Srpen 2005

Soudružky a soudruzi, tužme se

Petr Zídek

Koncem června 1955 začala v Praze První celostátní spartakiáda. Tato propagandistická akce navazovala na ideu sokolských sletů a založila tradici nejmasovějšího komunistického rituálu. Doposud jí kupodivu nevěnoval pozornost žádný historik.

Když Zlata Kozáková v redakci časopisu Sokol v pražském Tyršově domě vypráví svůj životní příběh, těžko by jí někdo hádal jejích třiaosmdesát let. Pečlivě formuluje, neodbočuje od tématu a každou větou dává najevo své celoživotní okouzlení sokolstvím. Její babička cvičila na IV. sletu v roce 1901, kdy se poprvé mohly aktivně předvést ženy-sokolky. Matka to ještě za Rakouska-Uherska dotáhla na župní náčelnici. Rodiče se seznámili v modřanské sokolovně. Do té malá Zlata chodila cvičit již od tří let. Na sletu v roce 1932 cvičila jako žákyně, o šest let později jako dorostenka. Za války, když byl Sokol zakázán, působila v basketbalovém oddílu LTC Praha. Po osvobození začala studovat tělocvik a zeměpis a v Sokole se angažovala jako cvičitelka. V roce 1948 cvičila na Strahově kužele žen.

"Hrozně lilo, takže se skladba musela opakovat," vzpomíná. "Já při tom tak nastydla, že jsem nemohla do průvodu, v němž se pak skandovala protikomunistická hesla. Ale to mi nepomohlo. Na podzim mě stejně akční výbor v Modřanech ze Sokola vyloučil. Dnes mé vnučky nemohou pochopit, jak mě akční výbor Národního výboru mohl vyloučit z nějakého spolku. Tehdejší doba je už dnes nepochopitelná." Zlata Kozáková měla štěstí, že na podzim 1948 stačila ještě udělat státnice. Přestěhovala se do Uničova, kde její manžel našel práci, a začala učit na jedenáctiletce. S dětmi se po škole věnovala nepovinnému tělocviku, který vedla v sokolském duchu. Na podzim 1954 se v rámci školního tělocviku začalo nacvičovat na spartakiádu. Paní Kozáková se podílela také na organizaci okresní spartakiády. "Dělali jsme to z jakéhosi vzdoru," říká. "Chtěli jsme ukázat, že tohle umíme jen my, sokolové. Pokud jsme mohli, dělali jsme to bez těch hesel a fangliček, zajímala nás odborná stránka. My jsme v tom neviděli politiku. Opravdu ne. Necítili jsme to jako oslavu režimu. Byla v tom spíše jakási nostalgie nad slety."

Jedenáctý sokolský slet na přelomu června a července 1948 byl nejmasovějším protestem proti nastupující komunistické diktatuře. O sedm let později se uskutečnila první spartakiáda. Jeden milion cvičenců a dva miliony diváků se staly aktéry a svědky gigantické apoteózy komunistického režimu. Jak si vysvětlit, že sletu v roce 1948 a spartakiády v roce 1955 se účastnili ti samí lidé?

Zkušenost Zlaty Kozákové není ojedinělá, na druhé straně se však nedá ani generalizovat. Mnozí, zejména řadoví sokolové se spartakiád nikdy nezúčastnili. Hned v přízemí Tyršova domu má svou malou místnost "věrná garda" - klub sokolů a hlavně sokolek v seniorském věku. Během týdne se tu střídají pod obrazy Tyrše, Fügnera a hesly z Masaryka a starají se o hosty. Jednou z členek je i Dagmar Pechová (84), která byla v roce 1948 vyloučena ze Sokola stejně jako Zlata Kozáková. Na spartakiádu nikdy nenacvičovala, také proto, že ji k tomu nikdo nenutil. Přesto se na spartakiády chodila alespoň dívat. "Sokol byl srdeční záležitost, kdežto spartakiáda byla estráda," reaguje na otázku, jaký hlavní rozdíl vidí mezi slety a spartakiádami.

Na počátku roku 1948 měla Československá obec sokolská (ČOS) včetně dorostenců a žáků přes milion členů. Politicky tíhla k národně-socialistické straně. Čistky po komunistickém převratu byly relativně mírné: nová vláda měla zájem na zdárném průběhu připravovaného sletu, takže se spokojila s výměnou starosty Sokola, národně-socialistického poslance Antonína Hřebíka za stařičkého a naivního Josefa Truhláře. Nespokojenost sokolů s novým režimem však vzrůstala, a to zejména poté, co 7. června abdikoval prezident Beneš.

