Srpen 2005

Bída českých výzkumníků

Jan Zrzavý

To nejhorší, čím výzkum trpí, není nedostatek peněz. Český výzkum a vývoj mediálně ožívá pouze v situacích, kdy se domnívá, že je mu ubližováno. Protože celkové dotace z veřejných zdrojů v posledních letech výrazně rostou, obecné stížnosti na nedostatek peněz ustoupily sofistikovanějším stížnostem na jejich špatné rozdělování. Jako obvykle se v těchto souvislostech hrozí různými riziky, která z podceňování vědy vyplynou, v první řadě oblíbeným únikem mozků. To, co je na současném způsobu distribuce finančních zdrojů nejhorší, ovšem prakticky nikomu z výzkumníků nevadí.

Zázračný ráj úspěchu

V roce 2005 odešlo ze státního rozpočtu na podporu všemožného výzkumu a vývoje asi 16,5 miliardy korun. Jen necelá polovina těchto peněz však míří na výdaje účelové; celých 57 % prostředků směřuje na to, aby výzkumné instituce vůbec existovaly. Celkem bez ohledu na to, zda slouží i něčemu jinému, než aby měli výzkumníci kam chodit do práce. Už tímto poměrem se Česko poněkud vymyká obecným zvyklostem.

Jinak je u nás o vědu postaráno opravdu skvěle: pečuje o ní celých 22 resortů. Skrze kanály vysokých škol, akademie věd a grantové agentury protékají jen asi dvě třetiny všech prostředků. Stojí za zmínku, že všechny řeči o postavení české vědy se týkají těchto dvou třetin; zbylá třetina mizí beze slova v ostatních resortech, a to zcela tiše a nenápadně.

V situaci, kdy prakticky neexistuje komplexní systém hodnocení výsledků napříč všemi vědychtivými resorty, není snadné efektivitu vynaložených prostředků racionálně popsat. Každý výzkumný projekt samozřejmě končí nějakou oponenturou před komisí expertů, ale to je jen taková legrace. V české vědě se totiž dějí zázraky. Každý projekt, který začne být řešen, je i ukončen, a skoro 100 % ukončených projektů je ukončeno úspěšně, ne-li dokonce explicitně „na světové úrovni“.

Rozjet v Česku výzkumný projekt s sebou nese stejnou jistotu úspěšného výsledku, jako když Saddám Husajn vypíše volby. Jinde ve světě mají úspěšnost jen asi tříčtvrtinovou; je tedy spíše s podivem, že cizí mozky do tohoto ráje úspěšnosti příliš nepřitékají.

Stojí tedy za to se podívat, jaké výsledky takto veleúspěšný výzkum a vývoj vyprodukoval. Ať už jde o publikace s mezinárodním ohlasem, tedy o světovou slávu, či o prakticky zavedené technologie, metodiky, světové patenty, neboli o peníze.

Poznáte je po ovoci

Vládní Rada pro výzkum a vývoj vedená vicepremiérem Martinem Jahnem se letos pokusila o velmi hrubé zhodnocení úspěšnosti české vědy. Měřítkem bylo prostě jenom to, zda výzkumný projekt dospěl aspoň k jednomu výsledku, bez ohledu na to, jde-li o časopiseckou publikaci, knihu, patent nebo průmyslovou realizaci. Takto samozřejmě nemůžeme identifikovat pracoviště světového významu, ale bída českého výzkumu a vývoje bohužel netkví ani tolik v tom, že nevíme, které týmy jsou světové, jako v tom, že podstatná část našich výzkumníků neprodukuje vůbec nic, co by stálo za řeč.

Jahnův tým napočítal celkem 852 institucí, které v letech 1999 – 2003 dostaly státní peníze na nějakou výzkumnou či vývojovou činnost (celkem 25 miliard korun). Připadá-li snad někomu zvláštní, kolik rozmanitých institucí u nás bádá, zkoumá a vyvíjí, ač o nich nikdy nikdo neslyšel, může zůstat klidný – nikdy o nich taky neuslyší. Skoro 18 % z nich totiž nedospělo vůbec k žádnému měřitelnému výsledku, a připočteme-li k nim i ty výzkumné instituce, které za pět let opravdu vyprodukovaly jen ten jeden jediný ukázkový výsledek, dospějeme k více než třetině všech státem dotovaných pracovišť. Pouze 119 institucí (14 %) předložilo za pět let více než deset výsledků, ale protože mezi nimi najdeme i tak olbřímí instituce, jako jsou univerzity, není to úplně důvod k radosti.

Použitá metodika hodnocení má jistě mnoho much, ale z těch čistých nul by asi ani žádná jiná metodika produktivní vědu nevyčarovala. Navíc nejde o výsledky překvapivé; takhle nějak to vyjít muselo, což každý, kdo k výzkumu a vývoji někdy přičichl, ví, a ostatní alespoň tuší. Značná část našich výzkumníků se totiž žádnou vědou nezabývá. Dělají prostě jen jakési expertízy pro nadřízené či popularizaci pro odbornou veřejnost, a produkují tedy pouze popsané papíry s ambicí skončit v něčím šupleti. Vědci dotovaní státem hlásí coby výzkumné výsledky na čtyři tisíce výzkumných zpráv, seminářů a rozmanitých internetových prezentací (většina čtenářů už jistě někdy seděla na workshopu a sledovala tam powerpointové slideshow, takže už ví, kam ty miliardy mizí); patentů bylo za stejné období asi devadesát.

