Srpen 2005

Podplukovník v záloze JUDr. a PhDr. Karel Vaš

Zdeněk Vališ

Poena potest demi, culpa perennis erit (Trest může být sňat /odpuštěn/, ale vina zůstává na věky). Ovidius

Jelikož mi MfDnes v rozhovoru publikovaném dne 22. června 2005 nedala takový prostor, jaký bych si představoval, pokusím se o analýzu některých relevantních archivních dokumentů. A také proto, že nemohu pochopit dosavadní postup orgánů (ne)činných v trestním řízení proti Karlu Vašovi, když výpověď archivních pramenů je, aspoň dle mého soukromého názoru zcela jasná!

„Editoři“ publikace „Sluha dvou pánů“, nakladatelství LÍPA, Vizovice 1999, se dále nevyjadřují. Budoucí generace, doufejme, že u bez vlastní, zažité zkušenosti v praxi, bude jen těžko chápat dochované dokumenty z doby komunistického režimu. Že nepřeháním, potvrzuje zkušenost s americkými studenty, pro které je nezávislost soudce, prostě a jednoduše nezávislostí soudce a ani ve snu je nenapadne, že by tomu mělo být jinak a soudce rozhodoval na politickou objednávku (vlastně příkaz).

Někteří příslušníci ozbrojených sborů (a zvláště pak zpravodajských služeb), jak je zřejmé z minulosti, tak i současnosti, možná až příliš často mají sklony překračovat rámec svých pravomocí, daných jim platným právním řádem. A jen málokteří z nich odolají tomuto pokušení, aroganci, chuti moci i pocitu určité nadřazenosti nad ostatními.

Druhá světová válka a následný boj o politickou moc tyto příležitosti a možnosti ještě umocnily. Ostatně v sovětském pojetí, vycházející ze staré ruské tradice, život jedince nic neznamenal; byl jen onou pověstnou třískou při kácení lesa.

Jedním z těch, kteří podobnému volání neodolali je i podplukovník v záloze JUDr. et PhDr. Karel Vaš, protože dle dochovaných archivních pramenů se dopustil celé řady trestných činů dle tehdy platného zákona č. 19/1855 ř. z. (vojenský trestní zákon o zločinech a přečinech) ze dne 15. ledna 1855 při justiční vraždě divizního generála Heliodora Píky (§§ 413 a 414 – znění všech citovaných paragrafů jsou uvedena v přílohách), popraveného dne 21. června 1949 na nádvoří trestního ústavu Bory v Plzni. A dále zlého úmyslu (§ 1), zločinným spolčením (§ 11), napomáhání neb účastenství po spáchaném zločinu (§ 12), vzpoury (§§ 159 a 160), zneužitím moci úřední a služební podle § 380 a § 381 odst. a), b) a c) použitím falešných důkazů a vynucených výpovědí svědků, dále předáváním tehdy tajných dokumentů diplomatickému zástupci cizího státu, legačnímu radovi Michailu Makareviču Chazanovi - ve skutečnosti pražskému rezidentovi NKVD, jemuž předával nejrůznější informace, celkové zprávy o situaci v ČSR a dále kopie tajných výslechových protokolů ve věci generála Heliodora Píky, získané nejprve jako příslušník hlavní správy obranného zpravodajství (pozdější 5. oddělení hlavního štábu čs. branné moci) a poté jako pracovník justice, též podvodu (§ 502), utrhávání na cti (§ 514) a nadržováním zločincům (§ 518).

Přičemž v § 415 je uvedeno: „Trest vraždy dokonané: a) pro pachatele, zjednatele

a přímého účastníka. Pro každou dokonanou vraždu má nejen vrah sám, nýbrž i ten, kdo ho snad k ní zjednal nebo při samém výkonu vraždy ruku svou vztáhl nebo činným způsobem spolupůsobil, potrestán býti smrtí provazem.“

Z čehož celkem logicky plyne, že na zločin K. Vaše se nevztahovala žádná promlčecí lhůta! Avšak dnes už je příliš pozdě, honit bycha.

Po roce 1989 byl poprvé Vaš obviněn v roce 1998, že rozhodující měrou přispěl k odsouzení generála H. Píky k absolutnímu trestu, čímž se však měl dopustit jen trestného činu zločinu zneužití úřední a služební moci dle §§ 380, 381, písm. a), b) c) zákona č. 19/1855 ř. z. Později vyšetřovatel Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) překvalifikoval tento skutek na trestný čin vraždy formou spolupachatelství dle § 219 odst. 1 trestního zákona č. 175/1990 (!), jež bylo Městským státním zastupitelství v Praze dne 30. července 1998 zrušeno pro údajnou nezákonnost a nedůvodnost. Proti tomuto rozhodnutí podal ministr spravedlnosti dne 4. června 1999 v neprospěch obviněného stížnost pro porušení zákona. Nejvyšší soud České republiky stížnosti 25. srpna 1999 vyhověl a vrátil vše vyšetřovateli s tím, že je třeba pokračovat ve vyšetřování pro trestný čin vraždy dle § 219 odst. 1 trestního zákona. Vyšetřovatel ÚDV pak dne 6. února 2001 předal Městskému státnímu zastupitelství v Praze návrh na podání obžaloby pro uvedený trestný čin, na jehož základě byl obviněný dne 5. dubna 2001 žalován a 15. června 2001 Městským soudem v Praze odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu sedmi let. Odsouzený se proti rozsudku odvolal a věc byla přezkoumána Vyšším soudem v Praze, jenž dne 15. ledna 2002 zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze a trestní stíhání zastavil z důvodu promlčení. Rozsudek nabyl právní moci. Dne 6. března podalo Nejvyšší státní zastupitelství v Brně do rozhodnutí Vyššího soudu v Praze dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky. Ten dne 12. června 2002 dovolání odmítl jako neopodstatněné.

Za tento zločin tedy nikdy potrestán nebyl, a proto si může klidně vydávat pamflet „MOJE PERZEKUCE V PRÁVNÍM STÁTĚ aneb EPOCHÁLNÍ VÝLET ČESKÉ JUSTICE DO 50. LET XX. STOLETÍ“, šířit své vidění světa, jež je v podstatě konzistentní od jeho mládí.

Nebude tedy na škodu si připomenout jeho slova z doby, kdy se v Československu začala budovat dle jeho jistého přesvědčení opravdová, „socialistická“ zákonnost, jež už bohužel měli možnost poznat tisíce „třídních nepřátel“. Podplukovník JUDr. Karel Vaš totiž 25. září 1949 v úvodu k svému článku „Úkoly čs. vojenské justice a IV. sjezd čs. právníků“ uvedl i tento názor: „A čs. lidová demokracie, aby mohla kráčet cestou k socialismu, musí uplatnit tyto tři hlavní funkce diktatury proletariátu formulované J. V. Stalinem, v pojednání O základech leninismu: 1. zlomit odpor vyvržených a vyvlastněných kapitalistů a potlačit všechny jejich pokusy o obnovu nadvlády kapitálu, 2. organizovat výstavbu (komunistického režimu - pozn. autora článku) tak, aby všechen pracující lid byl semknut, kolem dělnické třídy a provádět ji tak, aby byla připravována likvidace, úplné odstranění tříd, 3. ozbrojit revoluci, zorganizovat revoluční armádu k boji proti vnějším nepřátelům, k boji proti imperialistům.“ Jsem přesvědčen, že není třeba dalšího komentáře.

Celkem logicky vyplouvá na povrch otázka: Proč všem zúčastněným státním zaměstnancům s právním vzděláním a vědomím unikla skutečnost, že citovaný vojenský trestní zákon zná celkem čtyři druhy vraždy?

„1. Vražda úkladná, jež děje se jedem nebo jinak potměšilým způsobem

2. Vražda loupežná, již někdo v tom úmyslu vykoná, aby násilím osobě učiněným cizí movitou věc na se převedl

3. Vražda zjednaná, k níž někdo byl najat, nebo jiným způsobem od někoho pohnut

4. Vražda prostá, kteráž k žádnému zde uvedenému těžkému druhu nenáleží.“

Otázka má své opodstatnění při seznámení s níže uvedenými paragrafy téhož zákona, jež stanovují tresty za vraždu - § 415 tedy zní:

„Trest vraždy dokonané: a) pro pachatele, zjednatele a přímého účastníka. Pro každou dokonanou vraždu má nejen vrah sám, nýbrž i ten, kdo ho snad k ní zjednal nebo při samém výkonu vraždy ruku svou vztáhl nebo činným způsobem spolupůsobil, potrestán býti smrtí provazem.“

A v § 416 písm. b) je pak uvedeno:

„b) na vzdálené spoluvinníky a účastníky. Ti, kdož nevztáhnuvše při samém vykonávání vraždy ruky své a nespolupůsobivše způsobem činným, přispěli ke skutku některým jiným, v § 11 obsaženým, vzdálenějším způsobem, potrestáni buďtež, byla-li vražda prostá, těžkým žalářem od pěti až do desíti let; byl-li ale skutek vražedný spáchán na příbuzných v pokolení vzestupném nebo sestupujícím, na manželi nebo manželce osoby některé, jež spolupůsobila, kdežto jim svazky tyto známy byly, anebo byla-li spáchána vražda úkladná, loupežná nebo zjednaná, těžkým žalářem mezi desíti až dvaceti lety.“

Také snad nyní netřeba dalšího komentáře. Avšak podplukovník Karel Vaš se dopustil dalšího trestného činu, jenž zůstal už vůbec mimo zorný pohled orgánů (ne)činných v trestním řízení, a to trestný čin loupeže lidí dle § 90 trestního zákona z 27. 5. 1852, neboť je zřejmé, že organizoval koncem října 1947 na československém území zatčení osob polské státní příslušnosti: Wincenta Bryji (nar. 1897), Mieczysława Dąbrowského (nar. 1916) a Marie Hulewiczové (nar. 1913) - a v rozporu s tehdy platným československým i mezinárodním právním řádem tyto tajně předal orgánům polské Státní bezpečnosti. Ve vykonstruovaném procesu v říjnu 1951 polským vojenským soudem byly pak tyto osoby odsouzeny k 10, 5 a 7 letům odnětí svobody!

Zločiny proti lidskosti jsou nepromlčitelné v každé demokratické společnosti, ať už se jich dopustil kdokoliv a kdykoliv, by měly být vždy, jakmile to okolnosti jen trochu dovolí, trestně stíhány a jejich pachatelé souzeni!

Podplukovník v záloze JUDr. a PhDr. Karel Vaš se narodil 20. března 1916 v Užhorodě na Podkarpatské Rusi jako syn tamějšího advokáta maďarské (židovské) národnosti. Absolvoval tyto školy: 5 tříd obecné, 8 tříd gymnázia v Užhorodě, právnickou fakultu UK v Praze (promoce 12. 2. 1939), filozofickou fakultu UK v Praze (šedesátá léta).

V roce 1933 tajně vstoupil jako středoškolák do Komunistické strany Československa. Jako student byl odsouzen v roce 1936 za účast při demonstraci (rozbíjení výkladů) k 14 dnům vězení. V květnu 1939 se na příkaz komunistické strany vrátil z Prahy do Užhorodu, kde pracoval v ilegálním komunistickém hnutí až do května 1940. Vzhledem k rozsáhlému zatýkání funkcionářů komunistické strany dostal příkaz odejít do SSSR.

