Srpen 2005

Poválečný gestapismus v nás a reparace škod

Eduard Vacek

Když hovoříme s politickými vězni čtyřicátých a padesátých let, nemůže nám uniknout důležitý detail. Vnitřní správa poválečných pracovních táborů, věznic i koncentračních táborů byla svěřena do rukou nejprve retribučním vězňům, později osobám, které se rekrutovaly z nejspodnějších vrstev společnosti.

Byli to lidé bez morálky, krutých povah a osoby, které se neštítily žádných zločinů. Mnozí z nich byli dřívějšími nacistickými exponenty nebo spolupracovníky nacistů, či pomahači nacistické diktatury, konfidenti a nezřídka i dřívější prominentní vězni z německých či sovětských koncentračních táborů. Osoby morálně a mravně poškozené útrapami války, které si osvojily násilné, nehumánní metody zacházení se staly protagonisty gestapismu v zařízeních státní správy a jejich metody se staly součástí trestu, které uplatňovala lidově demokratická republika na odsouzených osobách. Gestapismus, dříve odsuzovaný jako nežádoucí produkt válečné epochy, se tak stal nepsanou, avšak aplikovanou metodologií zacházení s odsouzenými osobami.

Poválečný vězeňský systém také převzal mnohé prvky z oblasti architektury, logistiky, metodologie řízení, včetně pracovních podmínek a dalších vězeňských prvků od svých nacistických předchůdců, neboť je schválil jako účinné a pragmatické „konečné řešení“ s osobami, které nastupující komunistická ideologie vyčlenila ze slušné společnosti a zařadila na tzv. „smetiště dějin“ k likvidaci. (viz pojem MUKL – Muž určený k likvidaci)

Trestní justice přešla bez přerušení ze služeb nacistické ideologie do služeb komunistické ideologie a pokračovala jako nástroj ideologické moci v decimování obětí, které, stejně jako předchozí ideologie, označila jako nepřátelské vůči státnímu zřízení. Potrestané osoby v retribučních procesech za spolupráci s nacistickým režimem, které se „ověřily,“ byly pověřeny táborovými funkcemi, jež rozhodujícím způsobem ovlivňovaly kvalitu života potrestaných osob ve vězeňských zařízeních. V některých případech dokonce tito lidé rozhodovali o bytí a nebytí svých spoluvězňů. Někdejším pomahačům nacistů byli mnohdy vydání na život a na smrt ti, kteří v boji za svobodu národa nasazovali v průběhu války své životy.

Zrádci a kolaboranti nejhrubšího zrna byli mnohdy v táborové hierarchii představenými antifašistů; za branami vězeňských zařízení docházelo k vyřizování účtů, za tiché podpory státní správy. Mezi nejbrutálnější šiřitele gestapismu ve vězeňských zařízeních patřila individua, která si potřebovala napravit reputaci za dřívější kolaboraci a trestné činy, kterých se dopouštěla ve jménu nacistické ideologie nebo která využila tuto ideologii k dosažení vlastních mrzkých cílů.

Se svými zkušenostmi přispěchali také poradci ze Sovětského svazu, kteří se podíleli na „usvědčování nepřátel socialismu“ a nesou spoluodpovědnost za zločiny, jichž se stát dopustil na svých obětech. Zkušenosti z gulagů, ze sovětských koncentračních táborů a věznic přispěly značnou měrou ke ztížení životních podmínek, či k metodologii postupné likvidace politicky nepohodlných občanů, odsuzovaných k dlouholetým trestům, nebo k trestům odnětí života. Společné působení fašistické a komunistické doktríny, které se obě prolínaly v průsečíku ďábelské a nemilosrdné likvidace obětí, dalo vzniknout tzv. trojúhelníku smrti, jehož tři vrcholy v hlavním městě Praze představoval: vrchní soud, kde byly oběti souzeny, věznice Pankrác, kde byly prováděny exekuce a strašnické krematorium, kde byly likvidovány ostatky popravených a umučených.

Je třeba říci, že gestapismus, který pronikl pod kuratelou komunistické ideologie do trestní justice a podílel se jako pracovní metoda na zadržování, vyšetřování, odsouzení a exekuci nevinných obětí, nebyl přirozenou součástí československé trestní politiky. Tato odsouzeníhodná antihumánní technologie likvidace obětí bez ohledu na právní vinu byla patologickým morfologickým prvkem, který v sobě nesou jak nacistická, tak komunistická ideologie bez rozdílu.

Není účelem tohoto článku zkoumat, která z obou ideologií je pro lidstvo horší či méně škodlivá. Obě mají na svědomí milióny zmařených lidských životů, nevýslovné utrpení a obrovské materiální škody. Obě přinesly nesmírnou trýzeň mnoha nevinným obětem, jejich rodinným příslušníkům a z širšího hlediska i celým národům. Po zkušenostech s jejich neomezeným působením je nutné si stále znovu klást otázky, týkající se odpovědnosti elit. Politické i trestněprávní elity nesou totiž svoji vinu v tom, že poskytly politický a právní rámec, včetně zdání legality činům, které jsou po staletí v kulturním světě chápány jako zavrženíhodné patologické excesy, před nimiž musí být společnost bezpodmínečně chráněna.

Toto selhání elit je do té míry fatální, že vzbuzuje znepokojivé otázky týkající se legality a nároků státu na loajalitu občanů v situacích, kdy se stát stává prostředkem a nástrojem moci ve službách pološílených ideologií, či patologických osobností, které si tak legalizují své ideologicko-patologické floskule. Právě na základě těchto legalizovaných ideologických a mocenských prostředků nacisté i komunisté vytvořili z podmaněných států a jejich územních celků koncentrační tábory se svými mučírnami a popravišti.

