Srpen 2005

Rusko připomíná hipodrom

Pavel Vondra

S Viktorem Jerofejevem o nahém Putinovi, ošidné svobodě a Evropě.

Jste jeden z mála ruských spisovatelů, který se zabývá také politickou publicistikou, píšete často komentáře pro západní média. Čím vás politika tak přitahuje?

Nijak zvlášť rád ji nemám. Fakt, že o ní pořád mluvím, souvisí s tím, v jakém stavu se nachází moje země. Je to jako když jste nemocný. Musíte o tom mluvit, i když vás jinak žvásty o zdraví nezajímají.

Byl jste jedním z prvních v Rusku, kdo už od počátku kritizoval zatčení Michaila Chodorkovského. V článku pro International Herald Tribune jste to označil za obnovu někdejší sovětské politiky strachu. Co říkáte průběhu a výsledku soudního procesu?

Je to skandál, protože vše bylo provedeno v nejlepších tradicích stalinistického režimu a protože v dnešním Rusku prakticky není možné být na straně zákona. Když mohl jít do vězení on, mohl by tam jít každý, protože jedna věc je naprosto jasná – pokud Chodorkovskij někomu dával úplatky, musíme soudit také ty, kteří je brali. Ti zase upláceli jiné lidi, a tak by mohla skončit ve vězení celá země.

Taky si myslíte, že obvinění Chodorkovského byla vykonstruovaná a k procesu došlo jen proto, aby se prezident zbavil možného politického rivala?

To, co je opravdu zlé, je fakt, že Chodorkovskij je nejtransparentnějším a nejbrilantnějším obchodníkem v Rusku. Je jen trochu arogantní jako všichni boháči a dopustil se té hloupé chyby, že ze sebe otevřeně dělal příštího prezidenta. To je důvod, proč skončil ve vězení, ne kvůli svým penězům nebo své firmě. Jeho odsouzení nebylo spravedlivé ani trochu, ale psychologicky to podle mne prohrál. Za Jelcina hráli takoví lidé se spoustou peněz důležitou roli a Putin se rozhodl, že peníze od moci oddělí. Což možná nebyl až zas tak špatný nápad – je to jako oddělit mouchy od masa. Jenže skoro každá pozitivní iniciativa v Rusku začne být časem podezřelá a potom vyloženě negativní. To se stalo i teď.

Má smysl na Putina vyvíjet kvůli nedostatkům soudního procesu nátlak? Americký kongresman Tom Lantos chce věc předložit v zahraničním výboru Sněmovny reprezentantů, ozvali se i poslanci Evropského parlamentu.

Já jsem vůči Putinovi v opozici, každý v Rusku to ví, ale jsem zásadně proti tomu, aby byl démonizován. Je velice hloupé, když v Evropě jeho démonizace probíhá organizovaně a stává se z ní politický program. Pro Evropu je to možná v pořádku, protože jí nic nehrozí, ale o Rusko se opravdu bojím. Protože až jednou evropští politici oznámí, že v dialogu s Putinem nebudou pokračovat, zahájí druhý den Rusko dialog se Severní Koreou, Čínou nebo Kubou, a to bych si opravdu nepřál. Myslím, že je důležité uvědomovat si, co démonizací Putina získáváme a co ztrácíme. Víte, zavrhnout někdejšího agenta KGB je v čistě emocionální rovině příjemné, ale politicky nás to všechny může přivést do velmi dramatické situace. Buďme pragmatičtí, cyničtí a chytří. Především je důležité, abychom byli schopni nalézt rovnováhu mezi protichůdnými názory.

Je logické prezidentovi Ruska ponechat nějaký prostor, ale kde je hranice, za kterou už od něj musíme něco vyžadovat?

Dám příklad. Kritizoval jsem Moskvu za to, že se nedokázala omluvit pobaltským republikám. Měla by toho být schopna. Když to ale neudělá, neznamená to, že hned druhý den budou dveře zavřeny. Není dobré si namlouvat, že Rusko jen proto, že má nyní vstřícnější postoj ke své sovětské minulosti, představuje něco na způsob Sovětského svazu. Rusko dnes není jen jedno, existuje jich vedle sebe víc: Rusko liberálních politických stran, Rusko nové mladé generace, Rusko starých komunistů, kterých je mi líto, protože dnes žijí ve strašných podmínkách a přitom nebyli vůdci své země, nýbrž oklamanými oběťmi. Lidé na Západě i tady v České republice by si konečně měli uvědomit, že moje země není monolit.

Dobře, Rusko není jen jedno. Co z toho pro Evropu vyplývá?