Po přechodu hranic byl sovětskou pohraniční stráží zatčen a následně vězněn ve Skolu, Stanislavově a Poltavě, kde byl odsouzen ke třem letům nucených prací a transportován do ASSR Komi, do Kedrového Šoru, do Intinstroje. Tam pracoval jako parťák do 4. 1. 1943, kdy byl osvobozen a odeslán k československé vojenské jednotce do Buzuluku. Z rozhodnutí předsedy odvodní komise majora MUDr. Bohuslava Vrbenského (spolupracovník moskevského vedení KSČ vyslaný do čs. vojenské jednotky v Buzuluku) byl uznán schopným k pomocným službám (pravé oko 13 dioptrií) - pro kancelářskou službu.

Již ve vazbě a následně v táboře nucených prací „údajně“ (dle vlastních slov) působil jako tajný spolupracovník NKVD. Vyšší bezpečnostní orgány NKVD potom údajně dali Vaše k dispozici styčným důstojníkům NKVD u Čs. vojenské jednotky v SSSR, aby jim „pomáhal v jejich práci proti protisovětským reakčním elementům". Tzn., že jeho řídícími orgány byli od ledna 1943 Kambulov, Myšin, Tokarenko, od podzimu 1945 Tichonov a od konce roku 1946 až do léta 1950 vyslanecký rada sovětského vyslanectví v Praze Chazanov, ve skutečnosti pražský rezident NKVD.

Po výcviku u pěší roty byl Vaš dne 16. února 1943 přidělen k polnímu prokurátorovi. Po nástupu k 2. (zpravodajskému) oddělení štábu 1. čs. samostatné brigády v SSSR pracoval v defenzívě, kde opět spolupracoval s důstojníky NKVD (Kambulov, Myšin, Tokarenko, Sochoprutský, Kuzněcov).

Vojenská kontrarozvědka pochopitelně existovala již před rokem 1945, avšak až rozkazem velitele 1. čs. armádního sboru v SSSR brigádního generála Ludvíka Svobody ze dne 7. ledna 1945 (po nátlaku členů vojenské rady 4. ukrajinského frontu) bylo obranné zpravodajství k 1. lednu 1945 vyčleněno z vojenské zpravodajské služby jako samostatný útvar a jeho přednostou jmenoval nadporučíka v záloze Bedřicha Reicina a jeho zástupcem nadporučíka v záloze Karla Vaše. Sborové oddělení OBZ si rozdělili tak, že skupinu „vnitřní obrany“ (agentura u jednotek, prověřování mužstva, důstojníků, zpravodajské posudky) řídil osobně Reicin a „vnější obranu“ („zneškodňování“ německých agentů, diverzantů, „zpravodajský dozor“ nad místním obyvatelstvem, agenturu mezi obyvatelstvem, četnický oddíl) řídil Vaš. Právě s tímto oddělením úzce „spolupracovala“ skupina kapitána NKVD Bragina v „osvobozené“ Praze, jíž Vaš předával, zřejmě s patřičnou hrdostí, zadržené "nepřátelské elementy" a jež de facto oddělení „vnější obrany“ hlavní správy obranného zpravodajství (dále jen HS OBZ) řídila.

Dnem 15. dubna 1945 byla nově vytvořená Hlavní správa obranného zpravodajství (HS OBZ) začleněna do košické organizace ministerstva národní obrany. Podřízena byla náčelníkovi hlavního štábu (brigádnímu generálu Bohumilu Bočkovi) a jejím přednostou jmenoval ministr národní obrany kapitána Bedřicha Reicina (v říjnu 1949 pak plukovníka Josefa Musila). Po ustanovení Reicina do nové funkce Vaš převzal dnem 19. dubna 1945 funkci přednosty oddělení OBZ štábu 1. čs. armádního sboru v SSSR. Krátce po osvobození ČSR, v květnu 1945, Reicin nabídl Vašovi místo náčelníka oddělení vnější ochrany HS OBZ s tím, „že je zapracován a on nemá nikoho pro tento úsek s takovou praxí“. Zpočátku Vaš působil i jako Reicinův zástupce.

Její hlavní úkol měl spočívat ve zpravodajské ochraně čs. armády, vojenského průmyslu a čs. státní hranice. HS OBZ vytvořila vlastní organizaci i organizaci podřízených složek OBZ, jež vycházela z organizace čs. armády a zůstala až na nepodstatné změny stejná až do roku 1950. HS OBZ byla členěna na oddělení: 1. organizační a osobní, 2. operační a pátrací, 3. studijní a vyhodnocovací, 4. vyšetřovací a právní, 5. obrany průmyslu, 6. ochrany hranic. Dále měla řadu pomocných orgánů: hospodářskou a technickou skupinu, spojovací četu a štábní (bezpečnostní) oddíl. Dále měla styčné důstojníky v ministerstvech vnitra, financí a průmyslu, u velitelství finanční stráže, u zemských národních výborů. Oblastní správy (OS) OBZ v Praze, Táboře, Brně a Bratislavě měly podobnou organizaci jako HS OBZ. Každá OS OBZ s podřízenými pracovníky měla 300 - 500 osob. Zatímco Státní bezpečnost byla tehdy doslova v plenkách, stěží stačila sledovat dění nejvyšší stranických špiček, a za to se pilně a pečlivě učila od vojáků!

Reicin se opět plně věnoval „vnitřní obraně“ (prověrky důstojnického a poddůstojnického sboru při přijímání do československé branné moci) a Vašovi ponechal „volné ruce“ jako náčelníkovi oddělení vnější obrany, jež mělo „likvidovat nacistickou agenturu, werwolfy, stíhat kolaboranty a zrádce, sledovat „štvavé elementy“ na Těšínsku, činnost Armie Krajowe, adersovce, benderovce“ atd. Dnem 1. května 1946 byla HS OBZ začleněna do organizace hlavního štábu čs. branné moci jako její 5. oddělení.

Komunisté ve vojenské kontrarozvědce totiž od samého začátku v součinnosti s národními výbory, orgány Sboru národní bezpečnosti a organizacemi KSČ vypracovávali řadu „kádrových“ charakteristik pro přijímací komise k jednotlivým vojákům. V této souvislosti se často zapomíná na úzkou spolupráci mezi 5. oddělením hlavního štábu a Hlavní správou osvěty a výchovy (předchůdce Hlavní politické správy), tedy orgánů, jež byly do systému československé armády implantovány podle vzoru Rudé armády a institucionalizovány 15. dubna 1945 v rámci košické organizace ministerstva národní obrany. Oba nové útvary totiž plně ovládla komunistická strana.

Například opravdový mistr provokací byl přednosta (náčelník) pátrací skupiny 5. oddělení hlavního štábu (později HIS) plukovník Richard Mysík, když „pracoval“ pod bezprostředním vedením nejdříve Reicina a poté generála Musila. Na první „pohled to byl nepatrný človíček, zdálo by se, že mu to ani moc nemyslí. A že by především nedokázal nikomu ublížit. Ve skutečnosti to však byl on, kdo na mnohdy jen nepatrný Reicinův či později Musilův pokyn dal do pohybu vše, co ovládal: intriky, podvody, zákeřnosti, falešné dokumenty, provokace. To byl svět, ve kterém se vyžíval, snad nějaký komplex méněcennosti, nevím“, vzpomíná Ludmila Uhlířová-Řečicová. Tak například byli ve vykonstruovaných procesech odsouzeni a následně popraveni spolupracovníci vojenské kontrarozvědky: podplukovník Josef Hruška, major Claudius Šatana, major Jaromír Nechanský a další.

Plukovník Mysík posluchačům kursu pro vyšší důstojníky vojenského obranného zpravodajství, jenž se konal od října 1949 do března 1950, doporučoval, aby se řídili následujícími zásadami: „Případ dlouho nerozpracovávat. Při získání zprávy o reakčním smýšlení důstojníka ihned k němu vyslat agenta provokatéra, který v rozhovoru s ním naznačí nedůvěru k lidově demokratickému zřízení - tímto získá další "reakční výroky" a stanoviska k našemu zřízení. Vyjádří-li se sledovaná osoba, že by "nejraději utekla", tak takový případ řešit především formou provokace... a to buď tím, že ji bude podstrčen nepřátelský leták do kapsy nebo poslán poštou, pak ihned vykonat u ní osobní nebo domovní prohlídku, anebo vyslat k podezřelé osobě agenta OBZ-provokatéra s pozdravem od nějaké uprchlé osoby ze zahraničí. Agent provokatér by měl získat od podezřelé osoby špionážní materiál, popřípadě vyzvat ji k zapojení do ilegální organizace anebo ji nabídnout ,bezpečnější útěk´ do zahraničí.“

Mysík sám byl zatčen v září 1951. Po krátkém a informativním výslechu ho odvedli do cely pověstného "Domečku" v Kapucínské ulici, kde se pak jako jediný z bývalých příslušníků vojenského obranného zpravodajství oběsil na smyčce z roztrhaného prostěradla. Nepochybně a na rozdíl od jiných věděl proč.

Vaš v podstatě jako jeden z málo důstojníků Reicinovi tykal a nepochybně docházelo mezi k nimi k nejrůznějším třenicím, a proto Vaš byl počátkem roku 1948 přidělen jako prokurátor k Vrchní vojenské prokuratuře v Praze. Z jeho dopisu z 29. prosince 1947 „Váženému soudruhu Reicinovi“ jasně vyznívá jeho arogance i důvody přemístění: „Nechci se nijak omlouvat, přiznávám, že jako zpravodajský důstojník jsem neměl si dát hrát ve veřejném podniku sovětské písničky. Rozhodně však popírám, že jsem snad byl opilý nebo podnapilý – vše, co jsem dělal, dělal v naprosté střízlivosti. Byl jsem tebou kázeňsky potrestán proto, že jsem se opil. Trest zněl na vyloučení ze zpravodajské služby. Tento trest byl snad pro mne nejtěžší, snad těžší než jakýkoliv soudní. Ty sám nejlépe víš, kolik jsem této službě dal a kolik pro ní obětoval… Měl jsi mne potrestat za nesprávné chování, nikoliv však tak těžce, jak si to udělal. A když jsi dospěl k názoru, že již pro zpravodajskou službu, Tebou řízenou, nemohu přinést užitek, mohl jsi mne ze svého aparátu odstranit cestou suchou, prostým přemístěním. Vždyť jsme v armádě. Bylo by to bývalo od tebe chování soudružské a chlapské.“

Plukovník Jaroslav Pavlíček o svém bývalém nadřízeném pak 30. července 1951 vypověděl:

„JUDr. Karla Vaše jsem poznal v roce 1945 při svém příchodu k tehdejšímu HS OBZ. Byl jsem referentem v jeho skupině (oddělení). Dříve jsem Vaše neznal. JUDr. Vaš byl mým přímým představeným, jelikož jsem byl k němu na oddělení přidělen po svém nastoupení k HS OBZ, tj. do podzimu 1946, kdy byla provedena reorganizace, na místo JUDr. Vaše nastoupil tehdejší pplk. Musil a zakrátko poté JUDr. Vaš odešel k justici. Při mém nástupu na HSOBZ byl náčelníkem správy tehdy pplk. Reicin a jeho zástupcem tehdejší pplk. Černík. Situace byla však taková, že JUDr. Vaš pplk. Černíka neuznával a přehlížel jej a dr. Vaš byl skutečným zástupcem tehdejšího pplk. Reicina. Dr. Vaš byl velmi rezolutní a arogantní, ve svých výrazech nevybíravý (vulgární) a to jak k příslušníkům oddělení bez ohledu k zařazení a podřízenosti, tak i k ostatním příslušníkům armády. Jak Reicin tak Vaš měli velmi silnou pozici u nejvyšších představitelů čs. armády (ministr NO, náčelník hlavního štábu, v ÚV KSČ), na návštěvu k nim chodili velmi často sovětský vojenský přidělenec a příslušníci jeho úřadu, příslušníci NKVD a tyto návštěvy byly oboustranné. Po oddělení se tehdy říkalo, že snad pplk. Reicin, ale jistě dr. Vaš jsou příslušníky NKVD, protože bylo známo, že v některých záležitostech prosadil dr. Vaš svoji vůli i proti pplk. Reicinovi.

