipy je však postižen nemocí. Je přesvědčený, že je ženou, je středem pozornosti, což mu lichotí. Jeho posedlosti si všímají i bachaři, kteří s ním vedou rozhovory jako s bláznem. Beru si ho stranou a vysvětluji mu jeho nemožnou pozici. Šipy všechno uznává, opět se snaží ke mně přilnout, hlásí se na práci tam, kam jsem přidělený, říká všem, že chce být jenom se mnou. Sekáme spolu omítku za zdí. Šipy mi při tom zpívá árie z oper, kterým byl vyučen v dětském domově. Líbí se mu, že mě týrá, chce na mně jídlo a vyhrožuje zpěvem. Jeho euforie se střídají s depresemi. Nemohu vyloučit, že se v období své deprese pokusí o sebevraždu, říká mi, že už tu nevydrží ani týden, že měsíc je pro něho jako pro jiného jeden rok. Oznamuji samosprávě, že má připravené lanko na sebevraždu. Nazítří je vyšetřován vychovatelem. Šipy přichází s nadšením, že půjde na polovinu domů, že mu to vychovatel slíbil. Zároveň se nechává napsat k lékaři, kde hraje blázna. V noci se opět začíná pomočovat. Přichází na něho období deprese, sedává po koutech, nadává všem, kteří se mu nelíbí. Opět se mu snažím pomoci. Stávám se terčem výsměchu vězňů i bachařů. Je mi to jedno. Tak jsem slyšel, že si Šipoše vezmete domů, říká mi jednou ráno jeden z pracovních referentů. Možná, že by se nechal předělat na ženskou. Přišel za mnou a ptal se mě, jestli by mu neudělali operaci, že se cejtí bejt ženskou spíš než chlapem. Říkám mu, že je to nemocný člověk, trpí depresemi, mělo by se mu pomoci. Jen si ho vemte, já mu dám vaši adresu, až přijdete domů, tak už na vás bude čekat.

Pozoruji spoluvězně, kterým se blíží výstup. S ubývajícími dny se mění jejich psychická konstituce, odchází nervozita, deprese, jakékoli problémy berou s úsměvem, vyhýbají se střetům. Ostatní vězni, jakoby vycítili novou atmosféru, která je obklopuje a uhýbají jim z cesty. Za tu dobu, co jsem zde, odešlo alespoň třicet lidí, zatímco byli všichni plynule nahrazeni jinými. V některých případech se na výstup jednotlivce těšilo několik desítek lidí, neboť jeho přítomnost byla pro všechny trýznivá. Moc v rukách jednotlivce povahou krutého a nenávistného dovede dokonale ztrpčit život i většímu množství lidí. S blížící se nadějí na výstup mění se agresivní postoje těchto surovců v hysterickou euforii. Přejí si, aby spolu s nimi prožívali všichni jejich radosti. Jediným tématem rozhovorů v jejich okolí je číslo, datum který zbývá do výstupu. Nikdy jsem nepochopil, proč se právě tito lidé tak radují ze svého propuštění, když jejich pravým domovem je vězení. Nedovedou žít jako normální lidé, neboť nikdo ve svobodných podmínkách nemá důvod, aby respektoval jejich domnělou autoritu, založenou na násilí a bezohlednosti. Jejich silná osobnost je zanedlouho přivede opět do vězení. Venku se jim stýskalo po bezohledné moci, kterou nikde nemohli uplatnit, neboť zpravidla nemají schopnost ji podřídit či dát do služeb cizím zájmům mimo vlastní ego. Netrvá dlouho a všichni se opět vracejí jako holubi do svého holubníku.

Já osobně nejsem ochotný respektovat dobrovolně jejich moc, neboť je to moc bez autority, která se projevuje pouhým násilím, bezohledností a narcismem. Skutečná moc není destruktivní, ale je založena na jiných principech. Je schopná a mocná činit dobro. Zdánlivě mocný člověk nebo mocenská skupina nemají tuto schopnost, schopnost tvořit a budovat pozitivní a konstruktivní dílo. Jejich moc jim umožňuje toliko skutky, které jsou založené na imbrogliu, vedoucí směrem k rozpadu, nebo znehybnění pohybu. Proto mohou toliko zakazovat, brzdit, znehybňovat. Jejich moc jim neumožňuje, aby činili cokoli významného. Nikdo je nemá rád, jsou sami se svoji démonskou mocí. Jejich přátelé jsou špatnými přáteli, neboť jejich přátelství je založeno na strachu, nepoctivé hře, nebo na respektu z moci. Proto se všichni těší, až tito nositelé nepopulární moci zmizí, až odejdou, nebo lépe zemřou, aby mohli být dokonale zapomenuti. Neboť zapomenutí je horší než nenávist, je to výraz lhostejnosti a nezájmu. Nositelé této moci bývají dokonale zapomenuti, neboť jsou lhostejní lidským srdcím. Stává se proto, že při propouštění některých vězňů, stejně jako při odchodu některých politiků mají všichni radost, dokonce i ti, kterých se to zdánlivě netýká. Uvolněná místa bývají však rychle zaplněna obdobnými typy. Sociální vztahy jednotlivců v uzavřeném nedobrovolném společenství mají svůj specifický charakter. Je to struktura společnosti, kde negativní jevy jsou určujícími vlivy pro nekvalitu života. Řada vězňů proto touží vymanit se z oblasti trvalého postižení přijetím alespoň částečné nebo okrajové moci a podílu na ní, nebo předstíráním falešných přátelství s těmi, kterým se to podařilo. Měl jsem příležitost sledovat zblízka vývoj některých jednotlivců, kteří byli různými osobnostmi a sledovat vliv prostředí na jejich charakter. Ve všech případech bylo zřejmé, že působení vězeňského systému jak je v současné době uplatňováno je zhoubné a působí k deformaci a destrukci hodnotového řádu vybudovaného na principech humanismu a demokracie.

Výsledkem tak nemůže být náprava odsouzeného člověka, ale jeho další deformace.

Vychovatel poradil Šipošovi, aby si podal žádost o podmínečné propuštění. Jsem přesvědčen, že Šipy půjde domů, protože na tom mají zájem policajti. Jenom na nich záleží, zda soud rozhodne pro propuštění, či nikoliv, neboť vztahy mezi soudem a vnitřním vedením věznice jsou nanejvýš familiární.

Já sám vůbec neuvažuji o takové možnosti. Protiví se mi prosit ty lidi, protiví se mi psát žádost a do ní věty, kterými se přiznávám ke své vině a dokládám, že již jsem napraven. Naopak, utvrdil jsem se zde ve svých názorech a zůstávám takový jaký jsem byl při svém nástupu. Rozdíl je jen v tom, že nyní dokáži lépe artikulovat svoje stanovisko. Jsem přesvědčen, že stalinismus je stejně zhoubný jako nacismus nebo jiný totalitarismus. Ale oni by mě stejně nepustili, jenom bych jim udělal radost, že jsem dobrovolně prošel tím procesem ponížení. Dobrovolné ponížení je mnohem horší než ponížení nedobrovolné. Většina vězňů je ovšem ochotna podstoupit cokoli, pokud si tím zajistí přilepšení, privilegia nebo dokonce předčasný odchod do civilu. Stopy mravnosti a pevné vůle je možné spatřit jen u politických vězňů, nebo vězňů svědomí. Tyto postoje jsou založeny na vnitřní odpovědnosti.

Dnes v noci jsem vyhnala z postele Jarču. Kousla mě bestie tak, až mi začala téci krev. Řekla mi, že to bylo schválně, aby mě probudila, že jí připadám jako spící panna. Nechtěla pochopit, že na to člověk taky nemá vždycky náladu, tak jsem jí řekla, že mě to s ní už nebaví, že chci mít klid a pokoj. Řekla mi, že jsem kráva, a že za ní ještě přilezu. Ale já si myslím, že ona přileze spíš za mnou, protože ona to potřebuje víc než já. Nevím, čím to je, ale začínám být nějak divně rozcitlivělá. Často se vracím ve vzpomínkách domů a myslím na svoje dvě holky, které mám u babičky v Praze. Myslím na to, zda si vůbec vzpomenou na to, že mají matku, která na ně myslí. Někdy mám potřebu je obě pevně obejmout a sevřít je na svých prsou, to mi někdy i vytrysknou slzy, ale člověk to musí všechno překonat, jinak by se docela zbláznil. Ilona mi říkala, abych na rodinu myslela co nejméně, že se člověk darmo tejrá bez valného výsledku. Jednou žiješ tady, tak všechno vypni a snaž se myslet na věci, který tě uklidňujou a ne se šťourat v citech, to je houby platný, to by se člověk mohl uřvat. To mi řekla, ale mně to pořád nějak nejde. Myslím si, že i velký hrdinky, co jich tu je, mají svoje slabé chvilky a že by si občas rády někam zalezly a vyřvaly se.

Nahoře se rozjely kšefty. Holky kupují čaj a cigarety. Z truhlárny si nechávají vytočit špičky, protože kouření vajglů opaluje prsty a pokrývá je hnědou vrstvou. Špička se dá koupit za deset korun,nebo vyměnit za přívěsek z bižutérky. Cígo se sice dá vykouřit až na doraz, ale zase je potom málo vajgloviny. Uvažuji o tom, že bych přestala kouřit vůbec, ale je to těžká věc. Když je člověk kuřák, tak za ním každej chodí a škemrá cígo a sirky, ale jakmile rozhlásíte, že je s kouřením konec, tak se všichni kuřáci můžou přetrhnout, nabízí dříve utajené cigarety, prostě člověka z toho kuřáckého klubu nechtějí pustit. Kdybych přestala kouřit, zbylo by víc na čaj. S Jarčou bychom si zase uvařily magorák. Posledně byl tak hustej, že v něm mohla stát lžíce, srdce nám bušilo jako kladivo. Jarča to zkoušela přes jednoho mechanika na švadlárně, ale ten už jede se samosprávou a tam už je čaj drahota.

Dnes v noci byl na švadlárně pěknej cirkus. Přišli šarže na kontrolu a udělali zápis, že je tam bordel. Mistrová říkala, že je to důsledek té naší idiotské svatby, že se na nás teď budou točit. Nejvíc jim vadilo, že holky vzaly tu látku na šaty a že si to dokázaly ušít, i když jsou tak vysoké normy. Mistrová říkala, že se z toho neposere, že je její starej taky šarže a že zase udělá kontrolu na pracovišti manželky toho, co se u nás vytahoval a udělal zápis. Tak dneska v noci začala válka mezi policajty, naschvály a justy a zase to nakonec odnesem my, protože budou mít všichni špatnou náladu, a někdo to přeci musí nakonec odnést. Snad to trochu zabrzdí milostné vztahy, protože i když tu jsou zaměstnané celé rodiny policajtů, páří se mezi sebou jako králíci. To ženská pozná na první pohled, kdo s kým peče, to se nedá utajit, ale mě to zase tolik nezajímá jako jiné holky.

Nejvíc mi vadí ta bezcitnost soudců, kolik jsem už tu zažila půlek, kolik holek se chystalo, že půjdou domů na podmínečné propuštění a vždycky jim to ta bestie zamítla. Jestli pustí z dvaceti jednu, je to moc. Vždycky je to někdo, kdo se sem bezpečně vrátí. Jako kdyby nechtěli přijít o levnou pracovní sílu, proto o propuštění rozhoduje předem správa pracovního tábora a soud to maximálně přiklepne nebo neschválí. Myslím, že by byli nejradši, abychom tu zůstaly nadosmrti jako jejich zajatci a otrocká pracovní síla. Všechny holky to vědí, všem je jasné, že je ta ženská, ta soudkyně nepustí a přece se všechny upínají k tomu soudu jako ke spasiteli a prožívají to své zklamání a beznaděj. Jana teď měla vynikající posudky, dělala jako rab, protože si myslela, že si toho někdo všimne, že někdo ocení tu její dřinu a stejně ji nepustila. Už po druhé. Holky jí říkaly, že je blbá, že čím víc dělá, tím jsou raději, že je tu zavřená, že ji tuplem nepustí, ale ona jim věřila. Když se vracela, viděla jsem ta její vpadlá ramena, jak se tiše zhroutila do sebe v bolesti a zklamání, protože myslela na tu svoji malou dvouletou dcerku, těšila se, že ji zase vezme do náruče a bude se radovat z jejích malejch ručiček, z toho, jak se k ní vzpíná. Věřila svému přeludu, i když ji holky říkaly ať jim nevěří, i když jí to půl roku slibovali, i když jí říkali, že má všechny předpoklady pro to, aby ji pustili dřív, hlavně ať prý dobře pracuje, ať se vyhýbá problémům, že to určitě vyjde. Jana jim věřila na slovo, dělala všechno možné, aby šla dřív domů a přece její snaha vyšla nadarmo. V noci byl na baráku poprask. Jana si podřezala ruce v umývárce a bylo jenom štěstí, že ji tam nějaká holka brzy našla. Odvezli ji s eskortou do špitálu a vychovatel říkal, že ji čeká nášup za sebepoškozování. Říkal to ten, který jí nejvíce ze všech sliboval, že půjde určitě domů, že se za ní přimluví, aby ji pustili, zvláště když má tak malé dítě, které ji potřebuje, které potřebuje tak nutně její péči. Dnes říkal, že Jana půjde k soudu, kde dostane přídavek za to, že si podřezala ruce. Svírala jsem ruce v pěsti, držela jsem se vší silou, abych nevyskočila a nevyškrábala oči té hyeně, co žije z lidského neštěstí, co válí tak dokonale tu jejich psychologickou dialektiku, se kterou vede ty ubohé ženské jako loutky až k jejich úplnému fyzickému a duševnímu zhroucení. Srdce mi bušilo jako zvon, jako kdybych vypila kastról magoráku, nemohla jsem usnout. Přemýšlela jsem nad tím, kdo je hnusnější, zda policajti, nebo ta pakáž vězeňská, která nalezla do funkcí, aby si usnadnila přežití, a aby ten kousek moci, tu propůjčenou možnost znepříjemňování života druhým používala jako privilegium a seberealizaci pro svoji pokřivenou duši. Již nazítří vychovatel ví, kdo se k věci vyjádřil a s jakým zanícením. Nechal se slyšet, že se na každého dostane. Je mojí velkou výhodou, že svoje názory veřejně nepublikuji, že nekřičím tak jako jiné holky a nezuřím nad zjevnou špínou a nespravedlností, ale všechno si řeším uvnitř. Oni vědí, kdo sem, znají moji duši, ale nemůžou na mne. Snažili se mě několikrát vyprovokovat, ale zatím se jim to nepovedlo. Zatím co jiné holky okusily už několikrát díru a pár z nich dostalo v kanceláři od vychovatele nabito, mně se takové problémy vyhnuly. Do ničeho se neplést, nenechat se strhnout, protože to vždycky dopadne stejně. Jak to říká Ilona. Ne, že by vítězila pravda, ale intrika a kopanec.