Rusko připomíná hipodrom, kde spolu závodí různí koně a nikdo neví, který z nich nakonec vyhraje. Nevím to já, neví to Putin, neví to nikdo. Budoucnost je velmi otevřená, až nebezpečně otevřená, ale nejen pro špatné, také pro dobré věci. A proto mě mrzí, že politici tady v Evropě nemají čas, trpělivost, nebo historickou inteligenci, aby s mou vlastí pracovali dostatečně opatrně. Přitom je ve vztahu k ní třeba velké, velké opatrnosti, je to země s rozmanitými ambicemi a rozdílnými náladami, a když uděláte chybu, může to vyprovokovat spoustu špatných věcí. A naopak když dokážete pomoci těm lepším koňům, mohou v tom závodě nakonec zvítězit právě oni. Tohle ale mezi evropskými novináři a politiky na průměrné úrovni nevidím, a jsem z toho upřímně smutný, protože hloupá Evropa je paradox, Evropa by z definice neměla být hloupá.

Nekřivdíte Evropanům? Řada z nich si přece uvědomuje, že s lidmi, jako je Javlinskij nebo Irina Chakamadová, by se jim snadněji hledala společná řeč. Jenže tihle liberálové se nedostali do parlamentu a živoří na okraji politické scény. Jak jim má Evropa pomoci?

Myslím, že se liberálové v Rusku dopustili spousty chyb. Bohužel jsou to oni, kdo nese vinu za to, jakou podobu reformy u nás nabraly. To je ten nejbolestivější problém, protože jejich selhání Putinovi poskytlo příležitost změnit směřování Ruska. Kdyby se to nestalo, změnili by liberálové směřování Putina. Jenže prohráli. Prohráli ani ne tak proto, že ruské liberální zdroje jsou v důsledku našich dějin velice omezené, ale protože si počínali neopatrně a o všechno přišli. Problém, kterému v Rusku čelíme, je tedy mnohem složitější, než si lidé na Západě uvědomují – my ještě pořád musíme tvrdě pracovat nikoli na okamžitých politických změnách, ale na přípravě podmínek pro vznik občanské společnosti. Chodorkovskij byl jedním z těch, kteří chtěli občanskou společnost v Rusku vytvořit, a všichni víme, kde skončil.

Prezident Putin se ovšem nezdráhá označovat absenci občanské společnosti za jeden z důvodů, proč tempo demokratizace Ruska nemůže být rychlejší. Neschovává se tak za něco jako „hlavu 22“, na jejímž vzniku má sám velký podíl?

Putin je téměř disidentem uvnitř konzervativních kruhů (Chodorkovskij měl pravdu, když říkal, že je liberálnější než 70 % dnešních Rusů) a rozhodně není tím nejhorším možným řešením pro svou zemi. Bohužel s takovými lidskými zdroji, které jej obklopují, je nepravděpodobné, že posune Rusko k lepší budoucnosti. Jenže: před dvěma lety si také nikdo v Evropě nedokázal představit, že by na Ukrajině mohla proběhnout nějaká oranžová revoluce. Dějiny jsou jako lidé, či spíše jako ženy – v tom smyslu, že mohou změnit povahu, například během menstruační periody.

Na koho se ale obracet, než taková „perioda“ odplaví ze Státní dumy nacionalisty, komunisty a lidi bez vlastního názoru ze strany Jednotné Rusko?

Náš parlament je špatný, to je pravda. Dokonce to ani není parlament v pravém slova smyslu, spíš shromáždění lidí, kteří jsou připraveni odhlasovat cokoli, na co si prezident vzpomene. Na druhou stranu ale při takové poslušnosti můžeme prezidentovy plány vidět v jasných konturách. Dřív se mohl vymlouvat, že chtěl prosadit spoustu dobrých věcí, ale poslanci mu v tom zabránili. Teď je jako vůdce země zcela nahý, což není špatné. Když není situace transparentní, je těžké se v tak nepřehledné zemi, jako je Rusko, vyznat. Dneska je všechno jasné a Putin ztrácí na popularitě, protože lidé si uvědomují, že něco je špatně.

Jak se to pozná?

Třeba takhle: letos jsme možná poprvé v dějinách Ruska byli svědky revolty starých lidí. Když se vláda v lednu rozhodla vzít důchodcům některé výhody, vyšly naše babičky do ulic, a kdyby je podpořili například studenti, mohla z toho být národní revolta. Parlament neparlament, lidé se přestávají bát. Soud s Chodorkovským možná vyděsí skupinku bohatých byznysmenů, ale obyčejná bábuška už žádný strach nemá.

Z Ruska poslední dobou přicházejí poplašné zprávy o stavu svobody slova. Jak to vidíte vy?