K osobní službám i k některým speciálním služebním úkonům používal dr. Vaš svého oddílu BO“ [bezpečnostní oddíl, dříve polní četníci - pozn. autora článku] „ještě z fronty, jehož velitelem byl tehdejší rotmistr Moškovič. Rotmistr Moškovič a jeho oddíl podléhal výhradně přímo dr. Vašovi. V roce 1945 proskočila na našem oddělení zpráva, že dr. Vaš měl společně s rotmistrem Moškovičem incident v některém z pražských nočních podniků, říkalo se tehdy dále, že pro tento důvod pravděpodobně dr. Vaš odešel ze služeb obraného zpravodajství, domnívám se, že podobné zprávy o tomto případu zná tehdejší pplk. just. Jan Vaněk, který tehdy byl právním poradcem na našem oddělení.

Po odchodu dr. Vaše ze služeb obranného zpravodajství stýkal jsem se s ním občas služebně, když on zastával funkci prokurátora u státního soudu na Pankráci, u soudu v Kapucínské ulici a když byl v poslední době až do jara 1951 v hlavní soudní správě… Pokud jde o detaily z rodinného života Dr. Vaše, domnívám se, že je o těchto dobře informován generál Vaněk a jeho manželka, kteří bydleli v sousedství dr. Vaše a udržovali společenské styky. Moskva byla pro Vaše prostě vždy bližší než Praha, a proto se jeho ,oficiální´ činnost v čs. armádě se po dobu jeho služby velmi tak často prolínala a splývala s mou neoficiální spoluprací se sovětskými orgány.“

Ve svém pozdějším dopise Komisi stranické kontroly se Vaš vyjádřil zcela jednoznačně: „Rok 1934 znamenal v mém životě skutečně novou etapu, po maturitě jsem již nemusel skrývat svůj poměr ke straně, přidal jsem se otevřeně na stranu dělnické třídy a ,navždy svůj osud spjal s osudem dělnické třídy´ (Stalin). Od toho roku každé moje počínání bylo řízeno nebo schvalováno stranou. svému bolševickému přesvědčení, dělnické třídě a Sovětskému svazu jsem se nezpronevěřil a zůstal věrný.“

Po zřízení státního soudu v říjnu 1948 se stal vyšetřujícím soudcem Státního soudu Praha, kdy „dokončil výslechy generála Píky a v lednu 1949 se stal referentem vojenského oddělení Státní prokuratury Praha. Dnem 1. května 1949 byl ustanoven předsedou senátu Vrchního vojenského soudu Praha, avšak ani zde se příliš nezdržel. Jeho pověstná arogance jej doprovázela i zde. Podplukovník Karel Matoušek, další „spolehlivý a oddaný přívrženec lidově demokratického režimu“, který přesedal právě senátu Státního soudu v Praze, odsuzujícího generála Píku, ve své stížnosti Nejvyššímu vojenskému soudu na vaše mimo jiné uvedl, že pro něho „je každý žalovaný a priori lump, neznává a omezuje jeho obhajobu a nepoužívá mimořádného zmírňovacího práva ani dobrodiní podmíněného odsouzení“.

Funkci vykonával až do 15. prosince 1949, kdy byl přemístěn k 4. odboru ministerstva národní obrany. Od podzimu 1950 vykonával funkci náčelníka soudního oddělení hlavní soudní správy ministerstva národní obrany, a to až do zproštění služby v březnu 1951.

Dnem 1. července 1951 byl přeložen do zálohy a 11. srpna 1951 zatčen. Po dvouleté vazbě byl dne 31. července 1953, rozsudkem Nejvyššího soudu-vojenského kolegia v Praze, sp. zn. Tv-4/53, odsouzen pro trestný čin velezrady podle § 78 odst. 1, písm. c), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. f) tr. zákona, pro trestný čin vyzvědačství podle § 5 odst. 1, odst. 2 písm. b (f) zák. č. 231/1948 Sb. a spoluvinu zločinu vraždy podle §§ 11, 413, 414 odst. 1 vojenského tr. zákona k trestu odnětí svobody na doživotí, propadnutí celého jmění a trvalé ztrátě občanských práv.

„Uvedené trestné činy shledal senát vojenského kolegia nejvyššího soudu v tom, že Vaš jako společník B. Reicina vydal v únoru 1946 společně s ním a Josefem Mírovským Američanům štěchovický archiv, dále, že až do roku 1951 rozvracel řádný chod vojenských soudů, aby odstraňováním nepohodlných lidí zabránil odhalení protistátního centra, že vešel ve styk s jugoslávským špionem Rističem a vyzrazoval mu skutečnosti tvořící státní tajemství a konečně, že v únoru 1946 jako náčelník jednoho oddělení HS-OBZ dal rozkaz k zastřelení zajištěného Emila de Backera.“

Vzhledem k amnestiím prezidenta republiky z 19. června 1948 a 4. května 1953 usnesením vojenského kolegia nejvyššího soudu ze dne 7. května 1955 byl Vašovi původně uložený trest odnětí svobody snížen na 25 roků. Rozsudkem stejného soudu ze dne 21. 9. 1956 čj. Tv 10/56 byl v celém rozsahu žaloby zproštěn podle § 162 písm. a), c) tr. řádu a v 21.25 hod. propuštěn na svobodu.

Vaš si našel zaměstnání v obchodním oddělení Mototechny. Po absolvování filozofické fakulty UK pracoval jako občanský zaměstnanec vojenské správy na Vojenské politické akademii Klementa Gottwalda.

Ještě v době trestu si Vaš podal několik žádostí o obnovu trestního řízení. Kromě toho požádal předsedu Nejvyššího sovětu SSSR Nikitu Sergejeviče Chruščova a bývalého sovětského legačního radu v Praze M. M. Chazanova o potvrzení své spolupráce se sovětskou zpravodajskou službou.

V nejrozsáhlejším podání (272 listů) z 26. ledna 1956, jež zaslal tehdejšímu ministru spravedlnosti ČSR JUDr. Bartuškovi se vyjadřuje velmi podrobně o své činnosti. Po tomto podání, kdy již probíhalo předběžné šetření k obnově řízení po intervencích jeho manželky Milady, roz. Vodičkové, následovala další žádost Vaše o obnovu řízení členu sekretariátu ÚV KSČ Innemanovi. Tato podání jsou jeho faktickým doznáním k řadě vražd, únosů a k dalším zločinům – zvláště ve smyslu subjektivní stránky podstaty trestného činu.

V roce 1956 byl případ Vaše prošetřován příslušnou komisí ÚV KSČ, která dospěla k názoru, že Vaš byl odsouzen neprávem pro velezradu a vyzvědačství a vyzvědačství, kdežto odsouzení pro vraždu E. de Backera shledala prokázaným. K žádosti Vaše o obnovu řízení z 26. 1. 1956 podal generální prokurátor vojenskému kolegiu Nejvyššího soudu vyjádření, které je ve své podstatě návrhem na obnovu trestního řízení. v tomto podrobném vyjádření se navrhuje, aby návrhu Vaše na obnovu trestního řízení bylo vyhověno zčásti a zrušen rozsudek nejvyššího soudu–vojenského kolegia čj. Tv 4/53, pokud jím byl dr. Vaš odsouzen pro velezradu a vyzvědačství a aby byl zamítnut jeho návrh na obnovu ve věci spoluúčasti na vraždě de Backera /3. bod rozsudku/. Generální prokurátor dále navrhoval, aby Vaš byl uznán vinným ze zločinu zneužití moci úřední podle § 380 voj. tr. zák., jehož se dopustil tím, že v r. 1949 z osobní zášti či msty v trestné věci proti pplk. dr. Matouškovi celou vahou svého postavení ve vrchním vojenském soudu a později v roce 1950 v ministerstvu národní obrany se zasazoval o to, aby Matoušek byl odsouzen.

Na základě návrhu Vaše a vyjádření generálního prokurátora k tomuto návrhu, byla dne 20. 9. 1956 povolena obnova trestního řízení.

V novém hlavním líčení byl Vaš rozsudkem vojenského kolegia nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 1956 čj. Tv 10/56 obžaloby v celém rozsahu zproštěn, a to pokud jde o trestné činy velezrady a vyzvědačství podle § 162 odst. 1 písm. a/ tr. zák./ že skutek obviněného není trestným činem/ a pokud jde o trestný čin vraždy, podle § 162 odst. 1 písm. c/ tr. ř. /protože není prokázáno, že trestný čin spáchal obviněný/.

Proti tomuto rozsudku podal Vaš další návrh na obnovu, jímž se domáhal, aby důvod zproštění byl změněn v tom směru, že nevydal příkaz k vraždě de Backera. Tento návrh na obnovu byl usnesením vojenského kolegia nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 1956 jako neodůvodněný zamítnut.

Proti rozsudku nejvyššího soudu – vojenského kolegia, jímž byl Vaš v celém rozsahu zproštěn, podal generální prokurátor dne 27. 10. 1956 stížnost pro porušení zákona, v níž dovozoval, že senát vojenského kolegia nejvyššího soudu nesprávně hodnotil důkazy, pokud Vaše zprostil ze spoluviny i v obnoveném trestním řízení. Tato stížnost pro porušení zákona byla však usnesením nejvyššího soudu pod čj. Prz 39/56 ze dne 25. 1. 1957 a 28. 1. 1957 zamítnuta.

Protože do usnesení nejvyššího soudu není ve smyslu ustanovení § 141/2 tr. ř. stížnost přípustná, bylo možno k novému návrhu dr. Vaše o přezkoumání rozhodnutí nejvyššího soudu–vojenského kolegia, zkoumat pouze otázku, zda zde jsou podmínky pro podání event. návrhu na povolení obnovy řízení. Dr. Vaš v novém návrhu ve své podstatě uvádí, že na usmrcení vyšetřovance de Backera nenese odpovědnost. V této souvislosti poukazuje na stejné okolnosti případu, které již uváděl ve všech předchozích návrzích. Vyslovuje názor, že jeden ze svědků a to bývalý příslušník bezpečnostního oddílu Vavrač, změnil v roce 1953 zřejmě pod fyzickým nátlakem bezpečnostních orgánů svoji původní výpověď, když uvedl, že příkaz k likvidaci de Backera dali Reicin a Vaš. Dr. Vaš ve svém návrhu poukazuje dále na to, že soudem při řízení o obnovu tr. řízení v roce 1956 nebylo hodnoceno jako důkaz vyjádření svědka Matějoviče, které mu tento svědek v roce 1956 zaslal z Kanady, kam emigroval před rokem 1953 a ve kterém potvrzuje, že de Baker byl zastřelen na útěku.