Ilona bohužel od nás odešla. Také ona si podala žádost o podmínku, ale místo aby ji pustili, tak ji přeřadili do jedničky. Když odjížděla do Všehrd, byla z toho hotová. Brečela, nechtělo se jí. Tady zanechala pár dobrých kamarádek a odjížděla do prostředí buzerace, neboť režim se domnívá, že ti, kteří jsou zavřeni do první nápravné skupiny jsou ještě ovlivnitelní a vychovatelní. V jedničkách je proto tuhý vojenský režim se spoustou školení a otravování. Já bych sama už do jedničky nechtěla ani za nic. Možná, že Ilona udělá nějaký malér, aby ji přeřadili zpátky. Ilona byla dobrá holka. Když odjela, tak jsme k vůli ní s Jarčou brečely.

Dnes ráno jsem byl vybraný jako pomocník instalatéra. Na bloku E jsou ucpané záchody, je zřejmé, že jsem to já, kdo si s takovou záležitostí nejlépe poradí. Instalatér bere s sebou dlouhé péro na proražení kanalizace. Všiml jsem si, že vykutaný otvor v mřížích už je dávno opět zavřený, v těsné blízkosti jsou stopy další snahy vylomit nový otvor. Dámské toalety zde nemají dveře. Opravujeme tekoucí nádržky, navazujeme papírové provazy, které jsou u splachovačů připevněny právě pro svoji nepevnost. Snaha po vyčištění mísy je marná. Musíme odmontovat mísu, péro je pomalu spouštěno do mastného otvoru. Ven vystupuje smrdutý puch, který zvedá žaludek. Vytahujeme množství vložek obalených slizem a nečistotou. Referent prchá na chodbu, aby unikl zápachu. Mám pocit, že tu někdo je. Ze zadního boxu se ozývá šustění papíru. Za chvíli se odtud vynoří střapatá hlava asi pětadvacetileté samičky. Kluci, pojďte sem, volá nás škrceným hlasem. Přicházím blíž. Víš, já bych potřebovala udělat dítě. Cože? nevěřím vlastním uším. Potřebuju, abyste mě někdo oplodnil. Vždyť je tady přede dveřma, může sem každou chvíli přijít. Zbil by nás jako koně, odpovídám jí. Tak mi to udělej rychle, hlavně abych měla dítě. To je blbost, to se přece takhle nedá dělat, říkám ji. Tak mě přines semeno ve skleničce, já si to tam naleju, ale musí to mít teplotu těla, jinak to nemá cenu. Proč potřebuješ dítě? Tady? nechápu. No, aby mě pustili domů, na přerušení. Když budu těhotná, tak mě pustěj domů. Já už to tady nemůžu vydržet. Představ si eště šest roků tady v tý pakárně. S kým to tady kecáte? ozývá se za mnou. Co tady děláte ženská, jak jste se sem dostala? referent do ní strká pendrekem a vytlačuje ji na chodbu. Já jsem tady byla jenom na záchodě, pane podpraporčíku, my sme tady nic nedělali, doopravdy, zaznívá slábnoucí hlas z chodby. Když je venku, vrací se referent a prochází všemi boxy. Ty mrchy jsou všude zalezlý, to se nedá uhlídat, bručí, ale zápach ho znovu žene ven. Slyším, že se venku baví se službou, je to hezká žena kolem třiceti let podpraporčík je na ženské a je dobře patrné, že mu nevadí ani vzájemně nerovnoprávné postavení. Na chodbě jsou sami beze svědků, zaznívá odtud smích. Policajt je si jistý, že ho nemůže shodit nikdo z jeho nepřátelských kolegů, neboť stejně tak jako jsou hlídáni vězni, ochrany se dostává i těm, kteří jsou údy tohoto nápravného mechanismu. Právě proto je dobře patrný rozdíl v chování dozorců k vězňům v soukromí, nebo na veřejném místě, kde mohou být pozorováni.

Jednoho dne přichází Šipy se zprávou, že půjde příští týden ke komisi. Co myslíš, pustěj mě? ptá se mě rozčileně s očima prosebnýma, které touží po povzbuzení. Jasně, určitě půjdeš domů, vždyť víš, že ti to vychovatel sám navrhl. Sami mají eminentní zájem, aby jsi odtud vypadl. A já, dodal jsem, já budu ze všech nejradši. Šipy září. Je to jeho velká chvíle, běhá od jednoho k druhému a každému vysvětluje, že už brzy půjde domů. Určitě pudeš, blázni měli vždycky štěstí, říká mu jeho pseudopřítel, který ho používá jako šaška. Jestli mě ale nepustěj, rozzuří se Šipy, tak to tady všecko rozmlátím, mně je to jedno. Bylo zřejmé, že propuštění Šipyho je jasnou záležitostí. Jednak musí vědět, že si to půjde stejně dosedět a také se ho tu rádi zbaví. Šipy půjde domů, říká mi na procházce děda, je to jasné, říkal mi to jeden policajt, víš kterej. Děda vytáhl harmoniku, jediný povolený hudební nástroj na celém oddíle a přitiskl ji k ústům. Šesťákem se rozlehla povědomá melodie. To je Marlen, tu měli rádi Němci. Kolem se utvořila skupinka poslouchajících. Dědo, zahraj mi tuhle, povídá jeden a snaží se neuměle pískat. To je blbost, přeruší ho další, zahraj mi něco trampskýho. Děda neposlouchá žádného z nich, chodí pomalu do kola a hraje jednu starou melodii za druhou. Jeho myšlenky bloudí kdesi v minulosti, jako mladý kluk chodil hrávat na venkovské zábavy na tahací harmoniku. Víš, tobě to řeknu, bere si mě stranou, tam to, ty ostatní, to jsou všechno komunisti, zkurvený plemeno, z nich nikdy nic nebude, ale tobě to řeknu. Nerozumím mu. Víš, jednou jsem objevil poklad. Já miluju kamínky, sbírám na Náchodsku drahokamy, no oni jsou to spíš polodrahokamy, mám jich doma plnou cimru. Jednou jsem byl na houbách a objevil jsem na stráni takovejhle kámen, byla to učiněná krása, nikdy jsem nic podobnýho neviděl a jak jsem na něj koukal a přikládal si ho k očím, tak se mi nějak zamotala hlava a ten kámen mi vypad z ruky a kutálel se dolů po svahu do takovýho údolíčka. Já hned za ním, ale smekl jsem se a upad. Když jsem se zvednul, tak už jsem nevěděl, kam ten kámen zapad. Ale tobě to řeknu, ty ho najdeš. Já ho tam hledám už deset roků a nemůžu ho najít, ale ty ho určitě najdeš. Musíš za mnou přijet do Náchoda, tam já bydlím a vydáme se spolu do lesa na tu stráň, kde se ten kámen zakutálel. Děda mě poplácal po rameni a s harmonikou v ústech chodil dál po betonovém dvoře. Dál hrál ty smutné písničky. Pak se u mne znovu zastavil. Víš, kdo to byl Václav Černý? Jak bych to nevěděl, to byl jeden z našich největších profesorů, mám od něho doma několik knih a jistě si pořídím další. To je dobře, to byl můj soused, vynikající člověk. Holky v oknech volaly na dědu, mávaly mu, protože ty jeho písničky jim dávaly sílu snášet kriminál. Dědo, miluju tě! volala na něho určitě moc hezká holka a děda se zastavil, aniž přestal hrát a mával té krasavici do okna na pozdrav. Jeho písnička teď patřila jenom jí a všichni to věděli. Když šel kolem mne viděl jsem ho, jak se mu třpytily oči slzami, vzpomínal na svoje mládí, vzpomínal na to, jak hrál holkám na hospodských zábavách a jak už je starý. Kroužil po betonovém dvorku a spiklenecky na mne mrkal. Hrál své melodie děvčatům zavěšeným v okně na toaletě jako opice. Byl to zvláštní podvečer. Díval jsem se na rudou oblohu a bylo mi divné, že dnes není na obloze žádný pták. Vzpomínal jsem na podzim, jak tudy přelétaly vrány, obloha byla černá jejich nálety, všechny směřovaly stejným směrem, zdálo se mi, že k východu. Několik dnů, možná i týden takto přelétaly, jakoby k nějakému ptačímu sněmu. Pak zde byli sněhobílí rackové, jejich křik se nesl daleko, kroužili kolem panelových domů a připomínali, že tu blízko teče Labe. Na jaře pak nad šesťákem poletovaly jiřičky, které si lepily svá hnízda na převisy budov. Dnes nic, žádný pták, žádný ptačí křik, jen tesklivé melodie nesou se nad ztichlým pracovním táborem. Melancholická chvíle, kterou ruší jen Šipy zblázněný do své naděje. Utichly hádky a spory, dědovy melodie jsou tmelem, pojivem mezi minulostí a přítomností, ale i mezi přítomností a budoucností. Jen děda vyvolává hudbou minulost, neboť minulost je jeho život. Kolik let mu asi zbývá, jeho dny jsou jako měsíce těch mladých a jeho měsíce jako jejich léta. A přeci zde tráví svůj drahocenný čas, kterého mu zbývá tak málo. Dvakrát prosil o podmíněné propuštění, dvakrát se přiměl k poníženému postoji, i když je tolik neměl rád, protože mu dlouhý kus života znepříjemňovali svoji plíživou pomstychtivostí a přeci je prosil, protože ví, že jeho života mu příliš nezbývá. Nepustili ho ani o den dřív, musel si dosloužit své měsíce, své roky do posledního dne. Měl tu mezi bachaři své známé, protože dlouhá léta žil v Pardubicích, znal se s jejich otci a přesto, i když s ním dlouho a soukromě hovořili, nikdo mu nepomohl svoji přímluvou a vlivem. Ale Šipy šel skutečně domů, protože ho zde nikdo nepotřeboval. Šipy byl problémovým typem, svým bláznovstvím demoralizoval řád i autoritu, neboť nedovedl posoudit, co je vhodné, co si může dovolit. Říkal věci, které se nehodilo říkat a příslušníci vězeňského systému si s ním nevěděli rady. Proto šel domů bez dlouhých cavyků a problémů. Policajti ještě dlouho po jeho odchodu vyprávěli, že nevěděl, jak se dostane domů, prý bloudí kolem dlouhé vězeňské zdi stále dokola a čeká na mne, až půjdu domů. Všichni byli rádi, že se ho zbavili, byl pryč a to byl důvod k žertování. Bylo mi ho líto, neboť jsem věděl, že skutečně neví, jak se dostat domů, byl velkým bezbranným dítětem, které touží po lásce a přátelství, protože se mu ho nikdy nedostalo. Byl podlý a křivý, protože za svůj život nepoznal jiné jednání dokonce ani od svých nejbližších. Neuměl jednat s lidmi, neuměl s nimi žít a nikde neměl své místo. Celou dobu, kdy byl ve vězení, chtěl pryč a přece se bál svého návratu. Bál se přijít domů, bál se setkání se svojí matkou, kterou miloval a která ho dokázala vytrvale zrazovat. Věděl, že jeho matka bude chtít po něm těch několik korun, se kterými ho propouští domů, věděl, že pro svoji matku má cenu jedině tehdy, pokud z něho bude mít užitek. Nejvíc ze všeho se ale bál cesty. Nikdy ještě nebyl takhle od svého domova vzdálen. Nevěděl, jak se dostane domů, kterým vlakem a z kterého nádraží. Bál se někoho zeptat, neboť byl cikán a v minulosti byl často zapuzován a vysmíván. Byl bezradný ve své úzkosti a ve skrytu své duše si přál, aby jel někdo s ním, kdo by mu pomohl. Myslel si, že to budu já, ale mně ještě zbývají dlouhé měsíce. Myslím na toho člověka a je mi smutno, neboť jeho osud, jeho budoucnost je beznadějná, stejně jako osudy a budoucnost stovek jemu podobných, kteří prožívají stejné podmínky svého života.

Desítky osudů krouží tu po dvoře v podobě postižených jednotlivců. Jejich životy jsou prodchnuty bolestí a zklamáním, jejich příběhy jsou tragické a vězení jejich vyústěním. Kolik z nich bude ještě schopno a bude moci se ještě vrátit do normálního života ?

Blok A je určen k rozsáhlé opravě. Nejen, že jsou osekávány veškeré vnitřní omítky, ale je rozhodnuto, že dojde i k výměně oken, budou se dělat nové fasády. Kolem budovy je rychle vystavěno lešení a stejně jako uvnitř, omítka je odsekávána i po celém obvodu. Vracíme se každý den na oddíl zaprášení a špinaví od vápenného prachu. Současně také probíhá na bloku D rekonstrukce umývárny, při níž jsou strženy obklady a opravovány netěsné odpady. Jako nekvalifikovaná stavební síla se denně podílím na přípravě a dopravě materiálu. Stavby pohltí denně několik vozíků betonu a stavebních směsí, které je nutno připravit na odlehlém prostranství u centrálního skladu. Zde jsou hromady písku i zásoby cementu. Většinou se směsi vyrobí v míchačce a za pomocí vozíků převezou na jednotlivá pracoviště. V kýblech nebo zednických kolečkách se vynášejí do poschodí, kde materiál zpracovávají skupiny zedníků a přidavačů. Zpět se na skládku odváží osekané omítky, obklady, nečistota. Odpolední brigády , na něž je kladen nyní obzvláštní důraz se podílejí na výstavbě sportovního areálu, jenž je určen pro příslušníky SNV. Nejméně dvakrát až třikrát týdně tak na mocensky nezapojené vězně připadne nucená účast na odpolední práci. Ti, kteří se z práce vracejí později, jsou nuceni umývat se ve studené vodě, neboť příděl teplé vody je limitován. Každý si plně uvědomuje nerovnoprávné postavení, jež v těchto ztížených podmínkách doléhá daleko konkrétněji na každého, kdo se ocitá v nepřízni samosprávy i vězeňského systému. Na jedné z nástěnek jsou umisťovány informace o odpracovaných hodinách na pracovních brigádách. Počty hodiny daleko přesahují zákonem povolený limit. V čele této tabulky se umisťují právě ti, kteří se žádné z brigád nikdy neúčastnili. Za svoje umístění jsou zvýhodňováni vychovatelem mimořádně povolenými nákupy čaje a cigaret, jež jsou rychle prodány za zvýšené ceny. Za této situace, ve které jsou důsledně uplatňována privilegia vězeňského establishmentu plní systém NVÚ skutečně výchovnou funkci. Do mysli všech, kteří jsou podřízeni tomuto systému je důsledně implikován kód, obsahující informaci o nezměnitelnosti třídní podstaty sociální společnosti, o permanentní nespravedlnosti a vítězném zlu jako podstaty reálné komunity. Není proto divu, že ti, kteří prošli touto zkušeností, jsou jí natolik ovlivnění, že jsou po zbytek života ji ochotni respektovat a uznávat a v jejím rámci se domáhat výsadních postavení. V tomto ohledu nelze upírat vězeňskému systému výchovnou funkci - i když negativní.

