Srpen 2005

Programové antisudeťáctví je brána do pekla nenávisti

Petr Zavoral

Původně jsem se s vámi chtěl již v polovině června jen stručně podělit o zajímavou novinářskou zkušenost, již jsem učinil na semináři pořádaném pražskou sudetoněmeckou kanceláří. Chtěl jsem podat krátké svědectví o vstřícnosti a vůli po česko-německém usmíření ze strany našich vyhnaných krajanů, z nichž zdejší postkomunistická propaganda stále činí symbol všeho myslitelného zla, důsledně tak pokračujíc ve zkázonosném díle předlistopadových rudých revanšistů. Jenže vzápětí se děly věci, které můj prvotní úmysl posunuly směrem k vyprávění o zapšklém, nenávistném čecháčkovství, a to i ze strany lidí, od nichž by to jeden neočekával.

Leč popořádku. Na počátku všeho byla pozvánka na svrchu zmíněný seminář, podepsaná ředitelem sudetoněmecké kanceláře Praha panem Petrem Bartonem, blízkým to spolupracovníkem samotného - honem karabáč do ruky - »sudeťáckého satana« Berndta Posselta. Měl jsem tedy vstoupit přímo do jámy lvové, v tomto případě do salonku známé pražské restaurace Pelikán, a tam poslouchat (podle výmyslů zdejších novodobých nácků) nostalgické vzdechy po zlatých časech Konrada Henleina a hrozby uchvácení dávných majetků. Nuže, vypravil jsem se do té podezřelé společnosti a zbytečno podotýkat, že po odplatě toužící běsy jsem tam nenalezl. Naopak jsem se tam setkal s lidmi bez výjimky slušnými a tolerantními, dávno smířenými s nezpochybnitelností německé viny za nejstrašnější válečnou apokalypsu v dějinách civilizace, a také proto odhodlanými učinit vše pro to, aby ty hrůzy navěky neležely jako nepřekročitelná hráz mezi českým a německým národem.

Také jsem se tam setkal s panem Oldřichem Stránským, čtyřiaosmdesátiletou legendou protinacistického odboje, na níž se však po většinu života vybíjeli jak nacističtí, tak posléze i komunističtí opravci světa. Pan Stránský držel na semináři bezmála hodinovou řeč na téma svého životního příběhu, v níž líčil zvrácenost poměrů v německých koncentračních táborech, až jsem si chvílemi kladl otázku, proč to vykládá právě tomuto publiku, které je po dlouhých šedesát poválečných let nepřetržitě vystavováno připomínání hitlerovských zvěrstev, přestože na nich nenese o nic větší vinu než většina Čechů mlčky tolerujících zvěrstva komunistická. To, o čem pan Stránský hovořil, znal jsem i já skoro nazpaměť, byv vzděláván v komunistických školách a na povinných politických školeních, jejichž lektoři se v přiživování zuřivého antiněmectví obzvlášť vyžívali. Pouhých pár vět věnoval celoživotně pronásledovaný bojovník za svobodu v samotném závěru své přednášky poválečnému »odsunu« sudetských Němců ze staré vlasti. To když zmínil, že jako řadový voják znovu obnovené československé armády s nimi učinil krátkou osobní zkušenost a připustil, že s odsuny nebylo všechno stoprocentně v pořádku. Trochu slabý čajíček na uhašení údajné sudeťácké žízně po odplatě, co říkáte?

Přesto na odplatu došlo, nikoliv však ze strany proklínaného landsmanšaftu, nýbrž od váženého Českého svazu bojovníků za svobodu. Tato nad pomyšlení počestná organizace vyloučila pana Stránského ze svých řad, a to jenom proto, že se opovažuje komunikovat se sudetskými Němci! Cituji z oné »výpovědi« jen nejvýživnější pasáže: Rozhodčí rada ČSBS (...) dospěla k závěru, že jsi, bratře O. Stránský, jako člen ČSBS (...) nedodržoval bratrské vztahy se členy svazu, (...) proti usnesení ÚV ČSBS udržoval písemný styk s činiteli landsmanšchaftu(!) v Praze. Tímto svým jednáním jsi, br. O. Stránský, narušil bratrské vztahy a jednotu ČSBS a vylučuješ se sám z kolektivu ČSBS. Podepsána Dvořáková Anděla, předsedkyně ČSBS.

