Srpen 2005

Výsměch vystřídalo uznání

Robert Youngson

Kontinenty se pohybují, tvrdil Alfred Wegener. Tato pokroková myšlenka však na tváři ostatních vědců dlouho vyvolávala pouze úsměv.

Až do začátku 20. století vědci věřili, že se umístění a celkový tvar kontinentů i oceánů nezměnily od doby, kdy se zemská kůra zpevnila, tedy po miliardy let. Sice zřejmě nastávaly menší změny tvaru pobřeží, způsobené mořskou erozí, ale to bylo vše. Ideu, že by se světadíly mohly posunovat, vyslovil poprvé vážně v roce 1912 německý badatel Alfred Wegener ve své knize "O vzniku kontinentů a oceánů". Práce byla o 12 let později přeložena do angličtiny a v geologickém společenství se setkala s vysloveným opovržením.

Odborníci neviděli jinou možnost než se Wegenerovi vysmívat a jeho ideje prohlašovat za nesmysly. Kdyby to neudělali, museli by opustit některé ze svých nejhýčkanějších soudů o struktuře naší planety. Zemskou kůru považovali za souvislou jednotnou strukturu, pod oceány pevnou stejně jako všude jinde. Bylo nepředstavitelné, že by se kontinenty dávaly na cestu po mořském dnu.

Zneuznání, se kterým se nešťastný Wegener setkal, stále rostlo. Kromě zřejmé pošetilosti teorie o "plavání kontinentů" jednou z hlavních námitek vědeckých "autorit" bylo, že Wegener ani nezkusil navrhnout mechanismus, který by uvedl kontinenty do pohybu. Naštěstí se vyskytli jasnozřiví lidé, kteří nalezli ve Wegenerových argumentech mnoho průkaznosti, a tak jeho tvrzení nebyla zcela zapomenuta.

Zvířata nemohla přeplavat oceán

A z čeho nová teorie vycházela? Wegener si všiml, jak snadno lze po rozstříhání mapy světa přiložením vystříhaných kontinentů k sobě ztotožnit západní pobřeží Afriky s východním pobřežím Jižní Ameriky. Navíc vypouklina na západním pobřeží Afriky krásně "pasovala" do výduti v Karibiku a na východním pobřeží Severní Ameriky. S trochou představivosti bylo skutečně možné "napasovat" celé západní pobřeží Starého světa na celé východní pobřeží Nového světa. To vše ovšem mohla být pouhá náhoda nebo mohlo existovat jiné vysvětlení, přijatelnější než "plovoucí kontinenty".

Wegener měl však i další argumenty. Když vzal za bernou minci údaje o zeměpisné šířce z 19. století, pak se za uplynulých sto let Grónsko od Evropy vzdálilo o jednu míli. Na základě dostupných dat také zjistil, že se Paříž a Washington od sebe oddalují rychlostí asi pět metrů za rok.

Na různých kontinentech vědci nalezli totožné zkameněliny živočichů. Tyto světadíly jsou od sebe nyní tak vzdáleny, že se zdá nemožné, aby zvířata doplavala z jednoho na druhý. Jak jinak to vysvětlit než kontinentálním posunem, driftem. Jestliže se zvířata nemohla vlastní silou dostat ze současného bodu A do vzdáleného bodu B, tyto body tedy kdysi musely být blízko u sebe.

Byl to jasný případ obráceného vztahu Mohameda k hoře. Wegener se tváří v tvář k faktům, jako je tento, cítil povinen navrhnout hypotézu, která by to dokázala vysvětlit - jakkoli nepravděpodobnou.

A ve svých úvahách šel ještě dále. Prohlásil, že původně existovala na Zemi pouze jednolitá pevnina, obklopená jedním velkým oceánem. Nazval ji "Pangea" (Všezemě). Pevnina pak na různých místech popraskala a rozlomila se do řady kusů, které se od sebe pozvolna vzdalovaly. To ovšem umožnilo oceánu mezi ně vtéct a tak vytvořit nová moře. Wegener usoudil, že se kontinentální segmenty "vznášely" na polotekuté vrstvě roztavených vulkanických skel a v průběhu mnoha milionů let se posunuly na své dnešní pozice.