Vzhledem k tomu, že skutkovým dějem se již několikráte zabýval senát vojenského kolegia nejvyššího soudu a v závěru i prezidium nejvyššího soudu, je třeba zodpovědět pouze dvě zásadní otázky k tomu, aby bylo možno rozhodnout, zda připadá v úvahu podání návrhu na povolení obnovy trestního řízení či nikoliv. Jde o to, zda lze učinit bezpečně závěr, že

1/ de Backer byl zastřelen na útěku, nebo za jiných okolností,

2/ dr. Vaš ovlivnil nebo mohl ovlivnit event. likvidaci de Backera.“

Náměstek generálního prokurátora – hlavní vojenský prokurátor plukovník JUDr. Jan Samek v závěru svého vyjádření ze dne 18. února 1964 uvedl, že opakovanými prověrkami návrhů „nebyly shledány důvody pro podání návrhu na obnovu tr. řízení ve prospěch dr. Vaše“.

Vaš samozřejmě své straně dále věřil, proto opakovaně žádal o vrácení členství, avšak dne 26. března 1963 se 23. schůze Komise ÚV KSČ „ztotožnila se závěrem prokuratury a soudu, že jiná právní opatření není třeba přijímat“, protože JUDr. Karel Vaš „je spoluzodpovědný za používání protizákonných metod v orgánech OBZ (vražda de Backera je toho příkladem. rovněž i ve vojenské justici si počínal diktátorsky, vynucoval ukládání vysokých trestů, mezi pracovníky vojenské justice vytvářel atmosféru strachu a nejistoty. z titulu své funkce náčelníka soudního oddělení hlavní soudní správy celou vahou svého postavení se zasazoval o tom aby např. Matoušek byl odsouzen. Jeho osobu charakterizuje i to, že ještě po r. 1956 ovlivňoval svědka Vavrače (v případě přehodnocení vraždy de Backera), aby svědčil v jeho prospěch.

Komise po zvážení výše uvedených skutečností a zásluh K. Vaše (člen KSČ od r. 1933, příslušník 1. čs. armádního sboru v SSSR) došla komise k závěru nedoporučit navrácení členství K. Vašovi.“

Na návrh Ústřední a kontrolní komise KSČ mu však bylo členství v KSČ vráceno 17. července 1963 a byla mu udělena důtka.(!) „Trest“ vskutku hodný tzv. socialistické zákonnosti – někdo důtku za vraždu, zatímco mnozí političtí vězni z vykonstruovaných procesů (včetně těch, kde „rozhodoval“ Vaš) ještě stále zůstávali v „nápravných zařízeních“ komunistického režimu. Někomu smrt, někomu příjemný život na svobodě.

Rozhodnutím Vyššího vojenského soudu Příbram sp. zn. Nt 476/90 z 13. února 1990 se na JUDr. K. Vaše nevztahuje soudní rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb, neboť byl zproštěn obžaloby v plném rozsahu.

Původní vyšetřovací spisy ve věci JUDr. Karla Vaše byly zničeny. Dochován je pouze soudní spis vojenského kolegia nejvyššího soudu sp. zn. Tv-4/53 a sp. zn. Tv-10/56, dále soudní spisy ve věci generála H. Píky - Státní soud Praha sp. zn. Or I 38/48 a Vyšší vojenský soud Příbram sp. zn. T 3/68.

Z dochovaného archivního a spisového materiálu vyplývá, že generál Píka po svém zajištění ve střešovické vojenské nemocnici, kde ležel po operaci žlučníku, byl dnem 5. 5. 1948 konfinován ve vile 5. oddělení hlavního štábu v Praze, Dělostřelecká ulice. Tam byl vyslýchán plukovníkem Bedřichem Reicinem, generály Václavem Drncem a Šimonem Drgačem, i když k rozkaz k zatčení podepsal náčelník hlavního štábu generál Boček až 12. května 1949!

Generál Píka byl na příkaz náčelníka 5. oddělení hlavního štábu B. Reicina průběžně sledován již od roku 1946 (po návštěvě ministra národní obrany generála Ludvíka Svobody v Moskvě). Reicin současně intenzivně pokračoval ve studiu tzv. londýnského archívu ministerstva národní obrany a spisů Československé vojenské mise v SSSR, aby je mohl ve vhodné době předložit jako „důkazy o zradě“ generála Píky. Výslechy v konspirační vile v Dělostřelecké ulici se týkaly činnosti generála Píky v roce 1940 v Istanbulu a dále v SSSR až do června roku 1945. Současně byl vyslýchán ke svým stykům s cizími státními příslušníky až do svého zadržení.

Dne 13. května 1948 byla na generála Píku uvalena vyšetřovací vazba a byl přemístěn do vojenské věznice v Kapucínské ulici.

Legační rada velvyslanectví SSSR v Praze M. M. Chazanov (ve skutečnosti rezident NKVD v ČSR) sdělil někdy v srpnu 1948 Vašovi, že bude jako referent Vrchní vojenské prokuratury Praha zpracovávat případ generála Píky. JUDr. Vaš později o této schůzce uvedl:

„Chazanov mne žádal, abych učinil vše, aby se Píka nemohl dostat útěkem na Západ a abych případu věnoval mimořádnou péči, aby Píka mohl být odsouzen s tím, že je to naléhavá žádost ústředních míst v Moskvě, neboť je obava, že by se Píka mohl dostat na Západ a tam by mohl vyzradit mnoho cenného a živého sovětského tajemství, s nímž se seznámil za války... Chazanov mě upozornil, že materiál na Píku bude slabý a prosil mě, abych v této věci s ním vše projednával a důkladně ho stále informoval, při čemž mě upozornil, že později pak mně dá bližší pokyny.

Krátce nato jsem dostal rozkaz od Vaňka“ (Vrchní vojenský prokurátor v Praze - pozn. autora článku), „že se mám osobně dostavit k Reicinovi, což jsem udělal. Reicin mně sdělil oficiálním, věcným tónem, že mně strana svěřuje úkol jako prokurátor zpracovávat případ generála Píky, na němž má zájem nejen strana, ale i SSSR a že je nutno učinit vše, aby se Píka nemohl dostat na Západ..."

Po této schůzce vrchní vojenský prokurátor JUDr. Jan Vaněk nařídil Vašovi, aby se dostavil na 5. oddělení hlavního štábu k B. Reicinovi. Ten mu oznámil, že generál Píka bude předán Vrchní vojenské prokuratuře Praha a on bude pověřen vést jeho výslechy.

JUDr. K. Vaš vyslýchal generála Píku od 9. 6. 1948 do 17. 11. 1948, při čemž vyhotovoval protokoly ve třech exemplářích (pro trestní spis, B. Reicina a sovětského legačního radu Chazanova). Předání průpisů tajných protokolů Chazanovi je zločinné zneužití moci úřední, stejně jako výslechy generála Píky podle pokynů Chazanova ve věci "informátorů" z řad sovětských občanů. O těchto protokolech měl Vaš údajně zakázáno mluvit s generálem Reicinem a tyto protokoly ani nevložil do trestního spisu generála Píky.

Generál Píka o protokolech vyšetřujícího soudce JUDr. Vaše v motáku adresovaném synovi Milanovi dne 12. února 1949 napsal: „Zdůrazňuji, že protokoly jsou nepravdivé, formuloval je dr. Vaš, zkomoluje skutečnosti; obal, smysl a formulace je tendenční výmysl dr. Vaše. Odmítal jsem při každém výslechu smysl formulace. Dr. Vaš však tvrdil, že podpis nepotřebuje a že vůbec nebude vyslýchat. Dvakrát přerušil výslech na 14 dní, vyhodil mne, proto jsem si přál co nejdříve před soud, kde bude dovoleno mluvit a vysvětlit. Byl jsem přesvědčen, že musím být osvobozen, proto jsem podepsal i tendenční výklad dr. Vaše..."

Koncem října 1948 byl vydán zákon o státním soudu (č. 232/1948 Sb.), kterým byla Vrchnímu vojenskému soudu v Praze a Vrchní vojenské prokuratuře v Praze odňata kompetence stíhat a soudit „nejtěžší protistátní“ delikty, a to se týkalo i trestní věci generála Píky. Krátce poté byl vyšetřující soudce Vrchního vojenského soudu Praha JUDr. K. Vaš přemístěn k vojenské složce Státního soudu v Praze jako vyšetřující soudce. Již v lednu 1949 byl na vlastní žádost přeložen do vojenského oddělení Státní prokuratury Praha. Její náčelník generál Jan Vaněk pak JUDr. Vaše požádal, aby napsal koncept žaloby ve věci generála Píky. Poněvadž trestní spis „dokonale“ znal, ihned „bez nějakých těžkostí“ koncept napsal. Vaš se pak zúčastnil i hlavního líčení jako „expert“ státní prokuratury, respektive generála Vaňka. Do líčení však, podle vlastních slov "zasahoval dotazy a poznámkami. Předseda hlavního líčení neměl námitek proti mé přítomnosti jako experta generála Vaňka, ač jsem ve věci fungoval jako vyšetřující soudce... (!) K hlavnímu líčení jsem šel ze dvou důvodů: jednak proto, abych věc hlídal, abych takto do všech důsledků splnil úkol mně daný Chazanovem a Reicinem, a jednak abych Vaňkovi pomáhal, neboť mě tento o to požádal s poukazem, že vlastně nemá ani řádně prostudovaný spis... O průběhu hlavního líčení podával zprávu ministerstvu národní obrany generál Vaněk... Vím, že před vynesením rozsudku se z iniciativy generála Vaňka odebral předseda senátu a snad ještě jeden člen senátu, Vaněk a já, k Reicinovi, který v té době již byl náměstkem ministra obrany. Reicin tehdy prohlásil, že si nepřeje nijak ovlivnit senát při rozhodování o trestu, ale že trest a vůbec rozsudek musí být takový, aby prezident republiky v případě, že bude muset říci svůj názor, se nemusel blamovat..."

Vaš tedy v rozporu s tehdy platným trestním řádem vypracoval obžalobu, již podepsal jeho nadřízený generál Vaněk a zúčastnil se jako „expert“ prokuratury hlavního líčení ve věci generála Píky.