Některé ženské oddíly budou mít brzy návštěvy. Návštěvy se konají v hale, kde se také promítá kino a odbývají lektorské přednášky. Nejprve se musí vyklidit všechny židličky a na jejich místo se přinesou židle a stoly, které se nakonec pokryjí vypranými prostěradly. Celek působí téměř útulně. Přihlásila jsem se dobrovolně na přípravu haly. Nejprve bude třeba odnést množství zelených židliček, když je odnášíme, všimla jsem si, že je na šesťáku prováděn nějaký nábor. Napadlo mě, že se potkám možná s mužem, kterého jsem si vyhlédla ke korespondenci. Už jsem si ověřila, že si s nikým nepíše, jsem zvědavá, jak by zareagoval na můj dopis, který jsem napsala už před týdnem, ale který jsem mu ještě nemohla předat. Pro jistotu jsem si jako odskočila na záchod a ze své skrýše, kterou mám za objemnou rourou na záchodě vylovila dopis. Dopis jsem si strčila za manžetu košile, aby byl při ruce. Když jsem vyšla ven, chlapi nosili stoly z kulturky čtyřstovky. Pomáhaly jim i holky a tak jsem se vetřela do dlouhé řady. Akci lhostejně přihlíželi tři bachaři. Když jsem stoupala po schodech pro stůl, proti mně sestupovali chlapi se stolama na hlavách. Měla jsem štěstí, byl mezi nimi. Mrkla jsem na něho a usmála se na něj. Jako by mu chvíli trvalo, že je to na něj, zastavil se na schodech a ohlédl se po mně. Ale to už jsem byla vytlačována holkama, které stoupaly vzhůru jako já. Nečum, stejně ti to není nic platný, dloubla do mne nějaká ženská, asi z Bytexu. To se ještě neví, řekla jsem si spíše pro sebe, a když jsem přebrala stůl, vysunula jsem si do ruky dopis. Když jsem vyšla ven před budovu, udělala jsem si představu, kde by to bylo nejbezpečnější. Byli tu tři policajti a kamera. Nejlepší by to bylo za rohem, kdy zády zastíním jednoho bachaře a kamera mě z toho úhlu ještě nemůže pozorovat. Bylo by potřeba, abych se s ním potkala právě na tom místě. Zastavila jsem se těsně u bachaře a upravovala si botu. Odtud bylo vidět všechny, kteří vycházejí z kina. Když vyšel, vyrazila jsem i já. Ve stejné úrovni, kdy jsme si hleděli do očí, jsem téměř vykřikla : "Něco pro tebe mám"! kývl hlavou, že mi rozumí. Při příštím kole už byl připraven a hbitě převzal z mé ruky dopis. Tlouklo mi srdce vzrušením, byla jsem ochromená strachem i nervozitou, ale vše dobře dopadlo, nikdo nás neviděl, jen jedna holka, která koutkem oka zahlédla transakci kroutila hlavou a ťukala si na čelo. Ty vole, na Václaváku, vy ste ale blbouni. Byl nejvyšší čas, neboť kino bylo již zaplněno stoly a akce záhy skončila. Když se chlapi seřazovali, odcházela jsem do baráku. Na schodech jsem se ještě zastavila a otočila se. Stál v poslední řadě. Zamávala jsem mu, odpověděl mi. Je to dobré znamení, možná, že se mu líbím, ale možná také, že mi odpověděl ze slušnosti. To poznám podle toho, jestli mi odpoví na dopis. Trpím trochu trémou, ještě jsem nikdy žádnému chlapovi nepsala dopis jako první, muži mě vždycky oslovovali a já jsem reagovala podle toho, jak se mi kdo líbil. Tady je situace opačná, protože je nás tu hodně přes dvanáct set a chlapů sotva šedesátka. O to větší úspěch bude, když se mi ho podaří získat. Ale mně nejde o to, abych měla kohokoliv za jakoukoliv cenu. Mám svoji představu a moje životní zkušenosti mi pomáhají s neomylnou přesností vytipovat lidské povahy. U tohoto chlapa například podle očí vím, že to nebude křivák, že to není zlý člověk. Zároveň má v sobě něco, co ho odlišuje od ostatních. Jakoby z něj vyzařoval klid, sebejistota. Zatímco se ostatní chlapi před ženskýma producírujou, předvádějí, u něho jsem to nikdy neviděla. A pořád se usmívá, i když dělá takovou těžkou práci. Teď už budu jenom čekat, jestli mi odpoví a pak mě taky zajímá, zda jsem se ve svém odhadu nezmýlila. Taky může být, že bude mít strach mi odepsat, protože za odchyceného ferbla může dostat až tři dny díry. Říkala mi holka z Bytexu, že jsou tam hrozné poměry přes dopisování. Holky se vzájemně udávají a ten policajt, co chodí s chlapama, že do nich mlátí obuškem. Ale co je lepší, dostat namláceno, nebo díra? Večer jsem Jarče říkala, že jsem svému chlapovi poslala dopis. Ona se mi smála, že už jede asi desáté kolo, a že už dostala cíga. Také má slíbený čaj a sirky. Sehnala také papírky od kámošky, která je dostala od chlapa. Jarča už má jinou holku, takže mám pokoj. Zůstaly jsme přítelkyněmi. Já jsem nepsala chlapovi kvůli kontrabandu, myslím, že i kdyby mi nic neposlal, nebylo by to podstatné, protože to není důvod mého zájmu. Já jsem mu vlastně napsala proto, že nejsem citově v pořádku, chybí mi konverzace s mužským, chybí mi něco normálního, protože tady je to samá hysterie a přecitlivělost, ty reakce babského kolektivu mě někdy dovedou dokonale vytočit. Asi proto jsem si vybrala mužskýho, který na mě působí tím správným dojmem. Myslím, že už bude mít dopis přečtený. Chtěla bych vědět co si o mně myslí, hrozně bych si s ním chtěla popovídat o životě tam venku, o poměrech tady. Snad mi to umožní alespoň dopisy. Před Jarčou se samozřejmě tvářím, že můj zájem je ryze komerční, že mi jde výhradně o to, abych z něho vyrazila proviant jako ostatní holky. Jejich dopisy jsou plné sladkých slov o lásce a společné budoucnosti a na konci je připojena malá větička: sežeň čaj, cíga a sirky! Většina mužských se živí těmi kecy, protože snadno propadnou iluzi, že je někdo miluje, asi to tu mají také zapotřebí, protože svět venku se jim zpravidla hroutí a oni, stejně jako my také potřebují jistotu a nějaké zázemí, proto takový zájem o iluze. Nejhorší je, že to tak zpočátku člověk chápe, že jsou to iluze, snad to tak i potřebuje, protože si potřebuje nalhávat, že všechno není pryč, že může začít stavět znovu, pak si člověk uvědomuje, že i když to jsou sladké lži, že bez nich je život tady peklem, potřebuje to jako drogu a nakonec tomu uvěří. Je to snadnější už proto, že se venku zpravidla všechno zřítí do trosek. Ale jsou to slova lidí, kteří se vzájemně neznají, slova, která něco předstírají, klamou a slibují, protože si to tak partner přeje a nezřídka i vynucuje.

Já bych si nechtěla takto psát a proto můj první dopis jsem napsala tak, aby v něm nehrály city žádnou úlohu. Miluji pravdu v citech a hru v sexu. To druhé si zde musím bohužel odpustit, ale mohu o tom alespoň psát. Ale co on ? Budu mít alespoň tolik štěstí, aby mě chápal, aby přijal moji nabídku ?

Blíží se návštěvy části ženské věznice. Kino a kulturní sál v jedné podobě jsou opět pečlivě připravovány pro rodinné rozhovory. Jsem vybrán, abych spolu s několika dalšími přinesl několik desítek stolů z ženské kulturky do sálu. Akci řídí několik bachařů, kteří se rozestavěli po celé délce přesunu tak, aby měli dokonalý přehled o pohybu všech zúčastněných. Při druhém kole se k nám připojují i ženy. Všímám si jedné z nich, která se na mne usmívá a dává mi jakési znamení. Když se s ní míjím po druhé, nesu v rukách stůl, zatímco ona se vrací ze sálu. Vidím, že se úmyslně zpozdila a pak vychází tak, abychom se potkali v určitém místě. Přichází až těsně ke mně a zastrkuje mi do ruky lístek. Jsem překvapený jejím činem, který se odehrává na volném prostranství, mám dojem, že se každou chvíli vyřítí některý z bachařů a donutí mě, abych mu lístek vydal. Buší mi srdce, rychle pospíchám se stolem do sálu. Sál už je téměř zaplněný, akce po chvíli končí a tak jsme seřazeni a odvedeni na oddíl. Lístek mám schovaný v botě. Původně mám pocit, že je dopis určený někomu jinému, ale mate mě skutečnost, že mi ta žena zamávala. Na toaletě hledám jméno nebo šifru, abych dopis odevzdal adresátovi. Někdy není jiná možnost spojení, než využít ochoty spoluvězňů. Řada lidí se však brání riskovat pro cizí zájmy. Při rozbalování dopisu se mi chvějí ruce, snad je to tím, že mi jej podala žena netuctová, žena, skrze níž jsem pocítil, po jaké dlouhé době vzrušení. Dopis jsem musel přečíst rychle, neboť neustále hrozí otevření dveří, které nelze nijak zablokovat.

Milý příteli, začínal ten dopis a mně se opravdu rozbušilo srdce vzrušením. Písmo bylo úhledné a věty lehce a nenásilně navazovaly jedna na druhou. Dopis byl bez gramatických chyb, což bylo krajně neobvyklé.

Milý příteli,

vím, že je poněkud neobvyklé, aby žena oslovila muže jako první. Oba však žijeme v nepřirozeném prostředí, kde je vše obrácené, než by mělo být. Je velmi nepravděpodobné, že bych mohla doufat v to, že si mě v tomto anonymním a cizím prostředí povšimneš jako ženy a že bys mě oslovil jako první. Proto jsem zvolila cestu, jež je v těchto podmínkách běžnou, k navázání osobního styku. Jmenuji se Eva a pocházím z Mladé Boleslavi. Mám dvě dcery, o které pečuje moje matka, neboť jsem rozvedená. Zde budu až do počátku roku osmdesát devět, kdy budu v lednu propuštěna. Povšimla jsem si tě při vycházkách, kdy jste u nás na nádvoří pracovali. Z tvé tváře vychází klid a vyrovnanost, zdá se mi, že máš v sobě něco, co by mě mohlo zajímat.

Máš-li zájem o kontakt, napiš prosím značku Eva Tesla HK. Zatím ahoj, měj se hezky.

Eva

Snažím se vybavit si její tvář. Jde to poměrně dobře. Její oči, teplé a mazlivé oči kočky s vrozenou schopností hry. Miluji ženy, které mají tuto schopnost, miluji jejich proměny, které boří všechny jistoty. Miluji ženy, které nekrmí trvale muže iluzemi a které se je nesnaží spoutat tíhou své lásky, neboť miluji hru samu, která je aktem tvoření a reflexí života. Tato Eva má v sobě věčný nepokoj, stálé hledání dokonalosti v harmonii ducha i těla. Nevěřím ani zbla, že ji zajímá můj klid a vyrovnanost, pokud si nechce vyzkoušet, v jak krátké době by jej byla schopná rozmetat. Musím se přiznat, že nabídka přátelství této ženy je pro mne lákavá. Hned večer jí napíši odpověď. Odpověď, která přijímá její nabídku. Po zbytek dne na ni myslím, přemýšlím o tom, co ji napíši. Bude to pravda o mně samotném, neboť skrze dopisy pro ni musím si udělat pořádek ve svém nitru. Navrhnu ji hru na pravdu, ať mi napíše pravdu o sobě, o svých pocitech, minulém životě a představě své budoucnosti. Nabídnu ji odpověď na všechno, co ji zajímá.

Když se všichni odebrali sledovat televizní pořad výjimečně povolený všem diváckým kategoriím, vyňal jsem psací potřeby a využil chvíle klidu.

Milá Evo,

Tvůj dopis mě překvapil stejně příjemně jako světlo tvých očí, které mi proniklo až do srdce. Není pravdou, že je nepravděpodobné, že bych tě snad přehlédl v prostředí, kde statisticky vzato je počet žen neúměrně vyšší než počet mužů. V tom jistě netkví střetání a rozcházení partnerů, neboť svět je bezpochyby přeplněn osobami, s nimiž jsme ochotni se míjet a trpí nedostatkem těch, kteří nám jsou milí a jejichž přítomností nejsme nasyceni. Problém je v něčem jiném a sice uvnitř mne samotného. Obdivuji se tvé odvaze, tvé statečnosti oslovit cizího člověka, neboť já sám nejsem obdařený takovou sebejistotou a upřímně ji závidím všem, kdož jsou toho schopni. Chci tím říci, že máš dostatek ženskosti k tomu, aby jsi upoutala moji pozornost, avšak, že trpím vrozenou plachostí a citovou křehkostí, která mi zabraňuje, abych svoji zranitelnost vystavoval snadnému poplenění, vyplývajícímu z pohrdavého odmítnutí. Moje obava zachází tak daleko, že ač jsem horlivým obdivovatelem ženské krásy a snad i jejím otrokem, vždy jsem se této krásy bál a v její přítomnosti propadal zmatku a hluboké depresi. Vedle krásné ženy cítil jsem se být vždy ničemným a nedostatečným tvorem. Mé srdce prohání mi zběsile žilami krev, ačkoli mozek je dokonale odkrven a hrozí mu zastavení činnosti. Vědom si této slabosti, vyhýbal jsem se až dosud krásným ženám a věnoval svoji přízeň ženám jiného typu, s nimiž mne pojí snad rovnocenné vztahy. Také jsem se zbavil obavy z posedlosti a případné ztráty zdravého rozumu, kdyby se mi podařilo takovou ženu získat a posléze ztratit. Pracuji na sobě, kultivuji své vlastní srdce tak, abych nebyl zrazen sám sebou a nebyl ponechán bez dozoru vlastního rozumu. Aniž bych tě nějak blíže znal, domnívám se, že jsi cílevědomou ženou, která je schopna získat vše, co se ji zamane, že tvoje fyzická i duševní výbava je dostatečná k dosažení těchto cílů. Nahlédl jsem na okamžik do tvých očí a tím i do tvého nitra a zachvěl se strachem, který jsem popsal. Máš, Evo, oči šelmy, mazlivé i divoké, máš nepochybně vše, co se mi líbí a já nemám nic, co by mohlo posílit naše vzájemné partnerství. Jsem proto bezradný. Zdravím srdečně

E.

