Srpen 2005

Češi jsou prostí vesničané a dělají hlavně olej

Milan Vodička

V představách cizinců jsou Češi prostí, rázovití venkované. Průzkum ukázal zarážející věc: image Česka v zahraničí je strašlivý. Raději ani nechtějte vědět, co si o Češích myslí cizinci.

Tak tedy: nejsme národ skvělých hokejistů a krásných dívek, nýbrž civilizací nepříliš zasažená země obývaná rázovitými a udřenými vesničany s vrásčitými tvářemi. Jsme levná pracovní síla a to hlavní, na co se zmůžeme, je výroba slunečnicového oleje a věžních hodin. Jsme chudí a pevně spjatí s půdou a krajinou. Jsme neveselí a máme sklon k melancholii. Jsme neiniciativní, zaostalí a nekosmopolitní.

Říkáte, že to vůbec není pravda? „Když jsme to četli poprvé, také jsme tomu nechtěli věřit,“ říká Jana Adamcová, ředitelka odboru komunikační strategie ministerstva zahraničí, na jehož zakázku průzkum vznikl. „Spousta lidí si myslela, že to je nějaký omyl. Není. Takhle nás prostě venku vidí.“

„Je to horší, než by se zdálo,“ konstatuje Miloslav Knepr z agentury Mark BBDO, která výsledky průzkumu zpracovává, a suše podotýká: „Je to tristní obraz.“

Výzkum se prováděl v Japonsku, USA, Velké Británii, Francii, Německu, Rakousku a Švédsku. Co je horší: zúčastnili se ho vzdělaní lidé, spíše střední vrstvy a elity.

Vzpomínáte na českou komedii Tajemný hrad v Karpatech? S nadsázkou lze říci, že podobně jako hlavní hrdina Michal Dočolomanský viděl transylvánské vesničany coby zaostalé, jednoduché, ale v jádru hodné lidičky, vidí cizinci i nás.

„Česko je skvělé, protože to je, jako když se vrátíte do světa svých rodičů,“ uvedl jeden z účastníků průzkumu. Další se vyjádřil podobně: „Je vzrušující jet do České republiky, protože je to jako výprava padesát let zpátky.“

„Některé věci jsou úplně pitoreskní,“ komentuje to Knepr. „Ti lidé Česko neberou jako moderní zemi.“ Zdá se, že za rozdíl mezi tím, jak se vidíme my a jak nás vidí svět, si můžeme sami. „Nejsme stále ještě standardní evropskou zemí. To poznáme okamžitě, když porovnáme čistotu a úpravu měst a vesnic tady a tam,“ říká Martin Potůček, vedoucí Centra pro sociální a ekonomické strategie UK. „Hodně se změnilo, ale pořád se nemůžeme rovnat městům v Bavorsku a Rakousku.“

Kde se však vzal obraz Čechů jako chudých a tvrdě pracujících vesničanů bez ambicí a ctižádosti, ale o to víc svázaných s rodnou hroudou? „Tento obraz je pozoruhodně podobný ve všech zkoumaných státech,“ stojí ve shrnutí výzkumu.

Dědictví z minulosti?

Jednou z příčin může být i vzorec, který se vytvořil v průběhu historie. „Do Vídně jezdili za prací vždy spíše lidé z nižších vrstev. Dnes se to svým způsobem opakuje, vezměte si poprask kolem ,polského instalatéra‘ ve Francii,“ říká Potůček. Možná tak opravdu cizincům připadáme.

„Společnost od středověku nese plebejský, venkovanský punc, šlechta nebyla a národní obrození se dotklo jen určité vrstvy,“ říká psycholog Slavomil Hubálek. A možná si obraz venkovanství vyrábíme sami a v dobré víře, aniž to vůbec tušíme. Jde o to, jak se světu prezentujeme. Hrady, krajinky, kroje, folklor, selská stavení. Na plakátu to vypadá dobře, ale výsledek je špatný.

„Pořád jsme nemohli objevit, jak cizinci přišli na ten olej a věžní hodiny,“ vzpomíná Knepr. „Pak jsme si uvědomili, že za tím musí být hezké snímky českých krajinek: modré nebe, zelené kopce a žlutá pole se slunečnicemi nebo řepkou. Věžní hodiny, to bude orloj. Když ho cizinci vídají na fotkách, řeknou si, že to bude asi něco typického.“ Výzkumy sdělují i jiné věci. Jen čtyřicet procent Francouzů dokázalo naši republiku ukázat správně na slepé mapě. Lepší to nebylo dokonce ani s Rakušany.

Ukázalo se, že nejhorší mínění o nás mají sousedé, čím vzdálenější národ, tím lépe o nás smýšlí. Pokud máme v Evropě příznivce, jsou to Švédové, jimž připadáme velmi sympatičtí.

Jinak nic moc. Nejznámější Češi? Mnohdy Karel Gott, Dolly Buster, Ivana Trumpová, Eva Herzigová, Pan Tau. Pověst ekonomiky se zlepšuje, ale nás znají přes staré vývozní artikly, jako je sklo a pivo.

„Jako stát neděláme dost pro to, abychom o sobě dali správným způsobem vědět v cizině. Je to dluh ministerstva zahraničí,“ říká Martin Potůček. „Je třeba vymyslet nové způsoby, jak o sobě informovat, je nutné vypíchnout každému to, co ho zaujme,“ říká Hubálek.

Co s tím dělat?

Jana Adamcová už to ví dlouho. „Je třeba přestat vysílat hlavně obrázky krojů a tanců,“ zdůrazňuje. „Je nutné ukazovat to, co evokuje vyspělost, kultivovanost. Musíme ukázat věci, jimiž jsme ve světě vynikli, ale svět neví, že jsou to české věci. Chcete příklad? Třeba kontaktní čočky. Nebo atomový dóm v Hirošimě, který jako jediný přestál jaderný výbuch. Vyprojektoval ho Čech,“ říká.

Země, kam se jezdí levně zapařit

S tím souhlasí i Hubálek: „Šokovalo mě, že někteří Američané, kteří považují Dvořáka za svého nejoblíbenějšího skladatele, nevěděli, že je Čech. Teď mi řekněte, čí chyba je větší - jejich, nebo naše?“

Miloslav Knepr ukazuje jako typický příklad nulového poselství Británii. „Praha je dnes pro Brity místo, kam si jezdí levně zapařit. My se jim divíme, ale nic jiného jim nenabízíme. Když se prezentujeme jen hrady a památníky, mladí lidé si řeknou - a co tam budeme dělat? Jenže teď máme image země levné zábavy, kam se jezdí na levné pivo a za levnými dívkami.“ Nová strategie má počítat s tím, že každá země dostane „Česko na míru“. Co to znamená?

„Zjistili jsme, že každý reaguje jinak. Když ukážeme obrázek české krajiny Holanďanovi, řekne, že by se tam dobře jezdilo na kole. Když ho ukážeme Britovi, řekne, že by se tam třeba krásně lovilo,“ vysvětluje Knepr.

Adamcová říká: „Chceme propagovat věci, které o sobě ani nevíme, protože se musíme dostat na vlnu těch, jimž je to určeno.“ „Ale to bude práce na deset let.“

(MFDNES)