Sovětský rezident NKVD Chazanov byl prý, aspoň podle tvrzení Dr. Vaše, s výsledkem procesu velmi spokojen, „nad to mně ještě zvlášť tlumočil poděkování centrálních míst v Moskvě, kde byli velmi spokojeni, neboť jsem splnil oba dva hlavní úkoly: znemožnil“ [jsem] „Píkovi eventuálním útěkem na Západ vyzradit sovětská vojenská tajemství a zjistil jsem jeho agenturu v SSSR, ovšem pokud to bylo možné.“

Z dokumentů a pozdějších svědectví vyplývá, jak se v průběhu vyšetřování generála Píky „získávaly“ důkazy. Plukovník Bohumír Nitsch-Nyč, který měl od B. Reicina za úkol sledování generála Píky a později také spolupráci s Dr. Vašem při vyšetřování generála Píky, totiž už v roce 1951 ve věci „spikleneckého centra Rudolfa Slánského" vypověděl: „Jak jsem již uvedl, neměli jsme žádné usvědčující doklady proti generálu Píkovi. K dispozici byla pouze část londýnského archívu... Jednou mě zavolal generál Reicin v přítomnosti Klena a předal mi zalepenou kartu, kdy byl zachycen v kostce výsledek sledování Píkova pobytu v Londýně v létě 1946 v ,Den vítězství´... Když mi kartu předával, řekl mi v přítomnosti generála Klena, že tento zápis v zelené kartě je pouze výpis z agenturní zprávy, kterou měl u sebe major Fořt. Tento při odchodu na válečnou školu všechno spálil, že však v hrubých rysech řekne obsah této zprávy, a abych dle tohoto nyní řečeného udělal novou agenturní zprávu. Tento falzifikát, aby vypadal jako originál, který pochází přímo z Londýna. Byl to pro mne úkol těžký. Proto jsem dlouhým a úmorným výslechem bývalého vojenského atašé, generála letectva, na jehož jméno si již nepamatuji a který již zemřel“ [generál J. Kalla - pozn. autora článku], „rekonstruoval místa děje, tj. setkání generála Píky s vedoucím anglické špionážní služby generálem Davisonem, dokument pořídil a přinesl generálu Reicinovi ke schválení...“ [Ten] „falzifikát opravil, byl přeložen do angličtiny a tvořil jeden z důkazů proti generálu Píkovi... JUDr. Karel Vaš, který byl v případu Píky vyšetřujícím soudcem, stále na mne naléhal, abych dodal usvědčující dokumenty. Když jsem se Vaše ptal, jak se mu líbil poslední můj dodaný ,dokument, což byla tato podvržená zpráva, odpověděl, že ,byla prima, že se ten starý vůl na to chytil, a že toho vyžvanil víc, než je ve zprávě uvedeno, a že to již stačí na provaz´. Vaše jsem přímo informoval o tom, že tento dokument je falešný.“

Uvedené skutečnosti B. Nyč v podstatě potvrdil při řízení o obnově procesu Heliodora Píky ve dnech 3.- 4. prosince 1968, neboť vypověděl, že „B. Reicin neměl proti generálu Píkovi žádný materiál, a proto výslechy svědků podle Reicinova seznamu byly zbytečné a bezobsažné“. Nyč zprvu popřel, že vyslýchal Ing. Rudolfa Luskače, pak připustil výslech o Abwehru (to mělo být donucení k výpovědi), ale na výslech založený v trestním spise Státního soudu Praha sp. zn. Or I 38/48 si nevzpomněl. Potvrdil však, že Ing. Luskačovi byla přislíbena beztrestnost za jeho „trestné“ činy, pokud bude vypovídat proti generálu Píkovi. Uvedené protokoly jsou jasně účelové, stejně jako protokoly Ing. Luskače, sepsané JUDr. Vašem, jež si na několika místech dokonce protiřečí (výpověď o Ing. Vaškovi, o Volyňských Češích, požadavcích na vojenský materiál).

O účelovosti výslechů svědků svědčí výpověď svědkyně Ludmily Uhlířové, která již 2. února 1952 (!) vypověděla, že „...vyšetřování Píky nevedlo k žádným výsledkům, proto Reicin žádal na Nyčovi, aby sehnal další usvědčující materiál. V té době byl již Vaš u státního soudu a společně s gen. Vaňkem se Píkova případu zúčastnili. Reicin předal osobně celý Píkův materiál Vašovi v Kapucínské ulici. Byla jsem přítomna, když Reicin Vašovi sdělil, že podle dosavadního stavu to u Píky vypadá zatím nejvíce na 15 let, že však Píka nesmí být souzen dříve, než ho bude možno odsoudit na špagát. Vaš Reicina ujistil, že si Píkovu věc bere za svou. Nyč Vašovi později dodal ještě nějaký materiál, z toho jeden falzifikát..."

Uvedené svědectví K. Vaš napadá z důvodu podjatosti, neboť jako soudce Vrchního vojenského soudu Praha odsoudil bratra Ludmily Uhlířové - Jiřího.

Způsob, jakým byl tento zfalšovaný dokument opatřen, svědčí o tendenčnosti celého přípravného řízení a hlavního líčení ve věci generála Píky, i když JUDr. Vaš později tvrdil: „Až nyní, při prostudování mého trestního spisu jsem zjistil, že v případě gen. Píky použilo 5. oddělení podvodu při opatřování jednoho dokumentárního důkazu.“ Plukovník Nitsch-Nyč jeho tvrzení vyvrací tím , že „přes plk. Chodila byla tato zpráva odeslána pplk. Karlu Vašovi. Za nějaký čas po odeslání této zprávy jsem se sešel s Vašem a dotázal jsem se jej, zda je tato poslední zpráva dobrá, zda je s ní spokojen. Vaš mi na to odpověděl: ,Poslyš tato zpráva je výborná, ten starý vůl to sežral komplet a přiznal se k věcem, o jakých jsme neměli ani zdání.´ Při tomto se mě dotázal, čí to byl nápad, že to bylo výtečné. Já jsem mu odpověděl, že Frickův. O této rozmluvě s Vašem jsem ihned informoval pplk. Přecechtěla a s radostí jsem mu říkal, že na tuto provokačku Píka vletěl a že ji sežral. O této hnusné provokaci byl z velké části informován i Klen, opravuji byl informován do všech detailů. Chci ještě říci, že při rozmluvě s Vašem mi tento řekl, že nyní Píka toho má dost na dva provazy. Jsem si vědom, že jsem se dopustil touto provokací trestné činnosti…“

Neprůkaznost důkazů, o něž se původní obžaloba na generála Píku opírala, procesní nedostatky v průběhu původního vyšetřování potvrzuje například i svědectví Ing. Rudolfa Luskače ze dnů 3. - 5. prosince 1968 před Vyšším vojenským soudem Příbram, kdy vysvětlil, jakým způsobem a za jakých okolností byl s ním sepisován protokol v roce 1948. Z jeho výpovědi je zřejmé, že pokud tehdy svědčil proti generálu Píkovi, byl k tomu donucen nátlakem, neboť po nezdařeném útěku z vazby v "Domečku" byl nelidsky týrán, na rukou i nohou zakován do řetězů a dostal 14 dní temnice, a proto podepsal protokoly u vyšetřujícího soudce, jež se pak staly jedním z hlavních důkazů obžaloby. Ve svědecké výpovědi z roku 1968 upozorňuje na vědomé zkreslování jeho výpovědí a neúplnou protokolaci v roce 1948, označuje ji za vynucenou a nepravdivou. Svůj podpis na protokolech vysvětluje jak fyzickým, tak psychickým nátlakem (bylo mu vyhrožováno 20letým trestem odnětí svobody, nebude-li spolupracovat). Podobně jako většina politických vězňů se tehdy domníval, že u soudu bude moci vypovídat pravdu, avšak u hlavního přelíčení ve věci generála Píky v lednu 1949 byla pouze přečtena jeho vynucená výpověď, stejně jako ostatních svědků obžaloby…

Státní prokurátor při lednovém přelíčení roku 1949 nepřipustil slyšení svědků, i když je navrhovala obhajoba. Z výpovědí svědků v obnoveném procesu ve věci generála Píky v roce 1968 a z písemných důkazů, jako jsou generálovy motáky doručené jeho synovi, se potvrzuje, že jeho doznání v protokolech neodpovídala objektivní pravdě, že generál Píka spoléhal na to, že před soudem bude věc náležitě objasněna, že bude moci uplatnit svá práva. Jak je však zřejmé z protokolu o hlavním líčení u státního soudu, nestalo se tak a soud ani po opětovném návrhu obhajoby na slyšení svědků tomuto požadavku nevyhověl. Generál Píka nemohl před soudem uplatnit svoji obhajobu tak, jak spoléhal ještě v době vyšetřovací vazby. O této své, ovšem již nenaplněné naději, se zmínil ještě v motáku ze dne 12. února 1949 svému synovi Milanovi, kdy uvádí, že měl závažné námitky proti formulaci protokolů, že jsou nepravdivé a že je zcela nevinen. Zmínil se i o přesvědčení, že před soudem bude moci vše vysvětlit, a proto podepsal tendenční výklad vyšetřujícího soudce JUDr. Vaše, který sám později uvedl, že „...ve smyslu žádosti Chazanova jsem učinil vše, co bylo v mých silách. Píka se během asi 10 dnů přiznal k své trestné činnosti, k výzvědné činnosti jako agent anglické zpravodajské služby IS proti SSSR a ČSR a jako agent Ingra“ [ministr národní obrany exilové čs. vlády v Londýně] „k sabotáži válečného úsilí Čs. vojenské jednotky v SSSR...“

V politicky změněné době a situaci po únoru 1948 se posuzovala činnost generála Píky zásadně křivě a v rozporu s historickou skutečností, stejně jako historie druhé světové války a československého odboje.

Svoji úlohu zde sehráli i přizvaní příslušníci 5. oddělení hlavního štábu a „soudní znalci“ plukovník Zadina (později se zastřelil) a štábní kapitán Kocián, neboť jejich tvrzení, že „informace generála Píky tvořily podstatu státního tajemství zvlášť důležitého“, neodpovídalo skutečnosti. Ani jeden z nich se nezabýval skutečným obsahem informací, jejich rozborem a významem pro obranyschopnost Československa. Vycházeli pouze z předpokladu, že Píka jako náčelník Čs. vojenské mise v SSSR a později jako zástupce náčelníka hlavního štábu čs. branné moci, měl obsáhlé znalosti vzhledem ke své funkci a další důležité znalosti z titulu členství v Armádním poradním sboru a také proto, že schvaloval nebo spolupodepisoval řadu mobilizačních předpisů. Z předpokládaných znalostí pak vyvodili bez náležitých důkazů presumpci jejich vyzrazení pracovníkům britské zpravodajské služby, aniž se však opírali o tehdy platné služební předpisy!

Skutkové zjištění obžaloby o zpravodajské spolupráci generála Píky s pracovníky britské zpravodajské služby za druhé světové války, stejně jako další spolupráce po osvobození republiky byla vybudována na takzvaném doznání obviněného při výsleších uskutečněných vyšetřujícím soudcem. Jejich důkazní hodnota byla dostatečně vysvětlena podjatostí JUDr. Vaše a zájmem prominentů komunistického režimu na odsouzení generála Píky.

Justiční vražda generála Píky byla zločinným spolčením soudruhů K. Gottwalda, R. Slánského, generálů L. Svobody, Š. Drgače,, J. Procházky, V. Drnce a B. Reicina, kteří se na prvém, ustavujícím, zasedání Vojenského komitétu při ÚV KSČ usnesli, že státní soud „z politických důvodů by nebylo vhodné“ [s trestem smrti provazem - pozn. autora článku] „začít četařem“. četařovi měl být trest smrti provazem pozměněn na doživotní těžký žalář… a ještě následuje zápis:

„VI. Projednáno: proces proti gen. Píkovi. Referoval s. Reicin.