Dopis jsem založil do papíru, zabalil do malého balíčku a zalepil ferblpáskou. Na jeho volnou stranu jsem připsal adresu Eva Tesla HK. Na příležitost, abych mohl dopis odeslat jsem čekal dva dny. Potkal jsem ji na chodbě, když jsem vezl v kolečku beton na umývárnu. Musel jsem zrudnout z rozpaků i rozčilení, Eva byla přirozeně krásná, byla velmi dobře rostlá. Usmála se na mne. Máš? Otázala se mě očima a já fascinovaně přikývl. Zajel jsem do umývárny, zatímco mi bachař otevřel dveře. Za mnou se protlačila stará ježatá bába. Ukažte hoši, jak jste nám to opravili, zaskřehotala a zacukala mi rukou. Nepřekážejte tady, bábo, oslovil ji dobrosrdečně jeden z referentů, který zůstal i přes dlouhá léta služby slušným člověkem. Dej mi to, zasykla baba a já využil vhodné chvíle, abych ji dopis vtiskl do ruky. Jde vám to dobře chlapci, to je tím, že máte šikovnýho velitele, dokončila baba svůj manévr a odšourala se stranou. Koutkem oka jsem spatřil Evu, jak se nedočkavě tlačí k bábě. Po obědě jsme navezli do umývárny další materiál. Eva čekala na chodbě s planoucíma očima. Poslala mi vzdušný polibek a ukázala mi rukou, že mi napíše. Dozorem nad námi byl pověřen jiný referent. Ženský, vypadněte z tý chodby, všechno pryč, na cimry, volal a výhrůžně si v rukách pohrával s pryžovým peškem, ochotný seknout ženskou postiženou náhlou nedoslýchavostí. Vy, zapadněte dovnitř, povykoval na nás a pendrekem nás natlačil do dveří umývárny. Čekejte, než přijdu, zaznělo mezi dveřmi, jimiž nás uzamkl. Zavolej Jarču z Bytexu, volal někdo škrceným hlasem u dveřní mezery a na chodbě se ozvalo rychlé cupitání. Po chvíli se v mezeře objevil složený lístek. Hele, vyserte se na to, nebo bude průser, varuje ho jeden z konfidentů samosprávy. Můžeš mě prásknout, vole, budeš hvězda, odsekl mu adresát dopisu. Ste debilové, kdyby to mělo ňákou cenu, ale kecy, co z toho ? Ty, vole, já tě viděl, jak jsi přinesl čaj a strčil ho službě, tak nekecej, usadil ho další. Protože měl v ruce vyšší kartu, konfident zmlkl. Ještě než jsme odešli na barák, podařilo se Evě strčit mi do ruky dopis. Když jsem se otočil, mávala na mne skrze zavřené dveře. To je strašný, napadlo mě, já bych tu holku snad sežral. Ty, vole, ty už taky blbneš? obrátil se ke mně konfident. To není pro mne, uklidnil jsem ho, já tady funguji jenom jako pošťák. Že se jim na to nevysereš, já se ti divím, člověče, samý kecy vo lásce a jebou se mezi sebou, lesby mizerný, všecko je to jenom mizerný divadlo pro blbce, každá má svoji buchtu, co myslíš, mávl rukou.

Dopis jsem nemohl číst hned. Ze zaměstnání se postupně vracely pracovní skupiny. Lidé se svlékali a stavěli do zástupu v umývárně. Když budu mít štěstí, vyjde na mne alespoň vlahá voda. Dopis jsem mohl rozlepit až večer, kdy všichni odešli sledovat jeden z dílů nekonečného seriálu. Na ložnici jsme zůstali jen dva z téhož důvodu. Rozlepil jsem nedočkavě dopis. Stálo tam:

Milý příteli,

jsem upřímně ráda, že jsem se v tobě nezmýlila, že můj úsudek byl i tentokrát potvrzen správnou volbou. Potěšila mě upřímnost tvé výpovědi, i já miluji pravdu a jsem ochotná ti odpovědět na všechny otázky, které tě zajímají. Tak tedy předně, nejsem zase tak velice odvážná, jak se domníváš. Oslovila jsem tě sice jako první, ale to je z mé strany jistá rutinní záležitost, neboť jsem tě oslovila cílevědomě a s rozmyslem. Oslovila jsem nikoli docela neznámého muže, ale typ muže, jenž má svůj styl, gestikulaci, úsměv. Je to přesně tak, jak píšeš, i já si z přelidněného světa dovedu vybrat partnera, který je mi milý, nebo sympatický. Píšeš, že jsi si vždy vybíral méně krásné ženy. Do této kategorie tedy patřím i já, ale věř mi, o nic jsi nepřišel. Krásné ženy si jsou zpravidla vědomy své krásy a tato skutečnost je vede k pasivitě, k nim samým. Místo, aby samy převzaly aktivitu do svých rukou a snažily se své partnery potěšit, očekávají, že takový přístup bude automaticky projevovat jejich partner. Muži jim vnukli pocit nadřazenosti a výjimečnosti. Takové ženy jsou spotřebitelkami lásky, jejími konzumenty. Naproti tomu ženy méně krásné mohou být rafinované. Život jim nic nedal zadarmo a proto vědí, že to, co je snadno k mání, nemá často žádnou cenu. Prostě snaží se, aby svého partnera upoutaly a aby si ho také udržely. Aby mu dovedly dát, co potřebuje. Proto jsem se i já vyhýbala krásným mužům a zajímala jsem se spíše než o povrchní líbivost o kvality života, které muž, jenž mě zaujal vyznává.

Snad bych ti měla napsat něco o sobě, abys zvážil, zda jsem žena, se kterou by jsi případně chtěl i nadále udržovat zatím jen písemný styk, nebo zda ti nadále budu stát za to, aby jsi se mnou zbytečně ztrácel čas. Kromě toho, co už jsem ti o sobě napsala, ještě pár maličkostí. Proč jsem tady?

Měla jsem dobrou kamarádku, s níž mě pojily stejné zájmy. Vyjížděly jsme spolu po vlastech českých a honily jsme chlapy. Zajímaly jsem se o cizince, jednak jim nedělaly starosti peníze a kromě toho byli mnohem zábavnější než čížkové. Když jsme nějakého ulovily, domluvily jsme se spolu a společně šly na pokoj. Já jsem si poctivě odpracovávala svoje peníze a moje kamarádka mu zatím projížděla kapsy. Jednou se stalo, že vzala omylem i cestovní pas. Protože nemohl vycestovat, tak záležitost oznámil a já dostala tři a půl roku. Jinak jsem pracovala v jedné restauraci jako kuchařka a chodila s jedním pinglem. Stále jsem se s ním musela hádat kvůli tomu svému koníčku, protože ode mne chtěl slib, že už toho nechám. Já jsem mu to samozřejmě nechtěla slíbit, protože mě to baví. Navrhovala jsem mu, ať si najde nějakou jinou holku, která mu bude věrná, ale o tom nechtěl ani slyšet. Rozhodl se dokonce, že na mne celou dobu bude čekat a že se spolu vezmeme. Mně se do toho nechce, vím, že se zase spolu budeme hádat, protože já toho nikdy nenechám. Raději se s ním rozejdu. To, co jsem ti teď napsala, jsem svěřila jenom tobě. Ani moje kamarádky na ložnici nevědí, co teď víš ty. Znáš moje tajemství a jsi mi zavázán důvěrností, jako já tobě. Buď na všechno zapomeň, nebo mi napiš svoji pravdu.

Líbá tě E.

Dočetl jsem její dopis a zmocnil se mě vnitřní třes. Musel jsem si znovu celý text přečíst a vrátil se k větě: Já jsem si poctivě odpracovala svoje peníze... Zaplavila mě podivná vlna vzrušení a posedlosti. Odpracovávala si svoje peníze, jak mi to takhle může napsat, tak neomaleně a přímo, jak může takhle ze mne zevnitř vyvolávat zlé duchy. Přistihl jsem se při myšlence, že mě ta představa vzrušuje, je to hrozné, nejen že ji neodsuzuji, ale jsem vzrušený její výpovědí. Je to profesionální prostitutka, chodila za valuty a teď je tady. Napsala ti svoji pravdivou výpověď, vyprovokoval jsi ji k tomu svýma kecy a ona tvoji výzvu přijala. Nemohla ji nepřijmout, neboť žila celá léta v přetvářce, napsala mi, že si její partner nepřál, aby takto žila, musela mu tedy lhát, lže patrně i tady ve vězení a mně napsala pravdu, kterou jsem od ní chtěl slyšet. Je to profesionálka a dělá to profesionálně, baví ji to, nemůže bez toho být. I mě by to s ní nepochybně bavilo. Nikdy jsem nebyl s žádnou profesionálkou, musí to být lepší než s amatérkou. Mnohé z nich to nebaví, ale dělají to pro peníze. Evu to krom toho baví, líbí se jí to. Mám pocit, že jsem cosi promeškal, že už to nemohu stihnout, protože už to je pryč. Musím ji napsat, napíši jí, že by mě to s ní taky bavilo, zeptám se jí na taxu, jakou za to bere.

Milá Evo,

v každém člověku je ukrytý prasečí chlívek. Každý to máme v sobě schované. Někdo se tváří, jako by to v něm vůbec nebylo, ale je to tam. Od každého prasečího chlívku má někdo klíč. Když tím klíčem chlívek otevře, prase vyběhne ven a člověk, který je podoben bohu, dostává podobu toho prasete. Největší snahou slušného člověka bývá utajit, že by mohl dostat podobu toho prasete, které je v něm uvnitř schované. Když se člověk potká s někým, kdo má klíč od toho jeho chlívku, je ztracený, protože ten klíčník, kdykoli bude chtít, si otevře to jeho prase a vypustí ho ven. Já jsem se proto snažil vyvarovat těch žen, protože jsem věděl, že každá u svého pasu takový klíč od mého chlívku nosí. Ty ho máš, Evo, taky a já se toho bojím. Přečetl jsem si tvoji výpověď a vybavil si tvoji podobu. Výsledkem bylo erotické vzrušení. Nemohu ti tedy už nepsat, zvláště když znám tvoje tajemství a teď když ty znáš tajemství moje. Rozumím velmi dobře tvé posedlosti, tvé potřebě, i když mě poněkud leká její hypertrofická podoba. Kdybychom se potkali ve volném prostoru a já se do tebe zamiloval, což by bylo docela dobře možné, zničila bys moji lásku jako uragán a nahradila ji sexuální posedlostí, otroctvím s kultem svého těla, kterému bych propadl jako božstvu, neboť jsem slabý, abych ti odolal, abych se ubránil tvé erotické vitalitě. Vstoupila jsi do mých snů a ovládla jsi moje podvědomí. Od té doby, co jsi mě oslovila, myslím jen na to jediné, myslím jen na to, jak bych to dělal s tebou. Máš bezpochyby velkou moc, jsi jako velekněžka lásky, která dovede rozeznít i tu nejskrytější strunu. Řekni mi, kolik bych za to musel zaplatit, řekni mi jakou máš sazbu, abych už nyní začal šetřit na to, co mě nemine, co se mi nemůže vyhnout. Protože, i když se jeden z nás odtud dostane dřív, je nemožné, abychom se minuli, neboť známe svá tajemství.

Též tě líbám E.