To je ovšem reakce, která hovoří za všechny komentáře. Mimo jiné vypovídá o tom, co jsou zač organizovaní bojovníci za svobodu pod vedením Anděly Dvořákové: přímí pokračovatelé komunistického Svazu protifašistických bojovníků, kteří by měli svobodu rychle vypustit ze svého názvu, jestliže se při statečném boji za ni neobejdou bez vyhazování takových lidí, jako je pan Stránský. Svoboda těchto sirotků totality nemá nic společného s občanskou svobodou pro všechny, vlastně tu o nějaké svobodě ani nemůže být řeč. Už zase můžeme hovořit o nadbíhání oficiální politické demagogii, která zase v otázce česko-německých vztahů nadbíhá zdeformovanému veřejnému mínění, stále ještě poplatnému rudé propagandě za železnou oponou.

Oldřich Stránský si nemusí zoufat, že byl vypovězen z tak ničemného spolku, jakým se ukázal být ČSBS, právě naopak. Může mu sloužit jenom ke cti, nebude-li mít napříště nic společného s těmi, kdož v česko-německém usmíření spatřují ďáblovo dílo a ztotožňují se s evangeliem bolševických štváčů. Ukazuje se, že není náhoda, že se na stejné lodi ocitají skalní komunisté, jedině akceptovatelní protifašističtí bojovníci a pestrobarevní »obhájci českého národního zájmu«, kteří se horlivě staví za vyhánění národnostních menšin, uctívají hlavního strůjce toho nestoudného skutku, staví mu pomníky a obřadně kladou věnce k jeho nohám.

Máme tu před sebou jako na dlani navzájem propojenou mafii nenávistníků, kteří nás straší hrozbou revanše od lidí nabízejících ruku k přátelství. Defilují před námi učiněná prasata jako např. soudruh Jaroslav Kojzar, toho času šéfideolog komunistických Haló novin, který na stránkách svého plátku lže stejně »přesvědčivě« jako ve studenoválečnickém Rudém právu neblahé paměti, z božího dopuštění »nezávislá« europoslankyně Jana Bobošíková, kterážto bývalá svazácká funkcionářka by nejraději ukřižovala svého někdejšího nováckého souputníka Železného za to, že se nedosti štítí Berndta Posselta, nechávaje se s ním fotografovat, a nebo napříč politickým spektrem se producírující národovci účelově sázející na kartu české blbosti. Nedokážeme-li tyto křiklouny odkázat do patřičných mezí, potom vězme, že v Česku zvítězí šedesát let po válce nešvar dobře srovnatelný s tím, který před-znamenal neštěstí konce třicátých let.

Tváříme-li se navenek jako demokratický stát, měli bychom snad už konečně přiznat, že k nápravě minulého zla nelze dospět jinak než otevřenou komunikací jedněch s druhými, nejméně pak skandalizováním osobností, které se o to pokoušejí. Kdo se natolik bojí svobodné diskuse, že se distancuje od jejích aktérů, tomu není souzen lepší úděl než úděl věčného otroka, lhostejno zda v tom či onom chomoutu. K tomu bychom se už sakra mohli dopracovat zdravým rozumem, nespoléhajíce se na to, co nám poradí stalinista Kojzar, komunismem načpělá Anděla Dvořáková nebo třeba bezbřehý populista Václav Klaus.

Každý z nás si v sobě neseme kousek nějakého selhání, o němž bychom nejraději drželi bobříka mlčení. Té zátěže se nelze zbavit opakováním starých chyb. Jinak je na to trauma třeba jít. Pro začátek by úplně stačilo, kdybychom v sobě našli alespoň tolik odvahy a vůle po nápravě jako »nehodný Čech« Oldřich Stránský nebo všeobecně proklínaní sudetští Němci.

(Annonce)