Usneseno: 1./ Proces nutno vésti jako tajný

2. Gen. Píku nutno soudit podle zákona

3. Při procesu je nutno se soustředit na hlavní věci.

Provede s. Reicin.“

V tehdejším právním řádu však ještě článek o „vedoucí úloze KSČ“ nebyl, objevil se v ústavě z roku 1960 (!). Tehdy v Československu ještě také nepůsobili sovětští poradci jako Makarov a Lichačev, aby „československé soudruhy“ naučili scénář a režii dnes už relativně známou z pozdějším monstrprocesů! Ještě „nefungovaly“ pověstné bezpečnostní pětky a trojky! Nebyly známy ani tzv. předporady k nácviku veřejného procesu, proto musel „zaskakovat“ zmíněný generál Vaněk, který pravidelně zajížděl z Pankráce do Dejvic informovat Reicina o průběhu procesu, což se asi neobešlo bez praktických rad pro další postup. Vždyť nejen tenkrát, aspoň podle Vaše, platila: „Slavná teze Stalinova, že na skutečném poměru k SSSR byl poznat kvalitu a morálně politický profil každého člověka, platí v nejvyšší míře i u mne.“ A to tenkrát platilo více, než cokoliv jiného – pro ilustraci okřídlený výrok gurua československých komunistů – Klementa Gottwalda, pronesený na jednom únorovém zasedání ÚV KSČ „…Straně věřte, soudruzi…“ Jak velká byla tato víra, potvrzuje průběh „procesu s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským“. Avšak generál Vaněk byl jeho průběhem zaskočen. V roce 1952 byl už mimo justici. Po letech uvedl: „Poslouchal jsem ten proces a ničemu jsem nerozuměl. Celý život jsem prožil u soudu, stalo se mi, že obžalovaný plakal, vztekal se, nadával, přiznával se, aby získal polehčující okolnosti, žádal o mírné potrestání, shazoval někoho jiného. Nebo byl arogantní, lhal, nebo nás urážel. Ale nikdy, nikdy se mi nepřihodilo, že by řekl: ,Já jsem hrozný darebák, já jsem tohle všechno spáchal, a já jsem toho dokonce spáchal ještě víc - a žádám proto co nejpřísnější trest.´ To si vůbec neumím představit“

Vyšetřování a celé řízení bylo pak poznamenáno formami a metodami, dostatečně potvrzujícími, že „doznání“ generála Píky v průběhu vyšetřování, stejně jako i výpovědi svědků před vyšetřujícím soudcem – K. Vašem - byly ovlivněny okolnostmi, jež nelze považovat za zcela běžné, ani tehdejším zákonům odpovídající.

Při obnově procesu s Heliodorem Píkou v roce 1968 JUDr. K. Vaš samozřejmě subjektivní vinu nedoznal a „faktické doznání“ pak není právní termín. Po předložení konceptu žaloby doznal, že žalobu na generála Píku koncipoval, neboť poznává své písmo. Jeho tvrzení, že hlavního líčení 26. - 28. ledna 1948 se účastnil jako "expert" státní prokuratury a neúčastnil se prokurátorských úkonů není pravdivé, neboť do řízení aktivně zasahoval, což je zřejmé z prokurátorského deníku, sp. zn. Pst I 208/48, kde činil osobně záznamy a dále z jeho odvolání. Vaš si po předložení originálu motáku, k napsaný generálem Píkou synovi Milanovi o způsobu výslechů a jednání státního soudu nepamatoval, že by generál Píka odmítl některý protokol podepsat.

Generál Píka se k svým dřívějším výpovědím nemůže dnes vyjádřit, avšak existují dokumenty, respektive jeho vyjádření, jež následovala po uvedených výsleších u vyšetřujícího soudce JUDr. Vaše (motáky synovi Milanovi). Nelze pominout ani protokol o hlavním líčení před Státním soudem v Praze, neboť generál Píka tehdy prohlásil, že se necítí vinen v žádném bodě obžaloby!

Pro posouzení věrohodnosti protokolů sepsaných s generálem Píkou vyšetřujícím soudcem JUDr. Vašem není bezvýznamná skutečnost, že při hlavním líčení nebyl slyšen ani jeden svědek, jehož navrhovala obhajoba, neboť jejich svědectví bylo omezeno pouze na čtení protokolů, sepsaných vyšetřujícím soudcem.

Povinnost soudů zjišťovat materiální pravdu v každé konkrétní věci přitom byla zakotvena v § 3 a § 232 zákona o trestním řízení z r. 1873. Stejnou zásadu obsahoval i § 303 vojenského trestního řádu č. 131/1862, platného až do roku 1950!

Podstata tzv. notoriety spočívala v tom, že při posuzování viny v trestním řízení, včetně soudního procesu, se nevycházelo ze zjištěných skutečností a prokázaného jednání obžalovaného, nýbrž mnohdy jen z úvah a dedukcí, opírajících se o obecné zkušenosti a poznatky zcela v duchu a vzoru sovětského prokurátora a politika Andreje Januarjeviče Vyšinského – tedy zásada, že doznání je důkaz jako každý jiný, ba vlastně skoro vždy ještě významnější. Používání této metody zastíralo nedostatek usvědčujících důkazů, a proto bylo v zásadním rozporu se zásadou objektivní pravdy. To však dobře posloužilo nástrojům komunistického režimu (soudu) při zpřísnění klasifikace trestného činu a tím samozřejmě i k ukládání neodůvodněně vysokých trestů.

Odsouzením generála Píky se komunistický režim pokusil negovat konkrétní historický přístup, jež respektuje dobovou podmíněnost pohnutek i činů jednotlivých osob i společenských sil, daného stavu poznání i myšlení, dobových norem právních i usancí v politickém životě.

JUDr. K. Vaš si byl přitom velmi dobře vědom protiprávnosti a trestnosti svého jednání, tzn. subjektivní stránky podstaty trestného činu, jak vplývá z jeho vlastního podání ze dne 2. května 1956 členu sekretariátu ÚV KSČ Innemanovi, kde mimo jiné uvedl:

"Moje oficielní a neoficielní zpravodajská činnost ve prospěch SSSR, prováděná v té době přece ve smyslu tehdy platné zákonnosti byla přece jasnou špionáží... Odposlechy telefonických rozhovorů čs. občanů, které jsem prováděl nebyly snad v rozporu s tehdejší zákonností, neodporovaly tehdejší ústavě, proto, chtěl-li jsem pracovat v zájmu strany, SSSR, vůbec v zájmu upevnění a další rozvoj a prohloubení revolučního procesu, v zájmu socialistické revoluce, musel jsem nutně denně porušovat tehdejší zákonnost..."

Pro začínající tzv. socialistickou zákonnost bylo samozřejmě podstatnější a určující momentální hodnocení současných mezinárodně politických a vnitropolitických vztahů a potřeb politické propagandy, neboť tím měla být diskvalifikována část československého odboje za druhé světové války, zvláště prezident republiky Dr. Edvard Beneš, potažmo všechny demokratické mocnosti a síly antihitlerovské koalice z třídního a národního hlediska. Komunistický režim jejich činnost postupně kvalifikoval jako škodlivou, dokonce i zločinnou, a tedy protizákonnou.

Za tohoto stavu skutkového zjištění nelze učinit jiný závěr, než že JUDr. Karel Vaš se za přitěžujících okolností (§ 116) účastnil na justiční vraždě vojáka, důstojníka a diplomata generála Heliodora Píky, který při plnění náročných úkolů v tak výjimečné době a situacích se sice mohl dopustit omylů a chyb, avšak tyto omyly a chyby nelze kvalifikovat, ani podle tehdy platného právního řádu, jako záměr poškodit druhý československý odboj nebo úsilí Sovětského svazu. Stejně tak jeho vlastní, kritické stanovisko k některým jevům a událostem Sovětského svazu, nelze hodnotit jako záměrné očerňování a pomlouvání.

Ze shora uvedených skutečností je zřejmé, že se JUDr. Karel Vaš se spolu s dalšími osobami, které spolupůsobily ve věci generála Píky, jako vyšetřující soudce Vrchního vojenského soudu Praha, vyšetřující soudce a prokurátor Státní prokuratury Praha, věda o zfalšování dokumentů předložených při hlavním líčení a účelové formulaci výslechových protokolů za použití fyzického i psychického násilí, dopustil odsouzením generála Píky k trestu smrti trestného činu vraždy podle § 414 zákona č. 19/1855 ř. z. v součinnosti s dalšími trestnými činy. Ovšem K. Vaš může zůstat v klidu, protože pro změnu tato vražda byla údajně promlčena.

Uvedené skutečnosti dostatečně naplňují podmínky dané ustanovením § 1 zákona č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.

Dost dobře také nemohu pochopit postup vyšetřovatele, dozorujícího státního zástupce, když u K. Vaše zcela pominuli trestné činy loupeže lidí dle § 90 tr. zákona z 27. 5. 1852, protože i tento jeho zločin byl dokumentován v návrhu na zahájení trestního stíhání v roce 1998, tedy uplynula dost dlouhá doba k tomu, aby případné další důkazy byly už dávno zajištěny! Pro jistotu připomenu § 157 odst.1 platného trestního řádu: „Státní zástupce, vyšetřovatel a policejní orgán jsou povinni organizovat svou činnost tak, aby účinně připívali k včasnosti a důvodnosti trestního stíhání.“

Vaš byl totiž počátkem roku 1946 kontaktován úředníkem polského velvyslanectví v Praze Rosemanem. Na popud se ve Varšavě uskutečnilo jednání mezi zástupci československé a polské státní bezpečnosti ve věci banderovců. Československé ministerstvo vnitra zastupoval Jindřich Veselý a ministerstvo národní obrany pak JUDr. Karel Vaš, který poté velmi často dojížděl na Slovensko, kde v noci organizoval předávání zajatých banderovců polským nebo sovětským orgánům. Zajatci byli většinou ihned a bez soudu likvidováni.

Sám o této věci později uvedl: „Všechny členy banderovských band, kteří byli dopadeni v ČSR jsem předával buď sovětským orgánům nebo polským orgánům, podle toho, odkud tyto bandy přišly na naše území. Tito dopadení banderovci byli sice pracovníky OBZ vyslýcháni, ale snažili jsme se je rychle předávat sovětským nebo polským orgánům... Předávání se dělo krátkou cestou na předem stanovených místech na hranicích, do Polska u Těšína nebo na Oravsku, také u Dukly, do SSSR na hranicích čs.-sovětských, západně od Užhorodu, bez zvláštních byrokratických formalit. Nebyl jsem v té době vzhledem k tehdejším podmínkám zvyklý na takové formality..."

Stejným způsobem předal polským orgánům československého občana, řecko-katolického kněze Prišlaka a ještě polskou diplomatku z pražského velvyslanectví, kterou měl Vaš, podle vlastního vyjádření, předat orgánům polské Státní bezpečnosti.