Dopis jsem zalepil a schoval pod pelest postele. Byl jsem zpocený rozčilením, proto jsem si vzal ručník a mýdlo a šel se umýt studenou vodou na umývárnu. Pustil jsem si studenou vodu a drhnul se až mi zčervenala pokožka, abych zahnal to, co jsem přivolal. Šlo to obtížně, bušilo mi srdce a hlava třeštila vytržením. Dost už, říkal jsem si marně a přemýšlel, jak svůj dopis dopravím, po kom ho pošlu. Když jsem vycházel ze sprchy, potkal jsem Bohouše. Počkej, něco ti musím vypravovat, řekl mi, já jsem z toho celej zdrchanej, nemůžu se z toho dostat. Ty jsi byl přece někde v eskortě? zeptal jsem se ho. Ano, byl jsem ve špitálu s tou svojí nateklou nohou, byl jsem na Pankráci. Tam v tom špitálu jsem se potkal s člověkem, kterýho tam poslali na kontrolu z Ostrova nad Ohří. Ten člověk neměl nohy a na pokoji nám tam vyprávěl svůj příběh, co se mu stalo, bylo to hrozný, já na to musím pořád myslet. Bylo mi to divné, Bohouš byl jeden z největších tvrďáků, který dokázal otrávit život, když to na něho přišlo, jednomu každému z nás. Přesto jsem byl zvědav, co mi řekne. Já ti to budu vypravovat, jak nám to říkal on, svými slovy. Když mi to vypověděl, musím říci, že mě to také sebralo. Nemohl jsem kvůli tomu spát a tak jsem si celý příběh přehrával před očima v poněkud stylizované rovině, vytvořil jsem si kulisy toho příběhu, který se opravdu odehrál a který mohl vypadat asi takto:

Ále, žena bude mít spoustu řečí, zahrádka je to jediné, co ji snad v souvislosti se mnou zajímá. Mluvila o tom celý týden, rozdělila jim oběma práci předem a teď ji tu radost vezme. Nebude s ní k vydržení. Proč, k sakru, nejede bez něho? Kolikrát si tu otázku položil, kolikrát se na ni snažil nalézt odpověď. Důvodů, zdálo se mu, mohlo být víc, ale ani jeden ho ve své podstatě nedokázal uspokojit. Musel se prostě smířit s faktem, že žena bez něho na zahrádku nepojede a svoji špatnou náladu si na něm vybere svoji daň za to, že ji zkazil radost. Ženě je lhostejné, že Macháček nebo Krůta nepřijdou do práce, to je jejich věc a on, Karel se o to nemá zajímat. Není jejich otrokem, není hej nebo počkej, aby za ním kdykoli jeho vedoucí přišel a nařídil mu přesčas, když někdo vynechá a nepřijde do práce. Vedoucí ať tam zůstane místo nich, ať potom vysvětluje svojí rodině, že se Krůta zase někde opil a že Macháček má zase svoje zdravotní potíže. Ať to vysvětlí svojí rodině z pozice vedoucího, aktivisty odborů a partajníka. Je dostatečně výřečný na schůzích, mohl by to taky vysvětlit politicky svojí ženě tak, aby to pochopila. Jeho žena už jistě dopředu ví, že všechno, co dělá její muž, je správné, protože to slouží blahu všech. Ale ona se o takové věci nestará, jí nezajímá budovatelské úsilí. Nikdo jí zadarmo nic nedal a to, co má, si musela tvrdě vydobýt a vydřít těmahle rukama. Znal to dobře, znal to nazpaměť, tu obrannou hymnu jejich manželství, ten rakouský flašinet, který spustil ohranou a oposlouchanou rapsodii ihned, jakmile vešel a zavřel za sebou dveře. Někdy měl pocit, že je na dveřích namontovaný nějaký skrytý spínač, který spouští celý ten vyčítací a lamentovací mechanismus. Nemohl pochopit vitalitu tohoto funerálního programu, který válcoval a drtil poslední zbytky vzájemných vztahů k naprostému odcizení a nepřinášel užitek kterémukoliv z nich. Několikrát se pokoušel zarazit ten vodopád hořkých slov, ale jen přilil benzin do ohně. Věty pronášené v protivné intonaci, kterou nesnášel, jakoby ho zasypávaly popelem a jejich sirná podstata lapala jeho citlivou duši až k fyzické bolesti. Nemohl zůstat ani odejít, nebylo také kam, přátele neměl, známí se mu vyhýbali, neboť jeho žena dovedla pohovořit o tom, že ho stále někdo zdržuje, když má tolik práce. Jeho práce, která ho čekala doma, spočívala v tom, že byl přinucen naslouchat, být fyzicky přítomen a občas, když na něm spočinuly oči jeho ženy, vyjadřovat chabý, sotva znatelná odpor. To byly odrazové body, kdy intenzita slov prudce stoupala a rozvodněné řečiště hrozilo vytéci z břehů. Ve skutečnosti však neměl chuť jakkoli oponovat své ženě, natož nějak viditelně projevovat svoji vůli. Když však na její slova nijak nereagoval, cloumala mu ramenem a křičela do ucha. Přijal tedy tento ritus a chabě odporoval, i když téma sporu bylo vždy absurdní.

Jejich zahrádka s malou dřevěnou chatkou byla vzdálena několik desítek kilometrů od jejich města, oba v ní spatřovali jakési diplomatické území, kde utuchaly divoké diskuse nebo spíše monology a zklidňovaly se vášně jeho ženy. Snad to bylo vlivem širokého volného prostoru, který byl ohraničen pásem lesného porostu, čerstvým voňavým vzduchem, či každoročně se opakujícího zázraku růstu a zrání rostlin, o něž oba pečovali s láskou a zaujetím. Bylo proto přirozené, že oba využívali příležitosti, aby tuto oázu klidu společně navštěvovali co nejčastěji.

I tuto sobotu oba předpokládali, že zde stráví klidný a relativně šťastný den, nebýt Macháčka, který prostě nepřijde na směnu, neboť telefonoval, že se jeho zdravotní stav opět zhoršil. Tobě to nic neudělá, řekl mu vedoucí, ty nemáš děti, času máš dost, zahrádka ti neuteče. Jakoby se dotkl nějaké skryté struny, neboť on ví dobře, že by to mohl být důvod jejich sporu, nevyřčený a skrytý důvod, proč jeho žena zatrpkla. Nemáš děti, máte čas, říkají všichni s jistou dávkou závisti, když se chtějí jít někam bavit a nemají kam strčit děti. Přitom nevědí nic o tom, že čas je tu především pro to, aby ho člověk investoval do dětí. Jinak je jeho hodnota jalová a jeho smysl nicotný. Co tihle lidé vědí o životě? O dlouhých mlčenlivých hodinách, kdy dva lidé, kteří si už vše řekli myslí jenom na jedno a nikdo z nich se neodváží říci to nahlas. Co vědí o dlouhém umírání ženiny naděje, která postupně stárne a smiřuje se s myšlenkou, že zůstane sama. Život ji odepřel radost porodit a vychovat dítě a ona se upnula na svého muže, který odmítl být jejím dítětem, neboť nebylo v jeho silách být milencem i manželem i dítětem své ženy. Žena však chce mít něco, do čeho investuje svůj mateřský pud a nemá-li dítě, obrací se se svojí nutkavou touhou k muži. Její zklamání z toho, že muž uniká jejímu citu se proměňuje pozvolna v nenávist a tak žena postupně ztrácí manžela i milence a je přinucena žít s mužem, kterého ztratila svoji touhou. Ano, mám spoustu času, protože nemám děti, mám čas na to, abych trpěl, abych se bránil a nakonec ubránil citu své ženy, ztratil ji a trpěl její nenávistí, proto mohu jít na sobotní směnu místo Macháčka, který je nemocen. Mohu tím jitřit bolavé city své ženy, která nemá dítě a v sobotu nebude mít ani mne, do kterého investuje svoji hořkost, jedinou bytost, ke které se upjala ve své zklamané lásce, jíž přetavila bolest v nenávist. Mohu vysvětlit své ženě, že jsem neodmítl žádost svého vedoucího, že jsem jediným slovem neprotestoval, protože mám dost času, neboť nemáme děti. Bože to bude vysvětlování, lamentací, protože moje žena nemůže pochopit, že mám dost času, že nemám žádné děti. Nebylo tomu tak, bylo to jiné než obvykle a proto horší.

Žena mlčela, jen hněvivě sevřela rty a kolem úst jí vystoupily vrásky trpkosti. Už neměla o čem by se s ním bavila, když za ta léta nepochopil takové základní věci. Sbalila prostě několik předmětů do velké kabely a rozhodla se sama v sobě, po prvé, že pojede bez něho. To mohlo znamenat, že zahrádka již napříště nebude mít smiřovací funkci, už nebude neutrálním prostorem, na němž se prostě zapomene na trápení a chándru, kde společným zájmem bude práce a radost z přírody. Chápal to jako další krok pokračujícího odcizení, ale nenašel sílu, aby tomu zabránil. Nezadržel ji, když rozhodnými gesty pěchovala do kabely svůj pracovní převlek a konzervu frankfurtských párků, ani když zamířila ke dveřím a beze slova rozloučení , aniž mu věnovala jediný pohled, prošla dveřmi. Nepohnul se ve své židli, jen cítil napětí svalů a šumění krve ve spáncích. Seděl tak bez hnutí nějaký čas, pak se zvedl, nasadil si svoji železničářskou čepici a oblékl svrchník tmavě modré barvy. Z jeho prsou vydal se hluboký povzdech, jímž se rozloučil se svým bytem čtvrté kategorie bez koupelny, s toaletou v mezipatře. V ústech pocítil chuť trpkosti, která se dostavila vždy po konfliktu se ženou a zahnal ji půllitrem piva na růžku. Potom dalším. Na nádraží už na něho čekali. Několikrát bylo jeho jméno vyvoláváno nádražním rozhlasem, mávali na něho, aby si pospíšil. Rychle se převlékl do pracovních šatů a vydal se k budce v překladišti. Železné přímky kolejnic ubíhaly podle pravidel perspektivy, u stavědla byl cítit intenzivně olej.

Místo posunovače vykonával už deset let, přes to, že měl maturitu. Byl zde klid od výkazů a hlášení, udělal si svoje a měl pokoj. Ani parta spolupracovníků nebyla špatná, někdy se s nimi i zasmál. Byli to vášniví lovci zatoulaných psů, které utloukali železnými páčidly a pekli je na starém sporáku. Vůně nesla se daleko a ochutnávání "beránka" získalo značnou popularitu. Dnes tu seděl jen starý Honzík s dekou přehozenou přes rameno. "Mám nějakou chřipku, člověče, asi sem se nechladl", řekl místo pozdravu. Chtělo by to vypotit na cizím těle. Přikývl mu beze slov a hodil svoji tašku do rohu. Vypekli tě dneska, slyšel za sebou, všechno vodsereme my dva, protože prej nemáme děti. Mávl rukou a vydal se na šestou, kde už pískal netrpělivě strojvedoucí a rozhazoval rukama. Řetězy na háky, odpojit, mávnutí. Dobrý. Lokotraktor se rozjíždí a uvádí do pohybu soupravu. Ze čtyřky někdo mává. Kde je Honzík? Leží tam napnutej v boudě, zabalenej do deky, hotovej lazar. To tu budeš sám? Pokrčil rameny. Budeš toho mít dost, dnes je tu živo. Věděl to, ale neměl na vybranou. Vlakové soupravy přijížděly a odjížděly s jinými vagóny. Hlas z tlampače ho volal z jedné koleje na druhou, košile se mu potem lepila na tělo, neměl čas ani aby vydechl. Myslel na svoji ženu, jak se lopotí s taškou po prašné cestě, na její trpce sevřené rty, myslel na to, kolikrát mu připomene, že neumí držet slovo a že ji nepomohl na zahrádce. Pak to náhle přišlo. Vztyčil se prudce a udeřil se do hlavy o nárazník. Byl to prudký náraz, upadl a nakrátko ztratil vědomí, aby ho znovu nabyl prudkou a nesnesitelnou bolestí, která ho zbavovala smyslů. Stačil si jen uvědomit, že nárazník nad ním se dal do pohybu. Bolest projela mu celým tělem jako blesk, táhlý výkřik zanikl v řevu dieselagregátu a vše se znovu propadlo do tmy.

Jeho první pohled padl na strop. Vzdálený hluk z ulice, šustění obracených listů v časopise. Bolest, protivná, šimravá bolest v nohách a tlak v hlavě. Pochopil, že leží v nemocnici. Sáhl si rukou na hlavu a pocítil obvaz. Sestřičko, už se probudil, volal nějaký hlas po pravé straně. Rychlé kroky, zjevuje se mu starostlivá tvář mladé hezké ženy. Jak se cítíte? Bolí mě nohy a hlava. V očích porozumění. To se zlepší, musíte hodně odpočívat. Co se stalo? zeptal se jí a snažil se upamatovat na poslední okamžiky než ztratil vědomí. Ležte a odpočívejte, potřebujete získat sílu, řekla a zkontrolovala šlahoun z umělé hmoty, vedoucí z jeho ruky do lahve na stojanu. Co se stalo? opakoval neodbytně svoji otázku. Všechno vám vysvětlí lékař, řekla tiše, ale teď už spěte, ztratil jste hodně krve. Uhladila mu deku a odešla. Zavřel oči a snažil se na všechno rozpomenout. Stalo se to v zaměstnání, to věděl jistě. Náhle uviděl nad sebou otáčející se kola vagónu a připomenul si bolest, při které ztratil vědomí. Pokusil se zahýbat prsty u nohou. Přišla bolest, necítil nic než bolest. Uvědomoval si také podivné svědění na chodidle. Pak se znovu vrátila sestra a do paže mu píchla injekci. Díval se jí do tváře, dokud se mu nerozpily její obrysy. Když se opět probudil, byla noc. Slyšel jak kdesi za dveřmi bzučí zářivka, někdo poblíž oddechoval. Pokusil se posadit, ale byl příliš slabý. Když se probudil potřetí, seděl u jeho lůžka lékař. Máte štěstí, že vás brzy našli, jinak by jste již nebyl živ, řekl mu přímo. Co se stalo, kdy mě pustíte domů? ptal se lékaře, ale dostalo se mu vyhýbavé odpovědi, ve které byl kladen důraz na to, že musí být trpělivý a statečný. Přišla i jeho žena, slyšel jak tiše hovoří za plentou s lékařem, když vyšla měla červené a uplakané oči a rychle odešla, aniž se zdržela. Byl stále ještě příliš sláb, aby se mohl pohybovat, ale doprovázel ho silný pocit, že něco není v pořádku. Bál se dozvědět se to, ale trápil se pochybnostmi a obavami. Za několik dnů se jeho stav zlepšil. Vzepřel se na rukách a chtěl se posadit. Nešlo to, jeho trup byl podivně těžký, nemohl nalézt rovnováhu. Sjel rukou po pravém boku, pomalu přitáhl a přikrčil nohu, překonávaje bolest. Zmocnil se ho strach. Byl to strach z pravdy, srdce mu divoce bušilo v hrudi, vrátil svoji ruku zpět na místo, kde měl ještě jistotu. Ano, bylo to jeho tělo, jeho sval, byl zdravý jako dřív a přece zde cítil jakousi mrtvou nehybnost. Zatajil dech a rychle se dotkl kolena. Nebylo tam. Na čele mu vyvstal studený pot, chtělo se mu dávit. Nahmatal nevěřícně konec končetiny, končící nad kolenem. Panebože, vyklouzlo mu z úst, to je konec. Otočil se namáhavě na druhý bok. Bylo to stejné. Poznání na něho dolehlo plnou vahou a on se rozplakal. Vlak mu ujel obě nohy, to byla ta nesnesitelná bolest, při níž nabyl a znovu ztratil vědomí. Náhle jeho ruku kdosi stiskl. Byl to lékař. Tak teď už to víte, řekl. Musíte se s tím vyrovnat. Budete žít, to je hlavní. Nechybělo mnoho a mohl jste být mrtev. Bylo by to lepší, odporoval. Tohle už nebude život. Zvyknete si, chlácholil ho lékař. Je mnoho lidí, kteří mají podobné problémy, Mnozí ještě našli smysl života, jsou šťastni. Já ne, já už nebudu, vrtěl hlavou a plakal při tom pláčem jako před dávnými léty, kdy byl ještě chlapec. Žena už nepřišla. Jen pomalu si zvykal na novou situaci, přemýšlel dokonce o tom, že se zabije. Věděl však, že není schopen takového činu, že je odsouzen k tomu, aby se trápil svým zklamáním ze života. Lékař za ním denně docházel a vedl s ním rozhovory o tom, jak se má v nové situaci orientovat. Nejprve odmítal jednoznačně jeho rady, nechtěl se smířit s myšlenkou, že už nebude moci žít plnohodnotný život. Plakal často v noci nikoli bolestí fyzickou, která se dala pomalu na ústup, ale bolestí srdce a duše. Mluvil k sobě a jeho osobnost se rozštěpila, jakoby onemocněl schizofrenií. Přemítal o svém životě a obviňoval se všemožně ze zlé vůle, ze slabošství, nenáviděl se a svoji budoucnost spatřoval v tom nejčernějším světle. Byla to doba hluboké deprese, šance života se náhle zhroutily a ze všeho zbyly jen trosky a rozvaliny. Jeho duše zestárla. Nebyla pro ni budoucnost, přítomnosti se lekal a tak se upnul k minulosti, jež mu nyní připadala nekonečně krásná. Cítil se podvedený životem, odsouzený za živa. V bezesných nocích hledal boha. Pak přišla otupělost a s ní i propuštění z nemocnice. Sanitka ho dopravila domů a muži v bílých pláštích ho odnesli do patra. Vyložili s ním i berle a vozík, který nyní patřil k nezbytným rekvizitám jeho života. Byt byl prázdný, vzduch zatuchlý. Již dříve pochopil, že ho žena opustila, ale nyní si to uvědomil v plném rozsahu. Jezdil na vozíku bytem a hledal její vzkaz, její dopis, kterým mu sděluje svoje rozhodnutí, rozejít se s ním a odejít definitivně, protože s ním takto nemůže žít. Trápil se dopředu obsahem toho dopisu, ale hledal jej usilovně. Porazil předměty v bytě, který nebyl připravený na jeho vozík, jezdil sem a tam, až pochopil, že ho žena opustila bez řádku rozloučení, neměla nic co by mu sdělila, prostě odešla. Odešla tak, jak lidé odcházejí z míst, kam je nic nepoutá, kde se nic nedotklo jejich srdce. Což je možné zapomenout na léta společného života, prostě se sebrat a odejít? Nemohl to pochopit a přece to bylo tak.