I proti takto prostinkému hodnocení se zvedla vlna odporu. Za zcela nepřijatelnou je považována sama idea jednoduchého byrokratického hodnocení efektivity vývoje a výzkumu. Místo toho vědci lpí na náročném systému hodnocení komisemi expertů, nejlépe zahraničních a do hodnocené instituce na týden přivezených. Řečeno jednoduše: výzkumníci odmítají uznat jiné hodnocení svých výsledků než to, které si udělají sami, ale zároveň požadují zachování dosavadního vysokého podílu institucionálního financování svých pracovišť. Je pro ně nepřijatelné, aby pracovali „na zakázku“ v rámci účelového financování, chtějí mít svůj trvalý přítok státních peněz, nicméně zajímá-li se stát o kvalitu toho, co se za jeho peníze dělá, má se na to zeptat výzkumníků samých. Schválně, co se od nich dozví.

Kokosáky na uších

Jedním z pozoruhodných jevů života v Melanésii jsou kargo kulty, pokusy domorodců přilákat všeliké dobrodiní západního světa (v typickém případě plechovky coca-coly) napodobováním typických činností lidí ze Západu. Kargokultický přístup ke světu není pochopitelně omezen na Melanésii, ale zcela běžně jej můžeme vypozorovat i u nás. Papuánský domorodec sedící s kokosovými skořápkami na uších před bambusovým prutem zaraženým do hlíny na pokraji vymýceného pruhu pralesa coby dokonalá imitace leteckého dispečera se nijak zásadně neliší od jihočeského činovníka přesvědčeného, že vybudování imitace alpského letoviska kdesi v Boleticích přiláká do této lokality davy prachatých Němců. I zvyšování státních dotací na výzkum a vývoj zahrnuje nepopiratelný aspekt kargo kultu: budeme-li dokonale napodobovat chování úspěšnějších zemí, tato magická operace přinese i srovnatelné blaho.

Je asi jasné, v čem spočívá podstata i riziko kargo kultů – v nedokonalém pochopení vnitřní struktury pozorovaného jevu, v pouhé simulaci vnějších projevů. Dřív nebo později se takové přístupy zhroutí, neboť slibují příliš konkrétní odměny, než aby mohly být trvale neúspěšné. Už dnes se začínají rozevírat nůžky mezi relativně rychlým nárůstem státních prostředků nalévaných do vědy a mnohem pomalejším zvyšováním počtu a kvality výsledků. Ještě pár let si můžeme myslet, že jde o pouhé pochopitelné zpoždění, a doufat, že se křivka efektivity taky jednou zvedne, že letadla s coca-colou jednou přiletí.

Je zjevné, že neexistuje žádná zázračná metoda, jak situaci razantně zlepšit. Zvyšování dotací za současného stavu spíše než co jiného zvýší množství slideshow. Zvýšení podílu účelového financování na úkor financování institucionálního, o něž dnes vládní Rada pro výzkum a vývoj usiluje, rovněž nepovede k podstatnému zlepšení situace, neboť všechny „zakázky“ budou – jak je u nás zvykem – úspěšně a na světové úrovni splněny, aniž by se vůbec něco stalo. Na příliš jednosměrné reformní podněty se česká věda dokáže bezbolestně adaptovat (jako už tolikrát).

Její zásadní problémy jsou kompetenční a psychologické. Hodnocení výsledků je u nás zcela formální už proto, že ho u nás řídí a financují i resorty, které nemají nejmenší tušení, oč vlastně jde, své projekty považují za úspěšné hlavně proto, že nepoznají, když jsou neúspěšné, na výzkumu a vývoji vlastně nemají žádný zájem a jenom simulují povinnou modernost a vyspělost své činnosti.

Radikální omezení počtu resortů, které se jakýmisi výzkumy zabývají, vznik malého počtu (1 – 2) institucí, jimiž potečou finance, a vytvoření jednotného nadresortního systému hodnocení výsledků je nezbytným krokem k racionalizaci. Netřeba ovšem zdůrazňovat, že vzdává-li se něčeho ministr ještě obtížněji než pravomocí, jsou to rozpočtové peníze, a už tento krok je proto jen těžko realizovatelný.

Přitom ještě obtížnější bude změna psychologická. Výzkumní pracovníci si musí uvědomit, že výzkum není všechno to, co dělají, když jsou v práci, nýbrž jenom to, co přináší měřitelné výsledky. Že není žádná hanba nepracovat ve výzkumu a vývoji; malér je, když se výzkum předstírá.

(Respekt, www.respekt.cz)