Co se dělo na sletu

"Ve výjimečné atmosféře sletových dní," napsal historik Dušan Janák, "se na straně jedné návštěvníci a obyvatelé Prahy přestávali bát veřejně projevit své mínění, na straně druhé zesílily provokace a represe bezpečnostních složek, zvláště StB". Demonstrace vyvrcholily v závěrečném slavnostním průvodu 6. července. Před vládní lóží na Staroměstském náměstí, v níž seděl prezident Gottwald, pochodovala většina sokolů mlčky, s hlavou odvrácenou na opačnou stranu. Davy v průvodu skandovaly hesla jako "Nedáme si diktovat, koho máme milovat", "Zabili nám Masaryka, Beneše jim nedáme" či "Ať to slyší celý svět, Beneš musí na Hrad zpět". Z balkonu filozofické fakulty pozoroval sokolský průvod romanista Václav Černý a říkal si: "Co by se stalo, kdyby na náměstí pode mnou čelo kterékoliv župy zahnulo náhle přes most a zamířilo rovnou k Hradu. Kdo mohl zabránit tisícům a desetitisícům mužů obsadit sídlo československých prezidentů a jednat po svém?" Sokolové se však k ráznému kroku nevzchopili, a umožnili tak komunistům přejít do ofenzivy.

Ještě během sletu bylo zatčeno více než 200 osob - kola represe se naplno začala roztáčet až po jeho skončení. Stranické vedení, které o situaci v Sokole jednalo 19. července, se rozhodlo "ukázat tvrdou ruku": ministr informací Václav Kopecký navrhoval vůči "provokatérům v Sokole vyvolat pogromovou náladu", Klement Gottwald pak prohlásil, "ať raději Sokol nefunguje, než aby fungoval proti nám". Proti Sokolu byla zahájena agresivní kampaň v tisku, která se ještě vystupňovala po pohřbu prezidenta Beneše 8. září. Vzápětí byl Sokol obviněn z přípravy puče. Čistky začaly mít masový charakter, do listopadu bylo ze Sokola vyloučeno jedenáct a půl tisíce osob a patnáct set dalších bylo zbaveno funkcí. Ti, kteří se vzpouzeli - aktivní tu byla zejména ostravská župa - putovali za mříže. "Do akčních výborů však vstupovalo také mnoho poctivých sokolů, kteří chtěli zachránit své jednoty," říká bývalý sokolský náčelník Jiří Žižka (83). Politika "bránění horšímu", tehdy dobře známá z období protektorátu, však nakonec vedla k tomu, že Sokol zmizel jako samostatný spolek a "sokolský duch" se projevoval jen ve skrytu mezi podobně smýšlejícími. Ze Sokola se stala poslušná organizace Národní fronty a od roku 1952, kdy byla tělovýchova zorganizována podle sovětského vzoru, bylo pole jeho působnosti omezeno na dospělé osoby na venkově a v menších městech.

Přestože První celostátní spartakiáda byla nepochybně největší propagandistickou akcí komunistického režimu v 50. letech, doposud se jí podrobně nezabýval žádný historik. Záhadou tak dodnes zůstává, kdo a kdy přišel s nápadem na její uspořádání. Podle historika Františka Koláře vyšla iniciativa z okruhu bývalých činitelů Federace dělnických tělovýchovných jednot (FDTJ), kteří získali vlivná místa v komunistickém systému tělovýchovy. I přesná datace je nejistá: přípravu spartakiády projednával Státní výbor pro tělesnou výchovu a sport (SVTVS) již 20. října 1953 a 30. listopadu ji schválil politický sekretariát ÚV KSČ. Dá se tedy předpokládat, že samotná idea vznikla někdy v měsících po Stalinově smrti. Zcela jasná je tak pouze etymologie názvu: pro vystoupení komunistické FDTJ v roce 1921 na pražských Maninách jej vymyslel Jiří František Chaloupecký, který se nechal inspirovat jménem vůdce vzpoury římských otroků.