Přidělili mu pečovatelku. Docházela denně a přinášela mu nákupy potravin a předmětů, které ji napsal na papír. Také mu trochu uklidila. Když potřeboval něco mimořádného, zazvonil u sousedů. Zpočátku byli ochotní, litovali ho a dávali mu najevo svoji účast. Po čase však ochladli a pak se často stávalo, že neotevřeli na jeho zvonění, i když věděl, že jsou doma. Žil sám a opuštěně, poště přinášela jen invalidní důchod a tisk, který si objednal. Kontakt se světem udržoval jen prostřednictvím obrazovky, kde při zprávách hlasitě nadával a při zábavných programech usínal nudou. Měl své vážné problémy, které mu ztrpčovaly život. Jedním z nich byla toaleta. Záchod byl umístěný v mezipatře, byl společný pro celé jedno patro a cestou k němu bylo nutno překonat devatenáct schodů. Musel nejprve zajet vozíkem k zábradlí a za pomocí berle na jedné straně a zábradlí na straně druhé sestoupit do mezipatra. Čtyři kroky přejel na vozíku, který mu vyrobil soused. Vozík byl připraven stále u schodů, bez jeho pomoci se musel na toaletu doplazit. Zpočátku měl dojem, že to nikdy nedokáže, schody mu připadaly strmé a sestup nebezpečný. Vlivem strachu opřel nešikovně berlu a zřítil se několikrát po schodech do mezipatra. Jednou ho tak našla bezmocného a vyčerpaného pečovatelka. Ležel tu zhmožděný a potlučený. Vytýkala mu, že na ní měl počkat, že se nemůže sám pohybovat po schodech a zakázala mu to. Jak si však mohl poručit, jak mohl zakázat metabolismu, aby fungoval v určitou dobu, kdy je přítomna pečovatelka. Mísu zásadně odmítal. Také mu bylo trapné nechat se vláčet ženou, bezmocný, odkázaný na její dobrou vůli a fyzickou sílu. Dohodli se, že vymění byt do přízemí s toaletou v bytě. Na inzerát se dostavili postupně tři zájemci, kteří mu ani neposkytli naději. Nikdo si nepřál chodit na toaletu do studeného mezipatra, i když by získal větší bytový prostor. Nechal se pečovatelkou přesvědčit a napsal si žádost o trvalé umístění v invalidním domově. Místa byla trvale obsazena na několik let dopředu. Nepomohlo ani doporučení od lékaře. Musíte mít ještě doporučení od stranické organizace a uličního výboru, řekla mu pečovatelka. Nejsem nikde organizován a také jsem nechodil na brigády, protože jsem pracoval v třísměnném provozu, řekl ji. Tak to nemáte žádnou naději, řekla skepticky. Nejste alespoň členem svazu protifašistických bojovníků? Nebo něco podobného? Nic, odpověděl, snažil jsem se žít jako slušný člověk, to je všechno. S tím dneska nic nepořídíme, vzdychla, buď musíte mít tlačenku, peníze nebo moc. Nemám ani jedno, ani druhé a po třetím jsem se nikdy nepídil, odpověděl ji rozmrzele. Tak přestali uvažovat o nějaké sociální pomoci, která by situaci pomohla vyřešit. Jednoho dne mu pečovatelka oznámila, že se stěhuje do Humpolce. Příští den prý přijde někdo jiný, který se o něho bude starat se stejnou pečlivostí. Další den zazvonila u jeho dveří podivná osoba, jež si ho změřila pronikavým pohledem. Protlačila se do bytu kolem vozíku. Švehlová, řekla mu, budu u vás pečovatelka místo Richtrové. Doufám, že si spolu budeme rozumět, jinak by nemělo cenu, abych sem vůbec chodila. Bude to mít cenu, odpověděl, protože je to pro mne nezbytné. Pečovatelka Švehlová byla silnou osobností, která se zmocnila jeho domácnosti s vervou nově jmenovaného velitele samosprávy. Kupovala zásadně jen to, o čem byla přesvědčena, že je nutné a nezbytné. Ignorovala jeho přání i požadavky a řekla mu, že se s tím dřít nebude. Na dovršení všeho ji přistihl, jak mu kontroluje a prohledává zásuvky. Vyhodil ji. Po několika dnech přišla mladá žena. Hned na poprvé mu jasně naznačila, že se s ním do mezipatra dřít nebude, a že je zvyklá přijímat peněžité dary, jinak se ji to prý nevyplatí. Když od něho nic nedostala, chodila nepravidelně, aby vyhladověl a aby pochopil svoji závislost na ní. Vyhodil ji také. Aby byl méně závislý, domluvil se sousedy pomoc za úplatu, která spočívala v tom, že ho přenesli do přízemí a posadili do vozíku a po domluvené době zase odnesli do bytu. Tato služba ho stála čtyři sta korun měsíčně. Několikrát na něho zapomněli a nechali dlouho čekat, zvláště pokud byl v televizi zajímavý program, až prochladl a onemocněl. Bylo to zlé, myslel na svoji bezmoc a závislost, myslel na to, že je odkázán na milosrdenství cizích osob, které selhává dokonce i tehdy, dostane-li za svoji službu zaplaceno. Až nyní poznal krutost světa, neboť až dosud nevěděl, že zdraví se bojí nemocných a invalidů, že s nimi nechtějí mít nic společného, že se jim vyhýbají. Nevěděl, že zdraví se děsí bezmoci a mají strach ze závislosti nemocných a invalidů, neboť jsou přesvědčeni, že stykem s nimi ztrácí kus svého zdraví, že se zbavují své jistoty a dobrého rozmaru. Také se rozpomněl na své dětství, neboť již v ranném věku měl příležitost poznat svoji bezmocnost díky svojí nerozumné matce, která považovala za dobrou zábavu prchat před ním a schovávat se před malým človíčkem, který se sotva naučil chodit a ve své zoufalé snaze a touze po ní klopýtal a padal, aby se znovu zvedl a se vztaženýma rukama se snažil zachytit její sukně, která pro něho byla jistotou. Smála se mu zdravým a bezstarostným smíchem, smála se jeho neohrabané závislosti na ní s jakou se k ní upnul a marně po ní lapal a jeho láska, jeho posedlost po ní utrpěla svou první těžkou ránu. Uvědomil si, že závislost dětí na dospělých je podobná závislosti nemocných a starých na zdravých a mladých. Z toho odvodil, že svět je rozdělen na dvě nevraživé třídy, třídu mocných a třídu závislých. Jeho závislost byla pro něho těžkým břemenem, dusila ho a svazovala a působila, že zdraví před ním prchají a děsí se jeho bezmoci jakoby byla nakažlivá. Jeho mrzáctví bralo jim jistoty, připomínalo jim, že nic není trvalého, že se nemohou spolehnout na své zdraví, které je křehké a choulostivé a že zde nepomůže nic k nápravě. Byla mu odepřena možnost, aby žil uprostřed podobných lidí jako byl on sám, postižených a odsouzených k závislosti na cizí péči. Sedával na svém vozíku v parku a pozoroval z povzdálí hrající si děti. Jeho žena přála si mít také dítě. Když se ve své bezmoci stal podobným dítěti, opustila ho beze slova rozloučení. Přitom by nyní přijal její péči a ocenil by ji.

Četl v novinách černou kroniku a svět mu připadal krutým. Z novin se také dozvěděl, že invalida ubil svoji ženu berlí. Zabýval se tou situací a uvažoval o důvodech takového konfliktu. Vzal berlu a zkusil s ní mávat, pravou rukou to šlo dobře. Kam asi zavírají invalidy, zajímal se a pozeptal se na to známého, kterého potkal v parku. Do Ostrova nad Ohří, tam jsou nemocní a staří, odpověděl mu. Ale to snad ani není kriminál, spíš domov důchodců. Máš v úmyslu provádět nějakou trestnou činnost? smál se a zvážněl při pohledu na jeho ukrácené končetiny zabalené v dece. Jen jsem něco četl v černé kronice, odpověděl mu vyhýbavě, ale myslel na to, uvažoval o tom celý týden, o té možnosti být internován v ústavu s péčí a zaopatřením, kde ráno nemusí jistě vstávat s myšlenkou na svoji závislost a nemusí si klást otázku, zda mu jeho okolí poskytne nezbytnou službu, bez níž se nemůže obejít. Jednoho dne vzal s sebou na vycházku berlu. Jezdil parkem, až se mu zdálo, že našel to správné místo. Byla to postranní cesta, která náhle v pravém úhlu ústila na širokou hlavní pěšinu. Nacouval na keř a pak se rázně rozjel. Svažitý terén přidal vozíku na rychlosti, takže se na hlavní pěšině objevil nečekaně. Sáhl za sebe a rychlým přehmatem vytáhl berlu. Několikrát jí prudce mávl do vzduchu. Byl spokojen. Schoval berlu a pomalu se rozjel domů. Tentokrát již na něho čekal soused se synem. Budete muset něco přidat, řekl mu, když ho oba udýchaní muži posadili na pohovku. Alespoň stovečku. Chodíte ven každej den a my musíme bejt tadyhle s klukem pořád doma. Na fušce bysme si vydělali víc. Dobře, řekl, uvážím vaše požadavky. Uvažte to ale rychle, abysme si tadyhle s klukem případně našli něco jinýho. Pravil soused a bez pozdravu odešel. Představa, že zůstane opět bez pomoci uspíšila jeho rozhodnutí.

Seděl tiše na svém vozíku v zšeřelém parku a čekal až zazní charakteristický klapot jejích bot. Čekal na starší paní, vedoucí blízké samoobsluhy, která tudy pravidelně procházela do banky s celodenní tržbou. Sledoval svůj cíl již několik týdnů a dnes se prvně rozhodl, že svůj záměr provede. Zaposlouchal se do zvuků vycházejících z města, tlumených parkovou vegetací. Jako by se mu zazdálo, že konečně slyší její kroky. Byl si jist. Naslouchal, zda nablízku neuslyší jiné kroky, které by nevhodně zasáhly do jeho záměru. Slyšel přicházet jen tu, kvůli které sem dnes přijel. Šla unaveně, jako žena, která strávila celý den na nohou, šla pomalu, těžkým krokem a nejraději by si byla sedla. Kupředu ji však pohánělo vědomí, že musí ještě splnit svoji povinnost, odevzdat peníze.

Spěšně si přes hlavu navlékl punčochu, jak to viděl ve filmu a své ruce v očekávání položil na ráfky kol. Teď, ve stanovený čas vyrazil. Vozík nabral rychlost a vyřítil se na pěšinu právě v okamžiku, kdy přicházela. Jeho náhlé objevení bylo tak překvapivé, že úlekem vykřikla. Dejte sem všechny peníze, celou tržbu, poručil ji a z vozíku hrozivě mával berlou, jakoby ji chtěl zasáhnout. Strnula nechápavě a vytřeštila na něho oči. Neslyšíte, volal znovu, celou tržbu, všechny peníze! Přiblížil se k ní a píchal ji berlou do nadité tašky. Pevně ji přimkla k tělu rukou. Rozmáhl se a udeřil ji berou přes ruku. Vykřikla a pustila tašku na zem. Pak se dala na útěk. Vydechl, když bylo po všem a chvíli vyčkával co bude. Měl představu, že se záhy objeví příslušníci VB, kteří ho zatknou. Berlou si přistrčil tašku a její obsah si vysypal na kolena. Byly to balíčky bankovek a sloupky drobných mincí. Nepočítal kolik peněz ukořistil, nezajímalo ho to. Čekal jen až přijdou. Se ženou přiběhli tři muži. To je on, volala a ukazovala na něj prstem. Přiběhli až k němu a ranami pěstí ho povalili na zem. Ty svině, křičel jeden z nich a kopal ho do hlavy. Rukama si obemkl hlavu a snažil se chránit před útoky. Pokoušel se plazit, dostat z jejich dosahu, chvílemi se odstrkoval rukama, bezmocný a neohrabaný jako velký plž ve své snaze dostat se k blízkému křoví. Postřehli jeho záměr a obstoupili ho. Zavolejte policii volal, ale nikdo na jeho slova nereagoval. Kopali do něho všichni tři a snažili se ho převrátit na záda. Jeden z nich dupal po jeho rukách, prsty mu krvácely a bolest drcených kloubů ho připravovala o rozum. Prase špinavý, volal na něho někdo z velké dálky a slova rezonovala m v lebce až ztratil vědomí.