K zadržení spolupracovníků předsedy Polské lidové strany a místopředsedy polské vlády Stanislava Mikołajczyka na území Československa a jejich následnému předání polským orgánům Vaš v roce 1956 uvedl: „Po útěku vůdce polské zemědělské strany, ministra Mikołajczika“ [po porážce v zmanipulovaných volbách v roce 1947 - pozn. autora článku], „byla jeho sekretářka zadržena mými orgány při pokusu ilegálně přejít přes ČSR na Západ. U ní bylo nalezeno množství dokumentárního materiálu, odhalujícího organizaci a činnost ilegálního protilidového a protidemokratického podzemí v Polsku. Zařídil jsem její předání polským bezpečnostním orgánům, při čemž dokumentární materiál vzhledem k jeho závažnosti byl polským orgánům převzat ode mne v Praze a zvláštním kurýrem dopraven do Polska. Za tuto věc byl pak OBZ a mně osobně tlumočen dík polského ministra státní bezpečnosti."

Subjektivní stránka skutkové podstaty trestných činů je doložena samotným Vašem, protože v dodatku k žádosti o obnovu procesu dle § 220 tr. řádu nejvyššímu soudu dne 11. června 1956 také uvedl:

„Já jsem v té době, v roce 1945 a 1946, jako komunistický pracovník vojenské defenzivy pochopitelně se snažil a též pracoval výlučně ve službách pracujícího lidu... Snad se dnes již nemusím obávat nebo se stydět, že jsem musel denně, každou hodinu, právě v zájmu věci, v zájmu té práce, kterou jsem prováděl ve službách této rozvíjející se revoluce, porušovat tehdy formálně platné vojenské předpisy, státní zákony a vůbec zákonnost, která by se opírala o tehdy platné zákony a která by sloužila reakci. Uvedu než několik konkrétností... V roce 1946 ani jediný banderovec, bandita nebyl předán soudu k potrestání, ti, kteří nedostali spravedlivou kulku, byli předáni sovětským nebo polským orgánům proto, aby na základě jejich výpovědí mohla být jejich organizace v Polsku nebo v SSSR odhalena a likvidována... Mohu prozradit, že v Polsku a v SSSR po výslechu těchto na můj rozkaz předaných banditů, byli tito posláni na onen svět, aniž spatřili lesk soudních síní. Měl jsem tehdy podle formálně platných čs. zákonů, tyto lidi předat k potrestání čs. soudům. Jistěže. Mohl jsem zadržené a zneškodněné bandity jen fakticky předávat do Polska a do SSSR bez předepsaných diplomatických formalit? Jistěže nikoliv. Dále moje oficiální a neoficiální zpravodajská činnost ve prospěch SSSR, prováděná v té době přece ve smyslu tehdy platných tr. zákonů, byla přece jasnou špionáží. Únos polské diplomatické pracovnice polského velvyslanectví v Praze z Prahy do Polska, když tato se chystala do Bavorska, byl přece ve smyslu tehdejší čs. zákonnosti těžkým zločinem a to i porušením mezinárodního práva. Přece tehdejším čs. zákonům odporuje praxe předávání gestapáků, agentů německé zpravodajské služby, nejen cizích ale i čs. státních občanů sovětským zpravodajským orgánům. Tito přece měli být souzeni čs. soudy. Praxe předávání čs. občanů, bělogvardějských emigrantů, kteří prováděli ještě za první republiky protisovětskou činnost, sovětským orgánům v letech 1945 - 1946, přece odporovala nejen čs. zákonům, ale i mezinárodnímu právu... Respektoval jsem jedině ty zákony v letech 1945 a 1946, které sloužily zájmům dělnické třídy, SSSR, vůbec socialismu, byly-li v rozporu s těmito zájmy, nebral jsem na ně zřetel... Začátkem roku 1946, kdy mezi ČSR a Polskem nebyla ještě uzavřena smlouva o přátelství, kdy vztahy mezi nimi byly velmi chladné, došlo k tomu, že zástupce MV“ (ministerstva vnitra - poznámka autora článku), „jinak vysoký stranický funkcionář V.“ (rozumí se Jindřich Veselý - poznámka autora článku) a já jsme prostě odjeli do Varšavy a tam kromě jiných se dohodli s představiteli polské vlády, že budeme s polskými zpravodajskými orgány spolupracovat a dokonce si vzájemně získané materiály vyměňovat. Podle platných zákonů šlo o vyloženou velezradu a špionáž, ale v zájmu dělnické třídy ČSR a Polska, zájem socialismu v obou státech si vyžadoval těsnou spolupráci v boji proti agentuře Západu. Mohl bych takto pokračovat do nekonečna. Chtěl jsem jenom takto ukázat, že nutně muselo dojít k porušení zákona, zákonnosti všude tam, kde toho boj za socialismus vyžadoval, kde staré zákony, formálně ještě platné, mohly brzdit rozvíjející se socialistickou revoluci. Bylo tedy nutno v zájmu věci tyto zákony porušit a starou zákonnost fakticky korigovat, měnit a tvořit novou zákonnost. Ovšem fakticky...."

Mezinárodní smlouva vskutku neexistovala, avšak zůstal zachován úřední záznam prvního náčelníka Státní bezpečnosti v ministerstvu vnitra Jindřicha Veselého z 22. ledna 1948 o jednání v Polsku:

„Ve dnech 17., 18. a 19. ledna 1948 navštívil o. r. Jindřich VESELÝ, minist. rada Ervín POLÁK a pplk. Rudolf VIKTORÍN z Bratislavy, neoficielně jako zástupci ministerstva vnitra ČSR představitele ministerstva bezpečnosti Republiky polské ve Varšavě.

Během této návštěvy vešli ve styk na dvou několikahodinových poradách, mimo soukromých rozhovorů s jednotlivci a návštěvy některých zařízení ministerstva bezpečnosti s následujícími osobami: ministrem bezpečnosti Rp. polské RADKIEWICZEM, jeho zástupcem Leonem MEDKOWSKIM, gen. bezpečnosti RONKOWSKIM, gen. bezpečnosti KORČINSKIM, odb. přednostou plk. GADOMSKIM, odb. přednostou plk. RUBINSTEINEM, prs. šéfem minist. bezpečnosti plk. ANDRZEJEWSKIM. Předmětem porad bylo:

1) Seznámiti se podrobně s organizací ministerstva bezpečnosti Rp. polské a zejména pak s prací orgánů stát. bezpečnosti a zpravodajství

2) Vyřízení několika konkrétních záležitostí, dotýkajících se po linii bezpečnosti jak ČSR, tak Rp. polské....

Při řešení konkrétních záležitostí dohodli jsme se s představiteli polské bezpečnosti na tomto:

1) Případ HULEWICZOVÁ-Breja ze skupiny MIKOLAJCZYKA. Bylo nám závazně přislíbeno, že proces s touto skupinou nebude se konati dříve, než za šest měsíců, a že k procesu, který bude před vojenským soudem, nepřijde na přetřes otázka, jakým způsobe, jmenovaní byli zajištěni a dáni k dispozici polským bezpečnostním orgánům

2) V případě banderovců ministerstvo bezpečnosti, resp. Rp. polská vyžádá si všechny u nás zajištěné a toho času vězněné příslušníky band UPA. Naše řešení je jim vítané, neboť výpovědi jmenovaných potřebuje k rozpracování a definitivnímu zničení zbytků band, které se nacházejí ještě na území Polska. Přislíbili jsme, že se přičiníme ze všech sil, aby banderovci u nás zajištění byli Polsku vydáni až snad na pět nebo šest případů, o kterých podle všech předpokladů se dá souditi, že budou pro své zločiny na území ČSR odsouzeni k trestu smrti. Považovali jsme za možné, že bude nutné pro odčinění vražd a zločinů UPA na našem území, odsouditi příkladně některé z těchto zločinců tak, aby obyvatelstvu naší republiky byla předvedena ukázala odplaty za zločiny UPA u nás spáchané. Přislíbil jsme však, že umožníme polské vyšetřovací komisi, vyšetřiti na našem území i tyto jednotlivce tak, aby si mohla doplniti své záznamy a zápisy o těchto případech.

3) V případě Mariana KARGULA vulgo Abrahama KERBLA bylo dohodnuto, že Rp. polská si jej od nás vyžádá jako válečného zločince, a že námi jim bude předán ...“

Zákon trestní o zločinech, přečinech a přestupcích č. 117/1852 ř.z. stanovuje trest za „loupež lidí“ v § 91 takto: „Na tento zločin budiž trestem uložen těžký žalář od pěti až do deseti let, který se však až do dvaceti let prodloužiti může, byl-li ten, s nímž se zle nakládalo, vydán nebezpečí života nebo nebezpečí, že svobody opět nedosáhne.“ (!)

Příloha:

Vojenský trestní zákon o zločinech a přečinech č. 19/1855 ř. z.

§ 1

Zlý úmysl

Ke zločinu je potřebí zpravidla zlého úmyslu. Zlý úmysl přičítá se však k vině nejen tehdá, když zlo se zločinem spojené pachatel před činem neb opominutím, anebo při činu neb opominutí přímo na mysli měl a pro ně se rozhodl, nýbrž i když z nějakého jiného zlého úmyslu něco bylo vykonáno neb opominuto, z čehož zlo, které tím povstalo, obyčejně vzniká neb alespoň snadno vzniknouti může.

§ 11

O spoluvinnících a účastnících na zločinech a přečinech

Netoliko pachatel sám dopouští se zločinu nebo přečinu, ale i každý, kdo rozkazem, radou, poučením, schvalováním zlý skutek nastrojil, k němu úmyslně příčiny zavdal, k vykonání jeho zúmyslným opatřením prostředků, odvrácením překážek anebo jakýmkoli způsobem nadržoval, pomáhal, k bezpečnému vykonání jeho přispěl; i kdož jen napřed s pachatelem o pomoc a přispění, kteréž mu po vykonaném činu poskytnouti má, nebo o podíl na zisku a prospěchu se dohodnul.

Okolnosti omluvné, pro něž zločin nebo přečin nějaký vzhledem k pachateli nebo některému ze spoluvinníků neb účastníků toliko pro jeho osobní poměry trestným býti přestává, nemají se vztahovati na ostatní spoluvinníky a účastníky.

§ 12

O napomáhání neb účastenství po spáchaném zločinu

Kdo bez předchozího dohodnutí se teprve po spáchaném zločinu pachateli pomáhá a ho podporuje, nebo ze zločinu, o němž zvěděl, zisk a užitek béře, buď potrestán podle předpisův obsažených ve dvacáté druhé hlavě čtvrtého dílu, pokud zákon při některých zločinech na takové napomáhání pachateli nebo spolčování se s ním neukládá zvláštního trestu.

§ 15

O pokusu zločinném

Ke zločinu netřeba, aby čin skutečně byl dokonán. Již sám pokus zlého skutku jest zločinem, jakmile zlomyslník předsevzal nějaký čin, který ku skutečnému vykonání vede, zločin však jen pro nemožnost, pro překážku odjinud v to přišlou nebo náhodou nebyl dokonán. Proto užito býti má ve všech případech, kde zákon zvláštních výjimek nenařizuje, všelikých ustanovení pro zločin vůbec daných i na pokus zločinu a dlužno trestati pokus zlého skutku za použití § 115 a) týmž trestem, jenž uložen jest na zločin dokonaný.