Poté, co se jeho nelaskaví kritici dosyta vysmáli tomu, co Wegener nazval "oceánem čediče", hledali argumenty, které by Wegenerovu teorii zničily. A nakonec je našli. S potěšením zjistili, že mnohá významná data o vzájemném vzdalování kontinentů byla založena na mylných údajích jiných badatelů. Moderní a přesnější metody doklady pro takový pohyb ve skutečnosti neposkytly.

To znamenalo značnou potíž, ale Wegenerovi stoupenci napjali síly a odmítli se vzdát. Ukazovali, že Wegenerova hypotéza vysvětluje mnohé z dosud nevysvětlitelného a v podstatě na důkazu pohybu současného nebo pohybu v nedaleké minulosti není závislá. Mezi jiným teorie objasňovala proměnu charakteru ledovců i prokázané změny umístění zemských pólů.

V roce 1924 byl Wegener ustanoven profesorem meteorologie a geofyziky a stal se prvním vedoucím nově zřízené katedry na univerzitě ve Štýrském Hradci. Nikdy však svůj zájem o Grónsko neztratil. V roce 1929 tento ostrov navštívil potřetí, v roce 1930 počtvrté. Když se pokusil přejít z tábora na centrálním ledovci k základně expedice na západním pobřeží, zcela ho opustilo štěstí a přišel o život. Zemřel, aniž se dověděl, že jeho teorie o kontinentálním posunu (driftu) bude potvrzena.

Země jako gigantická cibule

Wegenerovy ideje postupně získaly uznání zásluhou nových závažných důkazů, jako je struktura kontinentálních ker a vlastnosti proláklin uprostřed oceánů. Nová teorie byla přijímána víc a víc.

Další důkazy přibyly v roce 1960. Přineslo je studium tzv. paleomagnetismu. Moderní výzkum, z velké části založený na uměle vyvolaných tlakových vlnách po malých explozích, potvrdil, že je Země vskutku vrstevnatá jako gigantická cibule - s vnitřním jádrem, zevním jádrem, pláštěm a kůrou.

Plášť, tedy vrstva mezi kůrou a jádrem, tvoří více než 80 procent celkového objemu planety. Bezprostředně pod tvrdou svrchní kůrou je litosféra. Pod ní leží zčásti roztavená a slabší astenosféra. Teorie deskové tektoniky předpokládá, že poměrně křehká litosféra a zemská kůra jsou rozlámány do desek nebo plošin - a to následkem působení napětí, vyvolaných vedením tepla z tekutých podložních vrstev.

Když byly v padesátých letech objeveny v oceánech velké horské hřebeny, začalo se ujasňovat, jak se kontinenty oddělily. Vědci se nyní domnívají, že se v místech těchto hřebenů horká láva tlačí nahoru poměrně slabou kůrou. Magma chladne a tuhne, a tak vytváří pod oceány novou oceánskou litosféru. Jak je však ztuhlé magma tlačeno vzhůru, musí se posouvat do stran. Tak se astenosféra dané oblasti šíří do stran a unáší s sebou kontinenty.

Dlouhý pás vulkánů

Kolem roku 1960 se desková tektonika prosadila jako jeden ze základních principů geofyziky. Bylo identifikováno osm velkých desek a sedm menších. Můžeme si je představit jako kry, plovoucí na svém podloží. Některé desky jsou pouze pod oceány, většinu najdeme i pod pevninou. Žádná z desek však není výhradně pevninská.

Většina rozhraní desek leží na dně oceánů. Pro nás naštěstí - rozhraní, která leží též pod pevninou -jako je rozsedlina sv. Ondřeje v Kalifornii - jsou příčinou nebezpečných pohybů zemské kůry - zemětřesení. Jak se dá očekávat, na deskových rozhraních se objevují sopky. Ty jsou často uspořádány v řetězcích, jako je tomu například na Havajských ostrovech. Linie sopek je tedy linií střetu mezi dvěma deskami. Což je konečná výhra Alfreda Wegenera.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz.)