Spartakiáda byla od počátku pojímána jako vyvrcholení oslav 10. výročí osvobození země Rudou armádou. Zahájení bylo plánováno na 26. února 1955, její součástí byly lyžařské závody, přebory v zimních sportech, štafetové běhy a další sportovní akce, květen zůstal rezervován na okresní a krajské spartakiády, vrcholem se stala celostátní spartakiáda organizovaná v týdnech, které dříve patřily sletům. Komunistické vedení věnovalo akci mimořádnou pozornost: v letech 1954-1955 se o ní jednalo na dvanácti zasedáních nejvyššího stranického orgánu - politbyra. Již na počátku července 1954 schválilo politbyro návrh rozpočtu (výdaje 45 milionů, příjmy 26,5 milionu korun) a ideového programu cvičení. V přijatém dokumentu se tak můžeme třeba dočíst, že skladba mužů symbolicky vyjadřuje, "jak jednotou dělnické třídy dosáhli pracující vítězství", nebo že závěr skladby Rudé Hvězdy "bude výrazem lásky, vděčnosti a věrnosti Sovětskému svazu, jak ji vyjadřuje heslo: ,Nad husitskou Prahou po staletí příští Stalinova socha bude stát'".

Od září 1954 začaly nácviky na školách a učilištích. Vyhnout se jim nemohli ani žáci, ani učitelé tělocviku. "Jednou jsem učitelce řekl, že bychom měli raději hrát fotbal než pořád nacvičovat," vzpomíná právník Petr Kvaček (64), tehdy žák osmé třídy, na přípravu spartakiády ve Svobodě nad Úpou. "Okamžitě zavelela: všichni do řady! Kvaček, dva kroky vpřed! A pak mi dala takovou facku, že jsem zase zalétl zpět."

Tam, kde nešlo cvičení nařídit, byly problémy větší. "Největší potíže a poměrně nejmenší účast v nácviku na spartakiádu je ve velkých závodech," píše se v jedné zprávě předložené politbyru. "Tak ku příkladu v Leninových závodech v Plzni (tedy Škodovce) nacvičovalo koncem listopadu 170 mužů, 200 žen a 42 dorostu." Nedostatky jiného druhu se projevily v armádě: "nácvik provádějí soudruzi, kteří v civilním životě podobné funkce nezastávali" - takže to podle toho vypadalo.

Nedostatky v přípravě stály na podzim 1954 místo předsedu SVTVS generál plukovníka Františka Jandu. Do čela této instituce, která byla za přípravu spartakiády odpovědná, se dostal dosavadní náměstek Václav Pleskot. Od politbyra to byl dobrý tah: tehdy devětadvacetiletý Pleskot byl inteligentní, charismatický, ambiciózní a navíc bývalý sokol. "Prosadil jsem, aby se na organizaci spartakiády více podíleli staří sokolové a aby celá akce dostala celonárodní charakter," vzpomínal Pleskot v březnu 2001. Dokumenty tuto změnu potvrzují. V polovině prosince byl politbyru předložen ke schválení seznam osob, které chtěli organizátoři na spartakiádu pozvat. Stenograf zachytil diskusi nad návrhem, v níž Václav Kopecký prohlásil: "polit. velmi důležité dát Spartakiádě vlasteneckonárodní ráz - tradice z r. 1938 - pozvat daleko víc lidí ze zahraničí - ve spojení se Slov(anským) výborem Sokol z USA a Kanady..." Kopecký ostatní členy politbyra zřejmě přesvědčil, protože do usnesení přibylo pozvání "zahraničních Sokolů a krajanů z USA, Kanady, Argentiny, Rakouska, Jugoslávie a dalších západních zemí".

