Srpen 2005

Potřebujeme vůbec české soudy?

Petr Zavoral

Zoufalý stav naší justice je už natolik stará vesta, že se zdá být marné na něj stále poukazovat. Jenže co si počít, když se ten přízrak zlotřilého postkomunismu soustavně vrací jako noční hmyz k zažehnuté lampě? Před týdnem vstoupilo prostřednictvím sdělovacích prostředků ve známost, že v Česku nevítaný šlechtic František Oldřich Kinský, kterého neblaze proslulé Benešovy dekrety připravily o zhruba 40miliardový majetek, nadobro ztratil víru ve zdejší soudnictví a hodlá se domoci spravedlnosti v civilizovaném světě. „Na základě analýzy, kterou jsme si nechali udělat, jsem přesvědčen o tom, že můj klient už nenajde na území České republiky nezávislého soudce, na něhož má jako každý občan nárok“, prohlásil Kinského advokát Jaroslav Čapek, který chce, aby Evropský soudní dvůr v Lucemburku posoudil otázku možnosti přenést pravomoc českých soudů na soudy jiného státu Evropské unie.

Kauza hraběte Kinského se vleče už ostudně dlouho, přestože je zřejmé, že se tento šlechtic stal před šedesáti lety obětí Benešovy nenávisti vůči veškerému nečeskému živlu (kromě sovětského, pravda). Pomsta tehdejšího samozvaného, protože nevoleného československého prezidenta za nacistickou okupaci byla namířena proti kolaborantům s Němci, mezi něž údajně patřil i Kinského otec. Potíž je ale v tom, že Kinský senior byl tou dobou pouhým správcem majetku tehdy nezletilého Františka Oldřicha, který s nikým nekolaboroval a navíc měl českou národnost. Ale i kdyby neměl: co by to bylo za spravedlnost, která ožebračuje člověka jen proto, že je Němec? A právě na tom se dnes točí postkomunistická »spravedlnost« česká: podle některých expertíz - považte - pan Kinský mladší Němec byl!

Soudce hodný svého úřadu by nad takovým »nálezem« mávnul rukou. A co má být? Němec jako Tatar, hlavně že je to pořádný člověk. Šedesát let po válce by nemělo spravedlnosti vadit, ani kdyby byl pořádný člověk potomkem samotného kata v Hitlerových službách, neb děti by neměly pykat za hříchy svých rodičů. Anebo měly?

V tom případě se musím ptát, proč už dávno nečerná v kriminále soudruh předseda KSČM, jehož tatík si vybíjel své sadistické sklony na politických vězních. České soudy tohoto času dávají najevo, že nevědí, čí jsou, ba co hůř, že rozhodují na základě společenské nálady či začasté i politického zadání.

František Oldřich Kinský neprohrává jedno stání za druhým proto, že by jeho nároky neměly oporu v právu, ale hlavně a především z toho důvodu, že v opačném případě by se museli chytit za nos ti naši vyvolení velikáni, kteří opěvují Edvarda Beneše jako kdovíjakého zasloužilce o demokratický stát a staví pomníky tomuto docela obyčejnému zloději.

Je jisté, že bude-li hraběti Kinskému umožněno domáhat se svých nároků v zahraničí, zažije Česko další nebetyčnou ostudu, již si zdejší »spravedlivci« budou moci přibalit do rance ostud jiných, pocházejících např. ze štrasburských verdiktů ohledně práv pánů domácích. Ještě že tak. Jenže: k čemu pak potřebujeme české soudy?

(Annonce)