Svoboda slova v Rusku je ošidná věc. Začínali jsme v bodu, kdy nic takového neexistovalo, potom najednou média měla naprostou svobodu a vedlo to k chaosu. Já si nemyslím, že třeba liberální televize, které jsme měli v 90. letech, byly dobrou volbou.

Proč ne?

Protože jejich katastrofické zpravodajství rozhodně lidi nesměrovalo k produktivitě. S Putinovým pořádkem některé věci získáváme a některé ztrácíme. Těch ztrát je sice víc, ale i tak jsou tam určité klady. Putin je podle mne přesvědčen, že Rusové jsou v zásadě barbaři, kterým je nutné říkat věci jednoduše a zpříma: Potřebujete řád, tady ho máte, potřebujete chleba, tady je. Kanály státní televize dneska říkají: Putin znamená budoucnost, Putin je dobrý, protože se za jeho vlády máte lépe, Putin není totalitář, věří tomu, že svobody a demokracie přijdou, až najde cestu, jak v Rusku zavést pořádek, a jediné, co máte dělat vy, je čekat. Takové je poselství obou státních kanálů. Ostatní televize jsou svobodnější, máme například celostátní kanál Ren-TV, který informuje i o takových věcech, jako je konflikt v Čečensku. Jenom musíte přepnout. Pokud jste tak hloupý, že nedokážete obsloužit dálkový ovladač, možná si svobodu slova nezasloužíte.

Ale co noviny, které mnoho pozorovatelů považuje za poslední výspu skutečné svobody slova v Rusku? Neznepokojuje vás třeba čerstvý prodej populární Izvestiji ze soukromých rukou do státem kontrolované společnosti Gazprom?

Některé noviny jsou skutečně pod kontrolou a je to z nich cítit, spousta dalších je ale nezávislých. Máme taky rozhlasovou stanici Echo Moskvy, zcela svobodnou, mimochodem vlastní ji Gazprom. Je tu americká rozhlasová stanice Radio Liberty, která má moskevskou redakci a kde každou sobotu moderuji vlastní hodně otevřený diskusní pořad „Encyklopedie ruské duše“. Nechci obhajovat nynější stav svobody v Rusku, ale když vyjdeme z toho, že jsme neměli nic, a porovnáme to s tím, co máme teď, je to opravdu velký rozdíl. Navíc na knihy a časopisy – politické i nepolitické – se cenzura nevztahuje. Když přijdeme o všechny své svobody, bude to jiná situace. Nezapomínejte ale, že moje země je zemí samizdatu, kde bestsellery můžou mít jediný výtisk.

Tvrdíte, že ruské spisovatelky jsou dnes jako autoři mnohem zajímavější než jejich mužští kolegové. Čím to je?

Ženy jsou obecně zajímavější než muži. A v naší mladé generaci začínají hrát výraznější roli. Je to pochopitelné. Mužští autoři dřív psali o velkých idejích a dopustili se přitom spousty chyb. Oproti tomu mladé dívky dnes dávají přednost popisu lidské povahy, a to na velice skromné úrovni – co jíme, jak souložíme, o čem celé to naše pachtění vlastně je. A ono to funguje. Protože když se moje kultura rozhodne zachránit lidstvo, je nejprve třeba porozumět tomu, co je stvoření jménem člověk vlastně zač. A jim se to daří. Jsou trochu jako Michel Montaigne ve Francii před pár stoletími, který dokázal popsat naše sny a naše slabosti, to, jak přemýšlíme, jak se k sobě chováme, koho milujeme. Na ruskou kulturu jako celek si stěžovat nemohu, ta politická ale bohužel za moc nestojí.

Viktor Jerofejev (1947) patří k nejvíce překládaným ruským autorům současnosti. Proslulost mu doslova přes noc zajistil román „Ruská krasavice“ (1990, česky o dva roky později), v němž slovy kritiky „pohřbil Sovětský svaz ještě před tím, než se k tomu odhodlali politici“. Debutoval v roce 1979 účastí na undergroundovém sborníku Metropol, po němž mu byla na deset let zakázána publikační činnost (svému otci, prominentnímu sovětskému diplomatovi, který kdysi tlumočil Stalinovi a asistoval Molotovovi, zničil kariéru). V 80. letech se zařadil k výrazným postavám undergroundu a literárního disentu a po rozpadu Sovětského svazu se stal mluvčím a teoretikem nastupující vlny postmoderních autorů (editor antologií „Ruské květy zla“ z roku 1997 a „Čas rodit“ z roku 2001). Jako autor se nebojí experimentů, v jeho díle je znát široká znalost literatury, ruských dějin a kultury; společným jmenovatelem jeho próz je humor, s nímž přistupuje i k bolestivým tématům. V minulých dnech Viktor Jerofejev přijel do Prahy na Festival spisovatelů.

(Respekt, www.respekt.cz)