Proti imperialistickým rozvědkám

Zatímco štáb spartakiády plánoval dopravu, ubytování a stravování statisíců lidí a cvičenci s větším či menším elánem nacvičovali, připravovalo se ve skrytu také ministerstvo vnitra. Již 17. prosince 1954 byl zřízen hlavní štáb, který měl koordinovat všechny úkoly spojené se spartakiádou. "Podle zjištěných signálů budou se agentury imperialistických rozvědek i domácí reakce snažit provokacemi, diversemi a jinými nepřátelskými činy narušit průběh oslav," stojí v tajném rozkazu ministra vnitra Rudolfa Baráka z 9. dubna 1955. Náčelníci všech operativních správ dostali za úkol "získat agenturu z řad cvičenců a funkcionářů", "zajistit v ubytovacích podnicích agenturní obsazení zahraničních hostů z kapitalistických států" a "provádět stále likvidaci zjištěných protistátních skupin a zavést ihned aktivní vyšetřování zatčených osob". Další rozkaz z 18. června vyhlašoval na spartakiádní dny stoprocentní pohotovost všech příslušníků operativních správ. Nad pořádkem mělo během spartakiády jen v Praze bdít 3 445 příslušníků Veřejné bezpečnosti, další stovky byly mobilizovány na příjezdových trasách. Tyto přípravy se zřejmě neminuly účinkem, protože neexistuje žádný doklad, že by během spartakiády došlo k nějakému protikomunistickému vystoupení.

Spartakiádu zahájilo 23. června vztyčení československé a sovětské vlajky a obě hymny. Dříve sletovému stadionu teď vévodilo heslo "Připraven k práci a obraně vlasti". Ve skladbách žactva a dorostu, které probíhaly po tři dny, byla sokolská tradice poměrně zachována, přestože sestavy obsahovaly mnohé budovatelské motivy (malé děti cvičily s krychlemi, učňovská mládež zase vytvářela obrazce ozubených kol). Vrchol militantnosti naopak představovaly dny svazarmu a ozbrojených sil, které spartakiádu uzavíraly. Svazarmovci nejprve vytvořili obrovskou pěticípou hvězdu, pak přelézali překážky v plynových maskách, následovalo cvičení s puškami a program zakončil parašutistický výsadek. Den ozbrojených sil zahájili esenbáci, kteří napochodovali na stadion v uniformách za doprovodu těchto veršů: "Před námi hrdina a jeho čistý štít - / sovětské země bezpečnostní sbor; / jak Felix Dzeržinský chcem nepřítele bít / a jeho ČEKA zůstane náš vzor!" Své hodinové vystoupení, v němž cvičili také se samopaly, zakončili sborově zpívaným refrénem "Nad husitskou Prahou po staletí příští Stalinova socha bude stát". Nástup vojáků byl ještě impozantnější: na stadion vjely tanky doprovázené verši Karla Šiktance a Josefa Kainara. Vojáci cvičili nejprve s dětmi, dále s kládami, na bradlech a na závěr v polních uniformách s puškami a bodáky.

Dobový tisk zaplňovaly lyrické výlevy plné "urostlých a krásných dívek", "nadšeného přívalu mladosti" či slz, které se derou do oka "nad monumentální krásou masových cvičení." "Ale což toto není obraz socialismu, což toto není chrám lidské myšlenky, což toto není triumf humanismu?" tázal se řečnicky v Literárních novinách kritik Sergej Machonin. Spisovatel J. V. Pleva - autor dobové povinné četby Malý Bobeš - si zase v Rudém právu povšiml, že "pražské ulice jsou plny urostlých, statných dobře živených dětí", zatímco "dětství nás proletářů z vesnice bylo zakřiknuté, nesmělé, plné bázlivosti, ostychu a věčně nenasycené, hladové...". Stranou nezůstávali ani hosté z ciziny: "Bože, nalezl jsem zemi s lidmi tak dobře živenými, plnými radosti, s nadšením cvičícími na spartakiádě," svěřil se francouzský malíř Fernand Leger Československému rozhlasu. Doboví propagandisté se neubránili ani srovnání se sokolskými slety. "To nebyl žádný slet v jiné podobě. To byl zcela nový druh velkolepé demonstrace: před očima světa vystoupil na strahovský stadion, na tribuny, do pražských ulic sám lid, aby řekl, co má rád, co umí, a kam míří," psal v Literárních novinách spisovatel Norbert Frýd.