Seděli v cele čtyři. Důchodce, muž s vrozenou vadou bez ruky, žlučníkář a muž s oteklou nohou, sykající bolestí při každém došlápnutí. Tři z nich čekali na svůj první soud, poslední na soud odvolací. Byli sem dopraveni z různých krajů výjimeční ve své závislosti na lékařské péči. Občas se pohnula záklopka na kukátku a zkoumavé oko nahlédlo do cely. Náhle v zámku zarachotil klíč. Všichni čtyři navzdory bolestem rychle vstali a stoupli si do řady. Otevřely se dveře za nimiž stáli dva bachaři, kteří nesli pod paždím muže, bez dolních končetin, zhmožděného, s podlitinami ve tváři a oběma rukama ovázanýma fáčem. Posadili ho na stoličku a když se vztyčili, muž sklouzl na zem. Zatracená práce, řekl jeden z nich, a hřbetem ruky si utřel zpocené čelo. Opět uchopili muže a opřeli ho o zeď. Když se za nimi zavřely dveře, napuchlé oči beznohého muže ožily. Pánové, to je vynikající, dali mi elpíčko, přepadačku. Vyšetřovatel mi říkal, že mě čeká nejmíň pětiletka.

Můj soused, který byl sice členem samosprávy, ale dosud se choval více méně jako normální člověk mi nabídl své služby. Nejprve ho překvapilo, že si také píši se ženou, ale uvítal možnost k vzájemné spolupráci, neboť měl potíže se stylizací a často se dopouštěl chyb. I on si píše na stejné oddělení, ale odměnou za doručování dopisu si vyžádal spolupráci při sestavování vlastních dopisů. Přislíbil jsem mu svoji pomoc a nadiktoval dopis jeho přítelkyni. Byl velice spokojený a okamžitě odběhl, aby dopis přečetl svým přátelům v samosprávě. Od této doby jsem se stal písmákem oddílu. Chodí za mnou lidé se svými milostnými záležitostmi, jsem nucen rozmotávat složité předivo lidských vztahů a starat se o dobrý psychický stav několika žen. Odměnou je relativní klid, který jsem získal od samosprávy, jsem okamžitě osvobozen od úklidů, nočních služeb, brigád. Byl mi svěřen zvláštní úkol, podivuhodná funkce, o níž jsem do té doby neměl ponětí. Stal jsem se výrobcem cedulek a nápisů pro nově příchozí. Tato pozoruhodná funkce mně dokonce umožňuje, abych se vyhnul místnímu moru, sledování televizních novin.

Dopis Evě brzy došel. Když jsem spatřil pochodovat ženské oddíly ve spartakiádních úborech vykonávajících povinnou tělovýchovu, mávala na mě Eva skrze drátěné dveře. U nás na šesťáku hrálo několik lidí nohejbal a kopanou. Během dopoledne bylo ošetřeno několik ošklivě odřených kolen a loktů, betonový povrch dvorku si pravidelně vyžadoval svoji daň. Ostatní sedí na lavičkách a pozorují nemotorné hemžení svých kolegů. Ti, kteří chtějí vidět své přítelkyně zaujali svá stanoviště pod plechovým výklenkem a mávají, když se nikdo ze samosprávy nedívá do dalekého prostoru, kde na rozlehlém dvorci mezi budovami D a A byly shromážděny ženské zástupy. I odtamtud bylo vidět mávání a křik, kterému nebylo rozumět. Eva mi ukazovala, že už má pro mne napsaný dopis, jen čeká na příležitost k odeslání. Naznačila mi, že dopis hodí přes branku, až půjdu pro večeři. Někdy se podařilo předat zásilku při příležitosti přehození míče. Jeden z míčů byl proražený a v jeho nitru byly zásilky určené ženám. Dopisy byly doručovány bez velkých potíží, kradly se jen balíčky čaje, cigarety. Při identifikaci zloděje docházelo ke rvačkám a hádkám. V době, kdy se spodní patro bloku D chystalo na večeři jsem vyšel na dvůr a připojil se k těm, kteří kolovali po korzu betonovým dvorkem. Síť na nohejbal byla již stažená, samospráva odešla k televizi, kde probíhal písničkový pořad určený odměnám a zasloužilcům. Když kolem přecházel ženský zástup, nad jejich hlavami se objevilo několik dopisů, které vzlétly jako ptačí hejno. Všechny dopadly na náš dvůr kde bylo právě volno.

Drahý příteli,

Tvoje dopisy mi zase vracejí radost ze života. Všechny je mám schované, nedovedu si už bez nich představit svůj pobyt zde. Nesmíš dopustit, abych na ně čekala příliš dlouho, těším se na ně, jsou mým poutem s tebou a s naší budoucností. Jsem ráda, že se mi podařilo do tebe proniknout, jsem ráda, že jsi se stal tak trochu kouskem mé osobnosti, neboť už nejsem tolik sama. Poznal jsi mě velmi dobře, je pravda, že se mi podařilo získat téměř každého muže, o kterého jsem měla zájem, jsem v této věci důsledná a cílevědomá. Nikdy jsem ale nikoho nechtěla připoutat tak, aby se stal mým otrokem, nikdy jsem totiž nedovedla u žádného muže setrvat příliš dlouho, neboť nedovedli udržet přede mnou svá tajemství. Člověk bez tajemství, člověk, který není schopen hry, který brebtá jen cosi o nekonečné lásce, je člověkem nudným a dříve či později mě začne otravovat svými nároky a svoji žárlivostí. Vím, máš svoje zázemí, svůj vlastní život a proto nemá cenu cokoliv společného plánovat, ale přeci jen si myslím, že lidé spolu nemusí přímo žít, aby mohli prožít něco opravdu velkého a krásného, na co člověk sám nestačí. Často teď koukám k vám, na šesťák. Mám postel v přímce s oknem a když si lehnu, vidím k vám na dvůr. Je to velká změna, když má člověk blízko sebe někoho, na koho může myslet. Mám velkou radost, že vlastním klíč od tvého chlívku. Můžeš si být jist, že bezpochyby přijde doba, kdy jej použiji. Nemusíš se bát hypertrofické podoby mého erotismu. Dovedu docela dobře zmenšit své touhy, zvláště najdu-li partnera, který mi ve všem vyhovuje. Mým problémem je vlastně selhávání nebo lépe nedokonalost mužů, se kterými jsem se až dosud setkala. Někdy jsou vztahy natolik časově omezené, že ani nemám možnost zjistit, jaký můj partner vlastně je. Někdy je to jistě lepší, jindy, v těch řidších případech je to škoda, protože poznávat a objevovat taje mužské duše je mým koníčkem. Zjišťuji bohužel, že je kolem skutečně málo osobností. Ve většině případů jsou charakterové vady tak viditelné, že žena, která potřebuje milovat celého muže, musí, aby dostála svému ideálu udržovat vztahy se dvěma, někdy i třemi partnery. Nejsem tedy o nic horší než dnešní manželky, které obecná nouze přivedla až k polygamii. Myslím, až se vrátím domů, budu žít stejně jako až dosud, neboť mi takový život vyhovuje lépe než otravování ve zpackaném manželství. Příkladů ze svého okolí mám dost. Nemusíš nijak spořit, neboť od tebe žádné peníze nevezmu, s tebou to budu dělat z čisté radosti.

Líbám tě E.

Není to špatný pocit, když si zde člověk může přečíst takové zvláštní vyznání. Situace, ve které jsme se oba vyskytli nám oběma dává možnost vyjádřit své pocity bez omezení a zastírání, což by asi jinak nebylo možné. Eva mi neslibuje žádnou věrnost zaštítěnou přísahami, jak zde činí jiné ženy, aniž by nějak vážně uvažovaly o svých nereálných slibech. A přeci mám z jejích dopisů daleko lepší pocit. Její dopisy jsou především autentické. Ta holka je živá, je přímo posedlá životem a své sny o budoucnosti mi souká na papír jako svému zpovědníkovi. Jak asi musí trpět její mentalita v prostředí absolutního omezení? Zajímalo by mne, zda si i ona našla svoji kamarádku, tak jako její ostatní kolegyně? Nebylo by divu, vždyť velká většina všech žen, které tu jsou přijaly tuto novou formu sexuality jako svůj normál, alespoň po dobu své vězeňské internace. Od té doby co mi napsala, že vidí na šesťák ji mávám každý den na pozdrav.

Přišlo lepší počasí, slunce vyhřívá betonové zdi, malé plochy trávníků se zelenají svěžími barvami. Jiřičky opět štěbetají a konají své podvečerní nálety za hmyzem. Stabilizovaly se poněkud i pracovní poměry, neboť v poslední době přišlo několik desítek nových vězňů, zatímco ti staří odešli. Mezi nimi je řada stavařských kvalifikovaných řemesel, takže práce na bloku A dostaly profesionální úroveň. Noví přijali i místa u lopat a krumpáčů. Nějaký čas jsem byl určený jako parťák malířů a natěračů, vyplétal jsem trubkové rámy pletivem na oplocení hřiště do sportovního areálu, kde v poslední době pracuji na terénních úpravách. Sleduji s úsměvem sportovního kapitána, který propadl výstavbě areálu a pojal ji jako téměř až obsesi, jeho výstavbu sleduje z oken své kanceláře a svými výkřiky řídí sled prací. Je to jako jeho dítě, které hýčká a vede podle svých představ. K údržbě plochy byl dokonce jmenován údržbář, který se nestará o nic jiného, než o estetickou úroveň plochy. Je to potrestaný policejní psovod, který se do vězení dostal pro nemírné požívání alkoholu za volantem.

Zdá se, že dokončovací práce budou mým osudem až do konce trestu, který se blíží mílovými kroky. Tak, jakoby dřív čas stál, nyní je zřetelné míjení týdnů. S Evou jsme již vyměnili několik desítek dopisů. měli jsme zatím štěstí, ani jeden z nich nebyl zadržen. Štěstí však nepřálo několika mým kolegům, na které se soustředil zájem pracovních referentů i samosprávy. Dva z nich byli přistiženi při rozhovoru a gestikulaci s ženami na bloku E, jeden musel nejprve opustit pracoviště s výhodným režimem i platem, později byl dvakrát potrestán třemi a pěti dny zostřeného vězení na OKT a ostříhán do hola. Nebyl to nikdo jiný, než Franta, spermon erektik, rodný bratr pana Čepelky ze hry Hospoda na mýtince divadla J. Cimrmana. Zadržený dopis jednoho z nich byl opět veřejně čten jako odstrašující případ. Vše se opakuje jako výstraha pro nově příchozí. Podle nových tváří jsem tu již starým kozákem. Lidé se mění rychle. Zůstávají jen nemnozí s vyššími tresty. Mezi nově příchozími se objevují další dva svědci Jehovy, se kterými mohu vést duchovní diskuse, při nichž ubíhá čas. Je zajímavé sledovat, jak se v nových podmínkách přizpůsobí životu. Oba jsou typově rozdílnými osobnostmi. Jeden z nich spíše introvert tichý a přátelský prošel snadno přibyleckým oddělením bez zbytečného tření a problémů. Svoji víru a přesvědčení si ponechával pro sebe a hovořil jen s těmi, kde spatřil předpoklad vážnějšího zájmu. Druhý z nich si naopak přinesl tendenci aktivního kazatele, horlivého božího služebníka. Jeho postoj mu byl od samého začátku zdrojem potíží. Byl pro svoji víru vysmíván a tupen, kriminálníci jej chtěli zlomit nepříjemnostmi všeho druhu. Zdálo se mi, že to byly právě tyto podmínky, ze kterých se osobně těšil, neboť jeho víra, tak jako Kristova, byla utrpením a hanobením posilována. Byl jediným vězněm, který se učil řády vnitřní služby nazpaměť. Využíval k tomu dobu, kdy byl zařazován do noční služby, v úklidu byl důsledný tak, že mu nebylo co vytknout, kromě nadměrného času, který úklidu věnoval. Jeden názor,dva postoje, dvě cesty. Oba svým příkladem dokumentovali, do jaké míry může jednotlivec ovlivnit míru a hloubku prožívání vlastního trestu. V tomto případě nespravedlivého, oba byli zavřeni za to, že odmítli nastoupit vojenskou službu. Byl jsem na jejich straně. S přibylci nastoupil další typ protřelého kriminálníka, který osvědčenou metodou, patolízalstvím a úlisností k samosprávě urazil v rekordním čase cestu od nástupu k přímému členství v samosprávě. Žoviálností a chlapáctvím bezmála okouzloval řadu vězňů a dosáhl rychle mocenského postu, aby se pak před očima všech tak jako i jeho předchůdci náhle proměnil v drsnou a sprostou kreaturu uzurpující všechny, kteří mu pomohli k moci. Situace podobná politické sféře. Jeho hvězda však nezářila dlouho, neboť přesahoval vymezené normy. Záhy byl sesazen, přesto však nadlouho ovlivňoval rozhodování samosprávy a využíval jejich privilegií. Na jeho místo nastoupil Petr, se kterým jsem se setkal na přibyleckém oddělení, který tu vykonával trest v délce čtyř let za rozkrádání majetku národa. Byl význačný pouze bezvýrazností svého charakteru a osobnosti, která umožňovala jeho používání jako loutky. Byl však přizván do funkce nákupního pro celý oddíl, kde mohl rozvinou svůj sklon k vlastnímu obohacování. Moc samosprávy byla tak dokonale posílena.

Dnes ke mně přišel Franta. Sedl si na pelest postele, z očí mu čišel nevýslovný smutek. Tak to nevyšlo. Pokýval jsem hlavou, bylo mi to jasné už na samém počátku, ale je těžké brát kolegovi jedinou naději. Jediné co mi zbývá je žádost o podmínečné propuštění na půlku. Až půjdeš domů, tak mi ještě bude zbývat něco málo přes rok, snad to vyjde. Proč to nevyšlo ? Generální prokurátor to vrátil, že prý se nevyskytly žádné nové skutečnosti, které by mohly změnit rozhodnutí soudu. Frantova rodina najala dva schopné advokáty, kteří se snažili po celou dobu dokázat soudu a justičním orgánům Frantovu nevinu. Předkládají posudky znalců, kteří dokazují, že Franta není podepsaný ani jednou na žádné prodejní ani kupní smlouvě, střídavě Frantovi poskytovali naději, ale nyní je záležitost definitivně ukončena, protože není nic a nikdo, co by záležitost mohlo uvést na pravou míru.