§ 20

Hlavní druhy trestů:

I. na zločiny

Tresty na zločiny jsou:

1. Smrt.

2. Žalář.

3. Zrušeno.

4. Kasace.

5. Propuštění.

6. Degradace.

§ 116

Všeobecný předpis o posuzování okolností přitěžujících a polehčujících

Ku přitěžujícím a polehčujícím okolnostem buď při posuzování jejich vlivu na výměru trestu vůbec se stejnou pečlivostí přihlíženo. Podle míry převahy jedněch nebo druhých dlužno trest zvýšiti nebo zmírniti.

§ 118

Zvláště: a) u trestu smrti

U zločinů, na něž ukládá zákon smrt nebo doživotní žalář, nelze trest zostřiti. Též nesmí nikdy trest smrti zastřelením pro přitěžující okolnosti býti změněn v trest smrti provazem.

§ 143

Povinnosti vojenské služby a vojenského stavu

Zvláštními povinnostmi vojenské služby a vojenského stavu jsou poslušnost, věrnost, ostražitost, udatnost, šetření kázně a řádu a služebních předpisů vůbec, jakož i zachovávání vojenské cti.

§ 159

Pojem vzpoury

Vzpourou proviní se vojenské osoby, které byly vzaty do přísahy na vojenské články, když buď

a) společně s jinými - proti stávajícímu vojenskému služebnímu řádu, proti svým představeným nebo proti jejich rozkazům se opřely, nebo se k tomu umluví; nebo

b) jednotlivě - odváží se k buřičským nebo jinak ke spolupůsobení druhých směřujícím výrokům nebo skutkům, z čehož by takové vzepření se mohlo pojíti.

§ 160

Zvláštní případy vzpoury

Za zločiny buďte považovány zejména následující případy vzpoury:

1. Když někdo při schůzce s jinými přísahou zavázanými vojenskými osobami proti službě, proti představeným a jejich služebním příkazům nebo dokonce proti zeměpánu jako vrchnímu veliteli vojska vede takové řeči, které jsou způsobilé vyvolati v myslích špatné, službě nebezpečné smýšlení.

2. Když někdo nenávistným nebo zlehčujícím způsobem představeného veřejně, to jest v přítomnosti několika jeho podřízených líčí nebo takové vylíčení písemně nebo vyobrazeními rozšiřuje, aby na ujmu služby podřízeným odpor k němu vštípil nebo jeho odstranění způsobil.

3. Když jedna nebo několik osob před sborem v řadě stojícím nebo jinak shromážděným na špatné zaopatření, příliš velké obtíže nebo vůbec na služební poměry hlasitě a v tom úmyslu si stěžují, aby násilným způsobem dosáhly nápravy.

4. Když někdo v přítomnosti druhých nebo když více než dva muži zároveň na svém představeném neurvalým způsobem nebo hrozivě nějaké opatření neb opominutí neb odvolání nějakého jim nepříjemného rozkazu hledí vynutiti.

5. Když na daný rozkaz k pochodu, k ubytování nebo změně ubytování, vtažení do tábora nebo jinak k nějakému služebnímu výkonu několik osob zároveň odepře provedení, nebo když třeba i jediný vyzývá ostatní k takovému odepření, nebo když provedení služebního rozkazu smluveným zprotivením se několika osob proti orgánům k tomu veleným (§ 174) nebo vyzýváním k takovému zprotivení se má býti zabráněno.

6. Když jednotlivec nebo několik osob při svém zatčení nebo při prohlášení nebo při výkonu uloženého jim trestu jiných na ochranu a k odporu se dovolávají.

7. Když jednotlivec nebo několik osob trest někomu jinému uložený nebo na něm prováděný násilím proti veliteli exekuce nebo proti těm, kteří trest mají vykonati, nebo hlasitým vybízením k takovému násilí hledí zameziti.

§ 368

h) Loupeží lidí

Osmý případ: Zmocní-li se kdo bez vědomí a přivolení řádné vrchnosti člověka nějakého lstí nebo násilím, aby ho proti jeho vůli vydal v moc zahraniční, pokud se tím nespáchá zločin námořské loupeže (§ 490).

§ 371

i) O neoprávněném omezování osobní svobody člověka neb osobování si výkonu trestní pravomoci

Když někdo svémocně vězní člověka, nad nímž mu podle zákona žádné moci nepřísluší a jehož nemá příčiny ani pokládati za zločince, ani míti ho důvodně za škodlivého nebo nebezpečného člověka, nebo když mu jakýmkoli způsobem v užívání osobní svobody překáží; když někdo i proti osobě, která trestuhodnou býti se zdá, osobuje si trestní moc patrně mu nepříslušející, nebo když někdo i při zdánlivě odůvodněné příčině zadržení zúmyslně opomine dáti o tom ihned řádně vrchnosti věděti.

§ 375

Trest

Trest na únos proti vůli osoby unesené, nebo na únos osoby čtrnáctý rok věku svého ještě nedokonavší, jest těžký žalář od pěti až do desíti let, dle toho, jakých prostředkův bylo užito a dle míry zla, které bylo zamýšleno nebo z toho povstalo. Ale bylo-li již osobě unesené aspoň čtrnácte let a svolila-li k tomu, uložiti se má těžký žalář od šesti měsíců až do jednoho roku.

§ 380

O zneužití moci úřední a služební

Každý úředník státní neb obecní, rovněž i každý jinak ve veřejné službě pod přísahou nebo bez přísahy ustanovený zřízenec, který v úřadě nebo službě, v nichž má povinnosti, zneužije moci sobě svěřené nebo služebního postavení jakýmkoli způsobem, aby někomu, buď si to stát, obec nebo jiná osoba, škodu způsobil, dopouští se takovým zneužitím zločinu, nechť již veden byl k tomu zištností nebo jinak náruživostí nebo vedlejším úmyslem.

§ 413

Vražda

Kdo ujedná proti člověku v úmyslu, aby ho usmrtil, takovým způsobem, že z toho nastane smrt jeho nebo některého jiného člověka, dopustí se zločinu vraždy; i když výsledek tento nastal jenom pro osobní povahu toho, jemuž ublíženo, nebo pouze pro nahodilé okolnosti, za nichž byl čin spáchán anebo jen z příčin vedlejších náhodou se přihodivších, ač byly-li tyto způsobeny činem samým.

§ 414

Druh vraždy

Druhy vraždy jsou:

1. Vražda úkladná jež děje se jedem nebo jinak potměšilým způsobem

2. Vražda loupežná, již někdo v tom úmyslu vykoná, aby násilím osobě učiněným cizí movitou věc na se převedl.

3. Vražda zjednaná, k níž někdo byl najat, nebo jiným způsobem od někoho pohnut.

4. Vražda prostá, kteráž k žádnému zde uvedenému těžkému druhu nenáleží.

§ 415

Trest vraždy dokonané: a) pro pachatele, zjednatele a přímého účastníka

Pro každou dokonanou vraždu má nejen vrah sám, nýbrž i ten, kdo ho snad k ní zjednal nebo při samém výkonu vraždy ruku svou vztáhl nebo činným způsobem spolupůsobil, potrestán býti smrtí provazem.

§ 416

b) na vzdálené spoluvinníky a účastníky

Ti, kdož nevztáhnuvše při samém vykonávání vraždy ruky své a nespolupůsobivše způsobem činným, přispěli ke skutku některým jiným, v § 11 obsaženým, vzdálenějším způsobem, potrestáni buďtež, byla-li vražda prostá, těžkým žalářem od pěti až do desíti let; byl-li ale skutek vražedný spáchán na příbuzných v pokolení vzestupném nebo sestupujícím, na manželi nebo manželce osoby některé, jež spolupůsobila, kdežto jim svazky tyto známy byly, anebo byla-li spáchána vražda úkladná, loupežná nebo zjednaná,

těžkým žalářem mezi desíti až dvaceti lety.

§ 421

Trest na prosté zabití

V jiných případech potrestati se má zabití těžkým žalářem od pěti až do desíti let; ale byl-li pachatel s usmrceným v blízkém příbuzenském aneb jinak k němu ve zvláštním závazku postaven, těžkým žalářem od desíti až do dvaceti let.

§ 502

Podvod

Kdo lstivým předstíráním nebo jednáním jiného uvede v omyl, jímž někdo, budiž to stát, obec nějaká nebo jiná osoba na svém majetku nebo na jiných právech škodu trpěti má; anebo, kdo v úmyslu tom a způsobem právě dotčeným užije omylu nebo nevědomosti jiného, dopustí se podvodu; nechť se k tomu dal svésti zištností, náruživostí, úmyslem, by tím někomu zjednal proti zákonu výhody nějaké, nebo jakýmkoliv úmyslem vedlejším.

§ 514

Utrhání na cti

Kdo někoho pro nějaký naň vymyšlený zločin u úřadu udá nebo takovým způsobem obviní, že by obvinění jeho dáti mohlo příčinu k soudnímu vyšetřování neb alespoň k pátrání proti obviněnému, dopustí se zločinu utrhání na cti.

§ 515

Trest

Utrhač trestá se zpravidla těžkým žalářem od jednoho až do pěti roků; tento trest má se však prodloužiti až do desíti roků,

a) když utrhač, aby obvinění svému víry opatřil, zvláštní lsti užije, nebo

b) když obviněného v nějaké větší nebezpečenství vydal, nebo

c) když utrhač jest čeledínem, společníkem domácnosti nebo poddaným toho, jemuž na cti bylo utrháno; nebo když

d) úředník nebo jiná ve veřejné službě se nacházející osoba dopustí se utrhání na cti ve svém úřadě nebo službě.

§ 518

Nadržování zločincům:

a) zlomyslným opominutím překažení

Nadržování zločinům nebo zločincům tím, že se jim napomáhá, stane se v následujících případech zločinem:

První případ: Když někdo ze zlomyslnosti opomine překaziti zločin, ač by ho byl snadno překaziti mohl, aniž by vydal v nebezpečenství sebe, své příslušníky (§ 522) neb osoby, které jsou pod jeho zákonnou ochranou postaveny.

§ 519

Za takových okolností opominuté zamezení zločinu, pokud není u jednotlivých zločinů, jako při velezradě, vyzvídání nebo napomáhání nepříteli, neoprávněném najímání, nakládání s člověkem jako s otrokem, vzpouře atd. zvláštních ustanovení o tom, kterak se má s nimi nakládati a kterak se mají trestati, potrestáno buď žalářem od šesti měsíců až do jednoho roku a je-li na nezamezený zločin uložen trest smrti nebo trest doživotního těžkého žaláře, těžkým žalářem mezi jedním a pěti roky.

Zákon trestní o zločinech, přečinech a přestupcích č. 117/1852 ř. z.

§ 90

h) Loupeží lidí

Osmý případ: Zmocní-li se někdo bez vědomí a přivolení řádné vrchnosti člověka nějakého lstí nebo násilím, aby ho proti jeho vůli vydal v moc zahraniční.

§ 91

Trest

Na tento zločin budiž trestem uložen těžký žalář od pěti až do deseti let, který se však až do dvaceti let prodloužiti může, byl-li ten, s nímž se zle nakládalo, vydán nebezpečí života nebo nebezpečí, že svobody opět nedosáhne.

Zpátky