Reakce exilových publicistů svědčí o tom, že je nepochybný úspěch první spartakiády poněkud zaskočil. Týdeník Čechoslovák, vydávaný v Londýně Josefem Jostenem, v červnu informoval, že do Montrealu se slétají američtí a kanadští sokoli, "aby odpověděli na komunistickou ,spartakiádu' pořádanou v téže době v Praze". O tomto sletu se již čtenáři nic nedozvěděli a o pět týdnů později se mohli pod velkou fotografií ze spartakiády dočíst, že "na Strahově se opakuje obraz sletu z r. 1948 a i sletů předválečných! Nikdy jsme nenapsali, že se Spartakiáda zhroutí. Ten, kdo žije se svým národem i v exilu, čerpá z tohoto obrazu toto jediné správné poselství: Sokolství v krvi našeho lidu přežívá i krutost sedmiletého cizáckého náporu!" (podepsáno šifrou R. S.) Československý přehled viděl v srpnu spartakiádu takto: "Přes pozůstatky tradičních sokolských disciplín se přelila invaze orientálního cirkusu, parád známých i československým divákům z filmů sovětských velecirkusů na Rudém náměstí i jinde po vlastech ruských..." Ve stejné době psal bulletin Svobodná Evropa, že "režim Sokol potlačil, ale s jeho tradicí marně zápasí. Nezbylo mu proto než ukrást - podle známého komunistického receptu - cizí myšlenku a zkoušet ji přebarvit na červeno."

Spokojeni byli všichni

Byla spartakiáda opravdu jen cizí myšlenkou přebarvenou na červeno? Taková odpověď by s odstupem padesáti let byla příliš laciná. Nelze nevidět, že původní sokolské hnutí i komunistická tělovýchova, která nacházela své vyjádření na spartakiádách, obsahují řadu shodných rysů, a to nejen v technice masových vystoupení. "Sokolství je v podstatě okopírované německé turnerství," říká historik František Kolář. "Podobná hnutí vznikla v 19. století v řadě evropských zemí a jejich prvořadým cílem vždy bylo zvyšování tělesné zdatnosti mladých mužů, aby byli dobře využitelní v armádě."

O zpolitizování Sokola nemůže být pochyb. Za Rakouska vytvářel Sokol virtuální českou armádu, jejíž příslušníci se dobře osvědčili v legiích i během převratu a obsazování území v roce 1918. Za první republiky šlo o největší spolek, který podporoval politiku Hradu. Sokolské slety měly vždy charakter demonstrace síly, což se zvlášť ukázalo na sletu v roce 1938, kdy 29 tisíc mužů cvičilo najednou skladbu "Přísaha republice". Také vojáky neposlali na Strahov teprve komunisti - za první republiky se na sletech armáda podílela zcela běžně, a v roce 1938 cvičili dokonce nejen českoslovenští vojáci, ale také vojska spřátelených malodohodových států Rumunska a Jugoslávie. Dokonce i emfatické líčení spartakiádního dění mohlo ve čtenářích novin vyvolávat pocit déjŕ vu. Věty plné adjektiv nadšení pravidelně provázely už sokolské slety.

Komunistický režim dokázal při organizaci spartakiád velmi zručně využít jednu významnou českou národní tradici. Nemusel ji ani příliš měnit: kolektivismus, masovost, militarismus a politizaci najdeme již v Sokole. O tom, že změny byly subtilní a necvičenému oku špatně rozpoznatelné, svědčí účast mnoha sokolů, kteří nezaregistrovali, že se stali aktéry gigantické propagandistické akce systému, který zas tak příliš v lásce neměli.

První spartakiáda úspěšně proběhla a spokojeni mohli být všichni. Václav Pleskot dostal Řád práce a zahájil svou hvězdnou kariéru ve strukturách režimu. Komunistické vedení mohlo světu demonstrovat, že se těší podpoře všeho "pracujícího lidu". V roce 1955 byl položen základ magického představení, kterým si pak každých pět let režim tuto podporu znovu oživoval (s výjimkou roku 1970, kdy se šamani oprávněně obávali, že jejich kouzlo není dostatečně silné). Staří sokolové dostali prostor, kde si mohli dělat věci "po sokolsku". Cvičenci se podívali do Prahy, nebo alespoň do krajského města. V bezútěšné nudě 50. let objevili mnozí z nich také docela zábavný způsob trávení volného času. Alespoň ve srovnání se schůzemi či brigádami.

Na otázku, jak mohli staří sokolové cvičit na spartakiádách pod komunistickými hesly, odpovídá Jiří Žižka jen smíchem: "To vám nikdo nevysvětlí," říká. "Český národ je zvláštní," dodává muž, který připravoval tělocvičnou skladbu pro slet v roce 1948, organizoval spartakiády a po roce 1989 se stal náčelníkem obnoveného Sokola.

Inu, zvláštní národ.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)