Není proto možné tvrdit, že gestapismus, jehož působení započalo bezprostředně po válce a trvalo po celá padesátá léta, byl pouhým výstřelkem, nebo ojedinělým excesem poválečné doby. Je třeba co nejrozhodněji odmítnou teze, které tvrdí, že šlo o nahromaděné „spravedlivé vášně“ obětí předchozího násilného zacházení německých nacistů s porobenými národy a později byly projevem tzv. studené války. Projevy gestapismu nejsou a nemohou být produktem tzv. studené války, která vyviňuje konkrétní mučitele a katy z jejich aktivního přispění ve věci porušování lidských práv. Není také možné přijmout lakonická vyjádření typu: „Taková byla tehdy doba.“

Každou dobu tvoří konkrétní lidé. Společenské klima je možné odvodit od působení vlády, politiků, a exekutivní moci, tedy z moci uplatňované státem. Tyto státotvorné elity proto nesou plnou odpovědnost za zločiny, pro které nebyla žádná opora v zákonech. Neexistuje kolektivní vina, existuje pouze osobní podíl viny. Tento podíl viny si každý viník musí přiznat, nebo mu ji musí vymezit zákon. Zákon také musí dbát toho, aby došlo k reparaci způsobených škod. Viníci musí být potrestáni, oběti musí být očištěny a odškodněny. Historická zkušenost musí být využita pro výuku nových generací a pro historickou analýzu. Jen tehdy může přijít odpuštění, porozumění a nastolení normálních mezilidských vztahů.

Předpokladem k urovnání vzájemných vztahů a k jejich dalšímu rozvíjení na úrovni upřímného a rovného partnerství je vyrovnání se s minulostí. Bez tohoto vyrovnání není možné navázat na vzájemnou spolupráci a klidné soužití Němců s Čechy, jaké bylo před oběma světovými válkami. Vzájemné pocity křivdy, ve kterých se neustále přetřásají otázky, kdo komu ublížil víc, vzpomínky na osobní a majetkové újmy a na nespravedlnosti při vyrovnávání vzájemných účtů, to jsou živé neuralgické body, které znemožňují návrat k normálním poměrům.

Reparace válečných a poválečných škod byla odsouvána především proto, že stále ještě žijí pamětníci těchto událostí, kteří k sobě nenašli cestu, že jsou stále ve hře ekonomické zájmy i zjitřené emoce a také proto, že jsou tyto události zneužívány politickými ideologiemi k propagandě a jitření nacionální a ideologické nenávisti.

Reparace znamená uvedení věci do původního stavu. I když nelze nikomu vrátit život, ani anulovat protrpěná příkoří či navrátit dlouhá léta žalářování, lze při dobré vůli provést narovnání prostřednictvím majetkových a morálních satisfakcí. Následovat by mělo odsouzení a potrestání viníků, zejména však zavržení jejich odsouzeníhodných činů. Třetím bodem, důležitým pro budoucnost, by mělo být vytvoření účinných pojistek proti opakování těchto excesů; jejich historické, právní a kulturní posouzení a zhodnocení. To co se stalo, by mělo být odpuštěno, ale nemělo by být nikdy zapomenuto, jinak by miliony lidských obětí i jejich utrpení přišlo vniveč. Lidský život má největší cenu ze všech platidel. Cena kterou zaplatili naši předkové za naši svobodu, za poznání ceny této svobody je obrovská, proto by jejich oběť neměla být nikdy zapomenuta.

Morální hodnocení dějin prý nemá podle filozofů objektivní základ, protože nejsou k dispozici žádné obecné a vždy platné hodnoty, či morální kritéria. Každá skupina a historická epocha uznává a vyhlašuje své vlastní hodnoty za jedině správné a obecně platné. Existuje prý proto relativnost hodnot v závislosti na postavení toho, kdo provádí hodnocení. Ve hře jsou rozmanité, mnohdy antagonistické zájmy a odtud vzniká i protikladnost či neslučitelnost hodnot. Proto vždy v dějinách převládaly mocenské a vlastnické zájmy. Pouze v případě společnosti, kde jsou uznávány demokratické principy vládne jakási zdánlivě pohodlná jednota, která je ovšem vykoupená nepohodlím a utrpením na mnoha stranách. Tímto utrpením je nutnost věčných sporů, v nichž se hledá společný konsensus.

Je tedy nutné zaplatit tvrdou cenu za svobodu, jíž je nutnost snášet různorodost, nezrušitelnost a stálou protikladnost názorů a postojů druhých lidí. V této skrumáži neustálých diskusí hledají jednotlivé zájmové skupiny legitimizaci svých nároků na podíl na moci. Je nepochybné, že zájem o pravdivé poznání (včetně historického) se střetává se současnými zájmy ideovými, mocenskými, majetkovými a osobními. Proto je vyrovnání s minulostí tak obtížné, i když nezbytné.

Z řečeného jednoznačně vyplývá, že nelze očekávat, že se tohoto úkolu ujme např. KSČ, která se na porušování zákonů (de facto legalizaci gestapismu) bezprostředně podílela a která se nikdy nezřekla svých ideologických zdrojů, které ji byly motivací k páchání těch nejtěžších zločinů, naopak, že z této pozice budou torpedovány veškeré snahy po vyrovnání se s minulostí, které zahrnují i uznání vlastní viny a potrestání viníků. Problému vyrovnání se s minulostí se musí bez rozdílu ujmout všechny demokratické síly ve společnosti. K věci se musí především vyjádřit ti, kteří byli přímo (oběti) a nepřímo (jejich rodinní příslušníci) postiženi porušováním lidských práv a ti, kteří se stali oběťmi bezzákonnosti, neboť na nich závisí odpuštění a jim přináleží právo na satisfakci.

(Psáno pro časopis Historická penologie)