Vysvětluji Frantovi, že vlastně neměl žádnou šanci, pokud už se jednou dostal do vězení. Člověk se může bránit proti nespravedlnosti jen velmi omezeně, hlavně zveřejněním celého případu. Jsou pouze dvě věci, které mohou zvrátit běh událostí. Jsou to peníze, korupce, která umožňuje dlouhá léta unikat skutečným viníkům a také strach, jehož se nespravedlivý služebník moci musí obávat. Strach z odpovědnosti, ke které bude jednou volán. Anonymita moci a záštita pro nespravedlivé rozhodování politickou situací dává justičním orgánům pocit bezstarostnosti. Jejich rozhodování je kryto státním souhlasem a záštitou. Ale ve skutečnosti to není stát, kdo uplatňuje právo, je to politická strana, která se skrývá za státní orgány a jsou to nakonec mocenské skupiny, které se skrývají za politickou stranu. Tak je moc jednotlivců skrze převodové páky uplatňována bez ohledu na spravedlnosti vůči celé společnosti. Franta kýve hlavou, je to tak, ale jeho zajímá především jeho vlastní situace, která je velmi špatná. Když už je člověk jednou v base nemá nejmenší naději, že by mohl cokoli zvrátit. Je odkázán na pomoc zvenčí. Bezmoc člověka, který je nevinný je dvojnásobnou zátěží. Vidím jak lehce se odsouzení, kteří jsou skutečně vinní smiřují s údělem, neboť jim smysl pro spravedlnost nebo jeho zbytky naznačuje, že jsou potrestáni právem. Polemizují maximálně s výší rozsudku, uvažují na svoji motivací, ale v jádru jsou smířeni s tím, co je potkalo. Nevinný člověk je však trvale rozežírán nespravedlností, pokud není v souladu se svým svědomím, pokud nepovažuje svoje uvěznění za úděl, za nějaké poslání. Nespravedlnost sama o sobě je velice těžkým trestem, který doléhá na duši člověka.

Kousek ode mne trpí bolestmi nohy muž, který se rozhodl jeden rok před penzí, že se půjde projít po světě. Celý život se dřel, celý život se musel na něco nebo na někoho ohlížet až čas dozrál k jeho osobní svobodě a on si řekl, že vyrazí. Snil o tom už dlouho, od svých mladých let. Po několika měsících ho chytli a odsoudili na několik měsíců za neplnění pracovní povinnosti. Vyšetřovatel ještě obvolával místa, kde se zdržoval, zda se u obchodů a restaurací neztrácely lahve, neboť nemohl pochopit, čím se ten člověk živil. Měl štěstí, nikdo žádnou ztrátu lahví nehlásil a tak dostal jen několik měsíců. Teď tu trpí nekonečnou bolestí nohy bez jakékoli pomoci, ačkoli pravidelně dochází k lékaři. Čekají ho ještě dlouhé měsíce bolestí, s bezesnými nocemi, s jednou nohou spuštěnou z postele, v sedě, nočním sykáním a vzdechy. Také těžkou prací ve stavebnictví. Kdyby vydržel ještě rok, mohl by jít jako penzista kam se mu zachce. Ale bude jeho zdravotní stav takového druhu, aby mohl svoji touhu ještě naplnit? Možná, že právě s vědomím svého zdravotního stavu, který se postupně zhoršoval, cítil, že má poslední příležitost k naplnění svého snu. Možná, že si nebyl jistý, zda jeho stav mu napřesrok ještě umožní takovou vycházku. Proto se rozhodl a šel. Vyrazil o rok dřív a to ho stálo dlouhé měsíce vězení. Teď tu musí snášet sprostoty a neomalenosti spoluvězňů, kteří neberou žádné ohledy na věk ani zdravotní stav. Seš tu, dědku, zavřenej jako my, tak makej, neměls dělat voloviny.

Přišla doba, kdy si mě zavolal k audienci vychovatel. Řekli mi, že se blíží čas mého výstupu a provedl se mnou obligátní předvýstupní pohovor. Rozdíl, který mi nesouhlasil byl v termínu mého propuštění. Podle mého názoru měl jsem tu být o dva měsíce déle, než mi vyměřil soud, bylo zřejmé, že mi samosoudce nezapočítal dvouměsíční vazbu. Ve svých osobních věcech jsem však měl potvrzení, že jsem tuto vazbu v délce dvou měsíců vykonal. Zdálo se, že je tu zájem, abych ve vězení pobyl déle, než je nezbytně třeba. Bylo tedy potřeba, aby mi někdo venku pomohl, aby připomenul mým věznitelům, že se nemohou mýlit ve věcech, které jsou základní. Proto jsem napsal domů dopis, ve kterém jsem se o záležitosti zmínil.

Čas, kdy se blíží výstup z vězení je nejkrásnějším časem pro odsouzeného, který nepřijal tyto nepřirozené omezující podmínky za své. Jsou tu lidé, kteří se sice těší na své propuštění, ale mají z něho zároveň strach. Je to obava z něčeho nového, strach z toho, co je venku čeká. Každý podvědomě pociťuje proměny, které se tam venku bez jeho nepřítomnosti musely udát. Je to strach z nepoznaných změn, o kterých člověk neví, jak se s nimi vyrovná. Je to i strach z vlastní svobody, zde jsou zvyklí, že nejsou ani na okamžik sami, někdo před nimi odemyká a za nimi zamyká dveře, jejich činnost je plánována. Unesou tíhu své vlastní svobody? Někteří lidé za dobu dlouholetého vězení ztratí schopnost vlastní vůle a stanou se bezradnými. Někteří to nevydrží a vrátí se do světa, kde je postaráno o každou jednotlivost. Ale na svůj výstup se těší. Je to světlý den jejich života. Ubývající dny jsou provázeny tichou závistí spoluvězňů, kteří odpočítávají zbývající čas jako svůj vlastní, neboť věčný propuštěnecký kalendář se odečítá nepřetržitě a jeho milníky jsou dny, kdy jsou propouštěni spoluvězni. Skutečný prostor pro radost se počítá od chvíle, kdy odešel domů ten přede mnou. Teď běží můj vlastní výstupní čas, teď je řada na mně a ti další začnou počítat svůj čas až po mém výstupu. I ženské vědí, že je tu můj čas. Eva mi píše smutné dopisy. Včera procházel zástup vracející se pracovní směny a jedna z nových volala na mně, abych ji napsal dopis. Nech ho bejt, ten už jde za chvíli domů, upozorňovaly ji starší kolegyně. A tak jsme si jen smutně nostalgicky zamávali. Večer jsem dostal dopis od nějaké neznámé ženy. Odepsal jsem jí, že si píši s Evou a že jsem kromě toho na odchodu domů. Ve svém dalším dopise mi Eva s hořkostí vyčítala, že jsem se jí zpronevěřil tím, že si píši i s jinými ženami. Bylo to neuvěřitelné, každá z nich pracovala jinde, každá byla jinde ubytovaná. Vzájemně se neznaly a přece tato informace pronikla od jedné k druhé. Uvědomil jsem si, jak je každý z nás bedlivě sledován nějakou vnitřní ženskou CIA, jak je každý náš krok zaznamenáván a informace vyhodnoceny na správném místě. Dopis od Evy byl bolavý a hořký zklamáním. I když věděla, že se nezadržitelně blíží můj výstup lpěla na mne, na každém mém dopise. Cítil jsem se být odpovědný za své jednání vůči ní, vznikla mezi námi vzájemná symbióza zvláštního vztahu teoretické erotiky ve vyšším vývojovém stupni. Psala mi takové věci, že mi srdce bušilo vzrušením a já ji odpovídal stejnou mincí. Na mé dopisy čekala celá její ložnice, když jsem se opozdil, urgovaly jej při různých příležitostech desítky žen, které jsem neznal. Slovní vazby a větné spojení jež jsem použil se začaly objevovat i v dopisech žen, které psaly své dopisy mužům. Ti pak za mnou docházeli v naději, že jim pomohu zestylizovat dopis, který bude rovnocenný tomu, který obdrželi. Tak jsem se stal aktérem kuriózních situací, kdy jsem psal sám sobě, sobě si i odpovídal a použil při tom muže a ženy, kteří se starali jen o to, jak doručit dopisy sem tam. Díky této mé ochotě zlepšila se mi i životní úroveň, neboť jsem za svoji práci dostával i jisté provize ve formě naturálií. Byly to především kousky špeku a syrová vejce z černého obchodu, jež vedla samospráva s kuchyní.

Nedorozumění mezi mnou a Evou se brzy vysvětlilo, zase jsem ji viděl veselou a šťastnou, jak mi mává. Jednoho rána se mezi námi odehrálo něco neočekávaného. Opět jsem byl vybrán mezi několik zedníků, kteří obkládali ženskou umývárnu. Přiváželi jsme obkladové kachle, cement. Dozorem byl pověřen jeden referent, začaly dovolené a tak na každého z nich připadalo větší množství vězňů. Eva si okamžitě všimla, že se pohybuji mezi umývárnou a východem, odkud jsem přinášel balíky kachlí. Referent usedl u stolku dozorčího a rozložil si před sebou noviny. Eva stále kroužila kolem, spolu s několika jinými ženami, které zde měly také své zájmy. Uchopil jsem do obou rukou po balíku kachlí a šel navyklou cestou k umývárně. Minul jsem referenta a díval se do očí Evy, která, kráčela přímo naproti mně, s očima nehnutě upřenýma k dozorčímu stolku. Pociťoval jsem úžasné napětí, něco se muselo přihodit, něco neodvratného a mocného. Když přišla těsně ke mně, nahnula se a políbila mě krátce a intenzivně tak, že jsem málem ztratil vědomí. Elegantním obloukem se mi vyhnula a pokračovala dál v chůzi. Nikdo si ničeho nevšiml, nikdo si nevšiml, že jsem se jen s velkýma obtížemi vešel do dveří, že jsem jimi prošel jako ve snu, neboť to co se stalo, patřilo k mým nejsilnějším zážitkům. Když jsem praštil s oběma balíky, zmocnil se mě třes a já zeslábl jako člověk, který prožil biologický zkrat. Když jsem vyšel ven, smála se vítězoslavně, opřena o masivní železnou mříž. Podařilo se jí překonat samotného ďábla zákazu, satana omezení. Moc se mi v tuto chvíli líbila, bylo v ní všechno ženství světa, její oči svítily jako lampiónový průvod. V tuto chvíli se zvedl referent a zašel na umývárnu, aby zjistil, jak pokračuje práce. Přišel jsem k Evě a sevřel ji do náruče. Naše rty se opět spojily a já měl znovu možnost ochutnat tuto ženu, kterou jsem překvapil nyní stejnou měrou, jako ona před chvílí mne. Byla to krátká chvíle, avšak žhavá a horoucí. Pocity z ní mne provázely po zbytek mého vězení.

Můj odchod se přiblížil. V posledním dopise mi Eva píše, že mi přeje všechno krásné, ale uvnitř v sobě si přeje, abych tu zůstal alespoň rok s ní. Přála bych si, abych byla první ženou, kterou sevřeš ve svém náručí, ale mně ještě čeká jeden a půl roku. Nevím, jak to tu bez tebe přečkám.

Těším se nevýslovně, až opustím brány svého nespravedlivého vězení, ale je mi smutno z této ženy, ke které jsem přilnul náklonností. Loučím se pár slovy s několika málo přáteli, které tu zanechávám. Není jich mnoho, s některými pociťuji spíš sympatie, ale ještě dlouhý čas tu budu s nimi, budu na ně myslet. Všichni se mě ptají, zda si myslím, že přijde amnestie. Myslím si, že nepřijde nic, každý zažijeme svoji vlastní amnestii až nás propustí po vykonání trestu. Tenhle systém nemá lidi rád, vysvětluji své důvody, pohrdá jimi a využívá je pro svůj prospěch. Jste námezdními silami bez platu a práv. Proto se nezřeknou vašich služeb, které jim poskytujete zdarma. Také oni vědí, že je nemá nikdo rád, protože lidu této země příliš ublížili. To se nedá zapomenout. Jejich jediná cesta je buď odejít, nebo pokračovat.

Rozdávám svoje věci, které mohou ještě někomu posloužit. Zbytek balím do deky, vzniká obrovská koule s uzlem. Ještě několik desítek minut a od brány zaznívá moje jméno. Vycházím ven a hned za vraty zabočuji s referentem svírajícím v ruce propouštěcí lístky do skladu. Pytel s mými věcmi již leží na stole. Oblečení zdá se mi být cizí, jakoby patřilo někomu jinému. Vycházíme ven ze skladu. Nade mnou v oknech probleskují desítky ženských tváří, které informují ostatní. Už jde, má na sobě manšestrovej kabát. Vycházíme ze vrat. Můj pohled patří nyní bloku D. Všechny spodní patra jsou obsazená. Mlčenlivé ticho, jakási obřadná nálada, napjaté očekávání. Zvedám paži a mávám. Jako na povel se spouští křik, slyším pláč, vidím divoké mávání. Eva pláče, volá někdo a mně se svírá hrdlo. Referent si mě prohlíží s podivením, ale nic neříká. Chybí jen pár kroků, aby mi vše zmizelo z očí. Moji duši prolíná směs smutku i očekávání, chvíle, na kterou jsem tak netrpělivě čekal, je zároveň i chvílí loučení a těžkostí okamžiku. Opouštím zvláštní společenství, je to druh návratu ze záhrobí z malé dočasné smrti a ti, kteří zůstávají mě provází pohledem až k brance, kudy procházím na malé nádvoří. V jejich pohledu je napsáno: Jednou i já takhle půjdu domů.

Naposledy ještě vcházím do administrativní budovy, kde v horním patře visí vedle sebe dva barevné portréty Stalin a Gottwald, jako nerozlučná dvojice sveřepých stoupenců ideologie, mající zde svoji nedobytnou tvrz. Čekají tu již tři propuštěné ženy na nezbytné administrativní formality, výměnu peněz, podpis pod závazek, že neprozradím tajné záležitosti věznice, o žádných nevím, formulář pro pracovní úřad, okresní vojenskou správu, referenta pro propuštěnce. Zbývá ještě kontrola na vrátnici a svoboda, která má chuť srpnového léta.

Vycházím do ní levou nohou.

KONEC

Zpátky